Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 5.

„Tak co, Harry, jsi na sebe pyšný?“ Andromeda zvedla obočí při pohledu, který na ni vyslaly zarudlé oči Greengrassové. „Pověz mi, na co přesně jsi myslel, hm?“

„Že se potřebuju sakra napít?“ kontroval velkolepým zavrčením a oči mu vztekle blýskaly. „Že jsem zavřený a obklopený bandou lidí, které nemám rád a kteří mě nezajímají a kteří si z nějakého Merlinem zatraceného důvodu vzali za úkol pokusit se mě spravit!“ Harry se zlostně zvedl a zdálo se, že pohledem chce spálit všechno kolem sebe. „Na co ale kurva zapomínají je, že já nechci být spravovaný! Já chci prostě zatraceně zapomenout!“

Vůbec si nevšiml záblesku dlouhých blond vlasů, které zmizely zpátky za dveřmi, a značně si oddechl, že jsou na chvíli sami. Ticho přineslo alespoň trochu úlevy, než pokračoval. „Chci zapomenout, jak mě to zasraně jediné, co mě celé roky drželo při životě, bez zdánlivého zájmu opustilo.“ Jeho hněv se teď rozhořel naplno, daleko za předchozím klidným a hořkým odůvodňováním, které vypouštěl s takovou pohrdavou lehkostí.

„Deset podělaných let jsem žil v tom idiotském přístěnku pod schody! Uvězněný jako krysa, nazývaný všemi možnými ponižujícími jmény, která pro mě vymysleli. Psi dostali větší uznání své hodnoty než já!“ Harry na okamžik sevřel prsty a cítil, jak mu v nich praská a křupe, kosti začaly sténat bolestným protestem. „Žádní kamarádi, nikdo, kdo by mě měl rád, nikdo, kdo by se o mě staral! A pak přišly ty zatracené dopisy.“

Na okamžik mu plíce naplnil další temný, chvějící se nádech, než se prudce uvolnil. „Ty zatracené dopisy a ta podělaná škola. Tam mi dali to zasraně nejhorší, co mohli.“

A vtom se v něm vztek zlomil, vyprchal stejně náhle, jako přišel. Zhroutil se a schoulil do sebe, protože cítil, jak mu po tvářích začínají stékat slzy. „Dali mi naději. A pět let, zatímco jsem byl uvězněný zpátky v tom pekle, kterému říkali můj domov, jsem se měl kam vrátit, měl jsem místo, kde jsem chtěl být, místo, kde bych mohl být!

Tak jsem plnil svou povinnost. Chránil jsem své kamarády, bojoval jsem za dobrou věc. Porazil jsem toho zasraného padoucha. Znovu a znovu. Každý rok ve mně budovali naději. Víc a víc, jen aby ji nakonec kousek po kousku zbořili.“ Žilami mu projel vztek, když zavrtěl hlavou a uslzenýma očima se podíval na Andromedu. „Každou naději, každý sen. Sen mít skutečný domov… kde bych alespoň na chvíli žil s někým, kdo se o mě chce postarat, s někým, kdo není jen kamarád, kdo je moje skutečná rodina!

To zemřelo se Siriusem. S mužem, kterého jsem sotva poznal. S mužem, kterého jsem chtěl poznat ze všeho nejvíc, ale nikdy jsem k tomu nedostal příležitost. Nikdy mi nedovolil s ním zůstat, protože to nebylo bezpečné.“ Harry se najednou otočil a zlostně se zadíval do stropu. „NIKDY JSEM NEBYL V BEZPEČÍ, KURVA! NIKDY! Byla to jediná, hloupá, malá věc, kterou jsi pro mě mohl udělat! Ale NE! Koho zajímalo, že jsem byl sám, když jsem zoufale chtěl, abych nebyl. Byl jsem přece zatraceně v bezpečí!“

Najednou mu ze rtů vyšel tvrdý smích, když praštil týlem do postele, na které ležel. „Víš, kdo byla moje první láska? Moje první opravdová zamilovanost, ne jenom poblouznění hezkou tváří?“

Andromeda Harryho chvíli studovala, pak se k němu naklonila blíž a na okamžik ho lehce pohladila po vlasech. „Kdybych měla hádat? Moje dcera.“

„Přesně tak! Byla skvělá! Žila! Byla ztělesněný život!“ Harry se znovu hořce zasmál a náhle si pevněji obtočil paže kolem hrudi. „To léto před pátým ročníkem. Byl jsem jako můra u plamene. Ne že by to Tonksová věděla. Ale byl jsem ještě dítě a ona byla bystrozorka a v té době, když byl Cedrik mrtvý, už jsem nežil ve světě fantazie.

Takže jsem se jen usmíval a snažil se být dítětem. Obklopil jsem se kamarády a choval se jako malý.“ Harry pomalu, tiše zavrtěl hlavou. „Ale tak moc jsem chtěl Remuse zvalchovat, když jí ublížil. Poslední pouto, které jsem měl s rodiči, poslední kousek mé rodiny, a já mu chtěl dát do zubů za to, že ublížil ženě, kterou jsem sotva znal, protože se odvážil to světlo ztlumit.

Ale pak mi je taky vzali. Posledního z Pobertů a to nejjasnější světlo, které jsem kdy poznal. Zkoseni v době, která měla být nejlepším obdobím jejich života! A nechali mě tu, abych dohlížel na jejich syna.“ Harry pevněji sevřel prsty a přitáhl si kolena k hrudi, protože cítil, jak se mu Andromedina ruka konejšivě otírá o záda. „Bylo mi sedmnáct a musel jsem se starat o syna posledního z otcových nejlepších přátel a ženy, po které jsem sám toužil.

Tehdy poprvé jsem chtěl zapomenout,“ přiznal Harry tiše, pevně stiskl oči a vzlykl. „Když mě to zasáhlo, když jsem si to uvědomil, chtěl jsem to všechno vymazat ze vzpomínek.“

„Harry, je v pořádku, když někdo…“ Andromeda okamžitě pokračovala v tom soustavném, jemném hlazení.

„Pro někoho, pro člověka je to v pořádku. Ne pro zatraceného Vyvoleného! Ne pro zatraceného Spasitele!“ odsekl Harry, když odvrátil uslzené oči od svých kolen a vrhl na ni pohled plný naprosté zuřivosti. „Protože i když byl Voldemort mrtvý a pohřbený v zemi, aby se už nikdy nemohl vrátit, nenechali mě na pokoji. Vždycky to bylo Vyvolený sem, Spasitel tam!

Nechtěl jsem se na tom podílet!“ Znovu mu ze rtů vyšel tvrdý smích, zavrtěl hlavou, ale nechal ji opřenou o kolena. „Tak jsem udělal jedinou věc, která mě napadla. Remus a Tonksová v sobě našli tolik lásky. Ron a Hermiona taky, Bill a Fleur taky. Přesně to jsem potřeboval, abych byl kurva šťastný a měl od všeho sakra pokoj, že?“

Harry zlomyslně a zatrpkle zavrčel, když se zadíval z okna a upřel pohled na slunce, které stále viselo na obloze. „Tak to jsem sakra udělal. Vrhl jsem se do života s Ginny. Dal jsem do toho všechno, úplné maximum. Dělal jsem všechno, co mě napadlo, aby to fungovalo.“ Harry se znovu zasmál a zavrtěl hlavou. „Můj první opravdový vztah, moje první láska, řekl bych. Ale nikdo mi, kurva, nevysvětlil, že takhle by to fungovat nemělo. Nikdy mi neřekli, jak zatracení šťastlivci jsou lidé jako moji rodiče, jako Ron a Hermiona. Že si někoho najdou, ještě než za sebou nechají školu.

Myslel jsem si, že takhle to všechno funguje, víš?“ zavrtěl hlavou a znovu ji svěsil nízko, když ještě pevněji sevřel prsty. „Jenže nikdo neřekl malému Pottříčkovi, že takto skoro žádný vztah nevydrží. Když to zjistila jedna z Ginniných spoluhráček, vysmála se mi, že jsem si něco takového myslel. Že jsem byl tak zatraceně pitomý.

Byla jsem tak nasraný, že jsem nevěděl, co mám do prdele dělat. Až se někdo slitoval nad tím malým ignorantským děckem, kterým jsem byl, vzal mě a ožral mě do němoty.“ Následně se odmlčel, než se na Andromedu podíval těma svýma planoucíma, červeně olemovanýma očima. „A víš, co jsem tu noc zjistil, Andy?“

Pohled do jejích očí byl jedinou odpovědí, kterou potřeboval, protože s úšklebkem přikývl hlavou. „Jo. Když jsem se zkároval, jak zákon káže, nemusel jsem myslet na tolik věcí, všechno přicházelo pomaleji, tišeji, tlumeněji.

Ale nehodlal jsem se vzdát tak snadno.“ Harry zavrtěl hlavou a znovu se rozesmál, protože si nemohl pomoct, a nechal slzy stékat po tvářích v neutuchajícím proudu. „Ale ne, ne Harry Potter! Ne, ten se chystal udělat to, co udělal vždycky, když byl zahnaný ke zdi a nedokázal myslet na nic jiného. Hodlal se obrátit na své přátele!

Jenže jeho přátelé si našli vlastní život, zatímco on byl pryč a snažil se, aby jeho vztah fungoval. Zatímco on je ignoroval, odsouval je na druhou kolej, oni se posunuli dál, našli si nové přátele, začali žít své životy. A když se vrátil, když je nejvíc potřeboval, byl na řadě on, aby se dostal na druhou kolej. Koneckonců, zasloužil si to, ne? Vždyť jim udělal to samé!“

„Ach, Harry…“ Andromeda ho jemně vzala do náruče a přitiskla si ho k hrudi, cítila, jak se jí horké slzy vsakují do oblečení, když se k ní ztuhle tiskl.

„Ze začátku jsem si to nepřipouštěl. Sám jsem jim dělal to samé, a často. Pořád.“ Přes vzlyky byla slova přerývaná, trhaná a nechtěla ven. „Pak, když byli zase příliš zaneprázdnění, aby přišli na jednu z Ginnyiných her, jsem si nemohl pomoct. Vyrazil jsem do ulic a chlastal jsem do bezvědomí. A potom? Potom jsem se pokaždé, když měli moc práce, šel ožrat. Až jsem se najednou přestal obtěžovat volat a zkoušet to. Prostě jsem šel a chlastal rovnou, znovu a znovu.

A pak jsem se jednoho zasraného rána probudil a zjistil, že mě někdo našel a rozhodl se vytáhnout můj ožralý zadek ze žumpy,“ tiše zašeptal Harry a přivřel oči. „Jenže to nebyl jeden z mých nejlepších kámošů. Nebyl to nikdo z mých kamarádů. Byl to zatracený Draco Malfoy. DRACO! A on mi chce, kurva, pomoct! Merlin mi pomáhej, ten bastard se opravdu sakra snaží zachránit kluka poloviční krve, kterému ve škole všemi možnými způsoby ztrpčoval život.

A to bolí nejvíc. Nebyl to Ron, nebyla to Hermiona, dokonce to nebyla ani Lenka nebo Neville. Byl to zatracený Draco Malfoy.“

ooOOoo

Draco seděl v chladném tichu, opíral se v křesle a zíral na složku v ruce. V hlubokém zamyšlení si třel rty. Najednou mu tolik věcí o Harrym Potterovi dávalo smysl. Každá domněnka, kterou jako dítě vyslovil, všechno, podle čeho jednal, bylo založeno na jednoduchém předpokladu, který se ukázal být vším, jen ne pravdou.

Láska. Pro něj to byla jednoduchá a nevyhnutelná věc. Člověk miloval svou rodinu, staral se o ni, pečoval o ni. Zajistil jí bezpečí. To ho učili především. Každý, koho kdy poznal, to alespoň nějakým způsobem zažil. Všichni kromě Harryho Pottera.

„Něco takového jsi tak úplně nečekal,“ ozval se Lucius, když vstoupil do potemnělé místnosti s holí lehce ťukající o zem, zatímco palcem hladil její hlavici.

„On není ten, koho jsem čekal,“ odpověděl Draco po pravdě, zatímco s klidnou a bledou tváří dál zíral na složku před sebou. „Jeho přátelé… něco z toho přece musí vědět.“

„Něco vědět a uvědomit si důsledky jsou dvě velmi, velmi odlišné věci, Draco,“ prohlásil Lucius klidným hlasem, když se usadil na židli před synovým stolem. „Tuto lekci jsem se sám učil až příliš dlouho.“

„A teď jsem nám tenhle brajgl hodil do klína,“ zabručel Draco s téměř mrzutým uvědoměním a znovu se zadíval na fascikl.

„Ještě není pozdě předhodit ho jeho ‚kamarádům‘,“ poznamenal Lucius. Na syna se ani pořádně nepodíval a studoval lesklou hlavici hole, která zachytila i to málo světla, co ještě zbývalo.

„Ale to je.“ Draco mluvil tiše, zatímco lehce bubnoval prsty po dřevěné ploše svého stolu, a pohlédl směrem k rozprostřenému gobelínu rodokmenu Malfoyů – poctě dnes již zbytečnému gobelínu rodiny Blacků. „Tu noc jsme spojili své osudy s jeho. Teď, pokud zvítězíme, povstaneme s ním. Pokud selžeme, zahyneme jako první. Otevřeli jsme Pandořinu skříňku, otče. Není cesty zpět.“

„Musíš to tak přehnaně dramatizovat, Draco? Stačí, když se ujistíme, že pokud padne tak, jak se obáváme, bude nasměrován přímo pryč od nás. Nic víc.“ Lucius zavrtěl hlavou a zadíval se zpátky na svého syna. „Tahle cesta, na kterou se nás snažíš svést… Takhle Malfoyovi věci neřeší.“

„Pak je načase, abychom změnili způsob, jakým Malfoyové věci řeší.“ Slova chvíli visela v tíživém tichu, než se Draco pomalu otočil na židli a chvíli hleděl z okna, zatímco mu po tváři přeběhl otcem neviděný výraz zamyšlení.

„Naše způsoby fungují už celá staletí!“ Lucius cítil, jak se mu v žilách rozlévá jiskra hněvu, která ho rozpálila ještě víc, když se na syna zadíval a prsty reflexivně sevřel na holi.

„Tyto naše způsoby zničily důvěryhodnost jména Malfoy. Kvůli našim způsobům jsme byli označeni jako dobytek.“ Draco se pomalu otočil a jeho oči se poprvé setkaly s otcovým chladným, spalujícím vzdorem. „Následováním tvých způsobů bys, nebýt Pottera, shnil v Azkabanu jako malá svačinka a pochoutka pro mozkomory.“

„Tak co – budeš tedy stát za tím zlomeným polokrevným bláznem?“ Luciusova slova naplnila vzduch jakýmsi pronikavým jedem. „Stačí, že jsi toho blázna přivedl do našeho domu, přivedl jsi sem zrádkyni krve a výplod jejího poskvrněného rodu, ty…“

„Udělám to, co je nejlepší pro rodinu,“ přerušil Draco otce a gesto jeho ruky náhle rozčíslo vzduch jako nůž. „Pro rodinu, kterou se chystám založit. Pro ženu, kterou miluji, a děti, které budeme mít. Nechci, aby naši rodinu zničila naše zatracená pýcha, jako se to stalo Blackovým.“

Draco se na okamžik zastavil a zhluboka, pomalu se nadechl, než na otce upřel pohled jako ocel. „Udělal jsi toho hodně, za co jsem ti vděčný, otče. A vždycky tě budu mít rád bez ohledu na věci, které jsi udělal. Ale už dlouho, dlouho nejsi způsobilý být hlavou rodu.“

„Ty… se opovažuješ…!“ Luciusovi zfialověl obličej vztekem, zatímco ještě pevněji sevřel svou hůl a s rostoucí zuřivostí zíral na svého syna. „Měl bych…“

„Nic neuděláš, otče.“ Draco promluvil tónem tvrdším, než kdy Lucius slyšel, a chladně se mu zadíval do očí. „Už si nemůžeme dovolit, aby tahle rodina pokračovala pod tvým vedením. Budeš nadále řídit podniky, ale nic víc. Odstoupíš z funkce hlavy naší rodiny.“

„A když odmítnu?“ zasyčel Lucius, oči mu hořely a prsty ještě pevněji sevřel hůl.

„Pak už žádní Malfoyovi nebudou.“ Draco se na svého otce usmál. „Buď přijmu Astoriino jméno, nebo požádám dědice posledního Blacka, aby mi dovolil vzít si matčino.“

„Taky bych mohl…“

„Nemůžeš dělat nic,“ odpověděl Draco prostým pokrčením ramen a chladně se na otce zadíval. „Myslíš, že matka přistoupí na jakýkoli tvůj plán, jak mě jednoduše nahradit? A i kdyby ses s ní rozvedl, jaké myslíš, že máš vyhlídky? Hm? Známý Smrtijed, který zavrhl vlastního syna za to, že se snažil pomoci člověku, který zachránil celou jeho rodinu před vyhlazením jejich vlastním přičiněním?“

Lucius zatnul zuby a na svého syna se zamračil, nutil se však ovládnout. „To se ještě uvidí, Draco.“

„Ne, neuvidí,“ ozval se třetí hlas, hlas plný emocí, a do popředí vystoupila Narcisa. Na tvářích měla zaschlé slzy a zarudlé oči upřela na manžela. „Tahle hloupost teď končí, Luciusi. Už jsme ztratili dost kvůli té tvé nenávisti a víc než dost kvůli naší zatracené pýše.“

„Matko.“ Draco se mírně posunul a s obavami sledoval, jak čelí jeho otci. „Omlouvám se, že jsem si tě nevšiml.“

„To je v pořádku, Draco. Oba máme svých starostí dost.“ Nabídla synovi jemný úsměv, než se otočila k manželovi. „Dostali jsme šanci, kterou si nezasloužíme. Já mám šanci najít si cestu zpátky do sestřina srdce a Draco má šanci stát se takovým mužem, jakým jsme si vždycky měli přát, aby byl.“

„Narciso, lásko…“ začal Lucius s vytřeštěnýma očima. Cítil, jak se v něm začíná usazovat chmurná realita pravdy.

„Ne, Luciusi. Rozhodnutí, která jsi učinil, tuto rodinu několikrát zatratila. Tady to končí. Je čas, abys odstoupil a odešel, dokud máš ještě důstojnost, kterou můžeš využít, a tvář, kterou si můžeš zachránit.“

„A nechat náš rod skákat kolem… toho polokrevného?“ zasyčel Lucius a oči mu zaplály, když se zadíval na Narcisu.

„Lepší než kolem toho polokrevného, který tebe a našeho syna ocejchoval jako otroky a nutil nás k tomu samému.“ Narcisiny oči teď hořely vztekem. „Polokrevný bastard, který nás rád mučil při sebemenší zámince, který se vyžíval v ponižování nás a našich způsobů při každé příležitosti. Posmíval se nám, když jsme upadli v nemilost a zklamali jeho očekávání.“

„A Potter je jiný?“ vyštěkl Lucius.

„Merline, ano! A ty to zatraceně dobře víš, Luciusi!“ Narcisa prakticky vyhodila ruce do vzduchu a zavrčela na muže zpátky: „Potter je tady, protože je k tomu donucen. Samozřejmě že na nás bude zatraceně naštvaný. Mezi námi třemi – jediní lidé, kteří mu udělali něco horšího, jsou Voldemort, Belatrix a Pettigrew! A řekni mi, co mají tihle tři společného, sakra?“

„Narciso, lásko…“ znovu začal Lucius, ale při pohledu na svou ženu se zarazil a sklopil pohled k zemi. Hněv ho náhle opustil a on se tiše sesunul do křesla. „Takže souhlasíš s Dracem.“

„Ano, souhlasím.“ Narcisa se pomalu a zhluboka nadechla, než natáhla ruku a pohladila svého muže po tváři. „Už jsem kvůli téhle naší zatracené pýše přišla o jednu rodinu, Luciusi. Je čas jít dál.“

„Ty víš, že já nemůžu,“ zašeptal Lucius tiše. Pokýval hlavou a jeho vlastní ruka přikryla tu její; pevně ji držel, zatímco bojoval se slzami, které mu hrozily stéct po tvářích. „Ta pýcha pro mě byla vším tak dlouho, lásko…“

„Miluju tě většinu svého života, Luciusi.“ Narcisa se na svého muže jemně usmála. „Ale nemůžu se dál řídit pýchou. Kvůli ní jsem navždy ztratila jednu ze svých sester a byla jsem tak blízko ztrátě druhé… Nikdy nepoznám svou neteř, nikdy nebudu mít možnost zažít na vlastní kůži, jak úžasnou ženou se zřejmě stala.“

Zavřela oči a po tvářích jí znovu stékaly čerstvé slzy, než se těma vyrovnanýma uslzenýma očima podívala na svého manžela. „Nechci tě ztratit, Luciusi. Ale už ti nemůžu dávat přednost před svou rodinou. Nemůžu ti dát přednost před naším synem a životem, který teď chce mít. Nechci, ale když už musím… Když už je třeba se rozhodnout, přestože tě tak moc miluju… Nedám ti přednost před nimi.“

V Luciusových očích pomalu zasvitlo uvědomění. Na okamžik jí stiskl ruku, než sklonil hlavu v tichém přijetí. „Já… nemůžu tě ztratit. Ani jednoho z vás.“ Ta slova mu tiše sklouzla ze rtů, než se podíval na Narcisu a pak na svého syna. „Já… je nemůžu přijmout, nemůžu je přivítat, ne jako vy. Ale… nechci… pokusím se je také neodmítnout.“

Matka se synem se na sebe chvíli dívali v bezeslovné komunikaci, než Draco tiše naklonil hlavu. Tvářil se pečlivě neutrálně, i když mu matka na oplátku nabídla vděčný úsměv.

„To prozatím stačí,“ souhlasila tiše a znovu svému muži lehce stiskla ruku.

ooOOoo

„Jak se mu daří?“ zeptal se Draco opatrně Andromedy, když vyšla z Harryho pokoje a opatrně za sebou zavřela dveře.

„Už zase spí,“ odpověděla Andromeda synovci a velmi pozorně si ho prohlédla.

Draco pokýval hlavou, opřel se zády o zeď a pomalu si povzdechl při pohledu na svou chladně neutrální tetu. „Ani mě nenapadlo, že na tom bude takhle zle. Ani mě nenapadlo, že na tom může být tak zle. Vždycky to byl Harry Potter. Svým způsobem byl vždycky tak strašně moc větší než život. Byl tak zatraceně statečný, až se zdál být bláznivý. Měl všechnu tu slávu a vliv, a on se před tím krčil, nenáviděl to. A i když se mu nedařilo, bylo to jen na chvíli, protože nakonec se zase postavil na nohy a zvítězil.“

„Mluvíš, jako bys ho obdivoval,“ poznamenala Andromeda a sledovala, jak napůl přivřel oči.

„Teď víc než kdy jindy. To, co prožil… Je zázrak, že se ještě nezbláznil a všechny nás nezabil.“ Draco se pomalu a zhluboka nadechl, než úplně otevřel oči. „Místo aby útočil na všechny, kdo si to zaslouží, na všechny lidi, kteří mu ublížili, vybíjí si všechno na sobě.“

„Takový prostě je.“ Andromeda pokrčila rameny, když si pečlivě zhodnotila, co přesně jí synovec řekl. „A řekni mi, co přesně víš o tom, čím si prošel?“

„Můj otec zřejmě nebyl tak hloupý, jak si lidé rádi myslí,“ potřásl Draco hlavou a stiskl si kořen nosu. „Nechal Harryho prošetřit. Víc než deset let pátrání, aby zjistil všechno o tom, kdo a co je a co dělal. Až po zatracený psychologický profil, nebo jak se tomu u mudlů říká.“

Andromeda ztuhla a téměř se do mladého muže vpálila očima. „A on ti to dal přečíst?“

„Ne.“ Draco zavrtěl hlavou a letmo se nad její odpovědí pousmál. „Dal tu složku Harrymu. A Harry na mě zatlačil, abych si ji přečetl těsně předtím, než použil to své zatraceně šíleně mocné přivolávací kouzlo, aby se omráčil.“

„Aha.“ Andromeda se pomalu mírně uvolnila. „Co s tím tedy hodláš dělat?“

„Já a moje matka jsme donutili otce, aby odstoupil z funkce hlavy naší rodiny,“ odpověděl Draco prostě a odpovědí mu byl napůl sykavý šok, který opustil Andromediny rty. „Bude nadále řídit naše podniky, protože já na to nemám hlavu, ale všechno ostatní…“

„A tvůj otec s tím prostě… souhlasil?“ Známka skepse v ženině hlase Draca téměř nahlas rozesmála, když zavrtěl hlavou.

„U Merlina, ne! Museli jsme mu s matkou pohrozit, že ho necháme jako posledního z Malfoyů.“ Draco se na okamžik odmlčel, úsměv byl jedním z projevů hořkosladkého triumfu.

„Z nějakého důvodu si nedokážu představit, že by tvého otce zviklala pouhá hrozba,“ poznamenala Andromeda rychle chladnoucím hlasem a dál sledovala Draca těma svýma tak vnímavýma očima.

„Ale ano, když věděl, že to dotáhneme do konce,“ odpověděl Draco. Zvedl hlavu a neochvějně se jí zadíval do očí. „Kdybych nedokázal přesvědčit Pottera, aby mi dovolil vzít si matčino rodné jméno, pak by mi Astoriina rodina dovolila vzít si to její.“

„Proč?“ To jediné slovo opustilo její rty, a přesto ho obklopilo tisíc otázek.

„Protože moje matka měla pravdu. Hodili jsme si oprátku z naší prokleté pýchy.“ Pak odvrátil pohled a v očích se mu začaly míhat první záblesky studu. „Kdybych… kdybychom na ní nelpěli tak zoufale, tak hloupě…“ Draco se pomalu zhluboka nadechl, protože cítil, jak mu po tvářích začínají stékat první kapky slz. „Vychovali mě tak, že rodina je pro mě vším. Ale bylo mi řečeno, že existují výjimky. Krvezrádci, lidé, kteří pošpinili pokrevní linii, nebyli rodina.“

Draco nechal slova chvíli viset ve vzduchu, než pomalu pokračoval. „A protože jsem byl hloupé a pyšné dítě, uvěřil jsem tomu. A tak jsem procházel životem a vůbec mě nezajímalo, že mi chybí znalost celé části mé rodiny. Nikdy jsem nepoznal matčinu sestru, nikdy nepoznám muže, který ji inspiroval tak, že se kvůli němu vzepřela své rodině, a nikdy nepoznám sestřenici, o které všichni mluví s takovou úctou.

Nemůžu si pomoct, ale říkám si, o kolik lepší by byl můj život, kdybych ji měl? Rodinu, která by uměla žít, která by nebyla svázána naší hloupou, pošetilou pýchou.“ Na chvíli se odmlčel, než se ohlédl na Andromedu. „A i když se to stydím říct… Ještě víc než to všechno mě napadá, co by se stalo, kdybych se k němu tehdy při prvním setkání nechoval jako arogantní blbec? Mohli jsme být přátelé? Mohl jsem se dozvědět pravdu o tom, co prožil, a udělat něco, abych tomu zabránil? Mohl jsem mu zlepšit život?“

Andromeda chvíli nic neříkala, zkoumajíc ho tmavýma, ostražitýma očima, než konečně znovu promluvila. „Proč? Proč je pro tebe tak důležité?“

„Víte, že mi zachránil život?“ otázal se Draco tiše. „A ne jen jednou. Byl jsem u toho, když jsme narazili na umírajícího jednorožce, kterému nějaký přízrak pil krev. Dostal jsem tolik příležitostí překlenout propast mezi námi, ale myslel jsem si, že je to pod mou úroveň. Jako bych byl lepší než on!“

„Proč na tom záleží?“ zeptala se Andromeda a tiše ho pozorovala, jak tam stojí a setkává se s jejíma očima. „Upřímně, proč ti na tom záleží až teď? Co se změnilo?“

„Protože už léta přemýšlím o tom, co jsem udělal špatně. Přemýšlím, kde jsem udělal chybu, co jsem zkazil. Proč jsem se tak mýlil.“ Draco se na chvíli odmlčel, pak se zamračil a zavrtěl hlavou. „Ne, to není ono. Protože jsem si uvědomil, že nebylo správné, že skončil ve škarpě a já se chystám oženit se ženou, kterou miluji a která miluje mě. Protože mi asi konečně došlo, že tohle není fér.“

Andromeda jej dlouhou chvíli studovala, než otočila hlavu a zadívala se na stále zavřené dveře do Harryho pokoje. „No, řeknu ti tolik – nějak to funguje.“

Draco na ni překvapeně zamrkal. „Zatraceně se omráčil, když se snažil přivolat láhev alkoholu, tak proč si myslíte, že mu něco z toho pomáhá?“

„Protože se mnou poprvé mluvil o tom, proč je takový. Ne jen útržky a střípky, ale proč a co si o sobě myslí.“ Andromedě se podařilo pousmát. „Není to moc, ale je to pokrok.“

„Kolik vám toho řekl?“ zeptal se a po chvíli pokračoval: „To je jedno, nepřísluší mi se ptát.“

„Hm… pár věcí mě překvapilo.“ Andromeda znovu stiskla rty do tenké čárky. „Věděl jsi, že kdyby skutečně padl do oka dívce, do které se poprvé doopravdy zamiloval, skončili byste jako bratranci?“

Draco na ženu chvíli nedůvěřivě zíral, než mu pomalu došly všechny souvislosti. „Vaše dcera.“

„A když se podívá na Teddyho, myslím, že jedna jeho část si nemůže pomoct a přeje si, aby byl jeho.“ Andromeda se na velmi dlouhou chvíli odmlčela. „A Merlin ví, že já si občas nemůžu pomoct a přeju si totéž.“

„Cože?“ Draco cítil, jak se mu na tváři usadil šok a nedokázal se ubránit nevěřícímu pohledu.

„Remus byl dobrý člověk, opravdu byl.“ Andromeda na nějakou dobu zavřela oči. „Ale jedna moje část si vždycky bude myslet, že pro ni nebyl ten pravý. Ne tím, jak jí ublížil, ne tím, jak od ní utekl. Harry byl tehdy příliš mladý a zároveň svým způsobem příliš starý.“

„Myslíte, že ho mohla milovat?“ zeptal se Draco a studoval ji, protože si nebyl úplně jistý, co by mohl říct.

„Kdyby nepředstíral, že je jen hloupý kluk, který před ní skrývá svou bolest? Ach ano, myslím, že by to dokázala. Kdyby viděla Harryho, kterého znám…“ Andromeda se na okamžik zasmála. „Hodili by se k sobě. Ale to všechno nemá smysl. Stejně milovala dobrého muže, i když byl příliš pošetilý pro své vlastní dobro.“

„Mohla… byste mi o ní něco říct?“ zeptal se Draco a po chvíli jí pohlédl do očí. „A o strýčkovi Tedovi?“

Andromeda ucítila, jak se jí v hrdle náhle usadil knedlík, jak ji naplnil náhlý příval emocí, než se jí oči zaleskly a syrová slova splynula ze rtů. „Proč…? Proč tě to teď zajímá? Proč to chceš vědět?“

„Protože jsem je měl znát. Protože byli rodina a já si potřebuju připomínat, o co jsem přišel, abych zajistil, že moje děti o to nikdy nepřijdou.“ Draco pevně upřel oči na Andromedu. „Potřebuju vědět, jak špatný byl způsob mého dospívání. Potřebuju se zbavit té bláznivé pýchy.“

Andromeda chvíli studovala mladého muže, způsob, jakým jeho oči odmítaly ustoupit od jejích, jak stál, silný, pevný… ale svým způsobem tak zranitelný. Nakonec mu nabídla prostý, smutný úsměv. „Dobře, synovče. Já ti povím, o co jsi přišel… a ty mi můžeš říct, o co jsem přišla já.“

Na rtech mu pomalu rozkvetl úsměv a kývl hlavou zpátky. „To bych rád.“

ooOOoo

„Aha, tak tady jste.“ Narcisa se usmála na obě blonďaté sestry sedící proti zrudlému Teddymu. „Byla jsem zvědavá.“

„Hm!“ Teddy se na dvě pobaveně vyhlížející dívky jen mračil, ruce zkřížené na hrudi, zatímco nehybně setrvával na svém místě.

„Ale jdi ty, chováš se jako uražený smolař,“ usmála se Dafné a začala míchat karty v ruce.

„Podváděla jsi!“ znovu se zakabonil Teddy.

„Jak jsem mohla podvádět v černém Petrovi?“ Dafné se tiše zasmála a v očích se jí při pohledu na chlapce rošťácky zablýsklo.

„Očarovala jsi černého Petra, abys věděla, kde je,“ prohlásil Teddy věcně a pevně pokýval hlavou.

Dafné zamrkala a mírně povytáhla obočí. „Proč to říkáš?“

„Protože strejda Harry dělá to samé, když si ze mě chce vystřelit!“ zabručel Teddy a dál se na ni upřeně díval.

„Ujišťuju tě, že jsem nic takového neudělala,“ odfrkla si Dafné a vzdorovitě zvedla bradu. „Prohrál jsi férově.“

Astorie si nemohla pomoct a sestře se zasmála, načež se sklonila a s úsměvem k Teddymu přehnaně zašeptala: „Nevšímej si jí, vždycky nesnášela, když ji někdo načapal.“

„Já jsem nepodváděla!“ trvala na svém Dafné.

„Samozřejmě že ne,“ poplácala Astorie sestru lehce po paži a pak mrkla na náhle triumfujícího Teddyho.

„Zrádce.“ Dafné na sestru vyplázla jazyk, pak si zkřížila ruce na hrudi a odfrkla si.

„Tedy to… chápu.“ Narcisa se snažila zabránit smíchu nad scénou, kterou měla před sebou. „Astorie, drahá, budeš dělat Teddymu společnost? Potřebuji si promluvit s Dafné.“

„Ohó, máš problém,“ ušklíbl se Teddy a vědoucně kývl hlavou zpátky na starší sestru Greengrassovou.

„Nemám,“ vyštěkla Dafné, ale pak se usmála a náhle mu rozcuchala vlasy. „A nepodváděla jsem.“

„Ale ano, podváděla,“ prskl Teddy.

„Vážně jsme někdy řekli, že nemůžeme používat magii?“ odvětila Dafné s úsměvem. Teddy zamrkal a jeho spravedlivé rozhořčení mírně ochablo.

„Ne…“ připustil.

„A kdo byl ten, kdo se celou dobu měnil a pozměňoval své rysy, aby se mě pokusil rozptýlit?“ pokračovala Dafné.

„Já…“ Teddy se nepohodlně ošil a pak se mírně nafoukl. „Pořád to není fér!“

„A ať je to pro tebe poučením, Teddy,“ usmála se Astorie a zavrtěla hlavou. „Moje sestra je malá zákeřná šibalka.“

„Jo, to je,“ souhlasil Teddy s Astorií.

„Hm!“ Dafné zvedla nos a přezíravě se na dvojici zadívala. „Chápu!“ Pak otočila hlavu a kývla směrem k Narcise. „Paní Malfoyová, chtěla jste se mnou mluvit?“

Narcisa si nemohla pomoct, nad výjevem před sebou se jen uchechtla, zavrtěla hlavou a náladu nechala odeznít v lehkém úsměvu. „Ano, pojď, projdi se se mnou.“

Dafné zvědavě povytáhla obočí a zařadila se za ni, aby dvojici dítěte a sestry rychle nechala za sebou. Jakmile ušly dostatečně daleko, Dafné promluvila. „Takže, o čem na téma Potter jste si chtěla promluvit?“

„Jsi ale vnímavá, co?“ povytáhla Narcisa s úsměvem obočí. „I když podvádíš děti v kartách.“

„Hm, pořád měnil rysy, aby nikdo neuhodl, co má. Já jsem prostě vyrovnala šance,“ odfrkla si Dafné. „On použil magii první. Není moje chyba, že ji umím používat lépe.“

„Samozřejmě, má drahá.“ Narcisa se znovu usmála, ale pak se zarazila a našpulila rty. „Panu Potterovi… není dobře.“

„Bez urážky, paní Malfoyová, ale co bylo vaší první stopou?“ Dafné věnovala ženě pevný pohled a zkřížila si ruce na hrudi. „Je zatraceně v loji.“ Následovala krátká pauza, než pokračovala: „Ne, lůj ani zdaleka nevystihuje, jak je ten člověk úplně na hovno.“

„Obávám se, že na tom se shodneme.“ Narcisa se odmlčela a podívala se na dívku před sebou přísněji. „Což znamená, že musíš pochopit, že by bylo… nedobré pokoušet se s ním navázat vztah. Zvláště s ohledem na jeho předchozí zkušenosti.“

„Ano, ano, Wízlice mu zlomila srdce.“ Dafné neurčitě pokynula rukou a pokrčila rameny. „Abych byla úplně upřímná, paní Malfoyová, nemám o něj zájem. Ano, je to chlapec, který zůstal naživu, ale já jsem raději stínovým hráčem mimo záři reflektorů. Ať se o slávu a uznání snaží někdo jiný a maluje si na záda zatracený terč.“

Dafné se nenuceně, mile usmála. „Ráda k němu nějaké lučištníky nasměruju.“

Narcisa si stiskla kořen nosu. „Dafné… Máš vůbec ponětí, jak moc ten kluk nesnáší svou slávu? Ne, počkej, na to neodpovídej.“ S pomalým, hlubokým nádechem se Narcisa znovu soustředila a třela si spánky. „Jen jedna komplikace místo druhé.“

„Takhle mě popsalo několik mých bývalých,“ usmála se Dafné s pokrčením ramen. „Ale pak tu máme důvod, proč si se mnou Draco nikdy nikam nevyšel.“

„Což je skutečnost, za kterou jsem vděčná a zároveň zklamaná.“ Narcisa cítila, jak se jí v žaludku pomalu zvětšuje hrůza, když viděla pobavenou mladou ženu před sebou. Na okamžik zvažovala, že ji upozorní, do čeho se to vlastně pouští. Zvažovala, že jí řekne, jaké vosí hnízdo nakonec rozdráždí.

Dafné si všimla náhlého záblesku čehosi v ženiných očích, krátkého úsměvu, z něhož jí přeběhl mráz po zádech. „Potter, když se upraví, je hezký chlapík, nechápejte mě špatně. Ale vážně, já, Zmijozelka, ve vztahu s nebelvírským klukem z plakátu?“ Dafné se zničujícím smíchem zavrtěla hlavou. „Ne, on mě zas až tak moc nezaujal.“

Znovu viděla ten záblesk a krátký mrazivý úsměv, když Narcisa nenuceně pokývala hlavou. „Samozřejmě, drahá, samozřejmě.“

Narcisa si nebyla úplně jistá, co přesně se bude dít, ale věděla, že když už nic jiného, mělo by to být zábavné.