Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola čtyřicátá pátá: Špionka

Hermiona vstala ze svého křesla. Její oči těkaly po místnosti, setkaly se se Severusovou a Albusovou tváří, a pak s Dracovou na druhém konci stolu. Cítil její nervozitu, ale když promluvila, její hlas byl pevný a klidný.

„Jsem to já,“ řekla a všechen zvuk v místnosti rázem utichl. „Já jsem hlavní špion.“

xXx

Na okamžik se zdálo, že skupina u stolu zamrzla a Harry zjistil, že vážně přemýšlí, jestli Brumbál nebo Snape neuvalili na celý užší kruh Petrificus Totalus, ale pak si Moody zlostně odkašlal a kouzlo bylo pryč.

„Teď vážně, holčičko,“ zavrčel svým hlubokým, burácejícím barytonem. „To není k smíchu. Vůbec to není k smíchu. Jestli si myslíš, že je čas na vtipy, lepší když se vrátíš do svého pokoje a budeš si hrát s panenkami. My tu mluvíme o válce.“

Harry nevěděl, jakou reakci Moody na svá slova od Hermiony očekával, ale určitě to nebyl trochu posměšný způsob, jakým naklonila hlavu k Brumbálovi. „Řediteli,“ řekla a nejen Harry si všiml, že její hlas byl najednou hlubší, získal na jistotě a plnosti tónu, něco co nikdy předtím nepoužila.

Avšak její hlas nebyl jedinou změnou. Zdálo se, že se trochu víc napřímila, už to nebyly pohyby oné nervózní školačky a nevinné hnědé oči, vždy údivem či zájmem rozšířené.  Během jediného mrknutí oka dospěla v ženu s grácií kočkovité šelmy.

Brumbál si povzdechl a stejně jako Hermiona před chvílí se také změnil, nicméně to byla změna k horšímu. Vypadal teď staře, vyčerpaně a pln obav.

„Říká pravdu, Alastore,“ prohlásil. „Hermiona Grangerová je a byla posledních sedm měsíců naším hlavním špionem.“

„Ale… to není možné,“ zaječela najednou paní Weasleyová překvapeně a s náhlým strachem. „Hermiona je jen dívka! Nemohla by vůbec…“

„Ona je mnohem víc než to, Molly,“ nesouhlasil Brumbál unaveným hlasem. „Je nejmazanějším a nejschopnějším špionem, jakého jsme kdy měli. Její znalosti o Vnitřním kruhu a samotném Voldemortovi předčí dokonce i ty Severusovy a moje. Vedla nás v uplynulých měsících k mnohým vítězstvím. Nedosáhli bychom jich bez ní, ani jeden z vás,“ nechal svůj kritický pohled bloumat po každém v místnosti. „Sami jste to připustili při více než jedné příležitosti. Zaslouží si váš vděk.“

„Ona je mudlorozená, mladá dívka, nejlepší kamarádka Harryho Pottera,“ téměř vykřikla Tonksová, vlasy jí zbělely a její tvář najednou měla výraz malého dítěte. „I kdyby uvažovali, že ji přijmou, nepřežila by ani týden! To je nemožné!“

„Důkaz stojí před tebou, Nymfadoro,“ odpověděl Brumbál a bylo očividné, jak moc je Tonksová šokována a pobouřena, když ani nekomentovala nepoužití svého příjmení.

„Ukažte jim to, slečno Grangerová,“ povzdechl si Brumbál po chvíli ticha. „Obávám se, že je to jediná možnost, jak nám uvěří.“

Ze způsobu, jakým se pohnula, bylo zřejmé, že se Hermioně tahle určitá část nelíbí, ale když si vyhrnula rukáv a zvedla do místnosti paži s vlnícím se černým hadem, učinila tak bez výrazu. Harry slyšel kolem nich lapání po dechu, šokovaný šepot a namáhavé dýchání, ale on soustředil veškerou svou mysl na Hermionu, pokoušeje se poslat jí sílu, ukázat jí, že na reakcích všech těch lidí nezáleží. Věděl, že na druhé straně stolu bude Draco dělat to samé.

Ale ona se na ně nedívala. Zatímco její paže byla nehybně natažená ke středu stolu, její oči byly upřeny nad jejich hlavy na něco, co viděla jen ona.

„Chápu váš šok,“ řekla pomalu tím svým novým sebevědomým tónem. „A rozumím vaší nedůvěře. Jsem pro tuhle práci nepravděpodobnou volbou. Ale přesto je to pravda. Tohle znamení na mé paži to potvrzuje, stejně jako slovo profesora Brumbála. Dovolte mi, abych vás ujistila, že držel mou identitu v tajnosti jen proto, že jsem ho o to požádala. A prosím, přijměte mou omluvu za tento podvod.“

Nechala svou paži poklesnout, avšak svíjející se had byl stále odhalen.

„Takže jsi to ty,“ řekl nakonec Pastorek po další dlouhé chvíli ticha a vyslovil tak myšlenku, která se odrážela v mnoha tvářích okolo stolu; Znamení zla jim nedávalo šanci ignorovat pravdu. „Náš hlavní špion. Osmnáctiletá mudlorozená dívka v sedmém ročníku v Bradavicích. Nejlepší kamarádka Harryho Pottera a Nebelvírka.“

Z jeho tónu bylo jasné, že zejména poslední skutečnosti bylo pro něj těžké uvěřit, a Harry žasl, jak tito lidé dokonce i v takové chvíli mohli myslet na kolejní klišé.

„Ano.“ Odpověď byla jasná, vyrovnaná a bez dalšího výrazu.

„Ty jsi Smrtijed,“ pokračoval Pastorek, stále se směsí šoku a pochyb.

„Z Vnitřního kruhu,“ potvrdila.

„Varovala jsi nás před tím přepadením ze zálohy před šesti týdny. Poskytovala jsi nám informace o útocích. Nachytala jsi Macnaira a řekla nám, že se Voldemort chce spojit s řádem Jeanny D´Arc.“

„Ano.“

„A Brumbál to po celou dobu o tobě věděl.“

„Informovala jsem ho ve chvíli, kdy jsem přijala Znamení.“

Pastorek přikývl, přijímaje její odpovědi. Nikdo nepromluvil. Stále s otřesenými výrazy na svých tvářích členové Řádu vypadali, že jsou pro tuto chvíli ochotni přenechat výslech na bystrozorovi. Ale Pastorek, zdálo se, neměl zájem o další otázky. Místo toho se obrátil na Brumbála.

„Takže jsi nechal děvče, dítě, jít do nebezpečí, abys zlepšil naše šance,“ řekl, a Harry ho neviděl nikdy dřív tak naštvaného. „Vždycky jsem věděl, že rád manipuluješ s lidmi, ale tohle zachází příliš daleko!“

„Hermiona je samostatná osoba a dokáže dělat svá vlastní rozhodnutí,“ protestoval Harry a vztek nad tím, jak bystrozor ignoroval jeho přítelkyni, v něm znovu narostl. „Nikdo ji nezmanipuloval!“

„Ve skutečnosti by se dalo říct, že to bylo naopak,“ dodal Brumbál s lehkým úsměvem, který prosvětlil jeho tvář. „Na mnoho měsíců mě přinutila tančit podle svého.“ Pohled, který vyslal směrem k Hermioně, byl pln pýchy a lásky.

„Takže jsi o tom věděl,“ obrátil se Moody teď na Harryho, a ten pocítil plnou váhu magického oka. „Kdo další?“

„Já,“ řekla profesorka McGonagallová, hlas ostrý a čistý jako zimní ráno. „A dovolte mi říct, že Hermiona dělá neuvěřitelné věci. Podceňovat ji může být poslední věcí, kterou ve svém životě uděláte.“

„Také jsem to věděl,“ přidal se Remus. „Zjistil jsem to společně s Ronem a Harrym, a i když jsem byl na začátku šokován jako vy, viděl jsem od té doby mnoho věcí a nikdy bych si neodvážil zpochybňovat její schopnosti.“

„Ale ona je jen dívka,“ bylo znovu slyšet paní Weasleyovou, která měla oči plné slz, zatímco se opírala o bok svého manžela, aby ji podpořil. Pan Weasley položil ruku kolem ní, ale jeho oči byly upřeny na Hermionu, která pořád stála, klidně, jako by se jí nic z toho, co se v téhle místnosti odehrávalo, netýkalo.

„Taky jsem o tom věděl,“ dodal tiše Draco. „A ona byla tím, kdo mě přesvědčil jít za Brumbálem s dopisy od mého otce.“

„A ty, Severusi,“ zeptal se znenadání pan Weasley, otočiv se na jejich Mistra špionů. „Dokonce i ty jsi věděl o tom, kdo převzal tvoji špionáž?“

„Ano,“ odpověděl Snape, jeho hlas klidný a uvolněný, oči spočívající na Hermioně. „Věděl jsem to mnoho měsíců.“

„A proč jsi ji nezastavil,“ zeptala se paní Weasleyová. „Víš, jak nebezpečné to je!“

„Z prostého důvodu, Molly,“ řekl Snape a malý úsměv se rozvinul kolem jeho rtů. „Je příliš geniální, než aby se nechala kýmkoliv zastavit. A je už lepším špionem, než jsem kdy já byl.“

Toto prosté konstatování pronesené tónem, který neumožňoval žádné diskuse, uvrhlo místnost opět do ticha.

„Jak jsi to udělala?“ zeptala se nakonec Tonksová s novou barvou hlasu. Harry v něm cítil zvědavost, úžas a trochu strach. „Jak jsi je přesvědčila o své oddanosti? Jsi mudlorozená a Harryho kamarádka!“

„Trpělivost, tvrdá práce a dobré herecké nadání,“ odpověděla Hermiona a jako by považovala jednu z částí diskuse za vyřízenou, znovu se posadila. „Není to těžké s někým, kdo má tak nafoukané ego jako Voldemort, přesvědčit jej, že jste konečně pochopili jeho přirozenou převahu.“

Vzdychla. „Podívejte, je mi líto, že jsem to před vámi všemi tajila.“ Harry si nemohl pomoci, ale všiml si, jak klidně to řekla ve srovnání s tou nocí, kdy to on, Ron a Remus odhalili. „Ale předvídala jsem tyhle komplikace a věděla jsem, že by to nikomu nepomohlo. Moje informace nestojí ani o svrček víc, jen protože jsem to já, kdo je shromažďuje. A stejně tak kouzla, která chrání vaši mysl, nebo ochranný systém, který jsem pomáhala navrhnout.“

„Tahle kouzla jsou od tebe?“ zeptala se Tonksová a úžas v jejím hlase byl ještě výraznější než prve. „Ale myslela jsem, že jsi je vytvořil ty, Severusi!“

„Hermiona a já docela dobře spolupracujeme,“ odpověděl klidně Snape. „Vytvořili jsme ochranný systém a mapu na stropě. Spouštěcí paměťové kouzlo byl však téměř zcela její samostatný projekt. Pouze jsem jí podal pomocnou ruku, co se týče lektvaru.“

„Snažíš se nám říct, že ta dívka je nitrozpytec, Severusi?“ zeptal se Pastorek ostře.

„Ovládá umění mysli dokonale. Dost dobře, aby oklamala Pána zla. A ona není jenom 'dívka'. Radši byste to měli mít na paměti.“ Náznak ostrosti se vkradl do hlasu Mistra špionů. „Udělala…“

„Severusi,“ řekla Hermiona tiše a ten, k naprostému překvapení většiny v místnosti, okamžitě zmlkl. Dokonce i Brumbál vypadal trochu v šoku, ale byla to Tonksová, kdo si nakonec spojil souvislosti.

„Tak moment,“ prohlásila pomalu s nebezpečným podtónem. „Od chvíle, kdy vstoupila do Řádu, si s ní právě ty jednal jako s idiotem. Jenom minulý týden protestovala dost emocionálně proti Malfoyovu přijetí do užšího kruhu. A teď nám tu vykládáš, že je geniální a posloucháš to, co říká? Co se to tady děje?“

„Severus a Hermiona dělali jen to, co bylo nutné k udržení jejího krytí,“ odpověděl rychle Brumbál.

„Ne,“ nesouhlasil Moody hrubě. „To, co jsi udělal, bylo, že jsi nás oklamal; jak jasné a prosté. Vtáhl jsi svého poslušného malého špiona do našeho kruhu a dovolil jsi jí, aby nás ošálila. Jen minulý týden jsi ji použil k získání Malfoyova členství, když všechna znamení stála proti tomu. Ty jsi s námi s její pomocí manipuloval!“

Snape se zamračil a Harry na chvíli očekával, že se pustí do naštvané tirády o vševědoucím Řádu, který ho zdržuje od důležité práce, ale viditelně se vzpamatoval.

„Nebuď hloupý, Alastore,“ řekl trpělivě, ale s náznakem hněvu. „My jsme Fénixův řád a ne snadno manipulovatelní hlupáci. Ano, předstírali jsme, ale jen abychom ji chránili. Když se Potter rozhodl vstoupit do Řádu, vypadalo by podezřele, kdyby jej žádný z jeho přátel nedoprovodil. Ona se rozhodla držet své špiónství v tajnosti a po tom, jak jste se k ní dnes všichni chovali, ji dost dobře chápu. Její práce je důležitá a nebezpečná, a nejmenší věc, kterou jsme já a Albus mohli udělat, bylo respektovat její přání a podle toho tak jednat.“

„A co minulý týden?“ zeptal se Moody znovu, vztek v jeho hlase byl čím dál víc patrný.

„Dřív než šel Draco za ředitelem,“ odpověděl rychle Harry, „dřív než se stal mým přítelem, přátelil se s Hermionou. Pracovali a mluvili spolu vlastně již od pátého ročníku. On jí pomohl stát se špionem a od té doby ji podporoval. Ale nemohli jsme vám to říct, aniž bychom odhalili, kdo je hlavním špionem. Je mi líto.“

Koutkem oka Harry viděl, jak Draco na souhlas přikývl. Lepší, když se přiznal k této malé hře Harry, než jejich Mistr špionů nebo sama Hermiona. Možná že to dokonce od nich odvrátí pozornost.

Nicméně znovu Harry podcenil paličatý ráz členů Řádu.

„Ale proč bychom to neměli vědět?“ zeptala se Tonksová. „Ochrana nemůže být tím důvodem – věděla jsi, že to zapomínací kouzlo by tě udrželo v bezpečí! Proč jsi nám nevěřila?“

Alespoň mluvila s Hermionou a ne o ní, jako by byla věc, pomyslel si Harry ponuře a střelil zlostným pohledem po Moodym a Pastorkovi.

Po jeho levici se Hermiona zavrtěla ve svém křesle a on přemýšlel, jak odpoví. Byla posledních pár minut překvapivě pasivní, nechávajíc Snapea, Brumbála a dokonce i Harryho vysvětlovat její chování. Ačkoli to bylo asi nejrozumnější. Bylo i tak, aniž by se ujala vedení hovoru, dost těžké teoreticky přijmout, že se neškodná dívka najednou proměnila na nejvíce nemilosrdnou, nejnebezpečnější osobu v místnosti.

Avšak otázce se nemohla vyhnout. A byla to otázka, která mohla všechny otočit na její stranu – nebo proti ní.

„Není to věc důvěry, Tonksová,“ odpověděla nakonec klidně. „Nikdy jsem se nebála, že byste mě zradili. Ale neřekla jsem to dokonce ani Harrymu a Ronovi! Jen Draco o tom věděl, protože jsem potřebovala jeho kontakt, a Brumbál, kterému jsem podávala zprávy. Nikdy jsem nechtěla tuhle informaci rozšířit.“

„Proč ne?“ zeptal se Pastorek. „Pokud jsi to, co tvrdíš, jestli tvůj záměr byl čestný, měla bys být ochotna nám to říct. Hodně by to usnadnilo.“

„Podívejte se na sebe,“ prohlásila najednou, zdánlivě z ničeho nic. „Podívejte se na výrazy ve vašich tvářích. Co vidíte?“

Harry se rozhlédl a uvědomil si, že většina členů Řádu její pokyn ignorovala. Jejich oči byly místo toho upřeny na Hermionu.

„Šok,“ odpověděla za ně po chvíli. „Rozčilení. Rostoucí znechucení. Odcizení.“

Odmlčela se a povzdechla si. „Považuji většinu z vás za svou rodinu. Od chvíle, kdy jsem odešla do Bradavic, je pro mě mudlovský svět cizí. Moji rodiče mě neznají ani z poloviny jako paní Weasleyová, můj strýc mě neviděl ani z poloviny tolikrát jako Remus nebo profesorka McGonagallová a moji bratranci a přátelé z dětství jsou ve srovnání s Harrym nebo Dracem cizinci. Vy…“ zastavila se a nechala svůj pohled ještě jednou projet celý stůl, setkávajíc se s každou tváří, s každým nedůvěřivým a zmateným pohledem.

Když se její oči zdržely u Harryho, stočila koutky úst vzhůru do malého úsměvu a vypadala hrozně smutně a unaveně. „Vy jste vše, co mám. Moje rodina. Moji přátelé. Stala jsem se tím, čím jsem dnes, abych chránila náš svět, tento kouzelnický svět, jehož mám čest být součástí. A přesto každý, kdo se o tom dozvěděl, reagoval s šokem a znechucením.

Severus mě za to na začátku nenáviděl. Harry se ke mně nejprve choval jako bych byla někdo cizí. Ron se ode mne odvrátil,“ pokračovala, oči upřené na pana a paní Weasleyovy a mírně přikývla, když zbledli. „Ano. To byl ten důvod, proč s námi přestal mluvit. Nazval mě 'Zmijozelskou děvkou' a choval se ke mně, jako bych zradila naše přátelství.“

Z jejího copu se uvolnila kadeř a ona ji upevnila zpět ne zcela jistou rukou. Zatímco Harry sledoval její výraz a poslouchal její dokonalou řeč, uvažoval, jako moc tohle bylo reálné a jak moc vypočítavé.

Ale možná už se u Hermiony o takovém rozdělování nemohlo uvažovat. Ať už bolest v jejím hlase, v jejích očích byla skutečná nebo hraná, on věděl, že to vše cítila už předtím. Věděl, že její slova byla pravdivá. Co na tom, zda jsou nyní posílena rolí, která pro ni byla tak přirozená?

„Je těžké dělat tyhle věci,“ pokračovala, když nikdo neprolomil ticho. „Vy všichni víte o Voldemortovi a jeho přisluhovačích dost, abyste si dokázali uvědomit, co znamená být mezi nimi mudlorozená. Jaké to je být Smrtijedem. A že je i těžké o tom mluvit. Zostuzuje mě to.“

Poprvé od chvíle, kdy začala se svým projevem, sklonila hlavu a odvrátila pohled. „Nejsem hrdá na to, co dělám, čím jsem se stala. Vyžaduje to celou mou odvahu tam jít, všechnu mou sílu přežít. Je tak špatné, když jsem to chtěla udržet od svého života, co nejdál to šlo? Když jsem se vrátila do Bradavic a předala svou zprávu, mohla jsem se vrátit k Hermioně, o něco víc než horlivé studentce a nejlepší Harryho kamarádce. Nechtěla jsem být hlavním špionem, který každý druhý den riskuje svůj život, ani Zmijozel v nebelvírském převleku.

Chtěla jsem, abyste zůstali mými přáteli,“ mluvila teď velmi tiše a Harry musel napínat uši, aby jí rozuměl. „Abyste se mnou mluvili, aniž byste přemýšleli, co jsem dělala včera v noci. Je to příliš, co jsem žádala? Byla to manipulace snažit se být takovým člověkem, kterým jsem ve vaší blízkosti chtěla být? Omlouvám se, pokud ano.“

Znovu se odmlčela, a když pokračovala, bylo jasné, že to budou její poslední slova.

„Ale v té době to bylo jediné, co jsem mohla dělat, abych přežila.“

Zmlkla a s obavami se kousla do rtu. Aniž by to mělo smysl, Harry sevřel její ruku a jemně jí hladil dlaň svým prstem. Nikdo nepromluvil. Zdálo se, jako by se nikdo neodvážil ani dýchat.

Nakonec Hermiona opět pozvedla hlavu a její hnědé oči zaplály, jakmile se setkaly s šokovaným zrakem Tonksové.

„Uspokojila tě má odpověď, Tonksová?“ zeptala se klidně.

S bledou a vyčerpanou tváří Tonksová pomalu přikývla. A také paní Weasleyová, Bill, Artur a Remus.

Byl to Brumbál, kdo nakonec přerušil ticho.

„Nuže,“ oznámil a jasnost jeho hlasu zcela kontrastovala se smutnými tvářemi kolem něj. „Věřím, že všichni shledáváme slečnu Grangerovou jako důvěryhodný zdroj. Znovu zdůrazňuji, že její plán byl několikrát mnou a Severusem skrz naskrz zkontrolován a je bezchybný. Předpokládám, že by zde teď neměly být žádné další problémy. Tak proč ne…“

„Ne tak rychle, Albusi,“ ozval se bručivý Moodyho hlas a Harry si všiml, že Tonksová, Pastorek a Weasleyovi trhli podrážděně svými hlavami, jako by Moody vyslovil zvláště odpornou urážku. „Existuje spousta věcí, které zde, zdá se, nesedí. Dříve než přijmu tohoto takzvaného hlavního špiona a její plán, potřebuji víc informací.“

„Jaké informace?“ zeptal se Brumbál trochu nervózně.

„O tvé malé špionce tady. Jak si můžete být jisti, že není pod kletbou Imperius nebo že se její oddanost skutečně nezměnila? Její schopnost přežít mezi Smrtijedy je přinejmenším podezřelá. Kdo nám řekne, že si svou roli trochu moc neužívá?“

„Tohle podezření zachází příliš daleko, Moody,“ přerušil ho Artur Weasley opravdu rozhořčeným hlasem. „Souhlasil jsem s tebou, když byla její identita neznámá, ale Hermiona je prakticky sedm let součástí naší rodiny! Kromě skutečnosti, že je Harryho nejlepší kamarádka a mudlorozená, známe ji příliš dobře, abychom si o ní mysleli něco špatného!“

„Znáte ji dobře, co?“ zavrčel Moody zpět, tvář zkroucenou do jeho osobní verze posměšného úsměvu. „A to je důvod proč se jí poslední měsíc dařilo vás klamat? Viděli jste ji hrát desetiletou, vytvořit hysterický záchvat a strach ze Severuse, a to všechno jste jí také věřili.“

Paní Weasleyová otevřela pusu, aby hlasitě protestovala, ale pak si uvědomila, že Moody neříká nic, než pravdu, a zase ji zavřela, zamyšlená a zmatená.

„Byli jsme příliš důvěřiví,“ pokračoval Moody. „Od této chvíle chci, aby moje otázky byly zodpovězeny k mé naprosté spokojenosti, nebo nebudu souhlasit s ničím.“

„Jaké jsou tedy vaše dotazy?“ zeptala se Hermiona, v hlase ani známka po emocích.

Obrátiv se zpět k ní Moody zavrčel, což Harryho znervóznilo víc, než kdyby to bylo zaměřeno na něj. Hermiona ani nemrkla.

„Tentokrát,“ začal starý bystrozor, „chci vědět, co přesně jsi udělala, aby ses stala Smrtijedem. A chci vědět, proč jsi to udělala.“

Ne, pomyslel si Harry. Ne tohle. Nenuťte ji odpovídat na tohle. Jeho oči se setkaly s Dracovýma a spatřil, jak se v nich odrážejí stejné obavy. S instinkty dobrého pronásledovatele zvolil Moody věci, které ji mohou nejvíce zasáhnout, když o nich bude mluvit. Ale Hermiona se neprozradila.

Zhluboka se nadechla. „Raději bych o těchto věcech dnes večer nemluvila,“ řekla pak zřetelně.

„Dlužíš nám odpovědi na tyto otázky,“ trval na svém Moody, předklonil se a zaměřil na ni své magické oko. „Chci je slyšet, než rozhodnu o tvém plánu.“

„Proč bych vám měla dlužit odpověď?“ zeptala se zpět. „Dnes večer jsem odpověděla na více než jednu otázku a jsem ochotna složit magickou přísahu, že jsem a vždy budu loajální tomuto zasedání, ale neptejte se mě na nic víc!“

„Tohle není reakce věrného člena kruhu,“ posmíval se jí a napětí v místnosti vzrostlo. Koutkem oka Harry viděl, jak se Snape pomalu na židli narovnal, a věděl, že jejich Mistr špionů se připravuje k útoku, magickému či slovnímu. Pokud přečetl Harry jeho pobouřený výraz správně, nedovolí, aby tento výslech pokračoval dlouho.

„Myslíš si, že z nás můžeš znovu udělat hlupáky, Albusi?“ zeptal se nyní Moody, odvrátiv se od Hermiony, jako by nestála ani za jeho pozornost. „Riskuješ osud našeho světa kvůli šíleným nápadům malé holky, která…“

„JÁ NEJSEM MALÁ HOLKA,“ prořízl hlas jeho slova jako nůž na máslo. „A kdybych byla vámi Moody, byla bych opatrná se svými soudy. Nikdy nevíte, jak se vám mohou vymstít.“

Harry musel potlačit potřebu uhnout pryč od záře moci po své levici. Zdálo se, že Hermiona nakonec byla z Moodyho unavená. Pryč byla pasivní, lehce smutná dívka. Na jejím místě nyní seděla autoritativní žena s hlasem vzbuzujícím pozornost a poslušnost. Harry spatřil, jak se Tonksové oči překvapeně rozšířily a Pastorek se narovnal stejně, jako před pár vteřinami Snape.

Ale ať už to bylo cokoli, co najednou naplnilo místnost a říkalo jim, aby postupovali opatrně, Moody to, zdá se, necítil.

„Co, je snad tohle výhružka, holčičko?“ vysmíval se a ignoroval nataženou ruku Brumbála, který přikazoval ticho. „Co u všech všudy by ti umožnilo mi vyhrožovat, Nebelvírko? Jak mě chceš zastavit?“

Najednou se Hermiona usmála a paní Weasleyová šokovaně zalapala po dechu. Hermioniny oči jako by potemněly, dokud nebyly skoro černé a pronikavé jako Snapeovy, a ona se opřela o své křeslo, pokládajíc si na něj hlavu v podivně smyslném gestu.

„Tak to je otázka, na kterou mi nevadí odpovědět,“ řekla, ne, zapředla, prsty si hrajíc s uvolněnou kadeří.

„Předpokládám, že vás nezajímají nejběžnější metody, které má každý Smrtijed k dispozici, Moody? Ne, nemyslím si,“ usmála se znovu. V pokoji bylo takové ticho, že byste zaslechli špendlík na zem spadnout. „Myslíte si, že jste v bezpečí před kletbami a kouzly, že? Myslíte si, že jste nezranitelný a něčím víc, než je uličnice jako já?“

Najednou se předklonila a ten náhlý pohyb způsobil, že víc než jeden člen Řádu sebou překvapeně cukl. Přesto se Moody povýšeně usmíval a Harry si nemohl pomoci, ale pomyslel si, že se Pošuk právě chystá učinit nejhorší chybu svého života.

„Ale nikdo není zcela v bezpečí, Moody,“ uvažovala Hermiona, odrážejíc jeho úsměv. „Zvláště ne bývalý pracovník ministerstva, který se ne vždy staral o protokoly a postupy tak, jak by měl. Každý je zranitelný.“

Nyní se Moody ve svém křesle také předklonil. Jeho úsměv zmizel.

„O čem to mluvíš,“ vyštěkl. „Nikdy jsem neudělal nic, k čemu bych se za bílého dne nepřiznal! Moje kariéra byla příkladná! A nebudu poslouchat kritiku od Smrtijeda!“

Znovu mohl Harry kolem celého stolu slyšet povzdech. Ale bylo mu to jedno. Usmíval se tak široce, že ho tvář bolela. Ó chlapče, velká chyba, pomyslel si s více než malou spokojeností. Nebude vědět, co ho zasáhlo!

„Ano, příkladná kariéra,“ zapředla Hermiona a obkreslovala svým ukazováčkem okraj židle. Nezdálo se, že by dokonce slyšela urážku, spíš jako by ji rozhovor nesmírně nudil.

„A co ten zátah v Obrtlé ulici před šesti lety? Vy nevíte, o čem mluvím?“ usmála se na vystrašený výraz, který se mihnul přes jeho tvář. „Nebo byste raději o tom dnes večer nemluvil? Nevadí, odpovím za vás. Pokud si dobře vzpomínám, byl jste jeden z těch, co sepisovali temné předměty, které jste zabavili. A nebylo to vaše jedno oko – o to druhé jste přišel pár měsíců zpět – které najednou spatřilo malou krabičku, krabičku, která obsahovala jistý magický vynález, díky kterému jste se stal slavným? Ne…“

„Nebudu poslouchat tenhle nesmysl!“ zahřměl najednou Moody, jeho magické oko sebou divoce cukalo a jeho tvář znervózněla víc, než kdy Harry u něj viděl. „Odmítám přijmout tenhle plán a chci, aby okamžitě vypadla z užšího kruhu!“

„Není zrovna zdvořilé přerušovat ženu, to nevíte, Moody?“ zeptala se Hermiona mile. „Nebo bych vás raději měla nazvat Pošuku?“ usmála se znovu.

„A teď, kde jsem to byla?“ pokračovala pak. „Váš zrak spatřil malou krabičku, která obsahovala magické oko, a i když jste věděl, že je to proti všem zákonům, o kterých jste se kdy učil, nemohl jste odolat pokušení vyzkoušet ho, že? A poté, co jste zjistil, co dokáže, bylo snadné ho schovat do vaší kapsy a prostě se o něm ve své zprávě nezmínit. Tak snadné… a o několik týdnů později, poté co byl zátah zapomenut, jste ho použil a prostě tvrdil, že vám ho dal neznámý přítel, mám pravdu? Jednoduchá věc, nezahrnující žádné riziko. A tak jste posledních šest let chodil po chodbách ministerstva s nelegálním magickým objektem v očnici, objektem, který byl vyroben s použitím těch nejtemnějších kouzel, jaká si jen lze představit.

Takový zlý chlapec jste byl,“ protáhla s jasným pobavením v hlase, zatímco sledovala Moodyho tvář, jak ve vzteku rudne a objevuje se na ní rostoucí panika. Ostatní včetně Harryho zírali z jednoho na druhého se směsicí fascinace a nevíry.

„Jediná věc, kterou jste neměl v plánu,“ pokračovala a její hlas výrazně zchladl, „bylo to, že majitel toho malého nezákonného obchodu, do kterého jste vrazil, bude schopný poznat svůj nejcennější předmět. Potkala jsem ho, víte. A i když by Starostolec nevěřil prodejci z černého trhu, existují kouzla, která spojí předmět s jeho tvůrcem, a on to oko vyrobil.“

Odmlčela se a znovu se usmála, její tvář nabyla milého výrazu někoho, kdo mluví o počasí. „Pokud vím, bystrozorská penze může být v případě vážných přestupků proti zákonu a standardním postupům snížena, a to dokonce i léta po odchodu do důchodu. To bychom nechtěli, Moody, že? Nejslavnější bystrozor za posledních padesát let odhalen světu jako malý zloděj, kterým je?“

I když Harry věřil, že to není možné, Moodyho obličej zrudl ještě víc a jeho hlas stěží potlačoval řev. „Jak o tom víš,“ zavrčel, zrazujíc sám sebe, aniž by si toho všiml.

Hermiona se jen ušklíbla, její oči neopustily jeho tvář. „Já jsem špion, Moody. Je to moje práce, vědět.“

Ať už to byl drzý tón nebo její úsměv, tento poslední komentář přivedl Moodyho k varu. A jakmile bystrozor dosáhl určité úrovně vzteku, jednal bezmyšlenkovitě a bez úvahy.

„Proč, ty malá… prostopášnice, já ti dám vyhrožovat…“ Jedním plynulým pohybem vytáhl Moody hůlku a namířil ji na místo, kde Hermiona seděla.

Ale nebyl dost rychlý. Dříve než hůlka zamířila na její sedadlo, Hermiona vyrazila a vypadala jako šmouha. Nějakým způsobem už najednou neseděla vedle Harryho, ale byla na stole a jedním obrovským skokem se přikrčila na leštěném dřevě na Moodyho konci jako velká kočka, tisknouc jej do křesla s nožem na krku.

„Vezmu si to, děkuji,“ řekla s přátelským úsměvem a rychle vypáčila Moodyho hůlku z jeho zmrzlých prstů. Ani se nezadýchala.

„U Merlinových vousů,“ slyšel Harry někoho zašeptat. Přísahal by, že to byl Pastorek. „Nikdy jsem neviděl nikoho se tak rychle pohybovat.“

„Jsem zklamaná, Moody. Čekala jsem, že jste lepší soupeř. A nyní, budete trochu méně paranoidní, nebo mám podržet nůž na vašem krku o něco déle?“ zeptala se Hermiona mile. Harry viděl, jak Moodyho krk pracoval, ale z bystrozorových úst neunikl ani hlásek. Vypadal jako jelen, kterého udeřily reflektory, a Harry musel skrýt úsměv. Zdá se, že mu neustálá ostražitost nakonec moc neprospěla.

„Myslím, že se Alastor poučil, slečno Grangerová,“ odpověděl za něj Brumbál a jeho tón byl tak příjemný jako Hermionin. „Pusťte ho, prosím.“

„Ano, pane,“ odpověděla, a nůž zmizel z její ruky. Seskočila ze stolu, kontakt s podlahou naprosto neslyšný, a šla zpět delší cestou. Oči a hlavy se otáčely, zatímco míjela členy Řádu. Avšak nikdo nepronesl ani slovo, dokud znovu nezaujala své místo. Harry si všiml, že z jejího copu neunikl ani pramínek. Vypadala, jako kdyby celou schůzi seděla vedle něj, ne jako by měla co do činění a porazila nejslavnějšího žijícího bývalého bystrozora.

„Nějaké další otázky týkající se mých schopností či věrnosti?“ zeptala se klidně. Zněla, jako by jí to opravdu zajímalo.

Bylo to v tomto okamžiku, když ji sledoval, jak během mžiku zapadá do role klidné profesionálky, kdy si Harry uvědomil, že od chvíle, kdy ji Moody napadl, situaci kontrolovala, že si vybrala starého bystrozora, protože byl nejsnazší cíl, kterého šlo popíchnout k vytasení hůlky. Že celá konfrontace byla ukázkou, aby přesvědčila Řád o své kompetenci.

A to se jí očividně povedlo.

Díky této náhlé akci dosáhla toho, co by žádné vysvětlení nedokázalo. Řád si konečně uvědomil, že není dívenka, která zaslechla malé tajemství ve sborovně. Byla hlavním špionem. A teď, když viděli, co to znamená, když nyní pochopili, čeho je schopná, znovu zamrzli na svých místech.

„Dobře tedy,“ řekla a ještě jednou se na všechny usmála. „Jestli je v tuto chvíli všechno jasné, měli bychom hlasovat o mém plánu. Buďte si jisti, že jsem ho prozkoumala tak pečlivě jako původ Moodyho magického oka. Řediteli?“

A tak se stalo, že členové užšího kruhu mlčky souhlasili s plánem svého hlavního špiona, ukončili schůzi a odešli z místnosti, aniž by se jejich oči jedinkrát obrátily k mladé dívce, která tiše seděla ve svém křesle, tvář a oblečení bez poskvrny, smějíc se na všechny a zdvořile jim na rozloučenou kývající.

A zatímco je Harry pozoroval, jak na ni hledí jako myši na hada, nemohl si pomoci, ale cítil se smutně. Dnes večer Hermiona Grangerová, nervózní vševědka a pečlivá zapisovatelka poznámek, zemřela. Nikdy se nevrátí do těchto místností, její místo teď obsadila tajemná žena známá jako hlavní špion.

A konečně pochopil, proč si Hermiona tak zoufale přála své tajemství udržet. Vždycky se cítil špatně ze způsobu, jakým se na něj lidé dívají, jak vidí jen jizvu na jeho čele a nic jiného.

Ale alespoň se mu dívali do tváře. Jediné, co zbylo z Hermiony, byla její paže s černou lebkou a hadem vypáleným do ní a malá, bílá ruka, která dokázala zacházet s noži s tak podezřelou lehkostí.

Nebylo toho mnoho, co z ní po tomto večeru zbylo.