Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola padesátá první: Láska čelí bouři

Harry se na tenhle večer těšil. S trochou štěstí dále rozvinou svoji představu o proroctví a konečně učiní rozhodnutí. Draco a on strávili odpoledne na ústředí vymýšlením vhodného textu, který by obsahoval prvních pár vět věštby, a pak změnil její vyznění.

Ale když po večeři Draco a on opustili Velkou síň za neutuchajícího vysílání nenávistných pohledů a zesměšňování poznámek toho druhého, dokud si nebyli jisti, že jsou sami, a když se přesunuli do jednací místnosti Řádu, nevkročili zrovna do obvyklých prvních okamžiků setkání užšího kruhu.

Harrymu to mnohem víc připadalo jako Blázinec.

Skupina členů Řádu se tu sešla jako rozzuřený roj včel v popředí s paní Weasleyovou a Tonksovou, které hlasitě mluvily přerušujíce se navzájem, v případě paní Weasleyové balancujíce na pokraji slz.

Potichu Draco a Harry napůl obešli místnost, dokud neviděli, co je příčinou toho pozdvižení.

Snape a Hermiona stáli naproti semknuté skupině, jen pár kroků od ní, ale byli tak zřetelně vyloučení, jako kdyby někdo na podlahu nakreslil dělicí čáru. Ve středu mezi tím vším stál ředitel, který se zřejmě snažil přimět paní Weasleyovou k rozumu.

Stále bez jediného slova se Draco dotkl Harryho paže a zaměřil svou pozornost zpět na Snapea a Hermionu. Harrymu trvalo méně než vteřinu postřehnout, čeho si Zmijozel všiml, a zamračil se. Něco nebylo v pořádku s tím, jak se Hermiona držela. Zdálo se, že se třese, a její tvář byla téměř prostá barvy.

Snape napůl stál před ní, jako by ji chránil před něčím, nad čím by normálně jen pokrčila rameny jako nad drobnou nepříjemností. Z jejich úhlu pohledu Harry mohl vidět, že Hermiona pevně tiskne ruku Mistra špionů, držíc se ho jako topící se záchranného lana.

Něco s ní rozhodně nebylo v pořádku a bez ohledu na příčinu byl právě teď ten správný čas odvést od ní pozornost.

„Co se stalo?“ zeptal se nahlas a způsobil tak, že paní Weasleyová zastavila svoji tirádu v půli věty, jen aby se otočila a nasměrovala svá pronikavá a rozrušená slova na něj.

„Co se stalo?“ zopakovala hlučně, celý její postoj na něj vztekle křičel. „To, co se stalo, je, že jsme právě překvapili Herminou a našeho drahého Mistra špionů ve velmi podivné situaci! Dokážeš si domyslet moje překvapení, když jsem vstoupila do téhle místnosti a viděla ty dva v objetí, přičemž on ji líbal způsobem, jakým by žádný učitel studentku neměl?“

„Už není učitelem,“ bylo vše, na co se Harry zmohl, poněkud chabá odpověď, kterou si od Draca vysloužil odfrknutí, ale v duchu jeho mysl pracovala na plné obrátky.

Co zapříčinilo, že Hermiona a Snape dovolili takhle polevit své ostražitosti? Byli vždycky tak opatrní. Jak si mohli nevšimnout příchodu paní Weasleyové?

„Co to s tím má společného?“ zasyčela paní Weasleyová a obrátila svoji pozornost zpět na svou kořist, očividně bez jakéhokoli dalšího zájmu o Harryho osobu.

Podíval se na ty dva znovu a všiml si, že Hermiona přistoupila ještě blíž k Severusovi, jako by před něčím hledala útěchu, i když paní Weasleyová na ně hleděla jako had na myš.

Něco ji muselo silně rozhodit, usoudil Harry, cosi natolik intenzivního, že zoufale potřebovala utěšit. A Snape měl sklon vypustit svět kolem sebe, když se soustředil na Hermionu, zvláště když dělali to, čemu Tonksová říkala jejich 'myšlenkové tentononc'.  

Hermiona vypadala, jako kdyby nutně potřebovala nějaký čas na dání se dohromady a uklidnění, aby znovu získala kontrolu nad svými pocity, a přestože úšklebek na Snapeově tváři dával jasně najevo, co si o téhle komediální konfrontaci myslí, zatím ji neukončil. Buď byl právě neschopný se vytasit se svojí autoritou Mistra špionů, nebo se obával, že by nemusela stačit.

Ať už byl důvod pro tento konflikt jakýkoliv, vymykal se rychle z kontroly a oni potřebovali někoho, kdo zastaví příval emocí kolem a nasměruje je do klidnějších vod.

Samozřejmě Draco dospěl ke stejnému závěru.

„Neměli bychom se všichni posadit?“ navrhl váhavě, ale s podtónem v hlase, který jim všem říkal, jak hloupě vypadají, namačkaní na sebe jako stádo ovcí.

„Vynikající nápad, pane Malfoyi,“ souhlasil Brumbál pohotově, s úlevou, že někdo přišel na jeho záchranu. „Pojďme se všichni usadit na svá místa a trochu se uklidnit. Jsem si jistý, že můžeme vyjasnit toto malé nedorozumění jako civilizovaní lidé…“

„Je od něj civilizované, když líbá dívku o polovinu mladší?“ zeptala se paní Weasleyová ostře, ale po chvíli se podvolila a následovala ostatní ke stolu. Hermiona a Snape šli poslední, a když procházela, stále bledá a mírně roztřesená, ústy naznačila Harrymu 'děkuju', načež ji ten vzal tiše za ruku a šel s ní k její židli po jeho boku. Draco následoval Snapea a jako obvykle se posadil po jeho levici.

S poněkud příliš veselým švihnutím hůlky Brumbál přičaroval před každého šálek s horkým kakaem a Harry se nedokázal ovládnout, aby podrážděně neprotočil očima. Opravdu si ředitel myslí, že sladkosti jsou lékem na všechno?

Periferně zahlédl, že Snape zakoulel očima také, aniž by se to obtěžoval skrýt, a pak mávl svou hůlkou, aby nahradil svůj a Hermionin šálek velkými hrnky s kořeněným čajem, kterému očividně dávali přednost.

Harry vrátil svou pozornost k Hermioně, která svírala hrnek, jako by to bylo záchranné lano, ale ani jednou nevzhlédla, aby dala najevo jeho zdroj. Zřejmě se v ní opět probudily její zmijozelské instinkty a varovaly ji, aby nedávala najevo žádný bližší vztah se Snapem.

Vše, co by teď učinila, by jim stejně nepomohlo zastavit paní Weasleyovou. Harry byl svědkem příliš mnoha rodinných sporů během svého pobytu v Doupěti, aby tomu věřil byť jen na vteřinu.

„Teď Molly,“ začal Brumbál tím, co byl zřejmě uklidňující hlas, „pojďme si o tom rozumně promluvit.“

Přestaň tu řádit jako hysterický Nebelvír, přeložil si Harry tiše v bezpečí své mysli a viděl záblesk pobavení v Dracových očích, který mu prozradil, že jeho přítel byl také zaneprázdněn čtením mezi řádky.

„Samozřejmě nevím, co jsi viděla,“ což znamená, že nejsem ochoten podpořit tvůj výklad, „ale je více než pravděpodobné, že lze situaci snadno vysvětlit. Možná, že to, čeho jsi byla svědkem, byl niterní kontakt mezi Severusem a slečnou Grangerovou. Vypadají zvláště intimně, jak jsme si již jistě všichni všimli.“

A nikdo to nebere jako záminku k započetí menší války.

Harryho oči byly upřené na Brumbála. Vždy ředitele podezíral, že je mnohem mazanější, než dává najevo, a toto podezření mu umožnilo zaznamenat mírně zdvižené obočí. Otočil hlavu, ne tak rychle, aby upozornil na svůj pohyb, ale dost, aby si všiml totožného gesta Mistra špionů.

„To vskutku byla situace, do které ti tři… vpadli,“ souhlasil Severus a přidal do svého hlasu právě tolik jízlivosti a povýšenosti, aby přinutil Tonksovou, a snad i paní Weasleyovou, cítit se hloupě, i když ne natolik, aby probudil jejich zášť.

„Hermiona se právě vrátila ze smrtijedského setkání, během kterého se dozvěděla pár užitečných věcí. V neposlední řadě jednou z nich je, že naše strategie ohledně izolování Pottera jak se zdá v očích Pána zla funguje. Vyzval ji, aby…“

A tak jednoduše a elegantně Severus obrátil pozornost členů Řádu od více než kompromitující situace, při které je přistihli, předkládaje místo toho něco, co nikdo nemohl odmítnout – interní informace o setkání Smrtijedů.

Za normálních okolností byli v tomto ohledu Snape a Hermiona mnohem rezervovanější a ostatním předkládali pouze základní fakta a závěry. Věděli, jak zvědavý je každý u stolu ohledně jednání temného Vnitřního kruhu, který byl převráceným obrazem toho jejich, a Snape se s tímto vytasil tak otevřeně očividně s přáním odvrátit pozornost. Samozřejmě ne příliš, aby si s tím lámali hlavu, ale stačilo to, aby odvrátil jejich mysli od mnohem nebezpečnějších vod.

Přinejmenším většinu myslí.

„Nejsem s tímhle vysvětlením spokojená,“ přerušila ho paní Weasleyová právě uprostřed líčení rozhovoru mezi Hermionou a Voldemortem. „Viděla jsem jejich mentální spojení, a tohle to nebylo. Byl to prostě a jednoduše polibek.“

Snape zavřel ústa s výrazem naprosté podrážděnosti a věnoval jí svůj patentovaný zlověstný pohled. Nepomohlo to.

Harry si toho také všiml.

„Myslím, že je přinejmenším podivné, když najdu dva spolupracovníky tak blízko sebe,“ pokračovala paní Weasleyová, míříc svá slova výhradně na levou stranu stolu, pryč od Harryho, Draca, Hermiony a Snapea, jako kdyby je všechny vyhodnotila za nehodné vysvětlování. „Obávala jsem se toho už dřív, když jsem byla svědkem jejich intimního způsobu komunikace a škádlení, ale byla jsem zticha, protože jsem vždy věřila, že je Severus čestný člověk,“ odmlčela se paní Weasleyová, vrhajíc pohled na řečeného muže, který se tvářil, že by jí nejraději zmenšil jazyk a použil ho v tomto případě jako scvrklofík. „Ale tohle zašlo příliš daleko! Nejprve ten zvláštní vzájemný způsob čtení myšlenek, a teď je najdu, jak se objímají a líbají!“

„Nevěřím, že je tohle záležitost vhodná k prodiskutování válečnou radou,“ ušklíbl se Snape, hlas jako led. „Máme mnohem důležitější problémy, na které bychom se měli soustředit, než představovat si…“

„Tahle záležitost se stala přímo uprostřed zasedací místnosti této válečné rady,“ nesouhlasila paní Weasleyová a její slova byla nyní stejně ostrá a obviňující, jak to vídali jen v případě dvojčat. Ou ou. Máme štěstí, že tu ani Ron ani dvojčata nejsou, nebo bychom zde dnes večer zažili Weasleyovskou válku. „A projednou nemám žádný zájem, abych takovéhle záležitosti přímo pod svým nosem dovolila jen proto, že někteří lidé zde se cítí být příliš důležití, než aby to uznali!“

Navzdory svému výcviku Harry cítil, jak se jeho oči šokovaně rozšířily. Očekával hádku, to ano, hněv paní Weasleyové, ale nikoliv plný útok namířený proti Brumbálovi, Snapeovi a každému, kdo s ní právě teď nebyl ochoten projednat její podezření. Ani zde nebyla možnost, jak by McGonagallová či Lupin mohli přidat své názory, aniž by byli obviněni z 'nestarání' se o to, co se jim děje přímo pod nosem. Budou to muset objasnit, nebo se vytvoří v Řádu neshody.

Po své levici Harry cítil magické víření, a když se otočil směrem ke zdroji tohoto zvláštního pocitu, spatřil, jak se Hermioně začaly třást ruce; její tvář byla šedá, vyčerpaná s rostoucí bolestí. Zatímco paní Weasleyová započala hlasem nepříjemně hlasitým v ztichlé místnosti další tirádu o tom, co viděla, Hermiona pomalu zavřela oči a polkla jednou, podruhé. Vypadala jako někdo, kdo zoufale chce znovu získat kontrolu, ale zároveň ví, že je to beznadějné.

Vypadalo to, že si Snape narůstající úzkosti také všiml, protože přerušil paní Weasleyovou v polovině proslovu.

„Měla bys teď odejít, Hermiono,“ prohlásil klidně a Hermiona okamžitě vyhověla, bez jediného slova či výrazu vstala a odstoupila od stolu.

„Co tím myslíš – odejít?“ protestovala paní Weasleyová zmateně. „Ještě jsme s tímhle neskončili! Ona prostě nemůže odkráčet, a kdo jsi ty, že jí rozkazuješ?“

„Muž, který ví, co nyní potřebuje,“ odpověděl Snape, a aniž by se obtěžoval s výsměchem, umístil kolem Hermioniných ramen svou paži a vedl ji ke dveřím své kanceláře.

Paní Weasleyová, konečně neschopná slova, na ně na okamžik zírala, ale jakmile se dveře od kanceláře s rázným zvukem zavřely a tišící ochrany se aktivovaly, opustila své místo a vydala se odhodlaně za nimi.

Aniž by na vteřinu zaváhal, vkročil jí Harry do cesty.

„Neměla byste je teď rušit, paní Weasleyová,“ řekl jí se snahou znít co nejvíce zdvořile. Vždy si udrž svou tvář, naučil ho Draco. Nikdy nikoho neponižuj, nebo udělá cokoliv, aby ti to vrátil.

„Co myslíš tím rušit je, Harry?“ namítla paní Weasleyová. „Co tam dělají, že bych je mohla rušit? Vypadala hrozně, když ji odváděl!“

„Při vší úctě, paní Weasleyová,“ řekl Harry rozhodně, vzal ji za ramena a nasměroval ji zpět k její židli, „to absolutně není vaše věc.“

Paní Weasleyová byla z jeho slov tak v šoku, že ho nechala, aby ji zatlačil zpět do jejího křesla, zírajíc na něj s překvapeným výrazem. Mnoho členů Řádu se tvářilo podobně.

„Co se to tady děje?“ zeptala se nyní Tonksová. „Víš něco, co my ne, Harry?“

„Můžu vás ujistit, že tohle všechno nemá s Řádem nic společného a vy nemáte právo se vměšovat,“ odpověděl Harry stejně rozhodně, jako když mluvil s paní Weasleyovou, a vrátil se zpátky na místo mezi dveřmi kanceláře a zbytkem Řádu.

Pokud by chtěl někdo překvapit Snapea a Hermionu, oznamoval jeho výraz jasně, bude se nejdříve muset dostat přes něj.

„Myslím, že má Harry naprostou pravdu,“ souhlasil Remus tiše a mnoho hlav se k němu překvapeně obrátilo. „Hermiona je plnoletá a Severus již není její učitel. Ať už se objali a políbili nebo ne, není to naše starost. Nemáme právo je soudit.“

„Můžete si říkat, co chcete, ale tohle není zdravé!“ protestovala paní Weasleyová. „On je muž ve středních letech s autoritativním postavením a ona je jen holka! Před pár měsíci se ještě nenáviděli! To prostě není… normální!“

„Normální?“ Harry nemohl uvěřit svým uším. „Možná byste měla uvážit okolnosti, než začnete mluvit, paní Weasleyová,“ řekl hlasem chladnějším, než kdy od něj slyšela. „S kým v této místnosti chcete mluvit o normálnosti? S Remusem?“ ukázal na staršího muže, který stále seděl na svém místě u okna. „Který byl pokousán vlkodlakem dřív, než uměl mluvit? S Moodym, který byl zavřený v truhle devět měsíců? S Dracem, který byl trénován na Smrtijeda dřív, než dokázal chodit, a zradil celou svou rodinou, aby nám pomohl?“ Odmlčel se, oči stále upřené na paní Weasleyovou, která se ve svém křesle zmenšila, jako kdyby chtěla být zoufale někde jinde. „Nebo se mnou, jehož rodiče byli zabiti dřív, než jsem je poznal, a který od svých jedenácti let přežívá střety s Voldemortem?“

Otevřela pusu, aby něco řekla, ale on jí poslal zdrcující pohled; byl tak naštvaný, že se teď už o úctu nestaral.

„Opravdu by mě zajímalo, kde se vaše představy o normálnosti berou, paní Weasleyová! Oba dělali a viděli věci, které si ani nedovedete představit, a pokud si navzájem mohou pomoci tím projít, mají mé požehnání! Ksakru, měli by ho dokonce, i kdyby se rozhodli vzít!“

„Nedokážu vyjádřit, jak šťastný jsem, Pottere,“ ozval se za ním suchý hlas a když se Harry otočil, setkal se s ušklíbající se tváří Severuse Snapea. Ale i když jeho slova zněla výsměšně, v jeho výrazu bylo něco, co Harry viděl jen jednou, když prezentoval Dracův a svůj nápad o věštbě; možná lehká známka uznání a zdráhavý respekt tam, kde dřív přebýval jen posměch.

„Hermiona odpočívá v mé kanceláři a já vám všem radím, abyste ji nerušili. Není jí dobře,“ informoval je stručně a jeho oči spočinuly zvláště na paní Weasleyové.

„Další záchvat?“ zeptal se Remus tiše ze svého stanoviště u okna. Snape jen přikývl a pokračoval v chůzi ke svému místu u stolu.

„Chtěla jsi něco prodiskutovat, Molly. Myslím, že teď je ten správný čas. Nemusíme s tím Hermionu zatěžovat.“

Ale pozornost paní Weasleyové byla převedena na Remusovu otázku. „Záchvaty,“ zeptala se rozčileně. „Jaký druh záchvatů?“

„Takové, které způsobuje Cruciatus,“ odpověděl klidně Snape. „Myslím, že jsi navštívila Franka a Alici Longbottomovy poté, co byli mučeni?“

Molly velmi zbledla a stejně tak zbytek Řádu.

„Hermiona tím prochází?“ zašeptal nakonec Artur Weasley a jeho ruce se pevně sevřely okolo opěrek křesla.

„Všichni Smrtijedi musí,“ přešel Snape jejich šok chladně. „Co si myslíte, že na setkáních dělají? Servírují čaj?“

Výraz paní Weasleyové Harrymu jasně řekl, že opravdu sama sebe přesvědčovala o něčem takovém. Ale ono uvědomění ji neumlčelo na dlouho. Jak byla jednou Weasleyovic matka na stopě, bylo téměř nemožné ji rozptýlit.

„To stále nevysvětluje vaši… situaci,“ protestovala nahlas. „Co ti dává právo Hermionu takhle objímat?“

„Právo na útěchu a právo dát jí sílu, Molly,“ odpověděl Snape a ani se nesnažil zakrýt, za jak moc směšný tento celý rozhovor považuje.

„Nikdy jsem neviděla, že bys objímal jiného špiona, nebo Harryho, když měl jeden ze svých špatných snů,“ podotkla paní Weasleyová zlomyslně a přimhouřila nepřátelsky oči. Harry si nemohl pomoct, ale musel se při myšlence na objímajícího Snape otřást, a jak si všiml, stejně tak jejich Mistr špionů.

Snape si povzdechl. Najednou vypadal vyčerpaně a otráveně, když se setkal s chladným pohledem paní Weasleyové.

„Možná bych vás měl informovat, že setkání, ze kterého se Hermiona právě vrátila, bylo mnohem víc stresující, než obvykle bývá,“ řekl, v hlase ani známka jakékoli emoce. „Dnes večer jí v náručí zemřela čtyřletá mudlovská dívka, která byla svědkem smrti svého otce a mučena Smrtijedy. Hermiona ukončila její utrpení vlastníma rukama, předstírajíc, že špatně odhadla dívčiny síly. Dle očekávání za to byla řádně potrestána. Jak si jistě dovedete představit, tento zážitek ji... rozrušil.“

Harry odvrátil svou tvář; nechtěl, aby ostatní členové viděli hrůzu v jeho očích. Hermiona mu vždy odmítala říct, co se na těchto setkáních děje, co je nucena dělat, zatímco hraje svou roli.

Teď už to věděl a chápal, proč tak neústupně mlčela. Bezděčně jeho oči vyhledaly Draca, v jehož tváři se odrážela Harryho nálada, ale s mnohem temnějším, trpčím výrazem. Jaké to bylo vyrůstat s mužem, který byl schopný takových činů, pokud si tedy vyložil Dracovy trpké poznámky o jeho otci správně, nebo si je dokonce užíval? A jaké to bylo mít příbuzenský poměr s takovým mužem, být nucen následovat každý jeho příkaz?

Na okamžik nechtěl nic víc, než vtrhnout do Snapeovy kanceláře a pevně obejmout Hermionu, chránit ji před tímhle světem plným zla, do kterého vstoupila, a chránit sebe před výjevy, které zaplavily jeho mysl.

Ale přesto do toho paní Weasleyová dál rejpala, a i když na ni chtěl Harry zakřičet, aby přestala s tím zbytečným výslechem, zůstal zticha. Věděl moc dobře, jak snadno v takovém rozpoložení vybuchne, a právě teď takový typ konfliktu nepotřebovali. Ona se nezastaví, dokud nedostane svou odpověď, a možná je nejlepší nechat na Snapeovi, aby se s tím vypořádal, zatímco je Hermiona pryč.

„Je mezi tebou a Hermionou víc než přátelství?“ zeptala se paní Weasleyová, bledá, ale odhodlaná.

Poprvé Snape zaváhal, zjevně si nebyl jist, co na to říct. „Nechápu, jak se tahle otázka může týkat Řádu,“ odpověděl nakonec.

„Věř mi, že může... Máte spolu společného něco víc než jen přátelství?“ zopakovala jednoznačně ostřejším hlasem.

„Ano, máme,“ odpověď byla jasná a pronesená bez sebemenšího zaváhání, pouze nepocházela od Snapea. Když se všichni otočili, spatřili Hermionu stojící ve dveřích, s očima zářícíma a bradou vzpurně zvednutou, i když nedokázala zcela skrýt, jak se musí opírat o rám dveří.

„Měla bys odpočívat,“ řekl Snape, zcela ignorující šokované ticho, které její odpověď v Řádu způsobila.

„Já vím. Ty taky.“

Byl to Draco, který k ní přešel, zatímco v místnosti přetrvávala ztichlá atmosféra, a nabídl jí rámě jako podporu. S radostí je přijala a on ji odvedl zpět k jejímu křeslu a položil na chvíli ruku na její rameno, než se vrátil na své místo.

Nakonec paní Weasleyová našla svůj hlas. „Co tím myslíš, má drahá?“ zeptala se, jasně se snažíc udržet svůj hlas soucitný a přátelský. „Je mezi vámi něco... romantického?“

Poté věnovala Snapeovi ostrý pohled, očividně pochybujíc, že je jejich Mistr špionů něčeho romantického vůbec schopen.

Úšklebek na Hermionině tváři se zdál odrážet její myšlenky. „Definujte romantický,“ odpověděla prostě a paní Weasleyová silně zrudla.

„Já...“ zadrhla se. „To je...“

Na chvíli od ní Harry vážně očekával, že se pustí do rozhovoru o líbání a držení se za ruce, který aplikovala na všechny své děti a také na něj, před pár lety, ale Snapeova odpověď ji zastavila.

„Když to musíte vědět,“ řekl prostě a jeho hlas zněl sametověji, než kdy od něj Harry slyšel, „Hermiona je láskou mého života. Je mojí spřízněnou duší.“

Od kohokoliv jiného by to znělo naprosto kýčovitě. Od Snapea to však byla prostě pravda, a přesvědčivost a upřímnost jeho slov vzala Harrymu dech. Sledoval Hermionu a Snapea, jak si vyměnili jeden dlouhý nečitelný pohled, a pak současně obrátili své tváře zpět na paní Weasleyovou.

Ačkoli se jednalo o tiché a nepatrné gesto a neodehrálo se mezi nimi nic víc než pohled, byla to ta nejněžnější věc, kterou kdy Harry viděl. Z výrazů na Dracově a Remusově tváři poznal, že si myslí totéž.

„Pak blahopřeji,“ prolomil Harry mlčení a vydechl úlevou, že jeho slova zněla vřele a přesvědčivě. „Jsem za vás oba rád.“

„Děkuju, Harry,“ usmála se na něj Hermiona a něco v jejích očích mu řeklo, jak moc pro ni jeho slova znamenají, a to dokonce i když věděla, že se smířil s jejich vztahem už dlouho předtím. Snape jen sklonil hlavu v uznání chlapcových slov, ale znovu Harry viděl v jeho očích mihnout se respekt.

„Ale Hermiono, má drahá…“ zadrhla se teď paní Weasleyová, stále jasně neochotná akceptovat to jako pravdu. „Jsi si jistá? Myslím... Jsi hodně mladá a nezkušená a zranitelná…“

Hermionin úsměv povadl a nyní se v jejích očích objevila hrozba; varování nezacházejte – do – těchto – končin se Harry naučil rychle rozeznávat již před lety.

„Nemluvte se mnou o zkušenosti, paní Weasleyová,“ řekla definitivním hlasem.

Paní Weasleyová však, jak se zdálo, atmosféru v místnosti nevnímala.

„Ale jsi sotva plnoletá, má drahá,“ pokračovala, nevšímajíc si chladného pohledu, který jí Snape věnoval. „Když dosáhneme určité fáze života, cítíme… pocity a touhy, které jsou pro nás nové, a někdy si je nesprávně vyložíme a spleteme si lásku s... “

„Chcete říct, že nepoznám rozdíl mezi sexem a láskou?“ zasmála se Hermiona tak úsečně a chladně, že sebou paní Weasleyová trhla, a pak se její hlas proměnil na ledový. „Možná byste si o tom měla pohovořit s Luciusem Malfoyem, paní Weasleyová. On by vám řekl, jak moc… zkušená jsem. Ach ale… já zapomněla… nepřežila byste dostatečně dlouho, abyste se ho mohla zeptat.“

Pak Hermiona vstala a pomalu přešla k magické tapisérii, která spojovala Snapeovy pokoje s ústředím. Položila dlaně na plátno, něco zašeptala a o chvíli později už byla pryč.

„To byla docela jistě ta nejhloupější věc, kterou jsi kdy řekla, Molly,“ poznamenala profesorka McGonagallová po chvíli napjatého ticha. „Říct jí, že je nezkušená… no vážně!“

„Ale ona je!“ protestovala paní Weasleyová zlostně a její oči se přitom střídavě upíraly na Snapea, jako by se bála, jak bude reagovat. „Je jí teprve osmnáct a Severus je o dvacet let starší! Co mi Ron s Harrym řekli, neměla předtím nikdy přítele a teď má vztah s bývalým Smrtijedem a špionem. Neříkám, že tvoje záměry nejsou čestné, Severusi, ale ona je tak velmi zranitelná! Mohl bys jí nevědomky ublížit.“

„Ona je všechno, jen ne zranitelná, paní Weasleyová,“ podotkl Harry suše. „Naposled, když jsem se k ní pokusil přiblížit, abych ji objal, mě málem uškrtila. Má za sebou věci, o kterých se Vám ani nezdá. Jednat s ní tímto způsobem je přinejmenším urážlivé!“

„Ale Harry, jen fakt, že je špion a učila se mnoho věcí nad rámec svého věku, neznamená, že je zběhlá v lásce...“

Na to si Draco odfrkl. Byl stále trochu nejistý při jednání s Řádem, ale jeho pobavení mu situaci zřetelně usnadňovalo. „Určitě je dost zběhlá, aby svedla mého otce,“ poznamenal tak suše, jako Harry před chvílí. „A on je skutečně zkušený, to vám mohu potvrdit.“

„Tvůj... otec... co...“ Tentokrát pozbyl obličej paní Weasleyové všech barev a zdálo se, že konečně oněměla.

Bohužel ani pan Weasley ani Tonksová nesdíleli její zmatenost.

„Měl bys nám svůj komentář lépe vysvětlit, Draco,“ řekl Artur Weasley s hluboce zarmouceným výrazem. „Myslím, že jsem tě špatně pochopil.“

„Porozuměl jste mu perfektně,“ skočil mu do řeči Harry, který nechtěl, aby Draco nesl na svých bedrech pobouření, které tento střípek informace vyvolá. „Jak myslíte, že se dostala do Vnitřního kruhu? Dopisem asi těžko.“

„Ale... jak?“

Harry jen pokrčil rameny; nechtěl přiznat, jak moc jej tahle informace ze začátku také šokovala. „Je skvělá, inteligentní a velmi odhodlaná mladá žena,“ odpověděl nenuceně. „Věřím, že je to jasné.“

„Ale jak může vystát doteky od toho Smrtijeda?“ zeptala se Tonksová, zřetelně nanejvýš znechucená touhle myšlenkou.

„Protože klade zájmy druhých nad ty své,“ odpověděl Harry chladně, nespokojený, kam tahle diskuse zašla.

„Jestli si myslíš, že je to její důvod…“ Hlas paní Weasleyové působil dle Harryho ohavně, když se pokoušela znít sarkasticky.

„Co?“ zasyčel Harry, který nevěřil tomu, co právě vyslechl.

A paní Weasleyová mu projednou neútočným, nýbrž zlověstně zamyšleným způsobem odpověděla na jeho otázku a znovu uvrhla skupinku u stolu do víru vzrušení.

„Možná je víc na temné straně, než si myslíme,“ řekla tiše.

Harryho žilami projel led. Byl si jistý, že se brzy ozvou i další pocity, ale právě teď zde nebylo místo pro nic, než nedůvěru a zklamání.

„Nemůžu uvěřit, že jste něco takového právě řekla, paní Weasleyová,“ zašeptal.

„Harry, můj drahý chlapče, vím, že ji máš hodně rád, a nechci zpochybňovat fakt, že je dobrá kamarádka, ale opravdu si myslíš, že by ses měl stýkat s někým, kdo… s Luciusem Malfoyem...“ Ve tváři paní Weasleyové bylo jasně vepsáno znechucení, a ačkoli jí nikdo nepodpořil, na mnohých tvářích v místnosti se odrážely její pocity.

Harry byl vzteky bez sebe po uvědomění, jak lehce se od Hermiony odvrátili, jak lehce odsoudili její činy jako něco odporného a ignorovali důvody, proč to dělá. Poprvé Harry porozuměl Snapeově pohrdání a otevřel pusu, aby začal řvát. Ale jak se zdálo, někdo jej předběhl.

V jednu chvíli se Snape opíral o své křeslo, ve druhé byl na nohou s planoucíma očima a místnost ve vteřině ovládla praskající aura jeho magie.

„Dost!“ zařval a každý kousek skla v pokoji se roztříštil na stříbrný prach.

A najednou nastalo mrtvolné ticho. Dokonce i Brumbál sklonil hlavu, aby se vyhnul náhlému výbuchu odhodlání a magie.

„Vždy jsem pochyboval o inteligenci této rady,“ pokračoval nyní Snape, a ačkoliv se jeho hlas vrátil k normálu, v tomto případě k sametovému barytonu, a nic na jeho tváři a postoji nenaznačovalo, že by si neudržel perfektní kontrolu, cítili za každým jeho slovem pulzovat magii, která se chce vyřítit ven, přinutit, potrestat a zničit. Harry se zachvěl.

„Věděl jsem, že preferujete nebelvírskou počestnost ve věcech, které je třeba udělat. Věděl jsem, že se raději odvracíte od pravdy, než byste přiznali, že nejste tak nezkažení a bezchybní, jak si myslíte. Ale tohle zašlo příliš daleko.“

Další puls magie si našel cestu ven a Harry zahlédl, že ruce paní Weasleyové se sevřely okolo opěradel křesla. Očividně se bála. Dobře jí tak. Zasloužila si to.

„Hermiona vykonala pro tuto radu neocenitelné služby, něco, čeho žádný z vás zbabělých dobráků není schopen, a přesto se tak bojíte toho, čím se stala, že byste ji raději nechali zemřít, než abyste ji podpořili. Zacházíte s ní s nedůvěrou, zpochybňujete její věrnost, způsobilost a inteligenci. Vše tohle tolerovala. Ale já nedovolím, abyste zpochybňovali styl jejího života.

Hermiona je tou nejvzácnější věcí v mém životě a já bych pro ni bez váhání zabil. Měli byste mít na paměti, vy všichni, že přestože již nejsem špionem, znám způsoby, jak zničit vás i vaše rodiny, způsoby, o kterých se vám ani nezdá.“ To nebyla výhružka, uvědomil si Harry, jakmile se podíval na temnou postavu Mistra lektvarů, jehož ledový pohled se nějak dokázal upřít na každou osobu v místnosti. Byl to prostý fakt.

„Hermiona přecházela vaše chování příliš dlouho,“ řekl jim nyní Snape hlasem jako smrtelné pohlazení. „Ale to dnes večer skončí. Žádné zpochybňování jejích schopností, jejího života či jejích motivů. Nedovolím to. A jestli jste natolik hloupí, abyste zkřížili cestu jí, měli byste si dvakrát rozmyslet, než ji zkřížíte mně. Protože si na vás mohu počkat v každém stínu. A pokud jí ublížíte, ujistím se, že můj stín bude to poslední, co spatříte.“

Vrhl na ně poslední letmý pohled, jako by testoval, zda jeho slova dosáhla kýženého efektu – jako že ano, všichni byli šokovaně přimraženi na svých místech – pomalu si narovnal svůj hábit a přešel k tapisérii, aby následoval Hermionu bez jediného pohledu zpět.

Trvalo jim dlouhé minuty, než se vzpamatovali, a dokonce i Harry měl potíže vzpomenout si, že dýchání je nezbytnou součástí života.

„To bylo tak děsivé…“ zašeptala Tonksová po nekonečné chvíli ticha a Harry viděl, že většina z nich byla více než v pokušení s ní souhlasit.

„Inu,“ prolomil nakonec Draco s křivým úsměvem napětí, „vždycky nám říkal, že dokáže uchovat smrt.“