Preklady fanfiction Harryho Pottera

19. kapitola - část 1/2

„Probuď se, Severusi.“

Severus ospale zasténal a odvrátil tvář od světla krbu. Když se k němu Harry sklonil, cítil, jak se mu v koutcích rtů objevil úsměv.

„Severusi, máme hodinu.“

Mladík vydal nerozluštitelný zvuk a zabořil obličej hlouběji do polštáře.

„Severusi...“

Oslovený se náhle s trhnutím probral a vystřelil do sedu, oči vytřeštěné a dezorientované. Harry se polekaně zapotácel.

„Jonathane...“ Severus zalapal po dechu chraplavým a přidušeným hlasem. Jejich oči se setkaly a Harry cítil, jak se mu podlamují kolena a touha se mu z hrudi dere ven s prudkostí pouštní písečné bouře.

Pak si Severus znovu nasadil na obličej masku a Harry instinktivně odvrátil pohled, aby ho nechal nabýt klidu. „Froste,“ hlesl Severus stále poněkud nejistě, „jsi zpátky.“ Odmlka. „Kolik času?“

„Máme patnáct minut, než začne vyučování.“

„Ono je ráno?“ zeptal se Severus podrážděně. Odhrnul přikrývku a vylezl z postele, rychle si stáhl pyžamo a oblékl školní hábit. Byl k Harrymu otočený zády a hovořil rozčileným hlasem, který působil jakýmsi dojmem bolesti: „Proč jsi mě nevzbudil, když ses vrátil?“

Harry zaslechl v Severusově hlase obviňovací tón a vzpomněl si na první věc, kterou uviděl po vstupu do jejich ložnice: Severus ležel na stole s hlavou zabořenou do časopisu o lektvarech a strhaným obličejem, protože celou předchozí noc pracoval na přípravě lektvaru pro Harryho, který měl odvrátit všechny možné druhy jedů. Harry neměl to srdce ho vzbudit, místo toho ho opatrně odnesl do postele a mlčky se díval na jeho zranitelnou tvář.

„Byl jsi unavený,“ namítl Harry tiše.

„Příště mě vzbuď,“ zamumlal Severus a pak se zarazil. „Pokud se ti ovšem nepodařilo vymanit se z nutnosti navštěvovat Voldemorta?“

„Možná,“ odpověděl Harry neurčitě. Severus dokončil oblékání školního hábitu a nyní si do brašny cpal různé svitky a učebnice. „Ví, že jsem zabil Lestrange, ale nebude nám působit potíže.“

Severus ztuhl a otočil se. „Jak se ti to podařilo?“

Harry se odvrátil a zacílil pohled na rozestlanou postel. „Přesvědčil jsem ho.“

„Přesvědčil?“

V Severusově hlase se ozval zvláštní zádrhel. Harry vzhlédl a uviděl v jeho očích obavy, strach, úzkost a - i když neochotně - ještě něco dalšího, kratinký záblesk obrazu; a pochopil.

„Ne,“ odmítl rychle a zavrtěl hlavou. „Takhle ne.“

Severus se mírně uvolnil a Harry ucítil, jak se mu náhle bolestivě sevřela hruď. Severus si představoval obraz nahého a bezbranného Harryho ve stejné pozici, v jaké byl on v Harryho snech a v těch nepříjemných vzpomínkách. Jak ironické - jak hořce ironické - že to bude Severus, kdo bude nucen se do takové pozice dostat, nucen kvůli Harryho nečinnosti. Krátce se mu v hlavě vznášela otázka - proč? - ale nic neodpověděl.

„Tak... jak?“

Harry znovu odvrátil zrak, neschopen setkat se s těma neochvějně černýma očima.

„To mi taky nemůžeš říct, že ne?“ zeptal se Severus chladně dřív, než Harry stačil promluvit.

„Severusi, rád bych, ale...“ začal, rozervaný a zoufalý z tónu Severusova hlasu, ale byl znovu přerušen.

„Já vím.“

Severus pomalým, rozvážným pohybem přiblížil dva prsty pravé ruky k Harryho rtům. Dotkl se jich a Harry ucítil, jako by z něj spadlo obrovské závaží. Vydechl, aniž by si uvědomoval, že zadržoval dech, přiblížil se k Severusovi a zabořil tvář do jeho krku.

„Je mi to líto,“ zamumlal Harry.

„Nemůžeš nic dělat,“ povzdechl si Severus trpce, ale levou paži nechal ovinutou kolem Harryho zad a tvář mu přitiskl do vlasů.

Nic? Harry si pomyslel a pevněji stiskl oči. Nic?

Zvedl obě ruce, položil je na Severusovu hubenou tvář a palci mu přejížděl po vysokých lícních kostech, po jemných štětinkách řas.

„Až bude po všem, všechno ti řeknu,“ zašeptal. „Slibuju.“

„Všechno?“

„Všechno,“ zopakoval Harry. V temnotě své mysli viděl Severuse o dvacet let později, stojícíma zamyšleně před krbem, s očima zastřenýma a rozhořčenýma léty bolesti, nenávisti a osamění...

„Co až skončí? Voldemort?“

... Poblíž stála láhev ohnivé whisky, Snape ji zvedl a napil se. Chladně pohlédl na krbovou římsu, zvedl malý stříbrný prsten a nevyzpytatelně si ho prohlížel... 

„Všechno -“ Harry polkl. „To poznáš.“ Odtáhl se a roztřeseně se nadechl. „Ale přísahám. Až bude po všem, nebudu před tebou nic skrývat.“ Zuřivě se zadíval do zmatených černých očí. „Nic.“

To slovo mu strašidelně znělo v uších, záludně šeptalo v prázdnotě jeho duše: nic...

Severus přikývl, i když se stále tvářil zmateně. „A kdy to, jak říkáš, všechno skončí?“

Harry se otočil a přešel přes místnost, zvedl brašnu a podíval se do zrcadla, aby si urovnal hábit. Jeho odraz na něj hleděl s nasazenou maskou, na níž nebylo nic vidět. „Nevím,“ řekl. „Ale nebude to trvat věčně. Může se to zdát jako věčnost, ale nebude to tak. To ti taky slibuju.“

„Zdá se, že máš dnes ráno velkou chuť na sliby,“ podotkl Severus podezíravě. „Jeden by si myslel, že se chystáš udělat něco obzvlášť pošetilého.“

„Jeden může mít pravdu, ale také nemusí,“ řekl Harry a mávl hůlkou. Podíval se na čísla, která se před ním zformovala. „Skvělé, teď přijdeme pozdě na lektvary. Počítal jsem s tím, že mi u snídaně vysvětlíš mnoholičný lektvar...“

„Tvoje chyba,“ řekl Severus úsečně, zvedl brašnu a rozrazil dveře. „Místo, aby ses učil na lektvary, chodíš si na večeře se zdegenerovanými pitomečky.“

„Aha, ale ty nejspíš budeš muset vyzkoušet ty moje,“ opáčil Harry a pospíšil si za druhým zmijozelem.

***

„Jonathane.“

Byl čas oběda. Harry vzhlédl od talíře s bramborovou kaší a kuřecím masem a rychle spolkl plnou pusu jídla. „Lily!“

Dívka se na něj usmála a pak se trochu váhavě pootočila: „Ahoj, Severusi.“

„Zdravím, slečno Evansová,“ odpověděl Severus značně zdvořile.

Usmála se stejnou měrou potěšeně i úlevně. Tohle, pomyslel si Harry, bylo s ohledem na Severusův obvyklý tón úžasně srdečné.

„Jen jsem se vás dvou chtěla zeptat, jestli byste si nedali dort,“ řekla. „Mám narozeniny.“

„Narozeniny!“ vykřikl Harry. „Já - no, všechno nejlepší!“

„Díky,“ hlesla Lily a zatvářila trochu zmateně.

Nevěděl jsem, že má dneska narozeniny, pomyslel si Harry. Dumal, kdy asi má narozeniny James Potter. „Tak co myslíš, Severusi? Dáme si dort?“

Oslovený mladík pokrčil rameny. „Já osobně nemám dorty moc rád.“

„Ale no tak, maminka ten dort upekla sama a podařilo se jí přimět Jamesovu sovu, aby ho přinesla do Bradavic,“ vykládala Lily s lehkým nadšením. „Nechceš ho ochutnat? Já taky nemám ráda ty strašně sladké dorty, ale tenhle ti nejspíš chutnat bude.“

„Budou tam i Potter a Black?“ vyptával se Severus, hlas podbarvený úšklebkem.

„No - ano, James a Sirius tam budou,“ potvrdila Lily trochu obranně.

Severus otevřel ústa, ale rychle je zavřel a pohlédl na Harryho. „No,“ odmlčel se, „tak asi jo.“

Na Lilyině tváři se opět rozlil úsměv a pustila se do vysvětlování, jak James zorganizoval jakousi směšnou akci kvůli propašování kouzelnické kapely tajně do Bradavic, přičemž je provedl chodbami do opuštěné učebny přeměňování.

„A ta věc u snídaně byla úplně zbytečná,“ dodala a začervenala se.

„Snídani jsme zmeškali,“ omluvil se Harry. „Včera jsem šel spát trochu moc dlouho.“

„No, přišli jste jen o Jamese, který ze sebe dělal hlupáka,“ řekla Lily a zatvářila se přitom jako McGonagallová. „Musím říct, že to nebylo zrovna příkladné chování primuse...“

Severus vrhl na Harryho tvrdý a ostrý pohled, jako by mu chtěl připomenout, jak bolestná celá tahle věc je. Harry se slabě usmál.

„Doufám, že jsi nesnědl všechen dort, Siriusi Blacku,“ řekla Lily, když odstrčila dveře, které měly nad rámem dveří několik lilií svázaných do malého věnce.

Harry nakoukl dovnitř. Místnost byla značně zvětšená a na pódiu uprostřed stála čtveřice podivně oblečených kouzelníků. Zvuk jejich hudby se svižně odrážel místností a zdálo se, že zpívají něco o amerických koláčích. Od stěny ke stěně visely barevné stuhy a kouzelné balonky, vznášely se ve vzduchu jako velké medúzy a občas vydávaly hlasité legrační zvuky.

„Sakra, Evansová, ty ses vrátila,“ zažertoval Black a pak se zarazil. „Snape?“

„Ano, pozvala jsem ho sem na dort,“ odpověděla Lily pevně. „A teď uhni. Už jsi snědl dortu jako pro pět lidí.“

Black začal prskat: „Ale - on! To je - to je - to je Snape! Nemůžeš pozvat jeho...“

„Taky ti přeji dobrý den, Blacku,“ ušklíbl se Severus.

„Tady máte dort,“ vložila se do toho Lily, podala jim dva papírové tácky s nakrájenými kousky dortu a Blacka důrazně ignorovala.

„Díky,“ řekl Harry a jeden si vzal. Usoudil, že šlo o nějaký druh čokoládového dortu, i když nevypadal příliš tučně. Hlavou mu prolétla krátká, chvilková vzpomínka na Dudleyho Dursleyho, jak se cpe dortem, ale byla rozmazaná a zmizela, když se ji pokusil zachytit.

„Co je to?“ zadíval se Severus podezřívavě na vidličku trčící z jeho kousku.

„Plastová vidlička,“ vysvětlil Harry a nacpal si dort do pusy. „Velmi užitečná mudlovská látka, ten plast.“

„Jamesi!“ rozkřičel se Black. „Jamesi!“

Potter, který s pomocí Remuse Lupina pilně přerovnával dárky do velké pyramidy v jednom rohu místnosti, podrážděně vzhlédl. „Co se děje?“

„Jak to myslíš, co se děje?“ vrčel Blackl a rukama gestikuloval směrem k Harrymu a Severusovi.

Potter se zamračil, otočil se k místu, kam Black ukazoval, a pak překvapeně zamrkal.

„No, chutná vám?“ zeptala se Lily a šťouchla do Harryho i Severuse loktem.

„Hm,“ zamumlal Harry kolem úst plných dortu. „Je skvělý.“ Podíval se na Severuse.

Druhý Zmijozel oddělil vidličkou malý kopeček, vložil si ho do úst a na okamžik se zamračil. Pak se zamyšleně zakousl. „Řekni své matce,“ promluvil, když polkl, „že je mimořádně dobrá kuchařka.“

Lily se usmála, ale její další slova přehlušil Blackův křik.

„Jak to myslíš?“ křičel Black. Stále ještě mával rukama Harryho a Severusovým směrem a celkově se tvářil jako pitomec. „Pozvala ty dva na oslavu, kterou jsme pomáhali připravit!“

„Je to její oslava,“ podotkl Potter neutrálně a bezvýrazně dodal, „dobrý den, Froste.“

„Dobrý den, Pottere,“ odpověděl Harry stejným tónem.

Potter se mírně pootočil a ve tváři se mu mihl výraz nelibosti. Podařilo se mu však zformovat úsměv a pozdravil: „Dobrý den, Snape.“

Snape se na nebelvíra opovržlivě podíval a pak poněkud povýšeným tónem pozdrav opětoval.

Tohle je dost špatný nápad, pomyslel si Harry a podíval se na Lily, která nedávala pozor a bavila se s jinou dívkou. I ta vrhala po Harrym a Severusovi tázavé pohledy. Zřejmě nebelvírka, pomyslel si Harry s mírným znechucením.

Otevřely se dveře, dovnitř se vpotácel Petr Pettigrew a málem přitom přepadl přes zatoulaný balonek. „Petře, tady jsi,“ křikl na něj Black, pokynul mu a střelil pohledem směrem k Severusovi. „Musím ti něco říct.“

Pettigrew, pomyslel si Harry a stará nenávist se mu vrátila jako pomalu stoupající příliv kyseliny. Zúžil oči, když se ten zrádce na něj a Severuse překvapeně podíval - ale jen mírně překvapeně, což se změnilo v podivný výraz pomstychtivého triumfu, než mu balonek vletěl přímo do obličeje a on zakopl o hábit a přepadl dozadu.

Harry se hlasitě rozštěkal smíchy.

„Bavíš se?“ zeptala se Lily se zarudlou tváří.

„Ano, velmi,“ potvrdil Harry, odvrátil se od Pettigrewa a setřel si z tváře nenávistný výraz.

Lily se usmála: „Nemáš tuhle písničku rád? Nemám ponětí, kde James sehnal kouzelnickou kapelu, která ji zpívá.“

„Co je to za písničku?“

Lily se na Harryho překvapeně podívala. „Ty ji neznáš?“

„Ne,“ řekl Harry. „Moji rodiče nehráli nic jiného než operu.“

„Tak to jsi opravdu mimo,“ poznamenala Lily, pohupující se v rytmu hudby. „Tahle písnička je vlastně ze Spojených států. Vyšla - myslím, že před devíti lety.“

„Jak se jmenuje?“

„American Pie,“ řekla Lily a s pohupováním boků se dala do zpěvu.

„Bye, bye Miss American Pie
Drove my Chevy to the levee but the levee was dry
Them good old' boys were drinking whiskey and rye
Singing, 'This’ll be the day that I die,
This’ll be the day that I die.

Pá - pá, miss American Pie
Na hrázi stojí vůz, tohle je divnej kraj
Pít whisky je jediný, co ti chlápci znaj
Tohle je den, kdy umřu, tak mi hraj
Den, kdy umřu, tak mi hraj.“^*)

„Má to něco znamenat?“ zeptal se Harry.

Lily přestala tančit, aby mu text vysvětlila. „Ve skutečnosti existuje několik výkladů, ale ta hráz odkazuje na pracovníky za občanská práva, kteří byli zavražděni někde v Mississippi, státě na Jihu. Byli zabiti a pak pohřbeni do hráze - to znamená do přehrady.“

„Aha,“ řekl Harry. „To je poněkud znepokojivé.“

„Ano,“ souhlasila Lily a v očích se jí zablesklo: „nespravedlnost nemá konce, že jo?“

„Asi ne,“ řekl Harry. Je pořád tak idealistická, pomyslel si a vzpomněl si, že opravil hůlku, která ji zabije. „Co ta slova: 'Tohle je den, kdy umřu'?“ zeptal se.

Lily pokrčila rameny. „Já nevím. Myslím, že by to mohlo znamenat, že když zemřeli ti pracovníci za občanská práva, zemřela s nimi i část celých Spojených států. Možná chápeš, co tím myslím?“

Harry přikývl. „Je to docela zapeklité. Jako říct...“ odmlčel se a snažil se vzpomenout si na nějaký příklad z téhle doby, ale nedokázal to.

„Já vlastně nevím,“ zamračila se Lily, „a možná to znamená něco úplně jiného, ale zpívá se to skvěle, ne? Pojď, zazpívej si ji se mnou.“

„Neznám všechna slova...“

„Jen refrén. No tak, pojď...“

Začala zpívat a Harry se váhavě přidal.

„Bye, bye, Miss American Pie...“

„Nebylo to tak zlé, že ne?“ zasmála se Lily, zrudlá v obličeji, když dozpívali.

Harry se taky usmál, ale v hlavě mu rezonoval poslední verš refrénu: Tohle je den, kdy umřu. Den, kdy umřu.

Severus, uvědomil si a rozhlédl se kolem sebe. Zamračeně přejížděl pohledem od jednoho konce místnosti ke druhému. Potter se o něčem tiše radil s Lupinem a Blackem, vedle mísy s punčem se chechtal hlouček nebelvírů, kapela vášnivě zpívala do sady kouzelných mikrofonů. Severuse nenašel.

„Zvláštní, před chvílí jsem ho viděla támhle,“ ozvala se Lily, která sledovala Harryho pátrání.

Přece by jen tak neodešel? mračil se usilovně Harry. Znovu přelétl pohledem místnost a podíval se zejména do rohů - a v jednom z nich zachytil oči Petra Pettigrewa.

On to ví, pomyslel si se zuřivým přívalem nenávisti.

Procházel davem, míjel hosty a odstrkoval balonky, které se k němu příliš přiblížily. Jeho pohled zůstal upřený na Pettigrewa a cítil jistou jiskru uspokojení, když se samolibost rozplynula a nahradil ji strach.

„Pettigrewe,“ vyplivl s odporem. „Doufám, že se ti večírek líbí.“

„Je moc hezký,“ zněla rozhodná odpověď, ale Harry slyšel, jak se mu třese hlas.

„Moc hezký,“ ušklíbl se Harry se smrtelným klidem. „Tak mi řekni, Pettigrewe, když je tak hezký, bylo by slušné někoho nutit, aby z večírku odešel?“

Pettigrew udělal nevědomky krok vzad. „N-ne“

„Přesně tak.“ Harry přistoupil blíž a mohl vidět, jak v Pettigrewových očích vykvetl strach. „Takže mi odpověz, ale já poznám, jestli lžeš,“ snížil hlas do šepotu, „kde - je - Severus?“

Na okamžik myslel, že se Pettigrew počůrá. Ale obtloustlý obličej se dokázal stáhnout do podoby jakéhosi protivného úsměvu. „To máš takovou s-starost o svého miláčka?“

Harry ustoupil. Je chráněný, pomyslel si. Někdo mu nabídl ochranu; jinak není možné, aby se teď netřásl. Je to snad Voldemort? Harry ucítil, jak mu tělem projela vlna chladu, ale skryl ji a místo toho se ušklíbl: „Nebuď zahořklý. To, že si Sirius myslí, že jsi ošklivý a tlustý, ještě neznamená, že musíš žárlit na to, co máme já a Severus.“

Pettigrew zbledl. Harry se usmál a naklonil se blíž. „Nemusíš si dělat starosti. Pravděpodobně to nepovím. Pravděpodobně.“ Opět ztišil hlas do šepotu. „Kde je Severus?“

Krysák polkl, ohryzek mu poskočil nahoru a dolů jako malá červená bójka na moři. „P-profesorka Matellanová mě požádala, abych mu p-pověděl, že má jít do ředitelny.“

Brumbál.

Harry se odtáhl. Kapela naposledy zpívala refrén, natahovala závěrečné verše, jak jen to šlo, a pobízela dav, aby je následoval: „Tohle je den, kdy umřu… Den, kdy umřu…”

Harry se otočil a prošel davem, prosmýkl se kolem mávajících rukou a vlnících se boků. Lily mluvila s Potterem, jejich hlavy se k sobě skláněly v něžném okamžiku, právě když k nim Harry došel.

„S dovolením,“ řekl Harry Potterovi, uchopil Lily za loket a odtáhl ji stranou. Potter se zamračil a otevřel ústa, aby protestoval, ale Harry v duchu vyslal příkaz, aby ten hlupák mlčel, a Potterova pusa se zase zavřela.

„Jonathane?“ divila se Lily s nechápavým výrazem.

Harry je odmanévroval stranou do rohu a obklopil je sítí magie, aby si mohli v klidu promluvit. „Lily, vzpomínáš si na rituály, které jsme prováděli?“

Naléhavost v jeho hlase ji přiměla se zamračit. „Ano?“

„Byly to obětní rituály, při nichž se čerpala síla z Divoké magie. Ne! Poslouchej mě.“ Chytil ji za paže a poprvé spatřil, jak se v její tváři objevil strach.

„Jonathane...“

„Základem oběti nemusí být rituál. Pokud umíš otevřít řečiště Divoké magii, pak ti k dokončení kouzla stačí síla tvé oběti.“

„Jonathane, tvé oči...“

„POSLOUCHEJ MĚ!“ sykl Harry, ale okamžitě zmlkl. Slyšel, jak mu síla magie zkresluje hlas a rozeznívá ho sykotem rozzuřené bouře. Odkašlal si. „Co je s mýma očima?“

„Jsou rudé,“ zašeptala Lily udiveně a vyděšeně zároveň.

Rudé? Harry se zamyslel a rychle se odvrátil. Rudé. Vzpomněl si, jak vypadal těsně po svém příchodu do této doby: Znamení zla vyryté do tváře, rudé Voldemortovy oči, které mu rozmazávaly duhovky. Ale ne, pomyslel si, to nejsou rudé Voldemortovy oči. Voldemort ležel jako třesoucí se troska na zemi, nic víc než hračka v jeho rukou. Jsou to rudé oči toho, co jsem teď já, pomyslel si.

„Spánková deprivace,“ vysvětlil stručně, ale dál svíral Lily za lokty. Periferně zahlédl Pottera se soustředěným výrazem ve tváři, jak pohledem přejíždí sem a tam kolem kouta, kde s Lily stáli.

„Ale Jonathane, to by ti zrudlo bělmo, ne duhovky...“

„Prosím, Lily,“ přerušil ji Harry tiše, „poslouchej mě. Dovol mi, abych ti dal dárek. K tvým narozeninám.“

„Cože? Ale vždyť jsi ani nevěděl, že mám dneska narozeniny, jak jsi mi mohl připravit dárek?“ 

„Lily,“ opakoval Harry její jméno ve snaze ji uklidnit, „prosím, poslouchej mě. Chystám se ti dát dar, schopnost vést Divokou magii.“

Lily zmateně zamrkala. Otevřela ústa, aby protestovala, ale Harry ji uchopil za zátylek a přitiskl jejich ústa k sobě. Vydala zvuk protestu, ale ten byl rychle umlčen.

Ať je mým řečištěm, pomyslel si Harry a téměř viděl zhmotněnou Divokou magii, číhající jako stín v měsíčním světle, jak se chystá ke skoku jako velká kočka na lovu. Cítil, jak se Lily v jeho sevření vzpírá, cítil, jak ho marně odstrkuje, ale zesílil tlak a sledoval, jak Divoká magie dívku pokusně očichává. Pak hlubokým tónem zamručela, zvukem, který Harrymu zavibroval v hrudi, a rozplynula se jako obrysy v mlze.

Pustil Lily, která se zapotácela, lapala po dechu a hřbetem ruky si otřela ústa.

„Promiň,“ hlesl Harry. „Ale cítíš ji teď, že ano? Divokou magii.“

Dívka na něj jen omámeně hleděla. „Já - ty...“

„Toho si nevšímej,“ odmítl rázně. „Řekni mi to - hned. Cítíš ji?“

Lily se zamračila, stále vypadala zmateně. Právě jsem dal matce francouzský polibek, proletělo vzdálenou částí Harryho mysli s jakýmsi unylým a podrážděným pobavením. Netrpělivě vyčkával.

„Mám pocit, že mnou cloumá vítr,“ řekla Lily a zmateně vzhlédla. „Ale to...?“

„Dobře,“ řekl Harry a přerušil kouzlo, které je obklopovalo.

„Lily! Tady jsi,“ zvolal Potter s úlevou a pospíšil si k nim. „Myslel jsem, že jsi prostě zmizela...“

Harry se od obou nebelvírů vzdálil. Prodíral se davem, ignoroval výkřiky bolesti nebo rozhořčení, zatlačil do dveří a vyšel ven.

Čerstvý vzduch mu ovanul tvář jako vánek. Ani si neuvědomil, jak bylo v místnosti se vším tím hlukem, balónky a stuhami dusno. Ticho na něj dopadlo jako kovadlina a omráčilo mu smysly. Jako by mu naslouchal celý hrad.

Rozběhl se. Chodby byly plné studentů, kteří právě dojedli oběd. Několik z nich se na něj zvědavě podívalo, když prolétl kolem, ale svět mu smrsknul na pulzování krve, které mu dunělo v uších a do dusotu každého kroku na tvrdé dlážděné podlaze. Hlavou mu běžela poslední slova té mudlovské písně, stejně neodbytná jako úponky ďáblova osidla - tohle je den, kdy umřu, kdy umřu, kdy umřu...

Zastavil se před chrličem a na chvíli si odpočinul, aby popadl dech. Socha na něj nepřítomně zírala.

Zhluboka se nadechl. „Otevři,“ zasyčel; hadí jazyk mu sklouzl ze rtů a ozvěnou se rozlehl prázdnou chodbou. Chrlič se zachvěl a pomalými, skřípavými pohyby se odsunul stranou. Stěna se rozdělila a Harry se protáhl skrz. Točité schodiště začalo pomalu stoupat, ale on bral schody po dvou a divoce dýchal, až konečně došel k dubovým dveřím.

Otevři! pomyslel si zuřivě a obě dřevěná křídla se odklopila a s ohromným prásknutím narazily do zdi.

Brumbál vzhlédl a smutně se usmál: „Pane Froste, jaké nečekané překvapení.“

Ředitel seděl za svým masivním stolem. Všechny ty malé stříbrné nástroje, které si Harry tak dobře pamatoval, stále pokrývaly jeho povrch. Závěsy byly roztažené a umožňovaly výhled na bílá vřesoviště obklopující hrad a zasněžené stromy Zapovězeného lesa. V rohu, usazený ve své kleci, spal Fawkes a ve spánku jemně pohyboval křídly.

Harry se zamračením přešel k místu, kde seděl Severus. Ten vzhlédl jen jednou a v tom krátkém pohledu Harry zachytil výraz bolesti nebo hořkosti, než se znovu odvrátil a závěs jeho vlasů mu opět zastínil oči.

„Severusi?“ otázal se tiše. Přistoupil blíž a váhavě položil mladíkovi ruku na rameno. Kostnaté rameno při jeho doteku mírně ztuhlo. Harry zesílil stisk, snažil se co nejlépe sdělit útěchu a zvedl zrak, aby se Brumbálovi vzdorovitě, vyzývavě podíval do očí.

„Vidím, že jste přišel o část zastíracího kouzla,“ poznamenal Brumbál.

Harry se nepatrně usmál. „Oči jsou z nějakého podivného důvodu vždycky první, co to odnese.“

Severus při těch slovech vzhlédl a při spatření Harryho očí se mírně zarazil. Pak se zamračil a přesunul pohled z něj na Brumbála.

„Ano, ví, že nejsem takový, jak vypadám,“ odpověděl Harry na nevyřčenou otázku. Vedle Severuse stála židle, a aniž by čekal na pozvání, Harry si ji přitáhl a posadil se. Pustil Severusovo rameno a sunul ruku dál, tápal poslepu, dokud neměl Severusovu ruku ve své. Stiskl ji a přál si, aby mu mohl sdělit myšlenku, která mu teď proběhla hlavou: Kdybych mohl někomu říct všechna svá mizerná tajemství, řekl bych to tobě, Severusi, řekl bych to nejdřív tobě a nikomu jinému...

„Naneštěstí, já vím jen o trochu víc,“ povzdechl si Brumbál.

Harry čekal. Brumbál otevřel zásuvku a přehraboval se v ní, hlavu skláněl níž a níž, až téměř nebyla vidět. Pospěš si, starče, pomyslel si Harry chladně. Nikdo v téhle místnosti se nenechá zmást tvými citronovými bonbony.

Brumbál se vynořil s malou kulatou plechovkou. „Obávám se, že nemohu říct mnoho, abych vyjádřil svou soustrast, ale tady jsou speciálně upravené citronové mentolky,“ oslovil Severuse. „Mohou pomoci, když se situace zdá příliš chmurná.“

Severus se bezvýrazně podíval na nabízené sladkosti. „Ne, děkuji,“ odmítl.

Harry se zamračil. Severusova ruka byla v jeho sevření ztuhlá, napjatá a těžká jako socha, která dokázala jen napodobovat život. „Co se děje?“

Brumbál se na Severuse tázavě podíval, jako by ho žádal o svolení.

„Moje matka je mrtvá,“ pronesl Severus bez obalu.

Harry překvapeně klesl na opěradlo. Eileen Princeová - mrtvá. Z otupělosti se vyklubal malý pramínek uspokojení. Byl rád, rád, že duch té ženy je to jediné, co teď Severuse může pronásledovat. Ale, pomyslel si, když pozoroval strnulé rysy Severusovy tváře, někdy je mrtvý mnohem horší než živý.

„To je mi líto,“ hlesl.

„Zemřela s - jeho obrázkem v rukou,“ řekl Severus s hlasem zbarveným odporem. „Odešla s myšlenkou...“ odmlčel se a pak pokračoval už kontrolovanějším hlasem, „na něj.“

Harry mu znovu mlčky stiskl ruku, protože věděl, že slova jsou zbytečná. Mezi těmi třemi nemohla být žádná ztracená láska, pomyslel si Harry, ale bolest mohla i tak propuknout z nenávisti a stesku.

„Přál bych si, abych vám mohl poskytnout slova útěchy, ale - bohužel - na tak hluboký zármutek, jako je tento, je asi jediným balzámem čas,“ řekl Brumbál vážně. „Vězte jen, že mé dveře jsou vám otevřené, kdykoli to budete potřebovat.“

Severusovi se na tváři krátce mihl hořký úšklebek, ale mlčel.

Ředitel si povzdechl a Harry si při pohledu na tvář, po které se táhlo mnohem méně vrásek a brázd, než si pamatoval, pomyslel, že Brumbál v tomto okamžiku vypadá stejně starý, jako bude za dlouhých dvacet let.

„Pane Snape, můžete odejít, jestli chcete, ale musím požádat pana Frosta, aby zůstal.“

Tak už je čas, pomyslel si Harry s těžkou definitivností. Cítil, jak Severus ztuhl, a koutkem oka zahlédl, jak se tázavě snažil zachytit Harrymu pohled.

„Pane Snape?“

„Říkal jste, že mohu odejít, jestli chci,“ zopakoval Severus. Nastala pauza. „Ale,” odsekl, „jak se zdá, nemám chuť opustit vaši kancelář, profesore Brumbále.“

„Dobrá,“ souhlasil Brumbál a téměř zachmuřeně přikývl. Zároveň nespouštěl oči z Harryho tváře.

PP: *) Refrén písně American Pie - jedná se o můj vlastní překlad, který respektuje originální text v rámci odkazů v této kapitole.