Preklady fanfiction Harryho Pottera

A/N: Tady je další kapitola. Dost velká část je vyprávěna z Voldemortova pohledu, ale formou Harryho vize. Užijte si to.

10. kapitola - Ústup

Od chvíle, kdy Harry s Rose dorazili na svah nad bradavickým hradem, uplynul týden a kromě jednoho incidentu s vlkodlakem, který se k nim přiblížil až příliš, než ztratil zájem, zůstala jejich přítomnost zcela bez povšimnutí.

Od svého příjezdu střídavě bedlivě hlídali hrad a jeho okolí a dávali pozor, jestli se někde neobjeví nějaká trhlina, nějaká známka slabého článku v hradních ochranách, nějaký způsob, jak proklouznout kolem stráží a proniknout dovnitř.

Za povšimnutí stálo jediné, a totiž, že krytý most, který spojoval kruh kamenů s nádvořím věže s hodinami, nepodléhal pravidelné hlídce stráží. Používal se pouze tehdy, když se ti, kteří měli za úkol hlídat hradní pozemky, střídali na směně, což se zřejmě stávalo jednou za pět hodin.

Bohužel cesta mezi kruhem a Hagridovou hájenkou (nebo tím, co z ní zbylo) na okraji Zapovězeného lesa byla přísně střežena. Také nádvoří s hodinovou věží, ačkoli většinou prázdné, hlídali strážní; další se nacházeli i uvnitř samotné věže. Prozatím se však krytý most stále jevil jako jejich nejlepší možnost, jak proniknout do školy, protože všechny ostatní vchody byly mnohem přísněji střežené.

Hlavní viadukt, který spojoval vstupní nádvoří s kopci na druhé straně rokle, jež obklopovala část hradu, byl pro ně rozhodně neprůchodný. Na obou jeho koncích se ostražitě rozhlíželi dva obři a další dva hlídkovali podél něj spolu s padesáti Voldemortovými stoupenci. Vstupní brána, kterou projížděly kočáry tažené testrály, aby první den školy dopravily studenty na hrad, byla také přísně střežena, stejně jako schodiště, spojující loděnici se vstupním nádvořím.

Vrba mlátička, která kdysi v areálu rostla, byla už dávno pokácena a vchod do tajné chodby, vedoucí do Chroptící chýše poblíž Prasinek, byl zablokován. Harryho předchozí pokusy ukázaly, že jsou zatarasené i všechny ostatní tajné chodby z hradu, jako například průchod za jednookou čarodějnicí, který spojoval chodbu ve třetím patře Bradavic se suterénem Medového ráje v Prasinkách. Také vchod nacházející se mezi skleníky a chodbou k učebně formulí byl bedlivě hlídán (ne že by se do skleníků vůbec dokázali dostat!).

Prozatím se zdálo, že jim nezbývá než čekat a doufat, že stráže od některého z vchodů něco odláká.

Když poprvé dorazili na úbočí hory, Rose se domnívala, že hrad vypadá tak černě díky vnitřnímu osvětlení, jelikož byla noc. Za denního světla však bylo jasné, že světlé, pískovcově zbarvené kamenné zdi hradu, které jí matka popisovala, se časem změnily a nakonec začaly odrážet zlo, které nyní přebývalo uvnitř.

Harry si všiml, že Nebelvírská věž už nestojí, pravděpodobně byla na Voldemortův příkaz stržena, protože symbolizovala vše, čím on nebyl. Havraspárská věž však mohla zůstat stát, i když Harry pochyboval, že by studenti ještě byli zařazováni do jiné koleje než do Zmijozelu.

Přibylo také mnoho menších věží a věžiček, které byly určeny k obraně.

Hagridova hájenka a Vrba mlátička nebyly to jediné, co na pozemku chybělo. Famfrpálové hřiště už nestálo; Voldemort zjevně netoužil po tom, aby lidé pod jeho nadvládou ztráceli čas volnočasovými aktivitami, jako byl sport.

Chyběla i značná část Zapovězeného lesa; stejně jako Vrba mlátička byly vykáceny prastaré a mohutné platany, osiky, skotské borovice, duby, břízy, jeřáby a jalovce, které kdysi ohraničovaly pozemky, a buď byly spáleny, nebo použity na stavbu nových částí hradu. Zdálo se nepravděpodobné, že by Voldemort dovolil přežít některým z bývalých obyvatel lesa, ať už šlo o kentaury, jednorožce, hypogrify, testrály nebo akromantule.

Rose bylo jasné, že to všechno nebylo pro Harryho nic nového. Samozřejmě, tu už byl a viděl to. Vlastně měla podezření, že nejspíš viděl naprostou většinu změn, které se tu děly, a přitom věděl, že by se je neměl pokoušet zastavit. Navíc by to stejně nedokázal.

Harryho však zřejmě nejvíc zneklidňovali vlkodlaci. Rose se nad tím po jejich příchodu sem příliš nezamýšlela, jen vzala na vědomí, že také hlídkují na pozemcích. Nešlo však pominout varovná znamení: vlkodlaci se nacházeli ve vlčí podobě, ale měsíc teprve přibýval, nebyl v úplňku. Nejdřív se jen domnívala, že Voldemort našel způsob, jak zařídit, aby se mohli měnit do své vlčí podoby i v noci, a ne jen při úplňku. Pak ale vyšlo slunce a vlkodlaci se do své lidské podoby nevrátili.

Rose tedy zvažovala, že vlkodlaci jsou nyní schopni měnit podobu stejně jako zvěromágové, protože jsou zcela odpoutáni od měsíčního cyklu. Harry se domníval, že Voldemort pouze našel způsob, jak je po celou dobu věznit v jejich vlčí podobě.

Obě představy byly samy o sobě děsivé, ale v každém případě je musel Voldemort nějak očarovat, aby jim zabránil zaútočit na Smrtijedy, s nimiž hlídkovali. Což se vzhledem k množství kouzel a lektvarů, počínaje Imperiem a kouzlem Confundus až po Amorův šíp a lektvary zapomnění, které byly všechny určeny k ovládání a/nebo změně chování a osobnosti, nezdálo tak nepravděpodobné.

Zvuk hradního zvonu oznámil, že je doba výměny stráží. Rose se podívala na hodinky. Bylo načase, aby si s Harrym také předali hlídku.

Zvedla se ze svého místa u skalního výběžku, který chránil stan, nadzvedla plachtu a vešla dovnitř. Doufala, že si Harry dostatečně odpočinul.

Ještě spal, i když zdaleka nešlo o klidný spánek.

***

Vzduchem proletěla skupina obrovských ohnivých koulí a zasypala řady Temné armády, která ze všech sil bojovala o udržení moci nad zbytky německého města Hamburk.

Zatímco Voldemortovi stoupenci opětovali palbu, Pán zla pozoroval celou situaci shůry, z vrcholu zničené budovy, a jeho ošklivou bledou tvář brázdil hluboký úšklebek.

Před čtyřmi dny musel se svými vojsky uznat porážku v Berlíně a ustoupit. Nyní, sotva se stačil vzpamatovat, se na něj opět vrhly síly Mezinárodního sdružení kouzelníků a zaútočily na jeho poslední pevnost v Německu ze severovýchodu, jihovýchodu a východu.

Nepřátelská vojska se skládala převážně z bystrozorů a bojových kouzelníků (nebo jak se jim kde říkalo) z Indie, Číny, Japonska, Austrálie, Nového Zélandu a Filipín. Jejich řady však byly značně posíleny těmi, kdo přežili jeho obsazení Evropy. A nejen to, tito kouzelníci a čarodějky s sebou přivedli i celou řadu tvorů, aby bojovali po jejich boku, tvorů, o jejichž ovládání mohl jen snít.

Voldemort věděl, že je jen otázkou času, kdy bude nucen ustoupit, protože většinu města už neměl pod kontrolou. A tímto ústupem přenechá nepřátelům nejen Německo, ale i celou evropskou pevninu. K tomu se však zatím nemohl odhodlat. Než jim toto území postoupí, chtěl síly svých nepřátel co nejvíce oslabit.

„Můj pane!“ zavolal na něj vyčerpaný hlas. Otočil se a spatřil bojem zdecimovaného Luciuse Malfoye, který zřejmě opustil severozápadní část města.

„Můj pane,“ promluvil znovu Lucius, „indické ministerstvo proti nám postavilo bazilišky.“

„Kolik?“ zeptal se Voldemort, protože dobře věděl, jak devastující mohou baziliškové být.

„Neodvažoval jsem se na ně dívat příliš dlouho, protože jsem se bál, že uvidím jejich oči,“ řekl Lucius, „ale napočítal jsem nejméně tři.“

Voldemort vztekle zasyčel. Bazilišci byli vysoce život ohrožující tvorové, které navíc bylo obtížné zabít, a to i pomocí smrtící kletby. Navzdory všeobecně rozšířeným mylným představám nebyla smrtící kletba schopná zničit všechno. Stvoření jako bazilišci, draci, mantichory a dokonce i obři měli jistou magickou odolnost. Průměrně silný Smrtijed dokázal Avadou zabít tucet kouzelníků, aniž by se zapotil. Postavte téhož kouzelníka proti drakovi a jeho kouzlo, které by dokázalo rozmetat zeď na kusy, může způsobit trochu poškození na šupinách, ale drak zůstane díky magickým vlastnostem svého vlastního brnění z velké části nezraněn. Existovaly důvody, proč bylo potřeba minimálně tucet omračujících kouzel, abyste draka složili.

Voldemort se znovu přistihl, že proklíná Harryho Pottera. Kdyby ten spratek nezabil baziliška v Tajemné komnatě, Voldemortovo tažení za ovládnutím světa by proběhlo mnohem hladčeji.

K povstání, jako bylo toto, by určitě nedošlo, protože baziliškův pohled mohl být použit k zabití stovek lidí najednou.

Golgomath, vůdce obrů kontrolovaných Voldemortem, upadl na záda, chňapal s řevem plným agónie po ranách na svém těle a rozdrtil dva Smrtijedy, kteří nebyli dost rychlí, aby mu uhnuli z cesty.

Shora se ozval divoký ryk. Voldemort vzhlédl k obloze a spatřil mohutné tělo draka, přesněji čínského ohniváče, který se z temných mraků nad jejich hlavami snášel dolů. Za ním letělo v šípové formaci šest dalších příslušníků jeho druhu.

Dole na zemi se někteří vyděšení Smrtijedi snažili utéct, zatímco jiní mířili hůlkami k nebi, aby se pokusili ty ohnivé bestie z oblohy sestřelit.

Dračí těla byla zasypána kouzly, ale každý z nich otevřel svou zubatou tlamu a vyplivl ohnivou kouli. Zem pod nimi a vše, co na ní stálo, pohltily plameny.

Voldemort se vzteklým výkřikem zvedl hůlku a zamířil na vedoucího draka.

„Avada kedavra!“

To, že to bylo pro většinu čarodějů nemožné, neznamenalo, že to platí pro někoho s Voldemortovou mocí.

Drak v záblesku zeleného světla zemřel, ale zabití velkého létajícího tvora ve vzduchu samozřejmě představuje riziko: už nemůže létat.

Ohniváčovo obrovské šupinaté tělo dopadlo na zem a rozdrtilo vše, co mělo tu smůlu, že se nacházelo pod ním.

Ostatní draci, u nichž si Voldemort nyní poprvé všiml, že nesou lidské jezdce, si smrt svého vůdce nenechali líbit. Voldemortovi se podařilo zabít prvního, který po něm šel, a i ten se zřítil k zemi. Druhý se ho pokusil kousnout, ale netrefil se; než ho však Voldemort stačil proklít, jeho zadní nohy s drápy mu přejely po hrudníku a objevila se krev. Voldemort byl sražen na zem, svíjel se a krvácel. Objevila se hlava třetího draka. Jakmile otevřel hákovitý zoban, který tvořily jeho čelisti, Voldemort se přemístil. Jako jednomu z mála se mu podařilo ze střechy uniknout. Ostatní, včetně Luciuse, byli upečeni.

Dole u paty budovy se Voldemort zhroutil na hromadu trosek a seslal na sebe léčivá kouzla, která mu uzavřela rány a zastavila únik krve.

Jeho pozornost náhle upoutal křik přicházející ze zadních řad jeho stoupenců. Nad vším tím hlukem však zaslechl syčivý, chraplavý hadí hlas. Nemusel se dívat, aby poznal, že prapor indických bystrozorů vedl v řadách zadního voje baziliška.

Všude kolem se ozývaly další a další výbuchy. Jeho stoupenci padali k zemi nalevo, napravo i uprostřed. Do předních linií se zanořila další vlna řezacích kleteb.

Něco přistálo na zemi u Voldemortových nohou a potřísnilo mu hábit krví. Sklopil zrak a uviděl, že je to hlava Antonína Dolohova, jednoho z nejvýše postavených Smrtijedů.

Z postranní ulice se s řevem vyřítil obrovský, nejméně dvanáct stop vysoký tvor a vrhl se na jednoho z horských trollů. Tvor vypadal jako jakýsi kříženec krokodýla, psa a prasete bradavičnatého. Byl to bunyip¹⁾, zvíře žijící ve vodě, které pocházelo z Austrálie. Drápovité přední končetiny se zabořily do trollova těla a zuby připomínající dýky se mu zaryly hluboko do krku.

Další horští trollové se utkali v boji s pralesními trolly z tropů, vlkodlaci se ocitli tváří v tvář svým indickým protějškům; tygrodlakům²⁾. Pohled na jednoho z cizokrajných lykantropů, trhajícího hrdlo Fenriru Šedohřbetovi přesvědčil Voldemorta, že nastal čas to vzdát.

„ÚSTUP!“ zařval tak, aby ho slyšely všechny jeho jednotky. „ÚSTUP! VRAŤTE SE DO BRITÁNIE! VYTVOŘTE PŘENÁŠEDLA, VEZMĚTE S SEBOU I NESTVŮRY! ÚSTUP!“

Kdysi dávno by prostě dostal kouzelníky pryč a nechal by ostatní tvory napospas smrti. Teď však věděl, že je bude potřebovat. Bude jich potřebovat co nejvíc.

Zatímco jedni prostě utíkali, jiní popadli raněné, několik jich spěšně začalo z trosek vytvářet přenášedla. Sám Voldemort jich rychle vyrobil asi tucet a poslal je ke své legii trollů. Jakmile se přenášedlo někoho z nich dotklo, zmizel.

„ÚSTUP!“ zařval znovu Voldemort, kterého se zmocnil strach. Věděl, že má viteály, ale bál se, že se znovu stane přízrakem. Navíc se děsil, do jakého světa by se mohl vrátit, kdyby skončil ve vyhnanství na dalších třináct let jako předtím.

Uvědomoval si, že se prakticky brodí krví svých stoupenců. Více než polovina sil, které se toho rána nacházely ve městě, byla zdecimována.

Všichni, kdo se mohli dostat pryč, se pryč dostali. Voldemort tedy zvedl hůlku a vyslal k nepřátelům impuls temné energie. Nastala exploze temnoty a Pán zla se dal na útěk s úmyslem přeskupit své síly v Bradavicích. Budova ministerstva bude muset být opuštěna, aby dostal na hrad co nejvíc bojovníků. Přitáhne nepřítele přímo do srdce své pevnosti a tam se bude bojovat podle jeho podmínek.

Jeho nepřátelé sice vyhráli bitvu, ale válka ještě zdaleka neskončila.

***

„Harry?“ ozval se hlas jakoby odněkud z dálky, „Harry, jsi v pořádku?“

Muž otevřel oči a zaostřil na svět před sebou, i když poněkud kalným pohledem. Přesto rozeznal, že nad ním stojí Rose a ustaraně se na něj dívá.

Všiml si, že se třese, zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, a pak oznámil: „Stáhl se z Německa.“

Zmatená Rose otevřela ústa, aby něco řekla, ale jejich pozornost upoutal hlasitý povyk venku.

Harry si nasadil brýle a následoval Rose ven.

Dalekohledem viděli armádu na ústupu. Smrtijedi se valili k hradu a pomocí levitačních kouzel s sebou přinášeli raněné.

Šlo o jednotky všeho druhu, od kouzelníků a čarodějek až po obry, trolly, mozkomory, upíry a vlkodlaky.

A pak se objevila postava, z níž Rose navzdory vzdálenosti, která je dělila, cítila vyzařovat zlo.

„To je on?“ zeptala se šeptem.

Harry přikývl: „Jo. To je on.“

„Boje na frontě musí jít dobře,“ poznamenala Rose.

„Jo, ale to nutně nemusí být dobré pro nás,“ odpověděl Harry.

„Proč ne?“

„Protože se potřebujeme dostat do tohohle hradu,“ prohlásil Harry otevřeně. „A tenhle hrad právě zaplnil větší počet lidí a tvorů, kteří ho mohou střežit. A teď je mezi nimi i sám Voldemort.“

Rose s unaveným zasténáním nechala hlavu klesnout na skalní římsu. „Sakra,“ zabručela nešťastně.

V ideálním případě chtěli Voldemortovy síly rozdělit a také rozptýlit. V ideálním případě chtěli, aby značná část Voldemortových sil bojovala v Německu, zatímco americké jednotky nějakým způsobem odlákají ty, kteří hlídají hrad, a zajistí dostatečné rozptýlení, aby se Harry a Rose mohli dostat dovnitř nestřeženou cestou.

Jak však Harry Potter moc dobře věděl a jak se Rose Weasleyová začala rychle učit, věci v životě málokdy fungují tak ideálně, jak byste si přáli.

Alespoň že Voldemort stále nevěděl, co se na jeho ministerstvu stalo. Zdálo se, že se spokojil s důvěrou v ty, kdo ho vedli, že Harryho drží jako rukojmí, zatímco on bojuje po boku své armády.

Čekal ho šok, až se pokusí povolat svého loutkového ministra, a Harry tak trochu doufal, že půjde o okamžik, kterého bude svědkem; všechno, co se Pánovi zla nedařilo, jeho obvykle poněkud rozveselilo. A s trochou štěstí by při tom Voldemort mohl zabít ještě pár svých stoupenců.

***

AP: Tak jaké to bylo? Dejte mi vědět. Ještě nikdy jsem nepsala boj z pohledu Voldemorta a ani mi to nepřipadalo správné; boje mají být vyprávěny z pohledu těch hodných. Pokud si někdo z vás myslí, že je mimo charakter, stačí si uvědomit, že čelil protivníkům se silnější vůlí než většina těch, kterým čelil v kánonu. Tvrdě se naučil, že někteří lidé, když na ně někdo pošle smrtící kletbu, před ní uhnou a vrátí ji zpět.

Poznámky k překladu: