Preklady fanfiction Harryho Pottera

Ruku na to, část druhá

O tři dny později stál velmi nervózní Harry před Britským muzeem. Vyčítal si, že vůbec uvažuje o rozhovoru se Snapem - copak neřekl Ronovi, že s tímhle člověkem nechce mít nic společného?

Právě když zaslechl hodiny odbíjet poledne, přišla k němu známá postava. Harry se trochu ušklíbl, když se muž pokusil kráčet tak, aby se mu zavlnilo oblečení. Nevypadalo to příliš působivě, když měl na sobě černé kalhoty a černou košili na knoflíky. S dlouhými rukávy.

„Myslel jsem, že Znamení zla zmizelo s Voldemortem?“ zeptal se Harry nenuceně a podíval se na své holé a opálené paže.

„Zmizelo. Zvyk.“

Oba se odmlčeli. Nakonec si Harry povzdechl. „Pojďme někam, kde si můžeme sednout a dát si něco k jídlu.“

Usadili se v tichém koutě hospody a servírka přišla pro jejich objednávku.

„Grilovaného lososa a salát,“ řekl Harry, „a k pití Dr. Peppera.“

Snape odmítavě mávl na servírku. „Nemám hlad,“ zamumlal.

„Přineste to dvakrát,“ řekl Harry.

Snape se zamračil a založil si ruce na hrudi.

„Oba máme ve zvyku nejíst, když nás něco trápí,“ podotkl Harry, „je to nezdravé. Kromě toho ti Dr. Pepper bude chutnat. Má velmi jedinečnou chuť.“

„To je pravda,“ přiznal Snape porážku a trochu pohodlněji se usadil.

Harry pozvedl obočí.

„Můj otec byl mudla,“ udělal Snape první krok a dobrovolně o sobě prozradil trochu informací.

„Opravdu? Já myslel, že…“ Harry se zarazil, nechtěl Snapeovi připomínat ten jediný případ, kdy se mu podařilo skončit v jeho mysli.

„Že ho mohla zastavit čarodějka a nezletilý kouzelník? Je v tom něco víc než jen moc… ale to přece víš.“

Zavládlo ticho, dokud jim nepřinesli jídlo. Po několika soustech se Harry, jenž se vrtal vidličkou v kousku ryby, rozhodl položit otázku, která ho trápila už hodně dlouho.

„Ty jsi… bylo to… z-z…“

„Znásilnění?“ Snape se pohrdavě ušklíbl, vzplál hněvem, „myslíš si, že bych Lily tak pošpinil? Znásilnil ji?“

Pak si povzdechl. „Asi chápu, proč tě to napadlo. Ale ne. Nebylo to… nechtěli jsme to. Ani jeden z nás. Byla zamilovaná do tvého otce a nikdy by ho dobrovolně nepodvedla. Ale… tak tedy. Byl jsem pořád smrtijed, samozřejmě velmi mladý.

Voldemort… plánoval, že ji znásilním. Proto ji unesl spolu s několika dalšími mudlorozenými. Já jsem… nemohl. On… na mě seslal kouzlo. Přinutil mě… řekl, že mě to posílí…“

Upil doušek ze svého nápoje, ruka se mu třásla. Byla to hrozná vzpomínka a vyprávět ten příběh Lilyinu… svému synovi byla jedna z nejtěžších věcí, které kdy udělal.

„Vlastně si na to nevzpomínám… Lily řekla, že to vypadalo jako nějaká forma Imperia.“

Harry spolkl knedlík v krku. „Jak se jí povedlo utéct?“

„Neutekla,“ připustil Snape, „drželi je v domě někde na jihu. Přišel Řád a dostal je ven.“

„A tehdy zjistila, že je těhotná.“

„Já jsem se nikdy nedozvěděl, že jsem ji přivedl do jiného stavu. Myslel jsem si… existují kouzla, která mohou čarodějky využít nebo nechat na sebe seslat. Byl jsem přesvědčený, že jsi Jamesův, zvlášť když jsi mu tak podobný. Ale Lily byla odbornice na kouzla - musela pozměnit tvůj vzhled.“

„Tak proč jsem tak žalostný v lektvarech?“ zamumlal Harry.

Snape se neubránil a uniklo mu lehké uchechtnutí. „Nejsi,“ informoval Harryho, „kdybys měl slušného učitele, vedl by sis dobře. Před první hodinou ses o lektvary velmi zajímal.“

Harry si zdráhavě vložil do úst sousto lososa. „Kdo ví.“

Snape také zvedl vidličku a zaváhal. „Jak… jak se ti vedlo… od… však víš.“

„Fajn. Hodně jsem četl, abych dohnal všechno, co mě zajímá, ale čeho jsem se musel vzdát. Věštění z čísel je ale těžké, když tu není Hermiona, která by mi pomáhala.“

„Slečna Grangerová je v Sydney, že?“

„Ano. Je nesmírně zaneprázdněná, ale vede si dobře.“

„Jsem si jistý, že má dost inteligence i odhodlání, aby prošla mistrovskými zkouškami a dobře je zvládla," poznamenal Snape.

„Já vím. Je skvělá. Na rozdíl ode mě, který nerozumí ani věštění z čísel pro čtvrtý ročník.“

„Nikdy jsi neměl učitele,“ řekl Snape, „tohle je jedno z témat, které se těžko učí samostudiem. Já… mohu ti soví poštou odpovědět na všechny otázky. Vím, že se ti do toho nejspíš nechce…“

Harry přimhouřil oči. Snape mu nabízel pomoc? Chtěl ji vůbec? Na druhou stranu, nejspíš by to nemohlo uškodit. Celá ta záležitost s otcem byla příliš podivná, ale proč by toho muže záměrně dál nenáviděl? Byl stejnou obětí Brumbálových machinací jako on sám.

„Kdy ti to Brumbál řekl?“ zeptal se najednou, „říkal jsi, že na konci třetího ročníku.“

Snape zbledl a zmlkl, když Harry nereagoval na jeho nabídku, předpokládal, že s ním po tomto setkání nebude chtít mít nic společného.

„Po tom incidentu s Chroptící chýší jsem byl velmi rozčilený," řekl hlasem plným bolesti, „tehdy přišel Brumbál, rozhněvaný, že jsem se tě snažil vyloučit, a řekl mi, že jsi můj syn. Nevěřil jsem tomu, a tak jsme tajně udělali test otcovství, zatímco jsi byl v nemocničním křídle.“

„Když si mě v posledním ročníku zavolal do ředitelny, věděl jsi, že mi to řekne?“

„NE!“

Nečekaný výkřik přiměl některé poblíž sedící hosty vyskočit.

„Ne,“ zopakoval Snape, teď už mírněji, „chtěl jsem… nikdy jsem neměl v úmyslu ti to prozradit, ale když už ti to musel někdo říct, měl jsem to být já. Albusovi vděčím za život a on mi byl po mnoho let otcem, ale tohle se nedá jen tak odpustit. Tak dlouho mi to tajit, tak dlouho mi tajit TEBE.“

Harry zamrkal a rozhodl se toto prohlášení prozatím ignorovat.

„Rád bych ti poslal sovu, jestli ti to nevadí. Taky jsem četl nějaké knihy o lektvarech…“

Snape vytáhl z kapsy útržek pergamenu a něco na něj načmáral.

„Tu máš,“ podal ho Harrymu, „tady mě tvoje sova zastihne.“

Chvíli váhal, nechal na stole peníze a s tichým „děkuji“ zmizel. Harry se zmateně podíval na kousek pergamenu.

„Tkalcovská ulička“ četl.

xxx

Věštění z čísel se v následujících měsících stalo mnohem srozumitelnější.

Harry dostal jasné vysvětlení, kdykoli poslal Snapeovi sovu, a brzy se vypracoval až na úroveň OVCÍ.

Šel na ministerstvo, skutečně složil zkoušku OVCE a prošel s výsledkem 95 bodů. Impulzivně zaletaxoval Hermioně - zapomněl, že v Sydney je půlnoc - ale když se dozvěděla tu novinu, odpustila mu, že ji vyrušil z tolik potřebného odpočinku.

„Ach Harry, to je úžasné!“ rozplývala se.

Harry se zazubil. „Jsem na sebe docela hrdý. Ministerstvo je velmi vstřícné. Myslím, že teď budu studovat starodávné runy a ochrany.“

Hermiona se zamračila. „Harry, chtěla jsem tě o něco poprosit,“ kousla se do rtu, „měl by ses podívat na ochranná kouzla v Zobí ulici. Jestli je pravda, že to místo nikdy nebylo tvým domovem, pak měly krevní ochrany selhat. Brumbál by si toho všiml. Jsem si jistá, že tam něco nehraje.“

„Půjdu to tam zkontrolovat, jakmile si přečtu, jak ochranná kouzla fungují,“ slíbil jí Harry, „teď bych tomu nerozuměl a už mi nehrozí nebezpečí, takže není kam spěchat.“

„To je pravda. Jdu zpátky do postele, Harry. Děkuji za skvělé zprávy, jsem na tebe tak pyšná!“

Harrymu ten rozhovor připadal zvláštní. Hermiona měla pravdu - ochrany, pokud fungovaly tak, jak mu Brumbál vysvětlil, měly padnout dřív, než mu bylo pět let, a rozhodně nemohly přetrvat, jakmile našel domov v Bradavicích.

A tak se Harry, po týdnu téměř nepřetržitého čtení, vyzbrojený novými znalostmi, vydal uprostřed noci na Zobí ulici, aby zkontroloval, jak to tam vypadá.

„Hmm… standardní ochranná kouzla… nepovšimnutí… proč tu vlastně není žádný Fidelius?“

Nahlédl do svých knih. „Ale přece jen tady JSOU krevní ochrany. To je paráda, Hermiona se plete…“

Mávnutím hůlky je identifikoval. „Krevní ochrany, typ X, omezené. Předmět: Harry James Potter, dobře, to sedí. Stav: Vypršené. Původní seslání: Albus Percival Wulfric Brian Brumbál, 1. listopadu 1981. Povolení: Ano.

Krevní ochrany, typ X, omezené. Předmět: Harry James Potter. Stav: Aktivní. Původní seslání: Severus Tobias Snape, 22. srpna 1994. Povolení: Ne…“

Harrymu se zatočila hlava, posadil se uprostřed ulice a v ruce svíral knihu.

„Už bych měl vědět, že Hermiona se nikdy nemýlí,“ uchechtl se po chvíli sarkasticky.

„Takže to vysvětluje, proč se v Brumbálově kanceláři nespouštěly žádné poplašné zvonky – ochrany se hroutily pomalu, místo aby se rozpadly naráz. Čím méně jsem tohle místo považoval za domov, tím byly slabší. A pak Snape seslal nový soubor, měsíc nebo dva poté, co se dozvěděl, že jsem jeho syn. Jak to, že jsem to nezaznamenal? Takové množství magie, a ještě k tomu krevní.“

Unaveně si promnul čelo. „1994. V létě před čtvrtým ročníkem. Aha, 22. srpna toho roku jsem nebyl TADY, ale na mistrovství světa.“

Poté, co krátce zauvažoval, jestli by neměl ochrany odstranit, když už nejsou potřeba, se rozhodl, že nemůže jen tak zničit otco… ehm, Snapeovu práci, a možná bude potřebovat důkazy. Zaznamenal si svá zjištění a odešel domů spát.

xxx

Severus Snape si poklidně četl ve své posteli, když se ozvalo zaklepání na dveře. Překvapeně a obezřetně sevřel hůlku a šel otevřít. Nikdy ho tu nikdo nenavštívil, kromě Hedviky, a ta vždycky přicházela oknem v horním patře.

Otevřel dveře a uviděl před sebou stát Harryho s knihou a listem pergamenu.

Beze slova strnul. Harry se na něj podíval. „Můžu dál?“

Snape beze slova víc pootevřel dveře a umožnil mu vstoupit do svého domu.

„Potřebuji s tebou mluvit,“ začal Harry, možná trochu hlasitěji, než bylo třeba.

Snape potlačil trhnutí a přikývl.

„Dal by sis čaj?“ nabídl.

„Ne. Ano. Chci říct, že to, co čekám, je vysvětlení.“ Podal staršímu muži pergamen. „Šel jsem na Zobí ulici, protože jsme s Hermionou měli pocit, že s ochranami tam muselo být něco v nepořádku. To místo pro mě nikdy nebylo domov.“

Snape se otočil a zadíval se z okna. „Já vím. Proto jsem tam šel, abych se přesvědčil, jestli jsou ochrany silné. Víš, jakmile jsem se to léto vyrovnal se svým hněvem a nedůvěrou, že jsi opravdu můj syn, začal jsem vidět známky toho, že tam nejsi šťastný. Zkontroloval jsem ochrany a zjistil, že selhávají. Albus by mi nikdy nedovolil, abych si tě odvedl, takže jediné, co jsem mohl udělat, bylo vytvořit nové. Nejraději bych tě odtamtud vzal pryč, ale to nejlepší, co jsem mohl udělat, bylo udržet tě v bezpečí. Ta ochranná opatření vydrží neomezeně dlouho, protože nejsou založena na emocích, ale pouze na krvi a magické síle.“

Otočil se zpět. „Je mi to líto.“

Harry věděl, jak těžké bylo pro hrdého muže pronést ta slova, a tak jen přikývl.

„Děkuji ti. Nejen za ochrany, ale i za všechny ty případy, kdy jsi mi zachránil kůži.“

Snape se trochu usmál, než vstal, aby uvařil čaj. Harry se trochu prošel kolem. Teprve teď si všiml, jak ošuntěle to tu vypadá. Nebylo to špinavé, ale vypadalo to tu jako nějaké místo, kde by bydlel Remus, kdyby byl zrovna na dně. Snape zřejmě používal zadní místnost jako ložnici. Přikrývky byly zmuchlané, na posteli ležela kniha obrácená hřbetem vzhůru, aby se stránky neotáčely. Harry si prohlédl knihovny a všiml si, že v nich je několik mezer, jako by knihy někdo vyndal a už je nevrátil.

Nahlédl do kuchyně. Snape hůlkou ohřál vodu a otevřel skříňku. Vytáhl trochu čaje, sotva na jeden šálek.

Skříňka byla úplně prázdná.

V místnosti nehořel žádný oheň a Harrymu začalo být trochu chladno, dokonce i v jeho tlustém hábitu. Zdálo se, že Snape se choulil v posteli, přikrytý čistými, ale ošumělými přikrývkami.

„Tady jsi,“ řekl Snape, když se po chvíli vrátil. „Omlouvám se, ale nemám k tomu žádné sladkosti." Harry seděl na svém předchozím místě na pohovce.

„To je v pořádku.“ Usrkl doušek. Čaj byl v nejlepším případě slušný a měl ho raději s cukrem, ale rozhodl se, že se o tom nebude zmiňovat.

„Proč bydlíš tady?“

„Vyrostl jsem zde. Když jsem odešel z Bradavic, neměl jsem kam jít.“

„Odešel z Bradavic?“

Snape se posadil na odřenou pohovku. „Už jsem nechtěl učit a potřeboval jsem se od Albuse na nějakou dobu dostat, jinak bych mu nikdy nedokázal odpustit.“

„To chápu. Stejně jsi nikdy nepůsobil dojmem, že bys učil rád.“

Harryho oči prohlížely místnost, díry a trhliny v závěsech, opravený, ale zjevně starý nábytek, a pak mu to došlo.

„To znamená, že nemáš žádnou práci? Žádný příjem?“

„Kdo by zaměstnával smrtijeda?“ řekl Snape rezignovaně.

Než si to Harry uvědomil, udělal pár kroků, vzal Snapea za bradu a znepokojeně se zadíval na bledé tváře, v níž teď ještě jasněji viděl kosti. Začínala mu být zima. Snape, který měl na sobě tenké oblečení, se mírně třásl.

„Kdys měl naposledy pořádné jídlo?“ zeptal se.

Snape zíral do těch smaragdových očí, Lilyiných očí, a jejich požadavek, aby řekl pravdu, mu připadal přesvědčivější než veritasérum.

„Už to bude pár týdnů. Úspory mi došly před dvěma měsíci.“

Harry zabručel a potřásl hlavou.

„Proč jsi to neřekl aspoň Brumbálovi, pomohl by ti.“

„Pohádali jsme se,“ zašeptal Snape a opřel se v pohovce. Byl jednoduše strašně unavený a všechno se zdálo být tak beznadějné.

„Takže jsi prostě hladověl.“

Žádná odpověď nepřišla, ale stačil mu zahanbený pohled.

„Tak takhle to je. Jdeš se mnou,“ zavrčel Harry.

Snapeovo tělo sebou šokem trochu trhlo. COŽE to Harry říkal?

Jeho syn přivolal kufr, seslal balicí kouzlo, které ho naučila Tonksová, celý ho zmenšil a popadl Snapea za paži.