Preklady fanfiction Harryho Pottera

7. kapitola - Ministerstvo

V atriu britského ministerstva kouzel panoval čilý ruch. Kouzelníci a čarodějky pochodovali sem a tam a věnovali se svým každodenním ministerským záležitostem. Někteří z nich svírali desky s dokumenty, aby vypadali důležitě. Jiní nesli svitky pergamenu, aby to vypadalo, že mají něco důležitého na práci.

Díky tomu bylo ministerstvo vcelku stejné jako vždycky: plné lidí s iluzí domnělé důležitosti, kteří ve skutečnosti nebyli nikým.

Jakmile se ho zmocnil Voldemort, staly se Bradavice skutečnou pevností. To hrad, nikoli ministerstvo, byl Voldemortovou základnou. Ministerstvo však stále mělo své využití.

Z tohoto ústředního bodu se řídilo vězeňské oddělení, kde se uchovávaly veškeré informace o vězních. Právě zde sídlili ‘Lovci skřetů’; tým, který se věnoval likvidaci všech stop po skřetech v zemi (v poslední době neměli moc práce). Po zničení Gringottů sloužilo ministerstvo také jako banka. Byly zde uloženy informace o všech Smrtijedech a jejich rodinách. A sídlili tu i bystrozoři, ne že by si ten titul zasloužili. Byli to jen průměrní kouzelníci a čarodějky, kteří se nehodili pro boj na válečné frontě.

Zkrátka zde Voldemort držel všechny čistokrevné, kteří byli pro jeho velké plány na ovládnutí světa jen málo nebo zcela nepoužitelní.

Zaměstnávalo je to.

Drželo je to stranou.

A právě do tohoto shonu dorazila Bellatrix Lestrangeová s téměř dvaceti dalšími Smrtijedy a dvěma vězni, kteří měli přes hlavu natažené hnědé pytle zakrývající jim obličeje.

Bellatrix procházela atriem v čele skupiny a dav se před ní rozestupoval. Věděla, že její dva noví zajatci by správně měli být odvedeni do Bradavic, ale chytila Harryho Pottera a jeho šmejdskou děvku a nemohla odolat příležitosti vytahovat se na ostatní. Nežádoucí číslo jedna a číslo dvě, o nichž se vědělo, že jsou nezvěstní a že jsou považováni za mrtvé, a kteří se před Smrtijedy skrývali více než dvacet let, nenašel a nepřivedl nikdo jiný než sama Bellatrix Lestrangeová.

A proč by se na ně nemohla vytahovat? Byli to koneckonců kouzelníci z ministerstva, kdo před dvaceti lety dovolil Potterovi a jeho děvce, aby jim proklouzli mezi prsty.

Při pomyšlení, jak se jí za to její lord Voldemort, její miláček, odmění, se zachvěla radostí.

Zamířila k obrovskému kusu černého kamene, tvořícího sousoší ‘Magie je moc’, které dominovalo středu atria. Postavila se před něj a ostatní se seřadili vedle ní, čelem k davu, který na ně zíral s nadšenou pozorností.

Bellatrix kývla na dva Smrtijedy a z hlav vězňů byly nepříliš jemně strženy pytle.

Dav zalapal po dechu.

„Před dvaceti lety,“ spustila Bellatrix silným hlasem, z něhož kapalo sadistické potěšení, „jste vy kancelářské krysy dovolily, aby vám Nežádoucí číslo jedna, Harry Potter, a jeho šmejdská děvka unikli z dosahu. Dnes se mně, Bellatrix Lestrangeové, největší a nejvěrnější stoupenkyni našeho Pána zla, podařilo oba zajmout.“

Propukla v šílený smích.

Zdálo se, že to dav pochopil jako pokyn, protože její smích brzy přehlušila kakofonie zlomyslného pokřikování a posměšných urážek, které cílily na oba zajatce.

Rose byla z moře nenávistí naplněných tváří před sebou trochu vyděšená, ale jediný pohled na Harryho jí ukázal, že jeho to zřejmě až tak netrápí. Naopak, měl lhostejný a znuděný výraz. Rose si vybavila historky, které jí o Harrym vyprávěla matka, a uvědomila si, že by ji to vlastně nemělo až tak překvapovat; Harry už byl na podobné věci nejspíš zvyklý.

Bellatrix nechala davu pět dlouhých a vyčerpávajících (z Roseina pohledu) minut na posměšky a výsměch, než se obrátila ke svým kolegům Smrtijedům a oznámila: „Musíme je odvést na hrad.“

„Jste si, Bellatrix, zajisté vědoma,“ ozval se vysoký černovlasý kouzelník s plnovousem a svraštělým čelem, „že Pán zla je momentálně nedostupný.“

„Cože, Piusi?“ otočila se k němu Bellatrix.

„Řekl jsem, že není k dispozici,“ odpověděl muž, nyní identifikovaný jako loutkový ministr kouzel Pius Břichnáč. „Odjel dnes ráno do Německa, aby osobně pomáhal v první linii obrany proti těm loupeživým rebelům, kteří se nám vzpírají.“

Bellatrix rázem vypadala jako dítě, kterému praskl tolik oblíbený červený balónek. Zdálo se, že o tomto vývoji nevěděla. V Bellatrixině ráji se zjevně rýsovaly potíže.

Očividně ji tato zpráva vyvedla z míry, protože se vrhla na své kolegy Smrtijedy. „Vy dva,“ vyhrkla a píchla prstem do dvou mužů, kteří drželi Harryho a Rose, „odveďte je do cely. Blízkost mozkomorů Pottera vždycky rozhodila. Vy ostatní se mnou.“

Otočila se na podpatku a s rozzuřeným výrazem odkráčela. Ostatní ji následovali, zatímco Harry a Rose byli postrkováni ke zlatým výtahům v zadní části atria.

***

Když mozkomor znovu proklouzl kolem dveří cely, Rose se zachvěla. Byla to opravdu strašlivá monstra.

Zdálo se, že navzdory všemu, co si myslela, že o Harrym ví, stejně jako tomu, co o něm hlásala Bellatrix, nedal Harry navenek najevo, že by si přítomnosti mozkomora všiml. Místo toho seděl v protějším rohu cely, zjevně ponořený do myšlenek.

Rose dumala, o čem jiném by mohl přemýšlet, než o tom, co se jistě stane jejich záhubou.

Mozkomor znovu prošel kolem cely a Rose se znovu zachvěla. Merline, co by dala za deku.

„Jsou tvoji rodiče šťastní, Rose?“

Harryho otázka byla tak nečekaná, že si dívka na okamžik připadala, jako by ji někdo praštil do hlavy Potloukem. Proč by měl v takové chvíli myslet zrovna na její rodiče?

Podívala se na Harryho, který jí pohled vracel očima plnýma hlubokého citového utrpení.

Chvíli jí to trvalo, ale nakonec Rose odpověděla. „Ne,“ zavrtěla hlavou, „ne, nejsou.“

„Proč?“ ptal se Harry dál.

Rose se podívala ke dveřím. Hlídal je pouze mozkomor. Nikdo jiný je neuslyší.

Přesunula se k Harrymu a posadila se vedle něj. Začala mluvit až po krátké chvíli ticha.

„Nejsou spolu od mých deseti let. Mámu vždycky trápily výčitky svědomí, že vás opustili, a Ronald Weasley to nesnášel. Máma se léčila s lehkou formou deprese, co si pamatuju, a on to neschvaloval. Kouzelnický svět nikdy nepronikl do oblasti psychiatrické léčby, což znamenalo, že se máma musela uchýlit k mudlovským metodám. Co se týká názorů na mudly, je na tom Ron stejně špatně jako většina kouzelníků v téhle budově. Když to nejde kouzly, tak to nejde vůbec. Pořád ji rozčiloval, pořád vyvolával hádky. Nemohlo pro něj být příjemné vědět, že kdyby měla možnost znovu volit, okamžitě by si vybrala vás.“

„Všiml jsem si, že o něm nikdy nemluvíš jako o tátovi,“ poznamenal Harry.

Roseina tvář potemněla: „To proto, že jím není. Otcem dítěte může být každý chlap, ale na to, aby byl tátou, je potřeba něco výjimečného, a on si ten titul rozhodně nezasloužil.“

„Co se s nimi stalo?“

Rose pokrčila rameny: „Byl násilnický a většinu času opilý. Často mámu bil. Jednou, když se to dělo přímo přede mnou, přišli strýc George a teta Angelina. Nikdy předtím jsem neviděla, že by se Fred nebo George takhle rozzlobili. To, že byl Ron jeho bratr, nezabránilo, aby mu George nezlomil čelist, zatímco Angelina odvedla mámu a mě z pokoje. Babičce Molly se to nelíbilo, ale zbytek rodiny souhlasil, že Ronovo počínání nemůže zůstat bez trestu. Šel do vězení a od té doby tam je.

Nikdo to neřekne nahlas, ale všichni si myslíme, že právě tohle zabilo babičku Molly. Jejích posledních osm měsíců života bylo naplněných žalem.“

„A tvoje máma?“

„Už je jí líp, zvlášť teď, když on není poblíž. Pořád chodí k terapeutovi, ale už ne tak často jako dřív. Navzdory svým problémům si našla práci, což jí nikdy nedovolil. Říkala, že nevidí způsob, jak by vám mohla pomoc, ale že bude dělat něco užitečného pro boj. Tak se stala léčitelkou. Kvůli svému duševnímu stavu nesmí být v první linii a poskytovat okamžitou lékařskou péči obětem, ale zůstává v Austrálii a pomáhá s fyzioterapií a rehabilitací, se dvěma metodami, které do kouzelnické společnosti zavedla.“

Harry několik minut nic neříkal a pak přiznal: „Nikdy jsem nevěřil, že by romantický vztah mezi Hermionou a Ronem mohl fungovat. Proto jsem byl tak šokovaný, když ten večer odešla.“

„Máma na to přišla čtyři měsíce po oné noci,“ odpověděla Rose.

„Tak proč s ním zůstala?“ zeptal se.

„Kombinace strachu ze samoty a... no, ještě něčeho.“

„Čeho?“

„Ona... máma mě čekala, víte? Otěhotněla krátce poté, co vás opustili. Proto s ním zůstala. Aspoň ze začátku to tak bylo. Pak to byl hlavně strach z toho, co by udělal, kdyby se pokusila odejít.“

Rose cítila, jak ji v očích štípou slzy. Bylo to tak bolestivé téma, které se snažila s nikým neprobírat. Nikdy.

A pak se stalo něco zcela nečekaného.

Harry zvedl ruku a objal ji kolem ramen. Rose překvapením zatajila dech, ale rychle to překonala, opřela se o Harryho a položila si hlavu na jeho rameno.

Bylo to nečekaně uklidňující.

Rose zarmoutilo pomyšlení, že kdyby se její matka jedné chladné, bouřlivé noci na začátku listopadu před více než dvaceti lety nerozhodla špatně, pak by vyrůstala se strýčkem Harrym. Pravděpodobně by byl její nejoblíbenější strýček.

‘Ne, to není správně,’ řekla si v duchu. Kdyby se její matka tehdy nerozhodla špatně, Rose by neříkala Harrymu strýčku. Vyrůstala by s ním a říkala by mu ‘táto’.

A právě teď, při této prosté nabídce útěchy, kterou jí poskytoval v jejich možná poslední hodince, si Rose nemohla pomoct, ale říkala si, že Harry James Potter si oslovení ‘táta’ zaslouží stokrát víc, než si ho kdy zasloužil její otec Ronald Bilius Weasley.

Pohlédla na Harryho tvář a viděla, že má zavřené oči. Na okamžik ji napadlo, že přemýšlí, ale pak si uvědomila, že spí.

Mozkomor se zřejmě rozhodl, že je nechá chvíli na pokoji, a protože v cele už nebyla taková zima jako dřív, Rose cítila, jak jí také těžknou víčka.

***

Dveře jejich vězeňské cely se s hlasitým kovovým cinknutím odemkly a pak se pomalu se skřípěním otevřely. Harry i Rose se probudili a vzhlédli k impozantním postavám dvou velkých Smrtijedů orámovaných zárubní.

„Je čas, abyste odpověděli na pár otázek,“ zavrčel ten větší a kulatější z nich. Jeho hlas zněl téměř jako hlas trolla.

Vytáhli Harryho a Rose na nohy, pevně jim svázali ruce a vystrčili je ven z cely.

Poté je vedli prostorem ministerstva, přičemž si oba všimli, že je tam stále ještě spousta lidí, kteří se věnují svým záležitostem (i když se většinou jen bezcílně potulovali), takže nemohli spát tak dlouho (pokud už ovšem nenastal další den, ale o tom pochybovali).

Zlatý výtah se zastavil, dveře se s rachotem otevřely a hlas ohlásil: „Úroveň jedna: ministr kouzel a podpůrný personál.“

Rose zaslechla tiché zavrčení a uvědomila si, že pochází od Harryho. Jediný pohled na něj jí prozradil, že přesně ví, kdo je bude vyslýchat.

Oba Smrtijedi si Harryho slyšitelné nelibosti nevšímali a vystrčili své dva vězně na chodbu.

Nejprve prošli kolem několika dveří, které vypadaly nedůležitě, a pak kolem jedněch, na nichž se leskla zlatá tabulka s nápisem

Pius Břichnáč
ministr kouzel

Tyto dveře ale minuli. To Rose zmátlo; určitě je měl vyslechnout loutkový ministr.

Poté došli k dalším dveřím. Na jejich tabulce bylo napsáno

Dolores Umbridgeová
vrchní náměstkyně ministra
vedoucí komise pro registraci mudlorozených

To jméno Rose cosi říkalo, ale nedokázala ho zařadit. Jedno bylo jisté, vzhledem ke stavu, v jakém se ministerstvo nacházelo, na druhé straně dveří nebude jejich přítel.

Jeden ze Smrtijedů na dveře bez dlouhých cavyků zabušil pěstí.

Zevnitř se ozval vysoký, prostoduchý dívčí hlas: „Vstupte.“

Smrtijed rozrazil dveře a Harry s Rose byli vstrčeni dovnitř.

A Rose rázem nemusela přemýšlet nad identitou majitele onoho jména. Neboť ta přikrčená, ropuší žena s černou mašlí v krátce zastřižených vlasech, která trůnila za stolem a která na sobě měla až příliš, příliš růžové oblečení, se nemohla jmenovat jinak než Dolores Umbridgeová.

To znamenalo, že zamračený muž v černém hábitu, který seděl na židli vedle stolu, byl s největší pravděpodobností Smrtijed známý jako Yaxley.

Dolores Umbridgeová promluvila s výrazem, který byl jaksi prostoduchý a maniakální zároveň.

„Dobré odpoledne, pane Pottere.“

Její hlas byl tak odporně sladký, že Rose skoro cítila, jak jí trnou zuby.

Podívala se na Harryho. Sval na straně jeho krku se křečovitě stahoval jako šílený.

Mimo toho si však zachovával naprosto nevzrušený výraz a neřekl nic, čím by vzal tu ropuchovitou obludu před nimi na vědomí.

Rose měla neblahý pocit, že tohle setkání skončí krveprolitím a že ne všichni, kdo jsou momentálně v této místnosti, z ní vyváznou živí.

Vzhledem k tomu, že její nůž a Harryho hůlka ležely přímo před nimi u Umbridgeové na stole, šance, že přežije Harry nebo Rose, nevypadaly dobře.

***

AN: Od jedné šílené mrchy k druhé! Tentokrát kratší kapitola, ale splnila svůj účel. V této kapitole jste se mohli přesvědčit, že ministerstvo je stále stejně neměnné, ale co je důležitější, při mluvení přišla řada na Rose, a teď jsou Harry a ona tam, kde mají být, aby příběh mohl pokračovat.

V příští kapitole se dozvíte, co je tahle dvojice opravdu zač.