Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 9.

„Můžu s tebou na chvíli mluvit, Andromedo?“

Andromeda okamžitě zpozorněla, vzhlédla od knihy, kterou právě četla Teddymu, a pozorně si prohlédla Harryho nicneříkající tvář. „Co se děje, Harry?“

„Já jen…“ Těžko hledal slova, když se na okamžik podíval na Teddyho a pak významně na ni. „Můžu s tebou mluvit v soukromí?“

„Další dospělácký rozhovor?“ Teddy tiše zasténal a sesunul se na podlahu, aby s našpulenou pusou zkřížil ruce na hrudi. „To není fér.“

„Promiň, prcku.“ Harry se natáhl a prohrábl kmotřenci vlasy. „Jen si potřebuju na chvíli promluvit s tvou babičkou.“

„Dobře,“ souhlasil chlapec rozmrzele a pak vyskočil. „Tak já půjdu najít pratetu Cisy.“

„Buď opatrný, ano, Teddy?“ Andromeda pohladila Teddyho po vlasech a uhladila je z rozcuchu, který z nich Harry udělal.

„Budu v pořádku, babi,“ zaúpěl Teddy a usmál se na ni širokýma, nevinně vyhlížejícíma očima.

„Dobře… Samozřejmě, že budeš, co jsem si to jen myslela.“ Rychle zavrtěla hlavou, ale hned mu věnovala přísný pohled. „Chovej se, jak se patří, Teddy. Myslím to vážně.“

„Slibuju,“ souhlasil Teddy trochu moc rychle.

„Myslí tím chovat se jako hodné dítě, ne jako já,“ opravil ho Harry s nepatrným úsměvem na tváři.

„Kruci.“

Když se dvojice dospělých zasmála, chlapec se otočil a tiše se vytratil hledat svou pratetu, zatímco Andromeda obrátila pozornost na Harryho. „Tak v čem je problém, Harry?“

„Hm, problém?“ Způsob, jakým povytáhla obočí, když se usadila zpět do křesla, ho přiměl reflexivně ztuhnout. „Proč to říkáš?“ Jeho slova přišla až příliš rychle a oči upíral dolů na Andromedu, přesněji řečeno, upíral je ve zjevně plném soustředění na její ucho.

„Harry, prosím tě, neurážej mě takhle.“ Předklonila se, opřela si lokty o stehna a upřeně se na mladíka zadívala. „Znám tě už dost dlouho na to, abych věděla, kdy si potřebuješ o něčem promluvit. Nejsi v tom zrovna nenápadný.“

„Když myslíš.“ Harry se s povzdechem posadil naproti Andromedě a na krátký okamžik se zadíval na své ruce, než po delší pauze pokračoval. „Já jen…“ Odmlčel se a sbíral myšlenky, načež pomalu zavrtěl hlavou. „Jen jsem… ‚mluvil‘ s Dracem a…“

Když jeho odmlka přerostla v ticho, s trpělivým pohledem jej pobídla. „A…?“

„Já nevím.“ přiznal Harry frustrovaně. „Já jen…“ snažil se marně najít správná slova, až nakonec bezmocně pokrčil rameny.

„Dobře, zkusíme to jinak. Co ti řekl, že tě to tak zasáhlo?“ Její povytažené obočí v něm vyvolalo nervózní škubnutí.

„Něco o tom, že se nemám nechat komandovat druhými lidmi?“ Zadíval se na své ruce, aby se nesetkal s jejím pohledem. „Že když se mi nelíbí, jak se ke mně chovají, tak ať se postarám o to, aby toho nechali.“

„Ano, a?“ Nádech znuděné zvědavosti přiměl Harryho zamrkat a nevěřícně na ni zírat. „Upřímně řečeno, Harry, proč proboha by sis kvůli něčemu takovému měl připadat jako ta zrůda?“

„Protože pak bych jen používal svou moc, abych je donutil dělat to, co chci já,“ odvětil, zkřížil ruce na prsou a mírně zavrčel.

„Ne, ty bys používal svou moc k tomu, abys je donutil přestat využívat tebe.“ Opřela se. „Oni si s tím začali. Ty by ses na rozdíl od něj postavil sám za sebe. Bránil se.“

„Tím, že bych vyhrožoval lidem, kteří se nemohou bránit?“ Harry tomu nemohl uvěřit. „Takhle by to nemělo být.“

„Silní se nemají slepě zapřahat jako soumaři slabých,“ odpověděla Andromeda prostě a naléhavě se mu zadívala do očí. „Stejně jako jim nepřísluší, aby nutili slabé krčit se ve strachu, agónii a ponížení.“

Harry na ni jen zíral a nevěděl, jak na její prosté prohlášení reagovat, než si tiše odfrkl a zavrtěl hlavou. „Nikdy jsem si nemyslel, že jsi ten typ, který bude plácat takové nesmysly.“

„Je to mnohem menší blbost než tvoje ubohé sebezničení, Harry.“ Andromeda si založila ruce. „Silní nemají vůči slabým žádné povinnosti. Stejně jako slabí nemají žádné povinnosti vůči silným. Existuje jen prosté pochopení, že slabým projde u silných pouze to, co silní dovolí.“

„A proč si myslíš, že jsem silný?“ vystřelil Harry sarkastickou otázku.

„Upřímně? Nejsi.“ Andromeda zavrtěla hlavou a v očích se jí objevil tichý záblesk lítosti. „Mohl jsi být, ale málem tě to zničilo. Svoji sílu vytahuješ jen v zoufalých chvílích. Jinak? Jsi slabý a upřímně řečeno, skoro ubohý.“

„To je od tebe tak rozkošné, že to říkáš.“ Z jeho hlasu odkapával sarkasmus, i když se nijak nenamáhal její tvrzení popřít. „A když už jsme si to vyjasnili…“

„Ještě jsem neskončila.“ Její hlas ho přerušil jako ostrá břitva, zatímco ho přes husté černé řasy sledovaly oči s těžkými víčky. „Dovolila jsem to, protože jsem zkrátka neměla jinou možnost. Kdybych na tebe tlačila, kdybych se tě snažila přimět, abys prozřel, jen bych tě poslala dál na okraj a pryč z místa, kde jsem mohla udělat alespoň něco, abych zmírnila škody.“

„A co, najednou je všechno jinak?“ Opět to byl hlas plný jedovatého sarkasmu, zatímco se jeho oči zúžily do štěrbin lesklého smaragdu.

„To ano. Zcela nečekaně jsi natolik naživu, že konečně zase začínáš přemýšlet.“ Na okamžik se odmlčela a našpulila rty. „Přiznávám, měla jsem v plánu počkat, až se stabilizuješ, ale zdá se, že mě můj synovec takříkajíc předběhl.“

„Draco měl vždycky talent všechno pokazit, když se zrovna nesnažil uskutečnit nějaký ze svých ‚plánů‘,“ souhlasil Harry. „Právě teď… vidím naprosto jasně, že jsi zcela jistě Narcisina a Belatrixina sestra.“

Andromeda sebou viditelně trhla, okamžitě se jí zablesklo v tmavých očích a tvář se jí zkřivila do té tolik povědomé, kterou nesčetněkrát viděl ve svých nočních můrách. Najednou nad ním stála a ječela: „Jak… se opovažuješ! Vždyť jsem tě vzala domů! Zvedla jsem tě, když ses potácel, napůl slepý a neschopný vstát. Očistila jsem tě, když jsi spal ve škarpě a rochnil se ve vlastních výkalech! Ty…“

„To všechno jen kvůli naději, že se oklepu natolik, aby ses mohla pokusit udělat ze mě toho samého bastarda, který mi zabil rodiče!“ zavrčel Harry, když se postavil, aby jí vyšel vstříc, a jeho vlastní oči se vzdorovitě vpíjely do jejích.

„Nejdřív se mě opovažuješ srovnávat s tou… démonkou, která mi zabila dceru, a teď se mi snažíš naznačit, že se tě snažím změnit na někoho podobného jejímu pánovi?“ Harry nestačil ani mrknout, když mu na tvář dopadlo ostré, silné plácnutí.

„Jen si to přiznej…“ Oplatil jí úšklebkem, ruce sevřel v pěst a oči mu teď naprosto hořely, když ignoroval bodání ve tváři. „Celou dobu plánuješ, jak se mnou, kurva, manipulovat? Změnit mě na ‚silného‘? Viděl jsem, co vy lidi považujete za zatraceně silné, a nechci s tím mít nic společného!“

„Ty hloupé, pošetilé, arogantní děcko!“ zasyčela Andromeda v pokušení ho znovu udeřit. „Ty nic nechápeš!“

„Rozumím spoustě věcí. Chápu, co je podle vás, rasistických zrůd, síla. Koneckonců jsem si musel vytrpět tolik zasrané škodolibosti vaší rodiny, že by mi to vystačilo na celý zatracený život!“ Pak se ušklíbl a oči mu náhle ztvrdly, když na ni naposledy pohlédl. „A já ti nedovolím, abys ze mě něco takového udělala!“

A s tím se otočil na podpatku a rázným, zlostným krokem odkráčel pryč, nechávaje Andromedu za sebou. Zachvátilo ji bouřlivé moře emocí, až jí nakonec začaly po tváři stékat slzy a se vzlykáním se zhroutila na kolena.

ooOOoo

Harry kráčel vpřed, smaragdové oči mu planuly ohněm a cítil, jak mu v žilách vřou emoce. Vzadu v hlavě se mu ozval ten tichý hlas, který ho šeptem káral, ale který jednoduše ignoroval, protože se nechal spalovat emocemi.

S jistým soustředěním se vydal k cíli. Vzduch kolem něj jako by ožil, vinul se a kroužil s jeho magií. Magií, která v něm spočívala napjatá a pevně stočená. Připravená, čekající na příležitost explodovat v prudkém návalu uvolnění.

Když konečně dorazil k cíli, téměř vytrhl dveře z pantů a zabouchl je za sebou. Chvíli tam jen mlčky stál a ve vzduchu se vznášelo napětí. Náhle s divokým, prvotním výkřikem hněvu pozvedl hůlku a uvolnil svůj vztek.

A při tom činu ani jednou nezatoužil, ani ho nenapadlo, že by si dal panáka.

ooOOoo

Vzlykavé záchvěvy už téměř ustaly, když ucítila, jak jí záda začala jemně třít čísi ruka. Andromeda si chvíli jen tak užívala prostou útěchu, než se od ní s náhlým návalem emocí odtrhla. Temnýma, zarudlýma očima obrátila svou pozornost zpět přes rameno s téměř spalujícím pohledem, kterého si Narcisa s neutrálním výrazem nenuceně nevšímala.

„Tak co, budeš tady jen tak sedět a zírat, nebo mi řekneš, co se děje?“ Tón, kterým mluvila, byl chladný, obočí měla zvednuté s nepohnutou, nedotčenou tváří.

Na okamžik se zdálo, že Andromeda bude skutečně sedět a zírat na sestru, než její výraz náhle ochabl a rozpadl se, když nejistě odpověděla. „Já… jsem se pohádala s… Harrym.“

„S Harrym?“ zeptala se Narcisa bezbarvě a lehce naklonila hlavu na stranu. „Co jsi udělala?“

„Co jsem udělala?“ Tmavé oči se jí na okamžik zableskly, když téměř vyhrkla. „Proč si sakra myslíš, že jsem něco udělala já?“

„Protože jsi to ty, kdo je pořád tady?“ Tón věty zněl, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě. „Kdyby to nebyla tvoje vina, už bys byla dávno pryč.“

Andromeda se na sestru chvíli mlčky dívala, než zavrtěla hlavou. „To já jsem neřekla, že jsem stejná jako ty a…“ Hlas se jí zadrhl a pohled se dál rozpaloval, namířen na sestru. „Nechtěl mě poslouchat! Pořád říkal, že z něj chci udělat dalšího Pána zla!“

Narcisa protočila očima: „A co jsi mu tedy řekla, že došel k takovému přesvědčení?“

„Nic jsem mu neřekla!“ Andromeda znovu zavrčela a přimhouřila oči. „Mluvila jsem o tom, aby byl konečně silný a přestal se nechat těmi zatracenými poskoky pořád postrkovat a šikanovat! A on to otočil a obvinil mě, že chci, aby se z něj stal druhý Voldemort! Že jsem zatracený krevní purista!“

„Takže jsi mu řekla co? Že se chová hloupě, když se od nich nechá sekýrovat? Že se chová jako idiot?“ Narcisa pozorovala svou sestru se zvednutým obočím. V hlase nezazněl ani jednou obviňující tón, jen si udržoval onu tázavou neutralitu.

„Zeptal se mě, proč si myslím, že je silný,“ odpověděla prostě a zkřížila ruce na hrudi. „A já mu řekla pravdu. Že není. Že by mohl být, ale že se kvůli tomu skoro zničil.“ Na chvíli se odmlčela, než pomalu, neochotně přiznala: „Že je skoro ubohý v tom, jak svou sílu vytáhne, jen když je zoufalý.“

„Aha.“

„A to má znamenat co?“

„Andromedo… Očividně jsi vyšla ze cviku.“ Narcisa si lehce povzdechla a zavrtěla hlavou, než stiskla rty do tenké čárky. „Lidé jako mladý pan Potter… Konfrontace s nimi jsou choulostivé záležitosti. Zvláště v takových věcech, jako je tato.“ Zavrtěla hlavou a blonďaté vlny jejích vlasů se jí lehce pohnuly po ramenou. „Upřímně řečeno, nedivím se, že zareagoval tak, jak zareagoval, když jsi mu to prostě vmetla do obličeje.“

V očích starší ze sester se náhle zablesklo chladné, nebezpečné světlo. „Co tím chceš naznačit, Narciso?“

„Jak jste se vůbec dostali k tomuhle tématu?“ Další náhlá změna a Andromeda zamrkala a na okamžik se zarazila, než se přinutila vzpomenout si, jak to celé vlastně začalo.

„Draco ho konfrontoval s tím, jak se nechává šikanovat od těch slabých hlupáků.“ Andromeda zavrtěla hlavou a sevřela si kořen nosu. „A od té chvíle se věci vyvíjely rychle.“

„Takže za tebou nejspíš přišel zmatený a nejistý.“ Narcisa se na chvíli odmlčela. „Opravdu, asi bych neměla být tak strašně překvapená, že jsi to zpackala. Umím si představit, že dcery vyžadují naprosto jiný přístup než synové.“

„Opakuju se, ale co tím chceš naznačit?“

„Co si myslíš, že naznačuji, Andromedo?“ Narcisa zavrtěla hlavou, pak vstala a poplácala sestru po rameni. „Jsi chytrá žena. Jsem si jistá, že brzy přijdeš na to, co říkám.“

Když se Andromeda zahloubaně zamračila, Narcisa se tiše vytratila a nechala sestru jejím myšlenkám a úvahám, zatímco jí ze rtů unikl tichý povzdech. Na okamžik svěsila ramena a v očích se jí zableskla frustrace. Pak odhodlaně zvedla hlavu, napřímila ramena a vydala se na cestu za novým cílem.

ooOOoo

Když se Harry pomalu vypotácel z místnosti, na tváři se mu leskl pot a neposedné prameny černých vlasů se mu lepily na kůži. Oblečení mu obepínalo tělo ještě těsněji než obvykle a bylo viditelně znečištěné důkazy jeho námahy, když se opřel o rám dveří. Zhluboka, přerývaně se nadechl a lačně nasál vzduch, zatímco nechal oči zavřené, když vtom se náhle ozval hlas, po kterém zostražitěl.

„No, byla jsem zvědavá, jak dlouho se tam budete schovávat.“ Narcisa  seděla klidně a jen na okamžik vzhlédla od rozečteného článku ve Věštci, aby prostudovala mladého muže před sebou, než se vrátila k novinám. „Už je vám lépe?“

„Co chcete?“ Ta slova vyplivl se zlostným zavrčením a v očích se mu nebezpečně zablesklo.

„Jen by mě zajímalo, proč jste cítil potřebu dovést k slzám ženu, která se o vás posledních několik let snažila ze všech sil postarat, tím, že ji přímo přirovnáte k ženě, která zabila její jediné dítě.“ Prosté prohlášení, které pronesla, aniž by se obtěžovala vzhlédnout od novin, zatímco obrátila list a pokračovala ve čtení článku.

„Nebudu další zatracený Voldemort! Proč už to vy lidi nemůžete přijmout?“ Z hrdla mu uniklo zavrčení, když na ni upřel spalující pohled.

„Co má Pán zla společného s tím, proč jste Andromedu dovedl k slzám?“ Ani jednou neucukla a v jejím hlase nezaznělo nic jiného než tichá neutralita, když se opatrně opřela. „Docela tím mužem pohrdala, víte?“

„Řekněte to jí a jejímu přání, abych se choval jako ten bastard.“ Prsty se sevřely, pevný stisk se zaryl do štíhlého dřeva v ruce. „Nehodlám chodit a proklínat a terorizovat každého, kdo se rozhodne udělat něco, co se mi nelíbí!“

„A jak přesně jste došel k závěru, že právě tohle chce?“ V jejích slovech nebylo žádné obvinění ani narážka, jen klidná zvědavost, když znovu vzhlédla od svých novin.

„Myslíte kromě těch keců o slabých a silných, kterými mě krmila?“ Sarkasmus z jeho hlasu přímo odkapával, zatímco svůj pohled stále pevně upíral na ženu před sebou.

„Silný a slabý ‚kecy‘?“ V Narcisině hlase téměř zaznělo pobavení, když se na něj podívala. „Co přesně řekla, že to považujete za hloupost?“

„Říkal jsem jí, a říkal jsem to i vám, že se nehodlám proměnit v dalšího zatraceného temného kouzelníka, který chodí a mává hůlkou, když není po jeho!“ zasyčel Harry zpátky s nemalou dávkou vzteku.

„To není odpověď na moji otázku.“ Žena dopřála vyřčeným slovům dostatečně dlouhou dobu na to, aby zapadla, než pokračovala. „Ptám se vás, co přesně, jaká přesně slova použila, kterými vás přesvědčila, že chce, abyste to udělal?“

„Řekla…“ Pak se zamračil, rty se mu zkroutily a soustředěně svraštil čelo úsilím vytáhnout slova z hněvivé mlhy, která se stala jeho vzpomínkami.

„Ano? Co říkala?“

„Já… si to úplně nepamatuju.“ Neochotně zavrtěl hlavou a s mírným zamračením se podíval jinam ve snaze najít slova, kterými by vyvrátil ženiny narážky.

„Hm, no vida. Obecně platí, že když je člověk vystaven věcem, které ho vyvedou z míry, pamatuje si je docela živě.“ Narcisa složila noviny a v zamyšlení s nimi poklepávala. „Což vyvolává dilema.“

„Co tím naznačujete, paní Malfoyová?“ Své znechucení jen špatně maskoval.

„No, když už jsme tak blízko pracovny mého manžela, co kdybychom se na tu vzpomínku podívali a zjistili to?“ nabídla, noviny ležérně složila a pečlivě je zastrčila pod paži.

„Myslánka?“ Harry opatrně nakrčil obočí, po kterém mu dosud stékaly krůpěje potu, než mu spadly na nos.

„Přesně tak.“

„Přiměje vás to, abyste mě nechala na pokoji?“ zasyčel a oči se mu zúžily do lesklých štěrbin.

„Mohlo by to zvýšit šance?“ Odpověď byla stejně nenucená a neutrální jako všechno ostatní, co řekla, obočí se na něj téměř vyzývavě vyklenulo.

„Dobře.“

ooOOoo

Stáli tam ve vířících hlubinách vzpomínek a sledovali, jak se zmatená diskuse rychle zvrhla ve výměnu pronikavých, jedovatých urážek, které se zaryly hluboko do zamýšlených cílů. Harry se trucovitě opíral o zeď a zíral na Narcisu, jak s naprosto nečitelným výrazem ve tváři studuje scénu, která se před nimi odehrávala. Chvíli nic neříkala, nic nedělala a jen stála v zamyšleném tichu, než konečně otočila hlavu a znovu prozkoumala Harryho.

„Tak ještě jednou – co přesně řekla, že vás chce podle vašeho názoru změnit na Pána zla?“

„Co přesně řekla?“ Harry se na ni naprosto nevěřícně zadíval a celý se napřímil. „Právě jste ji slyšela!“

„Slyšela jsem ji, jak mluví o tom, že silní nemají povinnost existovat jako soumaři slabých. Že ale ani slabí nemají povinnost poslouchat silné, to jste přece slyšel sám, ne?“

Otevřel ústa, aby odpověděl, a pak je zaklapl, protože klidné postřehy pomalu pronikaly mlhou hněvu, která mu zatemňovala mysl. „Co…?“

„Bylo to špatně, když jste se svými přáteli bojovali proti Smrtijedům, včetně mého manžela?“ Klidná otázka, ale téměř se zachvěla při zmínce o střetu, který dotyčného dostal do Azkabanu a jejího bratrance stál život.

„To bylo něco jiného, my jsme…“ okamžitě zaprotestoval a ruka se mu začala zvedat, než se jeho hlas s nepatrným svraštěním obočí vytratil.

„Bránili jste se,“ pokračovala tiše Narcisa. „Byli jste napadeni a bránili jste se. Tak mi řekněte, co je na tomhle tak jiného?“

„Tihle lidé nejsou temní kouzelníci, nejsou bojovníci, nejsou vrazi,“ oponoval zamračeně Harry.

„A přesto na vás stále útočí,“ opáčila Narcisa, když se mu podívala do očí. „Víte, jaké je heslo Bradavic, pane Pottere?“

„Hm, něco o dracích?“ V jeho tváři opět zavládl zmatek, než ho rychle vystřídal náznak rozladění. „Já nejsem Hermiona, víte?“

„Draco dormiens nunquam titillandus.“ Jednoduchá větička o pouhých čtyřech slovech pronesená klidným, téměř zamyšleným hlasem. „Nikdy nelechtej spícího draka. Víte, co to znamená?“

„Draci jsou poněkud temperamentní tvorové, kteří špatně snášejí lechtání?“ Mluvil s nádechem posměšného sarkasmu v hlase, když obrátil oči v sloup. „Musel jsem čelit trnoocasému, vzpomínáte?“

„A kdo je silnější, kouzelník nebo drak, hm, pane Pottere?“

„Samozřejmě drak.“ A opět se mu na tváři mihl výraz zmateného nepochopení, než se zarazil a opravil. „I když, kouzelník pořád dokáže napáchat spoustu škod…“

„Když kouzelník draka polechtá, šťouchne do něj nebo něco podobného, víte, co se stane?“

„Upeče se kouzelník.“ Harry si tiše odfrkl a zavrtěl hlavou. „Pokud nemá zatracené štěstí nebo není šíleně mocný.“

„A řekněte mi tedy, jestli je drak v neprávu?“ zeptala se Narcisa opět s onou nenucenou zvědavostí v hlase.

„Je to zatracený drak, měli by vědět, že ho nemají naštvat,“ odvětil Harry s pokrčením ramen. „Jaký to má všechno smysl?“

„Myslím, že už to víte. Jen tomu nechcete čelit.“ Narcisa se na okamžik odmlčela, než se zamyslela a pak přikývla. „Když se drak rozhodne, že vyrazí a zaútočí na kouzelnickou komunitu, že bude zabíjet, útočit na ty, kteří mu nic neudělali, co by bylo potřeba udělat?“

„Jestli nebyl pod nějakým kouzlem? Musel by být utracen.“ Harry si povzdechl. „Byl by nebezpečím pro všechny.“

„A kdyby drak místo toho zaútočil na ty, kdo ho lechtají, nebo k němu snad dokonce přistoupili a šťouchali do něj ostrým, špičatým klackem?“

„Jejich chyba, že jsou tak hloupí,“ odfrkl si, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

„Tak mi tedy řekněte, proč je v pořádku, že se drak brání před těmi, kdo do něj šťouchají, ale pro vás to v pořádku není?“

Na okamžik se odmlčel, ústa se mu otevřela, aby odpověděl, a pak je na dlouhou, zdlouhavou chvíli zavřel, než opatrně promluvil. „Protože on je drak a já ne.“

„Ale mohu vás ujistit, že vy jste spící drak, pane Pottere.“ Narcisa tiše vzdychla. „A právě to se vám Andromeda snažila říct. Dokud je necháte, aby vám dělali, co nechcete, všichni si budou myslet, že vám to nevadí. Že jen symbolicky protestujete. Jestli chcete, aby přestali, tak je k tomu přinuťte.“

„Já…“ V očích se mu už zračil rozzlobený protest, když jí okamžitě začal odpovídat, ale byl přerušen dřív, než mohl pokračovat.

„Merline, ani jedna z nás neříká, že byste měl začít řádit.“ Narcisa zavrtěla hlavou a podrážděně rozhodila rukama. „Postavte se těm, kteří do vás šťouchají, a jenom jim. Ať přestanou, protože byli tak zatraceně pitomí, že šťouchali do draka. Máte víc než dost síly, aby si uvědomili, že pokud do vás budou dál strkat…“ Odmlčela se, nechala slova odeznít a pak zavrtěla hlavou. „No, nechápou přesně, s čím si zahrávají.“

„Ale vy ano, co?“ opáčil Harry s palčivým sarkasmem a oplatil jí pohled, než si rozrušeně stiskl kořen nosu.

„Viděla jsem, co dokážete, pane Pottere. Dost na to, abych věděla, že ve vás dřímá potenciál.“ Narcisa pomalu zavrtěla hlavou. „Ale vy lpíte na chování, které považujete za správné, jen proto, že to tak dělají ostatní, aniž byste chápal principy, proč se chovají tak, jak se chovají.“

„Cože…?“ V Harryho tváři se zračil čistý a naprostý zmatek. „O čem to, proboha, mluvíte?“

„Vy, pane Pottere, byste se měl pořádně zamyslet nad tím, co vlastně děláte a proč to děláte.“ Narcisa se na okamžik odmlčela a rty se jí zkroutily do mírného podráždění. „A dlužíte mé sestře omluvu.“

S tím se náhle v mžiku vytratila z myslánky, a nechala Harryho o samotě s jeho vzpomínkami.

ooOOoo

Narcisa se na okamžik zhluboka nadechla pro uklidnění, než se zvolna vydala domem zpět. Osamělá konečně nechala chladnou masku neutrality spadnout a začaly ji pálit oči. Prázdnou chodbou zaznělo její zamumlání.

„Idioti, oba dva, přísahám!“ zavrčela a frustrovaně si promnula obličej. Nemohla jinak a povzdechla si. „Co všechno neudělám pro rodinu.“

„Chci vědět, co ono všechno může být?“ ozval se Lucius, klidně stojící ve dveřích. Trhl sebou, když zahlédl její počínající bouřlivý výraz. „A umím si představit, že ať už to uděláš, nebo ne, bude to stát hodně.“

„Nemýlíš se,“ souhlasila Narcisa, než se pomalu a zhluboka nadechla, naklonila se a políbila manžela na tvář. „Prostě jsem jen rozptýlila dvojici hloupých dospělých, kteří se chovali jako děti.“

„Aha? Další potíže s tím Potterovic b… klukem?“ Lucius se na poslední chvíli zarazil, rychle semkl rty do tenké čárky a šedýma očima mu probleskla rozmrzelost.

„Moje sestra má jen málo porozumění pro to, jak správně zacházet s mladými muži.“ Byla to docela jednoduchá, dosti vypovídající odpověď. Rozhodla se ignorovat jeho téměř faux pas. „Zkombinuj to s tím, že je tak velmi, velmi neuvyklá jemnějších metod… vedení a, no…“

„Ach, vskutku,“ souhlasil Lucius, podíval se na svou hůl a zvedl ruku v tiché nabídce. „Pak by tedy bylo nejlepší, kdybychom dnes povečeřeli venku?“

„Myslím, že…“ Na okamžik zavřela oči a lehce semkla rty, než přikývla. „Ano, myslím, že by to skutečně bylo nejlepší.“ Rty se ztenčily a oči zúžily, když jemně položila svou ruku na jeho. „Ale nezapomeň, Luciusi… To, co jsme ti s Dracem řekli, stále platí.“

„Já… rozumím.“ V jeho hlase zazněla bolestná nechuť, i když to mlčky přijal. „Můžeme tedy jít?“

Než se lehce opřela o jeho rámě a dovolila mu, aby ji vedl chodbou, královsky naklonila hlavu. „To ano, můžeme.“

ooOOoo

Když Harry rozpačitě odcházel od nehybné mísy, ve vzduchu se rozhostilo napjaté ticho. Myšlenky, které ho trápily, mu odmítaly dopřát byť jen chvilku klidu. Pomalu a neochotně si přiznal, že ano, skutečně si nejspíš špatně vyložil, co se mu Andromeda snažila říct.

„Takže tady ses schovával.“ Lehce ostrý tón jejího hlasu ho přiměl viditelně se zavrtět, když vzhlédl a uviděl ji, jak tam stojí a v jejích ztvrdlých očích je stále patrný záblesk bolesti, kterou jí předtím způsobil.

„Podívej, Andy, je mi to líto… Já jen…“ Harry si nebyl jistý, jak vyjádřit slovy myšlenky a emoce, které mu pulzovaly v žilách.

Chvíli nic neříkala a zkoumala ho, než maska ovládání mírně povolila a ona zavrtěla hlavou. „To já ti dlužím omluvu, Harry. Mohla jsem k té situaci přistoupit mnohem, mnohem lépe.“

„A já jsem si mohl poslechnout, co jsi skutečně říkala, místo toho, co jsem si myslel, že jsi řekla,“ odpověděl zkroušeně. „Já jen… Tak dlouho jsem se bál, že se proměním v Toma… A prostě…“

„Neumíš se postavit sám za sebe ze strachu, že by ses choval jako tyran, když nejde o jasnou konfrontaci,“ dodala. A najednou sebou v náhlém pochopení škubla. „A já jsem za tebou šla a konfrontovala tě s tím, protože jsem si myslela, že to umíš.“

„Stejně nejsem zrovna nejchytřejší mozek, Andy,“ opáčil Harry. „A když se mi do téhle mé natvrdlé palice dostane nějaký nápad, no… Není zrovna nejjednodušší se ho zbavit.“

„Zapracujeme na tom,“ souhlasila s pokývnutím hlavy, než k němu přistoupila a přitáhla si ho do něžného objetí.

Na okamžik ztuhl, ale po chvíli se pomalu uvolnil a váhavě zvedl ruce, aby ji v odpověď lehce ovinul zpět. „Já… neměl jsem říkat, co jsem řekl. Bez ohledu na to, jak moc jsem se rozzlobil, jsem to prostě neměl říkat.“

Cítil, jak sebou žena v reakci na jeho slova trhla, než mu odpověděla váhavým přikývnutím. „Já… rozumím. Jen… Po tom všem, že sis o mně mohl myslet tohle…“

„Nemyslím.“ Rychle se odtáhl, v odpověď zavrtěl hlavou a setkal se s jejíma očima. „To jsem byl jen hloupý chlap.“ Udělal pomalý, váhavý krok zpět a pak rozpačitě a bezradně pokrčil rameny. „Já jen…“

„Chtěl jsi, aby mě to bolelo.“ Výraz sebenenávisti, který se mu při jejích slovech téměř okamžitě odrazil ve tváři, ji přiměl k tomu, aby se zarazila, zastavila, zadržela a znovu ho přitáhla do dalšího utěšujícího objetí. Pak se zlehka napřímila a pevně přitlačila. „Protože to, co jsem řekla, vytáhlo na povrch tvůj strach a zasáhlo až příliš blízko toho, čeho se bojíš.“

„To neomlouvá…“

„Ne, neomlouvá,“ souhlasila a přerušila ho dřív, než to stačil doříct, V očích se jí mihl chmurný záblesk. „A právě proto musíš přestat kráčet po téhle cestě, Harry. Už příliš dlouho od sebe každého odstrkuješ.“

„Já nejsem ten, kdo od sebe lidi odstrkuje.“ V Harryho očích se zableskl oheň a Andromeda na okamžik zahlédla odraz rozhněvaného mladého muže, který se zlobí na svět, jenž ho nutí nést na bedrech příliš, příliš mnoho.

„Zpočátku možná ne, ale teď to děláš.“ V jejích očích se znovu objevila ocel, když si založila ruce na prsou. „Odháníš každého, kdo projevil sebemenší zájem se k tobě přiblížit. Hlavně cokoli ženského…“

„Jen proto, že jsem utekl několika prostoduchým, pitomě se culícím fanynkám…“

„… a taky všechny ostatní, co chtějí být tvými…“

„Ne,“ přerušil ji a trpce to slovo vyplivl přes rty. „Nechtějí být mými kamarády, chtějí toho zatraceného chlapce, který zůstal naživu. Zatraceného Vyvoleného. To je ten zatracený problém. Jediní, kdo ještě vidí mě… Je jich příliš málo, jsou příliš daleko.“

Na chvíli se odmlčela, zvažovala jeho slova a pak neochotně přikývla. „Ale jak chceš, aby tě někdy viděli jako Harryho, když tě nikdy nepoznají?“

„Nemají v úmyslu Harryho poznat.“ Zatvářil se znechuceně, když se ohlédl na potemnělou pracovnu, kterou nedávno opustil. „Nechtějí si kazit své drahocenné fantazie o chlapci, který zůstal naživu.“

„Musí přece existovat tací, co chtějí poznat tebe, Harry.“ Andromeda si do hlasu vnutila prudkou sebejistotu, kterou tak docela necítila, a s neochvějným odhodláním se mu podívala do očí. „A nemůžu uvěřit, že ti to navrhnu, ale neuvažoval jsi o tom…“

„Uvažoval.“ Harryho rty se zkroutily ve výrazu sebeznechucení, když se opřel hlavou o zeď. „Což by ti mělo napovědět, jak zatraceně šílený a zoufalý začínám být, jestliže uvažuju o přátelství zrovna s Malfoyem.“

„Mohlo to být horší,“ nadhodila hravě, ale stiskla rty při pohledu na rezignaci v jeho očích.

„Chceš mě donutit, abych se na to zeptal, že ano?“ Tiše zavrčel a věnoval jí zamračený pohled. „Dobře, jak by to mohlo být horší?“

„Mohl bys uvažovat o přátelství s Luciusem.“

Výraz komického zděšení, který rozkvetl v Harryho tváři, vyvolal u Andromedy zvonivý smích.