Potemnělý svět
A Darkened World
https://www.fanfiction.net/s/8418356/1/A-Darkened-World
autor: sprinter1988
překlad: Jacomo banner: solace
6. kapitola - Vliv temnoty
Varování: V této kapitole opět dojde na hovory o násilí, bojích a umírání. Protože takové války želmerlin jsou.
Voda v potoce byla tak studená, že se Rose otřásla, když ji nabrala do dlaní a postříkala si s ní obličej. Pomohlo jí to ale i trochu se probrat.
Nenechala se odradit tím, že Harry víc než dvacet let nenašel ve své sbírce knih nic užitečného, a všechny je znovu pročítala, stránku po stránce, odstavec po odstavci, odhodlaná najít něco, cokoliv, co by mu pomohlo dokončit úkol, který si před mnoha lety předsevzal vykonat.
Už to trvalo tři týdny. Tři dlouhé týdny, kdy nedělala nic jiného, než četla a zkoumala, snažila se najít sebemenší stopu nebo drobný detail, který by jim mohl pomoci.
Kdykoliv ji Harry viděl číst, nic neřekl. Jen apaticky zavrtěl hlavou a nechal ji být. On za dvacet let nic nenašel a k Roseině nelibosti to pomalu začínalo vypadat, že měl pravdu; v knihách nebylo k nalezení nic, co by jim mohlo být v současné situaci k užitku.
Ne že by tedy Rose neobjevila něco, co by se jí eventuálně hodilo. Našla několik kouzel, která neznala, ale Harry už je velmi dobře ovládal. Ačkoliv jí to k ničemu nebylo, protože neměla hůlku.
Podle přečteného textu mohla tedy potvrdit to, co jí už řekl Harry - nejlepšími způsoby, jak zničit viteály, byla smrtící kletba, baziliškův jed a zložár, ale formuli k jeho vyvolání nikde nenašla, stálo tam jen velmi výstražné varování před použitím této kletby nezkušenými kouzelníky.
Chápala, proč se Harry seslání tohoto kouzla vyvaroval.
Nejzajímavější věci, které objevila, vyústily v podnětný rozhovor s Harrym. V jedné z knih našla zmínku o ‘Artefaktech zakladatelů’ a jejich schopnostech. Nebelvírův meč dokázal zvednout svému držiteli sebevědomí, havraspárský diadém umocnil moudrost toho, kdo si ho položil na hlavu. Zmijozelův medailonek přidával nositeli na chytrosti a pohárek Helgy z Mrzimoru dokázal potlačit účinky jedu, který se do něj nalil, a zvýšit sílu léčivého lektvaru, který z něj byl vypit. A Moudrý klobouk, pokud by se k tomu uvolil, mohl tomu, kdo si ho nasadil, pročistit mysl a umožnit mu myslet bez zamlžení úsudku.
Kniha tvrdila, že kdyby nějaký člověk vlastnil všech pět artefaktů najednou, získal by nejen schopnosti vztahující se ke každému z nich jednotlivě, ale také něco mnohem, mnohem významnějšího. Co přesně, kniha neobjasňovala. Logickou odpovědí však bylo, že všech pět předmětů by měl vlastnit aktuální ředitel bradavické školy, aby mu umožnily ji náležitě řídit.
Bohužel, v průběhu staletí zůstaly v Bradavicích pouze Moudrý klobouk a meč a ty se ke svému pravému účelu používaly jen zřídka.
Když Salazar Zmijozel po sporu s Godrikem Nebelvírem opustil Bradavice, vzal si medailonek s sebou a zanechal ho jako dědictví svým potomkům. Helena z Havraspáru v záchvatu hněvu ukradla a ukryla diadém své matky Roweny, takže se na staletí ztratil ze světa. A pohárek Helgy z Mrzimoru… no, nebylo jasné, co se stalo, ale bylo možné, že nějaký její potomek (i když pravděpodobně nevyznávající stejné morální hodnoty jako ona) usoudil, že je vhodné to, co považoval za své právoplatné rodinné dědictví, ukrást.
A všechny tři artefakty, které byly z bradavického hradu odneseny, vystopoval už před nějakou dobou Lord Voldemort a přeměnil je ve viteály.
Když Rose na tuto informaci Harryho upozornila, zamítl ji. Zcela správně podotkl, že nemají žádnou možnost, jak se dostat k diadému, meči nebo klobouku, a nemají ani jak zjistit, zda se tyto předměty stále nacházejí v Bradavicích. Podle toho, co věděli, byl diadém přesunutý jinam a meč a klobouk mohl Voldemort zničit kvůli tomu, co představovaly. Pak upozornil na skutečnost, že dva artefakty zakladatelů, které měli v držení, jsou infikované. Medailon teď spíš než lstivost vyvolával pochybnosti a trápení a z pohárku by nikdo se zdravým rozumem nic nepil.
Rose se však k tomu nápadu neustále vracela, až ji Harry uťal. Ve skutečnosti docela rázně.
„Prostě to ignoruj,” řekl. „Vyžeň tu myšlenku z hlavy. Pokud to neuděláš, staneš se jí posedlá, jako jsem byl já relikviemi smrti.”
Rose přečetla několik zmínek o relikviích, ale nic moc konkrétního (s ‘Bajkami barda Beedleho’ se neobtěžovala, protože to byla jen dětská knížka). Naléhala na Harryho a ten nakonec povolil a prozradil jí, že ty věci skutečně existují a že došel k závěru, že neviditelný plášť, který vlastní, je s největší pravděpodobností jednou z nich.
To Rose vyslechla s nadšením, ale Harry jí zopakoval, aby na to zapomněla. Prozradil jí, že hledání relikvií pro něj znamenalo tři roky posedlosti, než si uvědomil, že hůlka, kterou Voldemort ukradl z Brumbálovy hrobky, je ve skutečnosti Bezová hůlka.
„Takže vy máte jednu, on druhou a třetí chybí?” zeptala se Rose.
Harry odpověděl přikývnutím a odvrátil se.
V tu chvíli Rose zasáhla skutečná realita situace. Uznala, že tenhle Harry je trochu jiný než ten, o kterém jí vyprávěla matka. Poprvé jasně viděla, že patří k těm, ze kterých kombinace bolesti, zrady, mučení, opuštěnosti a dvou dekád samoty vysála odvahu, ušlechtilost a věrnost.
Byl to Harry, který to z velké části vzdal.
Moc si přála to změnit, ale od toho rozhovoru uplynuly už čtyři dny a ona stále nedostala žádný nápad, jak to udělat.
Očividně si byl dobře vědom současného režimu v Bradavicích, takže jít se tam podívat jako na místo, které kdysi považoval za svůj domov a které je nyní pod Voldemortovou kontrolou, se nepodaří.
Ve skutečnosti jediné, co ji na toto téma napadlo, bylo dostat Harryho do Godrikova Dolu, aby se podíval k hrobu svých rodičů. Matka jí vyprávěla, že si to vždycky přál udělat, a Rose nevěděla, jestli se mu to někdy podařilo.
Možná by mu připomínka oběti jeho rodičů vrátila trochu bojovnosti.
Rose si rozvážně osušila obličej rukávem, vstala, opustila břeh potoka a zamířila ke stanu.
Harryho noční můry stále převládaly, ale Rose už ho neviděla mluvit s medailonkem. To jí dávalo naději, že její přítomnost mu aspoň trochu pomáhá. Usoudila, že jí musí důvěřovat, protože uznal za vhodné vrátit jí nůž a omluvil se, že ho zabavil. Řekl, že to zpočátku považoval za nutné, aby jí byl schopen věřit.
Těsně před stanem ji přiměl k zastavení podivný zvuk. Znělo to jako syčení.
‘Ale ne!’ pomyslela si ustaraně. ‘To by neudělal. Ne znovu! Prosím, ať ne-’
Protáhla se průchodem v přední plachtě stanu a při pohledu, který se jí naskytl, ztuhla.
Křeslo bylo převrácené. Dřevěná skříňka ukrytá pod ním byla otevřená. Pohárek ležel na podlaze a medailonek držel Harry v ruce, s řetízkem navlečeným na krku.
A rozmlouval s ním hadím jazykem.
Rose, aniž by přemýšlela o čemkoliv jiném, než jak dostat Harryho z vlivu medailonku, se na muže vrhla, srazila ho k zemi a dopadla na něj. Jednou rukou mu sevřela prsty, ve kterých držel medailonek, a druhou začala zoufale tahat za řetízek a snažila se ho přetrhnout.
Harry se ale bránil. Rose se rychle ocitla na zádech s jeho prsty pevně jí obemykajícími krk.
Podívala se mu do očí a s hrůzou v nich spatřila hluboké, intenzivní šílenství.
„Nedostaneš ho,“ zavrčel Harry tak, že to vypadalo, jako by opět mluvil hadím jazykem.
Rose však v sobě stále měla bojovnost a odhodlání. Podařilo se jí zvednout koleno a vrazit ho Harrymu co nejsilněji do boku, čímž mu vyrazila dech. Další úder způsobil, že povolil sevření jejího krku a s funěním se odvalil stranou.
Rose lapající po dechu využila příležitosti a vrhla se na něj znovu, teď už s vytaženým nožem, který mu přiložila ke krku. Když to spatřil, úplně ztuhl. Rychle mu z krku strhla zlatý řetízek s medailonem. Téměř okamžitě ucítila, jak jí jeho ničivý vliv začíná pronikat do mysli, ale instinktivně ho odhodila co nejdál.
Medailonek se vznesl do vzduchu a s tichým žuchnutím dopadl na náhradní postel, kterou kdysi používal její otec Ron.
Ona a Harry pak zůstali několik dlouhých minut bez pohybu, jen na sebe zírali a bojovali o dech, přičemž Rose stále držela nůž u Harryho krku.
Nakonec zbraň sklonila, ale neodložila ji.
„Na co jste myslel, Harry?“ zeptala se a její hlas ho téměř prosil: „Proč s tím mluvíte? Víte, že je to nebezpečné. Musíte to vědět.“
Harry se poněkud neochotně posadil.
„Já vím,“ hlesl viditelně frustrovaným tónem, „ale už s tím bojuju tak dlouho.”
„Proč to navádí k boji?“ zeptala se Rose.
„Byla to jediná společnost, kterou jsem dvacet let měl. Potřeboval jsem nějakou útěchu ve svém trápení a ten medailonek mi ji poskytl, nebo to tak alespoň vypadalo.“
„No, teď jsem tady já,“ podotkla Rose a v jejím hlase tentokrát zazněl uklidňující tón. „Tak co kdybychom na medailonek zapomněli a vy byste si místo toho promluvil se mnou?“
Harry několik dlouhých okamžiků nic neříkal, až si Rose začala myslet, že její nabídku nepřijme.
Pak začal.
„Víš, proč došlo k bitvě o Bradavice, Rose?“
Rose zavrtěla hlavou.
„Začalo to proto, že dva Smrtijedi, které Voldemort umístil mezi zaměstnance, příliš tlačili na studenty. Amycus a Alekta Carrowovi měli v Bradavicích oficiálně vyučovat zparchantělou verzi studia mudlů a černou magii. Byli tam také proto, aby studenty ‘ukázňovali’. V tomto případě ovšem ‘kázeň’ znamenala mučení. Prováděli ho na co největším počtu studentů a co nejčastěji, často jen tak pro nic za nic. Starší studenty nutili trestat mladší bičem nebo kletbou Cruciatus. Značná část zmijozelských studentů samozřejmě povzbuzování nepotřebovala.
Někteří studenti odmítali jejich příkazy poslouchat. Ti byli potrestáni nejhůře. Jednoho dne byl Seamus Finnigan přistižen, jak dává jedné mrzimorské studentce prvního ročníku lektvar, který jí měl pomoct vyléčit šrámy na zádech. Carrowovi se rozhodli, že z něj udělají exemplární příklad přímo při večeři uprostřed Velké síně.
Oba na něj uvalili mučící kletbu, jeden po druhém a pak společně. Pak se k nim přidali i starší zmijozelové. Nakonec se Seamusovi podařilo se z kletby vymanit a pěstí zlomil Dracu Malfoyovi nos.
Za to ho Amycus Carrow zabil. Použil temné sekací kouzlo, které ho přeťalo vejpůl.
Potom se rozpoutalo peklo. Bradavičtí zaměstnanci zůstali po celou dobu zbaběle sedět a mlčet, protože se báli o vlastní život, i když měli nad Carrowovými přesilu nejméně deset ku jedné.
Ale teď se Carrowovi dopustili vraždy a bylo pravděpodobné, že spáchají další. A tak učitelé konečně začali jednat. Amycusova záda se roztrhla na krvavou kaši díky kouzlu Minervy McGonagallové. Alektu bylo těžší srazit k zemi, ale zbytek sboru se přidal a starší studenti také. Během několika vteřin byli Pansy Parkinsonová, Theodor Nott, Vincent Crabbe a nejméně další tucet zmijozelů mrtví. Když Kratiknot oddělil Alektinu hlavu od zbytku těla, Snape, ředitel školy a rovněž Smrtijed, přiskočil, popadl Malfoye za paži a dal se na útěk, následovaný přívalem kouzel.
Nevím, jestli to byl Snape, kdo spustil poplach, nebo jestli to Alekta stihla před smrtí, ale během hodiny přitáhl Voldemort s kompletní armádou do Bradavic a zasadil jim drtivý úder. Sám osobně zabil McGonagallovou, Kratiknota, Prýtovou a Křiklana. Bellatrix Lestrangeová zabila Nymfadoru Tonksovou, Hestii Jonesovou a Poppy Pomfreyovou a pak dorazila poslední dva Longbottomy: Nevilla a jeho babičku. Dolohov dostal Kingsleyho Pastorka, Elfiase Dóžete a více než jen pár studentů. Snape se vrátil a zabil Remuse Lupina. Draco Malfoy byl s ním a dostal Michaela Cornera a Ernieho Macmillana. Byla to jatka. Tolik lidí, které jsem znal, zakrátko leželo mrtvých nebo umíralo v důsledku toho, že Voldemort zcela ovládl britský kouzelnický svět.
Zabili je lidé, kteří měli dostat mozkomorův polibek, nebo lidé, na jejichž důvěře Brumbál trval až do svého posledního dechu.
Ministerstvo se složilo jako domek z karet a Bradavice se utopily v krvavé lázni.
Od té chvíle už vládě Smrtijedů nic nebránilo. Vyrazili a vyhladili mudlovskou část společnosti. Přemístili se po malých skupinách přímo do davů na rušných ulicích, vypustili plameny ovládané temnou magií a pak zmizeli. Dokázali to téměř mrknutím oka, protože nemuseli kouzlo zacílit, stačilo ho jen vystřelit. Tímto způsobem uhořely zaživa tisíce lidí. Vzhledem k tomu, že plameny byly očarované, nedokázali hasiči jejich šíření jen s pomocí vody nijak zastavit.
Během několika prvních hodin po Voldemortově uzdravení z toho, co jsem mu způsobil po jeho vítězství v Bradavicích, shořela na popel celá města a městečka.
Dokonce se jim tímto způsobem podařilo zneškodnit i mudlovskou armádu. Dostat se dovnitř, zapálit to tam a zmizet dřív, než nějakého vojáka napadne pozvednout zbraň.”
Rose se zamračila a řekla: „Myslela jsem, že když jste ho tenkrát vyhnal z hlavy, že se vás Voldemort už nikdy nepokusil mučit tím, že by vám tyhle věci ukazoval.“
Harry zavrtěl hlavou: „Nikdy to nedělal úmyslně. A já jsem to skoro nikdy neviděl, když se to dělo. Viděl jsem to v noci.“
„To ohnivé kouzlo, o kterém jste se zmínil,“ řekla Rose, „bylo to zložár?“
„Ne, myslím, že s ním souvisí, ale nikdy se z plamene netvořili hadi ani chiméry. Je to jen vlna vybuchujících plamenů, které pohltí všechno, co jim stojí v cestě.“
„Fungovalo by to na viteály, jako to dokáže zložár?“
Harry znovu zavrtěl hlavou: „Zkoušel jsem to. Když hořel Liverpool, přemístil jsem se k plamenům a položil medailonek před ně na zem. Pak jsem se přemístil pryč, dal plamenům půl hodiny, než dohoří, a pak jsem se vrátil. Země a všechno kolem bylo zčernalé od ohně, ale medailonek tam jen tak ležel, stále lesklý a zlatý. Jestli vykazoval nějakou změnu, tak spíš to, že ho plameny očistily, jako by ho zbavily veškeré špíny a nečistot. Byl stále neporušený, neroztavil se a stále v něm přebýval kus Voldemortovy duše. Myslím, že zložár může viteál zničit, protože kouzlo doslova vyvolává plameny ze samotného pekla. Kouzlo, které Smrtijedi používali, bylo očarované a velmi devastující, ale nebyl to zložár.“
Poté, co Harry domluvil, se rozhostilo ticho. Zdálo se, že mu došla slova, a Rose nedokázala vymyslet žádná, která by ho uklidnila.
„Víš, co je nejhorší věc, kterou vídám?“ zeptal se Harry po chvíli, čímž ticho přerušil.
„Co?“
„Vraždu mých rodičů, z Voldemortova pohledu.“
Rose se při těch slovech udělalo špatně. Pokud Harry vídal zavraždění svých rodičů z Voldemortovy perspektivy, pak to jistě vypadalo, jako kdyby...
Harry se zhroutil, tělem mu otřásaly vzlyky a z očí mu vytryskly slzy.
Ty vize vražd jeho rodičů vyvolávaly dojem, jako by je zabil on.
Rose vstala, přešla k Harrymu a objala ho, podobně jak ho kdysi krátce po Siriusově smrti objala její matka.
Nakonec se po několika dlouhých minutách odtáhla a řekla: „Harry, uleví se vám, když se půjdeme podívat na hroby vašich rodičů do Godrikova Dolu?“
Harry místo odpovědi pokrčil rameny.
„Už jste tam někdy byl?“ zeptala se.
„Jednou. Kdysi dávno.“
„Chcete tam jít znovu?“
Chvíli to trvalo, ale nakonec Harry přikývl a pak dodal: „Raději ale půjdeme pod neviditelným pláštěm.“
„Tak pro něj běžte,“ pobídla jej Rose a Harry vstal, aby ho vyhledal.
Rose věděla, že jít do Godrikova Dolu znamená riskovat, že je někdo uvidí, ale vždycky se mohli rychle přemístit. S těmi vidinami smrti svých rodičů v hlavě se Harry potřeboval ze všeho nejvíc smířit. Toho bylo třeba dosáhnout, aby se mohl vrátit na správnou cestu.
Harry se vrátil s pláštěm a vyšli ze stanu. Za ochrannými kouzly, která obklopovala stan, ho přes ně přehodil, vzal Rose za ruku a přemístil je.
***
Rose věděla, že to byl špatný nápad, hned jak do historicky významné vesničky dorazili.
Nebo alespoň do toho, co z ní zbylo.
Godrikův Důl se za dvacet let, které uplynuly od chvíle, kdy sem Harry přišel, aby se poprvé podíval na hroby svých rodičů, hodně změnil. Většina z něj byla zničena.
Samozřejmě že ano. Právě tady Voldemort poprvé padl. Proč by to tu nechal stát?
Domy a vesnický kostel se proměnily v trosky. Na zemi se válely kostry obětí zavražděných Smrtijedy, které zůstaly ležet tam, kde padly.
Z bývalého domu Harryho rodičů už nic nezbylo a pamětní socha věnovaná rodině Potterových teď ležela na zemi rozbitá na kusy.
Nezdálo se, že by tu někdo byl, ale Rose přesto promluvila šeptem: „Harry, tohle byl špatný nápad. Měli bychom odejít.“
Harry však zavrtěl hlavou: „Ne. Teď jsme tady.“
Pokračoval dál směrem ke hřbitovu a Rose nezbývalo než spěchat s ním, nebo přijít o tu trochu ochrany, kterou jí neviditelný plášť poskytoval.
Hřbitov se zdál být z větší části nedotčený. Smrtijedi zřejmě neviděli důvod, proč by měli ničit všechny náhrobní kameny. Některé však byly rozbité. Rose si na jednom z kusů mramoru všimla příjmení ‘Abbott’. Další nesl jméno ‘Bones’, další ‘Prewett’ a ‘McKinnon’; všechno rodiny, které se postavily Voldemortovi a jeho stoupencům.
Hroby Potterových na tom byly jinak. Nebyly jen poškozené, byly znesvěcené.
Na velkém kusu dřeva, který byl do hrobu zaražený, stála červenou barvou namalována slova ‘mudlovská děvka’. Ten kus dřeva vypadal, že kdysi mohl být součástí nějakých vstupních dveří. Na jednom z větších kusů náhrobku, který zůstal, bylo vyryto slovo „špína“ a po zemi se táhly hluboké černé rýhy, které Rose přivedly na myšlenku, že tam někdo musel opakovaně šlehat ohnivým bičem.
Harry klesl u paty náhrobku na kolena a Rose si až po chvíli všimla, že už není zakrytý pláštěm. Zvedla ruku, aby ho stáhla zpátky pod něj, ale najednou jí paži někdo sevřel jako do svěráku.
Plášť z ní byl stržen a do krku se jí bolestivě zaryly špičky dvou hůlek.
„Vstaň a odhoď hůlku, Harry Pottere, a možná necháme tuhle mudlovskou šmejdku ještě chvíli žít,“ ozval se ženský hlas po Roseině levém boku. Zněl sadisticky, ale zároveň v něm zaznívaly tóny nesmírné arogance.
Harry se pomalu postavil na nohy a hůlka mu přitom vypadla z ruky.
Rose před sebou uviděla dalších tucet Smrtijedů, kteří se vynořili ze stínů hřbitova.
Harry se otočil a stanul tváří v tvář majitelce hlasu.
„Bellatrix,“ oslovil ženu na znamení, že ji poznal.
***
AP: (...) Co se týče příběhu v pozadí, myslím, že nás čeká už jen jedna velká dávka, a to v příští kapitole, pak se děj trochu zrychlí.
Doufám, že se mi podařilo rozumně vysvětlit, co se stalo s mudly. Dost často dostávám recenze vychvalující virtuozitu zbraní a údajnou převahu kulky nad kouzlem. Tito lidé zřejmě zapomínají, že Smrtijedům by bylo jedno, koho zabijí, a než by zase zmizeli pryč, rychle by všechno zničili (jak je vidět na začátku šestého filmu). Co zmůžou kulky proti rychle se šířícím plamenům, které nelze uhasit jinak než kouzlem? Série rychlých simultánních útoků, zejména na vojenské základny, by mudly rychle ochromila a kouzelníci, kteří se mohou objevit, seslat vysoce destruktivní kouzlo a během dvou vteřin zase zmizet, by to zvládli velmi snadno. Většina čistokrevných je nepoučená, ale Voldemort není hloupý; jsem si docela jistá, že si je dobře vědom toho, co mudlové dokážou.
A taky, prosím, nezatracujte Rose za tenhle poslední nápad. Sice se jí to vymstilo, ale měla pravdu; Harry do sebe potřeboval dostat zase trochu bojovnosti, a tohle bylo jediné, co ji napadlo.
sprinter1988: ( Jacomo ) | 22.12. 2023 | Epilog | |
sprinter1988: ( Jacomo ) | 16.12. 2023 | 16. Konec hry | |
sprinter1988: ( Jacomo ) | 09.12. 2023 | 15. Mezi životem a smrtí | |
sprinter1988: ( Jacomo ) | 02.12. 2023 | 14. Snape a had | |
sprinter1988: ( Jacomo ) | 25.11. 2023 | 13. Konečný plán | |
sprinter1988: ( Jacomo ) | 18.11. 2023 | 12. Přátelská tvář | |
sprinter1988: ( Jacomo ) | 11.11. 2023 | 11. Možní spojenci a neshody | |
sprinter1988: ( Jacomo ) | 04.11. 2023 | 10. Ústup | |
sprinter1988: ( Jacomo ) | 28.10. 2023 | 9. Novinky a přesuny | |
sprinter1988: ( Jacomo ) | 21.10. 2023 | 8. Otázky od ropuchy | |
sprinter1988: ( Jacomo ) | 14.10. 2023 | 7. Ministerstvo | |
sprinter1988: ( Jacomo ) | 07.10. 2023 | 6. Vliv temnoty | |
sprinter1988: ( Jacomo ) | 30.09. 2023 | 5. Záležitost viteálů | |
sprinter1988: ( Jacomo ) | 23.09. 2023 | 4. Trýznění ve spánku | |
sprinter1988: ( Jacomo ) | 16.09. 2023 | 3. Trapné setkání | |
sprinter1988: ( Jacomo ) | 09.09. 2023 | 2. Dcera zrádců | |
sprinter1988: ( Jacomo ) | 02.09. 2023 | 1. Útěk Rona a Hermiony | |
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo ) | 30.11. 2021 | Potemnělý svět - úvod | |