Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 3.

S tváří lesknoucí se potem a hábitem přilepeným k tělu se Harry konečně vypotácel z koupelny a okamžitě zabodl pohled do Draca. „Slova nedokážou vyjádřit hloubku mé nenávisti k tobě, Malfoyi.“

„Už je ti líp?“ Na Harryho vkus se Draco, kterého upřeně sledovaly oči Greengrassové, usmál až příliš zářivě. „A jsi si jistý, že už jsi skončil?“

„Draco, tohle byl jeden z mimořádně nepříjemných zážitků mého života.“ Harry se na okamžik zarazil, než se na něj zamračil. „To říká člověk, kterého uštkl zatracený bazilišek. Takže by to mělo raději skončit!“

„Nazdár, strejdo Harry!“ Teddy zamával ze židle na svého kmotra a lehce nakrčil nos. „Vypadáš na sračky.“

„Teddy Remusi Lupine!“ Andromeda okamžitě upřela oči na svého vnuka, který se najednou jakoby scvrknul. „Jsi příliš mladý na to, abys používal takové výrazy!“

„Ale ty mu to říkáš vždycky, když ho vidíš v takovémto stavu!“ zafňukal Teddy na babičku, aby dal najevo svůj protest.

„Dostal tě, Andy,“ zasmál se Harry, když zachytil její zrůžovění, a pak chlapce lehce prohrábl ve vlasech. „Jak se máš, prcku?“

„Sestra babičky Andy nám vyprávěla pohádku! A pak babička Andy vyprávěla o Pobertech…“ Krátce se zamyslel a našpulil pusu. „Ale ona to neumí tak dobře jako ty.“ Na chvíli se odmlčel a najednou namířil prst směrem k Dracovi. „A zjistil jsem, že je pod pantoflem!“

„Ano?“ Harry se ušklíbl, když sebou Draco v reakci na bratrancova slova škubl. „To je dobrá detektivní práce, prcku. Zjistil jsi ještě něco?“

„Hm… jo!“ Teddy se vzrušeně usmál, než ukázal na Astorii. „Přemlouvá ji, aby ho před tebou chránila!“

„Aha, chápu,“ pokýval Harry hlavou a podíval se na Astorii. „Tak to už se rýsují bojové linie.“ Na chvíli se odmlčel a pak se přemýšlivě zahleděl na Dafné. „Řekněme, Greengrassová…“

„Ne, Pottere, nechci, abys mi předváděl, jak dobře umíš zacházet s koštětem,“ ušklíbla se na Harryho Dafné a zkřížila ruce na prsou.

„Jsi si jistá? Jsem opravdu velmi, velmi dobrý.“ Harry se na ni zazubil, a pak se uchechtl. „Ale na to jsem se tě nechtěl zeptat.“

„Já chci!“ ozval se Teddy a oči mu zářily nadějí. „S koštětem jsi nejlepší, strejdo Harry!“

„No, rád tě vezmu na svůj Kulový blesk, jakmile ti to babička dovolí,“ odvětil Harry zlehka, i když se pousmál výrazu, který se Dafné rychle rozlil ve tváři. „Děje se něco, Greengrassová?“

„Svolení ti dám někdy mezi dneškem a mou mrtvolou, Harry,“ odpověděla Andromeda klidně a usrkla si čaje. „Musím ti připomínat, že jsem tě viděla na koštěti? Takové sebevražedné pohrdání osobní bezpečností Teddymu nedovolím.“

„Proto jsem odmítla navštívit jedinou Dracovu hru,“ souhlasila Narcisa a pohlédla na svého dotčeně vyhlížejícího syna. „Představa, že ho uvidím v takové situaci…“

„Abys věděla, nikdy jsem nebyl v opravdovém nebezpečí,“ protestoval Draco s hlasitým odfrknutím a zkřížil si ruce na hrudi. „To jsem nechal na Potterovi.“

„Ach, sladké vzpomínky.“ Harry našpulil rty a zamyšleně vzhlédl. „Quirrell, který mi zaklel koště, tvůj šílený domácí skřítek, který na mě poštval Potlouk, aby mi zlomil ruku, tvoje předstírání, že jsi mozkomor, pak skutečný mozkomor…“ Chvíli si klepal na spodní ret, načež se odmlčel, otočil hlavu a zamračeně se podíval na Malfoye. „Pátý ročník.“

Draco sebou během Harryho popisu opakovaně trhal, načež jen pokrčil rameny. „Počkej chvíli! Za ten zákaz mohla Umbridgeová.“

„Ta písnička,“ prohlásil Harry pevně, zkřížil ruce na hrudi a pak si povzdechl. „Nedovolíš mi panáka že?“

„Písnička?“ Draco se na okamžik odmlčel a čelo se mu soustředěně svraštilo, jak pátral v paměti. „Která?“

„Weasley je náš král,“ odpověděla Dafné a pohodlně se opřela v křesle. „Vzpomínáš si? Ta, kvůli které se na tebe vrhl Potter a jedno z dvojčat?“

„Jsem si jistý, že to je pořád jedna z Georgových nejmilejších vzpomínek,“ pokýval Harry souhlasně hlavou a zamířil hůlkou k jedné ze skleniček.

„Harry, přece se nebudeš pokoušet vykouzlit alkohol, že ne?“ zeptala se Andromeda přehnaně sladce.

„Uvažoval jsem o tom, ano,“ připustil Harry, hůlku stále vznášející se nad sklenicí. „A vzhledem k tomu, že to kouzlo znám už od šestého ročníku, těžko by to byl jen pokus.“

„Snaží se strejda Harry zase onemocnět?“ ozval se Teddy a pak jen na Harryho hleděl se slzami v očích, které se s každým dalším okamžikem zvětšovaly a ve světle se leskly.

„Strejda Harry je rád nemocný,“ zamumlal si Harry pod nos a pak se podíval na Andromedu. „Snažit se využít Teddyho je prostě nízké, Andy.“

„Naučil se to sám, aby se pokusil dostat z problémů. Naneštěstí pro něj úplně stejný trik zkoušela jeho matka, když byla v jeho věku.“ Andromeda se usmála s láskou v očích a pak se podívala na Harryho. „A uvědomuješ si, že když v tom budeš pokračovat, skončíš na marách, že?“

„Jsou horší věci než smrt, Andy.“ Harry se na ženu napůl usmál a nedbale pokrčil rameny. „Aspoň vím, co mě tam čeká.“

„A jestli si dobře pamatuju Jamese a Lily, tak to nebude zrovna vřelé přijetí,“ odpověděla Andromeda chladně. „Také si nedovedu představit, že by moje dcera a zeť byli příliš nadšení tím, že jsi opustil svého kmotřence.“

„Nezapomeň zmínit, jak bude Tichošlápek zuřit, že jsem nežil šťastný a naplněný život, nebo jak bude zklamaný starouš Albus se svýma jiskřícíma očima.“ Na chvíli se odmlčel a promnul si bradu. „Dovedu si představit, že Sev se bude nejspíš usmívat a všem říkat, že jim to říkal.“

Dafné zamrkala a s otevřenou pusou šokovaně zírala na tak nenuceně otupělého muže před sebou. Snažila se spojit si ho s tichým, ale tak životem překypujícím teenagerem, kterého viděla naposledy. „Zatraceně, Pottere! Co se ti stalo?“

„Strejda Harry onemocněl,“ odvětil Teddy s pohledem upřeným na Harryho a po tvářích mu stékaly slzy. „Teď chce jít za mojí mámou a tátou.“

„A za svojí mámou a tátou,“ souhlasně pokýval Harry hlavou, pozvedl hůlku a zadíval se na ni. „Víš, kolikrát jsem uvažoval o tom, že na sebe namířím tuhle věc a zkusím do třetice všeho dobrého?“

Po tvářích kolem stolu se rozlily pohledy naprostého šoku. Jen dvěma, kterým Harry čelil, se vyhnuly. Andromeda seděla se známým výrazem rezignace, zatímco Teddy na Harryho hleděl naprosto zmateně. Dracovi se nakonec podařilo s cvaknutím zubů zavřít pusu a konstatoval: „Tohle bude prostě rozkošné.“

„Malá rada, Malfoyi,“ ušklíbl se Harry, zatímco točil hůlkou mezi prsty. „Prostě toho nech raději hned; nebo už jsi zapomněl, co se stane, když se zapleteme?“

„Pokud si dobře pamatuju jistou příhodu, byl jsi to ty, kdo zůstal ve spěšném vlaku v úplném spoutání a se zlomeným nosem,“ střelil Draco zpátky a ve stříbřitých očích mu zableskla odhodlanost.

Harry chvíli mrkal, pak se opřel a vyštěkl krátkým, hořkým smíchem. „U Merlina, na to jsem zapomněl. Jeden z mých nejzářivějších okamžiků, že?“

Teddy, opět se slzami v očích, odvrátil hlavu a podíval se na Draca. „Pomůžeš mému strejdovi Harrymu, aby se uzdravil?“

„Udělám, co bude v mých silách, bratránku,“ přitakal Draco a překvapeně zamrkal, když se chlapec zvedl ze židle, oběhl Harryho a prudce ho chytil kolem pasu.

„Prosím! Nechci, aby byl ještě víc nemocný!“ Teddy se pevně tiskl k Dracově hrudi a slzy mu stékaly po tvářích. Draco jemně, nejistě začal pomalu hladit bratrance po vlasech. „Už jsem přišel o mámu a tátu! Nemůžu ztratit strejdu Harryho! Nemůžu!“

„Neboj se, bratránku,“ šeptal Draco tiše chlapci do ucha, zatímco stříbřité oči upíral do mrzutého pohledu otupělých smaragdových. „Postarám se, aby se mu udělalo líp. Dokonce, i kdybych musel toho arogantního idiota celou dobu s křikem nakopávat.“

„Mám takový pocit, Malfoyi, že má v plánu tě k tomu přimět,“ poznamenala Dafné poté, co Harry beze slova vzdorovitě zkřížil ruce na prsou a pevně zaryl prsty do hůlky.

ooOOoo

„Víš, Pottere, stal se z tebe opravdový hajzl,“ ozvala se mu za zády Dafné a podmračeně hodnotila jeho zmuchlaný, potem ulepený hábit, který na něm visel. „Nemůžu uvěřit, že jsi to všechno udělal ze všech lidí zrovna před svým kmotřencem!“

„Proč mě teda sleduješ, Greengrassová?“ Harry zahlížel přes rameno na blonďatou čarodějku, která se mu prakticky lepila na paty. „Proč nejdeš dělat to, co dělají namyšlené zmijozelské princezny, když nejsou zrovna rozmazlované namyšlenými zmijozelskými zmrdy, jako je Malfoy?“

„Protože někdo se musí sakra postarat o to, aby ses nedostal k alkoholu!“ zavrčela Dafné. „A protože sem moje sestra přišla trávit čas se svým snoubencem, byla jsem do této funkce zvolena já.“

„Nemůžu za to, že Malfoy je idiot, který si rád ukousne víc, než dokáže spolknout,“ ušklíbl se Harry a nedbale pokrčil rameny. „Vždycky byl takový, pamatuješ?“

„Ano, ale tentokrát se zdá, že místo toho, aby se choval jako hloupý sobecký hajzlík, dělá něco pro někoho jiného.“ Dafné se na chvíli odmlčela, než se zamračila ještě víc, zatímco jí oči mírně změkly. „Kdežto ten nejobětavější kluk ve škole se chová jako sobecký blbec.“

„Greengrassová, mně už od dvanácti let říkají všemi možnými jmény,“ pokrčil Harry apaticky rameny a líně na ni zvedl obočí. „Vyrostl jsem mimo jiné na tom, že mi říkali zrůdo. Už před lety jsem se opravdu přestal zajímat o slova, která lidem neustále vycházejí z úst. S dostatkem chlastu se všechna ztlumí.“

„Tak znovu – jak se ti to sakra stalo, Pottere?“ Dafné se nedokázala ubránit nedůvěřivému pohledu, který jí přetrvával na tváři, když sledovala pomalu narůstající Harryho rozčilení.

„Proč se mě na to, do prdele, všichni pořád ptají, jako by to byla nějaká velká zasraná záhada?“ Harry nakonec ta slova téměř vykřikl a upřel na ni planoucí oči. „Život se, kurva, stal. To je to! Lidi si pořídili svoje zatracené životy, zaměstnali se jimi a mě nechali, do prdele, za sebou. Tak to prostě, kurva, chodí! Jak říká dobrá Hermiona, už nejsme v Bradavicích! Každý má svůj život a nemá čas trávit ho se starými přáteli jako dřív!“

„Takže co, protože tví kamarádi si žijí své životy, ty ses rozhodl ponořit do láhve? To je od tebe dospělé, Pottere!“ střelila po něm Dafné, zatímco jí v tmavých očích začalo doutnat. „Mluvíš o tom, že se z tebe stává sobecké děcko!“

„No, vzhledem k tomu, že se v mém dětství střídalo otroctví, lidé snažící se mě zabít a boj o holý život, abych zachránil sobecké, sebestředné zadky ostatních lidí, tak to asi znamená, že se mi konečně splnilo přání být stejný jako všichni ostatní!“ Harry se ušklíbal a z jeho slov kapal sarkasmus, když se k Dafné otočil čelem. „Ale co ty o mně teda, sakra, víš, hm, Greengrassová? Celý náš pobyt ve škole jsi strávila v jiné koleji. Draco, sebestředný hajzlík, jaký byl, má aspoň zatracený důvod myslet si, že se mě musí pokusit ‚zachránit‘. Ale ty? Ty jsi byla jen nějaká bezejmenná holčička, která nanejvýš jen seděla bokem, dívala se a nic nedělala.“

„To se ti tak snadno říká, viď, Pottere? Pro tebe je všechno jen černé a bílé,“ oplatila mu Dafné zamračeně. „Ne všichni jsme byli ti zatracení vyvolení!“

„Ne, nebyli,“ souhlasil Harry a na rtech mu zahrál vítězný úsměv, když se nad ní tyčil. „Většina neměla s žádnou z těch zatracených sraček nic společného! Většina byli jen obyčejní kouzelníci, kteří odmítli sedět jako ovce a čekat, až je někdo zabije. Lidé se jmény jako Tonksová, Lupin, Weasley, Grangerová, Longbottom, Láskorádová, Moody a další! Lidé, kteří se postavili, i když věděli, že jim hrozí nebezpečí, že tím ohrožují své rodiny, své blízké, a víš, kurva, proč to udělali, Greengrassová?“

Dafné o krok ustoupila a strach náhle prolomil hořící ohnivou stěnu vzteku, když narazila na čirý jed v jeho slovech. „Tak proč?“

„Protože, sakra, věděli, že když to neudělají, je jen otázkou času, kdy jejich rodiny stejně budou trpět! Věděli, že starouš Tomík nikdy nebude spokojený, že nikdy nepřestane, i kdyby se mu podařilo vyhladit všechny mudlorozené a poloviční krve na ostrovech! Kam myslíš, že by potom obrátil svůj jed, svou nenávist?“ Posměšně na ni pohlédl očima, které jako by zářily jako ta odporná Avada kedavra. „Řekni mi, Greengrassová, kde jsi byla, když rodiče mého kmotřence té noci položili život v boji? Kde jsi byla, když se Malfoy snažil zachránit svého kamaráda před vlastní hloupostí? Kde jsi byla, když ŽENA V DOMÁCNOSTI zabila Belatrix Lestrangeovou?“

Dafné se scvrkla a klopýtla dozadu, protože Harry se před ní tyčil jako nějaký rozhněvaný přízrak. Náhle si vzpomněla, že pod klidným zevnějškem sobeckého, dětinského opilce se stále skrývá chlapec, který zůstal naživu a porazil Pána zla. A konečně po chvíli pod tím spalujícím pohledem promluvila tichým, zahanbeným šepotem. „V bezpečí, doma, se svou rodinou.“

„Tak si ani neopovažuj myslet, že máš právo ode mě požadovat odpovědi, Greengrassová! Malfoyovi, Draco, ti byli přinejmenším tam! Ale ty? Ty a zbytek ovcí jste čekali a třásli se ve svých postelích, až Voldemort konečně obrátí svou pozornost k vám.“ Harry ta slova vyplivl, načež se otočil na patě a odkráčel pryč.

Chvíli tam stála, krčila se a byla rozpolcená mezi tím, zda se sebrat a utéct, nebo se dát do pronásledování, jak slíbila. Pak náhle ucítila ruku, kterou jí někdo klidně položil na rameno. Polekaně se zalkla a překvapeně vytřeštila oči, když se za ní objevily netečné rysy Luciuse Malfoye.

„Vrať se k ostatním, děvče. Já se o něj postarám.“ Slova pronesl s uklidňující mírností a odtáhl ruku, i když očima stále sledoval rozzlobenou postavu Harryho Pottera.

Dafné se na krátký okamžik zhluboka nadechla a uklidnila, než opatrně zavrtěla hlavou. „Nic ve zlém, pane Malfoyi, ale vzhledem k vaší minulosti, myslíte si, že je to vážně dobrý nápad?“

„Budu v pořádku,“ klidnil ji Lucius a jeho rty se na okamžik lehce zvedly. „Moje žena mě ujistila, že budu litovat jakýchkoli… agresivních akcí vůči tomu chla-muži a Potter sám nevystřelí první kouzlo. A teď se k nim vrať.“

Na okamžik zaváhala, ve tváři vepsanou nejistotu, než pomalu zdráhavě kývla hlavou, aby se otočila a vydala se zpátky cestou, kterou přišla. V okamžiku, kdy se k němu obrátila zády, se Lucius přestal tvářit klidně a zadíval se na Harryho vzdalující se záda. Zhluboka, uklidňujícím nádechem si naplnil plíce, než rozvážně vykročil vpřed, aby dohnal mnohem mladšího muže.

„Pottere.“ Jeho hlas zněl opět klidně, když na něj zavolal, a ostražitě sledoval, jak muž ztuhl v chůzi a prsty sevřely nyní viditelnou hůlku z cesmínového dřeva.

„Luciusi, mám obzvlášť špatnou náladu, jejíž velkou část momentálně přičítám vašemu synovi, a jsem nebezpečně střízlivý,“ pomalu zavrčel Harry a ani se nepodíval přes rameno na muže, u něhož cítil, že se blíží. „Takže jestli si chcete vyřídit staré účty…“

„Vzhledem k tomu, že nemám pochybnosti o tom, kdo z nás dvou by skončil zmlácený na kaši ve vlastním domě, řekl bych, že ne,“ ujistil jej Lucius. „Oba víme, že se nebudu pouštět do boje, o kterém si myslím, že ho nemůžu vyhrát.“

„Což vysvětluje vaši zálibu v napadání školáků,“ zasyčel Harry zpět, otočil hlavu a pohlédl na něj. „Co sakra chcete?“

„Nikdy jsem neměl zálibu v napadání dětí, Pottere, ať si myslíte, co chcete. Co jsem udělal, udělal jsem kvůli tomu, co jsem považoval za správné, a později i kvůli bezpečí své rodiny.“ V mužově tónu byl víc než jen lehký nádech defenzivy, když zvedl hlavu navzdory chlapcovým slovům.

„Ušetřete mě ospravedlňování,“ vyštěkl Harry a oči mu hořely chladným hněvem. „Oba víme pravdu o tom, co jste udělal, bez ohledu na to, co jste tvrdil.“

Lucius na okamžik zatnul zuby proti překvapivě silnému návalu hněvu, který v něm ten chlapec vyvolal, přičemž hněv za chvíli následovalo odpovídající bodnutí studu, když neochotně přikývl hlavou. „Chápu, že mé činy nebyly ve vašich očích příliš… působivé. Stejně jako chápu, že nikdy neodpustíte ani nezapomenete.“

„Tak o co tedy jde?“ zeptal se Harry rozzlobeným, plochým tónem podbarveným netrpělivostí. „Protože právě teď se chci jenom zatraceně napít, abych zapomněl na celou tuhle ptákovinu, do které jsem byl zatažený.“

„Chci vám něco ukázat.“ Lucius sebou trhl, když se na něj muž jen důrazněji zamračil a pohledem ho chladně varovně propaloval. „Nic závadného – je to něco, co si myslím, že byste měl vidět, a něco, o čem si nepřeji, aby se moje rodina dozvěděla.“

„Přísahám Merlinovi, jestli máte ve svém sklepení rodinu mudlů, Luciusi, tak po vás nenajdou ani prst,“ zasyčel Harry a oči se mu zúžily do nebezpečných štěrbin, jak ještě pevněji sevřel prsty na hůlce.

Lucius sebou mírně škubl, zamračil se na mladého muže a rozhořčeně vyprskl. „Nic takového. Jde o něco v mé pracovně.“ Když gestem ukázal dolů do chodby, Harry nevrle zavrčel a pak kývl hlavou, aby šel Lucius první.

„Dobře. Ale jestli je tohle ztráta mého času, zatímco bych mohl jít…“

„To už myslíte jen na toto, Pottere?“ Lucius si s nemalou dávkou frustrace povzdechl, pomalu se vydal chodbou a pohlédl přes rameno na zachmuřené rysy Harryho.

„Ne, ale je to tím, co mi brání myslet na ty ostatní věci.“ Harry se na okamžik zarazil, než Luciusovi nabídl chladný, sžíravý úsměv. „A věřte mi, Luciusi, že nechcete, abych myslel na ty věci, které se snažím vyhnat z hlavy.“

Lucius náhle ucítil, jak mu po páteři přeběhl chladný záchvěv strachu, a kývl na Harryho, než ho zavedl jen o pár dveří dál, kde vklouzl do pokoje jako první. Prakticky cítil, jak Harry celou dobu hladí svoji hůlku, pozoruje ho a čeká na sebemenší náznak, že starší muž hodlá něco udělat, cokoli, co by mu poskytlo záminku, v niž, jak začínal být Lucius přesvědčený, doufal.

Harryho oči se značně rozšířily, když místo toho muž pouze zvedl složku, a to zcela jistě mudlovskou složku, a podal mu ji s jednoduchým, konstatujícím slovem. „Tady.“

Harry se zatvářil zvědavě, když si složku vzal a opatrně ji otevřel, aby si prohlédl její obsah. Na první stránce se však zarazil. Pak prolistoval další a pak i tu následující. Nakonec v rychlém sledu spěšně prolétl celý obsah, než se mu zablesklo v očích a pohlédl směrem, kde teď seděl Lucius na židli s vysokým opěradlem. „Tohle je o mně.“

„Sestavené od léta po vašem a Dracově druhém ročníku, ano,“ opatrně pokýval hlavou Lucius a začal si mladého muže před sebou prohlížet. „Jistě jste si nemyslel, že jsem se po tom incidentu s deníkem omezil jen na čekání na příležitost vám to vrátit?“

„Vzhledem k tomu, jak jste vy čistokrevní obvykle řešili věci?“ Harry povytáhl obočí, posadil se a znovu se zamračil na Luciuse, který jej ostražitě sledoval. Pomalu prohlížel složku, než mu na jedné stránce lehce zacukaly rty. „Mudlovský psychologický profil?“ Nedokázal se ubránit lehkému úsměvu. „Vážně, Luciusi?“

„Bylo mi to… dost důrazně doporučeno,“ přikývl Lucius. „Škoda, že jsem se ji obtěžoval přečíst až letos, i když předpokládám, že bych za ním s něčím takovým těžko mohl jít, že?“

„No, ledaže byste si obzvlášť vroucně přál smrt,“ souhlasil Harry a pak se trochu zamračil, když začal listovat stránkami zprávy, přičemž jeho tvář s každým dalším okamžikem rychle tmavla. „I když začínám přemýšlet, jestli si ji nepřejete teď.“

„Nikdo jiný tu složku neviděl,“ odpověděl Lucius na nevyřčenou otázku, pootočil hlavu a pak vytáhl hůlku, přičemž se snažil ignorovat Harryho ostražité napětí, když švihl zápěstím a v krbu pracovny vzplál malý oheň. „Žádné dva aspekty vašeho života nevyšetřoval tentýž člověk a já jsem zaplatil za to, aby všechny vzpomínky, které vyšetřovatelé nashromáždili, byly zapomenuty.“

„Důkladný. Ale opět tu zůstává otázka proč?“ Harryho prsty na složce se pevně sevřely. „Co si od toho slibujete, Luciusi? Co ode mě chcete?“

„Chci se zbavit dluhu,“ odpověděl Lucius bez obalu, než si stiskl kořen nosu. „Jenže to není tak jednoduché jako ten zatracený dluh, který na sebe vzal můj syn.“

„Tak mě poučte, protože když to vezmu kolem a kolem, nejsem takový Zmijozel, abych měl trpělivost na tyhle hrátky,“ sykl Harry zpátky a zaklapl složku.

„Vzhledem k vašemu životu je skutečnost, že jste zalezl s lahví do škarpy, abyste se tam uhnízdil a upil se do němoty, ne méně než naprosto šokující,“ pokračoval Lucius zamračeně a očima zabloudil k mihotavým plamenům v krbu.

„Jestli jste hodlal udržet můj zájem vyprávěním, jak jsem nesplnil vaše očekávání, zjistíte, že to není ten druh pozornosti, který byste si užil,“ zavrčel teď Harry a oči mu blýskaly, jak pevněji svíral hůlku, pohled zabodnutý do Luciuse.

„Ne, pane Pottere, špatně jste to pochopil. Vzhledem k vaší minulosti a k tomu, jak s vámi bylo zacházeno, je naprosto šokující, že jste se rozhodl omezit na prosté sebezničení.“ Lucius se rozmáchl kolem sebe. „To, že tenhle dům ještě stojí, je toho důkazem.“

„Říkal jsem vám, že na tyhle hry nemám dost trpělivosti, Malfoyi, tak se do toho, sakra, pusťte!“ zavrčel na muže Harry, zatímco sebou neklidně a rozzlobeně vrtěl.

„Je to docela jednoduché. Je v zájmu mé rodiny, abyste byl zdravý, fyzicky i duševně,“ vyhrkl Lucius nezvykle zpříma, „protože se pohybujete na hraně, pane Pottere, a zde jsou dva pravděpodobné výsledky.“

„Povídejte, Malfoyi.“ Harry se uvolnil jen trochu, ale z jeho postoje stále vyzařovalo potlačované napětí, připravené v jediném okamžiku vyskočit.

„Pravděpodobnější výsledek je, že prostě skončíte mrtvý. Jen další pobuda, který umírá v mrazu a sám ve stoce. A abych byl zcela upřímný, nebudu mít nejmenší výčitky svědomí, jestliže se to stane.“ Lucius se opřel v křesle a sledoval muže, který ho pozoroval těma pronikavýma smaragdovýma očima.

„Aspoň někdo,“ zamumlal si Harry tiše pod nos, jen tak nahlas, aby to Lucius slyšel.

Rty se Luciusovi lehce zkřivily do úsměvu a pokýval hlavou. „Jistě. Nicméně je tu nepříjemně velká šance, že se místo toho zlomíte a proměníte se v něco horšího než on. A to, pane Pottere, pro mě není přijatelné riziko. Protože oba víme, že kdybyste se rozhodl vykročit touto cestou, já a moje rodina bychom byli mezi prvními, kdo by trpěl vaším hněvem.“

„Je parádní, jak si myslíte, že bych byl horší než starý Tomík,“ střelil po něm sarkasticky podmračený Harry, ačkoli proti té možnosti nijak neprotestoval, což Luciusovi přivodilo chladné, zlověstné mrazení v zádech.

„Zdá se, že vy, pane Pottere, máte tu nejzvláštnější a nejděsivější schopnost, s jakou jsem se kdy setkal,“ připustil Lucius s tichým pokrčením ramen. „Schopnost vybrat si, jestli zemřete, nebo ne.“

„Aha? Proč to říkáte, Malfoyi?“ Harrymu se zablýsklo v očích, ale nic víc nedodal.

„Vím, jakou hůlku tehdy v noci použil. Vím, že vás zasáhl smrtícím kouzlem, kouzlem, kterému jste se ani náznakem nesnažil vyhnout nebo mu uniknout, které jste prostě přijal. Přesto jste tam později byl, živý, dýchající, stál jste proti němu. A když to zkusil potřetí, bránil jste se a ta hůlka se obrátila proti němu.“ Luciusova slova postupně houstla emocemi a v hrdle se mu chvěl strach. „Ovládl jste Relikvie.“

Harry se na okamžik zamyslel, opřel se a zdálo se, že se téměř uvolnil, když Luciusovi věnoval klidný úsměv. „První jsem zdědil po otci, posledním z řady po původním bratrovi. Měl jsem ji od Vánoc v prvním ročníku. Tu druhou… Starouš Tomík ji proměnil ve viteál, aniž by věděl, co má. Brumbál mi ji po své smrti odkázal. Třetí… No, získal jsem věrnost hůlky od jejího předchozího pána.“

„Brumbála,“ odpověděl Lucius pokývnutím hlavy, když se sesunul na židli a s děsivou bázní hleděl na Harryho.

„Ne.“

„Cože…?“ Lucius se zamračil a soustředěním svraštil čelo. „Musel jste tedy Severuse odzbrojit…“

„Zase ne,“ odpověděl Harry a pobaveně se uchechtl. „Brumbál přišel o vlastnictví hůlky kvůli drahému, milému Dracovi. A váš syn ji zase ztratil kvůli mně.“

Lucius jen zíral na usmívajícího se muže před sebou, pak se ještě víc zabořil do židle a pomalu zavrtěl hlavou. „A vy jste v tom duelu použil Dracovu hůlku.“

„Tomovi ta ironie nepřipadala tak vtipná jako mně,“ zazubil se Harry. „Takže, co z toho vyplývá, hm?“

„Chtěl jsem se jen ujistit, že jste pochopil, co mě k tomu vedlo.“ Lucius se na chvíli odmlčel, než si pohlédl na nehty. „A že jsem Draca navedl, aby na vás narazil.“

„Aha, takže za tuhle zatracenou šlamastyku můžu poděkovat vám?“ Harry se na muže znovu zamračil a pomalu se naklonil dopředu. „Budu si muset zapamatovat, abych… pořádně poděkoval.“

„Já jsem jenom postrčil Draca do té konkrétní hospody, můj syn ani neví, že to na něj někdo ušil.“ Lucius se na chvíli odmlčel, načež si s povzdechem stiskl kořen nosu. „Upřímně řečeno, čekal jsem, že to bude něco tak jednoduchého, jako že vás předá vašim přátelům, kteří celý průšvih vyřeší. Místo toho se rozhodl zatáhnout do tohohle šílenství nás všechny.“

„No, Draco tuhle situaci zmanipuloval tak, že jsem spíš nucený tu být,“ zavrčel Harry a zadíval se na muže před sebou. „Takže, co z toho vyplývá pro nás? Protože vás varuju, že jestli se pokusíte o cokoli proti Andromedě nebo Teddymu…“

Nevyřčená hrozba visela ve vzduchu, když Lucius kývl hlavou. „Abych byl upřímný, Pottere, moje žena už na mě zapůsobila mnohem důraznějším varováním, jak se mám chovat. Ale to nic nemění na jednom prostém faktu.“

„A to je?“

„Vy – potřebujete – pomoc.“ Lucius zvedl ruku a utnul rozzlobený protest dřív, než stačil vyjít z Harryho úst. „Nemluvím o tom, co chcete, Pottere. Mluvím o tom, co potřebujete. Jestli mi spis něco zdůrazňoval, tak právě tuhle prostou skutečnost.“ Znechuceně se ušklíbl, když se rozhlédl po pracovně. „A protože jsem do tohoto šílenství vtažený, byl jsem přinucen po dobu vaší detoxikace přemístit každou kapku alkoholu v tomto domě do trezoru Gringottových.“

„Každou… kapku?“ Harry na Luciuse chvíli nechápavě zíral a pak zúžil pohled. „Děláte si ze mě, sakra, prdel?“

„Bohužel ne.“ Lucius se zatvářil kysele a pohlédl na prázdnou karafu na nedalekém stojanu. „Všechno je pryč. Což znamená, že budete muset přestat utíkat před všemi těmi věcmi, na které jste nechtěl myslet.“

„Andy mi raději měla vzít moje zatracené koště.“ Harry pomalu a zhluboka nabral vzduch do plic, než vydechl v trhaném návalu vzteku. „Nepředpokládám, že byste měl kde… brutálním způsobem ventilovat jisté frustrace?“

„Jsem bohatý kouzelník, který je už přes dvacet let ženatý, Pottere,“ odpověděl Lucius kamenně. „Samozřejmě že mám místnost, kde si můžu ničit věci, jak se mi zlíbí.“

„Dobře. Myslím, že by bylo v nejlepším zájmu vašeho syna, kdybyste mi ji ukázal.“

Lucius chvíli studoval mladíkův přísně kontrolovaný hněv, než souhlasně naklonil hlavu. „Ano, věřím, že ano.“