Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 8.

Harry přistoupil ke stolu s dlouho nevídaným uvolněným úsměvem na rtech. Narcisa si všimla náhlé změny v jeho chování, mírně povytáhla obočí, zkoumala ho a pak opatrně pronesla svůj postřeh: „Panečku, jestlipak vy nevypadáte… čile.“

„Dokonce se tak i cítím,“ přitakal Harry a pak se s neupřímným mračením rozhlédl kolem stolu. „Nezasáhlo mě povzbuzující kouzlo, když jsem se nedíval, že ne?“

„Pokud vím, tak ne,“ odpověděla Narcisa, než povytáhla obočí směrem k synovi. „Draco?“

„Připadám ti úplně šílený, matko?“ odfrkl si Draco zamítavě a vrátil pohled k novinám. „Obávám se, že ne, tohle není moje práce.“

„No, v minulosti už takové chvíle nastaly,“ poznamenala Narcisa a poněkud se zadumala.

„Ano, a já jsem byl svědkem mnoha z nich,“ souhlasil Harry, než zaznamenal trojici zcela zjevně chybějících postav. „Takže, co se stalo se sestrami Greengrassovými a milým Luciusem?“

„Nu, i když se mi líbí, jaké povyražení nám spolu s Dafné poskytujete, je poněkud nevhodné, aby snoubenka jakéhokoli muže trávila před svatbou veškerý čas s ním,“ osvětlovala Narcisa nenuceně. „Přeci jen potřebuje pobýt nějaký čas sama a vychutnávat si poslední kousky svobody.“

„To, plus Dafné prakticky odtáhla Astorii domů,“ zamračil se Draco na Harryho. „Což, předpokládám, bylo kvůli tobě?“

„Já za to nemůžu, že vy ze Zmijozelu jste mazaní jako žížaly,“ pokrčil Harry rameny. „Chci říct, vytahovat bývalou a nazývat mě naivním klučinou, který hltal její výstřelky? To není zrovna nejchytřejší tah.“

„Obecně se nepovažuje za příliš zdvořilé pronášet takové skličující poznámky o svých hostitelích, pane Pottere.“ Narcisa si s neutrálním výrazem prohlížela nehty. „Bez ohledu na to, jak pravdivé by to pro vaši generaci mohlo být.“

Draco se jen temně zamračil a dál upíral zrak do novin, i když sebou škubl. „Vtipné, matko, velmi, velmi vtipné.“

„Ano? Nemám ponětí, co tím myslíš, Draco. Mohl bys být tak laskav a uvést mi příklad, kde se pan Potter ve svém tvrzení mýlí?“ zeptala se Narcisa téměř nevinně.

„Hm, na to ti nebudu odpovídat,“ povýšeně si odfrkl Draco a pak se pokusil vrátit ke čtení, jen aby se zamračil, když mu někdo vytrhl papír z rukou.

„Hele, děje se něco zajímavého v úžasném světě magie?“ Harry se nenuceně usadil zpět na své místo, zatímco si prohlížel stránky. „Tak se na to podíváme… Ach, ano… Zřejmě jsem byl spatřen v Bagdádu, kde jsem v různých harémech impotentních kouzelnických šejků sváděl vše živé.“

„Opravdu? To by chtělo výdrž,“ prohodila Narcisa s pobaveně zvednutým obočím. „Píše se tam, jak se vám podařil tento docela působivý výkon?“

„Zřejmě jsem prostě tak mužný,“ ušklíbl se Harry. Vzápětí přelétl pohledem po stránce. „Aha, vidím, že zákon o ochraně domácích skřítků prošel.“

„Ano, tvoje kamarádka o něj usilovala docela zapáleně.“ Draco se na chvíli odmlčel, než pohlédl na Harryho. „Jak se jmenovala zkratka té směš… ehm… zábavné organizace, kterou založila, když jsme ještě chodili do školy?“

„S.P.O.Ž.Ú.S.,“ odtušil Harry s naprosto vážnou tváří. „Proto jsme jí po zbytek našeho pobytu v Bradavicích odmítali dovolit, aby pojmenovala cokoliv dalšího.“ Na chvíli se zamyslel a pak sebou viditelně trhnul. „Soucítím s případnými dětmi, které by mohla mít.“

„Teď je z ní Weasleyová,“ poznamenal Draco, když vytrhl noviny z Harryho rukou. „Docela by překvapilo, kdyby nakonec neměla alespoň jedno nebo dvě děti.“

„Hádal bych se, ale jaký by to mělo smysl?“ Harry si jen zívl. „Máš pravdu.“

Draco ztuhl a pak pomalu, opatrně vzhlédl s výrazem náhlé ostražitost a viditelné opatrnosti. „Matko… Znáš kouzla na kontrolu mnoholičného? Vypadá to jako Harry Potter, zní to jako on… ale říká to věci, které by on nikdy neřekl.“

„A kdo je tady teď ten, kdo se chová rádoby vtipně, Malfoyi?“ kontroval Harry s povytaženým obočím. „Kde jsou Teddy a Andy?“

„Jsem si jistá, že za chvíli přijdou. Mému prasynovci se zjevně podařilo dostat se do… menšího problému.“ Narcisa přemýšlivě povytáhla obočí směrem k Harrymu. „Nevíte o tom náhodou něco vy?“

„Rozhodně nemám ani tušení, co tím myslíte, paní Malfoyová,“ odpověděl Harry zdánlivě neutrálně a pečlivě si ženu prohlédl, než pokračoval. „Ale to mi dovoluje vznést před vámi jistou námitku týkající se vašeho jednání v minulosti. Konkrétně pokynů, které jste dala jistému domácímu skřítkovi, a jejich následků.“

Narcisa okamžitě ztuhla, napřímila se a pak se na něj poněkud zakabonila. „Jednala jsem v nejlepším zájmu své rodiny. Jediný, kdo měl být zapojený, jste byl vy, pane Pottere.“

„Ano, no, další skvěle promyšlený zmijozelský plán,“ vrátil jí Harry s mírně přimhouřenýma očima. Nato si stiskl kořen nosu a bojoval s rozčilením, než pokračoval. „Prostě bych chtěl vědět, s ohledem na to, co děláte teď, jestli byste něco provedla jinak.“

„To je velmi, velmi nebezpečná cesta, po které kráčíte, pane Pottere,“ opáčila Narcisa chladně. „Žít v minulosti, zabývat se chybami, které jsme udělali, a tím, co nás stály. Co jsme mohli udělat, kdybychom věděli. Dovedu si představit, že kdybyste věděl, co víte teď, nikdy byste tam nešel.“

„To je pravda,“ přitakal Harry. „Tak to bych se asi měl zeptat na něco jiného, protože když jsme o tom mluvili naposledy… nebylo to zrovna přátelské. Litujete toho, že Sirius Black zemřel v situaci, kterou jste pomohla zosnovat?“

Narcisa se na okamžik opřela a stiskla rty, jak o té myšlence uvažovala. Litovala Siriusovy smrti? Tehdy byla tak rozzlobená, tak se bála o Luciusův osud, že jí její bratranec prostě vypadl z hlavy. Jiskřičku viny vnímala spíš proto, že ho prostě vytěsnila z mysli, než že by se kvůli tomu necítila provinile. „Uvědomujete si, jak doufám, pane Pottere, že nejsem Albus Brumbál. Nevěřím, že se všechno dá zvládnout bez účasti smrti.“

„Tím se spíš vyhýbáte otázce, než že byste na ni odpověděla, paní Malfoyová,“ prohlásil Harry a pomalu si zkřížil ruce na prsou.

„Protože se jednoduše řečeno rozhoduji, jak to cítím,“ odpověděla. „Musíte pochopit, že ačkoli byl vaším poměrně milujícím kmotrem, pro mě to byl stále ještě bratranec, který měl nemalý podíl na občas dost dětinských a krutých vtípcích zamířených na ty, kteří neodpovídali jeho smyslu pro dobro.“

Harry sebou škubl v návalu rozmrzelosti, než pečlivě kontrolovatelně pokýval hlavou. „To už jsem slyšel. Přiznávám ovšem, že je pro mě také těžší mít pochopení pro lidi, kteří svými společenskými názory podporují vraždění a mučení druhých jen kvůli tomu, kdo jsou jejich rodiče.“

„To je asi pravda.“ Narcisa naklonila hlavu a pak jen pokrčila rameny. „Sirius… Myslím, že to mohl být skvělý člověk. A myslím, že by udržel rod Blacků při životě, kdyby se mu nepodařilo nechat se zabít při jedné ze svých hrdinských hloupostí, takže ano, lituji, že zemřel.“

Chvíli si hleděli do očí, přeměřovali se, posuzovali jeden druhého, než Harry konečně kývl. „Tak dobře.“

„Takže hotovo?“ Draco opatrně pohlédl přes okraj novin, jejichž čtení jen předstíral, a přitom očima přelétl mezi matkou a Harrym.

„No, tak se na to podíváme… Mohl bych nadhodit tvoje spiknutí při pokusu zabít Brumbála,“ poklepával si Harry spodní ret v demonstraci hlubokého zamyšlení. „Nebo bychom mohli jít ještě dál, do pátého ročníku, čtvrtého, třetího, druhého, prvního…“

„To bychom mohli,“ souhlasil Draco. „Bylo by to i docela vtipné. Všechny ty uštěpačné a duchaplné poznámky, kterými jsi tak proslulý, pronesené v těch nejvhodnějších chvílích, abys mě ještě víc urazil a znevážil.“

Harry se na chvíli odmlčel a zamyšleně se na Draca podíval. „No, chtěl jsem ty situace nechat upřímně mluvit samy za sebe, ale myslím, že se mi tvůj nápad líbí víc.“

„Žiju, jen abych potěšil,“ kývl Draco souhlasně hlavou. „A samozřejmě se rád zmíním o všech případech, kdy jsi ze sebe na základě své vlastní hlouposti a nedostatku společenského povědomí udělal naprostého pitomce.“

Harry se opět odmlčel a pozorně si ho prohlížel, načež pomalu povytáhl obočí. „Panečku, myslím, že se konečně učíš, Draco.“ Otočil hlavu a pohlédl směrem k Narcise. „Musíte být tak pyšná, když vidíte, jak váš chlapeček konečně dospívá!“

„No, nakonec se to muselo stát,“ poznamenala Narcisa nenuceně a teatrálně si povzdechla. „Ach, co jen budu dělat? Můj drahý chlapeček konečně dospívá!“

„Opakuji: vtipné, matko. Velmi vtipné.“ Draco si hlasitě odfrkl, zvedl hlavu a než opět prudce otevřel noviny, otázal se: „Opravdu je příliš žádat o trochu úcty?“

„Ano,“ odpověděl Harry dřív než Narcisa. „Naprosto a úplně příliš. Tak to prostě chodí. Rozumíš, viď, stará vojno?“

„Chtěl bys, abych přišla i o tu trochu zábavy, kterou ještě mám, Draco?“ Narcisa se na syna usmála a její výraz přehnané nevinnosti v něm vyvolal rozmrzelost.

„Když se to týká mého ponížení?“ oplatil jí Draco nesouhlasným pohledem zpoza novin. „Potřebuju mít alespoň zdání důstojnosti, matko. Jak si mám jinak vzít Astorii?“

„Utéct s ní?“ nadhodil Harry s křivým úsměvem a sugestivně zakýval na Draca obočím. „Prostě si ji hodit přes rameno, odnést k nejbližšímu soudci a mít to za sebou?“

„Vážně tu událost musíte připravit o všechnu romantiku?“ odfrkla si Narcisa. „Útěk se dělá jen tehdy, když jde o zakázanou pletku, která jiskří hlubokou, vášnivou láskou. A i v takových případech má být nevěsta nesena v náručí, ne být přehozena přes rameno jako pytel brambor.“

„Nepřeháníš to s tou romantikou, Cisy?“ zazněl Andromedin hlas, když vešla do místnosti, pevně držíc vnuka za ruku. Nenuceně prozkoumala trojici, která už seděla u stolu. „Hm, kde jsou děvčata?“

„Vystrašil jsem Dafné a ona s sebou vzala svou sestru,“ vysvětlil Harry s úšklebkem. „Takže se bavím tím, že ničím tu trochu image, kterou si Draco během mé poklidné nepřítomnosti ve svém životě stihl vybudovat.“ Odmlčel se a pohlédl na zamračeného mladého muže. „Musím dohnat ztracený čas, víš?“

„Skvělé,“ prohlásil Draco prostým, chladným, nevzrušeným hlasem.

„Tak jak se ti podařilo dostat se k tématu útěku?“ pokračovala Andromeda, když dovedla Teddyho k židli a pak sama jednu obsadila.

„Tvoje sestra se mě snažila poučit o správné etiketě, kterou by měl muž dodržovat, když utíká se ženou. Můj nápad, aby si Draco prostě hodil Astorii přes rameno a zamířil k nejbližšímu soudci, byl zřejmě… neinspirativní,“ nadhodil Harry.

„No, musím souhlasit,“ připustila Andromeda nenuceně. „Opravdu bych od tebe čekala něco lepšího, Harry. Měl ses alespoň zmínit o tom, že ji svážeš, pořádně jí zacpeš ústa a…“ Zmlkla a pohlédla na zvědavého Teddyho. „No, zbytek nechám na tvé představivosti.“

„Další trapné věci?“ zeptal se Teddy s vlažným zájmem, zatímco ostatní kolem něj přikyvovali. „Fuj, nesnáším, když mluvíš o těch věcech.“

„Dej tomu čas, cvrčku,“ spiklenecky mrkl Harry. „Tvůj názor se brzy změní.“

„Blé! Ani náhodou!“ Teddy prudce zavrtěl hlavou a zkřížil ruce na prsou. „Holky… jsou prostě cáklé! Podívej se na Victoire!“

Harry si nemohl si pomoct a s uculením zavrtěl hlavou. „S chutí si tě budu za pár let dobírat, Teddy… Jak já si to užiju.“

Andromedě také zacukaly rty a souhlasně pokyvovala hlavou. „Ach, chudáček Teddy… nemá ani ponětí, co ho čeká.“

„Victoire?“ zvědavě se zeptala Narcisa a tázavě pohlédla na svého syna, který se zmateným výrazem v odpověď pokrčil rameny.

„Weasleyová,“ odvětil Harry se zasmáním. „A jsem si docela jistý, že až bude starší, bude po své matce.“

„Zvláštní jméno pro Weasleyovou,“ opatrně poznamenal Draco a zvážněl. „Předpokládám, že bych se měl dozvědět něco o jejím původu.“

„Jde o dceru Fleur Delacourové,“ odpověděl Harry, podíval se na zkroušeného Teddyho a jemně se usmál. „Představ si ji dospělou.“

Draco nechal tu myšlenku proplout hlavou, a pak se usmál zpátky na Teddyho. „Ale, můj drahý… drahý bratranče… ani nevíš, kolik zábavy jsi nám připravil. Jen pár krátkých let a och… těch věcí, které si budeme užívat.“

„Ano, není díky tomu budoucnost hned o kus zářnější?“ souhlasil Harry, a zatímco opatrně usrkával čaj, usmíval se na svého kmotřence.

„Kluci,“ ozvala se Andromeda a její hlas byl silně zabarvený pobavením. „Opravdu, buďte na Teddyho hodní. Ještě vůbec netuší, co dělá.“

„Baaabiiii!“ zakňučel Teddy tiše a věnoval babičce pohled plný zrady.

„No, netušíš,“ uzavřela to Andromeda a zlehka mu prohrábla vlasy. „Tak pojď, dáme si baštu.“

ooOOoo

„Tak proč jsi mě prakticky odtáhla pryč, když jsem si měla ještě aspoň dva dny užívat společnosti svého snoubence?“ Astorie klidně povytáhla obočí na sestru, která se zastavila ve svém ploužení a upřela na ni uhrančivý pohled.

Když onen pohled neměl sebemenší účinek, blondýnka zavrčela. „Protože toho… arogantního, sebestředného a egoistického… chlapa nehodlám snášet ani o vteřinu déle, než je nutné.“

„Musíš být tak melodramatická, Dafné?“ povzdechla si Astorie a zkřivila rty do pobaveného úsměvu. „Tak jaké to je, když tě sejmou, ó drahá sestro moje?“

„On mě nesejmul!“ protestovala okamžitě Dafné, ačkoli poněkud zrůžověla. „Prostě mě… shodil na zadek.“

„Kroucení se v klíně nezabralo?“ V Astoriině hlase zazněl údiv, i když v posměšném úžasu pokračovala: „Postup, o kterém jsi tvrdila, že dokáže zkrotit každého muže?“

„On je sotva muž. Spíš hovado než cokoli jiného,“ odfrkla si Dafné s pohledem plným nelibosti.

„A přece takové, na které jsi tak ráda nasedla,“ pronesla Astorie svá slova tak mírným tónem, že Dafné téměř nepochopila, co tím naznačuje, než se prudce začervenala a pokrčila rameny.

„Opravdu, Astorie!“ zlobila se, i když jí tváře dál zaplavoval ruměnec, což přimělo sestru, aby jí na oplátku věnovala mírný, klidný úsměv.

„Opravdu, Dafné. Přestaň to popírat.“ Astorie vyplázla jazyk, než si teatrálně povzdechla. „A bohužel teď, když jsi utekla z bitevního pole, budu nucena přežít pohled, jak pochoduješ do protiútoku.“

„Ach bože, to nezní dobře.“ Dvojice zamrkala, když si všimla jejich otce, který opatrně nahlížel přes okraj novin ustaranýma čokoládovýma očima v přívětivé tváři. „Neměly jste vy dvě zůstat ještě pár dní u Malfoyových? Nemusím se snad bát rušení svatebních plánů, nebo ano?“

„To sotva, otče,“ ušklíbla se Astorie na nazlobenou Dafné. „Moje drahá sestra prostě zjistila, že ne všichni muži padnou na zadek kvůli jejímu rozmaru a vrtochům.“

„Říkala jsem ti, že je to stěží muž.“ Výsměšná slova, která opustila rty Dafné, provázel stále zářící ruměnec ve tvářích.

„Aha, vidím, že budu muset opět požádat vaši matku, aby na mě seslala Obliviate,“ pokýval Ignác Greengrass zamračeně hlavou, než rychle obrátil pozornost zpět do svých novin. „Už nic neříkejte, prosím. Jsem si jistý, že by mě to v nemalé míře traumatizovalo.“

„Ale no tak, otče,“ protočila Astorie očima, ačkoli vzápětí se usmála a zamrkala na něj řasami. „To je představa Dafné a její snahy o dobývání tak naprosto nesnesitelná?“

„Zcela,“ souhlasil rychle Ignác, aniž by se obtěžoval vzhlédnout od svých novin, a pak zavolal. „Aileen! Děvčata jsou zpátky a já potřebuji znovu zapomenout!“

„Vážně, Iggie.“ Dovnitř vešla Aileen Greengrassová, která vypadala jako dospělejší verze svých dcer se zářícíma modrýma očima a se zachmuřeně stočenými rty, když přelétla pohledem z dcer na manžela. „Musíš být tak hloupě melodramatický?“

„Otec nikdy nesmí slyšet ve stejné větě slova jako dobývání a jeho dcera,“ oponoval Ignác zamračeně. „Zvláště ne, když se to týká jejího vlastního dobývání, a to jak početného, tak opakovaného.“

„Dobývání? Astorie, copak nejsi spokojená s mladým panem Malfoyem?“ V ženině hlase zazněla chladná neutralita, když zvedla obočí směrem k mladší dceři.

„Naprosto a zcela jsem,“ odvětila Astorie. „Ale přece víš, že v souvislosti s dobýváním mluví o Dafné a jejích pokusech…“ Pak se na sestru ušklíbla. „Nebo přesněji řečeno o neúspěchu v jejím posledním odvážném podniku.“

„Hm!“ lehkomyslně si odfrkla Dafné. „Jako by mi taková bestie stála za to, abych jí věnovala čas!“

Po matčině zvědavém povytažení obočí se Astorie usmála a ignorovala, jak se otec zoufale snaží zahrabat do svých novin. „Pokusila se o to své malé vrtění v klíně a on ji hodil na její delikátní prdelku.“

„Výrazivo, Astorie,“ pokárala ji Aileen a mlaskla jazykem. „Jsi dáma, není třeba používat tak vulgární označení.“

„Prostě jsem jen nechala slova odpovídat vulgaritě činů mé drahé, sladké, chlípné sestry,“ uchechtla se Astorie a přehodila si vlasy přes rameno. „Kromě toho, těžko můžu za to, že Harry na její malé intriky neskočí.“

Než Dafné stačila odpovědět, Astorie vyplázla jazyk a zmizela dál v domě, zanechávajíc za sebou rozčilenou mladou ženu, která zatínala ruce. „Až tě dostanu do rukou, sestřičko…“

„Harry?“ zopakovala Aileen, než zamrkala, jak bojovala s úsměvem, který jí škubal za rty. „Ach, Dafné… Už ti není dvanáct.“

„To je od tebe milé, mami, že sis toho všimla,“ odkapával ze rtů mladší ženy nevlídný chlad, když vzdorně zkřížila ruce pod hrudníkem a narovnala se, čímž zdůraznila svůj výstřih. „Jak dlouho už mám prsa?“

„Ano, seslání Obliviate bude rozhodně potřeba,“ zamručel Ignác, než vytáhl hůlku a zakouzlil na sebe kouzlo soukromí, kterým umlčel hlasy své ženy a dcery. „Proč, proč jsem se nechal přemluvit, abych měl druhou dceru?“

„Ale jdi, ty můj drahý brepto.“ Aileen chvíli vrtěla hlavou, než stiskla rty. „Ale vážně, jak jsi na něj proboha vůbec narazila? Měla jsi přece strávit týden v sídle Malfoyů a dělat garde své mladší sestře.“

„A náhodou právě tam ten studený čumák bydlí.“ Dafné se zarazila a lehce si pod nosem zavrčela. „Zřejmě se hodlal naložit do lihu a Draco nějak přišel na naprosto geniální nápad ho zbavit závislosti.“

„Harry, jako Harry Potter? Opilec?“ V matčině hlase zazněl tón nedůvěry, který Dafné málem přiměl k tichému smíchu nad jejím nevěřícím výrazem. „Proč by se proboha z chlapce, který zůstal naživu, měl stát opilec?“

„Z mnoha důvodů.“ Dafné se na chvíli odmlčela a pak jen potřásla hlavou. „Žádný z nich mu nemůžu vyčítat. I když je to nestydatý, necitlivý hajzl.“

„A taky ji poráží v její vlastní hře!“ ozval se z hlubin domu Astoriin hlas.

„Nikdo po tobě nechtěl žádné informace!“ vykřikla Dafné zpátky, i když bojovala s ruměncem, který jí hrozil zaplavit tváře.

„Nikdo po tobě nechtěl, abys vlezla za Harrym, když byl ve sprše, ale to tě nezastavilo, že ne?“

„Ach, Dafné…“ Tón byl spíš rezignovaný než pohoršený, načež matka věnovala dceři mírně vyčítavý pohled a přitom si tiše povzdechla.

„Co je? Myslela jsem, že z něj aspoň něco získám.“ Dafné se uličnicky usmála. „To a taky má rozhodně prvotřídní tělo.“

„A ne, neuvědomuje si, jak hluboko do toho spadla,“ ozvala se Astorie znovu, zatímco v jejím hlase zaznělo pobavení a Aileen zvědavě povytáhla obočí nad zmatkem vepsaným do Dafnéina obličeje.

„Hluboko? Cože?“

„Ach, bože.“ Aileen si lehce povzdechla a s pobaveným úsměvem zavrtěla hlavou. „Tohle by přece jen mohlo být zajímavé.“

„Co všem připadá tak zatraceně zábavné?“

ooOOoo

Harry s hůlkou v ruce zíral na prostý pohár před sebou a lehce zvažoval své možnosti. Stačilo by jednoduché gesto spolu se silou vůle a měl by ho. Tu prostou uklidňující, osvěžující hořkou chuť, otupující oblak opojení. Zíral na něj a cítil, jak se mu v ústech pomalu hromadí sliny.

Vtom do místnosti vtrhl Draco Malfoy a s divokýma očima a rozcuchanými vlasy se naslepo prodíral ke stolu, aniž by si Harryho všiml. Vzápětí se na čekající pracovní desku vysypala velká sbírka pergamenů, na něž mladý muž zíral v téměř zaslepené panice, než se do nich pustil. Předchozí zdánlivý pořádek vzal velmi rychle za své a Draco vydal frustrovaný výkřik.

„Hm… Nevadí ti to? Někteří z nás se tu snaží dospět k nějakému rozhodnutí.“ Mírně sarkastický tón Draca zcela zjevně minul, protože skelné šedé oči zalétly vzhůru a tupě rozpoznaly Harryho přítomnost, než se rychle vrátily k hromadám před sebou.

„Není čas… Do svatby zbývá jen pár měsíců, musím mít všechno hotové, musím to dotáhnout k dokonalosti…“ Mumlání bylo téměř pološílené, což Harryho přimělo, aby na oplátku povytáhl obočí.

„Ano, měsíce, Draco.“ Harry se chvíli truchlivě díval na pohár, pak si povzdechl, vstal a přistoupil k uštvanému muži. „Jakože spousta času.“

„Žádný čas! Nikdy není dost času! Pořád je co dělat!“ pak se odmlčel a náhle popadl Harryho za košili, prsty mu zaťal do látky a širokýma očima se zahleděl do těch jeho. „Musí to být dokonalé! DOKONALÉ!“

„Jaaasně.“ Harry chvíli kroutil hlavou, než pohlédl na jeden z nejhořejších pergamenů. „Ty vyšiluješ kvůli… květinám?“

„To nejsou jen květiny! Jsou důležitým symbolem poselství, které je třeba vyslat o posvátné jednotě naší lásky a posvátnosti našeho manželství!“ Dracovi téměř planuly oči, když se na Harryho zadíval, načež se okamžitě vrhl zpátky na list. „A musí ladit s výzdobou!“

„A co tedy ta výzdoba má říkat?“ Harry měl co dělat, aby se nerozesmál, když sledoval, jak Draco šíleným tempem rozmotává roli pergamenu. „Počkej, nech mě hádat, jak rozkošná fajnovka jsi?“

„Ne, od toho jsou hábity,“ poznamenal téměř nepřítomně Draco, než si pomalu uvědomil, co přesně řekl. „Počkej, cože?“

„Aha, tak to jsem rád, že se k tomu a tím i ke své orientaci po všech těch letech konečně přiznáváš.“ Harry se pousmál, když sledoval, jak se Dracovi ve tváři mihl výraz zmateného zděšení. „I když si nejsem jistý, jestli s tím už teď chceš seznámit Astorii.“

„Pottere…“ Draco lehce zavrčel a v očích se mu podrážděně zablesklo, když se konečně zastavil ve svém panickém rozčilení.

„Malfoyi.“ Z Harryho sálalo blahosklonné pobavení, přitáhl si pergameny a studoval některé seznamy, i když mu cukaly rty. „Pro lásku Merlinovu… Inkoust a pergamen? Zatraceně, co budeš vymýšlet příště, nějaký styl písma?“

„No…“ zamumlal Draco a zčervenal. Nedokázal udržet pohled upřený na Harryho a těkal jím do stran.

„Zatraceně. Neměla by tohle všechno vyřizovat nevěstina strana rodiny?“

„Technicky vzato ano, ale…“ znovu zaprotestoval Draco.

„Tak proč tohle všechno podnikáš?“ zajímal se Harry.

„No, víš, když jsi vyděsil Dafné, tak prostě popadla svou sestru a utekla, a tohle všechno zůstalo u mě,“ zamračil se Draco.

„Draco. Jsi kouzelník?“

„Samozřejmě že jsem, Pottere! Co je to za otázku?“

„Máš, nebo nemáš zatracený krb, kterým bys k ní mohl skočit a předat jí ten pergamen?“

Draco otevřel ústa, aby odpověděl, než je o okamžik později zavřel a okamžitě se začervenal. „Hm, no, asi bych mohl…?“

„Asi bys mohl? Asi bys, sakra, mohl?“ vyhrkl Harry, když sevřel ruce v pěst a zkřížil je na hrudi. „Měl bych, sakra… Vtrhnul jsi sem, vyrušil mě z přemýšlení o pití a ty…“

Jemně vybroušené instinkty pro přežití okamžitě postřehly poslední část toho, co Harry řekl, a přiměly Draca chytit se toho s vděčností člověka umírajícího žízní, kterému někdo nabídne sklenici vody. „Pití! V tomhle domě ne! V žádném případě! V žádném případě!“

„Jsem kouzelník, vyčarovat nějaký zatracený alkohol je jen o něco těžší než dolít sklenici vodou pomocí hůlky.“ Rozpažil ruce a položil je na stůl před sebou. „A ty se snažíš změnit zatracené téma.“

„Samozřejmě, že se snažím změnit téma,“ oponoval Draco a postavil se s pohledem upřeným na stůl. „Děláš ze mě hlupáka!“

„No, potrefená husa…“ Harrymu zaškubaly rty a nenuceně se opřel. „Dobře, je něco, s čím by sis měl skutečně dělat starosti, místo aby ses připravoval na to, že na tebe bude snoubenka křičet?“

„Vlastně, když už jsi to zmínil…“ Draco chvíli přehazoval věci, než vytáhl další roli pergamenu. „Seznam hostů.“

„Co je na něm tak…“ Harry se na okamžik odmlčel, než mu ze rtů vyšlo pomalé, tiché hvízdnutí. „Proč že jsou pozvaní?“

„Kvůli jejich spojení s Astoriinou rodinou,“ Draco mírně zbledl a s povzdechem zavrtěl hlavou. „Což samozřejmě znamená, že byli napojeni i na mou rodinu, dokud…“

„Dokud jste ty a tví rodiče nedostali nápovědu, kam je starouš Tom vede?“ Harry převrátil oči v sloup, než znovu prostudoval seznam. „Hm… No, tohle by mohlo být… zábavné.“

„U Merlina… Ten pohled znám.“ Draco cítil, jak mu v žaludku začíná pulzovat hrůza, a rychle se opřel o stůl. „Pohled bláznů a šílenců, kteří si myslí, že mají plán.“

„Buď hodný, nebo tě nevezmu s sebou, až půjdu osobně předávat pozvánky.“ Harry se zazubil ještě víc a v jeho očích prakticky tančily smaragdové záblesky rošťáctví a chaosu.

„Snažíš se z mé drahé, sladké, nevinné snoubenky udělat vdovu ještě předtím, než se vezmeme,“ obvinil jej Draco a cítil, jak se mu z tváře vytrácí barva.

„Malfoyi, pochybuju, že by dívka mohla být sestrou… ehm, Dafné, navíc strávit sedm let ve Zmijozelu a přesto být milou a nevinnou ženou,“ uculil se Harry.

„Mluvíš o ženě, kterou miluju, Pottere,“ zavrčel Draco a v očích mu nebezpečně blýsklo.

„Technicky vzato mluvím spíš o její sestře. Stejně jako o její bradavické koleji.“

„Což je shodou okolností i moje kolej.“

„A taky kolej Dafné, představ si!“ Harry si odfrkl. „Zřejmě jste byli všichni dost hloupí na to, abyste se řídili modelem myšlení ‚dělej, co říkám, ne co dělám‘.“

„To nás musíš ustavičně znevažovat?“ Draco klesl na židli a zahleděl se do Harryho poťouchle se usmívajících smaragdových očí.

„Jen když se naskytne příležitost.“ Na okamžik se odmlčel a pak se na něj opět zlomyslně usmál. „Je to snad moje chyba, že ji nastoluješ tak zatraceně často?“

„Stejně z toho viním výhradně tebe.“

„No tak, víš, že chceš vidět jejich výrazy.“ Harryho úsměv se rozšířil a zahýbal obočím. „Víš, že jim to zabrání, aby na svatbě udělali scénu.“

„Nebo je přesvědčí, aby udělali ještě větší, doplněnou o nepromíjitelné,“ kontroval Draco nenaloženě.

„Tak daleko asi nezajdou,“ nesouhlasil Harry s úsměvem, když zabodl zrak na své nehty. „Jsem si jistý, že dokážu být… přesvědčivý.“

„Protože se nějakého ožraly budou hrozně bát,“ vypálil Draco nespokojeně a nervózně spojil prsty do stříšky.

„Na ožralu jsem překvapivě bystrý,“ opáčil Harry s nádechem hněvu v hlase.

„Jen proto, že jsem tě vyrušil z obstarání chlastu.“ Draco vstal a rukou rozprostřel zmačkaný pergamen, zatímco se pohledem vpíjel do Harryho očí. „Kdyby tomu tak nebylo, nejspíš by ses už zase propracovával obsahem flašky.“

„Vlastně poháru,“ odpověděl Harry „Jeden drink…“

„Povede k dalšímu a pak k dalšímu a dalšímu,“ přerušil ho Draco zamračeně. „A budeš tam, kde jsi sakra začal, když jsem tě našel.“

„Proč všichni prostě předpokládají, že to nechci?“ Harry zavrtěl hlavou a rozmrzele rozhodil rukama. „Proč mě prostě nemůžete nechat na pokoji, abych dělal to, co chci!?“

„Protože někteří z nás jsou za to částečně zodpovědní a jiným na tobě záleží.“

„Starouš fotřík by měl určitě radost, kdyby tě teď slyšel,“ střelil po něm Harry a rty se mu opět zkroutily do úšklebku. „On a jeho drahocenná rodinka se koneckonců podíleli na zničení chlapce, který zůstal naživu.“

„Upřímně řečeno, je mi úplně jedno, co si otec o tom všem myslí,“ zasyčel Draco, když se setkal s Harryho jedovatým pohledem. „Zvlášť když naši rodinu opakovaně přivedl na pokraj zkázy a vyčerpal všechny naše šance tak, že žádné další už nemáme. Nemůžeme si dovolit chyby, nemůžeme si dovolit mýlit se a nemůžeme si dovolit být slepí, bigotní hlupáci.“

„Zdálo se, že když jsme vyrůstali, mohli jste si toho všeho dovolit hojně,“ vrátil mu Harry naštvaně. „Oslavovat smrt mých rodičů, zatímco jsi vyrůstal jako prototyp sobce…“

„Ano, ano, ano. Byl jsem rozmazlený, nedospělý malý tyran. Klacek a hulvát. To už jsme probírali,“ přerušil ho znovu Draco a opět se odmítl nechat zastrašit hněvem, který hořel v těch smaragdových očích. „Stejně jako oba víme, jaké ‚dětství‘,“ Draco to slovo vyplivl s hořkým znechucením, než pokračoval, „jsi měl ty, zatímco já jsem vyrůstal se svou stříbrnou lžičkou v puse a sál z kojenecké láhve čistokrevnou doktrínu.“

„To jsem rád, že jsi tehdy dával pozor,“ střelil Harry, jen aby jeho slova byla pohrdavě ignorována.

„Nezodpovídám za své rodiče. Místo toho ti prostě řeknu pravdu. My – jsme – se – mýlili.“ Draco se na chvíli odmlčel a pomalu, zhluboka a klidně se nadechl, než pokračoval. „Nechci tvrdit, že být čistokrevný nemá smysl… Udržovat alespoň některé z našich tradic… Potřebuju se něčeho sakra držet! Všechno ostatní už jsi mi vyrval.“

„Já jsem ti to vyrval?“ Na Harryho tváři rozkvetl výraz ohromené nedůvěry, než hlasitě vyhrkl: „Já jsem neudělal vůbec nic.“

„Ale udělal. Šel jsi a udělal jsi všechno, co naše přesvědčení tvrdilo, že nedokážeš. Dokázal jsi, že jsme se mýlili, znovu a znovu a znovu. Ukázal nám pravdu, hanbu, podvod. Grangerová to nedokázala, byla příliš zaneprázdněná pohřbíváním se v knihách, příliš zaneprázdněná tím, že se starala o to, co je správné a co je vhodné.“

Vzápětí se rozhostilo ticho, protože Draco se lehce ušklíbl, i když Harry otevřel ústa, aby protestoval. „Ale prosím tě, Harry. Ani se nesnaž předstírat, že to bylo jinak. Ona slepě následuje směr, který jí byl určen, a nenechá se od něj nikým odvést.“

„Draco…“ z Harryho rtů se vydralo zavrčení, jak na něj dál upřeně hleděl.

„Kde jsem to byl?“ Draco se odmlčel a čelo se mu soustředěně svraštilo, když lehce zavrtěl hlavou. „Jasně, Grangerová to být nemohla. Nemohl to být ani Thomas ani žádný z těch ostatních… mudlorozených. Nebyl to nikdo z polokrevných. Byl jsi to ty. Ty, polokrevný, vychovaný mudly. Ty, který jsi zdánlivě bez námahy rozmetal vše, co nás učili.“

„O čem to, do prdele, mluvíš?“ Harry měl oči plné zmatku a zíral na Draca naprosto nevěřícně. „Já vím, že se mi podařilo Toma nějak porazit, ale…“

„Pán zla není to, co… No, není jen to, o čem mluvím,“ přerušil ho znovu Draco a vklouzl zpátky na své místo. „Stal ses nejmladším členem kolejního týmu hned první den, kdy ses vůbec dotkl létajícího koštěte. Zabil jsi tisíc let starého baziliška. Ve třinácti letech jsi zvládl fyzického patrona, který zahnal většinu existujících mozkomorů! Uletěl jsi drakovi! Ve čtrnácti letech jsi přežil souboj s Pánem zla a ještě se ti podařilo utéct a přinést něčí tělo!

Pak jsi další rok vedl skupinu školáků, která úspěšně odrazila nejobávanější kouzelníky v Anglii, a pak jsi ze sebe odmrštil posedlost Pána zla.“ Draco se pomalu, zhluboka a uklidňujícím způsobem nadechl, než zavrtěl hlavou. „Nevím, co jsi sakra dělal v šestém ročníku, kromě toho, že jsi věděl, že něco chystám, a já ti zlomil nos…“ ušklíbl se, čímž si od Harryho vysloužil zamračení.

„Zjišťoval jsem, kolik těch zatracených viteálů vyrobil,“ zabručel Harry.

„Aha, jasně. A pak, navzdory všem předpokladům, jdeš a ty viteály zničíš a pak i jeho spolu s nimi,“ dokončil Draco. „A to všechno dřív, než ti bude osmnáct. Přiznej si to, Harry – vzal jsi ta ceněná, léty prověřená přesvědčení o síle a moci čistokrevných a rozbil jsi je, naprosto a úplně.“

„Stejně jste následovali mudly vychovaného míšence,“ podotkl Harry s pokřivenou grimasou.

„Který se choval, jako by byl čistokrevný. Který nám namluvil, že je čistokrevný. Který se tak dokonale soustředil na magii a udělal z ní něco vlastního, že jsme my ostatní vypadali jako naprostí amatéři,“ vypálil Draco a pomalu zavrtěl hlavou. „Copak byl jako ty? Vždyť jsi ve škole skoro nic nedělal. Víc než kouzla tě zajímal famfrpál a kamarádi. Ale stejně jsi nás odhodil stranou, jako bychom nebyli žádnou překážkou.“

„Žádnou překážkou?“ Harry na muže nevěřícně zíral. „Žádnou? Draco, víš, jak často jsem sotva přežil? Kolikrát jsem málem umřel? Sakra, já jsem umřel! Přežil jsem díky štěstí! Ne dovednosti, ne síle, ale štěstí!“

„Štěstí na vše nestačí.“ Draco zavrtěl hlavou. „Nebo bych měl říct, že stačí, ale teprve až když sám někam dojdeš.“

Harry si na oplátku odfrkl. „Hezký pokus, Draco, ale nebude to fungovat. Měl jsem štěstí, tak prosté to je. Měl jsem dost štěstí, že jsem zůstal naživu, aby mi někdo nacpal do chřtánu další sračky.“ Poslední větu vyplivl hořce a se zavrčením.

„Tak jim to přestaň dovolovat,“ opáčil Draco. „Jsi jeden z nejmocnějších a nejvlivnějších, a abych byl zatraceně upřímný, přímo nejděsivějších kouzelníků na světě. Jediný důvod, proč ty sračky do tebe pořád cpou, je ten, že jim to stále dovoluješ.“

„Cože, ty čekáš, že se budu chovat jako Tom nebo tvůj otec?“ Harryho tvář se zkřivila do úšklebku a prsty se mu sevřely v pěst. „Zastrašovat a šikanovat lidi, které si nemůžu koupit?“

„Očekávám, že se budeš zatraceně dobře bránit,“ argumentoval Draco. „Chceš, aby tě nechali na pokoji? Dobře. Řekni jim to. Ne jako chlapec, který zůstal naživu, ale jako zatracený Harry Potter! To samo o sobě má cenu víc než dost.“

„Říkal jsem ti to, Draco. Nebudu…“

„Tohle není ta tvoje zatracená šikana! Tohle je o tom, že se postavíš sám za sebe, když oni šikanují tebe! Dělají něco, co se ti nelíbí, a dělají to dál jen proto, že jsi jim to dovolil!“ Draco praštil rukama do stolu a ještě víc pomačkal pergamen, když se postavil a upřeně se na Harryho zadíval. „Což je jeden z důvodů, proč jsi v takových sračkách!“

Harry se na chvíli odmlčel, pak zavrtěl hlavou. „Prostě… toho nech. Dones ty pergameny Astorii, než je nakonec roztrháš při pokusu vyjádřit svůj názor.“

To už černovlasý muž nečekal na Dracovu odpověď a rychlým, rázným krokem odešel. Draco sledoval Harryho ústup a pak se podíval zpátky na stůl. Ze rtů mu uniklo pomalé zasténání, když zvedl ruce a pokusil se vyhladit některé nápadněji pomuchlané části.

„Astorie mě za tohle zabije.“