Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola třicátá osmá: Řešení problému

Očekávala pálení Znamení od té chvíle, kdy mrtvoly dopadly tam na mýtině na studenou zem. Avšak Voldemortovi trvalo skoro tři hodiny, než zareagoval na zmizení svých Smrtijedů.

Hermiona odeslala dopis Luciusovi, jakmile se dokázala dostat do bezpečí svého pokoje primusky, čímž si zajistila, že ji nikdo nemohl obvinit z mlčení. Věděla také, že Lucius bude s největší pravděpodobností trávit odpoledne v trůnním sále čekáním na zprávy a diskutováním o plánech s Pánem zla, takže existovala jen malá šance, že se k němu dopis dostane včas.

S trochou štěstí Theodorova smrt nebude marná, i když ve zcela opačném směru, než by si sám býval přál.

Když ji nakonec spalující bolest informovala, že je žádána, poklepala na svoje vyobrazení Kirké od Johna Waterhouse ve schématu, které poslalo Severusovi zprávu, že je pryč. Pak popadla svůj neviditelný plášť, odletaxovala se do svého soukromého pokoje poblíž kanceláře profesorky McGonagallové a byla venku z hradu za méně než deset minut.

Chůzi šerým Voldemortovým hradem strávila uzavíráním mysli. Ještě jednou si prošla sled událostí, které se staly dříve toho večera, a shledala je dostatečně přesvědčivými i pro notoricky paranoidního Pána zla.

Zatímco Harry, Ron a ostatní vstupovali do hradu průčelím, ona spěchala přes pozemky na místo, kde se nacházela tajná chodba, do které měla povolený vstup. Podařilo se jí tak dojít k hlavnímu vchodu právě včas, aby viděla mrtvoly vznášet se ve vzduchu a mohla sehrát hysterický záchvat. Během tohoto představení, které přilákalo ostatní studenty, aby se ptali, co se stalo, byli Harry, Ron, Lenka, Neville a Ginny bezpečně ukryti v Brumbálově kanceláři a k ostatním studentům se byli schopni vrátit na večeři se vzpomínkami chráněnými všemi možnými prostředky.

Teď měla jen své vzpomínky, o které si musela dělat starost a chránit je před jeho temným stiskem.

Padla na kolena v momentě, kdy vstoupila do trůnního sálu, a napůl se kradla, napůl plazila dlouhou cestou k pánovým nohám.

„Mám zprávy, můj pane,“ oznámila, když bylo jasné, že on nebude okamžitě mluvit ani ji trestat. „Dnes čtyři Smrtijedi a mladý Theodore Nott napadli Pottera a jeho přátele v Zapovězeném lese za ochrannou bariérou. Byli poraženi, když je v posledním momentě přišel zachránit Remus Lupin. Zabil všechny tři pomocí spalující kletby a další dva fyzicky nožem.

Nezjistila jsem to předem, protože Potter tajně opustil pozemky jen s Weasleym, doufaje, že tak ukončí svůj spor. Ale dobře jsem si prohlédla mrtvoly, když jsem předstírala starosti. Potter mi poté stručně vše řekl.“

„Proč jsi mě neinformovala ve chvíli, kdy jsi to zjistila, mudlovská šmejdko?“ zeptal se hadí hlas hedvábně a Hermiona nedokázala zabránit chvění, které jí přeběhlo po zádech. Ne, že by to chtěla, opravdu se vždy vyplatilo ukázat Pánovi zla, jak moc se ho bojíte. Miloval úctu a žil ze strachu.

„Vnitřní kruh ve své moudrosti neuznal za vhodné mi udělit výsadu vlastního kontrolovaného přemisťování, můj pane,“ prohlásila hlasem třesoucím se strachem a respektem. „Přišla jsem ihned, jak jste mě zavolal. Poslala jsem však dopis panu Malfoyovi, informujíc ho detailně o oněch událostech. Omlouvám se, že k vám nedorazil včas, můj pane.“

„Je to pravda, Luciusi,“ optal se Voldemort a ledový pocit jeho pohledu zmizel z jejího těla. „Informovala tě ta mudlovská šmejdka?“

„Strávil jsem celý večer ve vaší blízkosti, můj pane,“ odpověděl Malfoy a ladným pohybem se k nim přiblížil. „Jak víte, žádná sova se k nám sem nemůže dostat, takže bych nebyl schopen přijmout její dopis, i kdyby ho poslala.“

Stále ještě skloněná tváří k zemi se Hermiona cítila vážně spokojeně. Hloupá odpověď, ve více než jednom případě. Poučovat Pána zla o zřejmých věcech, přiznat se k chybě a poukazovat na jiného služebníka, který si s největší pravděpodobností vedl lépe než on – nic z toho Pán zla neměl rád a nesnášel, když byl Malfoy příliš nafoukaný. To bude znamenat Cruciatus, pokud se naprosto nemýlí.

Voldemort nepoctil Luciuse za jeho odpověď kletbou, místo toho se znovu otočil a pokynul dalšímu členovi kruhu, aby přistoupil.

„Jdi do Luciusových pokojů a zkontroluj, zda tam nečeká sova či dopis. Pospěš si,“ nařídil zahalenému a zamaskovanému muži a mezi skupinou vzrostl tlumený šepot. Poslat jiného muže do Luciusových komnat bylo otevřené prohlášení nedůvěry.

Ale když Pán zla znovu promluvil, všechny zvuky okamžitě utichly.

„Podívej se na mě,“ jeho hlas ji pohladil jako had plazící se po celém jejím těle a sevřel její srdce, dokud svůj boj nevzdala.

Poslechla. Nedalo se nic dělat. A jakmile se její hnědé oči setkaly s červenými toho monstra, ucítila, jak jeho část vklouzla do její mysli, plazíc se podél jejích myšlenek a vzpomínek.

Dala mu, co chtěl. Zdál se být spokojený. A když se Smrtijed, kterého poslal pryč, aby přinesl její dopis, vrátil s pergamenem v ruce, usmál se na ni. Z jeho radosti se jí dělalo zle a najednou pocítila hroznou touhu smýt ze sebe tenhle úsměv, surově se třít, dokud by na ní nezůstala žádná stopa tohoto hada.

„Hermiono,“ zašeptal a ona se zachvěla. „Drahá, sladká Hermiono. Dnes večer jsi mě velmi potěšila.“

Natáhl ruku a ona se k němu připlazila, aby se zbožnou úctou uchopila a políbila slizkou kůži.

„Podívejte se na to, přátelé,“ oznámil pak, jeho hlas se ve velké komnatě odrážel. „Dokonce i mudlovská šmejdka dokáže dělat práci lépe než vy, mí nechvalně známí Smrtijedi. To bude mít důsledky.“

Usmál se dolů na Hermionu, která se stále držela jeho ruky jako záchranného lana. „Tímto ti udělujeme, Hermiono Grangerová, právo objevit se v Naší přítomnosti, kdykoli to budeš považovat za nutné. Poskytujeme ti právo zcela volně se přemisťovat do Naší pevnosti. Dáváme ti právo obývat komnatu v Naší pevnosti a posílat Nám zprávy přímo, nikoli prostřednictvím jiných členů Vnitřního kruhu. Také ti umožňujeme nosit masku během setkání.“

Hermiona se zachvěla, jakmile jí zaplavila jeho temná, zkažená magie, zanechávajíc v ní schopnosti a znalosti, které jí dal.

„Děkuji vám, můj pane,“ zašeptala zlomeným hlasem. „Vím, že tato čest je neslýchaná a mojí jedinou nadějí je, že dokážu, že jsem jí hodna!“ Zaváhala, její oči těkaly po Voldemortově tváři předtím, než se chvatně znovu soustředily na zem. „Mohu být tak smělá, můj pane a požádat vás o další štědrý dar během této noci plné radosti?“

Zaslechla rozčílené syčení za svými zády, cítila zuřivé pohledy, které spočívaly na jejích ohnutých zádech. Vnitřní kruh nebyl spokojený s jejím rychlým vzestupem mezi jejich řady. Později za to zaplatí. Ale ne dnes v noci, pro dnešek byla pánovým mazlíčkem a nikdo by se jí neodvážil dotknout. Čas hrát se svými kartami co nejlépe.

„Opravdu troufalá žádost, moje malá mudlovská šmejdko,“ odpověděl Voldemort se zvědavostí protkanou pobavením. „Co si přeješ?“

„Doufám, že budu poctěna soukromým rozhovorem s vámi, můj pane.“

Před týdnem by byla za takový krok bolestivě potrestána a na chvíli si byla jistá, že pocítí Cruciatus, který se převalí přes její tělo. Ale zdálo se, že konečně její strategie vyšla. Místo jejího prokletí se Pán zla pobaveně zasmál.

„Rozhodně,“ souhlasil a pak se obrátil ke svým Smrtijedům. „Všichni ven! Malá mudlovská šmejdka mi chce pošeptat svá drobná tajemství.“

Když odrážející se klapot bot na studené kamenné podlaze utichl, Hermiona se zachvěla při pomyšlení na to, jak za toto zaplatí. Bude ráda, pokud přežije hněv čistokrevných.

„Jsme sami, mazlíčku,“ řekl jí Pán zla a klouzavá, úlisná povaha jeho hlasu změnila jeho slova v oplzlost. „Co si přeješ mi říct, že by to mělo zůstat skryto před ušima mých nejvěrnějších služebníků?“

„Já…“ začala, jako by si nebyla jistá, jak vyjádřit to, co chtěla sdělit. „Jen mám obavy, že ne všichni z nich jsou vám zcela věrní, můj pane…“

Síla jeho mysli ji udeřila silou bouře a ona se sklonila a třásla pod jeho vůlí jako klas kukuřice, upínajíc celou svou mysl k obrazům, které pro něj spřádala, upínajíc celé své odhodlání k uchování tajemství, které nesměl vidět, zatímco nechala své oči pohasnout a svou mysl jevit se jako zasněnou, slabou a dívčí věc, nikoli vybroušenou ocel disciplíny, ve kterou ji změnila.

Nakonec útok ustal a on se stáhl do hlubin vlastní mysli. Věděla, že jí uvěřil, alespoň zčásti, jinak by už byla u jeho nohou mrtvá. Ale stále chtěl, aby pokračovala, řekla svůj příběh vlastními slovy a utkala své vlastní závěry. Mírný pokles jeho hlavy ji o tom informoval a ona znovu sklopila svůj zrak, předávajíc svůj příběh, třesouc se strachem a vyčerpáním.

„Dnes odpoledne jsem našla tajnou chodbu, můj pane,“ řekla mu, zabarvujíc svá slova spěchem a dychtivostí zavděčit se. „Končí ve sborovně, a tak jsem měla možnost vyslechnout krátký rozhovor mezi zrádcem Snapem a McGonagallovou. Mluvili o neúspěšném útoku a Snape říkal…,“ zaváhala, měníc spěch na obavy. „Říkal…“

„Můžeš mluvit zřetelně, dítě. Existuje jen pár věcí, které mě dokáží překvapit a ty nebudeš za informaci potrestána.“

„Řekl, že jejich dohoda s novými informátory funguje skvěle a že Lupin by to nikdy nezvládl včas, kdyby nebyli informováni zevnitř…“

„Ano,“ Voldemortova slova byla chladnější než sníh a led dohromady. „Je jich tu víc, že?“

„Před týdnem jsem umístila odposlouchávací kouzlo na chodbu blízko Snapeových komnat, můj pane. Nepřijal žádné návštěvy, ale opouští hrad častěji než kdy dřív. Neodvážila jsem se jej sledovat bez vašich příkazů, můj pane, ale už jsem jej několikrát viděla kráčet směrem k Prasinkám…“

„Takže si myslíš, že se tam setkává s tím… informátorem, malá mudlovská šmejdko?“

Přikývla, strachem a váháním jí znovu ztuhlo celé tělo. Tohle byl klíčový moment, doba, kdy ji buď potrestá za překročení mezí, nebo ji pozvedne do nových výšin posláním, úkolem, který by vyvolal strach i mezi Smrtijedy z Vnitřního kruhu…

„Takže co si s tím přeješ udělat, Hermiono?“

„Chtěla bych následovat zrádce dolů do Prasinek, můj pane,“ zašeptala. „Zjistit, kdo je ten, který vás zrazuje a přivést jeho jméno k vám, pro slávu vašeho království a pád našich nepřátel.“

Dlouho bylo ticho, dlouhé a chladné a ona se málem vzdala naděje, když se něco dotklo její hlavy. Chlad, který prosakoval skrze vlasy na její kůži, jí řekl, že to byla jeho ruka, had v podobě spáru Pána zla, spočívající na ní jako ruka hrdého otce. 

„Pak bys měla svá přání splnit, mé dítě. Běž, najdi ty v našem středu, kteří nejsou hodni. Potěš mě.“

Zachvěla se.

Teprve když o hodinu později opustila trůnní sál, kupodivu bez úhony, protože Pán zla dal otevřeně najevo spokojenost s ní, se dovolila trochu uvolnit. Ale ne na dlouho a ne zcela, jelikož nebude v bezpečí, dokud se nedostane do Severusových komnat, a její práce pro dnešní večer ještě nebyla u konce.

Hermiona měla ještě další kořist k chycení, a setkala se s ní v místnosti pro přemisťování. Byli sami.

„Macnaire,“ zapředla. „Musí to být víc než jen náhoda, že se tu potkáváme.“

Samozřejmě že ano, načasovala pečlivě svůj odchod, aby se s ním zde setkala. Ale Macnair to nepotřeboval vědět.

„Grangerová,“ odpověděl. „Jak se zdá, tvoje přízeň u Pána zla vzrostla.“

Pokrčila rameny. „Trochu vzestup, trochu pád,“ vyjádřila se, pak se znovu setkala s jeho pohledem a pomalu, smyslně si olízla rty. „Ale ty víš, že to nemá co do činění se skutečnou hodnotou, Macnaire. Musím říct, že jsem byla… ohromená… tvojí vynalézavostí během posledních týdnů.“

„Nemám tušení, o čem to mluvíš,“ odpověděl s bezvýraznou tváří.

„Ne?“ pokrčila znovu rameny. „Jsem překvapená. Ten mrzimorský kluk, kterého jsi vydíral, útok na Pottera, Popletal a teď tvůj blízký přítel Atricus, pracující společně s Nottem juniorem… prodíráš si cestičku do hradu, Macnaire, jako správný Zmijozel. Jsem… fascinovaná.“

„No a co,“ odpověděl a defenzivně si před sebou zkřížil ruce, avšak jeho oči byly přilepené na jejím těle a tváři. Pohnula se dopředu, tak aby měl dobrý výhled na její ňadra, a pomalu přejela svým prstem dolů podél svého břicha a boku.

„Lucius se stal povadlým a upadlým,“ řekla, ztišujíc svůj hlas do spikleneckého šepotu. „Možná kvůli tomu si hledám nového partnera. Někoho s větším… odhodláním a vitalitou. Někoho k… uspokojení všech mých potřeb…“

Našpulila své rty, napůl se od něj odvrátila a hrála si se svými vlasy. Ten blázen si ani nevšiml, jak jím manipuluje. „Ale pokud nemáš zájem…“

„Možná mám,“ odpověděl až příliš rychle, hlasem hrubým z touhy a vzrušení.

Usmála se na něj, její ústa byla tmavou vlhkou jeskyní, kterou pomalu, provokativně otevřela.

„Mám ráda odvážné muže, Macnaire. Silné muže. Takové, co si neváhají vzít to, co chtějí.“

Udělala krok blíž k němu a spatřila lesklou vrstvu potu, tvořící se na jeho čele.

„Sejdeme se zítra večer na místě, kde jsme měli posledně náš… tělesný střet,“ olízla si znovu rty a zaměřila své oči na jeho rozkrok.

„Ale Lucius…“

„Bojíš se vzít si, co chceš, Macnaire?“ zeptala se a přistoupila ještě blíž, dokud se její bok nesetkal s jeho. „Nebo mě nechceš?“

Polkl, neschopen odpovědět, ale ona nepotřebovala, aby promluvil nahlas.

„Zítra,“ zašeptala. „V devět hodin. Budu na tebe čekat, Macnaire. Nezklam mě…“

A s tím se přemístila zpátky do Bradavic, zanechávajíc za sebou Macnaira rozpolceného touhou a strachem.

On přijde. Tím si byla zcela jistá.

xXx

„To bylo děsivé,“ řekl Harry Dracovi příštího odpoledne, když se potkali na jedné z jejich pravidelných lekcí. „V jednu chvíli to byla jen Hermiona, vzápětí vypadala jako profesionální zabiják. Ona je zabila, Draco. Jako kdyby byli jen maso. Ach, sakra…“

Kniha, kterou nosil po místnosti na hlavě, konečně vzdala svůj boj s gravitací a svalila se na zem.

Harry se cítil ve velkém pokušení dobře a tvrdě si do ní kopnout, ale když viděl Dracův posměšný výraz, jedno zvednuté obočí, jeho očekávání výbuchu, ovládl svou náladu a beze slova knihu znovu zvedl.

„Vzpomínám si, když jsem tak poprvé uviděl svého otce,“ řekl Draco, hlas lemovaný hořkým okrajem jako vždy, když mluvil o svých rodičích. „Bylo mi sedm. Toho odpoledne jsme navštívili Obrtlou ulici, abychom se setkali s jedním jeho kontaktem. Dostali jsme se na opuštěné místo, když se najednou otočil s hůlkou v ruce a vrhl smrtící kletbu na ženu, která šla za námi. Zemřela na místě.“

Draco se otřásl s pohledem upřeným do vzdálené doby. „Byl tak chladný. Zdálo se, že se o to ani trochu nestará a když jsem se rozbrečel, byl na mě velmi naštvaný. Dnes se divím, proč jsem pokračoval v obdivování a zbožňování jeho osoby. Zpětně se zdá být velmi jasné, že byl bezcitný bastard.“

„To je záležitost rodiče, myslím,“ odpověděl Harry, otočil svou hlavu příliš rychle a musel zachytit padající knihu. Alespoň tentokrát nespadla na zem. „Nedokázal jsem si představit své rodiče jiné než dokonalé. Byl to poměrně strašný šok, když jsem zjistil, že byli pravým opakem. Alespoň můj otec.“

Mávnul nad tou myšlenkou rukou. „Každopádně Hermiona nebyla úplně bezcitná, přinejmenším ne potom, co ostatní odešli.“

Pokračoval a řekl Dracovi vše o scéně, které byl svědkem, přičemž po krátkém zaváhání zahrnul i to, co se stalo, když je Snape opustil.

Na chvíli přemýšlel, proč se s čímkoliv z toho Dracovi vlastně svěřuje. Neřekl by to Ronovi, ani v dobách jejich nejlepšího přátelství, nebo někomu jinému v Bradavicích. Hlavně proto, že je Zmijozel, rozhodl se potom Harry, a jako takový má už z podstaty věci sklon rozumět svému kolejnímu řediteli lépe než kdokoliv jiný, v koho by mohl doufat. A protože je Hermionin přítel.

Nemělo to co dělat s vazbou, která se mezi nimi v posledních týdnech rozvinula, nebo se skutečností, že vyhledával Dracův názor a myšlenky mnohem častěji než kdy u kohokoli jiného, možná s výjimkou Hermiony. Nebyl přítelem Zmijozela.

„Severus a Hermiona… To mě nepřekvapuje,“ odpověděl Draco po chvíli ticha. „Vážně ne. Několikrát jsem viděl, jak se k sobě chovají v soukromí a byla zde vždycky taková…“

„Něžnost,“ dodal Harry napůl zamyšleně. „A důvěrnost. A péče.“

Přemýšlel o tom, jak ho Hermiona poslala dopředu, aby se znovu připojil k ostatním, zatímco ona se vydala jiným směrem. Když se jí zeptal, co má za lubem, prostě se usmála. „Zeptej se Severuse,“ řekla mu.

Ale ptát se ho nebylo třeba. Jakmile se Harry dostal k ostatním, Nevillovi, Lence a Ginny choulícím se v malé utrápené skupince, zatímco profesoři hlídali mrtvoly a tlumeně se bavili, Snape k nim vpadl, předkládaje jim jednoduché, ale uvěřitelné vysvětlení událostí, které nezmiňovaly žádným způsobem nic o Hermioně, Řádu nebo přemisťovacích špercích.

Šli za Ronem (Hermiona byla někde úplně jinde) a nějak – nebyli si jisti jak – to Remus zjistil a šel za nimi, když varoval zbytek učitelů. Zabil Smrtijedy a počkal na okraji bariér na ostatní profesory, než přijdou.

Pěkné a prosté. Dost jednoduché, řekl Snape, i pro ně, aby se toho drželi, a on je přinutil příběh zopakovat, každého zvlášť, dodávaje svým hladkým hlasem, že jim vyrve jazyky z úst a použije je jako přísady do lektvarů, kdyby se toho přesně nedrželi. Harry si všiml, že Neville smrtelně zbledl, a dokonce i on sám na chvíli Mistrovi špionů uvěřil.

Pak prošli skrz velké vstupní dveře a Hermiona se k nim vrhla, téměř se na něj hroutící ve své dychtivosti jej obejmout. Brečela, blábolila, napomínala a křičela čím dál víc a Snape na ni zasyčel za infantilní chování, které předváděla. Snažila se sama dát dohromady, ale selhala a Snape pronesl nějakou strašně ostrou poznámku o tom, jak vás knihy opravu nemůžou naučit důležitým věcem v životě.

Harry věděl, že předtím by byl naštvaný nebo podrážděný, ale teď nikoliv. Ne potom, co je viděl tak spolu. Teď si uvědomoval, že Snape jen zinscenoval představení, aby zůstala v bezpečí, spletl kolem ní propracovaný příběh o odporu a nenávisti, aby ji udržel od tolika nebezpečí, jak jen to bude možné.

Každé nenávistné slovo, každá reakce vytvořená pro ni, byla jen důkazem, jak moc mu na ní záleželo. Demonstrované jediným způsobem, jakým před tolika lidmi mohl. Bylo to působivé představení a Harry zjistil, že ho uklidňovala povědomost o tom, kolik síly byl Snape ochoten vložit do jejího ponižování. 

Neville, Lenka a Ginny stáli s očima do kořán a sledovali Hermionu, která se naprosto změnila, čemuž nedokázali porozumět. Jen vzpomínka na Snapeova sametová slova je udržela zticha, Harry to na jejich tvářích poznal.

A pak Brumbálova kancelář, Fideliovo zaklínadlo a spouštěč paměťového kouzla a spěšné zahrnutí těch tří do vnějšího okruhu Řádu, což je vyzdvihlo do neočekávaných výšin a donutilo mlčet o všem, co se stalo.

Jednoduché a přitom důmyslné. Nikdy by si to nedokázal představit.

Občas přemýšlel, jestli jej všechna tahle spolupráce se Zmijozely brzy nepřivede k šílenství. Jeho hlava se cítila jako spletitý uzel významů, skrytých významů a významů pod tím vším. Jak mohl někdo uvažovat o tolika náhledech a úhlech ve stejnou chvíli a zůstat normální? Byl rád, že je Nebelvír.

„Ano, to je ten správný popis, myslím,“ souhlasil Draco, nevěda, kudy se ubíraly Harryho myšlenky. „Vždycky zde byla taková něžnost mezi nimi, že jsem se divil… Nejprve jsem si myslel, že mě to zneklidní, ale svým způsobem se to zdá být logické, ne?“

„Máš na mysli, že se dvě nejchytřejší hlavy v Bradavicích daly dohromady?“ usmál se Harry. „Musím přiznat, že před dvěma měsíci by se mi při tomhle pomyšlení zvedl žaludek. Je těžké tomu uvěřit i teď.“

„Zvláště když pomyslíš na to, jak s ní zachází ve třídě.“

„To není nic ve srovnání s tím, jak s ní jedná při setkáních Řádu,“ odpověděl Harry, krátce pobavený vzpomínkou. „Paní Weasleyová ho už třikrát seřvala za to, že dohnal tu 'ubohou dívku' k slzám.“

Draco se zasmál. „Představuji si Hermionu, jak brečí nad něčím takovýmhle. V tomhle ohledu je jako Zmijozel.“ V jeho hlase byla znát hrdost a Harry si najednou uvědomil, že šimrání vzteku, které by cítil za tato slova před týdnem, nepřišlo. „Vyžaduje hodně úsilí nás rozbít. Ti, kteří se to nenaučí ve škole, se to naučí rychle poté. Až všichni ztvrdnou. Stejně jako můj otec.“

„Víš, to mně opravdu zlepšuje náladu, tvoje srovnávání jí po celou dobu s tvým otcem,“ postěžoval si Harry. „Byl jsem dost vyděšený tím, co se stalo. Co když ji to všechno změní na… já nevím.“

„Nesmysl,“ řekl Draco s hlubokým přesvědčením v hlase. „Nikdy se nezmění na něco, jako je můj otec. Je tu obrovský rozdíl!“

„Jaký,“ zeptal se Harry, dávaje všechnu sílu do svého hlasu, aby nezněl příliš prosebně.

„Párkrát už se z toho dostala, vyplakala si srdce,“ odpověděl Draco jednoduše. „Můj otec jen znovu zastrčil svou hůlku a řekl mi, že spodina špehující kouzelníky si nezaslouží žít,“ pokrčil rameny Draco. „Pak se usmál a pozval mě na obrovskou zmrzlinu.“

„Musí to být hrozný člověk.“

„To ano.“

„Jak ho Hermiona… poznala?“

Jakmile se Draco otočil k Harrymu, jeho oči se zúžily. Spatřil v nebelvírském pohledu zaváhání bojující s touhou chtít to zjistit.

„Opravdu to chceš vědět?“ zeptal se Draco, nejsa si jist, zda mu to chce říct, ale Harry po chvíli přikývl a Draco si povzdechl.

„Byli jsme přátelé několik měsíců, setkávali jsme se v Komnatě nejvyšší potřeby, a především si povídali. Rozhodl jsem se informovat Brumbála o dopisech mého otce dříve toho měsíce. Ale jednoho rána mi Hermiona poslala naléhavý dopis, říkajíc mi, abych se s ní setkal co nejdříve. Jakmile jsme byli v bezpečí, vysvětlila mi, že se musí seznámit s mým otcem.

Zeptal jsem se jí proč. A jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě, odpověděla: 'Abych se stala Smrtijedem, samozřejmě'. “

Draco si odfrkl. „Dokážeš si představit moji reakci. Byla hlasitá, zdlouhavá a pomalu se vyvíjející, od smíchu po bouřlivé výkřiky. Každopádně mě přesvědčila. Ty víš, jaká Hermiona je, když opravdu něco chce.“

Harry si nemohl pomoci, ale musel soucitně přikývnout.

„Začala mi říkat, co bych měl psát svému otci – že se mnou začala mluvit a celkově být přátelštější ke zmijozelským, že jsem ji našel v oddělení s omezeným přístupem, jak si čte nějakou knihu o zakázaných kletbách, že má menší zájem o výuku a že se občas dívá na Brumbála s nenávistí v očích. Můj otec mě žádal, abych ho informoval o všem, co se týká Zlatého tria – vás – od začátku. Takže když jsem mu začal vyprávět o těchto věcech, byl fascinovaný. Ale neučinil by žádný krok. Přes veškerý svůj vzhled je můj otec velmi opatrný muž.

A pak zde byl jarní ples, odehrávající se na panství jistého Smrtijeda, který stále držel svou identitu skrytou a byl tak v bezpečí před soudním stíháním. Jako každý rok jsem se toho zúčastnil a Hermiona oznámila, že mě doprovodí.“

Draco si znovu odfrkl. „A taky mě doprovodila. Její přeměna ve čtvrtém ročníku na Vánočním plese nebyla proti tomuhle nic, věř mi. Byla nejkrásnější ženou na plese, mudlovská šmejdka, a chovala se, jako by jí to tam celé patřilo. Lidé byli v šoku. Byli znechucení. A můj otec byl uchvácený.“

Povzdechl si a setřel neviditelná smítka ze svého školního hábitu. „Zmizeli do pokoje a zůstali tam celé hodiny. Když se vrátila, byla zřejmě pohmožděná, ale vypadala jako by dosáhla toho, co chtěla. O měsíc později byla představena Pánovi zla. Konec příběhu.“

Mezi nimi se rozrostlo ticho, jak Draco čekal na Harryho reakci; jeho mysl si stále pohrávala s událostmi loňského jara, a Harry bojoval s něčím, co neuměl pojmenovat. Už týden to zaměstnávalo jeho mysl a stále si nebyl jist, jak bude Draco reagovat. Pečlivé plánování bylo nutné, aby jej přesvědčil… Ach, k čertu s tím, nebyl Nebelvírem pro nic za nic. Po ponoření do studené vody se brzy objeví teplo.

„Chci tě do užšího kruhu Řádu, Draco,“ řekl prostě a byl odměněn neocenitelným výrazem na zmijozelově tváři. Draco vypadal tak ohromeně, tak zcela hloupě, když ze sebe přiškrceným hlasem vysoukal 'Co?', že se Harrymu stěží podařilo potlačit úsměv.

Ale úsměv by byl vykládán jako povýšenost, to už teď věděl. „Chci tě v Řádu,“ zopakoval. „Odevzdával jsi cenné informace více než rok. Remus, profesor Brumbál a Snape tě podpoří. A já vím, že Hermiona bude ráda, že tě tam má. Byl bych taky rád.“

V těch několika vteřinách, které Harry potřeboval, aby tohle řekl, se Dracova tvář kompletně uzavřela, jako pokoj, jehož závěsy byly najednou zataženy, aby odřízly veškeré světlo a teplo.

„To nebude fungovat, Pottere,“ odvětil Draco lehce a jen protože se Harry během minulého týdne cvičil ve čtení Zmijozelů, všiml si hořkosti v jeho hlase. „Oni mě nikdy nepřijmou. Jsem Zmijozel, syn Smrtijeda, prototyp nepřítele mudlovských šmejdů na škole. I kdybys dokázal použít veškerý svůj vliv, abys mě dostal do Řádu, oni by mi nikdy nevěřili natolik, aby kolem mě snížili ochrany. Oni by jen věřili, že se pokouším – jak to podal Weasley? – kolem nich čmuchat.“

Harry se rozhodl ignorovat fakt, že by si o Dracovi před měsícem myslel totéž. Jaká to dlouhá cesta, kterou jsem za ten krátký čas ušel, uvědomil si náhle. Měl pocit, jako kdyby byl polovinu let slepý, viděl jen zřejmé a ignoroval fakt, že co vidí, není nic víc než tenký povrch chaotického spletence motivů, úmyslů a vztahů.

Byla to Hermiona, kdo jej přivedl k tomu, aby přehodnotil svůj pohled a pátral o všem tomhle, Hermiona a její zvláštní vztah se Snapem, který se očividně každým dnem stával mnohem záhadnějším. Ale byl to Draco, kdo mu pomohl na této cestě. Teď mohl on pomoci jemu.

„Ani Snapeovi ze začátku nevěřili. A já nechci vědět, jak budou reagovat, až zjistí pravou identitu jejich milovaného hlavního špiona,“ znovu pokrčil rameny. „Ale to není důležité. Pointa je: já tě tam chci,“ usmál se. „A já nejsem Chlapec, který přežil pro nic za nic, víš?“

xXx

Opírajíc se o drsnou kůru stromu Hermiona slyšela tiché plop značící přemístění, avšak ani o kousek se nehnula. Jen si držela pozici, sklopené oči a jednu nohu zvednutou a opřenou o strom, odhalujíc holou kůži a školní sukni.  Vlasy si spletla a vsadila jen na tu trochu make-upu.

Věděla, jak vypadá: nevinná, trochu bezmocná a velmi mladá. Nebylo by dobré Macnairovi připomínat divokou lovkyni, se kterou se na tomto místě minule setkal.

„Macnaire,“ zavolala po chvíli, jako by si jeho příchodu okamžitě nevšimla. Hlas se jí lehce třásl, jako kdyby byla zmrzlá nebo měla strach ze tmy. „Bála jsem se, že nepřijdeš!“

Včera, v komnatě, jej přemohla. Ale muži jako on neměli rádi, když žena přebírá kontrolu a drží si ji. Musela se dnes večer jevit jako jemná a zranitelná, přenechat mu iniciativu.

Chtěl, aby jeho žena byla pasivní, a to ona byla, tento večer, přenechávajíc vedení temné postavě ve stínech.

„Samozřejmě, že jsem přišel, drahoušku,“ odpověděl, přicházeje k ní, a Hermiona musela potlačit pobavené odfrknutí. Opravdu drahoušek. Zněl jako nějaký mudla na svém prvním rande.

Cítila ruku vinoucí se kolem jejího pasu, přitahující si ji blíž k němu, a potlačila zachvění, které automaticky přišlo. Na něco takového byla příliš zvyklá, aby se nechala rozrušit.

„Takže kam chceš, abychom šli? Něco naplánovaného?“ zašeptal jí do ucha.

Obrátila se směrem k němu, dokud jejich tváře nebyly jen pár centimetrů od sebe. Její teplý, sladký dech pošimral jeho pusu a nos. „Znám tu poblíž jeskyni,“ zašeptala. „Myslela jsem, že bychom tam mohli být… nerušeni.“

„To zní dobře,“ souhlasil a jeho ruka, která spočívala na jejím boku, se pomalu posunula níž. Opřela se na chvíli do jeho doteku, pak se znovu odtáhla.

„Někdo by mě mohl vidět,“ zašeptala omluvně, změníc svůj hlas na trochu udýchaný, aby mu ukázala, že chce jeho ruce na sobě. „Nemůžeme tak blízko hradu riskovat.“

„Pak mě veď,“ souhlasil, stáhnul svoji ruku z jejího zadku, ale držel se hodně blízko ní. Jestli se jí brzy nepřestane dotýkat, Severus bude muset provést plán B.

Zatímco šli, nechala Macnaira mluvit, zejména když se chlubil svými plány, jak dostane Pottera ven z hradu a zvýší svoji oblibu u Pána zla. Pozorně naslouchala, čerpajíc každý kousíček užitečné informace a komentujíc jeho statečnost ohromenými výkřiky a obdivnými vzdechy. Nabubřelost těchto čistokrevných mužů jí nekonečně překvapovala.

Byli téměř u jeskyně, kde se, jak dávno se to zdálo, ukrýval Čmuchal, když najednou zleva vybuchl do tmy paprsek chladného bílého světla a udeřil ji plnou silou do zad.

Vykřikla bolestí a zhroutila se, přičemž napůl strhla Macnaira s sebou a znevýhodnila tak jeho dominantní ruku. Plán B začal. Samozřejmě že světlo nezpůsobilo nic než jen mírné teplo v zádech, ale ona se skutálela na zem jakoby v hrozné bolesti, a zdálo se, že Macnair na to naletěl.

Alespoň že má nějaké reflexy Smrtijeda, pomyslela si, když si rychle osvobodil ruku a ustoupil od ní, připraven na boj. Ale jeho reflexy nebyly tak dobré, aby si všiml, že zlikvidovala jeho druhou hůlku. Stále měla ráda vyrovnané šance.

„Kdo je tam?“ zařval nervózně Macnair, jeho hlas hrubý a napjatý. Asi si myslel, že je našel Malfoy a teď čeká v křoví, aby zasadil smrtící ránu.

Ale postava, která vystoupila ze stínů na měsíční světlo, nebyla stříbrně blonďatá hlava Malfoyovy rodiny.

Černé vlasy lemovaly tvář, která vypadala temně a zachmuřeně, s tenkými rty, ostře řezaným nosem a černýma planoucíma očima, s temnotou odrážející se vířením pláště tak, že vypadal jako by jeho tělo obklopovala temná svatozář a aura negativního světla.

Dokonce i Hermiona, která o jeho přítomnosti věděla celou dobu, cítila, jak jí srdce v hrudi tluče jako drobný ptáček. Jen Severus dokázal uspořádat takový melodramatický příchod a nevypadat přitom směšně. Ve skutečnosti vyhlížel spíše přesně naopak, a Hermiona si musela sama sobě přísně nařídit, aby se soustředila na úkol před sebou.

„Macnaire,“ zapředl Severus, hodně podobně jako ona v místnosti pro přemisťování minulou noc, a znova Hermionino srdce nadšením trochu poskočilo. „Jaké příjemné překvapení. Zdá se, že jsi svoje chování nezměnil. Znásilňuješ dnes večer studenty?“

„Snape,“ zasyčel Macnair a část jeho strachu se přeměnila v nenávist k člověku, který je všechny zradil. Ale jen část, protože věděl, že Severus je hrozivým protivníkem a byl teď na pozoru. „Pořád se plížíš ve stínech a špehuješ lidi? Vypadá to, že ses ani ty moc nezměnil.“

Zdálo se, že stojí stále nehybně, jen drobné škubnutí jeho levé paže jej zradilo – nechal svou hůlku vyklouznout z pouzdra na své ruce a bez dalšího varování byl teď připraven k útoku.

Ale jak se ukázalo, Severus mu nedal šanci.

Jedno mávnutí hůlky a na Macnaira vyšlehlo modré světlo, ten ho však zablokoval narychlo vyčarovaným štítem. A pak začal boj.

Jen pár sekund po prvních pohybech bylo každému na malé mýtině jasné, že Macnair nemá proti Severusovi žádnou šanci. Proti bleskově rychlým kletbám a zaklínadlům Mistra lektvarů se Macnair jevil nemotorný a pomalý, a zatímco Severus pálil jedno kouzlo za druhým, jeho soupeř se zaměřil na mučivé a smrticí kletby, což způsobilo, že Severus uskakoval, skákal a koulel se z cesty víc, než aby používal štíty. Ne že by s tím měl problém.

Ale Severus se držel zpátky. Místo smrtících, nebezpečných kleteb, které každý Smrtijed dokázal použít i ve spánku, se soustředil na omračování a odzbrojování, napadaje Macnaira ze všech stran, čímž jej znepokojoval a nabízel falešný pocit sebedůvěry zároveň.

„Vážně, Snape, klesl jsi snad ke kletbám prvního ročníku? Drží tě tvůj nový pán na krátkém vodítku?“ posmíval se Macnair a Hermiona byla prostě znovu překvapená, jak hloupý Macnair je. Protože kdo by dráždil pantera tím, že si bude hrát s jeho kořistí?

„On není můj nový pán, Macnaire,“ odpověděl Snape, temné pobavení podbarvilo jeho hlas. „Tajně jsem mu sloužil osmnáct let, a žádný z vás rádoby hrdinů si toho nikdy nevšiml.“

„NE,“ zařval Macnair, hněv přemohl poslední část jeho mozku, která jej dosud varovala před přehnanou sebedůvěrou, a vrhl se na Severuse.

Setkal se s pěstí, která mu vyrazila dech z plic, a zatímco se snažil pochopit, co se mu právě stalo, Severus, který skočil za něj, zasadil kop na jeho rameno, který jej poslal k zemi.

Pohybem tak suverénním, že Hermiona nedokázala potlačit chichot, si Severus narovnal hábit.

„Petrificus Totalus,“ řekl líně a tělo padlého Smrtijeda ztuhlo. „Teď vážně, Hermiono,“ pokračoval pak, zatímco postavil Macnaira rychlými gesty své hůlky a účinně mu vyčistil tvář a hábit. „Nemůžu si pomoct, ale musím zpochybnit tvůj výběr společníků.“

Hermiona našpulila rty. Všechno tohle si nesmírně užívala. „Co jiného bych měla dělat, když ty se přede mnou skrýváš ve křoví, Severusi,“ odvětila a byla odměněna Macnairovým šokovaným výrazem, tváří muže, který najednou, ale příliš pozdě, pochopil, že byl zcela přechytračen. A že by to mohl být pravděpodobně jeho konec.

„No, jestli to pokládáš takhle, chápu tvůj názor,“ řekl teď Severus. „Pak bychom možná měli začít znovu. Snad mnohem přátelštěji. Jsi připravena?“

Hermiona přikývla a ustoupila do stínů, kde se toho večera dříve skrýval Snape.

„Dobrý výhled?“ zavolal Mistr špionů a ona zakřičela kladnou odpověď.

„Dobře tedy, Macnaire, ty nám pomůžeš s malou věcí. Nebude to trvat dlouho, ujišťuju tě. Imperio,“ zasyčel a Macnairovo tělo se povolilo jako loutka na provázku.

Vrátil se o několik kroků zpět, dokud nesplynul s temnotou. Pak se otočil s dychtivým úsměvem na tváři.

„Jsem rád, že jsi přišel, Snape,“ řekl.

„Co chceš?“ zazněl sametový hlas Mistra lektvarů a zrádce bezvýrazně a Macnair ve tmě přimhouřil oči, aby viděl na jeho tvář. Ne že by mu cokoli prozradila. 

„Mám cenné informace pro vaši stranu,“ řekl Macnair rychle, odhodlaný potěšit. „Jsem ochoten vám je předat, stejně tak jako sebe. Vím o hnutích a plánech Pána zla. Jen mě dostaň pryč od Smrtijedů! Nech mě pracovat pro Brumbála!“

„To je vše?“ zazněl chladný hlas nocí.

„Existují další jako já, další co chtějí ven,“ blábolil Macnair, tvář bílou strachem. „Můžu ti dát jejich jména, hodně jmen, jen kdyby…“

„To není dostatečné, Macnaire,“ přerušil jej Severus. „Já tě znám. Ty jsi slabý. Znovu nás zradíš. Existuje jen jeden přeběhlík mezi Brumbálovými řadami, a to jsem já. Avada Kedavra.“

Zelené světlo naplnilo vzduch a Macnairovo tělo se bez života svalilo na zem. Severus rychle přešel vzdálenost mezi ním a mrtvolou a pustil se do důkladné prohlídky Macnairova těla, shrábnuv jeho hůlku a roli pergamenu. Pak vyslal poslední kritický pohled kolem mýtiny, dotkl se hlavy, jako by salutoval své oběti, a přemístil se pryč.

Hermioně trvalo méně než pět minut spojit si obrazy Macnairovy smrti s ostatními útržky, které ona a Severus již dříve zaznamenali. Když skončila, měla dokonalou vzpomínku, jak pronásleduje Snapea ven z hradu, přes Prasinky a do lesa, dokud nepotkal Macnaira a nezabil jej. Něco, co je vhodné předvést Mistrově nitrozpytu.

Pak vyčistila svou sukni od hlíny a kouzlem ji usušila. Přistoupila k Macnairovi a kouzlem, které našla v sekci s omezeným přístupem, odstranila všechny stopy své vůně a dotyků z jeho těla a oblečení. Teprve když si byla naprosto jistá, že nic z Hermiony Grangerové na mrtvole nezůstalo, chytla ho za ruku a přemístila se pryč.

Měla pro Pána zla a jeho Vnitřní kruh dárek, něco, co doufejme rozpoutá ve vyšších smrtijedských řadách zmatek.

Něco, co výrazně posílí její moc.