Autor: dickgloucester
Překlad: Lupina, Beta: marci
Banner: Jimmi
Rating: 13+
Kapitola 21. Trpčí než smrt
Hermiona zvedla dlouhé černé pero z místa, kde spadlo na rozbahněný trávník. Slabé sluneční světlo zvýraznilo rudý lesk v jeho nitru – bylo to už druhé, které toho rána našla. Rozhlédla se po andělovi a nakonec ho spatřila, jak míří po svahu dolů k místu, kde potok protékal pod kamennou deskou položenou tam jako most v dávno zapomenutém věku. Byl mimo obrany. Povzdechla si. Vypadalo to, jako by se ucházel o pozornost všech mozkomorů v okolí – a nebesa jim pomáhej, pokud ho zahlédne nějaký zbloudilý turista.
„Severusi!“ zavolala zpátky do domu. „Zase je venku!“
Ne že by nedokázala pochopit andělovo nutkání toulat se – dvojnásob uvězněný v tělesné podobě a uvnitř jejích ochranných kouzel, ale po třech dnech už jí jeho vytrvalá toulavost začala frustrovat. Navzdory všemu byl velmi zranitelný a ona měla potřebu jej chránit. Ujistila se, že má hůlku nadosah, a vydala se po blátivé cestě. Ačkoli foukal ostrý vítr, malá strž pod její zahradou byla poměrně chráněná a bylo možné se téměř těšit z toho, že neprší. Mezi špatným počasím, tím, že byli zavření doma, a čekáním na povolení od Luciusova skřítka, aby mohli jít za Dracem, byli všichni trochu rozhození.
Hermiona došla k okraji vody a opatrně volila cestu k Surielovi, přičemž používala trsy bažinaté trávy jako stupínky přes močálovitou půdu. Anděl se krčil u potoka a zamračeně zíral do prázdna. Vypadal prochladle a unaveně, a to bylo prostě… špatně. Položila mu ruku na rameno.
„Je mi líto, Surieli, ale musíš se vrátit dovnitř do obran, kde jsi v bezpečí. Nemám už energii na boj s mozkomory.“
„To já jsem na tebe přivolal toto neštěstí, mé dítě.“
„A předpokládám, že jsi také zodpovědný za to, že jsem si dnes ráno narazila palec u nohy?“
V tu chvíli se na ni podíval s povytaženým obočím.
„Mozkomorové tu létali jako vosy kolem sirupu mnohem dřív, než ses objevil, blázínku.“
Celý zvadl. „To je taky moje chyba.“
„To je prostě směšné. Teď se vrať do stodoly a zahřej se. Lucius se rozhodl, že jestli do poledne nedostane od skřítka povolení, vydá se do sídla sám a pokusí se svou ženu dostat z cesty. Do té doby máme čas se pořádně najíst a posilnit se.“ Natáhla k němu ruku. „Jdeš s námi?“
Suriel si ztěžka povzdechl a za ruku ji vzal. Cítila, jak jím projelo zachvění, když se postavil a upravil si křídla. Několik per se sneslo k zemi. Hermiona je sebrala a nabídla mu je, ale on zavrtěl hlavou.
„Jsi nemocný,“ řekla. „Co pro tebe můžu udělat? Mohla by další kapka krve…?“
Usmál se a jeho podivné zlaté oči se v koutcích svraštily. Zjistila, že už si na pohled na jeho tesáky téměř zvykla.
„Ne, dítě – moje potřeba ještě není tak velká.“
To odmítnutí ji nepřestalo znepokojovat při pohledu na jeho těžký krok. O důvod víc dát si na čas a držet ho co nejdál od Narcisy, pokud měl Lucius pravdu o její krví poháněné moci. O její bezohlednosti nepochybovali. Jak kruté vyčkávání, pomyslela si Hermiona smutně, vyvažovat proti sobě slábnoucí síly Draca a Suriela – a bez zaručeného výsledku.
Severus čekal u zahradní branky, hůlku měl vytaženou a jeho postoj byl ostražitý. Před dvěma dny riskl výlet do nejbližšího většího města, kde nakoupil oblečení pro sebe a Luciuse – oba měli velmi omezené zásoby a stejně tak nechtěli nosit spoustu věcí, které tu Ron a Harry nechali za posledních několik let ležet ladem. Hermiona si myslela, že vypadá pěkně – samozřejmě oblečený přísně v černé, ale s lehkostí snášel i mudlovské styly.
„Nějaké novinky?“ zavolala na něj.
„Ze sídla ne,“ odpověděl, když však k němu přišli, dodal, „Potter ale poslal sovu.“
„Opravdu? Co říká?“
„Je to adresované vám,“ odtušil Severus a natáhl k ní malý pergamen, který dychtivě rozbalila.
„Ginny! Je vzhůru a začíná se zotavovat!“ Hermiona se na oba rozzářila. „Surieli, zachránil jsi ji – moc ti děkuji!“
„Udělal jsem jen málo,“ odpověděl, „ale jsem rád, že je tvé přítelkyni lépe.“
„Její rodině se uleví,“ pronesl Severus. „A bezpochyby bude mít plno otázek.“
„Proboha – proč musí být všichni tak skleslí? Vždyť je to něco pozitivního! Copak to nechápete? Když můžeme pomoct Ginny, musíme být schopni udělat něco i pro Draca! Řeknu to Luciusovi.“ Severus a anděl si vyměnili pohled a Hermiona si odfrkla. „Odmítám věřit, že mu není pomoci. A po něm jsi na řadě ty, Surieli – už mě nebudeš moct odbývat.“
Přestože jídlo bylo dobré, nikdo z nich neměl chuť se do něj pustit. Severus s Hermionou trávili čas produktivně tím, že pokračovali v přestavbě stodoly na plně obyvatelnou budovu. Hermiona vlastně nevěděla, k čemu ji bude využívat, ale když hoblovala zábradlí na mezipatře, které instalovali, pomyslela si, že to je alespoň něco, co se dá dělat, když jsou všichni příliš nervózní, aby si četli. Za ní Severus stavěl police na knihy. Neměla jich – zatím – tolik, aby je zaplnila, ale co – bude dost světa a času, aby si mohli koupit všechny knihy, které chtějí. Až na to, že si je bude kupovat sama, pomyslela si a cítila se kvůli tomu poněkud sklíčeně. Dole pod ní ležel Suriel na polštářích a při letmém pohledu se podobal přejetému zvířeti. Lucius, nedbale oděný v černém oblečení, které mu Severus také koupil, pochodoval, škubal sebou a tvářil se čím dál vražedněji. Hermiona doufala, že ten výraz v jeho tváři už nikdy neuvidí. Podívala se na hodinky. Deset patnáct. Kéž by…
Ruce jí ztuhly při zachvění v obranách.
„Luciusi!“
Než dořekla jeho jméno, už byl za dveřmi. Hermiona a Severus se rozběhli ke schodům ve chvíli, kdy ucítili šok, který rezonoval zbytky triquetry.
Venku klečel Lucius na mokré trávě a snažil se uklidnit téměř hysterického domácího skřítka, který, když je spatřil, zvýšil intenzitu svého pištění. Severus přivolal ze sklepní laboratoře uklidňující doušek a strčil ho Luciusovi do ruky, načež se s Hermionou stáhl do stodoly. Netrvalo dlouho a Lucius je následoval s nadopovaným a lehce omámeným skřítkem v náručí. Opřel ho na židli a dovolil Hermioně, aby mu ke rtům přiložila šálek čaje.
„Koláček, že?“ zeptala se tiše. „Zkus to vypít. Vyčistí ti to hlavu a budeš se cítit lépe.“
Skřítek vyhověl, a jak se mu oči vyjasnily, naplnily se a přetekly slzami.
„Řekni…“ Lucius se zastavil a odkašlal si. „Řekni mi, Koláčku – je můj syn mrtvý?“
„Ne, pane,“ zašeptal skřítek. „Pán Draco stále žije. Bolí ho to, ale žije. Ta žena ho nenechá zemřít. Ona…“
Lucius s úlevou polkl a dřepl si před Koláčka.
„Tak co se stalo?“ zeptal se.
Koláček ještě dlouho plakal tichými slzami, než odpověděl. „Ta žena. Zabíjí nás. Zabíjí všechny skřítky jako šváby, pane. Všichni jsme pryč. Ale pán Draco říká Koláčkovi, aby odešel, aby zůstal naživu a přišel za pánem. Koláček nechce zůstat naživu, ale Koláček udělá, co se mu řekne.“
„Dobře jsi udělal, Koláčku,“ klidnil skřítka Lucius, v obličeji zpopelavělý. Na okamžik zavřel oči a sklonil hlavu nad zaťatými pěstmi, pak se pomalu postavil na nohy a vztek a žal mu vryly do tváře hluboké rýhy. „Už nemůžeme déle čekat,“ oznámil.
Hermiona se ze všech sil snažila zamrkat slzy, které jí skřítkova děsivá zpráva vehnala do očí. Zdálo se, že Narcisa Blacková se nespokojí s eugenikou a mučením, ale že se chystá k nevybíravé genocidě. Hermiona zkontrolovala svou hůlku v pouzdře a viděla, že Severus dělá totéž.
„Ne!“ zakvílel skřítek. „Ta žena je příliš mocná! Zabije vás, pane, a mladého pána také. Nesmíte tam jít! Zastavím vás!“ Vymrštil se z křesla a postavil se, jako by jim chtěl zabránit v odchodu.
„Skřítku.“
Suriel vystoupil ze stínu, kam se stáhl. Ačkoli Hermioně připadal unavený a opotřebovaný, jeho vznešenost zůstávala nezkalená. Koláčkovi se zaleskly obrovské kulaté oči a začal se prudce třást, když se hluboce poklonil.
„Veliký,“ vypískl.
Suriel poklekl na jedno koleno. „Neměl by ses mi klanět, skřítku. Zneuctíváš svůj druh.“ Naklonil se dopředu, aby se podíval Koláčkovi přímo do očí.
Hermionu hluboce zasáhl kontrast mezi nimi. Na jedné straně maličký, hubený, šedozelený, ošklivý skřítek, na druhé straně mohutný, uhlazený, plamenně černý anděl. A přesto, pomyslela si, když se mezi nimi vytvořilo nevyslovené porozumění, měli společného něco, co nedokázala přesně pojmenovat – snad nedefinovatelnou sílu prastaré magie, která v ní vyvolávala pocit syrovosti a nezkušenosti.
Pak ji anděl překvapil ještě víc, když ke skřítkovi naklonil hlavu. „Tak jim posloužíme společně, každý po svém,“ pronesl. Vstal a natáhl k Hermioně ruku. „Pojď, mé dítě. Pojďte, synové lidí. Bitva je před námi.“ Otevřel ústa dokořán a spustil divoký řev, který Hermioně rozproudil krev. Sama vycenila zuby a po jejím boku Severus hluboko v hrudi zavrčel.
Lucius se vydal v čele.
ooOOoo
V sídle bylo až děsivé ticho. Nebyla tu žádná kouzla, která by jim bránila vstoupit, a žádný alarm neoznamoval jejich příchod. S Luciusem v čele obešli dům, držíce se ve stínu stromů. Hermiona pohlédla do větví. Bylo časné jaro, a přesto se neozývali žádní ptáci. Vskutku, nikde nebylo ani stopy po životě. Dokonce i vítr utichl. V zadní části domu přetrvávalo ticho. Severus nahlédl do jedné ze stájí a rychle ustoupil; vypadal nemocně. Odtáhl Hermionu pryč.
„Tam bych nechodil,“ potřásl hlavou. „Zabila i koně.“
Vzala ho za ruku a propletla si prsty s jeho. Snažila se nepředstavovat si, co Narcisa udělala těm ubohým zvířatům, že to Severuse, který zažil hrůz plno, mohlo tak rozrušit.
„Bojím se,“ přiznala. „Co když nemůžeme…?“
Zastavil se, ovinul kolem ní volnou ruku a přitiskl si ji k hrudi v prudkém objetí.
„Copak jste šla někdy,“ zeptal se s pochmurnou intenzitou a pustil ji natolik, aby se jí mohl podívat do očí, „do nějakého boje, který stál za vítězství, s jistotou, že vyhrajete?“
Zavrtěla hlavou. „Jen bych si přála, abych se cítila lépe připravená. Vždyť ani nevíme, do čeho jdeme – třeba do chřtánu pekla.“
„Libera eas de ore leonis, ne absorbeat eas tartarus,“ odpověděl a pak s mírně pokřiveným úsměvem dodal: „In paradisum deducant te Angeli.“[1].
„Děkuji vám, Severusi.“ Dlouhou chvíli držela jeho pohled a náhle si velmi dobře uvědomovala blízkost jejich objetí a kolik by dala za to, aby se oba dostali živí z toho, co je čeká. „Ale zkusme se zatím držet dál od ráje, ano? Chci se soustředit na to, abychom si užili tenhle život.“
„To je neotřelý nápad.“
„Nenechte se tím rozhodit.“ Stiskla ho a vzápětí prudce odstrčila. „Hůlky ven, a jak by řekl Harry, nakopeme jim zadky.“
Odfrkl si. „Na Pottera se dá vždycky spolehnout, pokud jde o falešný patos. Tak pojďte.“
ooOOoo
Severuse až dosud nenapadlo, jak přítomnost stovky skřítků, kteří celou dobu nenápadně pracovali, a to i za tichého teroru během Voldemortova pobytu, vyvolávalo v sídle Malfoyů pocit života, který teď zcela chyběl. Bohaté koberce a nábytek nemohly nijak zakrýt pustotu, která v domě nyní panovala.
Koláček odvedl Suriela po zadním schodišti do Dracova pokoje. To byla jejich priorita – dostat anděla a jeho léčivý dotek k mladíkovi co nejdříve, zatímco ostatní zaměstnají Narcisu.
Teď šlo jen o nalezení Narcisy, aby ji mohli podle plánu zaměstnat.
Zatím co Severus mlčky čekal na signál, který by potvrdil, že je Draco sám, snažil se soustředit na obnovení magického pouta se svými společníky – měl pocit, že ho budou potřebovat. Ať se však snažil sebevíc, soustředění mu nešlo snadno. Svíral ho hluboký strach. Snažil se to skrývat, ale živý obraz krve ve stájích ukázal, jak daleko Narcisa sešla z cesty lidskosti. Jen někdo, kdo si zcela libuje v krutosti, mohl mít tak zjevné potěšení z mučení němých zvířat. Ať je Merlin ochraňuje a celý jejich svět, jestli ji nedokáží zadržet…
Zavřel oči a snažil se uklidnit mysl. Ještě nikdy nebylo tak těžké ukáznit své myšlenky. Dokonce i tváří v tvář jisté smrti se dokázal udržet pod kontrolou. Rukou zabloudil k jizvám skrytým pod vysokým lemem svetru. Vzpomněl na chvíli, kdy byl plný jedu, a kdy z něj jeho krev konečně, konečně smyla vinu – i tehdy se dokázal soustředit na to, co bylo třeba udělat.
Dotek na paži ho vylekal.
Hermiona mu věnovala smutný, poněkud křehký úsměv. Chápala – chápala i tehdy, uvědomil si. Vymazala se ze života svých rodičů, citově se distancovala od své náhradní kouzelnické rodiny, zpřetrhala co nejvíc vazeb, aby mohla fungovat jako bojovnice. Rozdíl teď pro Severuse spočíval v tom, že on už takový odstup neměl. Nejdřív ho Rafael přitáhl zpátky k životu a pocitu spojení, pak ho vyhodil ven… k čemu? Severus se nebránil Hermioninu neodbytnému škubnutí za paži, ani vpádu jejích prstů, které se znovu propletly s jeho. Její ruka byla v té jeho velmi malá, ale on cítil její sílu, stejně jako teď ona čerpala ze své magie a nechala v jeho mysli vyvřít její vlastní barvy, bohatý výtrysk síly a hřejivé náklonnosti. Lehce přikývla a znovu mu stiskla ruku, beze slov ho žádajíc, aby sevření opětoval.
Zahalující tma – dokonce i v bílo-zlaté chodbě zalité zimním světlem byla vždycky tam, na dosah, čekala na jeho přivítání a na oplátku vítala jeho. On byl tou tmou: havraním křídlem, tlustou přikrývkou, dechem neviditelné příšery, věcí vždy za hranicí vidění, nekonečnem, které se teď pod jejím důvěřivým pohledem protkávalo jemnou sítí zlaté, červené, zelené a fialové.
„Luciusi,“ pravil. „Pojď a připoj se k nám.“ Čekal. „Luciusi. Luciusi?“
Hermiona se nechápavě zamračila a nadechla se, aby se přidala k jeho hlasu, ale nemělo smysl mluvit. Lucius byl od nich příliš daleko. Ačkoli se oba natáhli, aby se pokusili obnovit triquetru, jeho pozornost se upírala jen a pouze na syna. Všechno ostatní bylo pryč. „Pojďme.“ Odklonil se od nich a zamířil chodbou do přední části domu.
„Luciusi! Počkej!“ zavolala Hermiona. „Je vzduch čistý?“
„Odpusťte mi,“ zvolal přes rameno.
ooOOoo
Prohledali přízemí. Kromě žalostné podívané na domácí skřítky, přivolané k audienci a smrti v salonu, nikoho nenašli.
„Měli bychom je pohřbít,“ zašeptala Hermiona. „Nemůžeme je tu jen tak nechat.“
„Až tohle skončí, zeptáme se Koláčka, co bychom měli udělat,“ slíbil Severus a zavřel dveře. Přinutil se potlačit pocit hrůzy a vydal se dál do knihovny.
„Měli bychom se podívat do podzemí?“ zeptala se.
Severus ji s úsečným přikývnutím vedl ke dveřím skrytým za velkým schodištěm. Zaváhal, než je otevřel, a pak vyslovil tiché odhalovací kouzlo. V celách nikdo nebyl – v každém případě nikdo živý.
„Já… myslím, že to ještě musíme zkontrolovat,“ poznamenala Hermiona a rukou si zakryla ústa a nos v neúspěšném pokusu zahnat pach smrti, který stoupal zdola.
„Nemusíte tam chodit,“ nabídl Severus.
„Jsem bystrozor,“ odpověděla a zvedla bradu. „A vůbec, měli bychom se držet pohromadě.“
Když se vraceli z hlubin, narazil na ně Lucius; Hermiona otevřeně vzlykala a Severus byl otřesen hrůzou, kterou objevili. Otřel si slzy z tváří a zatarasil cestu dolů do cel. Když zajistil dveře, chvíli jen tak stál a opřel si čelo o dřevo. Lucius se znovu pokusil dosáhnout na kliku, ale Severus ho odstrčil.
„Nedělej to!“ zavrčel.
„Co se děje? Co jsi našel?“ dožadoval se Lucius.
„Jak dlouho už tu žiješ a nevnímáš, co se tu děje? Jak dlouho?“ Severus se snažil zadržet hněv, který chtěl zoufale rozpoutat.
Lucius se divoce díval z jednoho na druhého. „Já tomu nerozumím.“
Hermiona si rukávem otřela sopel z nosu. „Našli jsme andělskou návnadu,“ pronesla tvrdě. „Ženy. A…“ Hlas se jí zachvěl. „Některé z nich byly těhotné. A byly tam děti. A…“
„Většina z nich zemřela hlady,“ pokračoval za ni Severus, „ale zdá se, že si tvoje žena hrála s několika posledními.“
Lucius zkřivil tvář a odstoupil od nich.
„Já… Já…“
„Neotáčej se k tomu zády!“ zařval Severus. „Tohle je tvůj dům! Měl jsi to vědět!“
„Můj syn…“ zaváhal Lucius.
„Tvůj syn není tvoje jediná starost, Malfoyi.“
„Nechte toho,“ přikázal Hermiona a vykročila vpřed. „Potřebujeme ho, Severusi. Měl to vědět, ale nevěděl – s tím se vypořádáme později. Narcisa tajila spoustu věcí před spoustou lidí, kteří to měli vědět. Vina je na její straně. Ona je tady ta zrůda.“
„Jak milé od tebe, že sis toho všimla.“
Ztuhli.
„Ale no tak.“ Tón byl lehký, nonšalantní. „Vím, že tam jste. Můžete klidně vyjít ven, vyjděte, ať už jste kdekoli.“
Severus se sotva odvážil nadechnout, znovu se natáhl po Hermioně a ani se neobtěžoval zakrýt třes v ruce.
„Co musí manželka udělat, aby se jí od manžela dostalo slov ‚rád tě vidím, drahoušku‘?“
Lucius se setkal se Severusovým pohledem, který si nedokázal plně vyložit. Bylo to, jako by se z něj odlouplo poslední pozlátko, až zbývala jen chmurná touha všechno ukončit. Otočil se na podpatku a zamířil k přední části haly, kde se zvedalo schodiště do prvního patra. Světlo shora mu ozařovalo jasné šedé oči, když se díval na svou ženu.
„Tady jsi, Luciusi. Mohl ses pro tuto příležitost obléknout trochu lépe. A co ta tvoje družina špíny a spodiny?“ Severus cítil, jak se Hermiona zachvěla nad příjemně konverzačním tónem. „Mohla bych je vyhladit z tohoto místa, ale pak by přišli o skvělou příležitost dívat se mi do tváře, zatímco by umírali, nemyslíš?“
Lucius pokynul, aniž by přerušil oční kontakt s Narcisou. Severus a Hermiona se obezřetně vydali k úpatí schodů, hůlky vytažené. Severus si připravil smrtící kletbu a zjistil, že ho to nijak nenamáhá.
Narcisa Blacková byla vždycky krásná – plavé vlasy téměř bílé a jako proutek štíhlá, obdařená víc než dost fyzickým půvabem a nenápadnou smyslností. Tam, kde byla Andromeda obyčejně hezká a snažila se vyhýbat pozornosti a Belatrix hrubá a přehnaně okázalá, si Narcisa zvolila cestu elegance a kontroly, dokonalosti ve všech ohledech. Ve svých padesáti letech byla stále tou nejkrásnější ženou, jakou kdy Severus viděl. Její tvář byla bez vrásek, nepoznamenaná kosmetikou ani kouzly mládí, její tělo v přiléhavých bílých hedvábných šatech bylo stejně pružné a ohebné jako kdykoli předtím. Zdálo se, že jí vůbec nevadí velké cákance krve, které jí barví šaty. Nezajímala ji ani krev, která jí vystříkla do vlasů, stékala po tváři a kapala na vyvýšeninu prsů. Zvedla si sukni, aby k nim udělala krok dolů, a Severus si všiml, že je zakrvácená od dokonale tvarovaných holých prstů až do půli lýtek. „Koláček,“ vydechla Hermiona. Pevněji se přitiskla k jeho ruce a její magie se při tom kontaktu rozechvěla, jak se připravovala k útoku.
„Mudlovská šmejdka a… tohle,“ poznamenala Narcisa a pozvedla obočí. „To je všechno, co jsi proti mně našel? Chudáčku Luciusi. Říkala jsem ti přece, aby ses držel mě a mých.“
„Už nemáš žádné spojence,“ pravil Lucius. „Jsi sama. Vzdej to, Narciso.“
„Žádné spojence?“ Koketně se usmála a kolem jednoho prstu si obtočila zakrvácený pramen vlasů. „Tím větší moc pro mě.“ Olízla si prst a pak si před sebou spojila zápěstí. „Tak do toho, bystrozorko,“ oslovila Hermionu. „Zatkni mě.“
Hermiona vrhla na Severuse zmatený pohled a ani se nehnula. Bylo to od ní moudré – přestože Narcisa nebyla ozbrojená a on z ní necítil žádnou aktivní magii, nehodlal jí začít věřit ani on. Věděl, že toto monstrum bude v klidu jedině mrtvé.
„Tak tedy,“ řekla Narcisa, „dobrá.“
Bez dalšího varování do nich udeřilo mohutné úderné prokletí, které všechny tři srazilo o několik kroků dozadu, navzdory štítovým kouzlům, které zvedli. Lucius zasáhl jako první a jeho kletby měly za cíl zacpat ústa a ochromit; Narcisa se jich zbavila. Hermioniným cílem bylo spoutat, ale provazy jejího kouzla Incarcerous se rozpadly, jakmile se dotkly Narcisina děsivě bílého těla. Severusova Avada kedavra se jí prostě rozplynula v kůži, když se zachvěla a usmála se. V odvetě na ně vrhla něco, co vypadalo jako všechna známá ničivá kouzla najednou, a to vše bez jediného pohybu. Zatímco Severus, Hermiona a Lucius zoufale odráželi, kryli se a vraceli marné protiútoky, kletby létaly vzduchem, zasahovaly stěny, okna, portréty a nábytek a vše se měnilo v trosky a rozdrolenou omítku. Severus se opřel o Hermionu a předal jí svou sílu, což jim pomohlo udržet se na nohou tváří v tvář strašlivému náporu, ale bez Luciuse nemohli zvrátit průběh bitvy a Lucius byl ve své snaze zničit svou ženu až příliš cílevědomý. Severus se už ani nedokázal dotknout jeho magie.
Stejně náhle, jako bitva začala, také skončila. Severus a Hermiona se k sobě přitiskli, dýchali a třásli se následnými otřesy, zatímco Lucius se zvedl z kolen zpátky na nohy a zaujal unavenou bojovou pózu.
„Odlož tu svou hůlku, manželi,“ pobídla jej Narcisa. „Tohle je nuda. Myslím, že bychom měli pozvat Draca, aby se k nám připojil na závěrečné dějství, nemyslíš?“ Zvýšila hlas. „Miláčku, pojď hned dolů.“
Ve tmě nad nimi zaslechli váhavý pohyb. Když se přiblížil, k jejich uším dolehlo namáhavé dýchání a tlumené skučení bolesti. Severus se zvláštním pocitem, v němž se mísil vztek a otupělá beznaděj, sledoval, jak se Suriel pomalu, pomalu šourá po schodech dolů do světla, v náručí zkroucený uzlíček hadrů a kostí.
ooOOoo
Hermiona cítila, jak se jí hroutí svět, ale držela se při vědomí. Nechtěla zradit své společníky tím, že by se stáhla do slabosti. Bude silná. Bude.
Ale pohled na anděla ji málem složil. Na kůži měl nafialovělé modřiny, na těle hluboké, nezahojené rány, ústa měl rozbitá a stříbrná od krve a jedno oko opuchlé. Křídla měl svěšená, peří polámané a potrhané. A byl spoutaný – všude svázaný žhnoucími provazy, z nichž trčely kruté trny a při každém pohybu ho ještě více drásaly. Přesto Draca stále nesl v náručí, jako by to byl ten nejcennější poklad, kterým pro Luciuse i byl. Položil balíček Luciusovi k nohám a klopýtl zpět, zakopl a spadl na spodní schody, kde ležel a němě trpěl.
„Surieli,“ zalapala po dechu Hermiona. „Ach, bože, ne – bože, je mi to tak líto…“
„Ticho, šmejdko,“ nařídila Narcisa. „Tak co, Luciusi? Copak nepoznáváš svého syna? Nechceš se pokochat svým dílem?“
Lucius s námahou ovládl své rysy. „Jak to, že je to moje dílo?“ Hlas se mu zlomil.
„Tohle způsobil tvůj špinavý mudlovský původ, manželi. Můj syn by byl čistý, nebýt tebe. Musíme brát jako štěstí, že – jak se ukázalo – on není tím vyvoleným. Teď je celý tvůj. Nepotřebuji ho.“
Hermiona se zalykala hloubkou Narcisiny krutosti, a přestože se Severus rychle pokusil zvuk potlačit kouzlem, znovu upoutala pozornost druhé čarodějky.
„Snad tě toto umlčí,“ řekla.
Hermiona vykřikla, když se jí roztříštila stehenní kost a ona spadla na zem, přičemž si vyrazila hůlku z ruky. Málem se pozvracela z té silné, palčivé bolesti a pohledu, jak jí kost proráží kalhoty a jak její krev smáčí látku a podlahu pod ní. Severus klečel vedle ní, černé oči měl vytřeštěné a v panice se snažil zastavit proud krve, aniž by jí způsobil ještě větší bolest, každý dotek však vyvolával další vlny agónie a ona se zmohla jen na nové lapání po dechu a křik.
„Zřejmě ne,“ poznamenala Narcisa. „Myslíš, že bys mě mohla ušetřit toho rámusu, kdybych pohrozila tvým přátelům, ty malá havěti?“ Její oči se upřely na Severuse.
„Ne! Prosím! Nech ho na pokoji! Já to zkusím! Já to zkusím! Prosím!“ Hermiona se mu přitiskla k rukám a ze všech sil se snažila zatnout zuby a umlčet svůj zrádný hlas. On ne. Ne, on ne. Prosím, ne on, přála si.
„Ach, můj bože. Žádná sebekázeň. Já vím…“ Narcisa se pobaveně usmála. „Severusi Snape, vzpomínám si, že už jsi jednou zaplatil, ale možná to bylo nedostatečné.“
Hermiona bezmocně sledovala, jak mu hlava trhla na stranu a ruka, rudá její krví, mu sjíždí ke krku, kde se najednou leskl a mokval límec svetru. Upadl dozadu, vydával bublavý zvuk a oči se mu klížily.
„Luciusi! Pomozte mu!“ vykřikla Hermiona.
Ale Lucius už padl na kolena vedle uzlíčku zčernalých kostí a kůže, který byl vším, co z jeho syna zbylo. Třesoucíma se rukama se dotkl zničené tváře a nějakým zázrakem se Dracovy podivné stříbrné oči otevřely.
„Ta… ti…“ zasípal.
„Teď jsi na řadě ty,“ zacvrlikala Narcisa sladce. Poprvé pohnula rukou a levitovala svého manžela do vzduchu, kde zůstal viset jako rozbitá panenka. „Tohle si budu užívat.“ Otevřela mu mělkou ránu na tváři a s otevřenými ústy vstoupila pod padající kapky krve.
[1] Jedná se o citáty z latinské mše. První z nich se překládá jako: „Vysvoboď je z chřtánu lva, nedopusť, aby je pohltil Tartaros“. Druhý zní: „Ať vás andělé uvedou do ráje.“