Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola desátá, v níž dělají pokroky

Už nějakou dobu jí to vrtalo hlavou. Jak věděla, Ron se kdysi zmínil, že jeden z jeho příbuzných žije jako mudla a má nějaké prozaické zaměstnání. Říkal také, že Weasleyovi o něm nikdy nemluvili, což se bohužel ukázalo jako pravda, protože už o něm nikdy nezaslechla ani zmínku. Povolání nešťastného bratrance ji napadlo jednoho červencového dne, když při utírání nádobí nemyslela na nic konkrétního. Snape, který nesnesl, aby byla kuchyně v jiném než dokonale čistém nebo používaném stavu, myl nádobí.

„Je účetní!“ vyhrkla. Snape zřejmě nepovažoval toto odhalení za hodné přestávky v práci, ale naklonil k ní hlavu a čekal, až bude pokračovat. „Ronův strýc, pane, vzpomínáte si, jak jsem vám o něm říkala, když jsme dělali myšlenkovou mapu?“ Ačkoli tajně obdivoval její organizační schopnosti, odmítal nazvat výmysl pokrývající jednu stěnu obývacího pokoje se všemi čaroději a motáky, na které si dokázali vzpomenout a kteří měli nějaké vazby k mudlům, něčím tak… úchvatným.

Od té doby, co panu Weasleymu vařil lektvary, aby mu pomohl zotavit se po napadení Nagini, se s ním Snape dost přátelil. S paní Weasleyovou udržoval stav opatrné neutrality (nikdy by to nepřiznal, ale od chvíle, kdy musel poprvé učit dvojčata, dost obdivoval její duševní sílu), ale nebyl v pozici, aby mohl přispět nějakými informacemi o nepolapitelném bratranci.

„Účetní, stejně jako zubaři, musí mít akreditaci a profesní organizace, a pravděpodobně bychom ho našli v knihovně!“ Její tvář se rozjasnila a zářila triumfem a nadějí a on si nemohl pomoci, musel její nadšení opětovat úsměvem. Stáli spolu v malé kuchyňce a usmívali se na sebe, jako by byli uzavřeni v třpytivé bublině z pěny ve dřezu. Bublina praskla a ten okamžik skončil.

Hermiona se naučila příliš se nevzrušovat při každé nové stopě, už mnohokrát se plná nadějí vrhla do knihovny, aby se pak vrátila zklamaná. Snape byl v těch chvílích nezvykle chápavý, zdržel se jakýchkoli posměšků a dokonce šel tak daleko, že jí v tichosti uvařil šálek čaje na uklidnění. Když byla stopa obzvlášť slibná a ona byla hořce zklamaná, přinesl i máslové sušenky a popudil ji několika pohrdavými poznámkami o jedné z jejích oblíbených magických teorií, které si přímo říkaly o vyvrácení.

Tentokrát se jí podařilo vzrušení potlačit, dokud si nesedla ke svému obvyklému stolu s malou horou adresářů členů šesti anglických organizací sdružujících účetní. Snape jí připomněl, že paní Weasleyová se za svobodna jmenovala Prewettová, takže musela hledat dvě příjmení.

Když u čaje vyjmenovala dvě stě čtyřicet sedm jmen, ke kterým měla najít telefonní čísla, její nadšení nakonec úplně vyprchalo. Snape byl stále příliš slabý na to, aby jí pomohl, před pár dny se mu nezdařilo ani vyplížit se za jejími zády z bytu, aby udělal bůhvíco. Plná tíha jejího hněvu na něj dopadla, jakmile se zády opřel o polštář a vzal si spoustu léků. Zdálo se, že to snáší trpělivě, nejspíš si uvědomoval, jak se vyděsila, když se vracela ověšená nákupními taškami ze supermarketu a našla ho téměř v bezvědomí a smrtelně bledého na spodním odpočívadle schodiště poté, co sklouzl až dolů. Byl k jejím výbuchům obdivuhodně tolerantní, ale nikdy neprozradil, jestli si už uvědomil, že Hermiona dává najevo svou starostlivost tím, že komanduje ty, kteří jsou jí blízcí, nebo jestli si myslí, že její rozrušení pramení z přirozeného strachu, že ztratí svého jediného spojence.

Snape byl v telefonování mnohem lepší než ona, ovládal svůj hlas jako zbraň, aby svůj cíl přemluvil nebo zastrašil. Zatímco mluvil, Hermiona si dělala poznámky a snažila se poučit z jeho schopnosti překroutit rozhovor tak, aby získal požadované informace. Nebylo v jejich moci zjistit, jestli oslovený lže, což by klidně mohl, kdyby měl v kouzelnickém světě příbuzné, kteří by ho varovali, co se děje. Jediné, co mohli udělat, bylo zkusit to. Zdálo se, že testování pečlivě sestavených krycích historek na jednom jménu za druhým jejich dlouhý seznam znepokojivě rychle zužuje.

Už před několika týdny se rozhodli, že pokud někdo z nich bude muset někomu prozradit svou pravou identitu, bude lepší, když to bude Hermiona, protože Snape byl skálopevně přesvědčený, že mu nikdo z kouzelnického světa nedá šanci. S tím tak úplně nesouhlasila, ale musela uznat, že pokud netušili, do jaké míry bude veřejné mínění nakloněno Snapeovi i v případě jejich vítězství, dávalo větší smysl, aby se odhalila ona. S trochou štěstí by Voldemort, pokud by vyhrál, o Snapeově přežití nic netušil a bylo by nanejvýš nerozumné ho na to upozornit. Po ní by v každém případě pátrali jeho přisluhovači, takže by to mohla jen stěží zhoršit.

Snape tedy většinou prováděl průzkumné hovory a Hermiona na ně navázala druhým telefonátem. Zatím považovali za nadějné obvolat pouze dvanáct čísel, a vždy selhali. Možná by dosáhli větší úspěšnosti při osobním setkání, ale to bylo příliš riskantní, dokud si nebyli jisti, že jim stojí za to se odhalit a vynaložit finance, aby se objevili u něčích dveří.

Snape použil trik s autonehodou - oběť v bezvědomí v nemocnici Fazakerley v Liverpoolu, bez možnosti kontaktovat rodinu, takže byl nejbližší možností, kterou mohli sehnat a pokusit se vyptat, strašně se omlouval, že vyrušuje - oslovil Garetha Prewetta, účetního manažera a obyvatele Gerrards Cross v Buckinghamshiru. Musel si vést dobře, poznamenal Snape, když viděl adresu. Jako obvykle u každého ze seznamu Prewettů - Weasleyových popsal vzhled paní Weasleyové, označil ji za oběť autonehody a čekal na reakci. Pan Prewett se zjevně nenechal snadno vyvést z míry, protože jeho jedinou reakcí bylo: „Počkejte, vydržte chvilku.“ K telefonu se vrátil po několika minutách napětí na druhé straně linky v malém obývacím pokoji v Huddersfieldu.

„Můžu se porozhlédnout a zjistit, jestli nenajdu nějaké kontaktní údaje na tuhle část rodiny. Nejsme moc ve spojení, ale udělám, co budu moct. Odkud že to voláte?“ Snape mu sdělil údaje jakéhosi nic netušícího správce nemocnice a zavěsil. Odložil telefon a otočil se k Hermioně, která seděla u rozvrzaného kuchyňského stolu a pečlivě přepisovala hovor pro případ, že by si ho později potřebovali přečíst.

„Zdá se, že si musíte zatelefonovat, slečno Grangerová.“ Bylo to zase skoro jako při lovu viteálů, známé nadšení z toho, že se konečně podařil průlom, jenže tentokrát na jeho konci nebyl žádný pokroucený fragment Voldemortovy duše. Alespoň doufejme, opravila se, když polkla a vyhrabala z tašky svůj vlastní mobil. Upřeně hleděla Snapeovi do očí, když naslouchala vyzvánění telefonu v Buckinghamshiru, a zachytila drobné náznaky, že i on je napjatý, co zjistí. Tenké rty měl semknuté, vlasy si odhrnul z obličeje a setkal se s jejím pohledem hlubokýma tmavýma očima, v nichž četla přání, aby uspěla.

„Dobrý den, pane Prewette. Omlouvám se, že vás vyrušuji. Jmenuji se Hermiona Grangerová a jsem blízká přítelkyně vašich kouzelnických příbuzných Weasleyových. Snažím se je kontaktovat-“ Ostře ji přerušil, jak byl rozčilený:

„Molly není ve skutečnosti v nemocnici, že?“ Zásah! Chtěla Snapea obejmout, ale spokojila se s tím, že se usmála od ucha k uchu a chytila ho za ruku, protože si přišel sednout naproti ní.

„Ne, není, pane Prewette. Omlouvám se, že jsme vám lhali, ale v poslední době došlo v kouzelnickém světě k nějakým nepokojům a-“ Znovu jí skočil do řeči.

„Nepokoje! Tak se tomu dneska říká?! Musel jsem se kvůli té vaší zatracené válce skrývat! Mám praxi, víte, nemůžu jen tak zmizet! Nepokoje!“ s odporem vyprskl poslední slovo. Hermiona si uvědomila, že příliš netouží po tom, aby pana Prewetta poznala osobně. Připomněl jí Percyho, když mu něco narušilo rozvrh opakování ke zkouškám.

„Je mi moc líto, že jste měl nepříjemnosti, pane Prewette. Jste očividně významný muž.“ Nebyla tři roky v jedné koleji s nadutým hnidopichem Percym jen tak pro nic za nic. Snape na ni zvedl jedno sardonické obočí a ona se málem nahlas rozesmála, ale podařilo se jí zachovat klid.

„Doufám, že teď už se všechno vrátilo do normálu?“ zeptala se. Trochu ho to obměkčilo, poznala to podle tónu jeho hlasu, když odpovídal.

„Ano, ano, jsem zpátky doma a tak. Už před lety jsem jim řekl, že s nimi nechci mít nic společného, že chci úplně přerušit styky, ale oni se vždycky vynoří v nejméně vhodnou chvíli. A o tom, jak funguje zbytek světa, taky nemají ani páru, vůbec se neorientují v moderním životě. Myslel jsem, že budu muset Mollyina manžela vyhodit ze své pracovny dřív, než mi rozebere počítač,“ kňoural a Hermiona věděla, že by dokázal pokračovat klidně i několik dní, kdyby ho nechala, pokud by byl podobný Percymu s jeho stížnostmi.

„Nuže, pane Prewette,“ přerušila ho, „zajímalo by mě, jestli byste mi mohl říct, kdo vyhrál válku?“ Při posledním slově se jí hlas zvedl do zapištění, chytila Snapea pevněji za ruku kvůli podpoře, a visela na ní jako by šlo o život. Oba bojovali, trpěli a žili ve stínu této války po většinu svého života. Utvářela jejich charaktery a formovala jejich životy, tyčila se nad nimi i v době míru. A teď byl konec. Snape byl úplně nehybný, páteř narovnanou a oči se mu podivně leskly.

„Proč, copak vy to nevíte? Byl to ten chlapec, ať už mu říkají jakkoli - ten chlapec, který přežil! Takže jestli jste Mollyini přátelé, tak to asi byla vaše strana,“ žoviálně se uchechtl, absolutně si nevědomý reakce na druhém konci telefonu. Hermiona se zhroutila ve dvou vzlycích úlevy, než se znovu ovládla, a zdálo se jí, že zahlédla jedinou slzu, která Snapeovi stekla po tváři, když jí na oplátku málem rozdrtil ruku.

„Přežil tedy Harry… přežil ten chlapec?“

„Ach ano, teď se v Denním věštci o nikom jiném nepíše. Úžasné. Po třiceti letech je to pořád stejný zatracený plátek.“ Pan Prewett byl nyní optimisticky upovídaný.

„Pane Prewette, já - já jsem byla ve válce a pak jsem se oddělila od svých přátel. Myslím, že nevědí, co se se mnou stalo, takže bych vám byla moc vděčná, kdybyste se s nimi mohl spojit a dát jim vědět, že jsem naživu. Prosím.“ Jestli je aspoň trochu podobný Percymu, bude nápomocný, říkala si - Percy nikdy neodolal a podal pomocnou ruku, aby dokázal, jak je užitečný.

„Aha, takže vy musíte být ta pohřešovaná dívka! Všude jsem viděl vaše plakáty, máte spoustu kudrnatých vlasů, že?“ Téměř se zachichotala a Snapeovi zaškubal koutek úst.

„Ano, to budu já.“

„Tak dobře, myslím, že se s nimi můžu spojit. Nevypadala jste moc staře, hádám, že by se vám hodila pomocná ruka, abyste se dostala zpátky ke svým.“

„Děkuji vám, pane Prewette, mnohokrát vám děkuji!“ V očích se jí zaleskly slzy úlevy.

„Ale už mi nikdy nevolejte. Opravdu se do toho všeho nechci znovu zaplést. Musím vést obchod, víte, nemůžu si dovolit, aby se mi v kanceláři nahodile objevovali čarodějové.“

„Samozřejmě že ne, nikdy bych vás nevyrušovala, kdyby to nebylo naléhavé. Opravdu, pane Prewette, slibuji, že už vás nikdy nebudu kontaktovat.“ Mohla to slíbit snadno - věděla, že Snape po něm půjde, pokud nepošle zprávu, a počítala, že dokáže průměrného účetního rozcupovat během čtyř vteřin.

„No dobrá. Teď pro vás udělám tohle - předám váš vzkaz a pak už to se mnou nebude mít nic společného.“ Nakonec jen předala zprávu, že je naživu a jestli by jí někdo nezavolal na číslo jejího mobilu. Doufala, že se Ron od třetího ročníku naučil telefonovat. Upřímně řečeno, studium mudlů bylo zavedeno pro lidi, jako je on!

Na Hermionu toho bylo skoro příliš - vyhráli válku a Harry byl naživu!

V Snapeově hrudi se rozplynul pevný uzel smutku, když mu došlo, že poslední kousek Lily přece jen nezemřel s Potterem. Neuvědomil si, že ho od chvíle, kdy se dozvěděl, že Potter padl, nosí s sebou, a několik minut mlčel a snažil se získat rovnováhu. Vyhrnul si rukáv a zadíval se na své Znamení zla ve snaze pochopit, že muž, který ho takto označil, je konečně mrtvý. Znamení tam stále bylo a vypadalo stejně jako vždycky.

Pro Hermionu byla úleva z toho, že je Harry naživu, téměř stejně velká jako ta pramenící z faktu, že byl Voldemort konečně poražen. Viděla Harryho tak krátce poté, co se objevil ve Velké síni, a bolestně si uvědomovala, že nemá žádnou záruku, že se z toho dostane, i kdyby se mu podařilo Voldemorta zničit.

Už na začátku si spolu se Snapem zapisovali, kdo v bitvě zůstal stát a kdo padl, ale co se dělo po jejich odchodu, to se nedalo zjistit. V té místnosti byli téměř všichni, které na světě milovala, a brzy se měla dozvědět, kdo se z ní dostal živý.

Čekat na zazvonění telefonu bylo utrpení. Po dlouhých měsících bez odpovědí to bylo nebe, ale kdyby tam nebyl Snape, aby ji uklidnil, vybuchla by. Několik hodin hráli rychle a zběsile scrabble, než se pokusili odpočinout si. O spánku nemohla být řeč. Večer zavolali panu Prewettovi. Upozornil je, že může trvat několik dní, než se něco dozvědí, ale nikdo z nich si nechtěl připustit, že by měli čekat tak dlouho. Po dlouhé, neklidné noci se zapnutým Rádiem 4 v pozadí je její veselé vyzvánění (vybrala ho, aby poškádlila Snapea, který nesnášel nic exotičtějšího než tón Nokie a byl nedůvěřivý, když se o novinkách ve vyzvánění dozvěděl) úplně probralo. Hermiona spolkla šimrání v žaludku a zvedla telefon.

„Haló?“

„HERMIONO! Jsi to opravdu ty?!“ Harryho hlas jí křičel do ucha.

„Harry! Ach, Harry, jsem tak šťastná, že jsi to ty! Je Ron v pořádku?“ Slyšela zvuky potyčky a pak Ronův hlas:

„Hej! Teď jsem na řadě já! HERMIONO!“

„Rone! Opravdu nemusíš křičet, víš! Díky Merlinovi, že jsi v pořádku!“

Poté, co se ujistil, že je v pohodě, potvrdil na oplátku, že jedinou obětí po Hermionině předčasném odchodu z bitvy byl Voldemort. Harry se ujal slova a prošel rychlým, ale emotivním přehledem zabitých a zraněných účastníků bitvy. Snape a Hermiona naslouchali Harryho popisu posledních minut konfliktu a jeho následků, hlavy přitisknuté k Hermionině laciné Nokii.

„Harry, přestaň,“ přerušila ho, když přešel k tomu, že Kingsley je úřadujícím ministrem kouzel a dnem i nocí pracuje na obnově zničeného kouzelnického světa.

„Teď mě musíš poslouchat a slíbit, že neztratíš nervy. Vlastně ať se Ron trochu vzdálí, aby mě neslyšel, víš, jak na tom je.“ Snape zvedl obě obočí a připomněl jí její ujišťování, že Harry bude odteď Snapeovým obhájcem. Každopádně jí nevěřil. Hermiona si byla téměř naprosto jistá, že ví, jak Harry zareaguje. Téměř. Jak Harry potvrdil, Řád věděl, že ji zasáhla Mulciberova kletba a ztratila se. Podle všeho si nikdo nevšiml Snapea vedle ní, než zmizel, i když později zjistila, že několik členů Řádu vidělo maskovanou postavu bojovat na jejich straně v bitvě.

„Profesor Snape přežil, Harry.“ Na druhé straně telefonu bylo ticho. Jako nebelvír se nenechala hrozícím neúspěchem odradit od pokračování ve zvoleném postupu.

„Vlastně je tu se mnou, zasáhla ho stejná kletba jako mě. Je trochu slabý,“ Snape se chvíli tvářil, že odhalení jeho slabosti Potterovi bude mít pro Hermionu vyloženě nepříjemné následky, „ale je v pořádku.“

Nastalo ticho.

„Harry? Harry, prosím, řekni něco!“

„Haló?“

„Rone! Co se děje?“

„To mi sakra pověz ty! Co jsi řekla Harrymu? Úplně ztratil řeč…“

„Hermiono!“ Harry byl zpátky. „Je to pravda?“

„Ano, samozřejmě, že je to pravda, řekl bys, že si vymýšlím?“ Rychle začínala být podrážděná a Snape vypadal, že by byl raději kdekoli jinde, než aby poslouchal, jak si tým snů vyměňuje nesmysly.

„Nemůžu tomu uvěřit. Myslel jsem…“

„Tak si uvědom, že je přímo tady, až budeš říkat, co sis myslel, ano?“

„Profesore Snape?“ Strkala do něj loktem, až si konečně vzal telefon a opravil Harryho.

„Pane Snape, když dovolíte.“ Na Harryho straně se rozhostilo ohromené ticho, dokud nevybuchlo ve směsici omluv, projevů nadšení z toho, že Snape přežil, a slibů, že si pro ně co nejdříve přijdou.

Když Snape Hermioně předal telefon zpět, aby doladila podrobnosti, tvářila se samolibě.