Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 7.

Harry se posadil a zvolna se opřel o hladký mramorový sloup, který podpíral elegantně tvarovaný baldachýn nad soupravou polstrovaných divanů. Nemohl si pomoci, ale při pohledu na téměř křehkou krásu, kterou představovaly Malfoyovy zahrady, se musel pousmát. Pečlivě pěstované a tvarované rukama i kouzly dospěly k výsledku, kterému by se většina mudlovských zahradníků nemohla rovnat.

Pozoroval, jak nehluční domácí skřítci postupují od záhonu k záhonu, pečlivě se starají o rostliny a ujišťují se, že se v nich neuchytil žádný plevel. Na rtech mu vykvetl úsměv a tiše si pro sebe pokyvoval hlavou, zatímco oči nechal napůl přivřené. Dokonce i vzduch tu byl cítit lépe, čistší, nezkažený zápachem chemikálií, kouře a výparů, o kterých si nikdy neuvědomil, že mu plní nos.

„Takže sem jsi utekl.“ Jeho snění prořízl hlas jako ostrá čepel, takže prudce otevřel oči a namířil je nahoru do strany.

Stála tam Dafné, stále oblečená v hábitu, ruce zkřížené na hrudi a s poněkud zamračeným výrazem. „Máš něco mého.“

„Opravdu?“ Téměř nechápavě zvedl obočí, ale dál se opíral o sloup a nepřiměl se reagovat na její výzvu, jen si zívl. „Nechceš se posadit?“

„Kdy jsi začal být ke všemu tak… blazeovaný, Pottere?“ odfrkla si, ale následně se sama sesunula ke sloupu vedle něj a zadívala se do jiné části zahrady.

„Myslím, že někdy poté, co jsem se vyspal s Parkinsonovou,“ přiznal, aniž by se na ni pořádně podíval. „Potom jsem si tak nějak řekl… k čertu, už jsem sám sobě udělal horší věci, než co provedl dokonce starouš Tomík, tak za co bych se sakra měl stydět? Jsou to jenom drobnosti.“

„Jak filozofické,“ protočila očima a ošklivě na něj zahlédla. „Chci zpátky svoje kalhotky.“

„Aha, tak o tohle tady jde? A to jsem si myslel, že jsi tu jen proto, aby ses se mnou mohla vyspat a udělat si na sloupku od postele malý zářez se jménem Harryho Pottera.“ Tiše se zasmál, přivřel oči a ignoroval intenzitu jejího pohledu.

„Budeš mi tvrdit, že sám nechceš zářez s mým jménem?“ opáčila vyzývavě s povytaženým obočím.

„Nikdy mě nebraly zářezy a vychloubání,“ pootevřel Harry oko a koutkem se na ni podíval. „I když předpokládám, že lidem, kteří mě příliš dobře neznali, to nikdy nedošlo.“

Dafné se nadechla k odpovědi, ale zamračila se a na chvíli se zamyslela. Vlastně si nedokázala vzpomenout na žádný případ, kdy by ho viděla, že by se nějakým způsobem v jakékoli podobě nebo formě chlubil. Nejvíce se skutečně vyjadřoval proti Umbridgeové a popírání ze strany ministerstva. Neochotně přikývla hlavou na znamení souhlasu.

„Dobře. Prozatím tomu budu věřit. Ovšem to, že jsem tě nikdy neviděla, jak to děláš, neznamená, že to neděláš.“

„Greengrassová, komu bych to říkal? Ronovi a Hermioně?“ Harry se uchechtl. „Opravdu si nemyslím, že by to na ně udělalo nějak strašný dojem. Ron by si mohl přivodit infarkt a Hermiona? Ta by mi předvedla tu svou imitaci McGonagallové.“

„Zdálo se, že si ředitelky vaší koleje dost váží,“ připustila Dafné zdráhavě.

„A Ronovy pocity vůči Zmijozelům a, případně nebo, čemukoli, co souvisí s Malfoyovými, jsou nanejvýš veřejně známé,“ přitakal Harry a pochmurně se zasmál. „To bude řečí, až se o tomto všem dozví.“

„Upřímně řečeno, nikdy jsem nepochopila, proč ses s těmi dvěma držel v takové izolaci.“ Dafné se zatvářila nevrle a zahleděla se do dálky. „Většina školy se s tebou ten první rok chtěla kamarádit.“

„Byli to moji první přátelé,“ pokrčil Harry rameny a opřel si hlavu o sluncem nahřátý kámen. „Když jsem vyrůstal, vlastně jsem nesměl mít přátele, ne před Bradavicemi. Ve skutečnosti jsem do té doby nesměl mít nic vlastního, když o tom tak přemýšlím. Kamarádil bych se s každým, kdyby na mě byl hodný a nedíval se na ostatní lidi svrchu jako na odpad.“

„Hm… A většina z nás si myslela, že jsi nějaký snob,“ odvětila Dafné nenuceně.

„Z nás znamená co – zbytek zmijozelských holek v našem ročníku?“ kontroval Harry s lehkým úsměvem na rtech.

„No, ano,“ přiznala Dafné a přehodila si vlasy přes rameno. „Co jsi čekal? Že se prostě rozpřáhnu a navážu přátelství napříč všemi kolejemi? To pro Zmijozel tehdy opravdu nebylo možné.“

„Když to vezmu kolem a kolem, dost pochybuju, že jste byli jediní, kdo to tak cítil,“ připustil Harry a napůl zavřel oči s hlavou stále opřenou o kámen. „Přinejmenším do pátého ročníku a BA. A od té doby šlo všechno z kopce… Příliš pozdě na to, aby se věci skutečně změnily. Opravdu škoda. Snape byl zahořklý a vzteklý člověk, ale vybral si správnou stranu, když už ne správný způsob, jak ji podpořit.“

„Vzteklý a zahořklý je docela dobrý způsob, jak ho popsat,“ souhlasila Dafné. „Úplně izoloval Zmijozel od ostatních kolejí.“

„Ne, myslím, že to udělal už Voldemort.“ Harry našpulil rty. „Chtěl je přece oddělit od všech ostatních. A on sám se považoval za posledního žijícího potomka Salazara Zmijozela. Snape prostě neudělal nic pro to, aby tu trhlinu zacelil.“

„Fuj, jak nezmijozelské,“ zamumlala Dafné. „Udržovat starý systém, místo aby sis vybudoval svůj vlastní…“

„No, když ti starý systém dává moc, jakou chceš, proč ho měnit?“ pokrčil Harry rameny a pak se ušklíbl. „Kromě toho… Když toho uděláš dost, přestaneš se starat o změnu světa. To přenecháš lidem, kteří po tom ještě touží.“

„Tak mi tedy řekni, Harry Pottere, Spasiteli a Vyvolený,“ pousmála se nad jeho znechucením, načež si vyhrnula hábit natolik, aby se na Harryho mohla pohodlně obkročmo posadit, a zadívala se mu do očí. „Co tě tedy zajímá?“

Rty mu zacukaly, když ucítil, jak se mu usadila na klíně, a prsty mu vyjely nahoru, aby zachytily její boky. „Upřímně? Nebo se chceš vrátit k naší hře?“

„Proč si nemůžeme hrát, zatímco si budeme povídat o pravdě, hm?“ Posunula boky a významně se k němu přitiskla.

„Protože pravda by mohla zničit náladu ze hry, drahá,“ opáčil a v očích mu jiskřila hravost, se kterou se na ni usmál.

„No, tak to pak bude asi jenom hazard, ne?“ oplatila mu Dafné s pomalým úsměvem na rtech, zatímco zavadila prstem o jeden z pramenů jeho rozcuchaných vlasů.

„Tak dobře. Teddy, Andy a moji přátelé. Na ničem jiném mi nezáleží,“ odpověděl a studoval ženu v klíně, zatímco nechal ruku sklouznout dozadu, aby hnětla její pozadí. „Tobě?“

„Moje rodina.“ Dafné se na okamžik kousla do spodního rtu a víčka se jí lehce zachvěla, když posunula boky ještě o kousek víc k němu. „Nejsem si jistá, co víc. Sláva mě nezajímá… Vlastně s ní chci mít pramálo společného.“ Naklonila se dopředu, s úsměvem ho štípla do krku a pak mu zuby sevřela ušní lalůček. „Raději zůstávám ve stínu, víš… Je to tak mnohem zábavnější.“

Potlačil zavrčení, které mu chtělo uniknout ze rtů, když se náhle přisunul a dýchl jí do ucha. „Aha? A povídej, kobřičko… Které ambice tě přivedly do zmijozelské koleje?“

„Ach, určitě to chceš vědět, ó malá chiméro?“ opáčila, když se škádlivě prohnula a samolibě se usmála.

„Hm, teď jsem chiméra, kobřičko?“ S pobaveným leskem v očích naklonil hlavu na stranu a ještě důkladněji ji studoval, když natáhl ruku a chytil ji za pramen vlasů.

„Hm. Odvážný a ztřeštěný jako lev, s hadí lstivostí… a tvrdohlavostí berana,“ souhlasila a přitiskla se k ruce, která ji škádlila ve vlasech, než ji lehce a hravě kousla.

„Když to říkáš,“ pousmál se a škádlivě ji štípl do zadku. „Takže ta ambice?“

„No…“ Dafné se na okamžik zarazila, než se začervenala jako mák, když si vzpomněla, co přesně v tom mladém a útlém věku chtěla. „Ne, raději ne.“

Harry se na chvíli zamyslel, než jí věnoval přímý, pevný pohled. „Přísahám, Greengrassová, že jestli šlo o svatbu se mnou…“

Její náhle narůstající ruměnec ho přiměl ještě víc zasténat, když se praštil hlavou zpátky do sloupu. „Nemůžu se jednou pobavit s holkou, která není moje zatracená fanynka?“

„Já nejsem tvoje fanynka!“ protestovala Dafné a její ruměnec okamžitě zmizel, nahrazený zakaboněním. „Neviděl jsi, že bych za tebou chodila jako zamilované štěně jako ta Weasleyová, nebo snad jo?“

„No jo, geniální tah vytahovat bývalku,“ kontroval Harry sarkasticky a zamračil se na ženu, která mu stále pohodlně seděla na klíně.

„Jen jsem poukázala na zatracenou pravdu, protože ta malá káča za tebou courala jako zamilované štěně až do našeho pátého ročníku, kdy jí to došlo a začala chodit s jinými kluky, aby si získala tvou pozornost.“ Dafné si odfrkla a zavrtěla hlavou. „A ty, jako naivní klučina, jsi jí to prostě baštil.“

„Jo, tak hádej co,“ štěkl Harry a ona náhle padala z jeho klína, protože se postavil. „Naivní klučina vyrostl.“

„Uf!“ hekla Dafné, když dopadla na zadek, a pak se na něj zamračila. „Ale jak vidím, ne dost dobře na to, aby se naučil, jak se chovat k ženám.“

„Až se začneš chovat jako žena a ne jako mrcha, kobřičko, můžeš mluvit o tom, jak se mám chovat k ženě,“ vyprskl Harry a naštvaně se vydal pryč.

ooOOoo

Bouřkové mraky hučící v Harryho tváři přetrvávaly dlouho do dalšího dne, přičemž se zdálo, že se kaboní do opravdu zlého výrazu, kdykoli zahlédne Dafné. Už tak krátká rozbuška jeho temperamentu se ještě zkrátila, i když jeho exploze postrádaly obvyklou výbušnou sílu. Začali s ním proto zacházet téměř jako se sudem střelného prachu a modlili se, aby náhodou nevzplála jiskra. Všichni kromě Teddyho.

„Chováš se jako zloun.“

Harry při chlapcově volbě slova lehce zamrkal a trochu povytáhl obočí. „Opravdu?“

„Jo, opravdu,“ přikývl Teddy pevně, zkřížil si ruce na hrudi a na Harryho se zamračil. „Pitomý, blbý zloun.“

„No, nikdy jsem netvrdil, že jsem chytrý,“ souhlasil Harry. „No a?“

Teddy se znovu zakabonil, když pohlédl na svého kmotra. „Proč se ke všem chováš jako blbec? Ke mně se všichni chovají moc hezky.“

„Ano, no, ale ne všichni se tak vždycky chovali ke mně. Ve skutečnosti někteří z nich udělali v minulosti pár velmi, velmi špatných věcí,“ odpověděl Harry, „a někteří pořád dělají věci, které mi jdou na nervy.“

„Takže?“

„Jsem si docela jistý, že toto je ono takže,“ zakončil Harry s lehce otráveným výrazem ve tváři.

„Nene. Říkal jsi, že to byly věci, které dělali předtím. Ne to, co dělají teď,“ oponoval Teddy, zatímco držel ruce pevně zkřížené na hrudi.

„Na tom, co udělali, hodně záleží, prcku,“ oponoval Harry. „Že se k tobě chovají dobře, ještě neznamená, že tím vynahradí to, co udělali mně a ostatním.“

„Proč ne?“ Teddy se při pohledu na Harryho zamračil.

„Protože, Teddy, některé věci se prostě neodpouštějí snadno. A některé jsou prostě neodpustitelné.“ Harry zavrtěl hlavou a předklonil se s lokty opřenými o kolena. „A některé věci, které ti lidé udělají, nikdy nezmizí. Zůstanou s tebou a ty na ně nemůžeš zapomenout.“

„To je hloupost,“ odsekl Teddy a odfrkl si. „Já zapomínám pořád.“

„To je pravda,“ pousmál se Harry. „Ale copak zapomínáš, že tvoje máma a táta jsou mrtví?“

Teddy se na chvíli odmlčel a pak pokrčil rameny. „Jo, někdy. Protože vlastně ani nevím, jaké to je mít mámu a tátu. Takže jsem prostě sám sebou.“

Harry se zamračil, našpulil rty a zavrtěl hlavou. „Dobře, fajn, špatný příklad.“ Zamyšleně svraštil čelo. „Je to… Těžko se to vysvětluje. Udělali věci, které mi hodně ublížily, Teddy. A hodně z toho bylo schválně.“

„Takže… se chováš tak, aby ti bylo špatně, protože ti ublížili?“ Teddyho tvář se zkrabatila, jak se snažil sledovat Harryho myšlenkové pochody. „Já to nechápu.“

„Ne, chovám se tak kvůli jiným lidem, kteří mi ublížili,“ odpověděl Harry. „A lidem, na kterých mi skutečně záleží.“

„Ale když ti na těch druhých vlastně nezáleží, tak proč ti vadí, když ti ubližují?“ pokračoval Teddy s nesmírně zmateným výrazem.

„Protože oni nedělali ty věci jen proto, aby ublížili mně. Ublížili i lidem, na kterých mi záleží.“ Harry cítil, jak se mu sevřely prsty rozčilením.

„Pořád dokola měníš to, proč jsi na ně naštvaný. A na koho jsi naštvaný.“ Teddy se ještě trochu zamračil, když zavrtěl hlavou. „To nedává smysl.“

Harry si povzdechl a potřásl hlavou. „Někdy prostě život nedává smysl, Teddy.“

„Ale měl by.“ Chlapec rychle vědoucně pokýval hlavou. „Proč prostě nemůžeš přestat všechny nenávidět?“

„Ale tak to není, Teddy,“ usmál se Harry a prohrábl chlapci vlasy. „Vlastně jediní lidé, které jsem kdy opravdu nenáviděl, jsou mrtví.“ Krátce se zamyslel a doplnil: „Tedy kromě Dracova otce. Ale toho už nenávidím podstatně míň.“

„Zlepšil se?“ zeptal se Teddy s nadějí rozzářenýma očima.

„Ne, nezlepšil,“ zavrtěl hlavou Harry. „Jen přestal mít možnost chovat se jako pitomec kvůli tomu, při čem ho přistihli.“

„Aha… Takže byl zlý člověk?“

„On je zlý člověk,“ prohlásil Harry. „Nikdy nebude hodný člověk, cvrčku. Bez ohledu na to, co dobrého by mohl udělat, nemůže smýt věci, které udělal, protože jich nelituje.“

„Aha,“ zamračil se Teddy. „Zdá se, že je to trochu padouch.“

„Je víc než jen padouch, Teddy,“ odpověděl Harry a pak si povzdechl.

„Takže jediný, komu nemůžeš odpustit, je pan Malfoy?“ zajímal se Teddy.

Harry začal přikyvovat hlavou, než se zamračil a pohlédl na svého kmotřence. „Tak snadno mě neobelstíš, Teddy.“

„Obelstít tě?“ Teddy na Harryho zamrkal. „Jak bych tě mohl obelstít?“

Harry otevřel ústa, aby chlapci odpověděl, ale pak si povzdechl a svěsil hlavu. „Jasně, chlapče. Zatraceně… Já už musím bláznit.“

„Myslel jsem, že už ses zbláznil?“ zeptal se Teddy zvědavě, zatímco studoval svého kmotra. „Neříkáte to náhodou s babičkou pořád?“

„Heh, tohle je myslím trochu vážnější,“ promnul si Harry s povzdechem čelo.

„Opravdu ti pomáhá chovat se tak, aby ti bylo špatně?“ zeptal Teddy s upřímně rozšířenýma očima.

„Ne, ani ne,“ připustil Harry s dalším povzdechem a zavrtěním hlavy. „Jen… to usnadňuje.“

„Aha… Myslel jsem, že mi babička říkala, že většinou nejlepší způsob a nejsnazší způsob nejsou totéž?“

„Nejsou.“

„Tak proč…?“

„Protože někdy potřebujeme jít tou snadnější cestou, protože jsme po té správné šli tak dlouho, že nás to vyčerpalo a jsme unavení,“ vysvětloval Harry klopotně. „A potřebujeme sundat z beder tíhu celého světa.“

„To zní vážně,“ téměř diplomaticky poznamenal Teddy.

„To také bylo,“ souhlasil Harry. „Všichni očekávali, že je zachráním… Vědomí, že jsem jediný, kdo to může udělat… Prostě… Nebyla to legrace. Neměl jsem na vybranou.“

„A musíš takové věci dělat ještě někdy?“ zajímal se Teddy.

„Ne, naštěstí nemusím. Toho jsem si užil dost, když jsem byl v Bradavicích,“ zavrtěl Harry hlavou a mírně se na chlapce usmál.

„Tak proč bys to dělal?“ Teddy se zamračil. „Chci říct… Když už jsi toho udělal tolik, proč bys měl dělat ještě víc?“

„Nemusím.“ Harry se na chvíli odmlčel, než mu zaškubaly rty. „Jde o to, že moji kamarádi tak docela nechápou, že si to nemyslím. Už si tak zvykli, že jsem to dělal dřív, že očekávají, že to budu dělat dál.“

„To nezní spravedlivě.“

„Není. Ale kdyby byl svět spravedlivý…“ zamyslel se Harry, „kdyby byl svět spravedlivý, ani jeden z nás by nebyl sirotek.“

„Dobře,“ opět s ním souhlasil Teddy a bezradně pokýval hlavou. „Řekl jsi svým kamarádům, jak to cítíš?“

„Oni to… tak docela nechápou,“ připustil Harry. „To, co chtějí oni a co chci já… Už to není totéž. To, co dělají oni, náš svět potřebuje. Já jen… Vyčistili jsme pro to cestu. Já… jsem pro to už zemřel. Tolik jsem toho kvůli tomu ztratil… A oni tak docela nechápou, že když se mě pořád snaží donutit, abych jim dával víc a víc a víc…“

„Ale ty nejsi mrtvý,“ zmateně se zamračil Teddy. „Chci říct, že kdybys byl, tak bys byl s mámou a tátou.“

„A s mojí mámou a tátou a s mým kmotrem,“ doplnil Harry. „A navíc to není špatné místo. Až budeš starší, uvidíš spoustu lidí, kteří se bojí smrti, Teddy. Ale není to nic, čeho by ses měl obávat.“ Na chvíli se odmlčel a jen se pousmál. „Taky to není něco, kam by ses měl hnát, ale není to ani něco, z čeho bys měl mít strach.“

„Tak jak to, že jsi říkal, že jsi kvůli tomu umřel?“ Teddy se znovu zamračil a pak se zděšeně zadíval na Harryho. „Přece kvůli tomu neumřeš a neopustíš mě a babičku, ne?“

„Ne, to ne.“ Odmlčel se a zamrkal, jak si to náhle, prostě uvědomil. „Hm, víš ty co, asi opravdu neopustím.“ Zasmál se a pak chlapci prohrábl vlasy, přičemž jeho vlastní obličej nabyl lehce udiveného výrazu. „Jsem trochu… jiný než většina lidí, Teddy. Jsem jediný člověk, o kterém vím, že si může vybrat, jestli zemře, nebo jestli zůstane mrtvý.“

„Páni.“ Teddy se na muže udiveně zadíval, protože jeho oči jako by zářily. „Jaké… jaké to je?“

„Něco, s čím by sis na chvíli neměl dělat starosti,“ opáčil Harry s úsměvem na rtech. „Jen si pamatuj, že bez ohledu na to, co ti říkají ostatní, není to nic, čeho by ses měl bát. Žít ve strachu… To prostě není život.“

„To je jako když ti bylo pořád špatně?“ znovu se zeptal Teddy a oči mu zvědavě zářily. „Chci říct, že když jsi byl nemocný, nikdy jsi nevypadal moc živě. Znamená to, že jsi připravený začít znovu žít?“

Harrymu trochu cukly rty, než se opřel a pečlivě zvážil kmotřencova slova. „Hm… Víš co, možná jsem. Možná ano.“

„Dobře.“ Teddy s úlevou pokýval hlavou. „Nelíbilo se mi, že jsi pořád nemocný.“

„No, za to se omlouvám, Teddy.“ Harry se natáhl a poplácal chlapce po rameni. „Odteď se budu snažit být lepší.“

„Hlavně už neonemocni,“ odpověděl Teddy tichou prosbou. „To se nikomu nelíbí.“

„Jo, já vím,“ připustil Harry a pomalu se zadíval do dálky. „Já vím.“