Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola čtyřicátá třetí: Večeře a plán

Na chvíli zavládlo ticho. Pak vytušila Hermiona pohyb za stolem a jeden člen užšího kruhu znovu našel svůj hlas.

„Draco Malfoy,“ zeptala se Tonksová a v jejím hlase byla naprostá nedůvěra, takový nedostatek pochopení, že sebou Draco rozpačitě cuknul. Hermiona věděla, že tato reakce byla tak vypočítavá, jak jen mohla, že se Draco bude snažit hrát pokorného a kajícného, ale přesto s ním cítila. Jaké ponížení! Být hodnocen a posuzován těmito lidmi jako dobytek. A ona věděla, jak špatně se Malfoyové vyrovnávají s potupou.

Harry odpověděl na otázku přikývnutím. Pokud si všiml Dracovy reakce, nedal to na sobě znát.

„Ano, Draco Malfoy,“ odpověděl, odváděje dobrou práci tím, jak profesionálně a zrale zněl, „který je více než rok důležitým informátorem Řádu a posledních pět měsíců jeden z mých nejlepších přátel. “

Poslední část byla lež, samozřejmě, ale opravdu se nemohli vytasit s Hermioniným seznámením s Dracem, a tak se rozhodli 'prohloubit' vztah mezi ním a Harrym. Ne že by to očividně na někoho zapůsobilo.

„Informátor?“ zopakovala znovu Tonksová, jako by formulovat celé věty bylo nyní nad její schopnosti.

Tentokrát to byl Brumbál, kdo přikývl. „Od té doby, co byl téměř před dvěma roky během ministerského incidentu Lucius Malfoy zatčen, mi Draco říkal o každém dopise, který mu jeho otec napsal. Dokonce se nám podařilo umístit do zpátečních zpráv jednu či dvě falešné narážky.“

„Proč jsme o tom nevěděli?“ zavrčel Moody, jeho podezíravé magické oko těkalo z Harryho na Draca a na Brumbála. „Zdá se, že se tu rozvinula politika neinformování užšího kruhu. Nebo snad existuje vnitřní užší kruh, o kterém nevím?“

Dokonce i Brumbál, dobrosrdečný Brumbál s jiskřičkami v očích, se naježil při tomto otevřeném projevu nedůvěry. Ale byl to Severus, kdo odpověděl, jeho hlas hladký a lehce posměšný.

„Nikdy nebylo politikou Řádu prozrazovat každému členovi špiony a informátory,“ řekl. „Já jsem byl výjimka. A ty jsi nebyl držen mimo kvůli nějakému tajnému spiknutí, Moody, ale kvůli bezpečnosti každého, kdo riskuje svůj život tím, že nám do rukou přihrává trumfy. Jen paměťové kouzlo, které jsme vynalezli před několika měsíci, vás všechny může udržet od toho, abyste – nedobrovolně – zradili informátory jako je Draco. A pak jsou tu také osobní přání našich špionů, která musejí být brána v potaz.“

„Takže Malfoy nechtěl, abychom to věděli? Zajímalo by mě proč?“ zeptal se zpět Moody, nejsa se ochoten jen tak vzdát. „Možná proto, že je pak snazší přelstít ředitele své koleje a ostatní chlapce svého věku?“

„Naznačuješ snad, že jsem lehce oklamatelný, Moody?“ zapředl zpět Snape a teplota v místnosti o několik stupňů klesla.

„Jen jsem řekl, že Malfoyovi se nedá věřit,“ stáhl se Moody, dobře si vědom, že zabrousil do nebezpečných vod.

„Draco byl ochoten riskovat nejen svoji rodinu, ale také svůj život,“ protestoval Harry. „Je chráněn stejným paměťovým kouzlem, které drží v bezpečí vás všechny. Je oddaný našemu boji jako já. A pomohl mi z více úhlů pohledů, než si dokážete představit.“

„Ale vy jste se vždy navzájem nenáviděli!“ namítla Molly Weasleyová.

„Lidé se mění,“ odpověděl Harry nekompromisně a Hermiona si všimla, že to paní Weasleyovou viditelně usadilo. Není divu, při vzpomínce, že její syn před několika týdny náhle přerušil veškeré styky se svými bývalými nejlepšími přáteli.

„Ale vždy z dobrého důvodu,“ řekl Artur Weasley pomalu a zamyšleně, ale s ostrostí v hlase. Hermiona si vzpomněla, jak on a Lucius začali bojovat uprostřed Krucánek a kaňourů. Lucius Malfoy byl jedním z mála, kdo dokázal pana Weasleyho rozhodit.

Za normálních okolností byl pan Weasley ztělesněním přívětivosti. Patřil také k jedněm z nejvlivnějších členů užšího kruhu. Jako Pastorek nebo Moody, nebo jako Brumbál, neřekl mnoho a soudil pomalu. Ale když promluvil a když zaujal stanovisko, každý se naklonil, aby ho slyšel.

A Artur Weasley nesnášel Malfoyovy.

„Chtěl bych znát Dracův důvod pro změnu stran,“ pokračoval nyní pan Weasley, a, když se Harry nadechl k odpovědi, zvedl ruku, aby jej zastavil. „Ne, Harry. Myslím, že by měl Draco mluvit sám za sebe.“

V duchu Hermiona ztuhla. Samozřejmě tohle očekávali. Přijetí do Řádu se nemohlo obejít bez Dracovy osobní výpovědi. Avšak byl naštvaný, i když to nedával najevo, a bylo zoufale potřeba, aby jeho hlas zněl naprosto věrohodně. Užší kruh byl teď příliš citlivý na jemné rozdíly, které by vedly k jakémukoliv skluzu k aroganci.

„Nejprve bych vám rád poděkoval za to, že jste mě nechali promluvit,“ začal Draco, a zatímco Moody si nevěřícně odfrkl, Hermiona si všimla, že zdvořilé chování příznivě zabralo na Artura a Molly Weasleyovy.

„Chápu, že je těžké uvěřit, že by se Malfoy mohl tak 'najednou' změnit,“ pokračoval. „Ale musíte vzít v úvahu okolnosti, ve kterých jsem se po boji na ministerstvu ocitl. Když byl můj otec chycen a Harry a profesor Brumbál porazili Voldemorta – znovu – vše, v co jsem věřil, bylo v troskách.“

Je dobrý, pomyslela si Hermiona. Dokonce s malým zachvěním při posledním slově. Dokonale provedeno. Ale pak Draco vyprávěl víc ze svého životního příběhu. Rozhodli se držet hlavně pravdy, a ačkoli by nikdy nedal takové pocity veřejně najevo, byly tam, kontrolované, ale mocné.

„Nikdy jsem neměl pochybnosti o svém otci nebo cestě, kterou pro mě vybral, a již od kolébky jsem byl učen, že Harry Potter je příčinou všeho našeho utrpení. Ale když se můj otec stal vězněm, nikdo mi nepomohl. Moje rodina se z větší části obrátila proti mně a já jsem začal mít podezření, že profesor Snape, jeden z mála, který se o mě staral, není tak loajální k Voldemortovi, jak jsem si vždycky myslel.“

Draco samozřejmě o ničem takovém neměl vůbec podezření, dokud mu to Hermiona neřekla, ale úvahy zmijozelských jsou většinou nevystopovatelné, a oni o tomhle malém útržku nebudou pochybovat.

„Pak můj otec uprchl a začal mi tajně psát dopisy. On… “ odmlčel se Draco a přejel si rukou po vlasech na znamení nervozity. Je fakt dobrý, pomyslela si Hermiona pyšně. „Choval se, jako by se nic nezměnilo, zatímco se mnou bylo zacházeno jako s něčím, co nestojí ani za povšimnutí. A to mě přinutilo přemýšlet. Začal jsem sledovat a pozorovat Harryho a jeho přátele, Brumbála a ty učitele, u kterých jsem měl podezření, že jsou v Řádu. Začal jsem uvažovat o své budoucnosti, v kterou jsem vždycky tak pevně věřil, zda mám ještě možnost udělat to, co je správné, a ne to, co je snadné.  A když mi můj otec nařídil, abych zjistil víc o bradavických ochranách, rozhodl jsem se, že nechci, aby tahle škola padla do rukou Voldemorta. A tak jsem šel za profesorem Brumbálem.“

Když Draco skončil, Hermiona si dovolila skrytý letmý pohled, skenujíc a hodnotíc lidi kolem stolu. Tonksová, zdá se, byla nerozhodná, Pastorkova tvář jako vždy nečitelná. Moody stále vypadal, jako by Draca nejraději vyhodil z místnosti a Artur Weasley se tvářil velmi vážně.

„Dobře řečeno,“ pověděl. „Ale mohlo by to být taky dobře nacvičené. Co nás ujistí, že ses nás místo toho nerozhodl špehovat a podpořit tak svou pozici u Voldemorta? Tvůj otec by to po tobě mohl žádat, že?“

„Přesně tak! Ten kluk je k ničemu,“ zavrčel Moody ze svého místa a Draco silně zčervenal. Tahle emoce, jak Hermiona věděla, byla skutečná. Draco se vždycky v přítomnosti bývalého bystrozora cítil nervózně, i když on nebyl tím, kdo jej ve čtvrtém ročníku proměnil ve fretku. „Jaký otec, takový syn.“

„Teď je to trochu kruté, Moody!“

„Ale nemá ohledně toho pravdu?“

„Ano, jak můžeme vědět…“

„Vsadím se, že to předstírá, než přijde jeho čas…“

„Voldemort vždycky chtěl v našem kruhu špeha!“

„Prosím, přátelé moji,“ přerušil Brumbál nakonec smršť otázek a protestů. „Jakožto řádný člen má Harry právo požadovat jeho představení. Také bych rád dodal, že oba, Severus i já, tento návrh podporujeme. Copak nevidíte, že jeho přání s námi spolupracovat je upřímné?“

„Je to Zmijozel,“ odpověděl Pastorek nedůvěřivě. Trpěl arogancí Luciuse Malfoy tak dlouho, jak byl bystrozorem. „Nikdo nelže lépe než Zmijozel. Některým z nich se dokonce podařilo lhát i přes veritasérum.“

„Jak ho můžete soudit podle jeho koleje, nebo podle jeho otce?“ dožadoval se Harry s mírně narůstajícím hněvem v hlase. „Pokud nejsme lepší než tohle, můžeme prostě jít a začít nenávidět čistokrevné. Předpojatosti jako tato jsou právě takovými předsudky!“

Ale tohle prohlášení vyvolalo další zmatenou vlnu hlasů a požadavků. Hermiona slyšela Moodyho křičet cosi o vymývání mozků, Molly vřeštěla něco o tom, že by děti neměly kritizovat své nadřízené, a dokonce i Tonksová se zdála být tvrzením, že její stanovisko je založeno na předsudcích, vzteky bez sebe. Harryho ramena se poraženě svěsila, když si uvědomil, že napáchal víc škody, než získal.

Uprostřed chaosu si Hermiona se Severusem vyměnili jeden krátký, významný pohled.

Neskočí na to, Severusi, pomyslela si v jeho mysli a ucítila jeho povzdech.

Vypadá to tak, souhlasil. Obávám se, že je čas na plán B.

Hermiona mu poslala nonšalantní pokrčení rameny. Měla by to být zábava, řekla mu, a pak najednou vyskočila ze své židle.

„Nemůžu tomu uvěřit, Harry,“ zavřískala tak hlasitě, že i překvapená Molly Weasleyová přestala ječet. „Tenhle fretčí ksicht? On se nikdy nezmění, nemá dostatek mozku, aby dokonce tu představu pochopil! Je náš nepřítel! Měli bychom ho zničit, jak Ron vždycky říkal, ne schválit jeho vstup do Řádu! Má tě po Imperiem nebo co? On není nic jiného, než čistokrevnej neřád! Zaslouží si po zbytek svého života shnít v pekle! Takoví jako on zde nemají místo!“

Její výbuch se setkal s šokovaným tichem. Jenom Draco na ni hleděl smutně, ani se nepokoušel bránit. Harry byl zřejmě překvapením omráčen. Očekával odpor, ale určitě ne od ní.

„Tak podívej Hermiono,“ řekl Artur po chvíli. „Tohle není způsob, jakým bys měla mluvit o kouzelníkovi tvého věku. Dokonce i když k tobě nebyl Draco v uplynulých letech milý, je stále šance, že by se mohl změnit…“

„Změnit?“ zařvala Hermiona a její hlas se zlomil. „Malfoy a změnit? Zlo je vkládáno do samotné jejich krve! On a jeho rodina jsou beznadějní! Měli být vyhubeni už před lety! Ale místo toho, abyste udělali dobrou věc a dostali celou rodinu do Azkabanu, umožníte členství jednomu z nich! Dokonce i Popletal dělá lepší práci, než vy!“

„Nepoužívej na nás takový tón, slečinko,“ odsekla Molly Weasleyová, její oči se poprvé odtrhly od Dracovy tváře. „Jestli se Řád rozhodne mu udělit členství, je to jeho svaté právo. Nikdo nebude v téhle místnosti souzen jen proto, jací jsou jeho rodiče!“

„Já ho soudím jen za to, jaký je on,“ ječela stále Hermiona a z výrazu její tvář bylo jasné, že se v dohledné době nezastaví. „Zatracený budoucí Smrtijed! Vždycky jsem zpochybňovala váš výběr, komu dáváte svou důvěru, řediteli, ale Malfoy je ještě horší volbou než ten slizký Smrtijed, co jste ho učinil Mistrem špionů!“

„Dost,“ zavrčel Moody a jeho hlas je zaplavil jako bouře. „Obávám se, že musím souhlasit se Severusem, děvče. Pokud se neumíš chovat podle svého věku a povinností, není tu pro tebe místo. Draco Malfoy se stane členem tohoto užšího kruhu a pokud se ti to nelíbí, můžeš hned teď odejít!“

Harry si pomyslel, že asi špatně slyšel. Moody vyjádřil svou podporu Dracovi? A nejen to, zaslechl šepot dalších souhlasných hlasů, Tonksové, Pastorka a Weasleyových.

„Chápu,“ řekla Hermiona, slzy smáčely její tváře. „Všichni jste proti mně. Ale dovolte mi říct tohle: Vaše volba je hloupost! Budete litovat dne, kdy jste nechali Malfoye vstoupit do Řádu!“

A předtím, než mohlo být cokoliv dalšího řečeno, vrhla se k jednomu z gobelínů a prošla skrz, její hlas zlomený, když vykřikla svoje heslo.

Dál to byla jen formalita. Záměrem bylo ukončit trapnou situaci tak rychle, jak jen to bylo možné. Vrhaje jeden omluvný pohled za druhým směrem k Dracovi, který stále ještě stál uprostřed místnosti, bledý a lehce se třesoucí, se Řád shodl na udělení statusu řádného člena užšího kruhu Draco Malfoyovi a dokončil jednání, aniž by prodiskutovali jediný bod programu.

„Pane Pottere, pane Malfoyi. Doprovoďte mě, prosím, do mé kanceláře,“ vyzval je pak Snape, zatímco se ostatní členové přemisťovali pryč, jak nejrychleji to šlo, a Brumbál zmizel ve svých komnatách, aniž by Dracovi srdečně poblahopřál.

„Musíme upravit ochrany pro vaše nové postavení.“

Dokud Snape nezavřel, nezajistil za nimi dveře a nepřešel ke své židli, mlčeli.

„Takže,“ řekl Draco v momentě, kdy si Snape sedl, s obdivem v hlase. „To byla ta nejlepší ukázka masové manipulace, jaké jsem byl kdy svědkem. Nikdy víc se neodvážím použít znovu slovo 'nuance'.“

„Chceš říct, že to všechno bylo hrané?“ zeptal se Harry, stále ještě otřesený pohledem na hysterickou Hermionu.

„Samozřejmě, Pottere,“ odpověděl Snape ze svého místa za stolem a pokynul ke dvojici křesel naproti němu. „Jak diskuse na začátku jasně ukázala, nebyla tam zatraceně šance přesvědčit je o Dracově důvěryhodnosti. O pár minut později by ho otevřeně odmítli, a tudíž by skončily veškeré naděje na Dracovo uvedení. Jedinou možností, jak ovlivnit veřejné mínění v takové situaci, je ukázat jim výrazný útok tak hodně netypický pro danou osobu, že je to přivede na druhou stranu, bez ohledu na to, co si před sekundou mysleli.“

Suše se zasmál, ale v jeho slovech nebylo ani známky po humoru. Musí to být těžké, vidět takhle lidi, pomyslel si Harry. Znát každou jejich slabost.

„Zdravý rozum jim zakázal s Hermionou souhlasit. Jsou, koneckonců, ti dobří,“ ušklíbl se Snape zlověstně, zatímco jeho hůlka vrhala složité víry nad Dracovu hlavu, spojujíc jej s ochranami. „I když Molly a Moody pravděpodobně přemýšleli ve stejném duchu, nikdy by to nahlas nepřiznali. Hermionin výbuch je přinutil přejít na druhou stranu a odtud to byla už jen záležitost nějakého menšího přesvědčování, aby se dohodli na Dracově členství.“

„Naplánovali jste to?“ zeptal se Harry, který nebyl schopen uvěřit tomu, co slyší. „Vy a Hermiona jste celou dobu plánovali, že takhle zmanipulujete Řád?“

„Hermiona a já manipulujeme s Řádem polovinu setkání,“ odpověděl Snape nyní jasně pobaven. „Toť v těchto dnech naše hlavní zábava. Copak jste si toho nevšiml?“

Nad Harryho ohromeným výrazem se Severus temně zasmál.

„Teď, když je Draco oficiálním členem,“ pokračoval pak, „můžeme konečně začít seriózně pracovat. Na dnes večer je naplánované malé konspirační setkání. Doprovoďte mě do našich komnat,“ jeho oči se setkaly s Harryho pohledem a jeho rty sebou lehce škubly. „Bylo mi od Hermiony nařízeno vyřídit vám, že jste také vítán,“ řekl.

„Děkuji vám,“ odpověděl Harry, stále plný úsilí pochopit význam toho, co se stalo. „Už vám někdo řekl, že jste skutečně děsivý?“

„Samozřejmě.“

Hermionu našli spící, stočenou v křesle. Snape k ní tiše přešel a dotkl se její tváře. Probudila se a vyrazila do útoku, ale Snape chytil s lehkostí její pěst zamířenou na jeho tvář a dřív, než se její koleno úplně zvedlo do výšky, ho poznala.

„Takže to šlo dobře,“ usmála se, tak vzhůru, jako kdyby vůbec nespala a zcela ignorujíc fakt, že ho právě napadla.

„Přirozeně,“ odpověděl Snape, políbil jí ruku a pak ji nechal poodejít.

Draco a Harry si vyměnili pobavený pohled, načež se otočili zpět k Hermioně, která k nim přešla. Oba je objala, gratulovala Dracovi k jeho členství a pobaveně se usmála, když obdržela více než jednu poklonu za svůj herecký talent.

„Večeře by měla být hotová v osm,“ oznámila pak. „Řekl jsi jim už, o co jde, Severusi?“

„Navysvětloval jsem se imbecilním adolescentům za posledních deset let až až, mnohokrát děkuji,“ odpověděl s více než nádechem arogance v hlase a Harry cítil, jak jeho záda jako by v očekávání kopance ztuhla. Tohle znělo mnohem víc jako Snape, kterého léta znal.

Ale Hermiona si jen odfrkla. „Provokatére,“ odpověděla. „Pokud nemáš na srdci nic užitečného, s čím bys přispěl, pryč s tebou do kuchyně!“

„Být tebou, byl bych opatrný,“ varoval ji, ale tentokrát si byl Harry jistý, že nebezpečný podtón v jeho hlase byl z legrace. Přesto měl trochu husí kůži. „Náhodou vím, že teď u sebe nemáš žádné nože.“

„A já náhodou vím, že Jane na tebe netrpělivě čeká. Možná přelstíš mě, ale určitě se nemůžeš vyrovnat jí, když si myslí, že jsi zkazil její večeři.“

Povýšený výraz Mistra lektvarů se v okamžiku vytratil a s malou úklonou, kterou dával najevo, že ví, kdo je jeho paní, zmizel do kuchyně.

Draco se ušklíbl, zatímco Harry byl, stále v ryzím šoku, zaneprázdněn zíráním z kuchyňských dveří na Hermionu a zpět.

„Takže o čem tohle setkání opravdu je,“ zeptal se Zmijozel a vrátil se k pohovce.

„Chceme určit průběh akce,“ odpověděla. „Je na čase, abychom přestali jen reagovat na Voldemortovy plány. Teď, když jsi členem užšího kruhu a Harry je dobře zaveden, máme zapojeny všechny, které ke změně několika pohledů na svět potřebujeme,“ ušklíbla se. „Nemluvě o tom, že nyní máme zajištěnou jistou většinu.“

„Chudák Moody,“ poznamenal Harry se smutným zavrtěním hlavy. „Vzpomínáš si, jak dnes večer mluvil o spiknutích? Vypadá to, že je odsouzený k tomu mít vždycky nakonec pravdu.“

„Takže se to týká plánování budoucnosti Řádu?“ zeptal se Draco proti své vůli zaujatě.

„Doufejme, že nejen Řádu, ale také Voldemorta,“ odpověděla Hermiona. „Ale především je to samozřejmě také večeře na oslavu tvého přijetí. Uvařili jsme něco fantastického!“

„Neříkej mi, že jsi kořenila,“ prohlásil Snape, zatímco za sebou zavíral dveře od kuchyně a vracel se k nim.

„Kdepak,“ odpověděla Hermiona mile. „Byla jsem degradována na krájení a loupání, zatímco mě Jane komandovala. Ona ti to neřekla?“

„Naschvál mě zanechala ve tmě, aby zmátla můj nervový systém. Takže ses nedotýkala soli?“

„Nee,“ usmála se na něj.

„Díky Bohu,“ oddechl si Draco a chytil se s dramatickým gestem za hruď.

Hermiona si odfrkla a všímajíc si Harryho zmateného výrazu se opřela o opěradlo svého křesla a pustila se s ironickým výrazem do vysvětlování. „Pamatuješ si na mé pletené čepice v pátém ročníku?“ zeptala se Harryho a on nejistě přikývl. „Vařím hůř.“

„Neexistuje žádné adjektivum pro to, jak vaříš, Hermiono,“ přerušil ji Snape a posadil se vedle ní. „Ve skutečnosti je to pod úrovní slov.“

Draco a Hermiona se zasmáli a Harry zjistil, že pro něj není těžké se k nim připojit.

xXx

Remus a Minerva byli prvními, kdo přišel na večeři, a Minervina srdečná gratulace k tomu, jak oklamali všechny ty 'tvrdohlavé staré Nebelvíry' Hermioně usnadňovala ignorování podivného způsobu, kterým na ni Remus hleděl.

Jejich vztah přijal rád, nebo alespoň to bylo to, co jí Severus o jejich rozhovoru vyprávěl, avšak zdálo se, že s jejími schopnostmi se tak snadno vyrovnat nedokáže. Byl vždycky milý a přátelský, samozřejmě, ale ostražitým způsobem. Dokonce i teď, zatímco ona servírovala čaj a kávu, vypadal podivně dotčen, že ji tradiční Severus takhle prezentoval jako paní domu, a ona mohla cítit na svých zádech Remusův pohled, tázavý, znepokojený, zamyšlený.

Ale naštěstí bylo v místnosti dost podivných výjevů, které od ní odvedly jeho pozornost; harmonické a přátelské ovzduší mezi Harrym a Dracem byl jeden z nejvýznamnějších.

Když Draco vyslovil první povýšenou urážku proti nebelvírské koleji, Remusovy oči se v očekávání Harryho rozzlobené reakce zúžily. Jeho odpověď však, tak povýšená a arogantní jako Zmijozelova poznámka, jeho zrak překvapením rozšířila. Hašteření a škádlení, které následovalo, dokonce způsobilo, že jeho obočí vyletělo až k jeho vlasům, a když k nim Hermiona přešla a hravě splácla jejich hlavy dohromady, vysloužíc si jednotný protestný výkřik od zmijozelského prince i nebelvírského lva, viděla Remuse odevzdaného, nevěřícně kroutícího hlavou.

Doufejme, že si brzy na chování chlapců zvykne. Další výcvik obrany by jim v tomhle ohledu měl pomoci. Usmála se. Ne že by Remus o tomhle tréninku už věděl, ale to bylo otázkou jen několika dní.

Potom, co konečně zjistil, že se Draco s Harrym navzájem nezabijí, pokud je přestane sledovat, obrátil Remus svou pozornost a šarm na Minervu, se kterou se brzy dal do dlouhé diskuse o famfrpálu.

Jakmile se zdálo, že je o jejich hosty dobře postaráno, nechala Hermiona svůj pohled, pátrajíc po Severusovi, bloumat po místnosti.

Její oči, zvyklé teď na něm viset, jej našly ve stínech, napůl skrytého točitým schodištěm. Přešla k němu a opřela se o zeď po jeho levé straně, dost blízko, aby cítila jeho teplo a vůni, tak unikátní, zemité aroma.

Usmál se, avšak z lidí shromážděných v jeho knihovně nespustil zrak.

„Nervózní?“ zeptal se, ne šeptem těch, kteří nebyli často slyšet jinak než tlumeným hlasem, ale zmírnil svoji artikulaci, dokud jeho hlas nezněl jako stíny, které je obklopovaly.

„Ne kvůli jejich reakci,“ odpověděla stejně tichým tónem. „Remus se ohledně tohohle všeho stále zdá být nejistý, ale je už tak daleko, že je pozdě na útěk. Chce pokračovat.“

„Samozřejmě, že ano,“ souhlasil Severus. „Je to jen o tom, že se jeho pobertovský pohled na svět rozpadl na kousky. Nebelvíři mají ke špionáži přirozený odpor. A vidět tak malou holčičku,“ šťouchla do něj hravě, vědouc zároveň, že to byl přesný obraz, který před několika měsíci Remus měl.

„A vidět tak malou holčičku klamat samotného Pána zla,“ pokračoval Severus s úšklebkem, „Zmijozela stát se druhým nejvyšším v Řádu a ze všech lidí syna Jamese Pottera bratříčkovat se s nepřítelem,“ jeho zrak se přesunul na Harryho a Draca, tiše mluvící před krbem.

„To vše je na něj asi trochu moc. Zejména když přibližná mozková kapacita Nebelvíra je výrazně nižší…“

Znovu do něj šťouchla, tentokrát trochu tvrději, a jeho drzý úsměv se rozšířil.

„Tak proč jsi tak napjatá?“ zeptal se znovu, a ona v sobě ucítila rozlévat se šťastné teplo. Bylo to pro špiona poněkud trapné, být rád, že v něm někdo dokázal tak lehce číst, ale přesto si nemohla pomoc, aby se jí to nesmírně nelíbilo.

Otočila se směrem k němu a jejich oči se setkaly.

Je to jako kdybychom upustili do jezera kámen, pomyslela si v jeho mysli, voda byla doteď klidná, ale to se změní, a kdo ví, jak velké kruhy se utvoří, dřív než je dokážeme znovu zastavit.

Na okamžik si přála, aby popřel důležitost této noci, ale cítila ve své hlavě jeho souhlas. Nikdy by ji nehýčkal tím, že by zlehčoval to, co se stalo, Severus ne, a ona věděla, že ho proto miluje.

Chápu, poslal jí zpátky, tato noc uvede vše do pohybu a bez hledu na to, jaký bude výsledek, náš svět se navždy našimi plány změní. Je to velká odpovědnost.

Pocit ovinutých paží, pevně ji držící, způsobil, že na chvíli v tiché radosti zavřela oči. Ale nemusíš to nést sama, pokračoval pak, leží to na bedrech nás obou a cokoliv z toho vzejde, poneseme to spolu.

Dělala jsem špatné věci, Severusi, zašeptala v jeho mysli. A než tahle válka skončí, spáchám strašných činů ještě víc. Budu muset vystoupit ze stínů. A jak se pak na mě budou dívat? Její mentální prst ukázal na Draca a Harryho stále sedící u krbu, a na Remuse a McGonagallovou, kteří se společně tiše smáli. Co uvidím v jejich očích, až bude po všem? Sakra, dnes večer jim navrhnu bitvu! Co uvidím, až tento večer skončí?

Oni nejsou cizinci, kteří na tebe zaútočí, řekl jí jemně. Každý z nich viděl dost důkazů tvých schopností a práce, aby porozuměl tomu, kým jsi, tomu, co děláš, a aby se od tebe případně odvrátil jako Weasley. Avšak oni stojí při tobě. A přestože si obvykle myslím, že jsou Nebelvíři schopní každé blbosti, usmál se na ni, vždy měj na paměti, že už dřív k tobě byli loajální.

Odmlčel se, a když na něj znovu pohlédla, jeho úsměv byl určitě ďábelský, zatímco přešel opět do mluvené řeči. „Nemluvě o tom, že jim můžeme vymazat paměť, pokud nebudou reagovat tak, jak bychom si přáli.“

Zasmála se, potěšena obrazem hřmějícího Severuse chytajícího Brumbála za dlouhé vousy, jak mu maže paměť.

„Máš pravdu,“ souhlasila a nechala na chvíli svou hlavu spočinout na jeho rameni. Cítila toho druhého jako dotek na svých vlasech, jemné pohlazení po krku, a pak se jeho ruka zase stáhla, ale hřejivý pocit zůstal.

„Vraťme se k nim,“ navrhl nakonec. „Každou chvíli by měl dorazit ředitel.“

Jako na zavolanou se gobelín spojující Snapeovy komnaty s Ústředím rozzářil a třikrát zazvonil na znamení, že si přál někdo vstoupit bez řádného hesla.

xXx

S Brumbálovým příchodem se večer stal formálnější. Jane se objevila o pár minut později, aby naservírovala večeři, a všichni se omezili na nezávaznou konverzaci, zatímco si pochutnávali na vynikající kuchyni.

Jen Draco se díval ze začátku na své jídlo trochu nervózně, až příliš si vědom zdrcujících pohledů, které na něj Jane vrhala. Jejich první setkání nedopadlo dobře, vzhledem k tomu, že Jane kdysi patřila jeho rodině, která byla proslulá týráním domácích skřítků, a tak zcela nedůvěřoval neškodnosti jídel, která mu naservírovala.

Ale když Hermiona vrhla na jeho pokrm rychlé detekční kouzlo, pobaveně a s divokým úsměvem, přičemž samozřejmě nic nenašla, i on začal s obrovskou chutí jíst.

Úlevou byl radostí bez sebe. Navzdory klidu, který dával celý den najevo, byl po čertech nervózní. Pomyšlení, že je teď členem Fénixova řádu! Jeho otec by ho na místě zabil! A zatímco Draco vážně doufal, že se Malfoy starší nikdy o nové oddanosti svého dědice nedozví, byl to dobrý pocit, konečně zaujmout vlastní stanovisko.

Poté, co večeře skončila a bylo podáno více než jedno kolo vína, připravili se k práci.

„Teď, když je lehkovážná část tohoto večera za námi,“ řekl Severus s typickým úšklebkem učitele, čímž způsobil smích a úsměvy kolem stolu, „doufám, že můžeme přejít k důležitějším věcem. Mám práci, která na mě čeká.“

„Kdo jsme, abychom nevyhověli našemu nejlaskavějšímu hostiteli,“ odpověděla profesorka McGonagallová posměšně a on se na ni ušklíbl, což vyvolalo ještě větší smích.

„Řediteli,“ řekla Hermiona, nabízejíc mu možnost ujmout se hlavního slova, ale on zavrtěl hlavou a usmál se.

„Je to váš nápad, má drahá. Proto je jen spravedlivé, že jej přednesete vy.“

Povzdechla si, přikývla a se švihnutím její hůlky se v místnosti objevil magický projektor a bílá obrazovka, stejný typ, jaký se často používal ve třídě. Její styl prezentace byl velmi odlišný od toho, jakým se Draco dozvěděl o jejím nápadu, před tolika týdny, kdy jeho mysl konečně chránilo před vniknutím paměťové kouzlo.

Zatímco Hermiona začala s Voldemortovým přáním zabít Harryho a s mocí, kterou by mohl použít za starodávných magických večerů, vzpomněl si, že ho bylo těžké přesvědčit. Teď tu seděli, v Severusově knihovně (jehož se tak ještě neodvážil oslovovat, i když nabídka tu několik nocí už byla).

Věděl toho hodně o síle živlů – všichni, i vzdáleně připojení k Volemortovi to znali nazpaměť. Jak Pán zla mohl čerpat z těchto sil, použít je jako nekonečné nádrže pro své vlastní magické síly, a tím spáchat činy jako žádný jiný kouzelník; dokonce ani Brumbál nemohl doufat v jejich dosažení.

Představa místa, kde tyto síly nebudou fungovat ani o starodávných večerech, kdy by živly měly být nejsilnější, ho udivila, ačkoli s myšlenkou beznadějně sentimentálního rituálu mezi hloupými Nebelvíry se dokázal lehce smířit.

A když mu řekla, že to místo ze všech oblastí je Tintagel, tvrzení, které teď dokazovala skupině kolem stolu různými grafy, výsledky zkoušek a výzkumnými materiály, které způsobily, že se Dracovi za necelou minutu točila hlava, ho rozesmálo.

I nyní to vedlo k nevěřícím otázkám a protestům. Brumbál samozřejmě o plánu věděl a Snape s ní dokonce do Tintagelu šel zopakovat její první testy. Avšak Lupin a McGonagallová se zdáli být ohromení. Dokonce i Harry, který neměl moc znalostí v této specifické oblasti magie, jak se zdálo, zjistil, že je těžké uvěřit, že si nikdo takové věci nikdy nevšiml.

Vyžádalo si to společné úsilí Severuse a Hermiony umlčet jejich pochybnosti a přesvědčit je o platnosti testů. Draco mlčel, ještě nezvyklý být částí rady, jako je tato, a pro jednou byl docela rád, že mohl přenechat jeviště jiným. Brumbál tady jen seděl a sledoval lidi kolem stolu s jiskřivýma, podivně nadějnýma očima.

Avšak poté, co si uznání, že je něco takového možné, našlo cestu do jejich myslí, měli otázky. Mnoho otázek a teď už Draco věděl, proč Severus s Hermionou upřednostnili raději toto malé setkání před tím, než svůj plán představí užšímu kruhu.

Každý v této místnosti, uvědomil si s trochou úžasu, zatímco Severus mluvil o strategii, Lupin se strachoval, jak tento nedostatek elementární magie bude v rozporu s některými ze silnějších obraných kouzel a McGonagallová už přemýšlela, jak by mohla přeměnit skalní útvary na úkryty pro Řád, každý v této místnosti byl svým vlastním způsobem geniální.

Dokonce i Harry měl nějaké znalosti, se kterými mohl přispět, jak se silou Pána zla, tak s povahou jejich magického spojení, a na okamžik se Draco cítil trochu opominutý. Ale pak ho Hermiona vzala na chvíli za ruku a usmála se na něj, a Lupin se ho zeptal, jak o Tintagelu smýšlejí staré čistokrevné rodiny.

„Co když to tam Voldemort také zkontroloval na elementární magii?“ zeptala se nakonec McGonagallová, když se zdály všechny ostatní otázky zodpovězeny, a její oči přitom fascinovaně zářily, jak Draco si překvapeně uvědomil, novou naději. „Nevšimne si, že je něco špatně a nezmění plán na jiné místo?“

„Je vysoce nepravděpodobné, že by zde kontroloval elementární magii,“ odpověděla Hermiona. „Ale jestli ano, budeme mít něco, co na něj bude čekat. Severus a já,“ kývla směrem na Mistra špionů, „už jsme vytvořili kouzlo k maskování a změně magických signálů. Vychází ze zastíracího kouzla, které přidává prvky do osobního magického podpisu. Jsme schopni uložit tohle kouzlo do katalyzátoru, nejjednoduššího šperku. Jakmile Řád dokončí své přípravy, umístíme takové šperky po celém okolí, a tak změníme výsledek každého testování elementární magie. Spolu s Jane jsme pracovali na tom, abychom se ujistili, že to bude fungovat i na magii domácích skřítků.“

Usmála se. „Když Jane nosila jeden z našich kamenů v kapse, také magicky otestovala všechny nymfy daleko od svých bříz.“

Draco viděl Severusovy rty sebou pobaveně cuknout. On sám byl příliš opatrný, aby dal najevo svůj smích. Ona skřítka byla na něj nepříjemně vznětlivá.

Byl překvapen, když pohlédl na Severusovy staré hodiny a zjistil, že diskutovali víc než hodinu. Jemu to připadalo jako pár minut. Avšak nakonec se všichni odmlčeli, plán byl přijat a usazen v jejich myslích.

Bylo na čase mluvit o ostatních věcech, které bylo třeba prodiskutovat – jak o tom informovat Řád a jak zajistit, aby vyhráli konfrontaci proti hordě Smrtijedů.

Dokonce i pomyšlení na to Draca vyděsilo.

„Pokud se Řád rozhodne přejít do boje,“ začal Severus a jeho hlas byl hluboký a vážný, což okamžitě změnilo náladu v místnosti, „nemůžeme pokračovat jako dřív. Už jsem zlepšil naši síť špionů a informátorů, rozšířiv ji tak, že každý známý stoupenec je podroben pravidelnému sledování a více než jedna kancelář na ministerstvu je odposlouchávána, a my všichni společně pracujeme na rozvoji nového Ústředí v něco mnohem efektivnějšího, než bylo Grimmauldovo náměstí. Přesto to není dost,“ odmlčel se, ale Brumbál mu přikývl, aby pokračoval a on zachmuřeně vyhověl.

„Ačkoli to byl dobrý nápad, rozdělit Řád na náš malý užší kruh, pověřený taktickou a strategickou prací a poskytnout mu více informací, a na větší vnější kruh, který bude připraven k boji a bude pracovat pro nás, pokud je přivoláme, musíme se připravit lépe. Potřebujeme pravidelný bojový trénink pro vnější i užší kruh. Vybraní lidé z vnějších řad musí být přizváni do našeho plánu a musí být chráněni naším paměťovým kouzlem. A všichni ti lidé, kteří budou přímo zapojeni v prvních fázích boje, musí absolvovat přísný týmový výcvik.“

„Co myslíte tím týmovým výcvikem?“ zeptal se Harry, ale byla to Hermiona, kdo mu odpověděl.

„Pamatuješ, když jsme se učili v BA, jak si navzájem chránit záda?“ zeptala se a on přikývl. „Tohle je stejné, jenom mnohem komplikovanější. Každý člen musí znát schopnosti toho druhého, způsob, jakým reaguje a slabosti, které má. Členové týmu musí instinktivně reagovat na příkazy svých vedoucích, ať už verbálně či neverbálně. Pokud velitel zvolá utíkat, tým musí utéct, bez váhání, bez pochybností. Pokud zakřičí zmizet, musí taky tak učinit. Pokud řekne zabít, musí se tak stát.“

Harry přikývl, ale cítil se trochu špatně. Rozumově už delší dobu věděl, že zabíjení je přesně to, co ho v poslední konfrontaci s Voldemortem čeká. Ale slyšet to říct tak samozřejmým hlasem bylo něco úplně jiného.

„Měli bychom se setkávat častěji,“ dodala profesorka McGonagallová. „Zatímco jednou týdně bylo předtím dostačující, musíme se naučit reagovat rychleji, být více ostražití.“

Snape přikývl. „Navrhoval bych každý den krátké setkání ve večerních hodinách, jen pro ty, co jsou schopni se zúčastnit a mají co předat. Můžeme omezit taková setkání na půl hodiny a pořád toho udělat víc, než na dlouhých týdenních schůzích.“

„A musíme se naučit všechno, co je známo o síle Smrtijedů,“ řekla klidně Hermiona. „I když můžu poskytnout čísla, charaktery a obecné znalosti o tom, jak se chovají v bitvách, Voldemort je příliš paranoidní, aby plně informovat i svůj Vnitřní kruh. Tintagel není stavěn pro velké bojiště. Měli bychom znát každou hůlku, každý bitevní hábit a každého nepřítele, který na tom místě bude, nebo se váhy můžou naklonit na špatnou stranu. Také musíme pevně určit podrobný plán akce a procvičovat ho, dokud nedokážeme každý krok udělat i ve spánku.“

Lupin si odkašlal, aniž by se podíval komukoliv v místnosti do očí.

„Původní plán byl založen na Harryho, Hermionině a Ronově poutu,“ začal s váháním v hlase. Draco si všiml, že se Severusova tvář v mžiku změnila na bezvýraznou, zatímco Harry při zmínění svého bývalého přítele zbledl. Musíme zapracovat na kontrole barvy jeho pleti, pomyslel si Draco nepřítomně. Tohle prostě nemůže dělat.

„Neměli bychom si znovu zkusit s Ronem promluvit?“ pokračoval Lupin, vědom si změny nálady, ale neochoten od toho upustit. „Mohl by hrát důležitou roli a my bychom tam mohli potřebovat každou pomocnou ruku.“

Zaváhal. „Vím, že k tobě nebyl spravedlivý, Hermiono,“ zkusil pak. „Ale nemohla bys s ním promluvit? Tak dlouho jste byli přáteli…“

Rozhodné zavrtění Hermioniny hlavy jej zastavilo.

„Diskuse mezi Ronem a mnou by s největší pravděpodobností skončila jeho mrtvolou u mých nohou,“ odpověděla lehce, ale chladný ocelový pohled v jejích očích všem řekl, jak vážná je. „Chová se impulzivně, tvrdohlavě a předpojatě. Byl by nebezpečím pro každého, kdo by s ním pracoval, a já sama jsem hodně v pokušení stát se právě teď nebezpečím pro něj. Takže nemluv se mnou o Ronaldu Weasleym, pokud si nepřeješ pár velmi sprostých výrazů a mrtvého Nebelvíra, což je ničím proti tomu, co by si zasloužil.“

Malou skupinku kolem jídelního stolu zalil úžas. Lupin, McGonagallová, dokonce i Brumbál zírali na Hermionu v němém šoku. Neřekli jim to, uvědomil si najednou Draco. Jen Harry a já víme, co jim lasičák provedl. A oni o tom teď nechtějí mluvit.

Zvláštní, jak teď její slova zrcadlila její falešný výbuch dříve toho dne. Řekla o mně stejné věci, ani ne před čtyřmi hodinami, pomyslel si Draco, ale u něj, během setkání Řádu, to byl vztek rozmazleného dítěte, hysterie adolescenta. Tohle bylo prohlášení dospělé ženy. Zabijáka. A třebaže na ni od celého stolu hleděly zkoumavé, nevěřícné pohledy, ona nesklonila hlavu, ani nezaváhala, co se týče odhodlání v její tváři.

„Hermiono,“ řekl nakonec Lupin. „Já… musím přiznat, že jsem překvapen! Vím, že se Ron choval hodně špatně, ale jak o něm při nejlepší vůli můžeš uvažovat…“

Draco viděl, jak si Hermiona se Severusem vyměnili rychlý pohled, ale byl to Harry, kdo se rozhodl.

„Minulý víkend,“ řekl Harry a jeho oči těkaly mezi těmi dvěma, ale v jejich tvářích nebyl vůbec žádný výraz, „minulý víkend se Ron vloupal do Hermionina pokoje a ukradl jí myslánku. Díval se do ní a chlubil se tím přímo přede mnou.“

Draco mohl zaslechnout McGonagallovou zasyčet, ale jeho oči se upíraly na Severuse, který sklopil zrak na stůl. Neříkej jim, co viděl, nebo že to ukázal Severusovi, chtěl říct Harrymu, ale nemusel mít strach.

„Následná konfrontace mezi Hermionou a jím byla… zlá. Upřímně jsem překvapen, že ho víc nezmlátila,“ pokračoval Harry. „Takže jak to vidím já, Ron nás v ten moment ztratil. Zdemoloval její pokoj, okradl ji, riskoval prozrazení jejího úkrytu, a nakonec vůbec nic nepochopil. Věří, že se to týká kolejní rivality a přátelství. On není připraven jít do boje.“

Draco se otočil na ředitele, jehož bystré oči se snažily proniknout přes tváře Hermiony a Severuse, ale zdálo se, že nic nenašel. Jeho pohled byl velmi pronikavý, zatímco spočíval na Harrym, ale ani krystalicky čistý Nebelvír vůbec nic neprozradil.

Učil jsem ho dobře, pomyslel si Draco a na chvíli pocítil samolibou spokojenost, než na něj opět dolehla vážnost situace.

„Chápu,“ řekl nakonec Brumbál se vší pozorností věnovanou Harrymu, Hermioně a Severusovi. Asi chtěl vědět, co bylo v myslánce, a zda to bylo podnětem k rezignaci jeho Mistra lektvarů.

„Za těchto okolností musím souhlasit se slečnou Grangerovou. Pokud k nám Ronald přijde, ochoten nám pomoci, nepošleme ho pryč. Ale nebudeme zahrnovat do tohoto boje někoho, kdo na to není připraven.“

Draco si málem posměšně odfrkl při pomyšlení na to, jak byl Harry do tohohle všeho za jeden rok hozen, nebo jak se sám připravoval na to být Smrtijedem, dřív než mu bylo známo, že vůbec existují, ale potlačil tuto představu. Stále se necítil zcela pohodlně v přítomnosti těchto… Nebelvírů a i když věděl, že Severus a Hermiona, nebo dokonce i Harry by se bavili při jedné či dvou jeho cynických poznámkách, nebyl si tím už tak jistý u Lupina nebo Brumbála.

Všichni na to přikývli, a dokonce ani Lupin očividně nedokázal najít slova na obranu Weasleyho chování. Dobře pro něj, nebo by se to mohlo pěkně špatně vyvinout.

Ale i když se brzy změnilo téma a oba, McGonagallová a Lupin, začali vyprávět příhody ze Snapeova učení, s Dracem přidávajícím jednu či dvě humorné historky, které vždy zahrnovaly narážky na nekompetentnost Nebelvírů, předchozí světlo a přátelská nálada byly pryč.

Zatímco Jane servírovala poslední kolo vína – a vodu pro Severuse a Hermionu – vrátili se ke svému časovému harmonogramu, rozhodujíce se o tom, že představí plán na příští schůzi užšího kruhu. 

„Předtím, než ukončíme dnešní setkání, dovolte mi navrhnout přípitek,“ řekla nakonec profesorka McGonagallová a vstala, zvedajíc svou sklenku s úctou směrem k Hermioně. „Na naši lvici! Ať je její lov vítězný!“

Draco viděl Hermionin šťastný úsměv a podivnou úlevu, když ostatní také zvedli sklenky a přípitek zopakovali.

Ale byl to ředitel, kdo s jiskrou v oku, která jim značila, že přijme cokoliv, co jim budoucnost může přinést, zvedl sklenici a sklonil hlavu směrem k Severusovi a Hermioně.

„Na našeho Mistra špionů a hlavního špiona!“ řekl silným a sytým hlasem. „Ať žijí dlouho a v míru a ať drží spolu, bez ohledu na to, co si pro ně budoucnost připraví!“