Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 20. Hadí jed

Draco nepotřeboval zrcadlo, aby mu řeklo, že je šeredný. Sám viděl, že se mu prodloužily kosti, nemohl se vyhnout pocitu velkého ohnutí zad, které ho tlačilo dopředu a bránilo sedět vzpřímeně, cítil pach polomrtvého masa, které ho obalovalo. Ale i když litoval, že ho opustila jeho kdysi neobyčejná krása, nejvíc ho v jeho vězení trápila nuda a samota. A samozřejmě samotné uvěznění – jeho uvěznění v cárech života. Chtěl zemřít. Chtěl ze sebe shodit tělo a s ním i bolest a pokoření z jeho odumírání. Ať se však snažil sebevíc, buď se ho tělo drželo příliš tvrdošíjně, nebo v něm byla hluboko pohřbená jakási část, která ho odmítala nechat jít.

Až se příště podaří otci navštívit ho o samotě, požádá ho o poslední akt milosrdenství. Nebo to možná udělá Severus. Nebo dokonce Grangerová.

Jeho matka samozřejmě neviděla nic špatného na tom, co se mu děje. Mluvila o ‚dědickém právu‘, ‚zbožštění‘ a ‚kráse‘, jako by jí vůbec nedocházelo, v jakou zrůdnost se proměnil.

Poslední špetku naděje ztratil v den, kdy si konečně přiznal, že je stejně šílená jako její sestra. Odolával co nejdéle, ale opravdu – být schopná se na tuhle pokroucenou, vytékající, páchnoucí, hnijící věc podívat, aniž by ucukla, a dokonce ji líbat a vrnět nad ní, to nebylo nic jiného než vyšinutost.

Belatrix, Narcisa… A co třetí Blackovic sestra? Jak se jí v těchto dnech daří, zajímalo ho. Jakou podobu má její šílenství?

Draco si povzdechl a v plicích mu zabublalo.

Kde byl Koláček? Učil domácího skřítka číst, což byla činnost, která je oba bavila a zmírňovala Dracův pocit zbytečnosti. Začali toho dne, kdy on, trpící takovým třesem, že sám nebyl schopen udržet knihu ani fyzicky, ani magicky, požádal skřítka, aby mu četl – a ten se přiznal, že je negramotný jako všichni skřítkové Malfoyů. Byl šokován. Poslal Koláčka do dětského pokoje pro slabikář a hned se do toho pustili. Koláček se rychle učil a brzy se pustili do jednoduchých příběhů. Draco se styděl za to, že nikdy předtím nepřemýšlel o inteligenci a vzdělání skřítků – byli pro něj jen vymožeností k plnění jeho příkazů a zajišťování pohodlí – ale teď, když jeho vlastní nadřazenost odehnívala, je viděl takové, jací byli: kouzelné bytosti s vlastní kulturou, tradicemi a inteligencí. Když ho s Koláčkem přestalo bavit číst, prostě si povídali, dokud to Draca také neomrzelo a neupadl do otupělosti s otevřenýma očima, která se dříve či později prohloubila do neklidného spánku plného snů.

Často se mu zdálo o lehkosti a svobodě letu. Dal by cokoli za to, aby mohl znovu sedět na koštěti. I kdyby tam byl i Potter. Vlastně, v přítomnosti Pottera bylo všechno obvykle zábavnější – to si teď mohl přiznat. Miloval tu soutěž. Cítil se díky ní živý a silný.

A tak seděl a podřimoval a čas plynul, aniž by ho přivedl blíž k tomu, kde chtěl být.

Probudilo ho vrznutí dveří. Málem zavolal: „Koláčku?“, ale byl rád, že se mu nepodařilo uvést hlas do provozu, když si uvědomil, že je to jeho matka. Věděl, kdo by to odnesl, kdyby vyšlo najevo jeho přátelství s ‚nižším tvorem‘. Ohledně totožnosti příchozího se nemohl splést, protože jeho zbystřené smysly zachytily lehkou vůni z druhé strany místnosti, ještě než ji spatřil. Zrovna nedávno začala znovu používat parfém a zřejmě jí bylo jedno, že mu z něj teče krev z nosu – nebo se jí snad dokonce líbil pohled na jeho podivně zbarvenou, vodnatou krev.

„Miláčku,“ pravila Narcisa. „Přinesla jsem ti vývar – už dlouho jsi nic nejedl.“

Opravdu? Nevzpomínal si.

Přistoupila před něj a jednou rukou mávnutím přitáhla odkládací stolek k jeho židli, zatímco v druhé balancovala malý podnos. Na něm trůnil čínský hrnek z kostního porcelánu, z něhož stoupala vonící pára, brčko, aby se mu lépe pilo, a další z těch proklatě malých lahviček. Tyhle lahvičky vášnivě nenáviděl. Lektvar uvnitř byl tekutým utrpením. Jeho umírající tělo se díky němu pevně stahovalo, nebo možná způsoboval, že se to, co bylo uvnitř, snažilo dostat na svobodu – ale ať už to dělalo cokoli, účinek byl mučivý. Jednou jí řekl, že už nechce, že to pro něj zřejmě není to pravé, protože je to tak bolestivé, ale ona jen zkřivila své dokonalé rty, naklopila mu lektvar do úst a řekla mu nějaký nesmysl o ‚nádherné bolesti‘. Pokud šlo o něj, bolest byla bolest a žádná nebyla znamenitá.

Takže teď tu stála znovu, dělala, co jako starostlivá matka mohla, ale Draco v této bledé, ponuré ženě s mocí neviděl skoro nic, co by mu připomínalo matku, kterou si pamatoval. Když byl malý, jeho matka nosila nejrůznější krásné barevné šaty a usmívala se nad jeho radostí z nich. Tato žena si vybírala jen bledě šedé, které kradly barvu i jejím modrým očím a zdůrazňovaly sterilní lesk její pleti. Jeho matka s ním trávívala hodiny povídáním a hraním si; tato žena projevovala zájem jen tak, jako by člověk pozoroval pomalu se vyvíjející experiment. Dříve, když byl příliš daleko na to, aby mu mohla projevit náklonnost jiným způsobem, posílala mu nekonečné balíčky sladkostí a dortů – tolik, že si nakonec zvykl je prostě nechávat ve zmijozelské společenské místnosti, aby se o ně všichni podělili. Tato žena mu nosila jeho léky.

Kdy začal její pád? Byla taková vždycky – čekala, až se ho zmocní nemoc, a hrála si na matku, dokud nedostala syna, kterého chtěla? Ta myšlenka v něm zanechala prázdnotu.

„Mám ti pomoci, miláčku?“ nabídla mu a zvedla lahvičku mezi dokonale pěstěné prsty.

„Jen rozlom pečeť, prosím, matko. Raději si jej vezmu, až něco sním, a polévka je teď příliš horká. S lahvičkou si poradím, když mi zlomíš vosk.“

„Jen ji nenechávej ležet příliš dlouho, drahoušku. Víš, že je to těkavé.“

„To neudělám.“ Něco ho napadlo. „Matko, proč mi nosíš polévku? Neměli by něco takového dělat domácí skřítci?“

Zatvářila se znechuceně. „Ty špinavé potvory nás už nebudou obtěžovat. Odteď se o tebe budu starat já.“

Draco cítil, jak jím projel záchvěv strachu. „Matko?“

Okouzleně se usmála a natáhla ruku, aby mu uhladila zbytky vlasů. „Zbavila jsem nás jich. Kouzla jsou v kompetenci čistých, lásko, a jen čistí je budou ovládat. Tvé rodové právo by nemělo být poskvrněno podlidmi a podobnými přírodními hříčkami. Ach, jsi unavený. Teď tě opustím. Nezapomeň na polévku a léky.“

Počkal, až se za ní zavřou dveře, šok se k němu blížil jako ženoucí se vlak. Způsob, jakým tak nenuceně oznámila, že je ‚zbavila‘ skřítků… Sklopil tvář do dlaní, když se mu z očí vyřinuly slzy a jeho tělem otřásly vzlyky. Domácí skřítci málokdy opouštěli službu rodině, které byli zaslíbeni – Dobby byl podivín, který se vždycky objevil, všechno pokazil a rozčiloval otce a vyvolával jeho hněv, když se měl prostě držet dál od pozornosti jako ostatní skřítkové. Draco se Koláčka zeptal, proč nebylo víc skřítků jako Dobby, a on mu jednoduše řekl, že povinností skřítka je zůstat s rodinou v dobrých i zlých časech – měli neochvějnou víru, že dobrá služba bude odměněna… nakonec.

„Vůbec ti nerozumím,“ pravil Draco. „Odešel bych, kdyby se ke mně někdo choval tak, jako se můj otec chová k vám skřítkům.“

„Pán se poučil,“ odvětil skřítek. „Odměnil naši víru. To stačí.“

Taková věrnost, taková služba. Existoval jen jeden způsob, jak mohla Narcisa Blacková tato pouta přetrhnout.

Draco se rozplakal. Na panství pracovalo přes sto domácích skřítků.

„Je mi to líto,“ vzlykal. „Je mi to tak líto. Koláčku, je mi to líto.“ Stále dokola v litanii výčitek, zatímco polévka chladla a na jejím povrchu se srážel tuk.

„Pane, mladý pane! Pane Draco! Pane!“ Skřítkův šepot pronikal do Dracova vědomí. „Pane! Prosím!“

„Koláčku?“ zaskřehotal. „Jsi naživu?“

Draco si protřel zalepené oči, dokud Koláček neviděl.

Na skřítka byl žalostný pohled, třásl se, byl bledý a zasažený žalem. Po tvářích mu stékaly slzy a kapaly do povlaku na polštář, který měl na sobě.

„Koláček je naživu, mladý pane, a stydí se.“

„Stydí? Za co se máš stydět?“

„Ta žena nás zabila. Jsme pryč.“

„To není tvoje vina,“ klidnil Draco co nejjemněji, ale skřítkova tvář byla bezútěšná.

„Jdeme, když nás zavolají, a my jsme zavoláni do salonu. Ta žena… ona…“

„To nemusíš,“ řekl Draco, ale skřítek pokračoval.

„… drží nás tam a zabíjí nás, jednoho po druhém. Koláčkovu matku a otce, Koláčkovy bratry, Koláčkovu malou sestru, Koláčkovy kamarády. A Koláček…“ Silně se udeřil do čela. „Koláček se schoval.“

Draco znechuceně natáhl ruku ke skřítkovi, ale ten se stáhl.

„Koláček se schoval,“ zopakoval nešťastně.

„Na to není co říct. Je mi to moc líto, Koláčku.“

„Mladému pánovi to nesmí být líto. Mladý pán tuhle věc neudělal. Ta žena zabíjí i mladého pána a Koláček má mladého pána chránit. To je Koláčkova povinnost, ale Koláček selhává i v tom…“ Padl na kolena a vzlykal.

Draco se poprvé po několika měsících pokusil vstát, aby se ke skřítkovi dostal a nabídl mu útěchu, ale nohy ho neunesly a on se svalil dopředu na koberec. Uniklo mu zakňučení, jak se mu podlomilo tělo, ale spolkl ho a vzal skřítka za ruku.

„Koláček musí pomoci mladému pánovi!“ vykřikl skřítek v panice. „Mladý pán je zraněný!“

„Ne,“ prohlásil Draco tak pevně, jak jen dokázal přes nesnesitelnou bolest. „Nic víc pro mě udělat nemůžeš. Zachraň se sám. Jdi za mým otcem, řekni mu, co se stalo, a řekni mu, ať se drží hodně daleko – nepochybuji, že ho také zabije, pokud k tomu dostane příležitost.“

„Ale…“

„Žádné ale, Koláčku.“

Místností se ozval zvuk, kterého se nyní nejvíce obával – otočila se klika dveří. „Běž, Koláčku! Běž!“

Draco sebou trhl, když mu do obličeje dopadl odlesk zeleného světla, ale skřítek byl v bezpečí – byl pryč.

Draco se přes bolest soustředil na dýchání a sledoval, jak se k němu přes místnost blíží matčiny odměřené kroky. Její elegantní boty se zastavily před místem, kde klečel v parodii na prosbu. Nechtěl od ní nic – nic kromě jediné věci, kterou mu nechtěla dát, ačkoli ji rozdávala jinde.

„Ach, Draco, ty hlupáčku. Ještě sis nevzal lék!“

Uslyšel zvuk odzátkování lahvičky a pak už měl pod bradou její prsty, jimiž ho nutila zaklonit hlavu. S úsměvem mu vylila lektvar do úst, kde se jeho sladkost rychle rozplynula, a pak ho nechala tam, kde byl, aby se s hořkostí na jazyku kroutil na podlaze ve svém utrpení.