Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8

„To je nemožné,” namítl Doktor. „Nelze vymazat ani špetku zkušeností jakékoliv formy života. To se nemůže stát.“

Hermiona si vzpomněla na všechna slova, která za desítky let školní docházky a práce vymazala, a představila si, že všechna existují někde jinde. Myšlenky, nápady a obrazy, které přechodně vznikaly a nikdy úplně nezmizely.

„Co se s nimi tedy stane?“ zeptala se. „Lidé neustále mění své názory. Nebo něco napíšou a pak to vymažou. Co se stane s těmi nápady nebo postavami...“

„S lidmi,“ opravil ji Doktor.

„Ano, s lidmi. Dobře. Co se s nimi stane?“

„To nevím. Někde existují. Žádný nápad není nikdy zbytečný, víš?“ Vyskočil a šel si pohrát s nějakými páčkami a tlačítky. Hermiona přemýšlela, kolik z nich je jen pro parádu a kolik skutečně dělá něco užitečného.

„Naši přátelé jsou nezvěstní,“ řekla Hermiona. „Zmizeli. Každá stopa po nich je pryč. Všechny záznamy a knihy, které se o nich zmiňují. Všechny jsou pryč.“

„Takže slavní přátelé?“ zeptal se Rory.

„Ano. Poněkud,“ řekl Severus.

„Hmm,“ řekl Doktor a stále si pohrával s knoflíky. „Extrakce zdrojového kódu je neobvyklá. Nikdy předtím jsem to neviděl. Fascinující.“

„Jsou to lidé, uvědomujete si to, Doktore?“ Hermiona rozpoznala známky chování vědce fascinovaného anomálií. Ale tady šlo o Harryho a Draca, ne o nějaký zdrojový kód. Nebyly to kousky dat, které by se daly vyjmout a strčit někam do alternativního vesmíru.

Doktor vzhlédl a zvedl obě obočí. „Samozřejmě. Lidé!“

Poklepal na několik dalších tlačítek a zatočil páčkou, která vypadala trochu jako rotující vršek.

„Tak do toho,“ řekl. „Jdeme.“

„Kam jdeme?“ zeptala se Amy.

„Jdeme po jejich stopě,“ doplnil Doktor a otevřel dveře TARDIS.

„Čí?“ zeptal se Rory.

„Aha!“ řekl Doktor. „Vypadá to, že jsem nebyl jediný, kdo zachytil jejich pach.“

Za dveřmi, stojícími ve stínu rozlehlého lesa, stáli tři muži. Jeden vysoký, štíhlý a tmavovlasý. Druhý menší a s pískově blonďatou kšticí. Další jen o něco vyšší než ten tmavovlasý, s vlasy barvy pepř a sůl a s brýlemi s rohovými obroučkami.

„Kdo jste?“ zeptal se tmavovlasý muž. „A co děláte v policejní budce?“ Nahlédl do dveří a vykulil oči.

Menší muž také vykulil oči a usmál se. „Uvnitř je větší, že ano?“

„Jak jste to věděl?“ zeptal se Doktor s přídechem člověka přistiženého při chybném kroku, který je naopak zvyklý na to, že nově příchozí bývá ohromen a zmaten.

„Doktor, předpokládám?“ přeptal se menší muž, přičemž ignoroval svého společníka a natáhl k oslovenému ruku.

„Ano,“ potvrdil Doktor. „Měl bych vás znát?“

„John Hamish Watson, k vašim službám.“

Hermiona cítila, jak se Severus napřímil, a slyšela, jak se prudce nadechl. Mohlo by to být ono? Znamenalo to něco? Ach, můj bože.

„Sherlock Holmes?“ zeptal se Severus a přistoupil k vysokému muži.

„Jediný a jedinečný,“ řekl.

„To těžko,“ zamumlal Doktor, ale nevšímali si ho.

„A vy jste?“

„Severus Snape.“

„Ze série o Nevillovi Longbottomovi?“ otázal se doktor Watson.

„Ze série o Nevillovi Longbottomovi?“ Hermiona potlačila smích, ale Severus téměř zavrčel. Jako by to slyšela. Dvacet let špehoval. Znovu a znovu riskoval život. Zachraňoval Harryho znovu a znovu (ale Harry teď neexistoval, připomněla si, jen Neville). Málem zemřel. A to všechno kvůli ‘sérii o Nevillovi Longbottomovi’?

„Počkat, Severus Snape na konci toho příběhu umírá.“ Watson se otočila k Rupertovi. „Setkáváme se s nimi v polovině cesty nebo něco takového?“

Rupert si odkašlal a pohrával si s brýlemi.

„Ne tak docela,“ řekl.

„Válka skončila před dvaceti lety,“ řekla Hermiona. „A Severus Snape očividně nezemřel. Zachránila jsem ho.“ Natáhla k němu ruku a on ji k jejímu překvapení přijal. Byla překvapivě teplá a její ruka do té jeho dobře zapadla.

Watson přejel pohledem od jednoho ke druhému a ušklíbl se. „Co jsi tedy provedla s Ronem, Hermiono?“

Hermiona, zaskočená jeho důvěrným oslovením, se zarazila. Bylo zvláštní, že toho o ní ví tolik a zároveň tak málo.

„Vlastně ti do toho nic není,“ řekla. „Ale jestli to musíš vědět, chodili jsme s Ronem několik měsíců a pak jsme se rozhodli, že nám bude líp, když budeme přátelé. Bylo to hrozné,“ dodala tlumeně. „Myslím to chození.“

Severus jí stiskl ruku a otočil se k Holmesovi. „Vy taky nejste úplně takový, jakého bych vás čekal,“ řekl. „Žádný čepice ani dýmka. A kde máte plášť z jelenice?“

„Čepice! Sherlockovská čepice!“ Watson se zatvářil nadmíru spokojeně, ale Holmes pod neexistující čepicí v podstatě pěnil.

„Nikdy to nebyla moje čepice. Je to hloupá čepice. Ušanka. A kouření dýmky je odporné. Mám raději cigarety, ale kdo by si v Londýně udržel kuřácký zlozvyk? Mizérie.“ Holmes se zatvářil nedůtklivě. Hermiona se opřela o stěnu TARDIS a vyprskla smíchy.

„Miluju multivesmíry!“ zvolal Doktor, zamával rukama a rozjařeně se roztočil. „Tolik zábavy!“

„Co jsou to multivesmíry?“

Osm hlav se otočilo za hlasem a Hermiona vypískla: „Harry!“ Rozběhla se přes palubu a vrhla se mu kolem krku.

Za ním stál Draco a tři další muži, z nichž jeden poskakoval na špičkách a vypadal, že radostí pukne. A za těmi všemi stála bělovlasá žena s podrážděným výrazem.

„Zdá se, že jsme je našli,“ řekl Doktor. „Nebo přesněji řečeno, oni našli nás. Fantastické!“

***

Když se nad tím zamyslíte, čtrnáct lidí bylo opravdu příliš mnoho na to, aby se vešli do policejní budky, i když byla uvnitř větší.

„Nemůžeme si sednout venku?“ zeptala se Hermiona.

Severus se jí nedivil. Sám by potřeboval trochu čerstvého vzduchu. Najít Draca a Pottera – přesněji řečeno, být jimi nalezen – byla obrovská úleva, ale skoro slyšel, jak se Hermioně otáčejí kolečka v hlavě. Tady ještě neskončili. Ani náhodou.

„Tak tedy,“ začal Severus, „kde to jsme, Doktore?“

„Na jednom z mých oblíbených prázdninových míst. Stokorcový les.“

„Znovu ne,“ zasténal Harry.

„Ty už jsi tady byl?“ zeptala se Hermiona.

„Tady nás to vyhodilo,“ řekl Draco. „Uprostřed lesa, uprostřed noci.“

„Au,“ řekla Amy.

„Měla jsi vidět ta zvířata. Merline. Taková nepříjemnost.“

Severus pobaveně naslouchal svému bývalému studentovi. Rád by viděl, jak se Draco střetává s animovanými plyšáky. Vlastně, uvědomil si, možná tu příležitost ještě bude mít.

„Ven, to je ono!“ zvolal Doktor a znovu otevřel dveře.

Přistáli na mýtině uprostřed lesa. Dlouhá tráva se vlnila ve větru a vůně polních květin a teplé země znamenala po dusnu uvnitř TARDIS úlevu. Hermiona vytáhla hůlku, vyčarovala pohovky a židle a všichni se usadili v nejpodivnějším předpokoji, jaký kdy Severus viděl.

O čtrnáct nešikovných představení později tu byli uprchlíci ze čtyř vesmírů – pěti, pokud počítáte i Ruperta, a jak byste ho mohli nepočítat? – uvěznění v šestém.

„Takže,“ začal Doktor a obrátil se k Rupertovi. „Jak se má Jack?“

Rupert zasténal: „Jak znáš Jacka?“

„Myslel jsem, že Jacka zná každý.“

„Kdo je Jack?“ zeptal se Holmes, očividně rozčilený, že je mimo.

Severus se usmál. Zřejmě ne všichni znali Jacka, a když na to přijde, tak ani celý příběh. Což mu připomnělo – jakkoli to všechno bylo fascinující, něco někde se zřejmě strašlivě pokazilo.

„Ruperte.“ Použil svůj nejlepší profesorský hlas a s potěšením sledoval, jak se narovnávají páteře a jak bloumající oči zaostřují. „Vysvětlete mi, prosím, jak dva z mých bývalých studentů zmizeli nejen z kouzelnického Londýna, ale i ze své vlastní historie.“

Rupert si odkašlal a všichni se naklonili dopředu.

„Ano, dobře. Ehm.“

„Londýn je kouzelnický?“ zeptal se Arthur s vytřeštěnýma očima.

„Ne, Arture,“ odsekla Carolyn, „v Londýně žijí kouzelníci. A nemůžu uvěřit, že jsem to právě řekla.“

„Zázraky nikdy nepřestávají,“ zamumlal Douglas.

„Jak to myslíte, že jsme zmizeli z naší vlastní historie?“ zeptal se Potter.

Hermiona se podívala na Severuse a pak na Pottera. Ach, ano. Tuhle část zapomněli zmínit. Zamumlala: „Promiň,“ a gestem chtěla vyjádřit něco v tom smyslu, že to vysvětlí později.

„Jak se dá zmizet z vlastní historie?“ zeptal se Holmes a gestem ukázal na Draca a Pottera. „Buď existujete, nebo ne.“ Zvedl obočí a beze slov dal najevo, že ti dva samozřejmě existují.

„Není to tak jednoduché, pane Holmesi,“ namítl Rupert.

„Zřejmě ne,“ souhlasil Doktor, opřel se ve svém pohodlném křesle a zkřížil nohy. „Podrobně nám to vysvětlete.“

„Ale pospěšte si,“ zamumlal Holmes.

„Dobře,“ kývl Rupert. „Dobře. Tohle by mohlo pomoct.“ Sáhl do kapsy a vytáhl kostku z něčeho, co vypadalo jako pergamen. Severusovi to připomnělo tu prokletou mapu, kterou měl Potter. Tu, kterou ve škole vyrobil jeho otec. Tahle však byla složitější, komplikovaně skládaná struktura, která protínalo něco, co vypadalo jako tepny naplněné barevnou tekutinou.

„To je mapa,“ začal Rupert.

„Čeho?“ zeptal se Martin a naklonil se tak dopředu, až si Severus myslel, že snad spadne ze židle.

„Všeho,“ řekl Rupert. „Všech vesmírů. Všech příběhů, které se kdy odehrály, i těch, které se teprve odehrají. O životě každého tvora a o tom, jak se protíná s ostatními. Jak jsem řekl, všeho.“

Všeho.

První se pohnul Holmes a sáhl po mapě, jako by to byl klíč k jeho osobnímu vesmíru.

„Sherlocku!“ Watson byl okamžitě u něj.

„Umíš si to představit, Johne? Co všechno bychom s tím mohli dělat? Každý příběh! Každý člověk! To je konec nudy!“

„Ale není naše, Sherlocku.“ Holmes se zarazil, když ho Watson chytil za paži. Podíval se na Watsona s nemožnou potřebou v očích. Prosil.

„Já to potřebuju. Získej to pro mě.“

Watson se zachvěl a odtáhl Holmese od Ruperta a zářivě barevné kostky. Severus poznal pohled v Holmesových očích – pohled narkomana, který objevil novou látku, látku s nekonečným potenciálem.

„Ne, Sherlocku. Ne.“

Holmes se podíval na svého přítele a zamrkal, jako by si chtěl pročistit zrak. „Ne?“

„Pojď,“ řekl Watson a vedl ho zpátky k pohovce. „Nebude to nuda. Slibuju.“

Severus si nejprve myslel, že se mu to jen zdá. Ale ne, bylo to skutečné. Hermiona se k němu skláněla, ruku měla obtočenou kolem jeho, její dlaň byla stále položená v jeho větší dlani. Víc cítil, než slyšel její povzdech, když mu položila hlavu na rameno. Nikdy se nedozvěděl, co Holmese přimělo právě v tu chvíli vzhlédnout, ale detektiv a bývalý špeh se zahleděli jeden na druhého v dlouhém okamžiku porozumění. Holmes pohlédl na svého společníka a rty mu zaškubaly způsobem, kterému Severus naprosto rozuměl. Náklonnost, vděčnost a upřímné nepochopení, jak to že právě on si zaslouží takového společníka. Takového obdivuhodného společníka.

Severus naklonil hlavu a Holmes se usmál. Možná si toho Hermiona všimla, možná ne, ale rozhodně se mu nezdálo, že sklouzla rukou z jeho paže a místo toho mu ji ovinula kolem pasu a přitiskla ho k sobě.

***

Hermiona si říkala, že je jen otázkou času, než se objeví zvířata. Koneckonců tohle byl jejich svět. Zajímalo ji, jestli budou potřebovat židle.

Slyšela je dřív, než je uviděla. Šeptání a šustění mezi stromy. Dusot, který ji, upřímně řečeno, trochu znervózňoval – těžké kroky, které se k nim přibližovaly.

„Kdo je tam?“ zeptala se Amy a vyskočila na nohy. „Jsme ozbrojení!“

„To rozhodně nejsme,“ řekl Doktor a postavil se vedle ní.

Watson sklopil oči k zemi a Hermiona pozvedla obočí. Ona a Severus byli také ozbrojeni, ale nehodlala to vytrubovat.

„Říkal jsem ti to, Tygře,“ ozval se tichý, smutný hlas. „Je tady nějaká oslava, ale nikoho nenapadlo mi to říct.“ Za hlasem následoval velký šedý osel, jehož dlouhé uši a svěšený ocas byly stejně smutné jako jeho hlas.

„Zeptáme se, jestli si můžeme taky hrát,“ řekl další hlas, vyšší a mnohem veselejší než ten první. „Určitě budou chtít, abychom se k nim přidali. A možná, že jeden z nich dokonce bude tygr!“ Dovnitř vskočil pestře zbarvený tygr, s černými a oranžovými pruhy, a poskakoval jim - doslova - před očima.

„To je radost,“ zamumlal Douglas. „Tvor hyperaktivnější než Artur.“

V tu chvíli Artur vzhlédl. „Ahoj!“ řekl. „Tohle není večírek, ale přesto tu můžeš být, jestli chceš.“

Tygr se široce usmál a Hermiona byla vděčná, že ty zuby jsou jen z látky a vycpaniny.

„Musíme ale probrat pár důležitých věcí, tak se prosím ztište,“ řekla jim co nejjemněji.

„Mohou přijít blíž i ostatní?“ zeptal se Tygr. „Nikdo z nich není tygr, ale i tak jsou docela přátelští.“ A skutečně, hned za ním se vynořil zbytek obyvatel Stokorcového lesa: Pú, Prasátko a Králík, za nimi strnule letěla Sova, jejíž pera na křídlech byla trochu pocuchaná.

„Zřejmě ano,“ řekl Severus.

„Ijáček říkal něco o večírku,“ ozvalo se malé růžové prasátko. „Mají prasátka vstup na večírek povolen?“

Stáli tam, tvorové, kteří by, pokud Hermiona věděla, neměli existovat. Všichni se dívali jeden na druhého a mysleli si totéž.

„Samozřejmě, že vstup je povolen i prasátkům,“ potvrdil Harry a sklonil se, aby malého tvora uklidnil. „Prosím, zůstaňte.“

Šest párů knoflíkových očí se na něj obdivně zahledělo.

„Tak kdo z nás je skutečný?“ zeptal se Martin a vyslovil otázku, kterou si všichni mysleli. S vytřeštěnýma očima se rozhlížel kolem sebe a nebyl si jistý, kdo přesně je způsobilý odpovědět.

„Jestli můžu,“ ozval se Rupert a vstal s rukama sepjatýma za zády. „Rád bych to vysvětlil.“

Martin se zatvářil nejistě, ale nakonec se posadil, stejně jako všechna vycpaná zvířata. (Hermioně se ulevilo, že nepotřebují židle.) Jako děti, které poslouchají pohádku na dobrou noc, se všichni otočili k Rupertovi a čekali, až začne.

„Kdysi dávno,“ začal, „před prvním okamžikem zaznamenaného času, se objevily spirituální bytosti a jejich představy. Z úrodné půdy jejich myslí vzešla stvoření všech možných tvarů a vesmíry všech možných konstelací. Tyto múzy rodily další múzy a společně svými sny zalidňovaly vesmír.“

„A svými plyšovými hračkami,“ zamumlal Draco. Hermiona slyšela, jak se Severus uchechtl, a pak potlačila smích, když Harry plácl Draca po paži a vysloužil si na oplátku úšklebek.

Rupert protočil oči a pokračoval: „Časem vesmírem proudily příběhy všeho druhu, dokonce i příběhy o vypravěčích příběhů, až nakonec Architektka stanula na vrcholku nejvyšší věže a promluvila hlasem dostatečně silným, aby ho slyšela každá živá bytost. Řekla: ‘Bytosti, vy a vaše příběhy jste příliš cenné na to, abychom je ztratili v chaosu, kterým se naše světy staly. Dovolte mi postavit ještě větší věž a pevnost, abych vás a vaše příběhy uspořádala. Budeme je inspirovat a řídit. Postavíme domov, který je všechny pojme.’

Ale tvorové byli zmatení a neorganizovaní. A tak když Architektka začala stavět svou pevnost, jen se dívali a divili se. A pak, když byla stavba téměř hotová, se na vrchol nejvyšší hory postavil Kartograf a promluvil hlasem dostatečně silným, aby ho slyšel každý živý tvor.

Řekl: ´Architektko, tvá pevnost je krásná, ale je statická. Dovol, abych ti ukázal mapu, kterou jsem vytvořil, na níž jsou zakresleny všechny příběhy a vypravěči příběhů, a jak se spolu s příběhy pohybují, rostou a plodí ještě více příběhů.’ A tak Architektka pozvala Kartografa, aby se k ní připojil ve Věži, a společně přivedli ony bytosti - múzy - do tohoto prostoru a společně pokračovali ve vyprávění příběhů.“

„Počkej, počkej,“ namítl Harry. „Příběhů?“

„Příběhů,“ potvrdil Rupert. „Inspirujících příběhů a vyprávění o životech všech lidí v každém vesmíru.“

„Náročná práce,“ poznamenala Carolyn.

„Ta největší. Opravdu,“ přikývl Rupert.

„Neodpověděl jste mi na otázku,“ řekl Martin. „Kdo z nás je skutečný?“

„Nevím, jak ty, Martine, ale já jsem určitě skutečný,“ řekl Douglas.

„Já taky!“ řekl Arthur.

„Někdy si nejsem jistý, jestli jsem skutečný,“ řekl Ijáček. „Zvlášť když prší a já nemám deštník a jsem celý mokrý, jako by déšť nevěděl, že na mě padá.“

„Všichni jste skuteční,“ řekl Rupert. „Svým způsobem.“

„A co vy?“ zeptal se Severus. „Co jste zač?“

„Jsem múza. Manažer.“

Douglas si odfrkl: „Samozřejmě.“

Martin zkřivil rty. „Nevšímejte si ho. Douglas vůbec nerespektuje autority.“

„Jen si nemyslím, že někdo, kdo nepracuje v první linii, má co mluvit do toho, co je skutečné.“

„Na to se snadno zapomíná,“ poznamenal Severus a Hermionu by zajímalo, na co si vzpomněl.

„Jako se zapomnělo na Harryho a Draca?“ zeptala se Hermiona. „Zmizeli, Ruperte. Jako by vůbec neexistovali.“

„Ano, no. Technika je úžasná i strašná zároveň, že?“ Rupert si pohrával s brýlemi. „Příběhy, postavy...“

„Lidé,“ vložil se do toho Doktor.

„Lidé, odpusťte mi. Lidé, to všechno je vytvořeno a uloženo ve zdrojovém kódu uchovávaném v síti, která běží pod Pevností.“

„Není to zálohované?“ zeptal se Watson. „Základní pravidla, víte?“

„Ano, no, jsou to nové systémy. Máme samozřejmě postupy pro případy havárie. Ale. Ehm. Múzy, které psaly Harryho Pottera a Draca Malfoye, před několika dny zmizely.“

„Když zmizeli Harry a Draco?“ zeptala se Hermiona.

„Ano. Zdá se, že si s sebou vzali zdrojový kód. Pro tenhle případ nemáme žádnou zálohu.“

„Ale oni jsou přímo tady,“ namítla Hermiona.

„To tedy jsou,“ řekl Rupert. „Ale obávám se, že je nemám jak znovu zapojit do děje, pokud nenajdeme Lance a Gwen a chybějící kód.”

„Myslíš tu hezkou dívku s blond vlasy a muže s mečem?“ zeptal se Medvídek Pú.

„Přesně tak,“ kývl Rupert a zatvářil se nadějně.

„Včera tudy prošli,“ řekl Králík. „Měli s sebou podivnou stříbrnou krabičku, ale ta spadla do jezera. Ona se moc zlobila, ale on jí řekl, že na tom nezáleží. Že je to všechno výmysl a že jediné, na čem záleží, je... něco jako ječmenná láska.“ Králík se tvářil podrážděně, že by jeho milovaný ječmen mohl být jakkoliv spojena s takovými problémy.

„Věčná láska, předpokládám,“ opravil ho Holmes. „A ten stroj?“

„Skladovací zařízení,“ řekl Rupert. „Přenosné.“

„Obsahující zdrojový kód,“ dodal Severus.

„Obávám se, že ano.“ Rupert nenavázal oční kontakt, místo toho se rozhodl studovat stébla trávy pod svýma nohama.

„Ale oni jsou tady!“ namítla Hermiona se zoufalstvím. „Na zdrojovém kódu očividně nezáleží. Jsou tady.“

Rupert zavrtěl hlavou. „Nemohou se vrátit domů. Byli by tam cizí.“

„Tak proč je vidíme, proč je poznáváme?“ zeptal se Severus.

Rupert se zamračil. „Vlastně si nejsem jistý.“

„Upřímně.“ Doktor vyskočil na nohy. „Copak jste se  za deset tisíciletí vyprávění nic nenaučil?“

„Vysvětli to,“ prořízla ticho Amy.

Doktor vytáhl nástroj, který byl téměř, ale ne úplně podobný hůlce. Byl dlouhý a stříbrný a z jeho špičky zářilo světlo. Měl na sobě tlačítka a páčky jako miniaturní přístrojová deska.

Přistoupil k Harrymu a Dracovi a přístroj jim podal. Bylo ticho a on se zamračil.

„Zvláštní,“ řekl. „Nechte mě přemýšlet.“

Všichni mlčeli, Doktor přecházel sem a tam a mumlal si pro sebe. Sem a tam, tam a sem, až si Hermiona pomyslela, že možná začne křičet.

„Aha!“ pronesl nakonec. „Je ode mě hloupé, že jsem si to neuvědomil. Zdrojový kód,“ řekl a přistoupil k Severusovi a Hermioně, „je přímo tady.“ Poklepal ne-hůlkou na Severusovu hruď a pak s ní mával nahoru a dolů podél jeho těla a pak podél jejího. Přístroj zapípal a zabzučel a Doktor se usmál. „Tady. Je to přesně tak, jak jsem si myslel.“

„Jak je to možné?“ zeptal se Rupert. „Zdrojový kód by měl existovat pouze v systémech a paměťových zařízeních múz.“

„Vy dva, jak jste s těmi muži spojeni?“ zeptal se Doktor a Ruperta ignoroval.

„Je to můj přítel,“ řekla Hermiona. „Jeden z mých nejlepších přátel.“ Usmála se na Harryho a ten jí úsměv oplatil. Byl skutečný. Existoval. Nejenže ho viděla, ale také to cítila v srdci.

„A co ten druhý?“ Doktor ukázal na Draca, který mávl rukou. Kdy to začal mít všechno na háku?

Podívala se na Severuse a ten rychle zamrkal. Jak vysvětlit tomuhle cizinci, kdo je Draco?

„Byl to můj svěřenec. Můj student. Syn mého dobrého přítele. Záleží mi na něm.“

Doktor přikývl. „Jak jsem si myslel. Jsou s nimi spojeni. Myslím citově. Bylo by velmi nepříjemné, kdyby byli propojeni doslova. I když, jak o tom tak přemýšlím, možná by to pomohlo, když zmizeli.“ Odmlčel se, ztracený v myšlenkách.

„Doktore?“ pobídl ho Rory. „Zdrojový kód.“

„Aha, jasně. Promiňte. Zdrojový kód je uvnitř každého z nich. Už nepotřebují vaše múzy ani jiné pomůcky. Lidé existují, protože jsou známí a milovaní.“ Namířil svoje zařízení na Ruperta, který sebou trhl, o krok ustoupil a spadl do křesla. „Existují, protože je vidí někdo, komu na nich záleží. Tečka.“

Hermioniny oči se naplnily slzami. Nemohla si pomoct. Severus si povzdechl a otočil se k ní.

Podívejte se na mě, prosil Harryho té dávné noci. Harry se podíval, ale ne dost pozorně. Ne tak pečlivě jako Hermiona, která se rozhodla otočit, aby zkontrolovala, jestli se dá zachránit.

„Pak už vás nepotřebujeme,“ řekla Hermiona. „Vezmeme je zpátky a všechno se vrátí do starých kolejí.“

„Možná,“ řekl Rupert.

„Rozhodně,“ řekl Doktor. „Nesou zdrojový kód. Znovu se zařadí do příběhu, až ty dva přivedou domů.“

„Dobře,“ kývl Severus.

„Jen co si promluvíme s Architektkou a Kartografem,“ dodala Hermiona.