Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola jedenáctá, v níž opouštějí Huddersfield

Takže takhle to tedy bylo. Zjistil, že je překvapivě… příjemné strávit víc než dva měsíce tím, že si dokázal poradit se slečnou Grangerovou ve stísněných místnostech, když se ho snažila komandovat nebo se dohadovat o výhodách drcení kořenů žabníku střenkou nože nebo v hmoždíři. Strávil už tolik času s lidmi, kterými pohrdal, nebo s bývalými kolegy, kteří se ho nyní báli a nenáviděli ho, že mít někoho, kdo ho každý den rád vidí, byl nepředstavitelný luxus.

Dokud bude živ, nikdy nezapomene, jak se rozplakala a objala ho, když ho spatřila živého na předních schodech domku v Tkalcovské uličce. Čekal buď mučení a příšernou smrt, nebo lynčující dav, a nemohl přijít na jedinou duši, která by byla ráda, že ho vidí.

Teď, když už nebyl jediným člověkem, kterého měla, ji zaměstná její rodina a přátelé, a on už ji nebude vídat. Věděl o ní dost na to, aby si uvědomil, že její neochvějná loajalita k ní patří stejně jako její zvídavost. Nezavrhla by ho úplně. Nepochybně by kvůli němu útočila na Pastorka, kdyby podle jejího názoru nebylo spravedlnosti učiněno zadost. Klidně by mohl za svou činnost během války čelit obvinění před Starostolcem. Věděl, že si nezaslouží být naživu, a rozhodně si nezasloužil její přátelství. Co by vlastně mohla chtít po svém bývalém učiteli lektvarů? Raději by zemřel, než aby jí ukázal nějakou slabost. A to doslova.

Takže takhle to tedy bylo. Věděla, že by raději zemřel, než aby před ní projevil jakoukoli slabost, třeba touhu zůstat s ní v kontaktu, takže bude na ní, aby zajistila, že zůstanou přáteli. Neměla v úmyslu se ho vzdát. Byl záhadou zahalenou do tajemství, ukrytou v nevrlé skořápce, která skrývala všechny jeho úžasné vlastnosti. Pořád si nebyla jistá, jestli je opravdu přesvědčený, že si zaslouží být naživu a šťastný, a rvalo jí srdce, že on, který toho ve válce tolik dokázal, si o sobě myslí tak málo. I když byla otravným prvňáčkem, který se přes veškerou snahu dostával do nebezpečí, chránil ji, jak nejlépe uměl, a nikdy neustal. Neušlo jí, že při jakémkoli náznaku nebezpečí se postavil tak, aby v první řadě chránil ji. Nedovolila to bez protestů, jakmile si toho všimla, ale on nepřipustil žádný odpor.

No, Hermiona Grangerová se také tak snadno nevzdávala a hodlala být jeho přítelkyní i potom, co se vrátí, nebo při pokusu o to zemřít. Jen doufala, že se s tou myšlenkou smíří dřív, než se mu vrátí magie. Připadalo jí, že je to s ním dost těžké, i když se nemusí bát, že ji ještě navíc prokleje.

Od chvíle, kdy Harry, Ron, Tonksová, George, Ginny a paní Weasleyová vtrhli do bytu, vypukl chaos. V malém prostoru se tísnilo příliš mnoho lidí, přelévali se na podestu schodiště a všichni se překřikovali, aby je bylo slyšet.

„Hej! Hermiono! Jsi tady?“ byla první informace, kterou Snape s Hermionou dostali o příjezdu záchranné mise. Od chvíle, kdy Hermiona včera večer mluvila s panem Prewettem, se ani jeden z nich nedokázal soustředit, aby něco pořádného udělal, a oba byli u konce se svými nervy. Hermiona byla v euforii z očekávání, ale ovládala se, aby Snapeovi situaci ještě nezhoršovala. Bude se muset setkat tváří v tvář s Harrym Potterem, jehož pouhá přítomnost ho i v těch nejlepších chvílích rozčilovala, poté, co se s ním podělil o své vzpomínky, když umíral.

Stále nevěděla, co přesně je v těch vzpomínkách, a pochybovala, že se to někdy dozví, ale Snape jí toho řekl dost na to, aby pochopila, že byly silně osobní a zahrnovaly nejdůležitější a nejbolestnější okamžiky jeho života. V bitvě toho slyšela od Harryho dost na to, aby si uvědomila, že vzpomínky musí obsahovat pravdu o Snapeově vztahu k Lily Evansové předtím, než se vdala, a přemýšlela, jak se Harry ke Snapeovi teď postaví. Vždycky tak toužil dozvědět se něco o svých rodičích, a teď tu byl Snape, který s jeho matkou nejen vyrůstal, ale také ji od dětství miloval. Měla silné podezření, že Snape skončí ne s jedním, ale se dvěma novými nebelvírskými přáteli, a skoro se těšila na jeho reakci, až si uvědomí, že ho Harry Potter už nehodlá nechat být.

Kakofonie nejevila žádné známky slábnutí. Všichni Hermionu objímali, předávali si ji jako balík a Snapea zdravili z uctivé vzdálenosti. Kdyby byl jiný typ člověka, možná by ho dojalo, jak se tiskla ke svým kamarádům, oči plné slz úlevy, řekl si. Naštěstí ho neovlivnil nebelvírský sklon nosit srdce na dlani.

Ginny a Tonksová musely Hermionu vymanit z trojitého objetí, v němž byla sevřená, aby si ji mohly prohlédnout, vykřikovaly o ztrátě jejích dlouhých vlasů a jak je dobře, že ji konečně vidí. Paní Weasleyová se k ní chovala jako k vlastní a Snapeovi to připomnělo ztrátu Freda Weasleyho. George měl v sobě něco ze své obvyklé rozjařenosti, ale působilo to trochu nuceně, až na chvíle, kdy na něj přišla řada, aby se ujistil, že Hermiona je v pořádku a nezraněná.

U jeho lokte si někdo odkašlal. Zatraceně, byl to Potter.

„Chtěl bych vám jen říct, pane, jak jsem rád, že jste přežil. Sestavili jsme prvotřídní tým, který se postará o to, abyste dostal co nejlepší lékařskou péči, a Řád svolal schůzku, na které vymyslíme strategii, jak se vypořádat s následky kletby, co vás dva zasáhla.“

Bude to muset udělat, a přitom se mu dívat do očí.

„Děkuji vám, Pottere,“ řekl vážně. Harry se zatvářil překvapeně. Po chvíli, kdy vstřebal tu nečekanou vděčnost, se rozhlédl kolem, aby se ujistil, že ho nikdo neposlouchá, a pak ukázal Snapeovi podšívku své bundy, z níž trčela lahvička.

„Taky mám něco, co je vaše. Děkuji vám, pane. Nikdo z nás by tu nebyl bez toho, co jste udělal. Ehm, nikomu jinému jsem je nedovolil vidět, jen jsem musel Kingsleymu vyprávět značně zkrácený příběh, aby vám prominul všechny zločiny, kterých jste se možná dopustil. Platí to na celý váš život, takže doufám, že jste po první porážce Voldemorta nekradl v obchodě nebo tak něco…“

„Pottere.“ To stačilo zarazit jeho blábolení. „Toto si vezmu. Děkuji.“ Snape si uložil lahvičku, jeho minulost se mu rozpačitě zahnízdila v zadní kapse. „Takže moje jméno je očištěno a mohu se věnovat svým záležitostem?“ Překonalo to jeho nejdivočejší očekávání. Sakra, zůstat na konci toho všeho naživu bylo víc, než kdy čekal.

„Přesně tak, pane, a navíc dostanete Merlinův řád. Samozřejmě první třídy.“

Snape vždycky snil o tom, že bude skutečně, doopravdy přijat takový, jaký je, a Merlinův řád byl po dlouhou dobu hmatatelným symbolem tohoto přijetí jménem celého kouzelnického světa. To byl jeden z důvodů, proč byl před více než čtyřmi lety tak nadšený z vyhlídky, že zajme Siriuse Blacka a získá toto ocenění. Zdálo se mu, že by to konečně mohlo uklidnit některé z jeho démonů.

Uplynulé roky byly těžší, než si dokázal představit i v těch nejhorších snech. Vždycky tušil, že se Voldemort jednoho dne vrátí a že jeho vlastní konec bude s největší pravděpodobností strašlivý, dlouhý a bolestivý. Nepředpokládal, že bude muset opustit téměř všechny lidi, na kterých mu nějak záleželo, a vzdát se svých milovaných Bradavic, aby po nich mohli pobíhat smrtijedi. A teď… nedělal to pro odměnu, ale proto, aby ho uznávali všichni ti, kteří si mysleli, že je zrádce, místo aby ho poslali do Azkabanu; a s pěknou sumičkou, z níž by mohl žít, než se postaví na vlastní nohy… pro jednou v životě Potter překonal očekávání. A to aniž by za něj přemýšlela slečna Grangerová.

Byl ušetřen nutnosti vymýšlet odpověď, když Hermionin pronikavý hlas vnesl do radostného shledání nesouhlasný tón.

„Bez něj nepůjdu! Můžeš si rovnou smáznout ten svůj naštvaný výraz z obličeje, Ronalde Weasley, protože já svůj názor nezměním.“ Podíval se na propletenec čarodějek a Weasleyů a viděl, že Ronald Weasley má tvář zbarvenou do neslušivé rudé barvy. Opravdu by se neměl tak lehce rozčilovat, když tohle byl výsledek.

„Je mi to sakra jedno, Hermiono!“ řval, aniž by si všiml matčina nesouhlasu. „Déle než dva měsíce jsem myslel, že jsi unesená nebo mrtvá, a teď s námi nechceš jít kvůli Snapeovi?“ Všichni je teď pozorovali.

„Nenechám ho tu samotného!“ křičela rozzuřeně. „Měl by ses stydět za to, že jsi to navrhl!“

Harry s lehkostí, která prozrazovala dlouholetou praxi, zakročil, aby situaci uklidnil. Kdyby neměl plné ruce práce se Snapem a nepotřeboval celé své sebeovládání při prvním rozhovoru s ním od doby, co znal celou pravdu, udělal by to dřív. Ron zatím nebyl při tématu Snape zcela racionální.

„Může zůstat se mnou na Grimmauldově náměstí. Krátura bez problémů zvládne péči o dva lidi,“ nabídl Harry.

Nakonec tam skončili čtyři: Snape a zlaté trio. Ochranná kouzla proti Snapeovi, která na dům vložil Pošuk, byla vázaná na jeho magický podpis, mohl tedy vstoupit bez hrozby jakýchkoli následků. Hermiona nechtěla opustit ani Harryho, ani Rona, takže to bylo považováno za nejlepší řešení - zejména vzhledem k tomu, že Doupě už praskalo ve švech.

Paní Weasleyová se ke Snapeovi chovala překvapivě vřele, zajímala se o jeho zdravotní stav a o to, jak ho Řád špatně posuzoval. Když Hermiona ležela ve své staré posteli, přemýšlela, jestli za to může romantická postava, kterou se stal; temný, zádumčivý hrdina, který zůstal věrný památce své mrtvé lásky, jež ho odvrhla kvůli jinému muži - a pak se napomenula, že uvažuje jako Denní věštec. Nenaznačovalo to ale způsob, jak ho bude vnímat široká ženská populace? Mohl by se ocitnout v záplavě fanynek jako Lockhart. Opravdu doufala, že mu v takovém případě bude chvíli trvat, než se mu vrátí magie. A že bude poblíž, aby to viděla.

Následujícího dne se na Grimmauldově náměstí konala schůze Řádu. Snape si nejprve v soukromí vyřídil setkání s přáteli z Bradavic. Minervu zlomilo, když si uvědomila, v jaké pozici se skutečně ocitl, zatímco ona vedla kampaň za to, aby byl jeho život v posledním školním roce tak plný malicherných nepříjemností, jak jen to bylo v lidských silách. Nakonec ji musel nešikovně poplácat po zádech ve snaze zastavit proud jejích slz. Když zahajovala schůzi, už se jí vrátila její obvyklá říznost.

„Zatýkání zbývajících smrtijedů na svobodě jde hladce, zvlášť teď, když máme zpátky Severuse jako zdroj informací, a oni o něm nevědí.“ Na tvářích většiny členů Řádu se při této připomínce objevil výraz ponurého zadostiučinění a Tonksová vypadala obzvlášť spokojeně, protože měla na starosti akci bystrozorů. „Jeho návrat je také dobře načasován z hlediska válečných procesů; předpokládám, že Griselda Marchbanksová se ti brzy ozve, Severusi. Procesy mají začít během několika příštích měsíců, takže bude vyhledávat jakékoli informace, které bys mohl mít a které by mohly být důležité pro její vyšetřování.“ Přikývl; neprozradil, že šanci zajistit spravedlnost za některá zvěrstva, která za ta léta viděl, v duchu oslavuje pokřikem a jásotem. Někdy se po nocích musel upínat k víře, že všichni nakonec budou donuceni zaplatit za to, co dělali, aby zvládl pokračovat. Možná unikl tomu, co mu v tomto životě patřilo, ale hodlal udělat všechno pro to, aby pancharti, kteří si ty zrůdnosti užívali, dostali přesně to, co si zasloužili.

Minerva se rozhlédla po místnosti. „Stěží musím zdůrazňovat, jak důležité je udržet Severusův návrat mezi nás v tajnosti.“ Mladší generace byla pro tuto příležitost vpuštěna dovnitř, takže podíl Weasleyových byl poněkud vyšší než obvykle. Snape to nečekal, ale najednou měl pocit, že sem opět patří. Pořád mohl něčím přispět, měl cenné informace a se svými přáteli se smířil. Další bod programu narušil jeho krátkou chvilku spokojenosti.

„A pak je tu ta kletba. Vzhledem k tomu, že Severus i slečna Grangerová jsou vůči útokům zranitelnější než obvykle, je také velmi důležité, abyste nikomu neřekli o nedostatku magie slečny Grangerové. Nemůžeme si dovolit, aby ven unikl třeba jen náznak tohoto faktu.“ Snape si v žádném případě nebyl jistý, že je možné získat zpět to, co bylo ztraceno, a jen z donucení snášel lítostivé pohledy, které se na něj upíraly.

„Uděláme vše, co je v našich silách, abychom vás dva zbavili kletby.“ Minerva se zatvářila tak divoce, že by se kletba měla přikrčit a schovat, kdyby měla rozum. „Vzhledem k tomu, že naším odborníkem na černou magii je sám Severus, navrhuji, abychom mu pomohli s jakýmkoli výzkumem, který chce provést. Slečno Grangerová, předpokládám, že je předem jasné, že mu budete pomáhat?“ Hermiona pocítila vlnu náklonnosti k vedoucí své bývalé koleje. Samozřejmě že chtěla se Snapem spolupracovat na zlomení kletby, a pokud to mohla dělat na příkaz hlavy Fénixova řádu, bude kvůli tomu minimum povyku. Teď už jen potřebovali najít způsob, jak zrušit kletbu, o které v její původní podobě sotva slyšeli, poté, co ji upravil jeden z nejlepších praktiků černé magie, s jakým se Snape kdy setkal. Život se opět vrátil téměř do normálu.

Hermiona nevzala v úvahu, že tupohlavec Ron je zároveň Ron, mistr šachové strategie, a to, jaký to bude mít vliv na jeho názor na Snapea.

Ve spojení s jeho novou schopností promýšlet věci, jakmile se uklidnil (poté, co mu málem explodovala hlava), to mělo za následek, že se k ní o několik dní později přiblížil zdrženlivý Ron. Probírala se staršími čísly Denního věštce, když jí sdělil, že si opravdu uvědomuje, jak Snape přispěl k tomu, aby vyhráli válku.

„Ale Merlin mi pomoz, Hermiono, jestli čekáš, že teď budu mít toho mastného prevíta rád! Možná je to hrdina, ale taky dokáže být bezdůvodně naprostý panchart, a ty to víš.“ Odhodlaně se na ni podíval a obrňoval se ke slibu, který se chystal dát. „Už tě nebudu trápit, protože se s ním kamarádíš, a omlouvám se, že jsem se na tebe tenkrát vykašlal, ale nemůžu předstírat, že mě to těší.“

„Ach, Rone!“

„A taky ti neslíbím, že se do tebe nebudu navážet, když za ním budeš dolézat,“ pokračoval, protože chtěl hrát čistou hru.

„Rone, prostě… už sklapni, ano?“ Objala ho, aby přestal mluvit, a protože se cítila tak dobře, že je mezi nimi zase všechno v pořádku. Na tohohle nového, dospělého Rona by si dokázala zvyknout.