Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 19. Cena

Hermiona si omotala vlasy ručníkem, ten, kterým se sušila, pověsila na radiátor a vklouzla do pyžama a županu. Byla vyčerpaná, ale když se konečně dostali do jejího domu, bylo pro ni důležitější se umýt než jít spát. Po všech těch nočních odhaleních, hrůzách a násilí byla dávka všednosti přesně to, co potřebovala. Otevřela dveře koupelny a po špičkách přešla k posteli, kde spal Harry. Spolu se Severusem důkladněji zacelili hluboké rány na Harryho boku a nadopovali ho lektvary proti bolesti a přípravky na doplnění krve, přesto bude trvat několik dní, než se dostane do formy. Přitiskla k němu přikrývku a byla vděčná, že se řezací kletbě nepodařilo zasáhnout něco důležitého.

Pak vylovila pod postelí bačkory a strčila do nich nohy. Ještě štěstí, že její pohovka byla pohodlná.

Do kuchyně ji přilákal tichý šramot. Severus, podle vzhledu také čerstvě po sprše, měl připravenou kávu a na sporáku míchal vajíčka. Kývl na ni.

„Dělám dost pro dva.“

„Jste velmi prozíravý, profesore Snape,“ poznamenala a posadila se ke stolu. V pyžamu a s jednou z Ronových kanonýrských mikin nevypadal příliš profesorsky.

„Ani ne. Jen mám hlad, a protože jste se tam nahoře pořád pohybovala, napadlo mě, že byste ho mohla mít taky.“

Unaveně se na něj usmála.

„Suriela jste ubytoval?“

Přikývl, pozornost věnoval hlavně vajíčkům. „Co nejlépe jsem zabezpečil vaši stodolu proti povětrnostním vlivům a přeměnil jsem pár přikrývek do něčeho proandělštějšího.“

„Je mi líto, že jsem ho tam strčila,“ povzdechla si Hermiona.

„Vaše stropy jsou jen tak tak v pohodlné výšce pro mě,“ podotkl. Vyndal z toustovače opečené plátky a položil je na dva talíře, načež naložil kouřící míchaná vajíčka. „I bez křídel měří asi dva a půl metru. Co jiného jste mohla dělat? Kromě toho říkal, že takové vymoženosti nepotřebuje.“

„Je jen zdvořilý.“ Hermiona si vzala sousto vajíček a spokojeně zasténala. „Bože, to je dobré.“

Severus se zazubil. To se jí líbilo. Vypadal tak normálně a přístupně – na hony vzdálený temnému čaroději z posledního boje.

„Už jste Pottera pořádně uložila?“

„Ano. Spí velmi tvrdě. Lucius?“

„Spadl do postele jako špalek.“

Hermiona si odfrkla a zasmála se. „No, vy si můžete vzít pohovku – ještě že je dost dlouhá – a já se schoulím do křesla. Dole mám nějaké deky, takže nebudeme muset nikoho rušit.“

Mlčky dojedli a mytí nádobí nechali na později. Kávu si vzali do obývacího pokoje. Hermiona šla k oknu.

„Už se skoro rozednívá.“

Otočila se a zjistila, že si Severus prohlíží její cédéčka.

„Hudba mi vždycky pomáhala uklidnit mysl,“ prozradil, když zasunul disk do přehrávače a nastavil hlasitost na nízkou úroveň. „Posadíte se ke mně?“ zeptal se, když Hermiona zamířila ke svému křeslu. Zaváhala. „Můžete mi věřit, Grangerová.“

„To vím, pane profesore.“ Posadila se vedle něj na pohovku a nechala mezi nimi malý odstup. Místnost naplnila tichá hudba. „Skladba ‚Mše v době války‘? Jak příhodné,“ poznamenala. „Zvláštní, i když – nikdy si nedokážu představit, že by Haydn byl někdy smutný, když ho poslouchám.“

„Rafael mi jednou vyprávěl pohádkový příběh o tom, že Haydn prostě sepsal hudbu, kterou mu zpívali andělé,“ pravil Severus. Odfrkl si. „Raději přisuzuji zásluhy lidské tvořivosti – zvlášť teď, když máme z první ruky poznatky o jiném druhu.“

Hermiona se zachvěla, namířila hůlku ke krbu a zapálila pod již položenými poleny podpal. Hudba přeskočila, ale ona měla hi-fi dobře hlídané a sbor pokračoval ve svých prosbách o milost. Pauza v rozhovoru se protáhla do rozpaků. Nakonec se rozhodla, že se půjde schoulit do křesla, a chystala se zvednout z pohovky.

„Slečno Grangerová.“ Severus si odkašlal. „Hermiono.“ Vzal ji za ruku. „Bojíte se mě po tom, co se stalo?“

„No… Ano, asi ano. Promiňte.“

„Podívejte se na mě.“

Jeho půlnočně černé oči, klidné a vážné, si ji pevně prohlížely.

„Dnes v noci…“ Znovu si odkašlal. „Dnes v noci jsem byl nucen přijmout pravdu, které jsem se dlouho bránil.“

Zhluboka se nadechl.

„Pokračujte,“ pobídla ho – chtěla, aby rozptýlil její znepokojení.

„Od kolébky nás kouzelnická i mudlovská kultura učí bát se tmy – učí nás, že je to říše zla, bolesti, hrůzy a smrti. A přece, když se nad tím zamyslíte, tak to z toho tak úplně nevyplývá. Vzpomeňte si na chvíle, kdy jste trpěla největší bolesti, kdy jste se nejvíc bála. Odpusťte – mučila vás Belatrix Lestrangeová ve tmě, nebo pod křišťálovými lustry Malfoyova sídla? Copak se kletby neprojevují stejně tak světlem jako neškodná kouzla?“

Severus odebral Hermioně hrnek s kávou a postavil ho na podlahu. Pak uchopil obě její ruce a jemně jí třel chladné prsty.

„A temnota,“ pokračoval. „Pomyslete na to, jak je příjemné ležet pozdě v noci v posteli, schoulená v tichu a tmě, jak se uvolníte a zbavíte se starostí dne. Pomyslete na to, jak toužíte po tmě jako po útočišti, když vám hlava třeští od napětí z celodenní práce.“

Mluví o sobě nebo o ní, uvažovala.

„Pomyslete na zářivou čerň havraních křídel a dejte ji do kontrastu s ošklivým fosforeskujícím… Já nevím…“

„Pevníkem rozpraskaným?“ nadhodila. Stiskla mu ruce a viděla, jak se mu ramena trochu uvolnila. „Myslím, že jsem pochopila, kam míříte, Severusi. Světlo a temnota – dvě strany téže mince.“

„Ani to ne. Považovat je za nějaké protiklady je omyl. Jednoduše řečeno, obojí je takové, jaké si je lidé udělají. Ti tři na ministerstvu našli jen to, co do temnoty sami přinesli. Temnota není sama o sobě zlá – jen jsme se rozhodli ji tak nazývat. Stíny nejsou vždy plné příšer – někdy jsou to jen stíny. A někdy představují bezpečí a útočiště.“

Hermiona si živě vybavila, jak ji držel a chránil, jak si její démoni udržovali odstup.

„Ale Harry…?“ zeptala se. „Jeho jste nechránil.“

Severus v rozpacích sklopil oči.

„Uznávám, že jsem riskoval.“

„To tedy ano,“ napomenula ho.

„Byl to docela bezpečný risk. Potter má zkušenosti se skutečnými monstry, dokonce i ve své vlastní mysli, a ví, co jsou zač. Lupin se dost chlubil tím, jak se Potter uměl bát ze všeho nejvíc strachu. Upřímně řečeno, nikdy o tom nezavřel ústa.“

„Bylo to od vás velmi statečné, že jste se vydal temnotě,“ odvážila se Hermiona.

Trochu trpce se usmál. „Ach, už dávno jsem si ochočil svá osobní monstra.“

Hermiona se snažila najít něco vhodného, co by řekla, ale místo toho mu zívla přímo do obličeje, protože jeho sevření rukou jí znemožnilo zakrýt si ústa.

„Promiňte!“

„Oba se potřebujeme vyspat,“ poznamenal. „Jste si jistá, že dáváte přednost křeslu před pohovkou?“ Poznala tón hlasu té nabídky – ‚prosím, neberte mi to, já jsem jenom zdvořilý‘ každého muže, kterého znala.

„Nevadí mi to. Mám své křeslo ráda.“ Znovu si vzala hrnek, než ho skopne na koberec. „A Severusi?“

„Ano?“

Naklonila se k němu a krátce ho jednou rukou objala. „Děkuji.“

ooOOoo

„Hermiono! Hermiono! Miono! Sakra, jsi tam? Pusť mě dovnitř!“

Výkřik, který Hermionu konečně probudil, doprovodila série neúspěšných záblesků a křik z krbu. Severus stále ještě spal spánkem spravedlivých, jednu ruku spuštěnou k zemi, a v místnosti byla zima. Vyštrachala hůlku ze svého kokonu z přikrývky a otevřela krb. Skrz něj se vřítil Ron.

„Díky Merlinovi za to!“ vykřikl a vytáhl ji z křesla do drtivého objetí. „Myslel jsem… Myslel jsem…“

„Rone, pusť mě – nemůžu dýchat – a přestaň blábolit. Co se děje?“

„Je to všude v novinách a – co tady ještě dělá?“

„To samé jako minule. Soustřeď se, Rone. Co je všude v novinách?“

„Na odboru záhad se strhla nějaká velká mela. Prý zmizeli čtyři bystrozorové a taky čtyři, co se o nich nemluví. A spousta škod. A bezpečnostní kouzelníci za pultem omráčení. A po tobě a Harrym nebylo ani stopy, a já myslel, že jste…“ Znovu ji objal.

„Rone! Jsme v pořádku! No, Harry je trochu zvalchovaný, ale v podstatě je v pořádku. A ty kluky z ochranky jsme po omráčení zkontrolovali, dokonce jsme na ně seslali polštářová kouzla, aby se při pádu nepotloukli.“ Zamrkala. „To už je to v novinách? To bylo rychlé.“

„Holoubková je čistokrevná,“ zamumlal Severus do polštáře pod obličejem.

„Bylo to zvláštní vydání,“ vysvětlil Ron, načež se vrhl do jejího křesla. „Znělo to jako něco, do čeho byste se s Harrym zapojili. Všude jsem tě hledal,“ dodal rozčileně.

Hermiona zaťala zuby. Opravdu se jí nechtělo zabývat se výčitkami, které si nezasloužila, a u Rona, jakmile se vypořádala s jeho bezprostřední a upřímnou starostí, nevyhnutelně následovalo ‚a co já‘.

„Rone, mohl bys mi udělat obrovskou laskavost a uvařit velký hrnec čaje a začít chystat nějaké jídlo?“ Dát mu volnost při shánění jídla byla jistá a spolehlivá metoda, jak ho dostat z tématu a z cesty. Postrčila ho ke dveřím a s úlevou si oddechla, když vyšel z místnosti. Jeho pokusy pokračovat v hovoru ignorovala. „Skvělé. Co mu řekneme?“

„Řekneme mu, cokoli budeme muset,“ odvětil Severus, stále ještě ležící na břiše, „abychom se ho zbavili.“

„Co? Všichni jsme málem umřeli a ještě to neskončilo, jo a mimochodem, mám ve stodole anděla?“

„Cože to máš ve stodole?“ zeptal se Ron, který se vrátil a oháněl se dvěma různými balíčky čaje. „Do čeho jste ji to sakra zatáhl, Snape?“

Severus zamumlal něco, co by mu nejspíš vyneslo tisíc zdrávasů a vyčištění nočníků, kdyby to Rafael slyšel.

„Je to spíš obráceně,“ argumentovala Hermiona rozumně. „A teď, Rone – Ásám, prosím, a budeme potřebovat tu největší konvici a šest hrnků.“ Znovu ho vystrčila z místnosti. „Všechno se dozvíš, ale ne dřív, než se obléknu a dostanu do sebe kofein. Severusi – je načase se zase stýkat s méněcennými smrtelníky. Pohovka vás bude stále milovat, i když ji necháte chvíli na pokoji.“

Nahoře zaklepala na dveře volného pokoje a informovala Luciuse, že se chystá jídlo, a pak tiše otevřela své vlastní dveře. Svůj pokoj milovala. Nebyl vyveden v žádném zvláštním stylu – jen kusy nábytku, které si koupila, protože se jí líbily a hezky ladily se starými trámy na stropě, a spousta barev v závěsech, povlečení a polštářku na houpacím křesle. Bylo to veselé, ale ne křiklavé, a cítila se tu jako doma. Harry se pohnul.

„Kolik je hodin?“ zamumlal.

„Asi tři odpoledne,“ odpověděla. „Ne, nesedej si. Nejdřív se ti podívám na bok.“

Harry ji bez rozpaků nechal šťourat do jizev, které se mu táhly křížem krážem těsně pod žebry až k horní části stehna jako velké stopy po drápech.

„Ty to zvládneš,“ pravila nakonec. „Ale nenatahuj se a buď velmi opatrný při ohýbání a otáčení – jizvy jsou ještě citlivé. Budeš potřebovat nějakou pomoc při mytí?“

„Tak moc smrdím?“

„Ano, smrdíš. Ron dole chystá snídani a já nechci jíst s tvým odérem v nose, děkuji pěkně.“ Pomohla Harrymu posadit se. „Jo, a papíry už jsme udělali.“

Zasténal. „Asi jsem chtěl příliš mnoho, když jsem očekával, že si trochu vydechnu.“

„Možná ještě nějaké lejstro máme,“ poznamenala Hermiona a otevírala a zavírala zásuvky, aby našla čisté oblečení. „Oficiálně jsme spolu s těmi dvěma ‚nezvěstní v boji‘.“ V očích ji zaštípalo. „Tohle nesnáším, Harry. Proč se všechno musí řešit násilím a zabíjením? Je to tak nesmyslné.“

„Já vím,“ broukl. „Dobře, teď se podíváme, jestli se sám dostanu na záchod.“

„S tím ti pomáhat nebudu,“ podotkla Hermiona rozhodně. „Ale můžeš mi dát pět minut, abych si vyčistila zuby?“

„Bez problémů. Tak dlouho mi bude trvat, než se na záchod vůbec dostanu.“

„Mám tě ráda, Harry. Jsem šťastná, že jsi naživu.“

„Holky jsou tak sentimentální,“ odpověděl s úsměvem v očích.

ooOOoo

Samozřejmě, že se situace nijak neulehčila, když se v kuchyni objevil Lucius, který přišel jako poslední. Ron na něj s vrčením zaútočil a přitiskl ho ke zdi s hůlkou u krku. Severus s Harrym ho museli z nevzdorujícího Malfoye vypáčit a přidržet ho na židli, zatímco Hermiona kontrolovala, zda nemá čerstvé zranění způsobené Ronovým útokem. Pak se otočila a upřela na kamaráda pohled, který se naučila od samotné Molly Weasleyové.

„Ronalde Weasley! Co si myslíš, že děláš, když napadáš hosta v mém domě? Měl by ses stydět – já se stydím za tebe.“

Ron vyprskl a znovu se pokusil odhodit ruce, které ho spoutávaly. „Zbláznila ses, Hermiono? To je Malfoy! Vzpomínáš si, jak tam stál a díval se, jak tě mučí? Jak pomáhal Volde…“

„To stačí, Rone,“ přikázala chladně. „Buď se budeš chovat jako civilizovaný dospělý, nebo okamžitě opustíš můj dům. Co z toho si vybereš?“

Odmlčel se a Severus s Harrym ho pustili, i když zůstali v pohotovosti. Hermiona zkřížila ruce a ještě chvíli se na něj dívala, dokud si nevzdychl a nesesul se.

„To už je lepší. Všechno se dozvíš, jakmile budeme mít připravené jídlo, ale zatím se spokoj s vědomím, že nám pan Malfoy pomáhá s celou touhle šlamastikou. Nezapomněla jsem na válečné události o nic víc než ty, Harry nebo Severus – ale pan Malfoy projevil dostatečně dobrou vůli, abych nechala minulost minulostí.“

„Ale proč je do toho vůbec zapletený?“

„Protože je do toho zapletený Draco.“

„Mohl jsem tušit, že v tom bude ta fretka namočená až po krk…“

„Zapletený jako oběť, ty troubo,“ ozval se Harry a praštil Rona do hlavy. „Jako tvoje sestra, pamatuješ?“

Ronovi se stáhl obličej a vrhl na Luciuse další obviňující pohled. Nadechl se, aby znovu promluvil, ale Hermiona ho přerušila.

„Mohli bychom se teď chovat civilizovaně, prosím?“ požádala.

Ron pokrčil rameny. „Asi jo.“

„Dobře, tak mi udělej laskavost, ano? Naplň koš na polena v obývacím pokoji a pak odsuň veškerý nábytek od francouzských oken. Běž.“ Povzdechla si. „Promiňte, Luciusi.“

„Není třeba se omlouvat,“ odpověděl vlídně. „Ty urážky jste nezavinila vy.“

„Přesto se cítím zodpovědná, protože jsme v mém domě a on je můj přítel.“

„Touché, Hermiono. Takže odpuštění pro všechny?“

„Určitě. Dobře, jdu pro Suriela.“

Ačkoli byla obloha silně zatažená a země promočená, pro jednou nepršelo. Hermiona se na chvíli zastavila na zahradě a jen tak dýchala chladný vzduch – její tichý dům začínal být velmi přeplněný. Sněženky už byly skoro pryč, ale tu a tam se začínaly prodírat krokusy a jasmín nahokvětý stále kvetl. Přikrčila se, aby z Křivonožkova hrobu odklidila pár uschlých listů, a hluboce ji dojalo, když tam našla zasazené červenočerné andělské pírko. Ačkoli jí Surielova přítomnost otřásla do základů, zdálo se, že zná její srdce a záleží mu na tom, co v něm našel. Bylo opravdu znepokojivé, jak ji to k němu táhlo, jak přes veškerou úctu a údiv a někdy – upřímně řečeno – i nedůvěru cítila v jeho přítomnosti hlavně útěchu, a pokud by byla sama k sobě upřímná, i značnou přitažlivost. Utrhla větvičku jasmínu, zhluboka se nadechla a přešla přes trávník ke staré stodole, kterou koupila jako součást pozemku a nikdy se neobtěžovala ji opravit. Byla z kamene, s poněkud odřenou doškovou střechou a rozhodně působila malebně – s průvanem, krysami a vlhkostí k tomu. Cítila se hrozně, že tam anděla strčila.

Ale zdálo se, že andělé si umějí udělat pohodlí sami. Našla ho, jak si lebedí na polštářích, které matně rozeznávala jako bývalé ložní prádlo pro hosty, splétá starou slámu do fantastických tvarů a tiše si pobrukuje. Stěny byly bez škvír, podlaha suchá. Po krysách nebylo ani stopy.

„Dítě moje!“

Suriel s širokým úsměvem vyskočil na nohy a roztáhl křídla tak široce, jak jen to ve stísněných prostorách stodoly šlo. Hermiona, která si připadala jako komár, mu úsměv oplatila.

„Takže ses vyspal dobře?“

„Nespal jsem, dítě. Cítil jsem, jak hvězdy tančí a země dýchá. Naslouchal jsem tvým snům i snům ostatních.“

Nebyla si úplně jistá, co si o tom má myslet.

Sklonil se a jednou rukou jí sevřel tvář. „A procházel jsem se ve slunečním světle po tvé zahradě.“

„Viděla jsem,“ usmála se. „Máš hlad? V domě je jídlo a musíme probrat spoustu věcí. Ach… je to v pořádku. Myslím, že se vejdeš do obývacího pokoje, pokud se nebudeš snažit vstát, nebo… no, když už sis to tady tak hezky zařídil, mohli bychom všechno vynést ven.“ Odklusala ke dveřím a křikla nahoru do domu. Severus se objevil u okna a zvedl ruku na znamení souhlasu. Když se otočila zpátky, Surielovy neobyčejné oči se stále ještě mhouřily v úsměvu. „Copak?“ zeptala se.

„Potěšila jsi mě,“ odpověděl. „A tvůj oděv se mi také líbí.“

Hermiona rozpačitě škubla svým světle pruhovaným weasleyovským svetrem. „Možná to jednou řeknu dámě, která ho upletla. Bude nadšená. Ale když už mluvíme o oděvu, myslíš, že bys mohl…?“

Suriel se na sebe podíval. „Copak se ti nelíbím?“

„Ne! Chci říct ano! Chci říct… Jsi velmi… atraktivní. Jen nejsme moc zvyklí na to, aby lidé chodili nazí.“

Suriel vyhověl, omotal si deku jako jakýsi sarong a po chvilce přemýšlení ji proměnil ve zlatou látku. Možná bylo jen dobře, uvažovala Hermiona, že Ronův první pohled na anděla nezahrne celou dobře obdařenou podívanou. Už tak to vypadalo, že je skoro připraven se zhroutit.

Při společném jídle co dům dal, z nějž Suriel projevoval tak neskrývané potěšení, že se předháněli, kdo mu nabídne nové věci k ochutnání, seznámili Rona se vším, co se stalo. Když se mu zaplnil žaludek a překvapení z něj vyprchalo, inteligentně naslouchal a kladl relevantní otázky, čímž Hermioně vrátil důvěru v něj – přestože Luciuse úzkostlivě ignoroval a zůstával očividně napjatý. Nakonec odložil talíř.

„Jen jednu věc opravdu nechápu – mezi všemi těmi věcmi, které tak trochu nechápu – a to, jak tě vůbec chytili. Chci říct, že jsi neuvěřitelně mocný, nespíš, dokážeš vnímat, jak se lidé cítí a tak, takže, no, jak se chytá anděl?“

Surielova křídla poklesla a on se skutečně zatvářil rozpačitě.

„Tady je můj pád a zároveň moje sláva,“ odtušil a políbil Hermionu na temeno hlavy.

Opravdu, už si na jeho neustálé doteky téměř zvykla, i když nikdo jiný z přítomných z toho nevypadal nijak zvlášť nadšený.

„Já?“ překvapeně vykulila oči. „Jak jsem…?“

„Ne ty osobně, mé dítě, ale ostatní jako ty.“ Rozhlédl se a postupně si každého z nich prohlédl svýma zlatýma očima. „My, jak říkáte andělé, obvykle nemáme tělesnou podobu. Je pro nás těžké udržet si tento vzhled po dlouhou dobu – poutat se hmotou nám působí bolest. A přesto vás milujeme. Jsme k vám přitahováni vaší energií, životem a schopností tolik vynalézat a milovat. Přinášíte nám radost a my ji zdvojnásobujeme tím, že se s vámi dělíme o to, čím jsme.“

„Já to nechápu,“ řekl Ron. „Jak do toho zapadá Hermiona?“

Suriel se zašklebil a jeho tesáky se jasně ukázaly. Ron se opřel.

„Některé vaše ženy jsou nám obzvlášť milé,“ odpověděl anděl.

Ach jo, pomyslela si Hermiona.

Severus jí z druhé strany stiskl ruku, ačkoli jeho pozornost byla upřena na anděla. „Myslím, že vím, kam tvá řeč směřuje,“ poznamenal. „Je to velmi stará legenda. V Bibli je o ní několik zmínek a v knize Enochově je o ní konkrétnější vyprávění.“ Viděl jejich zmatek. „Ach, výhody klášterní knihovny a spousty času. Dobrá tedy: stručně řečeno, někteří z božích synů – andělů – se zamilovali do lidských dcer. Naučili tyto ženy kouzlům a zplodili s nimi děti.“ Vydechl. „Myslím, že se nám právě potvrdilo, jak se magie dostala do lidského rodu. Mám pravdu?“

Suriel se uznale uklonil. „I když nevím, co by mohl být ‚syn boží‘, je pravda, že jsme se s vámi snažili podělit o svou přirozenost výměnou za radost, kterou jste nám přinesli.“

„Ach, můj bože,“ vydechla Hermiona. „Agáta Blacková! Všechny ty řeči o tom, že je ‚dítětem světla‘ – ona prostě znala anděla, který ji zplodil!“

„Tak takhle tě dostali,“ zatvářil se Ron znechuceně. „Sexuální vějička. Takže nejsi tak nadřazená bytost, že ne?“

„Nebuď tak zlomyslný!“ utrhla se na něj Hermiona.

„A podívej se na sebe, jak jsi pod jeho vlivem připravená…“

„Buď zticha, Rone!“ houkl Harry.

„Ronalde, synu Arturův,“ pravil Suriel, „máš mé slovo, že tvé přítelkyni nikdy neublížím. Je ti drahá a já si jí také cením nade všechny hvězdy.“

Hermiona si všimla, že Ron má v očích slzy. Od chvíle, kdy se objevil, byl na pokraji zhroucení, uvědomila si, a nejen kvůli Luciusovi. V záblesku prozření vstala a šla ho obejmout. „Tady jde o Ginny, že?“

„Našli jsme ji, Miono,“ přiznal nešťastně. „Někdo ji pohodil na kraji cesty. Je docela katatonická, prostě chřadne.“

„Ach, Rone, proč jsi nám to neřekl hned?“

Harry si zabořil hlavu do dlaní.

„Tohle způsobila moje krev?“ Surielův obličej ztvrdl. „Ale ona ji vypila dobrovolně.“

„Ne, vlastně si myslím, že to neudělala,“ odvětila Hermiona. „Nebo alespoň ne vědomě. Dal jí to někdo, komu důvěřovala.“

Andělovi se po tvářích rozlily slzy. „Nepřišel jsem sem rozsévat zkázu,“ pravil nešťastně.

„Ne, to zvládneme dost dobře sami,“ opáčil Severus. „I ty jsi v tomhle případě oběť.“

Rozhostilo se ticho, až na zvuk Ronova a andělova pláče. Pak poprvé od chvíle, kdy si spolu sedli, promluvil Lucius.

„Když jsem byl malý, moje prababička Alžběta recitovala jednu báseň. Moc si z ní nepamatuji, ale jeden verš zněl ‚slzy anděla vyléčí všechny neduhy‘. Mohla by to být pravda? Doslovná pravda předávaná po tisíciletí, a ne jen nějaká metafora?“ Vykouzlil lahvičku a podal ji Surielovi. „Nemohl bys ušetřit pár slz pro sestru tohoto mladého muže?“

„Jsi moudrý, Zářivý,“ pravil anděl. Přiložil si lahvičku k tváři a pak ji plnou jiskřivých slz podal Ronovi, který po ní chňapl a vyškrábal se na nohy.

„Já… Já… Musím jít a pokusit se…“ Rozběhl se ke dveřím. „Děkuji.“

Harry ho následoval.

ooOOoo

Hermiona se postavila na nohy a začala uklízet jídlo. Seškrábala jeho zbytky do jedné ze servírovacích misek, naskládala talíře a postavila je na tác. Vedle nich položila sklenice. Nezdálo se, že by toho bylo moc co říct. Zvedla tác a loktem otevřela dveře. Venku křupala tráva a její dech se srážel ve vzduchu. Vzhlédla k noční obloze a uviděla nad sebou nekonečné množství hvězd, každé souhvězdí známé a majestátní, a usmála se. Možná v tom všem přece jen byl paprsek naděje. Pokud by se podařilo vyléčit Ginny, pak se to možná podaří i Dracovi, a pak by mohli najít způsob, jak Suriela osvobodit… Odložila tác na kuchyňský stůl a vrátila se do stodoly, kde Severus s Luciusem sbírali všechno ostatní.

„Je krásná noc,“ pobídla je, „pojďte se podívat.“

Chvíli stáli pod baldachýnem světel, dokud se Hermiona nezačala třást.

„Je vám zima,“ poznamenal Severus.

„Ano, ale to není tím. Je to…“

Suriel vycenil zuby a zasyčel.

„Mozkomorové!“ vyprskl Lucius.

Hermiona chytla anděla za paži. „Už zase!“ zvolala. „Jsme dobře chránění a já nedovolím, aby znovu kohokoli ohrozili.“

Když se na ně hejno mozkomorů, v noci téměř neviditelných, vrhlo, ucukli, přestože věděli, že jsou v bezpečí.

„Moji bratři,“ vydechl Suriel nešťastně.

„To už jsi říkal,“ poznamenal Severus. „Myslel jsem, že mluvíš o jiných andělech, kteří byli zajati, ale… Myslíš…?“ Gestem ukázal na kroužící obludy.

„Stejně jako skutečně nežijeme, alespoň podle vašeho chápání,“ vysvětloval jim anděl, „tak ani nemůžeme zemřít. Tímto se stáváme, když nám bylo všechno odejmuto. Tam, kde my toužíme dávat, jsou oni samá prázdnota, jen hladoví po všem, co ztratili, plodí hlad za hladem, až se množí a množí, uvězněni na této úrovni existence bez oddechu, neschopni se nasytit.“ Znovu zasyčel. „Prokazujete jim laskavost, když je ničíte.“

Hermiona ho zatahala za paži.

„Právě teď nic neničíme. Pojď do domu – nějak tě tam nacpeme. Neměl bys být sám. Ne dnes v noci.“