Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola padesátá třetí: Nezapomeň na mě

Dny se kolem nich míhaly, zatímco Harry cvičil, plánoval, a ještě se nějak zvládal učit na blížící se OVCE. Při všem tom šílenství se jeho život jako člena Řádu, Chlapce, který přežil a přítele Mistra špionů i zmijozelského prince změnil ve stereotyp.

Řád se zklidnil do jakéhosi tichého přijetí Hermionina a Severusova vztahu (a bylo naprosto otravné, jak těžké stále bylo použití tohoto slovního spojení), podporovaného skutečností, že se jejich chování v nejmenším nezměnilo. Jen paní Weasleyová se na ně stále dívala jako ostříž, ale aspoň v těchto dnech Hermionu zdvořile zdravila, aniž by otevřeně dávala najevo svůj nesouhlas.

I když měl Harry ohledně konečného výsledku jejich plánu obavy a víc než jednou ho trápily noční můry, také zjistil, že přemýšlí o své budoucnosti, čase, který se snažil víc jak rok ignorovat. Už si nebyl bystrozorským výcvikem tak jist, ale ani famfrpál pro něj nebyl, ne po všech těch věcech, které se naučil a kterých byl svědkem.

Celkem vzato bylo příliš snadné zapomenout na to, jak nebezpečný pro ně všechny život byl, a jak křehký. Ale ve čtvrtek před plesem Aberfortha Brumbála se mu obě skutečnosti připomněly takovým způsobem, že je z hlavy jen tak nedostane.

Večer začal jako každý jiný v těchto dnech. Když odbilo osm hodin, Hermiona stále chyběla, stejně jako Hestia Jonesová, Kratiknot a Ron, ale Severus jim vysvětlil, že Hermiona byla povolána a že by bylo marné na ni čekat.

A tak Brumbál zahájil schůzi pár slovy o náboru nových členů do vnějšího kruhu, a pak Remus začal zprávu o nejnovějším vývoji mezi vlkodlaky.

Byl v půlce vysvětlování jejich rodové struktury, když Severus najednou bolestivě zasyčel a chytil se za levou ruku. V první chvíli si Harry myslel, že je to Znamení zla, ale pak uviděl na Severusově levé ruce prsten, který jasně zářil a rudě plál.

Na okamžik Severus úplně ztuhl. 'Hermiono', zašeptal bezvýrazně, a pak vyrazil ze své židle tak rychle, že ji převrhl, a rozběhl se k magickým gobelínům. „Minervo, následuj mě! Draco, nouzovou brašnu z mé pracovny!“ vykřikl, a Draco, dosud sedící po Harryho levici, se dal také do pohybu.

Severus se za nimi ani neohlédl, když vstupoval do tapisérie, ale nebylo pochyb, že většina z nich ho bude následovat. Minerva opustila místnost jako druhá, s Brumbálem a Remusem v patách. Draco byl další, svíraje obrovskou tašku z tmavé kůže na hrudi, jako by mu to mohlo dát určitý pocit reality. Jeho oči vyhledaly Harryho, který přikývl a prošel také.

Ocitli se v zaprášeném skladě ve sklepení, na místě pro Harryho naprosto neznámém. Cesta, po které se rozléhaly kroky, je vyvedla z místnosti do dlouhé chodby, kterou si Harry matně pamatoval ze svých průzkumných výprav po hradu s neviditelným pláštěm; jediným rozdílem bylo, že tehdy vždy skončil někde u pevné kamenné zdi. Nyní však byl ve stěně otvor, skrz který právě zmizel Remus.

Risknul pohled za sebe a uviděl Tonksovou a Billa Weasleyho vstupující do skladu. Musíme vypadat absolutně směšně, pomyslel si Harry, ale pak znovu vzplanuly jeho obavy, a tak zrychlil krok, aby neztratil Draca.

„Nějaký nápad, co se stalo?“ zašeptal a vrhl Lumos, aby jim posvítil na cestu. Spatřil Draca, jak trhavě zavrtěl hlavou, což vyjadřovalo víc strachu, než kdy u Zmijozela viděl.

„Musí to být skutečně naléhavé, když reaguje takhle. Já jen vím, že před pár týdny navrhli ke komunikaci prsten. Zdá se, že funguje.“

Cesta skrze vlhké, tmavé podzemní tunely jako by trvala věčnost, ale když vyšli do až příliš jasného světla brzkého večera, Harry spatřil, jak Severus stále spěchá k okraji pozemků, McGonagallová a Brumbál přímo za ním.

Najednou se zastavil a padl na kolena vedle starého pokrouceného stromu.

Draco se dal do běhu, všechna zmijozelská důstojnost projednou zapomenuta, a Harry uháněl vedle něj. Už byli skoro tam, kde jejich Mistr špionů zamrzl na místě, když konečně uviděl, co leží na zemi a zastavil se tak prudce, že do něj Tonksová skoro narazila.

Škubající se hromádka kůže, krve a roztrhaného oblečení. Hermiona. A Harry teď věděl, proč Severus reagoval tak klidně na její vzhled, když ji tenkrát v noci Remus objevil. Tohle bylo mnohem, mnohem horší.

„Hermiono,“ řekl Severus, opatrně se natáhl a jemně odhrnul vlasy z její zakrvácené tváře. „Co se stalo? Jdou po tobě?“

Harry mu chtěl říct, že je nemožné, aby mu odpověděla, že je víc mrtvá než živá, proboha, ale pod jemnými Severusovy doteky se její oči pomalu bolestně otevřely.

„Oni ho zfalšovali,“ zasténala, krev jí tekla z koutku úst. „Ti zatracení bastardi se odvážili zfalšovat zavolání Pána zla! Zničím každého z nich…“

„Hermiono, potřebuju vědět, co se stalo,“ Severusův hlas zněl naléhavě, celým svým bytím zaměřen na její tělo, které se svíjelo bolestí. „Můžeš mi to říct?“

Hermiona pootevřela ústa, jako by chtěla promluvit, ale unikla z nich jen krev, a každému ze shromážděných kolem ní bylo jasné, že jí nezbývá moc sil. Najednou její levá ruka vystřelila vzhůru, popadla Severuse za krk a stáhla ho dolů k sobě.

I když se nic viditelného nedělo, všem se zdálo, jako by něco tlačila směrem k Mistrovi špionů. Pak byl odhozen zpátky na zem a ona zavřela oči s posledním náznakem zasténání.

Na okamžik zůstal Severus zcela tiše ležet, jeho tvář plná šoku a nesnesitelné bolesti, a Harry pochopil, že Hermiona do něj z posledních sil vtlačila své vzpomínky plné strachu a mučení, zhuštěné do jedné hrozné vteřiny. 

Pak se Severusovy oči prudce otevřely. Vypadaly strašidelně a ztraceně, normálně planoucí čerň nahrazená prázdnotou, ale on sám začal fungovat tak rychle a efektivně, jak u něj Harry nikdy neviděl.

„Minervo,“ vykřikl, nestaraje se, že je přikrčená hned vedle něj. „Má otřes mozku, postarej se o to. Já se vypořádám s propíchnutou plící. Její játra jsou možná také prasklá.“

Natáhl ruku, a aniž by si něco řekli, Draco mu podal brašnu. Severus ji trhnutím otevřel a vytáhl lektvary rukama tak rychlýma a klidnýma, jako by se jednalo o ukázku ve třídě. Harry se podíval dolů na své ruce a spatřil, jak se silně třesou.

Profesorka McGonagallová klesla na kolena vedle Hermioniny nyní tiché hlavy. Její rty se pohybovaly, jak šeptala kouzla, a svou hůlkou vykonávala složité pohyby, které Harry nikdy předtím neviděl. Ovšem on byl v bezvědomí pokaždé, když se ocitl na ošetřovně, takže jeho zkušenosti s léčitelskou magií byly omezeny jen na pasivní přijímání léčby.

„Jenom ji stabilizuj,“ přikázal Severus, zatímco naléval lektvar do Hermioniných uvolněných, zkrvavených úst, přičemž jí třel hrdlo, aby jí pomohl polykat. „Budeme ji muset přesunout na bezpečnější místo, jakmile to bude možné.“

Jeho hlas zněl klidně a kontrolovaně, ale Harry viděl v jeho očích planout hrozný vztek. Mistr špionů byl tak blízko bodu výbuchu, jak jej Harry nikdy neviděl, a jen jeho silné sebeovládání ho drželo u léčení a organizování. Poprvé Harry porozuměl tomu, co mu Severus říkal o disciplíně během jejich lekcí nitrobrany v pátém ročníku. On sám by zpanikařil. Proboha, panikařil ještě teď. A to nebyl zamilovaný do ženy, která před jejich zraky umírala.

„Byla znásilněna? Nějaké vnitřní krvácení, o které bychom se měli postarat?“ zeptala se McGonagallová a jen mírné chvění ukazovalo na její úzkost.

„Ne,“ odpověděl Severus dutým hlasem jako by byl stroj. Tak dutým, jako zněl Hermionin hlas, uvědomil si Harry, když zabila ty Smrtijedy v Zakázaném lese a vyhrožovala Ronovi smrtí. „Lucius s nimi nebyl a oni stále respektují, že je jeho vlastnictvím. Ale udělali vše ostatní, co jen může člověk s tělem učinit,“ dodal napůl šeptem.

Harry se cítil naprosto bezmocný, když sledoval oba profesory, jak bojují o život jeho nejlepší kamarádky.

„Pojďme se podívat kolem,“ zašeptal nakonec k Dracovi, který na Hermionino tělo hleděl s planoucím pohledem. „Měli bychom se ujistit, že není poblíž nikdo, kdo by ji takhle mohl vidět. A někdo by měl zbytku Řádu říct, co se stalo.“

Jako vytržený ze sna Draco prudce trhnul hlavou. Pak nejistě přikývl. „Pojďme,“ zašeptal.

„Řeknu to ostatním,“ nabídla se Tonksová, která stála Harrymu po boku. Její oči byly zalité slzami.

„Není třeba,“ přerušil je ze svého místa u Hermiony Severus. „Je stabilizovaná. Vezmeme ji tam rovnou. Remusi, jdi napřed a pošli každého studenta, kterého potkáš, na kolej. Já ji ponesu.“

Jeho hlas zněl stále dutě a bez veškerých emocí, ale když ji vzal do náruče a jemně ji přitiskl k hrudi, učinil tak s největší něhou a péčí. Tiše zasténala, když s ní pohnul, ale oči neotevřela.

„Musíš zůstat vzhůru, Hermiono, slyšíš mě?“ zašeptal, a i když si Harry myslel, že to není možné, odpovědí mu bylo malé kývnutí a mírné zachvění jejích víček.

Severusovy kroky byly dlouhé a vyrovnané, když jí nesl přes pozemky k nejbližší hradební zdi. Uvolnil jednu ruku zpoza Hermionina těla, poklepal hůlkou na šedý kámen a najednou zde byl v bradavickém zdivu znovu otvor, kterým předtím prošli.

Severus se za nimi ani neotočil, zatímco spěchal skrytou chodbou, otevřel druhý konec tajného tunelu a vstoupil do zaprášeného skladu.

„Otevři průchod,“ nařídil Severus a Brumbál narychlo vykročil vpřed, zašeptal své heslo a zamířil oči a ruce na správná místa. Severus se pohnul, jakmile zlatá záře aktivovala gobelín.

Byli uvítáni šokovanými výkřiky a vzdechy od zbytku Řádu a pohledem na postel, kterou proměnila Molly Weasleyová, která neměla sedm dětí jen tak pro nic za nic. Ačkoli jí při pohledu na Hermionu stékaly po tváři slzy, její hlas zněl pevně, když se ptala na pokyny.

„Vodu,“ řekl jí Severus, zatímco jemně umístil Hermionu na postel a okamžitě aplikoval diagnostické kouzlo.

To, co viděl, ho zjevně ani v nejmenším neuklidnilo, a Harry zaslechl napůl tlumené bědování paní Weasleyové.

„Dovol mi, abych se postarala o zlomenou ruku, Severusi,“ nabídla se. „Léčila jsem ji víc než jednou.“

A opět se rychle dali do práce na záchraně Hermionina života, profesorka McGonagallová s tenkými rty a přivřenýma očima, Severus s plynulými efektivními pohyby jako robot a paní Weasleyová soustavně si mumlající 'Je mi líto, je mi to tak líto, má drahá,' znovu a znovu.

Draco stál u nohou postele s otevřenou brašnou, jako by na tom závisel jeho život, ruce se mu lehce třásly a obličej měl strašidelně bílý.

„Je stabilizovaná,“ oznámil nakonec Severus přiškrceným hlasem. „Potřebuji víc lektvarů z mé kanceláře, abych ji mohl léčit vnitřně. Postarej se o ni, Minervo.“

Nevěda co přijde, s povzdechem se Harry opřel o zeď a sesunul se dolů, jak jeho slabé nohy povolily. Sledoval Draca, jak opatrně položil nouzovou brašnu na zem a o minutu později se k němu přidal; jeho ruce se mu teď silně třásly, jak jeho úloha byla u konce.

„Myslel jsem, že zemře,“ zašeptal a Harry neschopen mluvy tiše přikývl. „Myslel jsem, že nikdo nemůže přežít takovou ztrátu krve.“

„Ještě že Severus ví tolik o léčení,“ vydechl Remus. Stál nalevo od nich u jednoho z krbů a vypadalo to, že se jen silou vůle drží na nohou. „Netušil jsem, že...“

Náhle ho přerušil příšerný zvuk a Harrymu chvíli trvalo, než si uvědomil, že je to Hermionin dech, který se změnil z mělkého, sotva patrného na chraplavý, dusivý zvuk přecházející ve vzlyky nesnesitelné svojí bolestnou intenzitou.

„Co se to s ní děje?“ zeptala se Tonksová, stojíc bezmocně po jejím boku. „Myslela jsem, že je teď už mimo nebezpečí!“

Hermioniny končetiny sebou začaly prudce trhat, celé její tělo sebou zmítalo v křečích, jako by do něj bušily neviditelné pěsti. Harry ji takhle už viděl, tu noc, když zjistil pravdu, a doufal, že ji takhle už nikdy znovu neuvidí.

Dusivý zvuk narůstal společně s divokými pohyby, až Harry musel tlačit ruce k podlaze, aby jim zabránil zakrýt si uši.

„Ona má záchvat,“ vykřikla McGonagallová snažící se zastavit její ruce a nohy, které sebou mlátily kolem. „Remusi, pomoz mi.“

Společně se snažili udržet její tělo od mlácení a citlivé rány od toho, aby se znovu otevřely, ale Hermionino tělo sebou křečovitě zmítalo a ona je s nelidskou silou tlačila pryč. Najednou se její záda neskutečně prohnula, obličej ztratil poslední barvu a ona naposledy vzlykavě zalapala po dechu. Pak hrozivě ztichla.

„Ztrácíme ji,“ vykřikla McGonagallová a tentokrát byla v jejím hlase znát skutečná panika.

V jednu chvíli byl Severus ve své kanceláři, kde shromažďoval lektvary a obvazy, v další již stál po Hermionině boku, nadzvednul jí jedno víčko a kontroloval pulz. Dokonce i o několik kroků opodál mohl Harry vidět ten strašný fakt, že nedýchá, její kůže byla jako mramor a její vlasy jako suché mrtvé větvičky.

„Slábne,“ vydechl Severus a pak jako by jeho hněv najednou vybuchl. „Hermiono,“ zařval hlasem ostrým jako nůž. „Jdi od ní pryč, Minervo! Hermiono, sakra!“

„Severusi, nemůžeme nic dělat,“ zašeptala profesorka McGonagallová, snažíc se na něj dosáhnout, ale on její ruku bez jediného pohledu odstrčil, celým svým bytím soustředěný na bezvládné tělo svého hlavního špiona. „Pryč, řekl jsem!“

A udeřil Hermionu tvrdě do tváře. Tonksová vykřikla a Remus spěchal k němu, ale byl odhozen pohybem Severusovy ruky zpět a skončil na protější stěně místnosti.

Znovu ji udeřil. „Seber se, ženská,“ vykřikl, ne, přímo na ni zavyl, jeho hněv tak hrozný jako právě vzniklá bouře na moři. „Je to jen škrábnutí! To jsi takový zbabělec, že to takhle vzdáš? Hermiono Grangerová, poslouchej mě, zatraceně!“ Další facka.

„Severusi, opravdu si nemyslím...“ řekl Brumbál s bezmocným pohledem na svého Mistra špionů, který zřejmě ze žalu zešílel.

„Ticho,“ vykřikl Severus a v jeho hlase byla znát taková síla, že místnost najednou byla zcela bez hlásku. „Tohle je tvoje nebelvírská síla, Hermiono? Tohle není nic! Jsi slabá, ubohá! Otevři, ksakru, ty oči! Otevři ty svoje oči, sakra, nebo ti je vyrvu z hlavy!“

Místností se rozléhalo ticho, namáhavý Severusův dech a tlumené vzlyky paní Weasleyové a Tonksové.

Pak, když už se Harry začal poraženě odvracet, unavený, zastřený a nakřáplý hlas ho donutil se otočit.

„Jdi do prdele, Severusi,“ zašeptala Hermiona a pokusila se otevřít oči v tiché ukázce neuvěřitelné síly.

Severus se usmál, jeho hněv zmizel jako pára nad hrncem. „Věděl jsem, že jsi jen líná,“ řekl jí tiše a jemně pohladil její tvář palcem.

„Ty jsi zrůda,“ odpověděla stále stěží slyšitelným hlasem. „Nikdy jsem...“ její slova se ztratila v záchvatu kašle, který trápil její útlé tělo podobné listu.

„Ticho,“ nařídil jí Severus. „Uvolni se a dovol mi, abych tě vyléčil. Vypadáš, jako by tě někdo opakovaně uhodil do obličeje.“

„Mizero,“ naznačila rty a pak znovu zavřela oči, přičemž on se lehce usmál.

„Spi," zašeptal. „Budu tady, slibuju. Miluji tě.“

Nevzhlédl k nim, zatímco ji znovu léčil, z neznámých důvodů vynechal modřiny na obličeji a škrábance na rukách, a použil v rychlém sledu několik lektvarů a balzámů. Opatrně umyl její ruce, obličej a krk a jemně jí odhrnul vlasy z tváře, pak proměnil její roztrhané oblečení na široké pohodlné kalhoty a košili a jemně ji přikryl dekou, kterou mu Molly tiše podala. Teprve pak od ní vstal, přičemž nezapomněl na monitorovací kouzlo.

„Severusi,“ oslovil jej nakonec Brumbál, očividně nejistý co říct.

Intenzita Severusových planoucích černých očí všechny překvapila.

„Já vím, co je pro ni nejlepší, Albusi, a nikdo mi v tom nezabrání,“ oznámil, hlavu vzpurně zdviženou. „Ani ty ne.“

Když nezazněly žádné protesty, povzdechl si a teprve teď Harry viděl, jak je unavený. „Musím si sednout," připustil.

„Jistě,“ souhlasil ředitel spěšně. „Vraťme se ke stolu, pokud tedy nechceš zůstat se slečnou Grangerovou...“

Severus zavrtěl hlavou. „Potřebuje teď spát,“ vysvětlil chraptivě. „Jakmile se probudí, bude zase v pořádku.“

„Připadá mi těžké uvěřit tomu, že by byla ještě někdy v pořádku po tom, čeho jsme byli svědky,“ řekla Molly Weasleyová, zatímco se přesouvali k velkému oválnému stolu. Severus se pohyboval jako stařec a Remus si mnul bolavá záda. 

„Bylo to o chlup,“ odpověděl Severus tiše a Harry si uvědomil, že ho nikdy neviděl takhle vyčerpaného. Také se cítil unaveně, ale nikdy neviděl profesora lektvarů tak vyvedeného z míry, aby dokonce odložil svoji perfektní masku. „Ale byl to jen fyzický útok. Zažili jsme horší.“

Lucius Malfoy tam nebyl, vzpomněl si Harry. Co to říkal Severus? Že stále respektují Malfoyovo vlastnictví jejího těla? Při tom pomyšlení se zachvěl.

Remus se opatrně posadil a Severus k němu najednou vzhlédl. Tvář měl zkroucenou do poněkud rozpačitého úšklebku.

„Je mi to líto, Remusi,“ omlouval se. „Nechtěl jsem ti ublížit. Byl jsem trochu... zabraný, když byla v nebezpečí, a čas utíkal.“

„Byl jsi skvělý,“ nesouhlasil Remus. „Nechápal jsem, co děláš a proč. Viděl jsem jen, že ji fackuješ, a tak jsem reagoval. Byl jsem si tak jistý, že jsme ji ztratili.“

„Já vím,“ odpověděl Severus na oko klidně, ale Harry si všiml, jak pevně svírá okraj stolu při uvědomění, jak blízko byla smrti. „Ale Hermiona je silnější, bude zpátky na nohou v co nejkratším možném čase. Prostě ji nachytali, když neměla o ničem ani tušení.“

„Takže víš, co se stalo?“ zeptal se Brumbál opatrně. 

„Ano, ona mi to ukázala,“ řekl Severus a zavřel na chvíli oči; svaly v jeho tváři sebou prudce trhly. Pak se zhluboka nadechl a najednou se znovu narovnal. Harry byl ohromen výjevem před sebou, jak se Severus během jediného nádechu vzpamatoval. Každá emoce ho opustila, do jeho obličeje se vrátila barva, a když znovu otevřel oči, byl tím Mistrem špionů, kterého všichni znají, ztělesněním klidu, vyrovnanosti a nedotknutelnosti.

„Bylo to spiknutí,“ oznámil, a zatímco mluvil, jeho hlas znovu nabyl výrazně sebejistý tón. „Spiknutí některých členů Vnitřního kruhu proti ní. Již delší dobu žárlí na její vliv a zdá se, že jeden z nich byl natolik hloupý, aby začal jednat.“

„Nezdá se mi to hloupé,“ nesouhlasil Harry tiše. „Spíš to vypadá, že odvedli dobrou práci.“

„Naprosto selhali,“ odpověděl Severus bezvýrazně, „protože utekla živá. Zaútočili na ni okamžitě, když se objevila, umístili protipřemisťovací zábrany kolem mýtiny, ale nemohli odolat trošce mučení před tím, než s ní skoncují. Idioti. Jejich plán musel být nakonec ji zabít a ukrýt její tělo. Ona však unikla,“ najednou se usmál, temným a hořkým úsměvem, který postrádal jakékoliv známky pobavení. „No a teď mají velké potíže.“

„Ty víš, že proti nim nemůžeš jít, Severusi,“ protestoval Remus, překvapený, že by jejich Mistr špionů mohl byť jen uvažovat o pomstě. „Nemůžeme riskovat prozrazení její pozice.“

„Ach, ale já nehnu ani prstem,“ odsekl Severus se stále nebezpečným úsměvem na rtech. „Neslyšel jsi Hermionu tam venku, před tím, než se zhroutila? Dostane každého z nich, a pak je zničí. Pokud se nemýlím, víc jak měsíc nepřežijí.“

Zasmál se, když spatřil šokované výrazy na tvářích ostatních. „Umí být také docela cílevědomá.“

Členové Řádu nevěděli, jak na tohle reagovat, a chvíli jim trvalo, než znovu nabyli klid.

„Takže nejednali na příkaz Voldemorta?“ zeptala se nakonec profesorka McGonagallová.

„Naopak,“ odpověděl Severus. „Hermiona v jejich řadách rychle roste. Je teď Pánovi zla velmi blízko a i když jí to v mnohých ohledech poskytuje ochranu, také to vyvolává nenávist, závist a strach. Má mezi těmito čistokrevnými muži moc, a oni ji za to nenávidí. Jakmile se o tomhle útoku Pán zla dozví, jeho hněv bude strašný.“ A znovu se usmál, očividně touto myšlenkou potěšený.

„Jak se dostala pryč?“ zeptal se Draco klidně.

„Tahle část její paměti je trochu zamlžená,“ připustil Severus a zamračil se. „Podle toho, co dokážu odvodit, bodla ty dva, co ji drželi, a doplazila se na okraj zábran, aby se mohla přemístit.“

„Ona je bodla? Ve svém stavu?“ zalapala po dechu Tonksová.

Severus jen pokrčil rameny. „Bylo to buď to, nebo zemřít,“ poznamenal klidně. „A konec konců její levá ruka byla naprosto v pořádku. Dokonce se jí podařilo popadnout svoji hůlku, než utekla.“

„Její levá ruka byla naprosto v pořádku...“ zopakovala Tonksová, která zřejmě nedokázala uvěřit tomu, co slyší.

Severus znovu pokrčil rameny. „Jednou se jí podařilo dostat do mých komnat, zatímco trpěla vnitřním krvácením, které by zabilo slona,“ řekl a Harry si v té chvíli byl jist, že jeho klid je jen maskou. Za normálních okolností by nikdy takovou informaci neprozradil.

„Ale teď je zcela v bezpečí, že?“ zeptal se najednou Draco sevřenějším, nervóznějším a vyšším hlasem, než bylo u něj zvykem. „Jsi si tím jist?“

„Dohlédnu na ni, až se vzbudí,“ odpověděl Severus klidně. „Ale pokud nebude mít další záchvat, probudí se za několik hodin a bude v pořádku.“

„Já...“ začala paní Weasleyová, očividně nejistá, jak má formulovat svá slova, a Harry zavřel oči se zoufalým přáním, aby jí dnešní událost pomohla uvědomit si pár věcí. Zřejmě ano.

„Staral ses o ni lépe, než by kdokoliv jiný kdy dokázal,“ řekla paní Weasleyová tiše. „Zdá se, že opravdu víš, co je pro ni nejlepší, Severusi. Omlouvám se.“

Místo odpovědi jejich Mistr špionů jen přikývl, příliš unavený, než aby se v tom šťoural.

„Můžeme tady počkat, než se probudí?“ zeptal se Draco.

Brumbál čekal na Severusovo přikývnutí a po něm mu na tváři zahrál nejistý úsměv.

„Výborný nápad, můj drahý chlapče. Zdá se, že je načase připomenout, že byl Remus náhle přerušen ve své zprávě. Pokud vám to nebude vadit, pokračujme v ní nyní...“

Remus na něho nevěřícně pohlédl; jasně se sám sebe ptal, jak teď může ředitel myslet na strukturu vlkodlačího rodu, ale Brumbál vrhl dlouhý pohled směrem k Mistrovi špionů a Remus pochopil.

Severus opět zavřel oči a jeho ruce popadly šálek čaje, který si vyčaroval, tak tvrdě, až mu zbělely klouby. Nebyl fit, aby mohl mluvit, ale také to nechtěl před ostatními přiznat. Tímhle způsobem mohl v tichosti znovu získat svoji sílu, zatímco všichni ostatní budou předstírat, že jsou zabraní do hovoru.

Znovu Harry přemýšlel, zda Brumbál v mládí nebyl Zmijozel.

A tak začalo nejdelší a nejméně užitečné zasedání Řádu, které kdy Harry viděl. Poté, co Remus skončil s poněkud zdlouhavou a nepodstatnou zprávou, pokračoval Bill zopakováním dlouhé lekce o krocení draků, kterou mu věnoval Charlie. Draco přidal podrobný popis zvyků čistokrevných soustředěných kolem Halloweenu, vysílaje tu a tam kradmé pohledy na Severuse.

Všem se ulevilo, když viděli, že se mu do tváře vrací barva, a když pronesl svoji první poznámku o zbytečnosti Dracových informací, věděli, že se ze šoku vzpamatoval.

Bylo deset hodin, když se Severus zeptal na nějaký pokrok ohledně plesu a informace, které dosud shromáždili na Dougalla.

„Je zde něco, co bychom mohli udělat...“ řekl a pak se zarazil, nakláněje hlavu trochu doleva. „Můžeš chodit?“ zeptal se a většina členů Řádu na něj zmateně zazírala.

„Myslím, že ano,“ odpověděl unavený Hermionin hlas a Harry si uvědomil, že ostrý sluch Mistra špionů zaslechl zvuky jejího probuzení. Otočil se a uviděl, jak se pomalu zvedá do sedu.

„Zkus to,“ řekl Severus a rychle vstal. „Pokud se ti to podaří, čeká tady na tebe teplý čaj.“

„Skvěle,“ odpověděla a postavila se, jen lehce zaškobrtla a natáhla ruku pro podporu. V mžiku byl Severus po jejím boku a poskytl jí oporu. Harry potichu přemýšlel, jak se mohl tak rychle pohybovat, aniž by způsobil hluk.

„Jak se cítíš?“ zeptal se Mistr špionů hlubokým, silným hlasem, a ona si lehce odfrkla.

„Jako by mě někdo opakovaně uhodil do obličeje,“ odpověděla, ale její ruka se na vteřinu natáhla k jeho tváři a tiše se jí dotkla. Harry si všiml, jak v odpověď na dotek ze Severusových ramen zmizela ztuhlost.

„Promiň,“ odpověděl mírně. „Ale prostě si neposlouchala.“

„Máte štěstí, že jsem slabá jako kotě, pane,“ zavrčela, ale úsměv trhl jejími rty a ona se o něj opřela, když jí pomáhal si sednout. „Jinak bych vám to pěkně oplatila.“

„Někdy jindy, nejdražší,“ usmál se a nalil jí čaj. Vzala si hrníček do rukou, jako by z něj čerpala teplo, a vzhlédla na muže a ženy kolem sebe.

„Vypadáte hrozně, vy všichni,“ oznámila jim. „Takže soudím, že to bylo působivé představení.“

„Hlavně ta část, kdy jsi nám málem zemřela,“ řekl Draco a impulzivně natáhl ruku, aby se dotkl její.

„Ach, přestaň dělat povyk,“ odsekla mu podrážděně, ale její oči byly navlhlé, když na něj pohlédla. „Nebylo to nic velkého. Byla jsem hloupá, tak jsem za to zaplatila. Teď jsem zase v pořádku. Není tu nic, s čím byste si měli dělat starosti."

Harry jí chtěl říct, že právě naopak, že to byla veliká věc, sledovat její vykrvácení k smrti. Ale něco v jejích očích mu řeklo, že se o tom nechce bavit. A nebyla svým způsobem v pořádku? Pokud nemohli změnit to, co se stalo, nebo zastavit nebezpečí, kterému každý den čelila, k čemu bylo cítit se nad událostmi dnešního večera sklíčeně?

„Kolik jich uniklo?“ zeptal se Severus bez emocí na tváři, ale Harry si všiml, že jeho pohled byl upřen jen na ni.

„Myslím, že šest,“ odpověděla s povzdechem. „Dva jsem zabila dřív, než se mě stačili zmocnit, a další dva jsem bodla, jak jsi pravděpodobně viděl v mojí vzpomínce.“ Na chvíli se odmlčela. „Je mi to líto,“ zašeptala pak. „Vím, že to muselo být strašné. Jen jsem nevěděla, jak jinak ti to říct.“

„Nebuď hloupá,“ odpověděl klidně. „Znáš jejich identitu? Viděl jsem jen dvě tváře a ty muže neznám. Moje znalosti se staly poněkud zastaralými.“

„Ano,“ odpověděla a na chvíli ukázala s tichým zavrčením zuby. „Já je znám.“ Vypadala ještě nebezpečněji než Severus.

„Byli docela důkladní při své snaze,“ podotkl a ona se zasmála, oceňujíc jeho sarkastický vtip.

„Nějaké dlouhodobé škody?“ zeptala se pak, a Harry nemohl uvěřit tomu, že byla o svém těle schopná mluvit tak klinicky, tak nezaujatě.

„Nic jsem nenašel,“ odpověděl Severus a opět mezi ně sestoupilo ticho, během kterého Hermiona dopila svůj čaj.

„Má drahá,“ nechal se nakonec slyšet ředitel. „Dovedu si představit, jak jste unavená a je už dost pozdě...“

„Ano, řediteli,“ souhlasila. „Máte naprostou pravdu. Měla bych už jít.“

Bylo něco zvláštního ve způsobu, jak to řekla, a Harry rychle pohlédl na Severuse. Mistr špionů měl zavřené oči a sval na jeho tváři sebou znovu trhl.

„Nejsem si jist, zda je to moudré, Hermiono,“ řekl.

„Je to nezbytné,“ nesouhlasila.

„Ale jsi unavená a již dřív jsi udělala chyby, když jsi byla v tomhle stavu mysli. Nemyslíš, že...“

„Již jsem se rozhodla,“ odvětila ostře, pak se ale její tvář obměkčila a ona vstala, aby s potlačením bolestivého zalapání po dechu přešla k Severusově křeslu.

„Je mi to líto,“ řekla mu a na chvíli položila ruku na jeho rameno. „Ale musí se to udělat."

„Tak moment,“ přerušil ji Harry a uvědomění, jak se věci mají, jím otřáslo. „Ty nejdeš do vašich komnat, že ne? Co plánuješ?“

Neochotně na něj pohlédla, vyčítavým pohledem, že to vytáhl na slunce, a lehce zavrtěla hlavou. 

„Neodejdeš dřív, než mi to povíš!“ trval na svém Harry. „Kam jdeš?“

Povzdechla si. „K Voldemortovi, Harry,“ odpověděla klidně. „Musí mě vidět, dokud jsou moje zásoby energie nízké a modřiny na mém obličeji nejsou vyléčeny. Musím za ním jít dnes večer, jestliže chci rozehrát svoje karty co nejlépe.“

„Ty jdeš za Voldemortem?“ zeptal se Remus jasně zděšeně. „Teď? Po tom co se stalo?“

Usmála se. „Nevíš, co se říká o jízdě na koni, Remusi?“ zeptala se. „Když spadneš, musíš zase hned nasednout.“

„Ne!“ Draco najednou stál, nevšímaje si, že při tom převrhl židli. „Tohle není karetní partie, tady jde o tvůj život! Nevrátíš se tam, když jsi příliš slabá, než aby ses mohla chránit – to je šílenství!“

„Ale o to právě jde,“ vysvětlila s klidem Hermiona. „Když budu vypadat natolik slabá, aby ho to přimělo mě chránit, vyhraju! Nebudu ani muset zabíjet těch šest mužů sama – on to udělá za mě! Dokážete si představit, jaké důsledky tohle bude mít? Pán zla trestající svůj Vnitřní kruh za zranění mudlovské šmejdky? Jeho následovníci o něm začnou pochybovat!“

„Nebo pokud se tvoje štěstí vyčerpá,“ protestoval Draco, „bys mohla být zabita někým při cestě tam. Možná se ani k Pánovi zla nedostaneš!“

„Musím souhlasit, Hermiono,“ řekl nyní Remus vyrovnaným, přesto napjatým hlasem. „Jít tam teď je čiré bláznovství.“

„Ale copak nevidíte, že tohle je ta nejlepší věc, která se mohla stát?“ odpověděla rozzlobeně. „Chce to jen trochu úsilí z mé strany a můžu použít tenhle útok, abych zabezpečila svoje postavení mezi nimi na několik měsíců! To je přesně to, co potřebujeme, co mi dá potřebnou důvěru a sílu! Bude věřit všemu, co řeknu a žádný Smrtijed proti mně nebude moci říct ani popel!“

„Skoro tě zabili!“ křičel teď Harry a bylo mu to jedno. „Byla jsi jen vlásek od smrti! A teď nám řekneš, že to je to nejlepší, co se mohlo stát? To je zvrácené, Hermiono! A ještě víc zvrácené je jít znovu do nebezpečí jen proto, že máš ještě nějaké viditelné modřiny… modřiny…“ zaváhal a zmlkl.

Ve své mysli si přehrál vzpomínku na Severusovo léčení Hermiony, jak Mistr špionů uzdravil vše, dokonce jí umyl obličej, jen vynechal rány, které bylo snadné spatřit, z nějakého neznámého důvodu...

Prudce se otočil a zíral na Severuse. „Věděl jste, že se vrátí! To je důvod, proč jste nevyléčil modřiny na jejím obličeji a rukách!“ obvinil ho a Severus se ani nepohnul, aby to popřel.

„Výborný postřeh, Harry,“ řekl tiše. „Učíš se rychle.“

„Ale proč?“

„Protože by se tam dnes večer stejně vrátila,“ odpověděl Severus.

„Jak jsi mohl myslet na něco takového, když jsi viděl, jak ti právě málem umřela v náručí?“ vykřikl Remus. „Jak ji můžeš nechat tak snadno odejít? Co jsi to za to člověka, Severusi?“

Teprve teď, když se zdálo, že je Řád připraven se pustit do Severuse, zvedla Hermiona rozčíleně svůj hlas.

„Neopovažujte se z tohoto vinit Severuse!“ zakřičela s velitelským postojem, připravená jim všem vynadat. „To je moje rozhodnutí! A fakt, že mě podporuje, ukazuje jen na to, jak moc respektuje moje schopnosti, sakra! Nemůžu uvěřit, že...“

„Hermiono,“ přerušil ji klidně Severus. „Soustřeď se na důležité věci.“

„Vždyť jo,“ vykřikla. „Ty jsi důležitý! Nedovolím jim házet vinu na tvoje bedra, když jsi na pokraji zhroucení! Nesmíš...“

Nečekaně se zakymácela a v náhlém záchvatu bolesti zavřela oči. Slepě se chytala okraje křesla nebo čehokoliv, co by jí poskytlo podporu, ale opravdu by spadla, kdyby Severus nebyl ve vteřině po jejím boku.

„To je přesně to, co jsem měl na mysli,“ řekl jí tiše, zatímco vedl její ruce na leštěné dřevo stolu. „Nezbývá ti moc sil. Hloupě jimi nemrhej. Nech na chvilku oči zavřené.“

A s tím ji nechal stát mezi nimi, lehce se kymácející vyčerpáním a bolestí, s jedinou ochranou proti pádu – okrajem stolu, kterého se držela zuby nehty.

„Tady,“ objevil se za ní dřív, než by kdokoliv jiný mohl reagovat, a vtiskl jí do ruky lahvičku. Opatrně ji narovnal a nechal ji opřít se o jeho ramena.

„Chceš si na chvíli lehnout?“

„Už bych nikdy nevstala,“ zašeptala unaveně. „Děkuji.“ Odzátkovala lahvičku lektvaru a rychle jej vypila.

„Osm hodin,“ řekl jí. „Uděláš rozhodně líp, když do té doby budeš zpátky. Budeš se cítit strašně tak jako tak.“

„Nic nového,“ zachraptěla a pomalu otevřela oči. Když se ujistila, že se s ní místnost dále netočí, na chvíli k němu vzhlédla, její hnědé oči temné a zdánlivě bez výrazu.

Pak přikývla a on ji odvedl k jednomu z gobelínů. K tomu, který byl připojen k nevyužívanému skladu ve sklepení. Harry to poznal podle jeho zvláště zchátralého vzhledu.

Stále se pohybovala jako stará žena, ale když aktivovala gobelín, její prsty byly rychlé a oči soustředěné. Zatímco zlatá záře rostla, otočila se a zmizela v Severusově náruči. Na okamžik ji pevně stiskl a jeho tvář byla šedá obavami a vyčerpáním.

„Vrať se ke mně,“ zašeptal.

„Vrátím,“ slíbila, její hlas klidnější než její ruce. Pak se od něj pomalu vzdálila, ukončujíc tak neochotně kontakt. Když se podívala zpátky k místu, kde seděli, její oči byly chladné a bez výrazu, jako by se její mysl připravovala na věci, které bude muset udělat.

„Dobrý lov,“ popřál jí Severus. „A nakopej jim za mě zadek.“

Přikývla a prošla skrz.