Preklady fanfiction Harryho Pottera

18. kapitola

„Co budeme dělat?“

Harry zmačkal pergamen, hodil ho do krbu a sledoval, jak se plameny plazí po jeho okrajích a stravují písmo. „Tak se s ním budu muset setkat.“

Severus si pro sebe tiše zaklel a zasyčel: „Idiote! Kdybych neslyšel rozhodnutí Moudrého klobouku osobně, byl bych si jistý, že jsi v Nebelvíru.“

Nebyl bys překvapený? pomyslel si Harry, protože Severusův podrážděný výraz ve tváři ho docela pobavil. „Co tedy navrhuješ?“

„Navrhuju?“ zopakoval Severus ostře a rozzlobeně, zaťal pěsti a začal přecházet sem a tam. „Něco, v čem by bylo o trochu víc taktu a méně hlouposti, než vtančit na večeři pořádanou Blackovými - tou bandou zamindrákovaných tupců, jejichž domácí skřítci fantazírují o tom, že budou mít hlavy přibité vedle věšáků na kabáty!“

Harry se zasmál a Severus se otočil. „Vůbec nechápu, co ti připadá tak zábavné,“ protáhl chladně.

„No,“ řekl Harry a sám sobě se divil, proč ho to vlastně tak pobavilo, „jsi zábavný člověk, Severusi.“

Druhý zmijozel se nevesele uchechtl: „Děkuji. Vždycky jsem chtěl být terčem posměchu.“ 

„Ne! Tak jsem to nemyslel...“

„Já vím,“ přerušil ho Severus suše, „a ty jsi velmi důvěřivý člověk, Jonathane Froste.“ Zamyšleně svraštil obočí. „Předpokládám, že bych mohl jít s tebou, i když nemůžu říct, že bych měl s Blackovými dobré vztahy...“

„To je ta největší pitomost, jakou jsem kdy slyšel!“ vyhrkl Harry. „Ty se mnou rozhodně nepůjdeš. Pamatuješ, co se stalo, když jsme se společně setkali s Voldemortem minule?“

Chtěl si okamžitě nafackovat za to, že to připomněl, ale Severusova tvář se nezapečetila nevyzpytatelným výrazem, jak se obával.

„Zítra večer,“ zamumlal Severus. „Budu mít čas uvařit pro tebe pár ochranných lektvarů, abych se ujistil, že tě neotráví něčím, co ti podstrčí do vína, což v tvém případě není moc těžké...“

„O mě se bát nemusíš,“ namítl Harry tiše.

Severus mu věnoval podrážděný pohled. „To ty jsi zdůrazňoval, jak strašný a nebezpečný tenhle 'Pán zla' je.“

„Ano, ale pokud chceš, aby ti někdo zničil život, není nikdo lepší než Albus Brumbál.“

Severus se odmlčel, a když Harry zaznamenal bezednou temnotu v jeho očích, sevřel se mu žaludek. Byla jako chladná ocel, obratně a tiše zahnala teplo, které mezi nimi přetrvávalo ve vzduchu, zmrazila jejich spojení a zpřetrhala ho. Harry se přistihl, že se proklíná za to, že byl tak hloupý a ten pohled vyvolal, ale než stačil otevřít ústa, aby to vysvětlil, Severus ho přerušil.

„Předpokládám správně, že tohle je jedna z těch věcí, které prostě nemůžeš vysvětlit?“

„Je mi líto, Severusi, ale...“

„Ano, já vím,“ zněla reakce a Harry si uvědomil, že nedokáže zformulovat jediné slovo, protože ucítil, jak mu Severus jemně přitiskl dva prsty na ústa. „Nic neříkej.“

Zmlkl a všechny nervy v jeho těle se soustředily na místo, kde se ony prsty dotýkaly jeho rtů.

„Nerad poslouchám omluvy a výmluvy, ať už jsou jakkoli upřímné,“ pronesl Severus tiše.

Harry lehce přikývl, a než ty prsty stačily sklouznout dolů, přidržel je na místě svou rukou. Severusovy oči se rozšířily překvapením a na tvářích se mu objevil náznak barvy. Harry mírně rozevřel rty a zaslechl, s náhlým zrychlením vlastního tepu, jak se Severus trhavě nadechl.

Přál bych si, aby tahle chvíle nikdy neskončila, prolétlo mu hlavou mlhavě, protože zároveň ucítil, jak se mu v hrudi znovu rozhořívá neuvěřitelná touha. Nikdy- nikdy- Jeho druhá ruka se proplížila na Severusova záda. Vnímal teplé, kostnaté tělo pod nerovnou látkou hábitu, přitiskl se k němu a vydal chraplavý sten, který se pod chvějícími se prsty na jeho ústech vytratil-

Severus se odtáhl. Harry ho pustil, polkl a snažil se přečíst výraz jeho tváře.

„Tohle je - nevhodné chování,“ podařilo se Severusovi vyslovit, načež odvrátil pohled a přešel přes pokoj ke své posteli. „Je směšné se takhle angažovat, když tě dělí jen osmačtyřicet hodin od něčeho, co pro tebe nejspíš skončí velmi nedobře.“

Harry se dotkl rtů, které ho ještě pálily vzpomínkou, a zoufale se snažil zachytit Severusův pohled. Trvalo to jen krátký okamžik, než se druhý mladík rychle odvrátil, ale Harry vycítil odpověď, jako by šlo o tu nejsamozřejmější věc na světě. Severus chtěl ujištění. To bylo to, co potřeboval - něco, čeho by se mohl ve světě, který ho vláčel jako vrak po velkém šedém moři, držet, něco, co by mu dalo jasně najevo, že je milován - ano, milován.

Nemůžu mu to prostě říct? A neřekl jsem mu to už dřív? dumal divoce Harry a jen okamžik ho dělil od toho, aby Severuse popadl za ramena a spojil jejich ústa. Ale zarazil se. Ne, Severus byl Zmijozel, narodil se a vyrůstal s ideály rodiny, která se s jeho situací nikdy nemohla setkat. Muselo v tom být něco víc... rituálního. Něco hmatatelnějšího. Koneckonců slova mají někdy dvojí význam.

Snubní prsten? napadlo ho, a téměř se začal dávit. Možná by Severus něco takového ocenil. V mysli se mu vybavil obraz středověce vyhlížející monstróznosti poseté smaragdy a dalšími nebezpečně se třpytícími drahokamy. Ehm, asi ne, blesklo mu hlavou s jistou dávkou zmatenosti. Kde bych ho vůbec sehnal? A dát mu ho...?

Onen pocit se vrátil, silnější než kdy dřív, ona touha jednoduše přitisknout Severusovo tělo ke svému a zapomenout na svět kolem nich. Zbývá mi tak málo času, pomyslel si a upřel pohled na Severuse, který tiše seděl na posteli. Jeden den? Dva dny? A jsou věci, které musím udělat, než odejdu...

„... požádat ho o nějakou pomoc s touto záležitostí?“

Harry zamrkal: „Cože?“

Severus netrpělivě stáhl obočí. „Řekl jsem, že když máš očividně potíže s tím, abys mi pomohl zvýšit úroveň schopnosti nitrobrany, mohli bychom požádat o pomoc Christolpha.“

„Christolpha?“

„Ano, Christolpha. Neříkejte mi, prosím, že netrpíš jen hloupostí, ale i amnézií-“

„Ne, samozřejmě, že si vzpomínám! Ale...“ Odmlčel se. Na Christolpha se mu nijak zvlášť myslet nechtělo, zejména proto, že ty myšlenky byly vždycky spojené s jeho hrozícím osudem a s tím, že ať už to formuloval jakkoli a opentloval to výmluvami, Severusovi lhal. Severus to věděl také a svým způsobem to Harrymu odpustil. Ale to nic nezměnilo. „Jistě, proč ne,“ souhlasil neochotně.

„No?“ vybídl ho znovu a Harry sáhl do tašky pro břidlicově zbarvenou knihu.

Ukázalo se, že Christolph toho o tom, jak se naučit nitrobranu, moc neví.

‘Umíte pískat?’

Harry a Severus si vyměnili nechápavé pohledy. ‘Pískat?’

'Ano - však víte, vydávat zvuk prouděním vzduchu skrze sevřené rty?'

„Já umím,” řekl Harry.

„Já ne,” odtušil Severus chladně, přičemž to vyznělo, jako by šlo nějaký vulgární a nechutný zvyk.

‘Já ano, Severus ne. Co to s tím má společného?’

‘Učit se nitrobranu je jako učit se pískat. Je velmi těžké se k tomu přimět a stejně tak těžké je to někoho naučit, ale většinou se to při dostatečném procvičování povede.’

„Při dostatečném procvičování?“ zamumlal Severus. „My máme na procvičování - no, asi tak sedmačtyřicet hodin...“

’Chtělo by to alternativu, která nezabere tolik času,’ napsal Harry, ’ale i tak díky.’

‘Není zač. Doufám, že vy dvě hrdličky neplánujete nic strašně nebezpečného.’

Severus si lehce odfrkl, ale když Harry knihu zavřel a zastrčil ji zpátky do tašky, všiml si, že jen lehce zrudl a vypadal mnohem méně nesvůj než předtím. To je zlepšení, pomyslel si a skryl úsměv.

Naneštěstí se Harrymu toho večera už nepodařilo Severuse mockrát dotknout. Mladík vyhrabal časopis o lektvarech a ztratil se v článcích o nejnovějších pokrocích v lektvaru bezesného spánku („Tobě je možná jedno, že jsi těžce podprůměrný, Froste, ale mně ne.“). Harry se snažil dělat cokoliv, co by ho udrželo vzhůru, kromě toho, že by si vyčaroval hrnek kávy, ale žalostně selhával.

To je fakt lichotivé, že časopis o lektvarech je přitažlivější než já, pomyslel si nevrle, když si upravoval prostěradlo pro lepší pohodlí.

„Dobrou, Severusi.“

Severus zabručel.

Proč vůbec čekám? přemítal Harry ospale. Proč k němu prostě nepřistoupím a nepolíbím ho na ústa a pak dál na krk...? V duchu viděl hladkou, bledou kůži, shrnutý hábit, který sklouzl dolů jako třpytivý proud vody... Líbal bych ho na hrudi, na břiše... Vynořil se před ním rozmazaný obraz, poskládaný ze vzpomínek a představ, a Harry s nejasným úsměvem na tváři usnul.

***

Dveře do domu číslo dvanáct na Grimmauldově náměstí vypadaly stejně jako vždycky, i když okolní mudlovské byty se zdály nějak novější. Jediný rozdíl, který Harry okamžitě spatřil, byl malý znak vznešeného rodu Blacků na tabulce nad číslem na dveřích.

„Jsme tady,“ řekl Lucius Malfoy a krátce se znechuceně zadíval na ošuntělé mudlovské domy po obou stranách.

„Vypadá jako každý jiný dům,“ podotkl Harry.

„O to právě jde,“ odvětil Malfoy s dlouhým útrpným úšklebkem, když se dveře kočáru otevřely.

„Prosím, tudy, pánové,“ zasípal starý domácí skřítek s mírně vykulenýma očima a uklonil se až k zemi. Harry vykročil za ním a dumal, kde ho už viděl; jeho rysy mu byly jednoznačně povědomé.

„Tudy, pánové, tudy,“ ukázal domácí skřítek a otevřel dveře. Malfoy vklouzl dovnitř a Harry ho následoval. „Mohu vám vzít pláště?“

„Ano a pospěš si,“ vrčel Malfoy netrpělivě a rozepínal si sponu.

„Manny pospíší, Manny je špatný skřítek, pro pány moc pomalý,“ sípal domácí skřítek a starými roztřesenými prsty se natahoval, aby pověsil Malfoyův plášť. „A vy, pane?“

„Děkuji ti, Manny,“ řekl Harry a rozepnul si plášť.

„Ne! Nesmíte Mannymu děkovat!“ vypískl domácí skřítek, vytrhl Harrymu plášť a zoufale ho k sobě přitiskl. Harry znechuceně sledoval, jak mu z nosu kape na plášť velká nudle. No co, pomyslel si, stejně je to jen přeměněné prostěradlo.

Domácí skřítek vypadal čím dál utrápeněji. „Manny špatný na děkování, špatný, moc špatný!“ Tragicky si odfrkl a pak obrátil své náhle zbožňující oči vzhůru. „Manny chce mít hlavu tamhle na zdi, se všemi ostatními věrnými domácími skřítky...“

Ach, vzdychl v duchu Harry a rty se mu pohrdavě zkroutily. Tak tam už toho domácího skřítka viděl. Jeho hlavu připevněnou na oprýskané zdi. Prošel chodbou za Malfoyem do větší místnosti osvětlené něčím, co vypadalo jako plovoucí palác ze svíček. A teď, pomyslel si a pozorně se rozhlédl, kde by v téhle komnatě plné nevychovaných čistokrevných mohl být Voldemort...?

Samotný večírek byl k Harryho rozčarování vlastně velmi podobný tomu u Malfoyových. Ačkoli nikdo neměl masku, tlumené světlo proměňovalo obličeje v pokřivené stíny a tuhé hábity působily stejně bizarně jako kostýmy. I tady zněla hudba - linula se ze sousední místnosti. Opět šlo o Goldbergovy variace.

Náhoda, nebo Voldemortův záměr? dumal Harry a nahlédl do místnosti s cembalem. U nástroje neseděl Lestrange, ale Narcissa Blacková; hrála, jako by se předváděla, a vedle ní stál Lucius Malfoy a samolibě se usmíval. Její přednes byl mnohem méně přesvědčivý než Lestrangeův, ale poskytoval přízračnou ozvěnu. Harrymu prolétl hlavou obraz Lestrangeova nahého těla - nataženého před krbem, lesknoucího se a studeného - a zažehl v jeho nitru nepojmenovatelný plamen.

Ztuhl; někdo se blížil.

„Pane Froste?“

Otočil hlavu a kriticky pohlédl na muže, který ho oslovil. Jeho rysy nesly nejasně vznešený vzhled čistokrevného rodu, ale jinak nebyly ničím pozoruhodné. Nebyl to obličej, který by poznával.

„Ano?“

„Lord Voldemort si vás přeje vidět.“

Harry vyčkal, až mu tělem jako reflex projede starý strach. Dostavil se jako přízračná bolest, kroutící se jen ve vzpomínkách, a ustoupil úplně jinému pocitu - pocitu, který mohl být pokládán za chladné očekávání. „Veďte mě, prosím.“

„Jistě, pane Froste,“ odpověděl muž a mírně se uklonil. Pak se otočil a začal se proplétat davem. Harry ho následoval, rozhlížel se a přemýšlel, jestli si jeho odchodu někdo všiml, jestli to - možná - bude konec všeho.

„Tudy,“ vybídl muž - sluha, Smrtijed, otrok - a otevřel dveře do místnosti, ve které Harry poznal knihovnu.

Překročil práh s nastraženými smysly. Žádný Voldemort.

Muž přistoupil k polici s knihami a dvakrát na ni poklepal. Harry ucítil záchvěv magie, police s knihami se odsunula a odhalila těžké mahagonové dveře. Tohle jsem ještě neviděl, pomyslel si a se zájmem přistoupil blíž.

Muž zatlačil do dveří a otevřel je. Z prostoru za nimi se rozlilo rudé světlo a Harry přimhouřenýma očima spatřil stůl z černého dřeva působící v jinak prázdné místnosti jako rakev.

„Vítejte, pane Froste,“ pozdravil ho Voldemort a jeho oči vypadaly ve světle ohně napůl rudé.

Harry vešel. Židle, která stála nejblíže k němu, se odsunula, tažena neviditelnou rukou. „Dobrý večer, Voldemorte,“ řekl a posadil se. Vzpomněl si na večeře, kterých byl nucen se účastnit s různými hodnostáři ministerstva, vzal látkový ubrousek a rozprostřel si ho na klín.

Netvor se usmál. „To také je, že? Jigginsi, prosím, přines nám večeři.“

„Ano, můj pane,“ řekl ten muž - Jiggins - a hluboce se uklonil.

Voldemort se usmál. Má pěkně rovné zuby, pomyslel si Harry. „Doufám, že se vám a vašemu příteli mé dary líbily. Doufal jsem však, že budete čelenku z bílého zlata, kterou jsem vám dal, nosit. Moc vám sluší.“

Harry pomyslel na obroučku, která ležela v zásuvce u jeho postele. „Omlouvám se. Zapomněl jsem na ni.“

„Ach, to nevadí,“ řekl Voldemort a oči se mu zaleskly. „Mám pro vás jiný dárek, který vám taky bude pasovat. Jigginsi?“

„Ano, pane,“ ozval se Jiggins. Objevil se po Harryho boku a v ruce držel velký talíř, který byl zakrytý kovovou kopulí.

„Děkuji,“ řekl Harry, když před něj Jiggins talíř položil. To jsem zvědavý, co je uvnitř, pomyslel si Harry, když Jiggins zmizel. Proč tu není talíř pro Voldemorta? - Aha, támhle jde Jiggins s dalším takovým talířem.

„Děkuji, Jigginsi,“ kývl Voldemort. Muž vklouzl zpátky do stínu. „Pojíme něco, pane Froste?“

„Rozhodně,“ souhlasil Harry. Uchopil ucho poklopu - možná je pod ním něco strašného, pomyslel si, třeba lidská hlava - a zvedl ho.

„Doufám, že máte rád humry stejně jako já,“ řekl Voldemort, když se zvedl poklop z jeho talíře a odlevitoval kamsi do tmy. Zvedl vidličku na humry, která ležela po levé straně talíře. „Jsou obzvlášť dobří, když se ochutí trochou bílého vína.“

„Ano, vynikající,“ potvrdil Harry, sáhl po příboru a šťouchl do korýše s červenou skořápkou. Zdálo se, že je to opravdu humr. Poklop, který odložil stranou, se vznesl do vzduchu a odplul pryč.

„Šampaňské?“

Harry se napjal, protože ucítil, jak se od stolu zvedá úponek magie, ale vedle jeho talíře se pouze zhmotnila sklenice. „Ano, prosím.“

Jiggins do ní nalil šampaňské, pak obešel stůl a naplnil ji také Voldemortovi. Pán zla pozvedl sklenici.

„Na čistotu krve?“

„Na čistotu,“ zopakoval Harry stručně. Napil se zlatavého moku, a jak mu tekutina protékala hrdlem, ucítil vynoření Severusovy magie, která se kolem šampaňského ovinula.

„Ach, šampaňské - ambrozie bohů,“ zamumlal Voldemort.

Harry vydal nezávazný zvuk a stále si vychutnával odlesk Severusovy magie. Mladík věrný svému slovu uvařil lektvar na ochranu před jedy a dohlédl, aby ho Harry vypil do poslední kapky. Harry ten lektvar poznal; šlo o jeden ze Severusových vynálezů, se kterým se později seznámili všichni členové Řádu.

„Buď opatrný,“ doporučil mu Severus stručně, zatímco Harry proměňoval své prostěradlo v saténový plášť.

„Samozřejmě,“ odpověděl Harry. „Copak nejsem vždycky opatrný?“

„Opatrný jako opilý nebelvír,“ opáčil Severus a v tmavých očích se mu zablesklo.

„Není humr podle tvého gusta?“

„Jistěže je,“ zamumlal Harry. Pohlédl na Voldemorta, který napichoval křehké bílé maso. Zajímalo by mě, jak se zbavil krunýře, pomyslel si. Hmm. No dobře. Zamumlal řezací kouzlo, rozpůlil hřbet humra a zazubil se nad hlasitým praskáním, které to vyvolalo. Ale do háje! - klepeto se odlomilo a sklouzlo na stůl.

Jiggins se natáhl a diskrétně humří končetinu zvedl.

„Myslím, že je trochu slaný,“ poznamenal Voldemort zamyšleně.

„Opravdu?“ zeptal se zdvořile Harry, šťouchaje do bílého masa bez chuti.

„Budu muset říct Flavii, že její domácí skřítci klesli pod svou obvyklou úroveň,“ pokračoval Voldemort s nádechem lítosti. „Jigginsi - bylo by trochu hudby?“

„Ano, pane,“ hlesl Jiggins.

O vteřinu později se vzduchem nesly tóny cembala, které jako by se ozývaly ze všech stran najednou.

„Lestrange hraje velmi dobře,“ zamumlal Harry.

„Ano,“ řekl Voldemort a v očích se mu zalesklo. „Jeho hra je velmi osobitá. Škoda, že už pro nás nikdy nebude hrát.“

„Ach? A proč?“

„Obávám se, že před několika dny docela náhle zemřel.“

„Ach bože. To je strašná tragédie.“

„Ano,“ souhlasil Voldemort a najednou se v jeho hlase objevil podtón sykavky, který s náhlým šlehnutím plamenů zesílil, „to vskutku je, zejména pro vás, pane Froste...“

Harry zvedl sklenici s vínem. „Prosím ještě trochu šampaňského.“

Na okamžik se Voldemort ani Jiggins nepohnuli. Pak Pán zla naklonil hlavu na stranu, na tváři se mu opět objevil vyrovnaný úsměv a Jiggins se přiblížil s lahví.

„Děkuji, Jigginsi,“ pronesl Harry zdvořile. Požitkářsky se napil nápoje, a když mu tekutina stékala do krku, přivřel oči jako spokojená kočka. „Musím říct, že jakkoli byly Terranceovy hudební dovednosti výjimečné, jeho ostatní schopnosti poněkud pokulhávaly. To mě docela překvapilo.“

„Myslím, že vám nerozumím,“ odpověděl Voldemort. Jeho hlas zněl tiše a hrozivě jako první poryvy větru před cyklonem.

„Ach, to ani nemůžete, protože jste nikdy neměl možnost prozkoumat Terranceovo tělo,“ pokračoval Harry stále neomylně zdvořilým tónem. „Kdyby ano, všiml byste si, že nikdy doopravdy neměl šanci se bůhvíjak bránit.“ Harry si melodramaticky povzdechl. „Škoda, že z jeho mrtvoly zbyl jen popel. Z prachu vzešel a v prach se také obrátil.“

Harry zaslechl kroky a dál usrkával šampaňské, i když mu na krku spočinul hrot něčeho studeného a ostrého.

„Člověku ve vašem postavení bych doporučil, pane Froste, aby mírnil svou rozpustilost,“ poznamenal Voldemort.

Harry vrhl na Jigginse kritický pohled. „To, čím na mě míříte, je vaše hůlka? Řekněte mi - jak jste ji udělal tak ostrou a špičatou? Jestli se nemýlím, tak to dost odporuje současným zvykům.“

Tlak zesílil a Harry ucítil první bodnutí bolesti. Povzdechl si. „Voldemorte, měl bych na vás otázku.“

„Ptejte se.“

„Budete víc postrádat svého sluhu, nebo příbor?“

Než Voldemort stačil odpovědět, Harryho i Voldemortův humr se pomalu zvedli, jako by viseli na provázcích. Pak tak rychle, že byl vidět jen stříbrný pruh, vystřelili vzduchem.

Jiggins se zapotácel, upustil hůlku a vydal nelidský výkřik. Prsty si zoufale svíral obličej. Z míst, kde měl vidličky zaražené v očních bulvách, se mu po tváři valily proudy krve.

„Buďte opatrný, Jigginsi!“ řekl Harry ustaraným tónem. „Prosím, nezakopněte a nespadněte na vlastní hůlku.“

Sotva ta slova dořekl, Jiggins se náhle zhroutil k zemi. Jednou nebo dvakrát sebou škubl jako naložená žába zasažená elektrickým proudem a pak zůstal ležet. Kolem krku se mu vytvořila kaluž krve, která tmavou stružkou stékala do škvír mezi dlaždicemi.

Harry si povzdechl a smutně zavrtěl hlavou. „Ach jo. Taková nešťastná náhoda! Vždyť jsem ho varoval. Kdyby mě jen poslechl, zůstal by mu aspoň život. Přesto jsem si jistý, že ho můžete postrádat, drahý Voldemorte.“

Pán zla zareagoval tak rychle, že to na Harryho na okamžik udělalo dojem. Kouzla se k němu hnala jako rozžhavená cejchovací železa, vpálila se do desky stolu a zanechala za sebou dvě souběžné praskliny jako koleje. Harry však zvedl ruku a kouzla se rozptýlila do vzduchu.

Na to se suše usmál: „Dobrý pokus...“

Voldemort byl rázem na nohou a jeho hůlka protínala vzduch obloukem jako třpytivá kosa. Harry sledoval vlnu magie a vzpomněl si na hůlku z cesmíny s perem fénixe, kterou míval - sestru té Voldemortovy. Ta ho k tomu monstru poutala stejně neúprosně jako slova Trelawneyové, ale teď - teď byl volný jako slunce na obloze; se svou mocí byl nenapadnutelný.

Luskl a Voldemortova magie se zlomila. Usmál se. „Přiznávám, že jsem náležitě ohromen. Bohužel, můj milý pane Raddle, jste ještě trochu zelený za ušima.“

Voldemort zavrčel a mrštil hůlkou jako rapírem. „AVADA KEDAVRA!“

Harry ztuhl. Sledoval, jak se k němu blíží stěna zeleného světla a zaplňuje místnost jako mohutná přílivová vlna. Jedna jeho část se zachvěla - ta, která se instinktivně svíjela strachem při zvuku Voldemortova jména, ta, která se třásla při pohledu na smrt, ta, která plakala a smála se a ve vzpomínkách na ztracené přátele a kdysi nenáviděné nepřátele a milovanou rodinu nacházela víc než jen ticho - ta část ho prosila, aby se přikrčil, aby se schoval pod stůl jako každý jiný člověk.

Ale on natáhl ruku a kouzlo zachytil. Jeho aureola jím prošla, chladná, kousavá a nemilosrdná jako řeka plná ledových úlomků, ale jádro magie zůstalo a pustilo se do boje v jeho dlani. Kroutilo se v jeho sevření jako červ, pokrytý štětinami, ale on zaťal pěst a magie se rozplynula v nic.

Rozevřel prsty a usmál se, ale byl to mrtvý úsměv. Najednou se cítil uvnitř prázdný, jako by v něm výbuch Avada Kedavry skutečně něco zabil a odnesl si i vzpomínku na něj.

Vzhlédl. Poprvé, co si pamatoval, se ve Voldemortově tváři objevil čirý strach.

„Asi to nešlo tak dobře, jak byste si přál,“ řekl Harry. Vytáhl z humřího ocasu kus masa a šťáva mu stekla po ruce. „Co kdybychom dojedli večeři, než vychladne? Ach - chápu. Chybí dvě vidličky. To se dá zařídit.“

Ozvalo se plácnutí a obě humří vidličky, které se Jigginsovi zabodly do očí, se vrátily na místo vedle jejich talířů. „Trochu krvavé,“ podotkl Harry skrz plná ústa, „ale krev obsahuje hodně bílkovin a železa. Je velmi výživná.“

Poklepal nožem na humří klepeto a silná vrstva chitinu se odloupla jako banánová slupka. „Mnohem lepší,“ řekl Harry a vzhlédl.

Voldemort upíral oči na stůl a spodní ret se mu lehce pohyboval, jako by si něco mumlal pod nosem. Harry zbystřil smysly a ucítil, jak se magie rozvířila jako klidné moře před bouří.

Ušklíbl se. Zvedl ruku a láhev šampaňského prolétla vzduchem a přistála mu v ruce. „Ambrozie bohů, vskutku.“ Nalil si další skleničku a vyprázdnil ji. Pod prsty cítil, jak se sklenice chvěje. I stůl se třásl.

„Opatrně,“ křikl Harry. Vzduch zhoustl a chutnal po něčem napjatém a nezkrotném. „Nezbořte domov rodu Blacků. Pro pozdější generace bude dost důležitý, víte.“

Jak se země otřásla, vzduch naplnil zvuk řinčícího nádobí. „Bohužel to vypadá, že mi ten humr utíká,“ poznamenal Harry s posměšným zděšením. Rychle bodl a snědl poslední kousek masa z klepeta, než se talíř odrazil od stolu a roztříštil se na podlaze vedle Jigginsova těla.

„Hmm, dezert nebude,“ zamumlal Harry a olízl vidličku. „To je škoda.“

Stůl se s ohromným praskotem rozštípl. Třísky dřeva se rozletěly vzduchem jako vybuchlé sklo a naplnily vzduch téměř jako kouř. Voldemort držel hůlku v obou rukou a s úšklebkem ji zlomil na dvě poloviny.

Harry, který stále seděl, sledoval, jak ze zlomené hůlky vytrysklo světlo. Zvedl ruku do víru roztříštěného dřeva a ječící magie, nahmatal zdroj síly - a usmál se nad tou známostí. Byla to Divoká magie, stejná, jakou vyvolávala Lily Evansová svými rituály na okraji lesa.

Moje přítelkyně, pomyslel si Harry, zvedl obě ruce a postavil se. Divoká magie se kroutila jako obrovský had v písku, lnula k němu a zároveň se bránila sevření. Moje - služebnice...

Vzduch sténal pod tíhou magie, která se snažila zůstat volná. Harry pomalu spojil ruce a působilo to, jako by v sevřených pěstích svíral celý oceán.

Konečně! pomyslel si s šíleným návalem triumfu.

Spustil paže dolů a rozevřel dlaně. Na krátkou vteřinu zachytil Voldemortův pohled a zaregistroval strnulý výraz bezmoci a strachu - nesmírného, mysl otupujícího strachu - než se Divoká magie obrátila proti svému vyvolávači jako vypuštěné zvíře.

Nech ho naživu! přikázal Harry.

Rudé světlo místnosti se mísilo s bělavě zeleným odstínem magie a vrhalo odlesky na Voldemortovo obnažené, chvějící se tělo.

Harry vstal a odhodil látkový ubrousek, který mu zůstal ležet na klíně. Na rtech se mu objevil úsměv.

„Tak padají mocní,“ pronesl a jeho hlas se rozležel místností jako sluneční paprsky nad zemí. Postoupil k Voldemortovu třesoucímu se tělu a masa Divoké magie mírně couvla jako obrovský mastif před svým majitelem.

„Mohl bych tě snadno zabít,“ řekl Harry tiše. „Nejsi pro mě nic - nic. Mravenec v prachu. Mimino v kolébce. Mládě, které se právě vylíhlo z vejce.“

Voldemort se nekontrolovatelně otřásl. Není nepřitažlivý, pomyslel si Harry a zkoumal stíny svalů pod bílou kůží. Ale hubený a vyzáblý, jako neduživé, přerostlé dítě. Harryho pohled sjel k Voldemortovým slabinám a ušklíbl se.

„Ale, ale, ale,“ protáhl, „chudáček Tomíček. To jsem opravdu tak děsivý? Vždyť ses dokonce počůral.“ Švihl rukou a Voldemort se převrátil ve vzduchu a přistál obličejem v louži moči. „Slízej to!“

Voldemort sebou jen trhl a zachvěl se, jako by byl v křeči. Harry netrpělivě zaskřípal zuby a naznačil rukama drtivý pohyb. „SLÍZEJ TO!“

Hlava s havraními vlasy přistála v louži, jako by ji do ní zatlačila obrovská síla, a zbarvila tekutinu do ruda. Ústa však stále zůstala pootevřená, ověnčená krví a oděrkami.

Harry zavrčel a zaťal pěsti. Voldemortova hlava sebou trhla, jako by za ni tahal loutkář. V té tváři, zkřivené a pokryté rozcuchanými vlasy, a v zelených očích, doširoka rozevřených a upřeně zírajících, v prstech slabě se třepetajících - bylo něco povědomého...

- téměř tu tvář, zkřivenou a pokrytou rozcuchanými vlasy, nepoznal, ale oči - temnější než noc, oči doširoka rozevřené a upřené, prsty slabě se třepetající -

Přesně tak vypadal Severus ve vzpomínkách, pomyslel si Harry.

Najednou si uvědomil, jak obrovská síla mu vře v rukách. Divoká magie, která se nyní probudila z bezstarostného spánku, hrozivě vrčela silou, která by roztrhala svět na kusy. Kdyby si to Harry přál, stačilo vložit do myšlenky dostatek síly a mohl by Grimmauldovo náměstí proměnit v nicotu - ne, nejen to, mnohem víc. V mysli se mu vynořil obraz Londýna, města mihotajícího se tisíci světel, z nichž každé upadalo do tmy jako jedem otrávené světlušky. A on by zvládl víc než jen fyzickou destrukci; pronikl by svými smysly do všech skrytých složitostí hmoty a magie, věděl, jak vytrhnout svět z času, zmrazit ho do stáze, přesunout ho skrz čas.

Ta myšlenka v něm zasáhla něco, co šílenství moci zchladilo. Rozvinul ji a zjevily se další obrazy: viděl, jak se budoucnost fragmentuje, viděl, jak se současný svět trhá na dvě různé možnosti, z nichž každá vyrývá svou vlastní cestu do břidlice času.

Mohu všechno změnit, pomyslel si Harry a podíval se na své ruce. Voldemort byl křehký jako vaječná skořápka a on experimentálně stiskl a čekal, až uslyší prasknutí. Vůbec nic mě nesvazuje. Nic. Knihy se mýlily, Christolph se mýlil, on sám se mýlil. Cestování časem - vlastně změna času - bylo možné. Nesen přílivem magie si dokázal představit, jak by mohl rozdělit svět a vypustit alternativní realitu. Nikdy dřív to nikdo nedokázal a potřebná síla byla nekonečná, ale jeho síla nad nekonečnem zívala.

Já můžu, pomyslel si. Můžu. Napjal smysly, ponořil se do studny své moci a cítil, jak se jeho síla kolem něj rozprostírá jako pouštní pláně, které se bez konce rozbíhají do všech stran, rozplývají se v mracích jako kovově bílý pruh a zanechávají ho naprosto a beznadějně opuštěného.

Pustil Voldemortovu duši a cítil, jak mu ta křehká koule bezpečně vyklouzla z rukou. Nadpozemské odstíny zelené a bílé barvy vybledly do předchozích rudých odstínů. Byl sochou, zamrzlou v čase, nebo robotem, zbaveným myšlenek a emocí a pohybujícím se mechanicky. Do letitých spojů mu suchý pouštní vítr vháněl písek.

Voldemort zalapal po dechu, otřásl se a zamrkal. Víčka se mu zachvěla jako křídla čerstvě vylíhlé můry.

Harry stál bez hnutí po dobu, která se zdála dlouhá jako věčnost. Připadal si jako velká přírodní síla, odstartovaná zeleným přívalem smrtící kletby, neúprosně nesená ke břehu - ale vyhasínající a přecházející v nicotu dřív, než se voda dotkla země. Teď... teď se cítil prázdný. Prázdný. Jako by se navždy vzdal šance.

Sehnul se a zvedl oba úlomky Voldemortovy tisové hůlky. Složil je k sobě a přejel prstem po prasklině. Spoj zmizel, hůlka byla opět celá.

Vezmi si ji zpátky, chtěl říct, ale zůstal potichu a jen upustil tisovou hůlku před Voldemortův obličej. Pán zla na ni zíral a jedna třesoucí se ruka se plazivě vydala po mokré podlaze, aby ji uchopila.

„Zapomeň,“ přikázal Harry a natáhl před sebe ruku s roztaženými prsty. Voldemort ochable klesl a jeho zelené oči se zakalily. „Zapomeň, že se to stalo. Zapomeň, že tě zbili, zlomili a ponížili. Uzdrav si svou mysl.“ Harry polkl a pak vyslovil další příkazy. „Vzpomeň si na svou nenávist a aroganci. Vzpomeň si na Severuse Snapea, na muže, po kterém toužíš.“ Na okamžik zavřel oči a vyvolal obraz ze svých snů - Severuse budoucnosti na kolenou, s očima plnýma hořké nenávisti, který byl naprosto bezmocný... „Vzpomeň si - na něj.“

Harry dlouze vydechl. Prázdnota ho bolela tak moc, že se mu poprvé po letech zdálo, že se rozpláče.

***

Z oblohy padaly sněhové vločky, které se na pozadí inkoustové černi jevily jako malé bílé tečky, než se snesly dolů a v bledě žlutém světle lamp na Příčné ulici odhalily všechny své jiskřivé složitosti. Harry sledoval, jak padají, a když se dotknou jeho tváře, mizí.

Odešel dřív, než se Voldemort stačil zorientovat. Nikdo si ho nevšiml, což si přál, a i kdyby ano, mohlo mu to být jedno. Připadal si jako mrtvola oživená stvořitelem, který zapomněl dokončit kouzlo, který mu zapomněl dát srdce, mysl a duši.

Zastavil se před klenotnictvím. Bylo zavřené. Natáhl ruku, nahmatal vrstvy protipřemisťovacích a zamykacích kouzel a proklouzl jimi.

Obchod byl poměrně malý. Ve tmě připomínal spíš skříň plnou zapomenutých drobností. U jedné stěny stál pult s pokladnou a podél dalších se táhly skleněné vitríny plné drahokamů. V černé tmě vypadaly matně jako kousky křídy.

Harry mávl hůlkou k oknům a ta se lehce zamihotala. „Lumos,“ zamumlal spíš ze zvyku než z nutnosti.

Drahokamy se v mlhavém světle jemně zatřpytily. Zamrkal a přejel pohledem po náušnicích, diadémech, náramcích, náhrdelnících a prstenech. Nic ho ale pořádně nezaujalo. Povzdechl si a vyhlédl z okna. Co vlastně hledal?

Venku se idylicky snášely sněhové vločky. Ulice byly většinou prázdné, i když se tu a tam šouralo pár lidí v tlustých zimních pláštích. Harry měl pocit, že se dívá do vodní tůně, svět venku byl klidný a cizí jako třpytivá podvodní říše.

Něco zaujalo jeho pozornost. Na chodníku, napůl ve světle lampy a napůl mimo něj, stáli dva lidé, s propletenýma rukama. Nedalo se poznat, jestli je to muž a žena, nebo dva muži či dvě ženy, ale prosté spojení mezi nimi bylo nezaměnitelné.

Harry si náhle vzpomněl na obraz z doby, která se zdála jako před mnoha lety; tehdy byl čerstvě vržen do tohoto času. Procházel se po Příčné ulici a nakupoval zásoby, když tu spatřil obraz rodiny - otce, matky a dítěte, uzavřených ve svém vlastním, malém světě. Co tehdy cítil? Touhu? Závist? Stesk?

Prázdnota se prohloubila. Harry se podíval na výstavku šperků a obrátil pozornost k prstenům. Něco jednoduchého. Cokoliv.

Sáhl přes sklo a vytáhl malý stříbrný prsten. Podržel ho proti světlu. Byl poněkud zploštělý, v mužském stylu, a působil zcela prostě, bez jakéhokoli drahokamu nebo nápisu.

Tenhle bude stačit, pomyslel si, zaplašil kouzla proti krádeži a ukončil kouzlo Lumos. Vyšel z obchodu a pohlédl k místu, kde světlo lampy tvořilo měkkou žlutou svatozář, ale nikdo tam nestál. Harry zastrčil prsten do kapsy a zamířil po chodníku pryč. Ten tam byl šperk s prosbou o odpuštění.