Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9

„Cože?“ Najednou se ozvalo tolik hlasů, že Hermiona nedokázala s jistotou říct, kdo promluvil.

„Nepůjdu domů, dokud si nepromluvím s Architektkou a Kartografem,“ zopakovala. „Copak jste mě předtím neslyšeli?“

„Málokdy poslouchají,“ řekl Holmes. „Zvlášť když říkáte něco opravdu důležitého.“

„Toho jsem si všimla,“ potvrdila Carolyn. „Má pravdu. Těžko se můžeme vrátit k tomu, co bylo, aniž bychom si s těmi lidmi promluvili. S múzami. Nebo lidmi. Nebo co to jsou. S těmi, kteří si troufají určovat naši realitu.“

„Přesně tak,“ souhlasila Hermiona.

„Nemůžeme jen tak vtrhnout ke stvořitelům vesmíru a prohlásit, že jdeme na kus řeči,“ namítl Martin a jeho hlas zněl jen trochu pisklavě. „Nebo můžeme?“

„Proč ne?“ nadhodil Artur. „Jsou to taky jenom lidi, ne?“

„Třeba je jeden z nich tygr!“ ozval se Tygr.

„Ne!“ V tomto bodě byl Rupert neústupný. „Ani jeden z nich není tygr.“ Sevřel kořen svého nosu a pak pokračoval. „Do Pevnosti Architektky a Kartografa se nedá jen tak nakráčet,“ řekl. „Prostě vás všechny pošlu zpátky tam, kam patříte. Můžete po mně poslat zprávu a já...“

„To sotva,“ přerušila ho Carolyn. „Já nikam nepůjdu, leda do té Pevnosti.“ Postoupila dopředu, až stála vedle Hermiony.

„Rozhodně nemůžeme jít domů, dokud nebudeme mít zpátky naši velitelku, že ne, Martine?“ zeptal se Douglas.

„Nevěřím, že bychom bez ní mohli fungovat, Douglasi,“ odpověděl Martin. Narovnal se. „Fikce, nefikce.“

„Souhlasím,“ řekl Douglas. „A já bych zase rád o trochu lépe poznal tuhle mladou ženu, než se vrátím k nudnému životu kopilota,“ usmál se na Hermionu. Panebože.

„To nebude nutné,“ ozval se Severus, než Hermiona stačila zareagovat. „Tahle mocná a brilantní čarodějka bude mít na starosti mnohem důležitější věci.“

„Já umím mluvit, Severusi,“ ohradila se Hermiona, ale jeho majetnictví i obdiv ji potěšily a pobavily. 

„Jsem zadaná, pane Richardsone,“ pokračovala a pohlédla úkosem na Severuse. Díky jeho spokojeného výrazu mírně zrůžověla. „A zaneprázdněná. Ale jestli chcete, můžete nám dělat páté kolo u vozu.“

Severus se ušklíbl a Hermiona ucítila, jak se jí v hrudi rozlilo teplo. Byli tým. Celek.

„Je tu pro nás všechny místo?“ zeptal se Watson a rozhlédl se po mýtině, kde se vytvořil poměrně velký dav.

Doktor se poškrábal na hlavě a řekl: „Teoreticky ano. Někteří z vás by mohli jít do knihovny. Ve druhém patře je bazén olympijských rozměrů, kdybyste se chtěli osvěžit.“

„Mohou jít s námi i moji přátelé a příbuzní?“ zeptal se Králík.

„Ne!“ zvolal Draco.

„Nepotřebujeme TARDIS,“  prohlásil Rupert. „Můžu otevřít portál.“

„Ne!“ protestoval Artur. „Chci letět v TARDIS. Prosím? Můžeme letět v TARDIS? Dokonce udělám ten zvuk.“ Odmlčel se a vydal ze sebe tiché zaskřípání.

„TARDIS vydává svůj zvuk sama, Arthure,“ řekl Martin. „A jestli Rupert říká, že nemusíme cestovat takhle, měli bychom ho poslechnout.“

„Proč byste museli poslechnout?“ zeptala se Hermiona. „Proč to má na starosti on? Ruperte, můžete otevřít portál, aby TARDIS mohla přistát uvnitř Pevnosti?“

„Zatím se mi s TARDIS nepodařilo v Pevnosti přistát,“ ozval se Doktor. „Budeme ten portál potřebovat.“

Rupert hledal podporu u Martina, ale ten upíral zrak na Hermionu. „Předpokládám, že ano. Vlastně jsem to nikdy nedělal. Ehm. No, nemáme tím pokusem co ztratit.“

Rozhlédl se kolem sebe. „Myslím, že nejlepší bude jít nejdřív dovnitř.“ Ano. To by šlo. Celé shromáždění se nacpalo do policejní budky, jen Hermiona se Severusem čekali venku a přihlíželi.

„Mám podezření, že porušuje docela dost pravidel,“ kývla Hermiona směrem k Rupertovi.

„Hmm. Měla by ses tedy cítit mezi svými,“ uculil se Severus.

„To bych měla,“ souhlasila. „I když v současnosti už v tom nemám praxi.“

„Prý je to trochu jako jízda na testrálovi. To se nezapomíná.“

Oči se mu leskly, téměř rošťácky. Jí bušilo srdce až v krku. Bylo úžasné vidět ho takhle otevřeného, dokonce hravého. Kdy se naposledy bavil? Porušoval nějaká pravidla? Rozbouřil vody? A když se nad tím zamyslela, kdy naposledy se bavila ona?

„Je čas udělat nějaký zvuk,“ řekla, chytila ho za ruku a otočila se, aby zamířila do TARDIS.

***

Nakonec došlo k tomu, že knihovna v TARDIS byla optimálním místem, kam se během přepravy schovat. Když se plyšové hračky zabavily bazénem – samozřejmě ne ve vodě (voda a plyšáci nejdou dohromady), ale vedle něj, kde debatovali o jeho podstatě - piloti grilovali Doktora ohledně TARDIS a John Watson probíral s Rorym jemnější stránky mimozemské medicíny, zůstali Severus s Hermionou v knihovně sami, tedy až na Sherlocka Holmese.

„Vím, že je vymyšlený, ale nemůžu si pomoct. Chci se ho na něco zeptat,“ zašeptala Hermiona. Zabrali si jeden stůl a pan Holmes byl ponořený do četby u druhého.

„Neposlouchala jsi pořádně Doktora, Hermiono. Ani Ruperta, když už jsme u toho. Je stejně skutečný jako my.“

Hermiona těkala očima mezi Holmesem a Severusem. „Je to znepokojivé, víš,“ řekla. „Že o mně John Watson věděl. O nás. O tom, kdo jsme. A ne proto, že by četl noviny nebo že by prošel naší válkou.“

„Určitě to není víc znepokojující než to, že my o nich víme všechno. Nebo alespoň o nějaké jejich verzi.“

„Řekl bych, že mluvíte o mně,“ ozval se hluboký hlas z druhého konce místnosti. „Mnohem efektivnější je mluvit se mnou.“

Hermiona si zakryla obličej rukama, tváře rudé jako pivoňka.

„Připojíte se laskavě k nám?“ požádal ho Severus.

Detektiv neodpověděl, jen s knihou v ruce vstal a přesedl si na židli u jejich stolu.

„Filozofie?“ zeptala se Hermiona při pohledu na hřbet knihy, kterou právě položil na stůl.

„Samozřejmě,“ potvrdil Holmes. „Povaha reality vyžaduje nekonečné studium.“

„Myslím, tedy jsem.“ Severus se opřel na židli a založil ruce na hrudi. „Celkem prosté.“

„Ale jste tím, za koho se považujete? Tím, kým si myslíte, že jste?“ pokračoval Holmes.

„Co na tom záleží?“ zeptala se Hermiona. „Jen mi jde o to, abych měla kontrolu sama nad sebou a nad svým osudem. Představa, že mě stvořily někde nějaké múzy a rozhodují o tom, kdo jsem a co dělám, je odpudivá.“

„Myslíte si, že lidé, kteří žijí v reálných světech, mají nad svým osudem větší kontrolu? Nepodléháme snad všichni světu kolem nás? Bez ohledu na to, jak iracionální to je, je to pravda.“

„Sentiment, Sherlocku?“ Na konci stohu knih přiléhajícího k jejich stolu stál Watson. „Kdo by to byl řekl?“

„To není sentiment,“ namítl detektiv. „Je to skutečnost. Žádný člověk není ostrov. Lidé si nemohou pomoci, ale jsou ovlivňováni jeden druhým.“

Severus se úzkostlivě vyhýbal Hermioniným očím. Cítil na sobě její pohled, který měla ve zvyku používat, když se objevila taková témata. Už se zdokonalil v uhýbání před ním a nebezpečnými tématy, která doprovázel. Vyhýbat se diskusím o vztazích, náklonnostech a péči mu obvykle posloužilo – i když ne moc dobře. Přesto nemohl popřít, alespoň ne sám sobě (už ne), že nedostatek diskusí nijak nezabránil rozvoji právě toho, čeho se obával.

Vzhlédl. Hermiona se na Watsona usmívala a on jí úsměv oplatil. Trochu smutný. Trochu rezignovaný. Sdílený okamžik porozumění. Holmes se tvářil zmateně, těkal očima mezi svým přítelem a Hermionou a přes Severuse zpátky k Watsonovi.

„Zase sentiment?“

Watson se posadil vedle Holmese. „Sentiment, ano. Docela hodně, pokud se nemýlím.“

„Aha.“ Zavrtěl hlavou. „Ztráta času.“

„Neodsuzuj to, dokud to nezkusíš,“ řekla Hermiona a Severus ucítil, jak se její prsty propletly s jeho. „Vlastně si myslím, že už mám dost čekání na to, až se osud ohledně mě konečně rozhoupá.”

Severusovi poskočilo srdce v hrudi. „Je to děsivější, než si myslíš,“ řekl, ale položil svou ruku na její.

„Počítám, že méně děsivé než být kolečko v soukolí,“ poznamenal Watson, ale Severusovi se nelíbil výraz na jeho tváři a stejný výraz na Hermionině. Ne, vůbec se mu to nelíbilo.

Ti dva, čarodějka a doktor, se na sebe usmáli. Oba vojáci. Přeživší, odhodlaní a tvrdohlaví, a Severus zachytil Holmesův pohled.

„Měl bych si dělat starosti?“ zeptal se Holmes.

Hermiona se zachichotala. „Na vašem místě bych si je dělala,“ řekla a usmála se na Watsona.

„Nezapomeň, Sherlocku. Býval jsem voják,“ usmál se Watson na svého společníka šibalsky. „Vojáci umějí využít každý okamžik a je nejvyšší čas, abych se v tom zase pocvičil.“

TARDIS se otřásla při přeskoku z jednoho nekonečně malého bodu reality do druhého a zachvěla se při přechodu z jednoho okamžiku v čase a prostoru do jiného, který byl prastarý a zároveň zcela nový.

***

Čekají, když se otevřou dveře do TARDIS. Architektka a Kartograf se rozvalují na polštářích, jako by se modré policejní budky zhmotňovaly uprostřed jejich pracovny každý den.

Když se cestující vyškrábou ven a rozptýlí se po místnosti, klenutý prostor v horní části Pevnosti začne být poněkud přeplněný. Někteří jsou nahrbení nervozitou, jiní nadskakují radostí z nového dobrodružství. Dost nesourodá skupina. Rupert však ke každému z nich cítí příval náklonnosti.

„Kde jsou Lance a Gwen?“ zeptá se Architektka, která pozoruje vystupující pasažéry. „Zdá se, že jste dostal zpět všechny kromě nich.“

„Lance a Gwen jsou pryč,“ prohlásí Severus a vykročí vpřed. „Zdrojové soubory, které ukradli, byly zničeny a oni utekli.“

„Předpokládám, že se potulují v 'Le Morte de Arthur',“ řekne Holmes znuděně. „Pokud máte ještě zájem je najít.“

„Proč jste je nepřivedl zpátky?“ zeptá se Kartograf. „Podle našich pokynů.“

Rupert vykročí vpřed, ale tentokrát je to jiné. Už není tak vyděšený jako před nedávnem a má mnohem menší sklon se plazit.

„Měli jsme jiné priority.“

Architektka vstane. „Vaše priority jsme vám stanovili my. Žádné jiné nejsou.“

„Zřejmě to neplatí,“ vloží se do toho Hermiona a v očích jí ostře zajiskří. „Překvapení. Má svou vlastní hlavu. Stejně jako my všichni.“

„Iluze,“ mávne Kartograf pohrdavě rukou. „Nadutost dřevěné loutky, která touží být skutečným chlapcem.“

„Nadutost?“ Severusův hlas je tichý a hluboký a místnost to, jako vždycky, zklidní. „Vy máte tu drzost mluvit s námi o nadutosti?“

„Taková jsou fakta. Existujete jen z rozmaru múz, které vás píší. Můžeme kdykoli zničit vaše zdrojové soubory a zbavit se vás.“ Kartografovi zbělí rty a zlostně si odfrkne.

Odněkud vedle Severuse se ozve tiché ‘Ach!’, ale Rupert nemá čas přemýšlet, kdo to byl.

„To neuděláte. Nemůžete,“ protlačí se dopředu Hermiona. „Vy a vaše hloupé múzy jste mi nedokázali zabránit, abych zachránila Severuse, a rozhodně nebudete ovládat žádné další aspekty mého života. Ani trochu.“

Architektka zvedne malý elektronický tablet a poklepe na něj. Poté svraští čelo. „Rebel,“ zamumlá a vzhlédne.

Rebel. To je ono.

„To jsi byla ty,“ vydechne Rupert a otočí se na Hermionu.

„Já?“

„Ty ses stala rebelem. Na konci Longbottomovské série.“ Která byla dřív Potterovskou sérií.

Severus sebou trhne, ale Rupert ho ignoruje.

„Nic takového jsem neudělala.“

„Měla jsi následovat Rona,“ řekne Rupert. „Ale ty ses otočila, že?“

Hermiona přikývne: „Nemohla jsem ho tam nechat umřít. Zvlášť ne samotného.“

„Fiktivní postavy se mají řídit pokyny svých múz,“ řekne Architektka. Ostře ukáže na Hermionu prstem. „Porušila jsi pravidla.“

„Nikdo mi žádná pravidla nesdělil,“ namítne Hermiona a její vztek se projevuje jiskřením a praskáním magie okolo ní, „a navíc bych s nimi nikdy nesouhlasila. Nikdo mi nebude říkat, co mám dělat. Ani teď. Nikdy.“

„A co chceš dělat?“ zeptá se Kartograf. „Co je tak důležitého, že to ospravedlňuje to, že se staneš rebelem?“

Hermiona udělá další krok vpřed, Severus si pospíší za ní. Rupert stojí po jejich boku dřív, než si uvědomí, co udělal. Popohání ho její slova.

„Je rebel jen proto, že byla schopná postavit se nám na odpor,“ řekne Rupert. „Ne proto, že by udělala něco špatného.“

„Vlastně,“ ozve se Doktor a zvedne hlavu od knihy, kterou čte, „právě to, že se stala rebelem, jim umožnilo udržet si vzpomínky i po zničení zdrojových souborů. Každý z nich už předtím vybočil ze scénáře, víte? Mohli svobodně prohlubovat své vazby a vytvářet si vlastní zdrojové soubory.“ Usměje se a zanoří hlavu zpátky do knihy.

„To je naše práce. Naší prací je zajistit hladký chod multivesmírů. Nemůžeme je jen tak nechat...“ Architektka neurčitě mávne rukou nad skupinou.

„Nechat nás, co? Dělat vlastní rozhodnutí?“ Holmes zúží oči. „Pánovitost nemám moc v oblibě.“

„To nemá,“ přikývne Watson. „Ani trochu.“

„Ne, to rozhodně ne, jak vám dosvědčí můj bratr,“ dodá Holmes. Oba se na sebe usmějí a Rupert žasne, jak jsou všichni živí, každý z nich je mnohem víc než inkoust na papíře.

„Co tedy říkáte na múzy, které utekly?“ zeptá se Harry. „Máme se řídit pokyny. Co mají dělat ony?“

Rupert by na tuto otázku mohl odpovědět. Mají se řídit omezeními dle svého postavení. Řídit se zákony vyprávění a struktury příběhu.

K čertu s tím.

„Máme udržovat pořádek a čistotu věcí. Spořádanost. Není to tak?“

Kartografova tvář zrudne a Architektce zbělají rty. Ani jeden z nich nepromluví, ale pak ticho přeruší rána, které se rozlehne komnatou.

Zpoza vysokého zrcadla umístěného na vzdáleném konci místnosti se vyřítí žena s vlnitými blond vlasy a za ní svalnatý muž v něčem, co vypadá jako brnění.

„Hej, Lanci, pozor na ten meč,“ zavrčí ona žena a pospíší si z jeho dosahu.

„Pořád je v pochvě, Gwen. Nevyváděj.“

„Skvělé, že jste se k nám připojili,“ vypálí Rupert ostře. Možná už není zastáncem pravidel, ale tihle dva mu způsobili víc než dost problémů.

Oba vzhlédnou. Rupert se usměje svým nejžraločejším úsměvem. Dokáže si jen představovat, jak vypadají. Postavy – lidé – různých žánrů (a druhů, pokud počítal i Pány času a plyšáky, a to on počítal) se netváří příliš přátelsky. Dokonce ani hračky ne.

„Sakra, Lanci. Říkala jsem ti, že tyhle dveře nebyly dobrý nápad.“

„Naopak,“ řekne Kartograf. „Vždycky vás rádi vidíme. Už jsme si říkali, kam jste se poděli.“

Rupert se zachvěje. Jeho schopnost vcítit se do situace rybičky v akváriu, kterou všichni očumují, roste každým okamžikem.

Lance si narovná zbroj a vykročí vpřed. Ukloní se. Opravdu se ukloní.

„Proboha,“ zamumlá Snape. „Copak nevíte, že ta zbroj, kterou máte na sobě, je ze špatného století?“

Lance zamrká a sklopí zrak. „Tohle měli k dispozici.“

„Prostě jsme to tak napsali,“ řekne Gwen. „Až na to, že se ukázalo, že to bylo mnohem špinavější. Tedy ne to brnění. To místo. Kamelot. Celé to místo bylo špinavé. Páchlo.“

„Museli jsme odtamtud vypadnout,“ dodá Lance. „Nebylo to zdaleka tak romantické, jak jsem si představoval.“

„Vtipné,“ poznamená Draco tlumeně. Rupert se pousměje Harryho postrannímu pohledu.

„Je to všechno mnohem složitější, že ano?“ nadnese Rupert otázku do éteru.

„Chcete nám říct, že jste utekli se zdrojovými soubory postav – s DNA mých přátel – a vrátili jste se, protože to na váš vkus bylo příliš špinavé?“ Hermioniny oči jsou divoké a její vlasy také. Rupert si nepamatuje, že by v příběhovém oblouku, na který dohlížel, byla takhle zuřivá, ale na druhou stranu začíná chápat, že jejich práce jako múz je teprve začátek. Špička ledovce.

„Pravda je vždycky hlubší, než se zdá,“ pronese Severus. „Vždycky.“

Hermiona ho obejme kolem pasu a přitáhne si ho k sobě.

„Pro ty, co se umí dívat, jsou důkazy zřejmé,“ řekne Holmes a podívá se na Severuse. „Ve vašem světě je zřejmě jen málo lidí, kteří k tomu mají vlohy.“

„Velmi málo,“ souhlasí Severus. „Víceméně jen jeden.“

Hermiona se začervená.

„Stačí jeden,“ řekne Holmes a podívá se na Watsona.

„Jestli už jste skončili s flirtováním, možná bychom se mohli vrátit k problému,“ promluví Architektka. „K našim rebelským postavám a múzám.“

„Nevidím v tom žádný problém,“ řekne Doktor. „Nikdo už nechybí. Každý se může vrátit tam, kam patří, nebo někam jinam, pokud chce.“

„Měli by se vrátit tam, kam patří, ale metastruktura byla pravděpodobně poškozena tak, že se nedá opravit. Takové narušení jsme tu neměli už celá staletí.“ Kartograf se vydá na obchůzku podél zrcadel, která lemují místnost. Jeho roztříštěný odraz skotačí po stěnách.

„Nemůžete lidem zabránit, aby dělali svá vlastní rozhodnutí,“ ozve se Draco. Všechny hlavy se překvapeně zvednou. „I když jsou hloupá.“

„Všechny dobré příběhy zahrnují hloupá rozhodnutí,“ řekne Architektka. „I když většinou očekáváme, že budou spíš v mezích příběhu, než že je spáchají rebelské postavy nebo múzy.“

„Proč ne?“ zeptá se Douglas. „Vždycky jsem považoval hloupá rozhodnutí za rovnocenné příležitosti.“

Carolyn si odfrkne.

„V dobrých příbězích,“ řekne Martin. „A taky vám musím říct, že mluvíte o našich životech, ne o vaší zábavě.“

Ozve se souhlasné zamručení.

„Co byste po nás chtěli? Kritizovat je snadné. Ráda bych viděla, jak byste to řešili vy,“ založí si Architektka ruce na hrudi.

„Naznačujete, že byste se vzdali svých pozic a dovolili, aby je převzal někdo jiný?“ zeptá se Rupert. Při té představě se mu zatočí hlava. „Kartograf a Architektka jsou ve vedení už milion cyklů narativního času. Nikdo si nepamatuje, jak se příběhy vyprávěly před nimi.“

„Z dobrého důvodu,“ poznamená Architektka.

„I když předat to na pár cyklů by byla úleva, ne?“ zeptá se Kartograf. „Mohli bychom prozkoumat světy. Vyrazit na dovolenou.“

„Na dovolenou?“ Architektka se zatváří zaujatě.

„To je úžasný nápad,“ řekne Watson. „Dát si pauzu a přenechat otěže někomu jinému.“

„Nabízíte se?“ zeptá se Kartograf.

„To sakra ne,“ odpoví Watson a uculí se. „Ale myslím, že je to skvělý nápad.“

„Nabízí se někdo z vás?“ zeptá se Architektka se zúženýma očima. „Rychle kritizujete, ale pomoc nabízíte pomalu.“

Ozve se zvuk, jako když se napíná pružina, následovaný radostným výkřikem.

„Tygr to udělá!“

„Tygr to rozhodně neudělá,“ prohlásí Carolyn pevně.

„Ale mami, proč ne?“ Arthurovi jiskří oči a vypadá, že by se nejraději přidal k Tygrovi.

„Dokážeš si to představit?“ zeptá se Amy polohlasně. „Arthur a Tygr řídí multivesmír.“

Ruperta to jaksi zaujme a podivně zláká.

„Ijáček se může připojit,“ řekne Tygr, přiskočí k oslíkovi a šťouchá do něj, dokud nezavrčí.

„Musí předstoupit někdo další, nebo to nebude fungovat,“ řekne Harry a významně se zadívá na Hermionu.

„Ale ne. Ne, ne, ne,” couvá Hermiona. „Mám doma práci. Důležitou práci.“

„Důležitější než zajištění autonomie lidí ve všech světech?“ zeptá se Harry.

„To zní jako práce, která by se ti líbila,“ připojí se Draco, ale vyhne se Harryho pohledu.

„Je to ideální práce pro Hermionu,“ pokračuje Harry. „A vlastně i pro Snapea. Vy dva byste to měli dělat společně.“

V tu chvíli Severusovi potemní oči.

„Jestli si myslíte, že opustím svou laboratoř kvůli administrativní práci, tak jste ještě víc mimo, než jsem si dřív myslel.“

„Administrativní práce? To si myslíš, že tady děláme?“ Kartograf se zatváří uraženě. „Tohle je vrchol kreativity.“

„Myslíte blokování kreativity,“ zamumlá Hermiona.

„Tygr je kreativní!“ Momentálně zkouší, jak vysoko se dokáže odrazit, a měří si svůj postup v zrcadlové stěně.

„Sakra, Hermiono. Jestli to vy dva nevezmete, tak multivesmír skončí ve spárech...“ Otřese se.

Hermiona se otočí k Severusovi. Severus se na ni podívá. Ona nakloní hlavu jedním směrem a zamyšleně se zamračí. On svraští čelo a zamračí se. Ona vyprskne smíchy a on se zasměje.

„Nebudu tohle místo řídit,“ prohlásí Hermiona. „Budu konzultantka. Myslím, že múzy a příběhy se o sebe postarají samy. Berte, nebo nechte být.“

Rupert se usměje. Architektka přikývne. „Souhlasím.“

Severus se otočí k vycpanému tygrovi.

„Tygře, ačkoli jsem si jistý, že bys odvedl úžasnou práci, domníváme se, že bude nejlepší, když to Hermiona a já převezmeme, zatímco Architektka a Kartograf budou pryč,“ řekne Severus opatrně. „Věřím, že to chápeš.“

Tygr na okamžik přestane poskakovat a jako by na světě zhaslo světlo.

„Nemusíš se cítit špatně, Tygře,“ řekne Ijáček. „Takové věci se mi stávají pořád. Půjdeme domů a dohlédneme na něco jiného.“

„Budeme moc rádi, když nám občas poradíš, jestli budeš chtít,“ řekne Hermiona a natáhne se k Tygrovi, aby ho poplácala po tlapce. „Víš, kdyby se objevily nějaké otázky.“

„Kdybyste našli dalšího tygra a potřebovali vědět, co jí, vyhledejte mě a já vám to povím.“

„Přesně tak,“ kývne Hermiona. „To určitě uděláme.“

„Takže tu zůstanete?“ zeptá se Carolyn.

Hermiona se rozhlédne a kroutí hlavou, jako by ji to ohromilo. „Zdá se, že ano. I když já bych se ráda vrátila domů a vzala si svoje věci. Dala lidem vědět, kde jsem.“

„Zbytečné,“ řekne Architektka. „Stačí to napsat a bude to.“

„Stačí to napsat?“ To promluví Martin a zní to, jako by už samotná tato myšlenka byla zjevením.

„Vyprávěj realitu, kterou si vybereš, a bude to tak,“ řekne Architektka. „Takhle se staví světy.“

„Pomocí slov?“ zeptá se Martin.

„Pomocí slov a všeho, co v sobě zahrnují.“ usměje se Architektka. Už jen představa dovolené jí udělala dobře.

„Věřím, že to zvládnu,“ řekne Severus. „Slova. Ano. Ano, určitě.“