Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola šedesátá: Tygře, tygře planoucí

„Náš plán byl představen Voldemortovi a nezdá se, že by byl proti,“ oznámil příštího rána Brumbál, když se sešla v tělocvičně na dalším trýznivém tréninku obvyklá skupina užšího a vnějšího kruhu.

Harryho a Dracův pohled se zaměřil na Hermionu, která seděla ve strategické oblasti místnosti, hluboce zaujatá knihou. Jako by potlačovala události poslední noci, její oblečení a chování prakticky bylo obrazem profesionality. Své dlouhé vlasy stáhla do pevného uzlu a tmavě hnědé kalhoty a halenka jen zdůrazňovaly nedostatek make-upu a šperků. A její tváři chyběl úsměv. 

Vypadala unaveně a její bledost mohla být přičítána dlouhé probdělé noci, ale způsob, jakým se soustředila na svou knihu, se dal připisovat pouze její nervozitě. Harry ji nyní znal již příliš dobře, aby si byl jist, že si je vědoma každé změny ve svém okolí.

Nebo možná o minulé noci prostě nechtěla mluvit.

Harry jí věnoval úsměv, věděl, že si ho okamžitě všimne, a Draco po jeho boku ji také pozdravil. Jeho masky dnes byly opět pevně na svém místě, a i když pravděpodobně očekával útok ze všech stran, zaujal jako vždy rovný a kontrolovaný postoj.

„To znamená dvě věci,“ pokračoval Brumbál, který krátce pohlédl na Severuse. „Zaprvé, že od teď žádný člen Řádu nesmí navštívit Tintagel či jeho nejbližší okolí, ať už by měl jakýkoliv důvod. A za druhé, že musíme zintenzivnit náš trénink. Musíme být připraveni do Halloweenu. Vše na tom závisí.“

Harry slyšel frustrovaný povzdech od svých spolužáků rozptýlených po celé místnosti a přísahal by, že se k nim připojilo i několik starších členů Řádu. Vyměnil si s Dracem krátký pobavený úsměv, ačkoli sám nebyl příliš nadšen, že by měl trávit čas dalším běháním, uskakováním a uhýbáním před simulovanými kletbami.

Navzdory tomu, co si myslel, když byl mladší, souboje nebyly vůbec zábavné. Byla to těžká, bolestivá práce, a dokonce i s bezpečnostními kouzly aplikovanými všude okolo se jednalo o nebezpečnou záležitost.

Nemluvě o tom, že všichni studovali na OVCE jako šílení. Zkoušky byly naplánovány za dva týdny a on neměl ani tušení, jak by měl zkombinovat pracovní zátěž s usilovnějším tréninkem.

Povzdechl si. Nemělo smysl reptat a naříkat, měl toho hodně, co se měl ve zbývajícím čase naučit, než aby jím plýtval. A když přešel k soubojovému pódiu, něco mu říkalo, že by měl být vděčný za každý kousek znalostí, které získá, dokud ještě mohl.

I přes Dracovo zlé tušení, trénink šel dobře. Weasleyovi mu věnovali pár divných pohledů, a Ron se na něj díval vyloženě s otevřenou nedůvěrou, ale ostatní členové Řádu s ním zacházeli, jako by se nic neobvyklého nestalo.

Což znamenalo přátelské úsměvy v případě Remuse a McGonagallové, hrubé příkazy od Moodyho a přesné, namyšlené komentáře od Severuse, kdykoliv ztratili jen na chvíli pozornost.

Harry by to nikdy nepřiznal, ale během těchto tréninků se přiblížil k nenávidění Severuse.

Nebylo to tak, že by se jim chtěl posmívat nebo zesměšňovat je jako v lektvarech, nebo že by byl méně trpělivý (každý, kdo se skutečně snažil naučit Rona nitroobranu, musel být mírnější než beránek).

Prostě viděl vše. Každý méně než dokonalý pohyb hůlky, každou slabinu ve štítech nebo obraně, a každou nerovnováhu v postoji.

Nezdálo se, že by vůbec souboje sledoval, více se soustředil na rozhovor mezi Brumbálem a Hermionou, ale v okamžiku, kdy Harry, Ron nebo někdo jiný udělal chybu, jen malý přešlap, stál u něj, aby vrhl na jejich slabá místa neškodná kouzla, aby jim ukázal, jak nebezpečné to je, a požadoval opakování kouzla, které bylo špatně provedeno, nebo opravu čehokoliv, co se mu nezamlouvalo.

Jednou se objevil vedle Harryho a vrazil do něj. Harry, který při posledním pohybu na chvíli ztratil rovnováhu, se pak sesunul k zemi jako hromádka z karet a okamžitě zčervenal až ke kořínkům vlasů.

Neviděl Severuse přicházet. Ani ho neslyšel.

A opravdu iritující skutečností bylo, že ten muž, který od nich požadoval dokonalost, muž, který naléhal, aby trénovali stejný pohyb donekonečna, jim nikdy neukázal ani kousíček ze svého umění.

Remus a Moody tu a tam vytvořili dvojici a předvedli jim nová kouzla nebo pohyby, Tonksová, Pastorek, Kratiknot a McGonagallová pokročili ve svých soubojových dovednostech natolik, že Harry, Ron dokonce i Draco nemohli doufat, že je kdy potkají na soubojové plošině.  

Severus však nikoliv. Vše, co dělal, bylo připlížit se za nimi, vypálit kouzlo a samolibě jim říct, co udělali špatně.

Jedinou další osobou s tak přísnou nebojovou politikou byla Hermiona, kterou nepřesvědčili k boji ani s nimi, ani s dvojčaty, a to ji Harry a Draco prosili více než jednou.

Ale aspoň nekomentovala to, co dělali na pódiu. Jen zůstala u svého strategicky umístěného stolu a ignorovala trénink okolo sebe, ačkoli Harry občas na sobě cítil její pohled, a když vzhlédl, setkal se s jejím zamračením nebo dokonce s menším úsměvem.

Na rozdíl od Severuse, který veřejně přede všemi v místnosti hodnotil jejich schopnosti.

Zatímco je Remus vedl k jejich obvyklému zahřívacímu kolečku, Harryho pohled putoval ze studenta na člena, z přítele na přítele.

Draco měl stále na sobě svoji masku, ale svaly v obličeji, které sebou pravidelně cukaly, Harrrymu řekly přesně, jak se jeho kamarád cítí. Naproti tomu v Ronově tváři jste mohli číst jako v otevřené knize, jak jeho pohled přelétl z Draca na Hermionu, na Harryho a zpět.

Harry viděl v jeho očích obavy a touhu znovu se k nim připojit, ale jeho pocity byly ovlivněné odporem a vztekem, a Harry věděl, že pokud jde o Rona, má před sebou ještě dlouhou cestu.

Mezi Ginny, Nevillem a Lenkou, outsidery jejich skupiny, vládla napjatá atmosféra. Vyměňovali si tázavé pohledy a bylo jasné, že chtějí vědět, co se děje, ale Neville nebyl dost odvážný, aby je konfrontoval, Lenka pravděpodobně obviňovala nějakou neviditelnou bytost a Ginny k Harryho velkému překvapení umírnila v posledních týdnech svoji výbušnost. Možná proto, že si uvědomovala, že to, co se děje v užším kruhu, je pro ni příliš.

Tady jsou – jeho 'ministerské mužstvo', k tomu jeho bývalý nejhorší nepřítel, a co je nejvíc k pláči i členové BA.

Harry zaúpěl, když se protahoval k prstům na nohou, pak se však napřímil, když jim Remus řekl, aby vytvořili dvojice a začali nacvičovat obranná kouzla. Poslal Ronovi výmluvný pohled a přešel k Dracovi, u kterého si nebyl jist, zda se již vyrovnal s obvyklými nedůvěřivými pohledy ostatních.

Sotva začali, když se Severus objevil po jejich boku, potřásl zlostně hlavou a řekl ostře Dracovi, aby 'upravil svůj postoj'. Harry si bez známek překvapení všiml, že Dracova mysl nebyla přítomna. Pochyboval, že jeho přítel minulou noc spal.

Ale navzdory neobvyklým okolnostem se nezdálo, že by to Severus bral v potaz. Naopak v těchto napjatých dnech je kritizoval, opravoval a shazoval mnohem častěji.

Po dvaceti minutách neustálého přerušování byl i Harry blízko k tomu vybuchnout, příliš naštvaný, než aby zkoumal, proč je Severus tak mučí.

O pět minut později, když mu bylo nařízeno, aby provedl to samé kouzlo potřetí, Draco vyštěkl.

„Mám toho plné zuby, Severusi,“ zasyčel, jeho tvář bledá vzteky. „Proč nám raději neukážeš, čeho jsi schopen, místo toho, abys kritizoval každý náš pohyb?“

Jen co jeho slova byla venku, zavřel Draco šokovaně ústa. V jeho očích se zračilo překvapení, že sám sobě dovolil, aby jeho nálada takhle veřejně vyplula na povrch.

Severus jen pozvedl obočí, zřejmě ochoten to přejít, a začal se mlčky odvracet, ale ani jeden z nich si nevšiml Wesleyových dvojčat.

„Souhlas, můj blonďatý kamaráde,“ zvolal jeden z nich z místa, kde bojovali s Pastorkem a Tonksovou. „Máš pravdu!“

„Také nás,“ začal druhý.

„…zajímá…“

„…jak náš vážený Mistr špionů…“

„…sám trénuje.“

Harry se nadechl a čekal výbuch. Severusovi se nelíbilo, že je zpochybňován, zvlášť když se to týkalo jeho schopností. Harry se rozhlédl a zjistil, že většina přesunula svou pozornost právě na ně.

Skvěle, pomyslel si. Nemine dne, kdy by si Draco nenárokoval pozornost.

Ale místo ostré, kousavé odpovědi Mistr špionů pobaveně stáhl rty a opřel se o pódium.

„Očividně,“ odpověděl tiše svým hedvábným hlasem, který vibroval celou místností, „kvůli vaší úrovni výcviku, pánové.“

„No jasně,“ řeklo jedno z dvojčat – Harry si byl zcela jist, že to byl Fred, který použil sarkasmus o trochu přesvědčivěji než jeho bratr. „Zvlášť, když v této místnosti je polovina nejlepších žijících duelantů.“

„Správně Severusi, “ prohlásila Tonksová, která se přidala na stranu dvojčat čistě ze zvědavosti. „Jsem si jistá, že Remus by s tebou rád soupeřil.“

Remus, který se lehce napřímil, zdá se byl víc než ochotný, avšak v jeho tváři se objevila nervozita, kterou si Harry neuměl zcela vysvětlit.

„Dobře,“ souhlasil. „Ale obávám se, že to nebude moc zajímavé ani pro vás ani pro Severuse.“

„Aha,“ zašeptalo druhé z dvojčat, pravděpodobně znaje Severusův trapný příběh. „A proč by nebylo?“

Severusův úsměv se jen rozšířil, až ukázal své zuby a vypadal naprosto hrozivě. Remus se ušklíbl.

„Severus je mistr v bojových soubojích,“ přiznal. „A i když jsem si jist magickou částí, ostatní… prvky by mohly představovat nerovný boj.“

„Bojové souboje?“ zeptal se Harry se zájmem.  „Co to je?“

„Velmi stará forma souboje,“ odpověděl Moody, a jeho drsný hlas se naplnil zvláštní opatrností. „V dnešní době je jen málo lidí, co ji praktikuje.“

„Proč?“ zeptal se Ron, který zjevně usoudil, že ptát se Moodyho je bezpečnější než Severuse.

Moody pokrčil rameny. „Nedostatek dovedností a oddanosti pro věc. Bojový souboj je spíš tancem než normálním soubojem. Kombinuje fyzické a magické prvky a vyžaduje dokonalost ve všech aspektech. Také je pro mnohé příliš nebezpečný. Zbabělci.“

Harry pak pohlédl na Severuse, který vypadal, že se nesmírně baví. Obvykle sevřené rty a přísnost jejich Mistra špionů o tom jen vypovídaly, rozhodně měl chuť na… lehce dramatičtější výstup a nezdálo se, že by mu vadilo trochu pozornosti.

„Škoda,“ prohlásil pomalu. „Zdá se, že budu muset nakonec zůstat pasivním divákem.“

„Určitě bych se mohl pokusit…“ nabídl Remus se směsicí touhy a obav ve tváři.

Jak se zdálo, Severusovo pobavení narůstalo.

„Ale no tak, Remusi,“ řekl a ďábelsky se ušklíbl. „Moc dobře víš, že pro mě nejsi soupeř.“

„Bohužel,“ usmál se Remus, přijímaje odmítnutí. „Má pravdu. Trochu jsem to studoval, ale spíš teoretickou část. Severus je mistr. Byla by to pro něj nuda a ostuda pro tanec.“

„Ale já to chci vidět,“ pokračoval Harry, jehož zvědavost se probudila. Kombinace fyzických dovedností a magie? Je to snad něco jako souboj mezi Brumbálem a Voldemortem, který se odehrál v pátém ročníku, kdy Brumbál oživil sochu fontány?

Jestli ano, rozhodně to musel vidět.

„Není tu někdo jiný, s kým bys mohl bojovat? Třeba Moody?“

Moody potřásl hlavou a pozvedl svou dřevěnou nohu. „Nejsem na to dost rychlý,“ zavrčel. „Ale ani než jsem ztratil nohu, jsem v tom nevynikal. Ne tak jako Severus.“

„Obávám se, že tu opravdu nikdo není,“ prohlásil Severus a zavrtěl truchlivě hlavou. Nastalo ticho a najednou si Harry uvědomil, že to Severus všechno naplánoval, že právě vstoupili do pasti, kterou nastražil. „Pokud by ovšem Hermiona nepřijala mou skromnou výzvu v zájmu studia?“

Harryho úžas se ještě o stupínek zvedl, jakmile otočil hlavu směrem ke strategické části místnosti, kde právě Hermiona podrážděně vzhlédla od své knihy.

To bylo vše? Další fáze kampaně 'zastavte dotazy k Hermioně'? Ale pokud Severus zinscenoval tohle divadélko, aby dostal Hermionu na otevřenou plochu, znamenalo to, že skutečně musí být dobrá, jinak by to bylo zbytečné.

Nyní byl Harry ještě víc odhodlán vidět bojový souboj.

Když se k ní náhle stočily všechny pohledy, Hermiona zavřela hlasitě knihu a zamračeně vstala.

„Nemyslím si, že je to dobrý nápad, Severusi,“ odmítla.

„Hermiona?“ zvolal Fred a tón v jeho hlase jasně naznačoval, že si musel Severus dělat legraci. „Nikdy nebyla v soubojích dobrá. Ani v pátém ročníku, když jsme založili BA.“

„Už byste měl vědět, že ji není radno podceňovat,“ varoval jej Severus a v očích mu tančily pobavené jiskřičky.

„Co se děje, slečno Grangerová?“ zeptal se pak a otočil se směrem k ní. „Máte strach?“

Harry se usmál nad touto připomínkou Dracova a jeho souboje z druhého ročníku a jeho úsměv se ještě rozšířil, když zahlédl v Hermioniných očích třpyt, jasné znamení, že výzva byla přijata.

„To zrovna,“ zazněla dávná Harryho odpověď a Harry si všiml, že se Draco vedle něj uklidnil.

„To nemyslíš vážně, Severusi?“ zeptala se McGonagallová s obavami v hlase. „Nesnažíš se nám tu říct, že zrovna slečna Grangerová je vycvičena v bojových soubojích?“

„Nejsem snad vždycky vážný, Minervo?“ prohodil zpátky a nyní vypadal vyloženě ďábelsky. Harry si všiml Nevilla na druhé straně místnosti, jak se zatřásl strachem a to přesto, že Severus nedával svým bývalým studentům najevo nic jiného než zdvořilost. Očividně byly instinkty silnější než skutečnost posledních pár měsíců.

„To musím vidět,“ řekl najednou Remus. „Pokud můžeš, Hermiono, rád bych to sledoval. Je to roky, kdy jsem měl to potěšení být svědkem pravého duelu!“

Pořád se ani nehnula, dívajíc se z jednoho na druhého rozuměla obavám McGonagallové a zájmu dvojčat a Remuse. Pak pohledem vyhledala Severuse, který vyšplhal na soubojové pódium a natáhl k ní ruku.

„No tak, Hermiono,“ skoro zašeptal. „Neskrývej se.“

Nakonec pokrčila rameny a přikývla. „Ale jen jednou,“ varovala. „A pokud se někdo z vás bude smát, dám vám za uši.“

„Uděláme, co je v našich silách,“ slíbili, ale z jejich tváří bylo jasné, že moc neočekávají.

„Dobrá,“ konečně souhlasila a znovu přikývla.

Ale k překvapení všech se nevydala k pódiu, nýbrž stejně jako Severus chvatně zamířila pryč. Oba odešli do rohu místnosti a odhodili svoje hábity.

„V opravdovém souboji na sobě nemůžeš mít vše,“ vysvětloval napůl šeptem Remus, „oblečení by mělo být těsné. Obvyklá róba na souboje nepřichází v úvahu. A z toho co vím o Severusově stylu, je vždycky moudré mít něco nehořlavého.“

„Nehořlavého?“ nevěřil Harry svým uším a zaslechl, že Neville a Ginny zopakovali jeho otázku.

Ale místo odpovědi jim Remus jen věnoval široký, nadšený úsměv. „Uvidíte,“ bylo vše, co řekl.

Po krátké chvíli se Hermiona vrátila ke skupince shromážděné okolo pódia. Přeměnila svoji školní halenku na přiléhavý hnědý top a kalhoty poupravila tak, aby přiléhaly k bokům a zároveň jí umožňovaly plný pohyb. Její dlouhé vlasy byly spleteny a upevněny kolem hlavy jako zlatá korunka.

Harry spatřil na tvářích dvojčat překvapení, když si všimly Hermioniny svalnaté postavy. Jejich úžas se však přeměnil v naprostý šok, jakmile se k nim připojil Severus v podobném oblečení černé barvy.

Nikdy by mě nenapadlo, že může mít pod hábity tolik svalů, uvažoval Harry, vždycky jsem si myslel, že je Severus hubený.

Jak Hermiona, tak Severus vyndali svoje hůlky a nabídli je Remusovi, který se vážně uklonil a pečlivě je schoval do své kapsy.

To budou bojovat bez hůlek?

Pak Severus pozvedl ruku.

„Accio soubojové hůlky,“ řekl a za vteřinu se objevila černá krabička, která mu vletěla přímo do ruky.

Otevřel a nabídl ji Hermioně s nepatrnou úklonou.

Harry zalapal po dechu, jakmile spatřil, co se skrývá v krabičce. Místo běžných dřevěných hůlek se na černém sametu nacházely dvě dýky. Když si Hermiona vybrala jednu z nich, bylo vidět, že jsou vyrobeny z kombinace dřeva a několika kovů, tmavě hnědé leštěné rukojeti a stříbrné čepele třpytící se v zlatavých slunečních paprscích.

Hermiona uchopila rukojeť tak zkušeně, jako by to byla jen běžná hůlka, ustoupila a nechala Severuse, aby si vzal svůj nůž. Harrymu se zbraně zdály hrozně ostré a nebezpečné, a najednou si už nebyl tak jist, že chce souboj vidět.

„Proč používáte nože místo vašich hůlek?“ zeptal se slabě.

„Tohle jsou hůlko-nože, Harry,“ řekl mu Remus, zvyšující svůj hlas tak, aby mu rozuměli všichni bradavičtí studenti shromáždění kolem. „Dřevěné jádro obsahuje magický prvek a čepel je z nejkvalitnějšího stříbra. To umožňuje kombinovat kouzelné a fyzické aspekty do jedné zbraně, což ostatně bylo tradicí starých soubojů.“

„Ale není to hrozně nebezpečné?“ zeptal se Ron a vrhl na Hermionu znepokojený pohled, když vylézala na pódium s hůlko-nožem v pravé ruce.

„O tom souboje jsou, Weasley,“ odpověděl Severus. Jeho oči se temně zatřpytily, zatímco sledoval Hermionu směrem na pódium. „Byla by to zábava, kdyby to nezahrnovalo riziko?“

Harry si všiml, že se profesorka McGonagallová přesunula blíž k Remusovi, její tvář plná obav.

„Opravdu si myslíš, že je to dobrý nápad, Remusi?“ zeptala se nervózně. „Lidé při těchto soubojích umírali, a ačkoliv vím, že slečna Grangerová trénovala se Severusem, nejsem si jista, že je na tohle připravená!“

„Vypadá, že si věří“ pokrčil Remus rameny a ukázal na Hermionu na pódiu. „Ve skutečnosti se zdá, že se na to velice těší.“

Harry následoval pohledem směr, kterým ukazoval Remus, a všiml si, že Hermiona skutečně vypadala nadšeně a jako před oblíbenou lekcí. V očích se jí objevily výjimečně jiskřičky a celá její postava byla zaměřená na Severuse, vyzývajíc ho, aby začal.

Remus pozvedl ruce a mumlající okolí utichlo.

„Tak začneme,“ oznámil. „Souboj skončí, jakmile…“

„Jakmile jeden ze soupeřů bude odzbrojen nebo zraněn příliš těžce, aby pokračoval,“ přerušil ho Severus a Remusovy oči se na chvíli úžasem rozšířily. Harry cítil, jak se mu srdce rozbušilo. Obvykle souboje skončily v okamžiku, kdy byla prolita první krev, nebo jeden z bojovníků nebyl schopen pokračovat. Tohle půjde mnohem dál a on si byl zcela jist, že se mu nelíbí myšlenka na 'příliš zraněnou' Hermionu.

„Skutečné bojové souboje končí smrtí jednoho z účastníků,“ zašeptal Remus Harrymu, ale tohle vysvětlení Harryho moc neuklidnilo.

Ale jak se zdálo, Hermiona a Severus si absolutně nevšímali reakcí svých kolegů a vrstevníků.

Ruce s hůlkami pozvedli nad své hlavy, stejně jako lukostřelci natínají své tětivy, a začali kolem sebe kroužit. Vzduchem vířila koncentrace a magická energie. V jejich krocích se odrážela ladnost, plynulá elegance v každém pohybu. Harrymu to připomínalo šelmy na lovu. 

Najednou Hermiona zaútočila: „Sectumsempra,“ vykřikla a šlehla hůlkou vpřed takovou rychlostí, že se to nedalo sledovat. Ale předtím než kouzlo opustilo její nůž, Severus vztyčil obrany a pronesl další zaklínadlo. Kletba na štít, štít na kouzlo se míhaly vzduchem tak rychle, že se z toho cítili ohromeně. Záblesky světla, podivná stvoření a temné magické mraky se objevovaly a mizely tak rychle, že nešly ani rozeznat. Harry dokonce ani neznal polovinu z těch kouzel a nedokázal nic jiného, než zírat na svoji kamarádku a Mistra špionů s otevřenou pusou.

To nebyl souboj, to bylo umění!

Nakonec Severus zablokoval další kouzlo, které mělo podobu obrovských chapadel snažících se ho udusit a sklonil svou hůlku, Hermiona jej následovala. Harry začal tleskat, cítíce se absolutně ohromen, ale ruka na rameni jej zastavila.

„Ne,“ zašeptal Remus, „ještě nezačali.“

„Co?“ zalapal po dechu Harry. Tohle byl ten nejúžasnější souboj, který kdy viděl, kromě Brumbálova boje s Voldemortem na Ministerstvu kouzel.

Jeden pohled kolem mu ukázal studenty a členy Řádu tak fascinované jako byl on sám. Výraz na Ronově tváři byl ještě hloupější než jeho vlastní a Neville vypadal, že každou chvíli omdlí.

„Zahřátá, Hermiono?“ zeptal se Severus škádlivě s úsměvem lovce. „Začneme?“

„Pokud jsi připraven,“ odpověděla Hermiona stejně dobíravým hlasem a s potěšeným úsměvem.

Již zapomněli na své publikum, a když začali znovu kolem sebe kroužit, atmosféra v místnosti se změnila. Podlaha vibrovala v rytmu jejich kroků, ve vzduchu hučela síla.

Najednou Severus zvedl hůlku na úroveň své paže, a když ji znovu stáhl, v jeho dlani se zapálil oheň zformovaný do hrozivé planoucí koule, kterou hodil po Hermioně.

Harry šokem zaječel. Nikdy předtím nic takového neviděl a ta surová síla ho vyděsila. Nebyl jediný, kdo překvapením vykřikl, ale jejich slova jim uvízla v krku, protože Hermiona se ani nesnažila ohni vyhnout. Ani ho nezablokovala. Prostě proti plamenům pozvedla ruku a oheň v její dlani zmizel.

„Ach, prosím,“ usmála se. „Umíš to líp?“

Pak zaútočila.

Jedním bleskovým skokem překonala vzdálenost mezi nimi a vykopla směrem k jeho tváři, využívaje svoji rychlost k otočce a vržení koule modrého plamene.

Ale Severus reagoval rychleji. Chňapl po její noze a obratně ji natočil k levé straně tak, že Hermiona ztrácela rovnováhu, zatímco jeho vlastní tělo se vyhnulo červenému paprsku a jeho nůž se přitiskl k jejímu boku.

Místo aby se bránila jeho doteku, Hermiona následovala natočení svojí nohy a sklonila ji tak, až se mohla odvalit pryč a okamžitě se postavit na nohy, vrhajíc svůj nůž na místo, kde před chvílí byl jeho hrudník.

Ale Severus byl na nohou také a vyslal na ni blesk červeného světla, kterému se však snadno vyhnula.

„Trénovala jsi,“ obvinil ji a bitevní vzrušení vzplálo v jeho očích jako temné plameny.

„Ani ne! To jen ty jsi zestárl!“ škádlila ho a divoká radost změnila její tvář na krásnou, a pak se do něj znovu pustila.

Už se ani neobtěžovali s kouzly, vzduchem létaly blesky, které tvořili rukama a jejich nože blokovaly zaklínadla, jako kdyby to byly meče nebo pěsti. Fyzický a magický boj se navzájem natolik promísil, že již nebylo jasné, co činí, ať už se jednalo o kopnutí nebo kouzlo, které způsobilo, že Hermiona prudce skočila napravo, nebo to byl nůž či kletba, která odhodila Severuse na zem.

Byl to ten nejurputnější boj, který kdy Harry viděl, smrtelnější a krásnější, než si kdy dokázal představit. Pohyby obou protivníků byly zároveň svůdné a vražedné, tanec nožů a magie zdůrazňovala melodie jejich smíchu, jak se oba nyní navzájem povzbuzovali a vyzývali toho druhého, aby se pokusil o ještě nebezpečnější útok a protiútok.

Harrymu se zdálo, že neviděl nikdy Hermionu živější než v tomto úchvatném, nadpozemském tanci s jejich Mistrem špionů. Úžas naplnil tváře kolem něj, údiv nad krásou, která spočívala v těchto půvabných, smrtících krocích a obavy z projevu moci, které byli svědky.

Za pět minut byli oba udýchaní a propocení.

„Tentokrát tě dostanu,“ slíbil jí Severus, využívaje vzdálenost mezi nimi k utření potu z čela.

Ale podcenil její rychlost a okamžik nepozornosti stačil k tomu, aby k němu vyslala zvlněný proud vzduchu. Tam, kde se dotýkalo modré oblečení soubojového pódia, teplem zčernalo, ale nezdálo se, že by si Hermiona všímala půdy pod nohama, když se k němu vrhla.

„To jsi říkal minule taky,“ zasmála se, zatímco stočila svůj nůž směrem k němu a ladnou spirálou ohně a ledu zamířila přímo na jeho srdce.

„A já myslel, že jsi Nebelvír! Stále nejsi dost rychlá,“ v mžiku, v kterém si ani Harry nevšiml pohybu, Severus stál za ní se svým nožem na jejím krku.

„Možná jsi mě naposledy oklamala,“ dobíral si ji a upřímně se zasmál. „Ale dvakrát se napálit nenechám.“

„Budu muset přemýšlet o něčem novém,“ řekla Hermiona, ale její úsměv zářil, když ji Severus pouštěl a oba se navzájem uklonili.

Souboj byl u konce.

Teď, když Hermiona konečně v klidu postála, Harry si všiml více než jedné rány. Na jejím stehně byl krvavý šrám, a další na její pravé paži, kde ramínko tílka přeřízl Severusův nůž. Ale Severus, jak si Harry pyšně všiml, nevypadal o moc lépe.

Rozhostilo se ticho, jejich těžké oddechování bylo jediným zvukem v místnosti. Sestoupili z pódia, pečlivě uložili hůlko-nože do sametové krabičky a přijali od Remuse zpět své hůlky. Nezdálo se, že by si všímali ohromených tváří kolem sebe, zatímco Severus rychle uzdravoval Hermioniny rány a pak ty svoje.

„Osm minut,“ oznámil Severus po pohledu na obrovské hodiny nade dveřmi. „Minule jsi potřebovala sedmnáct.“

„Jsem jako kočka, Severusi,“ zapředla Hermiona v odpověď. „Líbí se mi hrát si s oběťmi, než je sním.“

Ale pak jí došla přítomnost jejích spolužáků a učitelů, najednou sklonila hlavu a začervenala se.

Byl to pro Hermionu tak netypický výraz, že pronikl Harryho úžasem a upozornil ho na fakt, že ano samozřejmě, souboj byl skvělý, ale proč ho to tak překvapovalo? Viděl Hermionu dosáhnout už mnoha zdánlivě neuvěřitelných věcí, a koneckonců jestli minulý rok trénovala se Severusem, nemělo by být tak ohromující, že byli oba tak dobří.

„Pěkný souboj,“ prohlásil typicky Dracovým hlasem.

„Hej, to je moje replika,“ stěžoval si Draco někde zprava, přesně stejným tónem. „Jen proto, že máš jizvu, neznamená to, že můžeš krást ostatním vtipné hlášky!“

„A proto, že ty jsi Zmijozel, neznamená to, že máš výsadní právo na vtipkování. Seber se, fretko,“ vrátil mu Harry a s vědomím, o co se Draco snaží, se šťastně uvolnil.

Všechna tahle pozornost Hermionu znervózňovala, a pokud ji někdo mohl odvést, tím lépe.

„Ach, teď jsi mě opravdu ranil,“ odpověděl Draco. „Jaká nespravedlnost! Zvlášť když právě Zmijozel porazil Nebelvíra!“

„To sotva,“ zavrčel Severus, jehož oči spočinuly na stále červené Hermionině tváři s nadšeným výrazem. Jejich pohledy se setkaly, a z prohlubujícího se ruměnce Harry usuzoval, že jí Severus sdělil něco, co nebylo pro ostatní uši.

„Kdybych o tomhle tak věděla dříve!“ oznámila najednou McGonagallová, jejíž obličej se zkroutil do lítostivé grimasy. „To by bylo perfektní! Jen si představte, že bychom studentům řekli, že jak primuska, tak Mistr lektvarů jsou schopni něčeho takového! Nikdo by už nikdy neporušil zákaz vycházení!“