Preklady fanfiction Harryho Pottera

AP: Část této kapitoly bude vyprávěna z Harryho pohledu, což je v tomto příběhu změna oproti normálu.

8. kapitola - Otázky od ropuchy

Smrtijed, který stál za Rose, jí tak silně svíral ruce za zády, že si myslela, že jí snad vykloubí ramena.

Růžová obluda ztělesněná Dolores Umbridgeovou zvedla Harryho hůlku a teď s ní točila mezi svými krátkými, obtloustlými prsty.

Yaxley stál strnule vedle jejího stolu s tváří bez výrazu, ale svýma bezduchýma černýma očima neustále těkal mezi Harrym a Rose.

„Rozhodně jste nám dal pěkně zabrat, pane Pottere.“ Umbridgeová měla nechutně sladký hlas, z něhož kapala škodolibá radost „Ale i po více než dvaceti letech vás ministerstvo nakonec chytilo, jak jste si mohl být jistý, že se stane.“

„Teprve poté, co se sklonilo před Voldemortovou vládou jako banda ustrašených zbabělců, které reprezentuje,“ zavrčel Harry.

Smrtijed stojící za Harrym ho silně zatáhl za paži a Yaxleyho ruka sebou škubla, jako by chtěl sáhnout po hůlce.

Umbridgeové zmizel z tváře samolibý úsměv.

„Britské ministerstvo kouzel je nejlepší svého druhu na světě a vy byste udělal dobře, kdybyste ho nekritizoval, pane Pottere. A teď mi řekněte, kde jste byl.“

Harry jí neodpověděl.

„To nebyla otázka, pane Pottere. Nařizuji vám, abyste mi řekl, kde jste byl.“

Harry opět neodpověděl.

Umbridgeová se zamračila: „Stále vzdorujete výše postaveným, Pottere? Zřejmě trest, který jste u mě měl v pátém ročníku, nebyl dostatečně účinný. Nicméně...“

Položila Harryho hůlku zpět na stůl a vytáhla svou vlastní. „Nemůžu si pomoct, ale zajímalo by mě, jak by při stejném trestu obstála slečna Grangerová.“

Až když se ocitla tváří v tvář hůlce Dolores Umbridgeové, si Rose náhle uvědomila, že všichni, s nimiž se dosud na ministerstvu setkali, včetně Bellatrix Lestrangeové, vycházeli z předpokladu, že Rose je ve skutečnosti Hermiona – její matka. Zdálo se, že nikdo netuší, jak moc se zlaté bradavické trio rozdělilo. A nikoho zatím příliš neznepokojovalo, že s nimi není Ron Weasley. Ale na druhou stranu nejspíš věděli, že Weasleyovi utekli ze země, a tudíž předpokládali, že Ron odjel také.

Samozřejmě za předpokladu, že se v této budově nacházel někdo natolik inteligentní, aby si takové věci domyslel.

„A nemusím vás snad ani upozorňovat, pane Pottere,“ pokračovala Umbridgeová, „že kletba Cruciatus je nyní zcela legální.“

„Vážně?“ odtušil Harry.

„Vskutku. A teď, pokud nezačnete odpovídat na mé otázky, pocítí tady vaše malá mudlovská šmejdka její plnou sílu.“

Harry se podíval na Rose a pak se zeptal: „Co po mě chcete?“

Umbridgeové se na tvář vrátil příšerný úsměv: „Yaxleyi, možná byste měl pomoct Goylovi odvést slečnu Grangerovou ven. Chci si s Potterem promluvit v soukromí.“

Yaxley namítl: „Madam Umbridgeová, opravdu si myslím, že bych tu měl zůstat, samozřejmě kvůli vaší ochraně.“

Nikdo v místnosti mu nevěřil. Chtěl jen mít možnost získat stejné informace jako Umbridgeová v naději, že je bude moci nahlásit Voldemortovi jako první.

Umbridgeová na něj upřela jedovatý pohled: „Ujišťuji vás, Yaxley, že si s panem Potterem poradím. Koneckonců je zcela neozbrojený. A jsem si jistá, že Crabbe bude víc než schopen poskytnout mi pomoc, kdyby to bylo nutné.“

Yaxley už nic neřekl. Jen pokýval hlavou a vykročil se za Goylem, který strkal Rose ven z místnosti. Cestou se ohlédla přes rameno na Harryho, ale viděla jen jeho zátylek.

Když se dveře se slyšitelným cvaknutím zavřely, výslech Umbridgeové skutečně začal.

„Kde jsou, pane Pottere?“

Ta otázka Harryho trochu zaskočila. „Kdo?“ zeptal se. „Koho myslíte?“

„Vaši příznivci. Mudlové, mudlovští šmejdi a špinaví míšenci, kteří zamořují naši zemi, spřádají plány, jak svrhnout ministerstvo a znečistit svou špínou naši dokonalou čistokrevnou společnost.“

Harry se zamračil: „Nemám žádné příznivce, vy stará bláznivá krávo. Všichni už utekli, pokud jste je vy a vám podobní neulovili a nezabili jako první.“

„Nelžete mi, pane Pottere.“ Zvedla Rosein nůž: „Tenhle byl zabaven té vaší malé děvce, když vás zajali. Není vyroben skřety, a tak musí být mudlovského původu. Vím, že se s nimi stýkáte.“

„Blábolíte,“ odpověděl Harry.

Umbridgeová se na něj na chvíli tvrdě zadívala a pak otevřela zásuvku svého stolu: „Moc mi to neulehčujete, pane Pottere.“ Vytáhla svazek pergamenů a položila ho na stůl tak, aby na něj Harry viděl: „Tohle je zatykač na slečnu Grangerovou. Před měsícem se spolu s několika dalšími vloupala do budovy patřící ministerstvu a zavraždila čistokrevnou hlavu vznešeného a starobylého rodu Mulciberů.“

Harry pohlédl na list pergamenu. Byly na něm dva obrázky; jeden byla rozmazaná fotografie Rose, která jako by byla pořízena z něčí paměti. Na druhém byl portrét vysokého a vznešeně vypadajícího muže, který měl být zřejmě Mulciber. Vypadal tak trochu jako chlápek, kterého si Harry pamatoval z bitvy na oddělení záhad, ale při tvorbě portrétu zřejmě došlo k malým uměleckým úpravám; muž na portrétu například neměl rysy, které by křičely ‘psychopatický bastard’. I když za to možná mohla jen Harryho paměť. Naposledy Mulcibera viděl, když ho Alastor "Pošuk" Moody odpálil přes prostor Komnaty smrti, kde narazil do kusu rozbité skály a zůstal na ní ležet.

„Vznešený a starobylý rod Mulciberů,“ přečetl Harry z pergamenu. „Nemusí být rod starší víc než dvacet generací, aby získal titul ‘starobylý’? Jsem si jistý, že jsem někde četl, že Mulciberové jich mají doloženo odhadem asi deset. To se teď tituly rozdávají jen tak?“

Záměrně se snažil Umbridgeovou rozčílit. Z minulé zkušenosti věděl, že čím víc ji naštve, tím větší je pravděpodobnost, že ta ženská udělá chybu. Jako když ochotně následovala Harryho a Hermionu do Zapovězeného lesa, aniž by jí někdo kryl záda.

Babizna jedna bláznivá.

Umbridgeová se zamračila ještě víc: „Máte na výběr, pane Pottere. Vás a vaši šmejdku každopádně čeká poprava. Mulciberovi požadují, aby jim byla slečna Grangerová vydána, protože se s ní chtějí ‘vypořádat’ sami. A mohu vás ujistit, že v takovém případě nebude její smrt příjemná. Pokud mi však řeknete vše, co víte, podniknu kroky k tomu, aby zemřela rychle. Míra bolesti s tím spojené bude samozřejmě odpovídat množství a kvalitě informací, které prozradíte.“

Harry se na ni upřeně zadíval. Vždycky věděl, že tahle ženská je odporná, zlá a fanatická, teď mohl k tomuto seznamu přídavných jmen oficiálně přidat ‘zvrácená’ a ‘pomatená’.

„Takže, pane Pottere? Budete spolupracovat s ministerstvem, abyste té své děvce usnadnil smrt?“

Harry odpověděl v podobě hlenu, který vyplivl té mrše přímo do levého oka.

Umbridgeová znechuceně couvla a Harry udělal krok vpřed. Bylo to nemotorné, ale podařilo se mu zkroutit tělo tak, že narazil levou stranou čela do Crabbeovy lebky. Crabbe se zapotácel, s bolestivým chrčením se chytil za tvář a Harry se vrhl ke stolu, kde do pravé ruky popadl hůlku a do levé Rosein nůž.

Jedním mávnutím hůlky se kolem Umbridgeové omotaly tlusté provazy a přivázaly ji k židli, zatímco on se vrhl na Crabbea.

„Sectumsempra!“

Crabbe teď vyl, agónie stovky řezných ran, které se mu otevřely po celém těle, se dala srovnat jen s mučící kletbou seslanou samotným Voldemortem.

Ale všechen ten hluk přitáhl pozornost ostatních. Dveře do místnosti se rozletěly a dovnitř vpadl jako první Goyle, následován Yaxleyem.

Harry rychle jako blesk vrhl Rosein nůž přes místnost, kde se Goylovi zabodl do tlustého krku a protrhl mu průdušnici. Goyle se zhroutil na zem, zatímco Yaxley zvedl hůlku a vypálil smrtící kletbu. Harry se kletbě vyhnul a ta vyrazila kus zdi za jeho zády.

Zatímco Harry a Yaxley sváděli souboj, Rose se doplazila do místnosti a vrhla se ke Goylovi. Uchopila rukojeť nože a vytrhla mu ho z krku.

Harry klesl k zemi a odkutálel se za stůl, aby se kryl před Yaxleym.

Smrtijed se chtěl pohnout kupředu, ale náhle ucítil strašlivou bolest v noze. Otočil se a uviděl, že Rose, která stále ležela na zemi, se k němu zezadu připlížila a vrazila mu nůž do nohy. Zvedl hůlku, aby s ní skoncoval, když vtom Harryho kouzlo způsobilo, že mu záda doslova explodovala v krvavou kaši.

To, co z muže zbylo, se s žuchnutím zřítilo na zem vedle Rose.

Když se dívka postavila na nohy, Harry se hůlkou ujistil, že Crabbe a Goyle jsou definitivně mrtví, a obrátil pozornost k Umbridgeové.

Po chodbě se rozléhaly zvuky kroků, které Harry nevnímal, a do místnosti vpadl někdo další. Rose se instinktivně rozmáchla a vrazila příchozímu čepel přímo do oka a do mozku.

Pius Břichnáč, Voldemortův loutkový ministr, se skácel dopředu a s žuchnutím dopadl na podlahu.

Zatímco se toto dělo, Harryho pozornost se plně soustředila na růžovou obludu přivázanou k židli za stolem.

Na tomto místě je důležité upozornit na používání takzvaných modifikátorů při používání kouzel. Jsou to dodatečná slova vyslovená na konci zaklínadla, která mají změnit účinek kouzla, obvykle tak, aby bylo silnější.

Příkladem je „horribilis“, které se po přidání k zaklínadlu pro standardní štítové kouzlo (Protego) změní na kouzlo, které dokáže ochránit velkou oblast před temnou magií. Dalším příkladem je „solem“, které po přidání za zaklínadla pro rozsvícení hůlky (Lumos) změní kouzlo z úrovně síly odpovídající běžné stolní lampě na silný paprsek světla podobný slunečnímu světlu. Zdaleka nejběžnějším přídavkem je „maxima“, který lze připojit na konec mnoha kouzel, zaklínadel a kleteb (včetně Lumos, Protego a kouzla výbuchu Bombarda), čímž se jejich síla poměrně výrazně zvýší. Teoreticky ho lze přidat za jakékoliv zaklínadlo, aby ho zesílilo, ale kouzelníci se tím málokdy zabývají, pokud to není nezbytně nutné. Jedním z kouzel, které nebylo nikdy s tímto přidaným modifikátorem vyzkoušeno, je mučící kletba (Crucio). Ani po tak dlouhé době to Voldemort nikdy nezkusil. Proč by to dělal? Mučící kletbu používal buď pro potěšení, za trest, nebo aby získal informace. Přílišné vystavení mučící kletbě má za následek ztrátu rozumu a dokonce i smrt. Přidáním modifikátoru by se tento konečný výsledek dostavil příliš rychle na to, aby byl pro Voldemorta užitečný; oběť, která zemřela příliš rychle, mu neposkytla žádné potěšení, následovník, který zemřel, nemohl znovu bojovat a vězeň, který zemřel, nemohl poskytnout žádné další informace.

A právě proto se Harry Potter chystal udělat to jako první ze všech. Nechtěl od Umbridgeové žádné informace, nechtěl, aby žila, a z její smrti bude mít potěšení, jen až bude mrtvá.

„Z téhle budovy nikdy neutečeš,“ zavrčela.

„Možná ne,“ odpověděl Harry podivně klidným hlasem. „Ale jestli zemřu, postarám se, aby, než odejdu, bylo co nejvíc téhle budovy potřísněno ‘čistou’ krví. A pokud jde o tebe,“ zvedl hůlku a namířil jí přímo mezi oči, „tohle je za každou nevinnou duši, kterou jsi ve svém bídném, ubohém životě mučila a odsoudila k smrti.

Crucio maxima!“

Výkřiky umírající Dolores Umbridgeové byly strašné, ale naštěstí trvaly krátce. Její tělo se v křesle zazmítalo v křečích a prudce se zkroutilo, dusila se vlastním jazykem, z uší, očí a nosu jí začala hojně vytékat krev a pak její mozek pod tíží vší té agónie zkolaboval.

Její konec netrval ani třicet vteřin.

„Do prdele!“ vykřikla Rose.

„Nic jiného si nezasloužila,“ odtušil Harry a otočil se ke dveřím.

Z chodby za nimi se ozývaly další běžící kroky. Harry odsunul mrtvolu ministra na druhou stranu místnosti, dál od dveří, a pak se s Rose vrhli ke zdi po obou stranách zárubně.

Tentokrát do místnosti vtrhli tři muži, i když jen jeden z nich byl Smrtijed. Žádný nebyl připraven na útok zezadu. Rose jednoho probodla a ten padl k zemi, zatímco Harry druhému ustřelil hlavu a pak se pustil do souboje s třetím - Smrtijedem - který trval jen tak dlouho, než se k němu Rose dostala natolik blízko, aby ho mohla probodnout.

Harry provedl s hůlkou rychlé pohyby a postaral se o to, aby obě sražené oběti jejího nože zůstaly ležet, a pak obešel všechny padlé v místnosti a sebral jim hůlky.

Když odstoupil od Břichnáčova těla, otočil se a uviděl, jak se Rose spěšně přehrabuje ve stole Umbridgeové a vytahuje z něj papíry, hromádku za hromádkou a složku za složkou.

„Co to děláš?“ zeptal se.

„Jako co to vypadá?“ nadhodila Rose. „Shromažďuji informace.“

Do místnosti vtrhl další Smrtijed a Harry ho zlikvidoval. Pak řekl: „Na tohle opravdu nemáme čas.“

„Fajn, ale vezmeme to, co už mám,“ odpověděla dívka.

Harry obrátil oči v sloup, ale zmenšil všechny papíry tak, aby si je Rose mohla všechny natrkat do kapes. Pak si od něj vzala posbírané hůlky a začala je zkoušet, aby našla tu nejvhodnější. Zatímco to dělala, Harry sejmul další dva Smrtijedy, kteří vtrhli do místnosti. Prohráli a přišli o život poměrně rychle, ale předtím se jednomu z nich podařilo špatně mířeným sečným kouzlem zasáhnout Harryho rameno.

Rose teď měla hůlku, která jí aspoň částečně vyhovovala. Zbytek dala Harrymu, který je strčil do kapsy, a zalátala mu ruku léčivým kouzlem.

Teď už jen museli utéct.

Společně se vrhli do chodby a prudce se řítili ke zlatým výtahům na jejím druhém konci, přičemž skolili každého, kdo se jim postavil do cesty. Nemělo smysl si lámat hlavu s tím, kdo přesně tito lidé jsou, pracovali pro ministerstvo, a proto byli považováni za nepřátele. Každý mrtvý pěšák byl další ranou pro tuto odnož Voldemortova vlivu.

Jeden z výtahů zastavil a zlatavé dveře se s rachotem otevřely. Harry a Rose zabili čtyři v něm se nacházející osoby a pak naskočili dovnitř.

Když se výtah opět rozjel, Harry řekl: „Jakmile se dostaneme do atria, musíme co nejrychleji ke krbům. Jsou to přemisťovací body a taky se používají pro vstup pomocí letaxu.“

Výtah místo toho, aby Harryho a Rose vyvezl přímo do osmého patra, kde se nacházelo atrium, zastavil nejprve na druhém patře, kde sídlilo oddělení pro vymáhání kouzelnického práva. Vzhledem k tomu, že všichni takzvaní bystrozoři byli nyní věrní Voldemortovi a čistokrevnému hnutí, ocitli se Harry a Rose přesně tam, kde nechtěli být. Jejich problém ještě zhoršoval tucet lidí, kteří se chtěli dostat do výtahu, pravděpodobně proto, aby sjeli do prvního patra a zabránili jim v útěku.

„Do háje!“ vykřikla Rose.

Zrovna když přemýšlela, co teď mají sakra dělat, Harry zvedl hůlku a vykřikl zaklínadlo.

„Pila fulgur!“

Na špičce jeho hůlky se vytvořila jasně modrá koule velikosti plážového míče, jejíž povrch praskal a jiskřil něčím, co musela být elektřina. Koule se vyřítila vpřed, pryč od Harryho a Rose, smetla bystrozory k zemi a zabila je. Když se dveře výtahu zavřely a kabina pokračovala dál směrem k atriu, koule se vznášela ve vzduchu a následujících pět minut každého, kdo se k ní příliš přiblížil, smrtelně zasáhl elektrický proud.

„Kde ses sakra něco takového naučil?“ dožadovala se Rose.

V odpovědi Harry jen ukázal prstem na jizvu na čele, která znamenala jeho spojení s Voldemortem. Rose usoudila, že to je vše, co k této záležitosti potřebuje vědět.

Dveře výtahu se znovu otevřely na šestém podlaží a Harry vyslal do oddělení kouzelnické přepravy další jiskřící kouli.

„Doufejme, že je to zaměstná a zabrání jim to zavřít krby, než se nám podaří utéct,“ poznamenal Harry.

Atrium bylo překvapivě pusté, když do něj dorazili, odpor tam kladlo jen pár lidí. Zbytek pravděpodobně buď pracoval v jiném patře, nebo se vydal dalšími výtahy dolů, aby se pokusil Harrymu a Rose odříznout únik v jiném patře.

Idioti.

Někteří z mála lidí v atriu se při pohledu na dva vězně přikrčili za stoly. Několik jich pozvedlo hůlky, ale nikdo z nich nebyl pro Harryho dostatečným soupeřem. Ani Rose na tom nebyla špatně.

Byli v polovině cesty přes atrium, když se za jejich zády otevřelo několik dveří výtahů a z nich se vyřítila sbírka Smrtijedů, bystrozorů a dalších méně zdatných jedinců. Když Harry vypálil několik dalších jiskřících koulí, Rose dostala nápad.

„Piertotum locomotor!“

Mávnutím hůlky oživila památník ‘Magie je moc’.

Těla, která měla představovat mudly vykázané „tam, kam patří“, se společně napřímila a zvedla tíhu trůnů, na nichž seděli kamenný kouzelník a čarodějka. Mudlové z kamene odhodili své utlačovatele a kamenná čarodějka, kouzelník i jejich trůny se vymrštily do vzduchu a zřítily se na hlavy živých kouzelníků. Pak asi čtyřicet kamenných mudlů seskočilo z mramorového podstavce a vrhlo se do řad postupujících kouzelníků. Několik z nich bylo vyhozeno do vzduchu, ale zbytek se vrhl vpřed, aby vrazil pěsti do tváří a těl protivníků a kopal a dupal po těch, kteří padli.

Byl to úchvatný pohled.

Harry seslal jako závěrečnou zdržovací taktiku poslední kouzlo, které je odřízlo od personálu ministerstva ohnivou stěnou, a pak se s Rose obrátili ke krbům.

Všechny byly zapečetěné.

Dvojice se rozhlédla a uviděla, že na vzdáleném konci atria cosi stojí. Ať už to bylo cokoli, zdálo se, že je to polepeno listy pergamenu.

Harry se k tomu místu rozběhl, a když se přiblížili, Rose zjistila, že kousky pergamenu jsou ve skutečnosti plakáty s nápisem ‘Hledá se’. Spatřila na nich tváře, které poznávala, buď lidi, kteří utekli do Austrálie spolu s jejími rodiči, nebo které viděla ve fotoalbech. Pod titulkem ‘obdivovatel mudlů’ zahlédla svého dědečka Weasleyho, který vypadal mnohem mladší než teď. Byla tam i fotka její tety Fleur a strýce Billa, označených jako ‘míšenci’. Pod titulkem ‘spolupracuje s Harrym Potterem“ se nacházela teta Angelina. Byl tam její otec Ron Weasley, označený jako ‘krvezrádce’. Její teta Ginny nesla stejný titul. A byla tu její matka, označená jako ‘mudlovská šmejdka - nežádoucí číslo dvě’. Rose si nemohla pomoct, ale napadlo ji, že některé čistokrevné rodiny musely brát matčino neustálé zastiňování jejich dětí v Bradavicích opravdu osobně, když byla Hermiona Grangerová uvedena na seznamu hned na druhém místě. Při pohledu na plakáty se zdálo, že je nebezpečnější než celý Fénixův řád dohromady (samozřejmě po smrti Brumbála, McGonagallové, Pastorka a Moodyho).

A taky tu byl on; tvář šestnáctiletého Harryho Pottera pod titulkem ‘Nežádoucí osoba číslo jedna’.

Skutečný Harry strhával jednotlivé listy pergamenu a odhaloval, co se skrývá pod nimi. Byla to stará, špinavá věc, s rozbitými okny a se z větší části oloupaným nátěrem, ale nebylo pochyb o tom, co to je.

Červená telefonní budka.

Harry vypáčil dveře a řekl Rose, ať vstoupí.

Udělala to. Pak, právě když se ji Harry chystal následovat, se linie hučícího ohně, která se táhla z jedné strany místnosti na druhou, rozestoupila a zbývající kouzelníci začali pronikat za ni.

Harry namířil hůlku a vykřikl: „Ignis pila imber!“.

Ze špičky hůlky vylétly dva tucty ohnivých koulí, každá o velikosti fotbalového míče, a začaly dopadat na blížící se zaměstnance ministerstva a do jejich okolí.

Harry se vrhl k telefonní budce a popadl sluchátko. Neuslyšel žádný tón, a tak jen udeřil pěstí do klávesnice.

Nic se nestalo.

„Sakra!“ zaklel.

„Máme jet nahoru?“ zeptala se Rose.

Po Harryho přikývnutí namířila hůlkou přímo vzhůru a zadeklamovala: „Alarte acendare!“

Kouzlo zasáhlo střechu telefonní budky a ta najednou začala rychle stoupat vzhůru.

Harry a Rose okny viděli, jak atrium pod nimi hoří.

Jejich výstup nebyl úplně přímý a standardní, protože telefonní budka místo toho, aby prostě vyskočila ze země v místě, kde měla, prorazila ve skutečnosti několik rozpraskaných dlažebních desek ležících pár metrů vlevo od místa zamýšleného přistání. Ani tam se okamžitě nezastavili; místo toho se telefonní budka vznesla asi deset metrů do vzduchu a pak se opět snesla dolů a přistála na střeše dávno opuštěného Fordu Fiesta.

Trochu potlučený a pohmožděný Harry se narovnal a otevřel dveře (které se teď nacházely nad ním). Vylezl ven a pak se otočil, aby pomohl Rose. Měla šrám na tváři a pár boulí, ale jinak se zdála být v pořádku.

Slezli z auta a zastavili se uprostřed ulice.

„To je Londýn?“ zeptala se Rose a prohlížela si všechnu tu spoušť kolem.

„To byl Londýn,“ odpověděl Harry, načež ji chytil za ruku a dodal, „pojď, vypadneme odsud.“

A s tím se přemístil a vzal Rose s sebou.

Mířili domů, pokud se tak jejich stan dal nazvat.

***

AN: Tak co myslíte? Mnozí se na to ptali a čekali, tak teď je vidět, že hadí jazyk, noční můry a jizva nejsou jediné věci, které Harry od Voldemorta za ta léta získal.

A taky je to možná nejdelší kapitola tohoto příběhu, která dosud vyšla.

Pokud to někoho zajímá, Pila fulgur znamená ‘blesková koule’ a Ignis pila imber znamená ‘ohnivá sprcha’.

(...)