Preklady fanfiction Harryho Pottera

5. kapitola - Záležitost viteálů

Rose seděla u stolu a listovala stránkami knihy, aniž by vnímala její obsah. V hlavě ji tížil jiný problém.

Viteál.

Chtěla se na něj Harryho zeptat. Chtěla vědět, proč je stále tady, proč ho Harry stále ještě má a proč ho nezničil.

Chtěla vědět, proč s ním mluvil.

Chtěla vědět, jak velký pokrok, pokud vůbec nějaký, za posledních dvacet let udělal ohledně nalezení a zničení kotev duše, které Voldemortovi umožňovaly vzdorovat samotné smrti.

Problém byl v tom, jak toto téma nadhodit. Přestože o Harrym léta slýchala vyprávět od své matky a přestože se jí předešlý večer dokázal trochu otevřít, neznala ho. Nevěděla, jak přemýšlí, jak se chová, neznala všechny jeho jednotlivé zvyky... a i kdyby ho znala tak dobře jako její matka, nedalo se odhadnout, jak ho dvacet let samoty jen s tím strašlivým medailonem mohlo změnit.

Opravdu si nemohla dovolit, aby se stáhl ještě víc do sebe, ale zároveň potřebovala znát situaci, aby se daly připravit nějaké plány. Voldemort musel padnout, a aby padl, bylo třeba zničit jeho viteály. A aby se tak stalo, bude Rose muset zjistit, co Harry udělal, v čem  uspěl, v čem selhal, co věděl, co dokázal odhadnout a v čem byl bezradný.

Teprve pak mohli pokračovat dál.

Vchod do stanu se otevřel a Harry se vrátil dovnitř po... no, Rose si nebyla úplně jistá, co venku dělal, ale předpokládala, že se šel vyčůrat ke stromu nebo tak něco.

Musel si všimnout jejího zamyšleného výrazu, protože se okamžitě zeptal: „Jsi v pořádku, Rose?“

„Jo, jsem,“ odpověděla automaticky.

„Vypadáš, jako bys měla něco na srdci,“ pokračoval.

Rose vydechla a pomyslela si: ‘Nebo bych prostě mohla kousnout do kyselého jablka a zeptat se.’

„Já, ehm...“ začala chabě, „včera večer jsem vás viděla, jak mluvíte s tím medailonem.“

Zdálo se, že Harry mírně ztuhl. „Viděla jsi mě?“

Rose přikývla.

Chvíli se na ni díval, a pak zvedl ruku ke krku a prstem podebral tenký zlatý řetízek a vytáhl medailonek zpod oblečení.

„Víš, co to je?“ zeptal se.

Rose opět přikývla a řekla: „Je to dědictví rodiny Gauntů, které kdysi patřilo Salazarovi Zmijozelovi. Vy-víte-kdo z něj udělal viteál, kotvu obsahující jeden ze sedmi kousků jeho duše.“

Harry se na ni nechápavě zadíval, na což Rose jen pokrčila rameny a na vysvětlenou dodala: „Pověděla mi to moje matka.“

Při zmínce o matce si na Harryho tvář opět našel cestu bolestný výraz, ale on ho rychle zakryl veselým úsměvem, který nicméně vyzněl strašně falešně: „Pochopitelně.“

Rose se slabě usmála. Byl čas položit tu nejdůležitější otázku ze všech: „Harry, udělal jste při hledání a ničení viteálů vůbec nějaký pokrok?“

Při její otázce začal zlatý medailon syčet a ona k němu znepokojeně stočila pohled. Harry se na něj otráveně podíval, pak si sundal řetízek z krku a položil medailonek na stůl.

„Nedotýkej se ho,“ varoval ji, než se točil.

Sledovala, jak odchází, a pak nervózně vrátil pohled k medailonu. Zaznamenala smaragdového hada na přední straně. Přejel jí z něj mráz po zádech, rychle od něj zase odtrhla oči a podívala se zpátky na Harryho, který přistoupil k jednomu z křesel. Naklonil ho a sáhl pod něj. Když ruku vytáhl, Rose viděla, že drží malou dřevěnou krabičku. Odsunul sousední židli, posadil se a schránku položil na stůl.

Poté vytáhl hůlku, poklepal s ní na krabičku a malý zámek na přední straně cvakl. Harry zvedl víko a odhalil tak, co je uvnitř.

Rose zjistila, že v krabičce leží malý zlatý pohárek se dvěma uchy zdobený jemným tepáním a několika menšími drahokamy. Její pozornost však upoutalo vyobrazené zvíře. Byl to jezevec.

„Znak mrzimoru,“ zamumlala trochu užasle.

Harry přikývl: „Ano. Vytvořila ho sama Helga a předával se v její rodině, až skončil ve vlastnictví Smithových. Poslední zaznamenanou majitelkou byla Hepziba Smithová, která udělala tu chybu, že ho ukázala mladíkovi, který pracoval pro Borgina a Burkese jako nákupčí cenných předmětů, vhodných k dalšímu prodeji. Tím mladíkem byl Tom Raddle, dnes známý jako Lord Voldemort. Ten Smithové pohárek ukradl, a dokonce využil její vraždy, aby z předmětu udělal viteál.“

Rose se na pohárek udiveně zadívala. Překvapilo ji, jak mohla být tak malá a krásná cetka, spojená s lidmi, kteří byli spravedliví, věrní a poctiví, zkažena natolik, že se stala smrtící a odpornou.

Aniž by o tom uvažovala, zvedla levou ruku a natáhla se po pohárku, ale Harry zavřel víko a odtáhl krabičku z jejího dosahu.

Rose zamrkala s pocitem, že se probrala z jakéhosi transu.

Podívala se na Harryho, který jí pohled oplatil s varovným výrazem ve tváři.

„Tohle je jejich moc,“ řekl.

„Jak jste ho získal?“ zeptala se.

Harry neodpověděl hned. Místo toho zvedl medailonek a znovu krabičku otevřel. Zdálo se, že se mu podařilo medailonek vložit do krabičky a zavřít víko až s jistými obtížemi. Poklepáním hůlky schránku opět uzamkl, odnesl ji zpátky ke křeslu a zasunul ji pod něj. Mluvit začal, až když zase stál.

„Nedlouho poté, co mě tví rodiče opustili,“ opět se zdálo, že ho zmínka o nich ranila, „jsem se, téměř v ohrožení života, dozvěděl, že Voldemort přece jen vložil na své jméno tabu. To umožňovalo Smrtijedům a lapkům odhalit každého, kdo vyslovil jeho jméno, a přenést se přímo na místo, kde se nacházel, s premisou, že kdokoli se odvážil vyslovit to jméno nahlas, bude jejich protivníkem. Skupina, která si pro mě přišla, byla hloupá a já překypoval hněvem, který jsem mohl vložit do kleteb. Když poslední z nich umíral na Sectumsempru, vyslechl jsem ho a on mi o Voldemortově důmyslných piklech všechno povykládal.”

Harry se nepříjemně usmál: „Voldemort si neuvědomil, že mi proti sobě poskytl cennou zbraň. Ovšem on byl vždycky namyšlený, takže ho ani nenapadlo, že by někdo mohl jeho geniální trik obrátit proti němu. A přiznejme si, že průměrní kouzelníci a čarodějky obvykle nemají ani kapku logiky, takže není divu, že nikoho z nich nenapadl plán, který jsem po té vymyslel já.

Přemísťování má jednu zásadní chybu: nevidíš místo, kam máš v úmyslu dorazit. Obvykle to není problém, většina kouzelníků a čarodějek neopouští kouzelnickou společnost a většina míst v ní, jako je ministerstvo, Nemocnice svatého Munga, Prasinky a Příčná ulice, má ustanovené přemisťovací body - dorazíš tam a nikam jinam. Ale mimo tato místa je to opravdu problém a jen málokterá čarodějka a kouzelník má chuť se nad tím zamýšlet, protože by to poukázalo na to, že jejich kouzelnické schopnosti nejsou tak bezchybné, jak si rádi myslí. A to byl klíč.“

Rose se nepohodlně zavrtěla na židli, protože se jí hlavou honilo tisíc nápadů; existovalo tolik možností.

„Co jste udělal?“ zeptala se nakonec.

Harry pokrčil rameny a odpověděl: „Poprvé jsem našel rybník, doplaval do jeho středu, zakřičel Voldemortovo jméno a přemístil se ven. Dorazilo devět lapků a ocitli se po ramena ve vodě. Než se stačili přemístit, použil jsem kouzlo ‘Glisseo maxima’, které zmrazilo vodu, a s ní i je.”

Rose vytřeštila oči: „Vy jste je zmrazil?“

„Jo.“

„Přežil to někdo z nich?“

„Ani jeden.“

„Co jste udělal s těly?“

Harry znovu pokrčil rameny, a pak odpověděl: „Rozdělal jsem oheň. A to mi vnuklo nápad na další trik.“

„Spálil jste je zaživa?“

„No, nebyli naživu dlouho. Když se cákáš v kaluži nafty, kterou někdo zapálí, dlouho nevydržíš,“ prohlásil Harry na svou obranu. „A vůbec, není to tak, že by ti lidé byli nevinní kolemjdoucí; všechno jsem to dělal na odlehlých místech, abych se ujistil, že tam žádní nevinní kolemjdoucí nebudou. Lidé, které jsem zabil, patřili k těm, kteří chytali mudlorozené, aby je předali ministerstvu, nebo je prostě rovnou zabili.“

„Kde jste vzal naftu?“

„Z cisterny s palivem,“ bylo to jediné, co Harry nabídl jako odpověď.

„A Voldemort si to neuvědomil?“

„No, nakonec ano, i když mu to trvalo mnohem déle, než jsem čekal. Krátce po bitvě v Bradavicích mu došlo, že mu něco dělá obrovskou paseku v mužstvu, a tak se rozhodl poslat někoho ze svého nejbližšího okolí, a já jsem dostal najednou Traverse, Averyho staršího, Jugsona a Notta staršího, spolu s několika níže postavenými. Pak jsem si ale mohl dopřát opravdovou lahůdku. Rabastan Lestrange se sice těžce popálil, ale podařilo se mu uniknout z ohně. V tu chvíli mi už docházela nafta. To byla moje šance, jak z vysoce postaveného Smrtijeda dostat nějaké odpovědi, takže jsem ho omráčil, opláchl ho masivním ‘Aqua eructo’, nalil mu do krku jeden nebo dva lektvary, aby mi neumřel, přivázal ho k židli a pak ho probral.“

„Mluvil?“ zeptala se Rose.

„Více než ochotně,“ potvrdil Harry.

„Použil jste veritasérum?“

Harry zavrtěl záporně hlavou a odpověděl: „Mučení.“

„Vy jste na něj použil kletbu Cruciatus?“

„Ne, použil jsem mudlovské prostředky. Můj strýc Vernon se živil výrobou vrtaček a divila by ses, co taková věc dokáže udělat s kolenní čéškou. Zavrtal jsem jen jednou, a Rabastan řekl všechno, co jsem chtěl vědět.“

Rose zamyšleně přikývla. Takové násilí se neslučovalo s Harrym, o kterém jí vyprávěla matka, ale tohle byl jiný Harry, než jakého znala. A být mučen mudlovskými metodami jistě pro Smrtijeda jako Rabastan Lestrange znamenalo obrovský kopanec do jeho hrdosti.

Harry pokračoval: „Mezi spoustou křiku a nesmyslného blábolení se mi od něj podařilo zjistit, že Voldemort kdysi přiměl Bellatrix, aby mu do trezoru rodiny Lestrangeových v Gringottově bance uložila něco velmi cenného. Následně jsem Rabastanovi vyléčil nejhorší zranění, seslal na něj kletbu Imperius a vydali jsme se ke Gringottovým, přičemž já jsem šel pod neviditelným pláštěm.“

„Voldemort něco ukryl v Gringottově bance?“ vyzvídala Rose.

„Mělo by to být jedno z nejbezpečnějších míst v zemi,“ poznamenal Harry.

„A taky je prý šílený nápad pokoušet se to tam vykrást,“ opáčila Rose.

„Tak to jsem asi šílenec,“ pokrčil Harry bezstarostně rameny. „Protože jsem se dostal dovnitř a odešel s tímhle pohárkem.“

To bylo ve skutečnosti všechno, co Rose potřebovala vědět, ale ta historka zněla příliš poutavě.

„Jak jste to udělal?“ zeptala se.

Harry se usmál, tentokrát upřímně a mile. Rose předpokládala, že je na svůj úspěch pyšný, a tohle bylo nejspíš poprvé, kdy o něm mohl někomu vyprávět.

„Dostat se dovnitř bylo snadné. Prostě jsem šel za Rabastanem schovaný pod pláštěm. Skřeti nic netušili a jeden nás šťastně dovedl k vozíku, který nás odvezl přímo do trezoru Lestrangeových, jednoho z těch nejhlouběji umístěných.

Narazili jsme na menší zádrhel, když jsme se střetli s něčím, čemu se říká ‘Zlodějova zhouba’ a co v podstatě odstranilo všechny převleky a kouzla. Dalo se to ale snadno vyřešit: omráčil jsem Rabastana a nechal ho ležet na zemi. Pak jsem na skřeta seslal Imperius a jelo se dál. Dostali jsme se do trezoru, kde byl menší problém s kletbami Gemino a Flagrate, ale dostal jsem pohár a vypadl odtamtud. Tou dobou už byl samozřejmě vyhlášený poplach a objevila se skupina níže postavených Smrtijedů, převlečených za strážce zákona. Tak jsem ukradl draka.“

Rose překvapeně zamrkala a nechápavě se přeptala: „Draka?”

„Jo, draka. Mají je tam jako strážce vysoce zabezpečených trezorů. Dostal jsem se mu na hřbet; přetrhl jeho řetězy a on mi Smrtijedy upekl. Potom se Rabastan probral z omračujícího kouzla, kterým jsem ho zasáhl, a drak ho sežral.“

„Sežral ho?“

„Jo, dvě kousnutí a byl pryč! Pak drak začal šplhat vzhůru. Trvalo to celou věčnost, ale nakonec jsme se vynořili v hlavní hale banky. Skřeti se za ním rozběhli a drak dostal další tři Smrtijedy. Já jsem dostal dva. Na to prorazil vstupní dveře a zamířil na Příčnou ulici, kde upekl skupinu lapků, kteří si vzali do hlavy, že by ho mohli sejmout. Načež zařval, zamával svými obrovskými křídly a byli jsme pryč. Seskočil jsem mu ze hřbetu, když jsme přelétali nad nějakým jezerem, a doplaval jsem na břeh.“

„Věděl Voldemort, že jste to vy?“ zeptala se Rose.

„Bohužel ano,“ Odvětil Harry. „Nebyl z toho nadšený a zabil několik skřetů a Rabastanova bratra Rudolfuse umučil k nepříčetnosti, než ho za ten průšvih zabil. Voldemort se tak dozvěděl, že lovím viteály a nechtěně mi prozradil informace týkající se posledních dvou. Jedním z nich je jeho mazlíček, had Nagini. O tom druhém, no, vím o něm jen to, že je to něco, co kdysi patřilo Roweně z Havraspáru, a že to ukryl někde v Bradavicích.“

Harrymu po tváři přešel temný, pochmurný výraz. „Ten had se od něj nikdy nehne a Bradavice mu patří, takže jsou prakticky nedobytné.“

„Nemohl byste použít svůj plášť, abyste se dostal dovnitř?“ zeptala se Rose.

Harry zavrtěl hlavou: „Není to tak jednoduché, Rose. Bradavice jsou teď Voldemortovým velitelským stanem. Vypravil jsem se do okolních hor a týden monitoroval situaci. Tehdy se to tam hemžilo Smrtijedy a já neměl šanci se dostat blíž. Od té doby jsem se tam vrátil asi stokrát, ale šance dostat se dovnitř se nenaskytla, vždycky je tam rušno, ve dne i v noci, a všechny vchody a východy jsou buď zapečetěné, nebo hlídané. Je z toho vojenský výcvikový tábor, do kterého je přiváděno každé dítě z Evropy, aby ho vycvičili do řad Smrtijedů. Místo je jimi zaplněné k prasknutí a spolu s nimi jsou tam plnohodnotní Smrtijedi, kteří buď učí, pokud se to tak dá nazvat, nebo hlídají. A na stráži hlídkují i trollové a obři. A všude jsou mozkomoři; ty potvory se rozmnožily jako šílené. Pokud se nestane něco, co by způsobilo, že se většina těch sil přesune jinam, pak není šance, abychom se dostali dovnitř.“

„A co zničení viteálů?“ zeptala se Róza. „Zjistil jste v tomto směru něco?“

„Jen jed baziliška,“ odpověděl Harry. „A jediný způsob, jak ho získat, je buď použít Nebelvírův meč, který nemám, ale teď jsem si docela jistý, že musí být někde v Bradavicích, nebo se dostat dolů do Tajemné komnaty a zjistit, jestli mrtvola baziliška, kterého jsem tam zabil, má v sobě ještě nějaký jed, a tam nemůžeme. Zkoušel jsem smrtící kletbu, ale nefungovala. A neznám formuli pro zložár, a i kdybych ho dokázal seslat, neumím ho ovládat. Nic jiného... nevím.“

Smutně svěsil hlavu.

Rose ho chvíli pozorovala, pak se otočila a vzala do ruky knihu, kterou předtím listovala.

„Co to děláš?“ podíval se na ni překvapeně Harry.

„No, v jedné z těch knih musí něco být,“ vysvětlila Rose. „Někde tam musí být zmíněno něco užitečného.“

Harry zavrtěl hlavou a namítl: „Hledám už dvacet let, Rose, a ještě jsem nic nenašel.“

„Možná jste nehledal správně,“ odpověděla Rose, aniž by vzhlédla od knihy.

Harry si povzdechl a zavrtěl hlavou.

Vstal a Rose si byla jistá, že ho při odchodu slyšela zamumlat: „Celá její matka.“

A/N: Tady máte, jak jsem slíbila, důvody a vysvětlení. Harry se svého poslání jen tak nevzdal, vážně se snažil, ale síly proti němu jsou opravdu mocné. Co se týče toho, že na viteál nefunguje smrtící kletba, stačí si vzpomenout na to, co o ní víte (musíte to myslet vážně). A ano, Harry kromě tohoto dokázal víc. Jen si musíte počkat, až to prozradí Rose. Pro ty z vás, kteří čekají na akční scény, slibuji, že přijdou za pár kapitol. Uvědomuji si, že spousta z toho je vyprávění, ale obávám se, že taková prostě musí první část tohoto příběhu být. (...)