Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 25. Sebekontrola

Snape vstoupil do pracovny. Hermiona jej následovala, ale zarazila se, když jí pohled padl na dvě těla ležící na koberci, obklopená ze všech stran hromadami knih a dalších starých grimoárů. Instinktivně zvedla ruku ke rtům, ale nevěděla, jestli se jí podaří zadržet případnou zvedající se žluč. Nic se však nestalo. Nejspíš proto, že od včerejška nestihla spolknout ani gram jídla. Nebo proto, že si za všechny ty týdny nepřetržitého násilí začínala zvykat. Nebo obojí. Zhluboka se nadechla a modlila se, aby to bylo jen to první. Představa, že její tělo už nebude na hrůzu reagovat jen ze zvyku, ji děsila.

Gregory i Romilda Nottovi leželi celí ztuhlí na zádech, necelý metr od sebe. Oční víčka se jim už nafukovala přes napůl zavřené oči, stejně jako rty a břicho. Hnilobné plyny začínaly působit a dodávaly oběma tělům objemnější, zdeformovaný… nelidský vzhled. Hermiona si pak uvědomila, jak jsou televizní seriály zkrášlené a vzdálené realitě. Dokonce i ty nejhorší Dexterovy mrtvoly vypadaly ve srovnání s těmi, na které se dívala, jako umělecká díla. Smutná realita. Realita, že když člověk zemře, skončí nafouklý jako balon, zbarví se do všech barev od fialové po nazelenalou, vyprázdní se a shnije jako starý kus masa ponechaný na slunci. Žádná krásná mrtvola jako v písních Lany del Rey, žádná klidná, vyrovnaná tvář jako v klasických básních. Jen ten příšerný hnilobný zápach, z něhož máte dojem, že už vás nikdy neopustí, a nezvratný důkaz, že smrt je přece jen špinavá.

„Ahoj, Betty,“ zavolal na ni jeden z techniků, když se přiblížila. Hermiona zmateně vzhlédla a snažila se nasadit netečný výraz. Technik si stáhl masku přes bradu, čímž odhalil svou tvář, a věnoval jí široký, upřímný úsměv. Ve svých třiceti letech to byl pohledný muž, nebýt obrovských brýlí s černými obroučkami, které mu dodávaly nádech samozvaného podivína. Ale především se Hermioně zdál mnohem milejší než ten tlustý hromotluk Jameson.

„Ach ehm… ahoj… (Hermiona pohlédla na odznak připnutý na bílé kombinéze)… Spencere!“ pozdravila ho a využila příležitosti, aby upřela pohled na něco jiného než na dvojici Nottových.

„Cítíte se připraveni na rychlou instruktáž, nebo chcete pět minut na čerstvém vzduchu?“ zeptal se technik s povzbudivým úsměvem.

Jestli se půjdu nadýchat čerstvého vzduchu, už se nikdy nevrátím…, pomyslela si Hermiona a zachvěla se. Přikývla a lehce se usmála. „To zvládneme. Takže verdikt?“ zeptala se a dávala si pozor, aby její věty byly co nejkratší, protože se bála, že už nebude schopná ovládat svůj žaludek. Technik si znovu nasadil masku a přidřepl k mrtvolám. Hermiona stála opodál, neměla na sobě plnou výstroj, a snažila se soustředit na to, co Spencer říká. V rohu místnosti se Snape zachmuřeně podíval na mrtvoly svých dvou bývalých přátel a pak obešel stohy knih.

„Takže tohle je Gregory Nott, dvaačtyřicetiletý, a jeho žena Romilda, jednačtyřicetiletá. Oba jsou rodiči sedmnáctiletého teenagera jménem Theodor. Theodor není jednou z obětí, nebo jsme ho alespoň nikde nenašli, takže budeme předpokládat, že je stále někde naživu. Manželé byli zavražděni v této pracovně a těla poté nebyla přemístěna, jak můžete vidět…“ Spencer opatrně rozevřel klopy košile Gregoryho Notta a rozhrnul je, načež prstem přejel po dlouhých nafialovělých stopách, které vypadaly jako obrovské hematomy. Spencerův prst spočinul nejprve na zádech a pak na zátylku, kde byly hematomy nejvýraznější. „Zbarvení svědčí o tom, že pacient ležel od smrti na zádech, nejsou na něm žádné známky boje nebo obrany a nejsou na něm žádná vnější poranění, která by svědčila o vraždě tupým předmětem,“ jemně nadzvedl jedno z víček mrtvoly a Hermiona se musela přinutit, aby neutekla, „ve spojivkách nejsou žádné petechie, které by svědčily o smrti udušením… zkrátka všechno mě vede k tomu, že se jedná o další abradakadabru, ale budu potřebovat váš úřad, aby to potvrdil.“

„Je to Avada kedavra,“ zamumlala Hermiona a našpulila rty.

Spencer k ní vzhlédl a navzdory masce, která mu zakrývala spodní část obličeje, poznala Hermiona podle jiskřičky v jeho oku a drobných vrásek v koutcích očí, že se usmívá. „Já vím, Betty, dělal jsem si legraci… pokaždé mi na to skočíš…“ Zavrtěl hlavou a zasmál se.

Hermiona se usmála: „To je všechno?“

„Skoro,“ odpověděl Spencer a ukázal na zelenou skvrnu táhnoucí se přes většinu břicha. „Máme tady potvrzení, že smrt nastala před více než osmačtyřiceti hodinami, ale ne před více než dvaasedmdesáti, ale to už vám asi musel říct detektiv…“

Hermiona přikývla.

„Myslím, že jsem se ve svých odhadech nespletl, vzhledem k tomu, že mrtvoly ležely při pokojové teplotě, nebyly vystaveny živlům… všechny jejich skvrny jsou téměř totožné, což potvrzuje můj scénář. Pracovat v těchto podmínkách je téměř dětská hra! Kdyby všichni moji tuhoši mohli být takoví…“ Spencer se postavil a koleno mu hlasitě zapraskalo. „Au, stárnu,“ dodal se smíchem.

Hermiona se ušklíbla, neodvažovala se představit si, co ten chlap musí ve své práci vidět, aby očekával, že všichni jeho zákazníci budou ve stejném stavu jako Nottovi. Technik pak na někoho na chodbě mávl a Hermiona se otočila, aby viděla, jak do kanceláře vcházejí dva muži s nosítky.

„Kluci, můžete jít, já jsem skončil,“ řekl Spencer svým kolegům. Pak se otočil k dalšímu technikovi, který držel fotoaparát s obrovským bleskem. „Glenne, co ty?“

Fotograf Glenn pokýval hlavou v předpisové bílé čepici a láskyplně poplácal objektiv svého fotoaparátu. „Mám je, teď se přesunu ke zbytku místnosti, ale s těmi dvěma jsem už skončil.“

Pracovníci Ústavu soudního lékařství položili nosítka vedle Romildina těla a jemně, ale pevně zvedli tělo do černého vaku, který ležel otevřený na khaki plátně nosítek. Se zvukem zipu pytel uzavřeli a odnesli paní Nottovou dolů.

„Ach ano, pravda,“ řekl Spencer a otočil se zpátky ke Glennovi. „Musíme si vyfotit ty knihy…“

Hermiona se zamračila. Jaký to má smysl?

„Co si myslíš, že dělám, Spenci?“ zamumlal fotograf, když se místností ozvalo nezaměnitelné zasyčení nabíjecího blesku.

„Vnitřek knih, Glenne…“ utrousil Spencer, otočil se na Bettinu a protočil oči.

„Ale no tak, přece mě nebudeš učit mou práci! Zůstaň u svých vatových tyčinek a pinzety a nepoučuj mě, jak mám fotit,“ zabručel Glenn, když Spencer vyprskl smíchy.

„Co je s těmi knihami?“ zeptala se Hermiona s obavami, že někdo poškodil tak krásnou sbírku grimoárů. I když se zdálo, že většina z nich jsou knihy o černé magii.

„To je ten problém,“ odpověděl Glenn a namátkou zvedl jednu knihu z vrcholu hromádky. Listoval stránkami pod Hermioniným napůl zmateným, napůl zděšeným pohledem. Byla tak pohoršená tímto obludným znehodnocením Velkého vědění, že si ani nevšimla, jak Snape potlačil sarkastický smích nad jejím zděšením. „Nic tam není,“ dokončil Glenn. Položil otevřenou knihu zpět a s drzým úšklebkem na Spencera si nápadně vyfotil vnitřek knihy a její prázdné stránky.

Hermiona konečně obrátila oči ke Snapeovi, který ji okamžitě zpražil pohledem. V jeho tmavých očích nebyl ani náznak překvapení nebo údivu. Věděl to, uvědomila si Hermiona. Za ní se vraceli dva nosiči s prázdnýma rukama, tentokrát aby vyzvedli Gregoryho Notta a odnesli ho za jeho ženou na korbu nákladního auta ÚSL.

Když na sebe ‚Bettina‘ a Snape několik desítek vteřin bez hnutí a beze slova zírali, Spencer udělal gesto směrem ke Glennovi, který vzhlédl od hledáčku svého fotoaparátu. „No, jestli jsi skončil, necháme je o samotě, zřejmě si mají o čem povídat a nás mudlů se to rozhodně netýká,“ pronesl vesele, zatímco Hermiona a Snape na sebe dál zírali. Spencer s povzbudivým úsměvem jemně stiskl ‚Bettině‘ rameno a ona mu poděkovala. Oba technici opustili místnost a zavřeli za sebou dveře.

Pach rozkladu stále ještě přetrvával, ale Hermiona se už cítila mnohem lépe, když už obě těla nebyla mezi nimi.

„Mám pocit, že víte spoustu věcí, které já nevím,“ nadhodila Hermiona a zkřížila ruce na prsou. „Mýlím se snad?“

Snape se odlepil od parapetu, o který se opíral, a sklopil hlavu. „Právě proto jsem trval na tom, abyste sem šla se mnou, slečno Grangerová,“ odpověděl bývalý mistr lektvarů vážně. „Chtěl bych se s vámi nyní podělit o několik skutečností.

„Jakých?“ zeptala se dívka nechápavým hlasem.

„Týká se to Theodora,“ řekl Snape tiše. Hermiona ucítila, jak jí přeběhl mráz po zádech. Jen přikývla a vyzvala ho tím, aby pokračoval. Snape si povzdechl. „A když nás Gregory a Romilda přišli varovat před stavem jejich knihovny…“ mávl rukou kolem sebe, „uvědomili jsme si, ale příliš pozdě, že se mu to podařilo.“

„Co to znamená?“ naléhala Hermiona a listovala v jedné z knih, které byly v dosahu. Prázdné stránky. Konečky prstů ji brněly a s úšklebkem knihu odložila.

„Máme důvod se domnívat, že z těchto knih mohl vysát všechny vědomosti, pravděpodobně pod vlivem jedné z nich,“ osvětloval Snape a zamračil se. „V sídle jsme pověřili Nottovy, aby tu knihu našli, a doufali jsme, že Theodor nevěděl, že je posedlý, a nevzal si ji s sebou. Pokud jsou mé znalosti o posedlosti předměty správné, měla by být inkriminovaná kniha neporušená, a tudíž snadno identifikovatelná…“

Hermiona si nervózně kousala nehet a vzpomněla si, jak ji Nott navštívil v Malfoyově pokoji. Než vyšla z koupelny, zkameněl Draca, ale když odcházela, jasně viděla, jak pouhým mávnutím ruky seslal protikouzlo. Bez hůlky. Tehdy tomu nevěnovala velkou pozornost, tak moc ji vyděsilo, že se ocitla ve stejné místnosti jako on, ale často na to potom myslela během dlouhých hodin nespavosti. Teď už to dávalo smysl.

„Ve skutečnosti nevíme, co je jeho cílem,“ pokračoval Snape. „Ale předpokládám, že pokud zabil své rodiče, muselo to být proto, že se mu připletli do cesty…“

„Já to vím,“ řekla Hermiona tiše a zkroušeně. „Řekl mi to.“

Snape se na ni tázavě podíval. „A to jste mi předtím vyčítala, že jsem něco zatajil? Vidím, že nejste o nic lepší…“ Ušklíbl se a Hermiona protočila oči.

„On… on hledá viteály,“ pokračovala Hermiona, zatímco Snape si vzpomněl, že slyšel, jak se na ně Theodor (když ho Smrtijedi ještě považovali za důvěryhodného) ptal. „A pokud vím, tak už dokonce jeden zničil.“

Hermiona pokračovala v líčení Theodorova tehdejšího projevu a všimla si, že Snapeův zamračený výraz se při jejím vyprávění prohloubil. Když skončila, Snape na chvíli zmlkl a Hermiona se začala cítit nesvá.

„Začněte se stohy na téhle straně a já se postarám o tyhle,“ vybídl ji, než se k ní otočil zády a začal se probírat jednotlivými knihami.

Hermiona se kousla do rtu. Možná měla celý příběh vyprávět mnohem dřív. Říct to všem členům Řádu. Věděla, že tahle informace je důležitá, ale dokázat o Theodorovi mluvit, aniž by jí ve tváři rudě blikalo slovo znásilnění, byl zázrak. Snape o jejím napadení věděl, takže jí nedělalo příliš velké potíže toto téma s ním otevřít. Ale dokázala by to před Harrym, Ronem, Weasleyovými, nebo dokonce před Lupinem či Tonksovou? Ne, to bylo nemyslitelné. Začala by koktat, třást se, možná by se červenala, nejspíš by se rozplakala, byl by to opravdový masakr. Na to zjevně ještě nebyla připravená.

Když se Snape beze slova pustil do práce, rozhodla se ho napodobit a obrátila se k první hromadě knih, aby se jimi prohrabala. Popadla první grimoár a zalapala po dechu. V konečcích prstů ji opět nepříjemně brnělo. Opatrně prolistovala stránky (všechny byly prázdné), i když měla pocit, že listy jsou ze smirkového papíru. Zkontrolovanou knihu položila zpět na prázdnou polici a přešla k druhé. Totéž: mravenčení, smirkový papír a neposkvrněné stránky. Tato sekvence se opakovala asi s patnácti knihami, které pak Hermiona systematicky ukládala zpět na police, aby je nepomíchala s těmi, které ještě nezkontrolovala. Otočila se k další hromádce a začala znovu. Začínala si zvykat na brnění v prstech a přemýšlela, jestli ho Snape cítí také.

„Je s knihami všechno v pořádku?“ zeptala se nesměle.

Snape zavrčel. „Až na to, že jsou všechny úplně prázdné, to ano…“ ušklíbl se a hodil na zem další nepotřebný starý grimoár, zatímco Hermiona se na něj nesouhlasně dívala.

Našpulila rty. Snape tedy očividně necítil nic divného. Začínala třetí hromádku, když se mravenčení stalo neodbytnějším a mírně jí zahřívalo maso prstů. Hermiona měla najednou pocit, že hraje hru ‚přihořívá, hoří‘. Ohlédla se přes rameno, ale Snape k ní byl stále zády. Aniž by se obtěžovala otevřít knihy, aby si je prohlédla, jednoduše přejela prsty po jejich okrajích a cítila, jak se pocity mění. Brzy si všimla, že knihy umístěné vysoko nahoře jen brní, ale čím blíž se dostávala k podlaze, tím víc tepla z desek vyzařovalo. Popadla několik vysoko položených knih a položila je rovnou na police, aby si uvolnila cestu, a pak si klekla na všechny čtyři, aby se prohrabala knihami rozházenými po místnosti. Několik dalších minut pozorování jí prozradilo, že knihy poblíž středu místnosti pouze brní, zatímco knihy u stěny sousedící s knihovnou ji hřejí do rukou tak silně, jako by stála nad otevřeným ohněm. Stále klečela na podlaze, přesunula se ke knihovně z masivního dřeva a cestou nahmatávala knihy. Teplo bylo stále agresivnější a mravenčení se postupně měnilo ve vibrace, pulzace. Pravidelné, rytmické. Když došla ke stěně, její lebka prudce narazila do dřeva knihovny. Tam stopa končila. Protřela si bolavou hlavu a spěšně otevřela knihu před sebou. Byla stejně prázdná jako ostatní.

Hermiona se kousla do rtu. Ne, ten pocit byl příliš silný na to, aby se spletla. Musela něco přehlédnout. Oči jí padly na dno knihovny. Obrovský kus nábytku nespočíval přímo na podlaze, ale na nohách vyřezaných z masivu, které zvedaly zbytek nábytku nejméně o dobrých deset centimetrů. Hermiona si lehla na břicho na podlahu a přitiskla tvář na koberec. Pak to uviděla. Pod nábytkem vykukovala jediná kniha a Hermiona cítila, jak se jí rozbušilo srdce, protože v hloubi duše věděla, že se dívá na to, co hledá. Natáhla ruku, přičemž smetla hromadu prachu, když se Snape zvědavě otočil jejím směrem. Právě otevíral ústa, aby se jí zeptal, co to dělá, když Hermioniny prsty konečně uchopily knihu.

Zajíkla se a rychle stáhla ruku, v níž svírala okraj grimoáru. Tepalo v něm. Pravidelně a Hermiona si těsně předtím, než jí do mozku vtrhla záplava obrazů, uvědomila, že rytmus, který cítila, není nic víc a nic míň než tlukot srdce. Kniha byla živá.

Nottova usměvavá tvář. Držel na schodech sídla Draca Malfoye, který vypadal, jako by viděl ducha. Dole spatřila v davu nových vězňů své vlastní rozcuchané vlasy. „Říkal jsem ti, že budeš rád, když se půjdeš podívat. Prosím, přivítejte naši milou Hermionu Grangerovou.“

Hermioně se rozostřilo vidění a v příští vteřině se ocitla zpátky ve své tmavé a špinavé cele na Malfoyově panství. Šok z toho obrazu ji přiměl zatnout pěsti a stále rozpláclá na podlaze se začala třást.

„Theodor se nad ní, přivázané na židli, skláněl. „Dobrý den, slečno Vševědko! Zase se setkáváme, co? Nedovedeš si představit, jak jsem šťastný, že tě mám v rukou, Grangerová.“

Nová mlha, nová změna prostředí. Tentokrát se Hermioně zachvělo celé tělo.

Smích. „Přestaň se hýbat, Grangerová… Slibuji, že si to užiješ…“ Křičela z plných plic, ale nikdo jí nepřišel na pomoc. Její křik se změnil v tichý pláč, když do ní vstoupil. „Konečně jsi přišla k rozumu…“ Merline, líbal ji na krku. Hermiona se snažila zabránit zvracení. „Jsem si jistý, že ty a já dokážeme velké věci, Grangerová…“

Další změna prostředí. V dálce slyšela, jak Snape řve, aniž by rozuměla významu jeho slov. Tentokrát byla vize stará jen několik desítek minut.

Hermiona se viděla, jak vystrkuje hlavu z okna. Dívala se na policisty, kolemjdoucí a mladé lidi s mobilními telefony. Viděla ho, jak se na ni usmívá, prst na rtech. Navzdory mnoholičnému věděl, kdo je. Věděl to. Věděl to. On…

Hermiona slyšela, jak křičí, ale nedokázala říct, jestli je to v její představě, nebo ve skutečnosti. Pak ucítila bodavou bolest, která jí projela zápěstím, a téměř okamžitě se jí před očima objevily stohy knih, stůl, stropní světlo… Byla zpátky v pracovně Nottových a nad ní se skláněl Snape. V ruce držel prázdnou knihu. Teprve tehdy si uvědomila, že použil obrovský grimoár a doslova jí jím rozdrtil ruku.

„Slečno Grangerová?“ opakoval neúnavně, když otevřela oči. „Slečno Grangerová, jste v pořádku?“

Hermiona se snažila posadit na loktech a cítila, jak jí po tváři stékají slzy. Nebo to byl pot? To opravdu nevěděla.

„Co… co se stalo?“ zeptala se zmateně.

„Ta kniha,“ řekl Snape s obavami v hlase. „Když jste se jí dotkla, dostala jste se do jakéhosi… transu. Zkoušel jsem tucet různých kouzel, ale nic vás nepřimělo ji pustit. Musel jsem použít…“

„Hrubou sílu?“ zamumlala Hermiona a třela si bolavou ruku.

„Nevypadá to, že by byla zlomená…“ zabručel Snape a zkontroloval, jestli její prsty fungují správně. „Přesto se snažte s tou rukou nedělat žádné hlouposti…“

Hermiona se ušklíbla a zdržela se odpovědi, že už ji ty rány, boláky a boule unavují. Místo toho přikývla a sledovala, jak Snape balí knihu do kabátu. „Myslím, že je čas jít domů, pro dnešek to stačí…“ Když Hermiona nešťastně zavrtěla hlavou, mistr lektvarů zabručel: „Navíc se Bettina Williamsonová začíná kudrnatět, pochybuji, že mnoholičný bude fungovat ještě dlouho…“

Vyšli na schodiště a našli Spencera a Glenna, jak vedou vášnivou diskusi s Dracem a Blaisem (nebo spíš s Adalbaldem Fiertalonem a jeho kolegou). Když se ve dveřích objevili Snape s Hermionou, ‚Adalbald‘ s naprosto nechápavým výrazem přiběhl k ‚Bettině‘ a objal ji kolem ramen.

„Co to sakra bylo?“ vyštěkl Draco na Snapea, který se na něj překvapeně podíval. „To jste se o ni nemohl ani na dvacet minut postarat? Proč byly dveře zamčené? Žádné kouzlo je nemohlo otevřít! Doufám, že máte dobré vysvětlení, jinak vás čekají hodně krušné chvíle, to vás varuju!“

Snapeovy rozzuřené oči se zakulatily jako talíře a Adalbaldovi/Dracovi se náhle ve tváři objevil vyděšený výraz, když si uvědomil, že to trochu přehnal.

„Jsem v pořádku, jsem v pořádku,“ uklidňovala ho Hermiona slabým hlasem. Pak se otočila ke Spencerovi a Glennovi, kteří na ně zmateně zírali. „Nic to nebylo. Při prohledávání místnosti jsme narazili na očarovaný předmět, ale jednali jsme podle obvyklého postupu, abychom ho zneškodnili. Už se můžete vrátit dovnitř, není se čeho bát…“ uklidňovala je, zatímco si oba technici vyměnili pohledy.

„Když to říkáš, Betty,“ pronesl Spencer nejistě. „Pošleme vám laboratorní zprávy spolu s těly, jakmile dokončíme papírování na naší straně. Pak budou vaše. Mezitím bys měla jít domů a vzít si den volna, aby ses… vzpamatovala ze svých emocí?“

Hermiona s úsměvem přikývla. „To udělám, děkuji, Spenci.“ Technik se na ni povzbudivě usmál a Hermiona koutkem oka zahlédla, jak se Draco zamračil. Malá skupinka tedy nechala oba techniky nahoře a zamířili k východu z domu.

„Kde jsou Harry a Ron?“ zeptala se Hermiona náhle a rozhlédla se kolem. Draco se zamračil a Hermiona vycítila, že se něco děje.

„Vrátili se,“ zamumlal Blaise a omluvně se na ni podíval. „Potter nám řekl, abychom ti vyřídili, že na tebe čeká ve svém pokoji a že mu dlužíš vysvětlení. Ohledně Thea.“

Draco a Blaise si přes Hermionina ramena vyměnili pohledy a ona s unaveným výrazem zavřela oči. Skvělé, jako bych to teď potřebovala.

Stále podporována Dracem vyšla za ostatními ven a vzdálili se od domu, aby si našli koutek mimo dohled a mohli přemístit.

*****

Když se Hermiona objevila na kopci s výhledem na útes Billova a Fleuřina domu, stále se držela Adalbaldovy paže (který velmi blonďatěl), a nemohla si pomoci, ale zaplavila ji vlna paniky. Už jen představa, že by měla s Harrym (a Ronem!) nadhodit tohle téma, zvlášť pár minut poté, co si v hlavě přehrávala některé scény, ji nutila doslova utíkat jako o život. Odejít. Prchnout. Daleko pryč. Všeho nechat a možná objevit nový kontinent. Přidat se k rodičům v Austrálii? Nebo ke svým vzdáleným bratrancům, kteří žili v Brazílii? To zní jako dobrý nápad. Vždycky jsem snila o tom, že se naučím portugalsky… pomyslela si Hermiona a udělala krok vzad.

Za jejími zády se však ozvalo hlasité zapraskání a téměř okamžitě, jako by jí četl myšlenky, ji Snape pevně postrčil dopředu. Samozřejmě, že mi četl myšlenky. Ten chlap je zatracený nitrozpytec. Hej, Snape, co ty na to, pomyslela si a vší silou si představila svůj vlastní obličej, jak na něj vyplazuje jazyk.

„Vraťte se rychle dovnitř, slečno Grangerová,“ zabručel Snape, zatímco Hermiona se pro sebe zahihňala. Netušila, jestli Snape její ‚vzkaz‘ zachytil, ale její vlastní vtip jí alespoň zvedl náladu. Vítr se jí proháněl ve vlasech, a když jí kolem očí provlály hnědé kadeře, uvědomila si, že se jí vrátil její obvyklý bláznivý účes. A nejspíš i tvář.

Vtom ucítila, jak se Dracova ruka jemně otřela o její. Překvapeně k němu otočila hlavu. Jeho duhovky se vrátily ke svému původnímu šedému odstínu a vypadaly šíleně ustaraně. Hermiona se okamžitě cítila provinile, že na vteřinu pomyslela na odchod. Vzdal se všeho, aby ji mohl následovat. Nemohla ho teď opustit. Ani kvůli bílému písku Copacabany. S náhlým návalem vděčnosti vůči tomuto bývalému nepříteli, který riskoval všechno, aby ji zachránil (a s touhou, aby poslední kousky vizí z kontaktu s knihou zmizely), se postavila na špičky a zlehka políbila Malfoye na koutek rtů… načež on okamžitě vrhl panický pohled směrem k domu.

„Ehm, kamaráde, tvoje máma je u okna…“ zamumlal Blaise s křivým úsměvem.

Draco obrátil pozornost zpět k Hermioně, která byla Dracovou reakcí mírně uražená, a aniž by z ní spustil oči, oslovil svého nejlepšího přítele. „Je v téhle směšné chatrči ještě někdo u některého z dalších oken?“ zeptal se, když se Hermiona zamračila.

„Absolutně nikdo,“ hlesl Blaise, který přesně věděl, na co přítel naráží.

„Perfektní,“ odpověděl Draco. A bez dalších řečí chytil Hermionu za krkem a přitáhl si ji k sobě. Ne proto, aby ji políbil (což Hermioně po zralé úvaze připadalo škoda), ale aby ji objal, až se dusila. Za nimi Snape podrážděně vzdychl a protlačil se kolem nich k domu.

Když Draco konečně souhlasil, že Hermionu pustí, hloupě se usmívala a Snape se mračil.

„Tak si mezi námi vyjasněme jednu věc, Grangerová…“ prohlásil Draco a snažil se znovu získat svůj obvyklý tón. „Nikdy mě neopouštěj, protože když zůstaneš sama nebo ve společnosti neschopných, zjevně to vždycky skončí špatně…“

„To se mi hodí,“ odvětila Hermiona s rošťáckým úsměvem. V poslední době bylo pro Malfoye čím dál těžší zachovávat lhostejnost a odstup. Vždycky skončil rozzlobený nebo nevrlý, když byl v rozpacích nebo když mu nechtěně uniklo gesto něhy vůči ní. A Hermiona si nemohla pomoci, ale připadalo jí to strašně neodolatelné.

„Dobře, tak… jsme domluveni,“ zabručel Draco a zamířil rovnou k domu. Blaise se ohlédl na Hermionu, která zůstala trochu pozadu, a zavrtěl hlavou a protočil oči. Odpověděla tichým smíchem a trochu se jí ulevilo a uklidnilo ji to před nadcházející nejhorší čtvrthodinou života.

Když vešli do vily, viděla, že Remus, Tonksová a Ron už sedí s celou partou Weasleyů a, ó, překvapení, také s Luciusem Malfoyem, který se odhodlal opustit svůj temný kout obývacího pokoje. Hermiona se zamračila, ale neměla čas o té podivné situaci přemýšlet: před obličejem se jí náhle objevil šálek čaje. Šálek držela ruka, ruka, která byla spojená… se zbytkem těla Narcisy Malfoyové. Upřela na Hermionu pevný pohled a ta si vzpomněla, že byla u okna, když Draca políbila.

„Udělala jsem ti čaj, Hermiono,“ prohodila se širokým úsměvem, zatímco Draco (a Lucius od kuchyňského stolu) se na ni nechápavě podívali. „Na oslavu,“ dodala polohlasně.

„Tak to je dobrý nápad,“ utrousila Hermiona a okamžitě popadla horký hrnek. Od včerejška ještě nic nepozřela a sladká vůně zeleného čaje jí v nozdrách příjemně bojovala se zápachem mrtvol, který jako by se do nich stále vkrádal.

„To ano, že?“ rozzářila se Narcisa a s úsměvem se opět posadila vedle svého manžela.

Draco se rozpačitě podíval nejprve na matku a pak na Hermionu, přesvědčený, že mu něco uniklo. Ta se však spokojila s dlouhým douškem čaje (vynikajícího!) a opatrně se přiblížila ke stolu, kde na ni zíral Lucius Malfoy, vrčící jako obvykle.

„Kde je Harry?“ zeptala se slabým hlasem.

Ron se na ni smutně podíval. „Je nahoře a čeká na tebe. Doufám, že máš představu, o čem chce mluvit, protože já z něj nic nedostal. Je bez sebe.“

Hermiona si povzdechla a znovu se napila čaje, než zamířila ke schodům.

„Jdu s tebou,“ zamumlal Draco, když ji následoval.

Ron otevřel ústa, aby zaprotestoval, ale něco ho zadrželo a on se sklíčeně posadil. Vtom před ním na stole přistál hrnek s kouřícím čajem. Ron zvedl hlavu a zvědavě pohlédl na Narcisu.

„Jste úplně stejná jako moje matka,“ zabručel Ron a zvedl obočí. „Myslíte si, že šálek čaje všechno spraví…“

Artur Weasley sledoval očima Hermionu a Draca, jak mizí nahoře, pak si povzdechl a s úšklebkem poplácal syna po rameni. „Co chceš, synku… jsme Britové.“

Ron obrátil oči v sloup.

*****

Hermiona rozrazila dveře ložnice a první, co uviděla, byla Harryho záda, jak se naklání dopředu nad malým stolem, který stál mezi dvěma ze tří postelí. Viděla, jak se mírně pohnul, když vstoupila, ale neotočil se. Draco vešel za Hermionou a pokynul jí, aby šla dopředu, zatímco on zůstal stát u dveří.

Hermiona se nadechla a popošla doprostřed místnosti. „Harry…“

Ucukl, ale neotočil se. Na stole mezi jeho rukama ležela krabice, kterou Hermiona nikdy předtím neviděla. Zamračila se a udělala k němu další váhavý krok.

„Proč…“ vydechl Harry náhle.

Hermiona ztuhla: „Proč co?“ zeptala se z principu. Moc dobře věděla, jaký je konec jeho otázky. Proč jsi neřekla, že je to on? Podvědomě však chtěla získat čas. Odložit začátek rozhovoru na co nejdelší dobu. Třeba jen o pár vteřin.

Harry se otočil a zdálo se, že se mu zablesklo v zelených očích. „Proč jsi neřekla, že to byl Nott, kdo tě znásilnil?“

Poslední slovo působilo na Hermionu jako facka. Kdyby si měla vybrat, dala by přednost slovu ‚napadení‘, ‚útok‘, jakémukoli jinému slovu než tomuhle. Ale rozhodně nehodlala s Harrym diskutovat o terminologii. To by ho jen ještě víc rozčílilo.

„Já… já nevím,“ zamumlala a sklopila oči. „Myslela jsem, že na tom nezáleží.“

„Tak to ses mýlila,“ odsekl Harry a podíval se na ni.

Hermiona našpulila rty. „Kdybych věděla, co má Nott za lubem, tak…“ Zmlkla a najednou si uvědomila, že se může snažit ospravedlnit, Harry však na rozumné argumenty nedá. Povzdechla si a zavrtěla hlavou.

Harry si prohrábl vlasy. „Když si pomyslím, že tě ta zrůda sleduje už léta, já…“ začal, ale Draco spěšně zvedl prst a odkašlal si.

„Ehm, Pottere, neměl jsem čas si s ní o tom promluvit…“ zamumlal, když se k němu Hermiona otočila s tázavým výrazem ve tváři.

„O čem promluvit? O čem to mluví?“ zeptala se, když se otočila zpátky k Harrymu.

Beze slova sebral ze stolu krabici a podal jí ji. Draco za Hermioninými zády se ušklíbl. Doufal, že Potter toto téma nadhodí jemně, ale muž s jizvou zjevně nebyl zvyklý jít s přáteli na věc po dobrém. Jeho grimasa se ještě prohloubila, když viděl, jak Hermiona otevřela krabici a s nepopsatelným výrazem hleděla na fotografie.

Opět jí bylo stejně špatně, jako když byla se Snapem v pracovně a prohlížela si mrtvoly Nottových. Cítila, jak jí těch pár doušků čaje tančí v žaludku při pohledu na nespočet fotografií, na nichž byla zachycena, v Bradavicích, ale hlavně ve svém starém domě, na dovolené nebo na ulici.

„Tohle jsme našli dnes ráno v jeho pokoji,“ zahučel Harry temně. „Pronásleduje tě už léta, Hermiono. Tebe a pár dalších mudlorozených, ale hlavně tebe.“

Nevolnost ještě zesílila. Hermiona třesoucí se rukou zavřela krabici a odmítla se na ni dál dívat. Z představy, že by Nott pod maskou standardního, nevýrazného studenta mohl sledovat každý její krok, i když s rodinou opustila zemi, se jí dělalo špatně.

„Předpokládám, že teď už chápeš, jak je nutné, abys mi o něm řekla všechno,“ pokračoval Harry a jeho tón se krapet zmírnil, když viděl, jak Hermiona zbledla.

Hermiona přikývla a pomalu přešla ke své posteli, aby se posadila. Nohy už ji neudržely a ona ztěžka dopadla na matraci, která pod její vahou zavrzala. Třesoucím se hlasem začala dlouhé vyprávění, které začalo dnem, kdy přijela do sídla. Harry ji nepřerušoval a Draco jen doplnil chronologii o několik detailů, když si vzpomněl na některé scény, které Hermiona nemohla z cely sledovat.

Harry trpělivě poslouchal a zatínal zuby, když Hermiona vyprávěla o výsleších a mučení. Draco vyprávěl o setkáních se Smrtijedy, o potupě Zabiniů a o zjevném potěšení, které Nottovi způsobilo, když nechal zavraždit Blaiseovu sestru Cracmolu. O potěšení, které mělo podobu ‚útoku‘, jímž se Hermiona nezabývala déle, než bylo nutné. Když Hermiona vyprávěla o mučení rukou Luciuse Malfoye, o Narcisině a Blaiseově laskavosti, o Dracově postupné metamorfóze a o Theodorově ještě zlověstnější proměně, vůbec nic neřekl. Probrala také své setkání tváří v tvář s Nottem a svůj plán, jak porazit Voldemorta. Harry ji přesto ani jednou nepřerušil a Hermiona mu byla vděčná.

Když se dostala na konec svého vyprávění, vysvětlila ještě Harrymu (a Dracovi), co jí Snape řekl o Theodorových nových schopnostech a o knize, která je zřejmě měla na svědomí. Vyprávěla jim o tom, jak se knihy dotkla, a všimla si, že se oba chlapci současně mračí. Jejich výrazy si byly tak podobné, že by se rozesmála, kdyby ji nedávné události tolik nerozrušily.

„Nemusíte se tak tvářit,“ uklidňovala je a natáhla ruce před sebe. „Jsem v pořádku. Jen jsem cítila a viděla věci, které se staly, nemyslím si, že by ta kniha posedla i mě. Chci říct… necítím se nijak jinak, takže…“

„Kde je ta kniha?“ zeptal se Harry. „Měl někdo jiný stejné vidiny, když se jí dotkl?“

„Má ji Snape,“ odpověděla Hermiona. „Ale než si ji vzal, zabalil si ji do kabátu. Nejspíš z preventivních důvodů. Když se na to dívám zpětně, připadám si hloupě, že jsem si nechránila ruce, než jsem po ní sáhla…“ Hermiona se nervózně zasmála. „Na to jsem měla myslet. Bylo to hloupé, opravdu…“

Harry si prohrábl rozcuchané vlasy a povzdechl si: „Takže kdybychom tu knihu zničili, problém by byl vyřešen?“ zeptal se.

Draco se k němu otočil a vrhl na něj pobouřený pohled.

„Snad ses nezbláznil? Vždyť nevíme, co se stane, když to uděláme!“ namítl a vztekle zavrčel. „Mohlo by ho to zabít!“

„A?“ zeptal se Harry chladně a upřel na něj pohled. „Vypadám snad, že mi na tom záleží?“ dodal a ukázal na sebe.

„Ale… někde uvnitř by pořád mohl být starý Theo…“ vykoktal Draco a tentokrát se obrátil na Hermionu, která stiskla rty.

„V tomhle musím s Dracem souhlasit,“ řekla Hermiona nepřesvědčivě. „I když mi na životě toho kluka nezáleží, raději bych si provedla menší průzkum a nechala si poradit od odborníků, než uděláme něco, čeho bychom mohli litovat. Kromě toho…“ Sklopila tvář a Harry si najednou uvědomil, kolik ji to stojí sil, aby tu větu vyslovila. „Neměli bychom brát zákon do vlastních rukou. Nebyli bychom o nic lepší než on.“

Harry se zatvářil. Nikdy nebyl příliš dobrý v ovládání svého nutkání vyřizovat si účty sám. „A které přesně odborníky na černou magii máš v plánu vyslechnout? Takoví kouzelníci zrovna nerostou na mandragorách,“ rýpl si Harry.

Hermiona pomalu otočila hlavu k Dracovi a zvláštně se na něj podívala.

„Cože?“ Draco se narovnal. Pak mu to došlo. „Aha.“

Harry se také podíval na Malfoye a vzpomněl si, že dole skutečně mají poněkud náladový exemplář zlotřilého kouzelníka.

„Víš, že s tím nikdy nebude souhlasit, že?“ zeptal se Draco sarkasticky.

„Za optání nic nedáš…“ odpověděla Hermiona a pokrčila rameny.

„Vysměje se nám do obličeje,“ varoval ji Draco, než se zamračil. „A pak, až se dobře pobaví, najde si něco, čím nám rozpáře břicha, a pak nám rozvine střeva, aby si z nich udělal šálu na zimu.“ Harry se navzdory sobě samému zasmál. „Ale prosím, Grangerová, jen do toho,“ dokončil Draco a ukázal na dveře.

Hermiona si podrážděně povzdechla. „Věř mi, že teď bude spíš souhlasit s tím, že nám pomůže, než až se dozví, že…“ Hermiona zmlkla a prudce zrudla. Chtěla říct, že až se jednou dozví, že její syn je s mudlovskou šmejdkou, než si vzpomněla, že Harry tenhle detail nezná.

Jakmile Harry z jejího mlčení pochopil, že před ním stále něco tají, vyskočil a doslova vyletěl z kůže. „CO TO SAKRA DĚLÁŠ, HERMIONO! PRÁVĚ JSI VEDLA ZATRACENÝCH DVACET MINUT TRVAJÍCÍ MONOLOG A JEŠTĚ SI NAJDEŠ ZPŮSOB, JAK IGNOROVAT NOVÉ DETAILY?“

Draco taky vyskočil na nohy a popadl Harryho za límec. „Tak už se uklidni, Pottere…“ zavrčel a odstrčil ho.

„NE DŘÍV, NEŽ DOKONČÍ SVOU VĚTU! Mám dost tvých tajemství, HERMIONO!“ vyštěkl Harry, když ho Draco znovu prudce odstrčil. „JSME VE VÁLCE A TY SI HRAJEŠ SE ZPRÁVAMI NA SCHOVÁVANOU!“

„Ta informace je irelevantní!“ bránila se Hermiona, vstala a dupala k východu.

„Jo, to jsi říkala i o Nottovi,“ vyplivl Harry, když položila ruku na kliku. Hermiona ztuhla s nejasným dojmem, že tentokrát Harry zašel příliš daleko. Tento dojem potvrdil zvuk úderu a tělo zhroucené na podlahu. Když se Hermiona otočila, podle Dracovy zaťaté pěsti a červené stopy na Harryho levé lícní kosti, nemluvě o pozici na podlaze, poznala, že ho vší silou udeřil. Nebelvír, poněkud omráčený, ohromeně zíral na svého nepřítele z dětství, který se třásl vzteky.

Hermiona udělala krok jejich směrem a obrátila zklamaný pohled Harryho směrem. „Opravdu to chceš vědět, Harry?“ vyštěkla, ale Draco po ní střelil panickým pohledem a prudce zavrtěl hlavou ze strany na stranu.

„Ano, přál bych si, abys ke mně byla pro změnu upřímná,“ odpověděl Harry stejným tónem.

„Ne, ne, špatný nápad, Pottere,“ vrtěl dál hlavou Draco. „Velmi špatný nápad.“

„Fajn, tak já ti to řeknu,“ rozhodla Hermiona a přimhouřila oči. V hloubi duše věděla, že dělá chybu, ale hněv a zklamání ji přemohly a jediné, na co teď dokázala myslet, bylo dát Harrymu co proto. „A pak odejdu z této místnosti, protože upřímně řečeno, Harry… začínáš mi trochu lézt na nervy.“

„Grangerová, ne…“ varoval ji Malfoy a zvedl prst jeho směrem.

„No tak, Malfoyi,“ přemlouvala jej Hermiona. „Harry to chce vědět! Dejme mu to, co chce!“

„Jo, mlč, Malfoyi, nech ji mluvit,“ zabručel Harry a neochotně se postavil na nohy.

„Sakra,“ vzdal se Draco a stiskl si kořen nosu.

Nastalo krátké ticho a pak uslyšel, jak se Hermiona zhluboka nadechla.

„Draco a já jsme spolu,“ pronesla úsečně. Pak se zabouchly dveře a Draco i přes zavřená víčka věděl, že je teď s Potterem sám.

Řekla mi Draco? pomyslel si náhle, když zvedl hlavu. Otevřel oči a postupně ho zaplavil zvláštní pocit, který připomínal štěstí. A setkal se s Potterovým zděšeným pohledem. Zíral na něj, jako by se mu před očima právě proměnil v muchlorohého chropotala. Ach bože.