Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 15.

„Kolik jsme jich dnes museli vyhodit?“ zeptal se George zvědavě, když za dveře obchodu odlevitoval mračící se dvanáctiletou dívku.

„Už jsem to přestala počítat,“ přiznala Angelina a protočila očima nad zuřivým pohledem, který na ni holčička vrhala. „Začíná to být trochu směšné.“

„Trochu?“ oponoval George, protože ve chvíli, kdy dívku dostal ze dveří, přiběhla další a pořádně ho kopla do holeně. „AUUUU!“

„No dobře, víc než trochu,“ souhlasila Angelina a pak si povzdechla, když viděla, jak na ni zírají další členky fanklubu Ginny Weasleyové. V reakci na jejich pohledy jen povytáhla obočí a zkřížila ruce na hrudi. „Ven!“

„Ne!“ vzdorovitě po ní prskla jedna z výřečnějších dívek a sama si založila ruce na hrudi.

„Dobře. Zákaz vstupu.“ Angelina švihla hůlkou, z níž vyšlehla jiskra a holčička byla náhle zvednuta a opatrně vynesena ze dveří, načež dopadla na nohy kousek za obchodem. Když se dítě okamžitě pokusilo vběhnout zpátky dovnitř, bleskově se objevila zábrana, která mu zamezila vstup, a nad dívčinou hlavou se zableskl nápis.

‚Zákaz vstupu‘

Dívka překvapeně zamrkala a pak se zlostně podívala zpátky na bariéru a udeřila do ní pěstí. V důsledku toho se nečekaně hlasitě ozvalo: „Je mi líto, ale kvůli svému nevhodnému chování máš zákaz vstupu do Kratochvilných kouzelnických kejklí. Což vyvolává otázku, co jsi udělala, že to i my považujeme za nevhodné?“

Dívka karmínově zrudla, protože najednou cítila, jak se na ni soustředí všechny tváře v ulici a dívají se na ni se směsicí zvědavosti, opovržení a nelibosti. Jakékoli její koktavé výmluvy a odpovědi nepadaly na úrodnou půdu. O chvíli později se přihnala dívčina matka, dívce vynadala a pod upřenými pohledy kolemstojících ji rychle odvedla pryč.

Angelina povytáhla obočí a znovu obrátila pozornost na náhle mnohem, mnohem méně jistá děvčata. „Myslím, že jsem řekla… ven.“

Zamračené dívky z fanklubu Ginny Weasleyové neochotně odcházely z obchodu a věnovaly přitom Angelině spoustu nepěkných pohledů. Když byla za dveřmi poslední, přistoupil George a pevně svou ženu objal kolem ramen. „Miluju tě, víš to, že?“

„Samozřejmě, že ano.“ Angelina se pousmála, zaklonila hlavu a setkala se s jeho očima. „Pochopitelně, pokud se budu muset pořád zabývat tvými průšvihy, nejsem si jistá, jak moc ti budu lásku oplácet.“

„Ale…!“

„Ale ticho,“ políbila ho něžně na rty. „Nemusel jsi svou sestru tolik ztrapňovat, aby ses jí zbavil.“

„Vlastně musel,“ odpověděl George rezolutně. „Potřebovala si připomenout, že svět se netočí jen kolem ní a že není dokonalá.“

„Veřejně jsi ji ponížil,“ argumentovala.

„A jak říkáš tomu, co jsi právě udělala s tou malou holčičkou?“ opáčil George s povytaženým obočím.

„Pravda.“ Angelina sebou cukla a povzdechla si. „Zdálo se, že to je jediný způsob, jak jim dát lekci a přimět zbytek, aby odešel.“

„To samé s Ginny,“ prohlásil rozhodně George. Pak se podíval na nevraživé pohledy za výlohou. „Hm, vypadá to, že nás to možná trochu finančně zasáhne.“

„No, asi ano.“ Angelina pokývala hlavou a sledovala, jak se dívky pokoušejí odehnat některé z chlapců, kteří měli o obchod zájem, jen aby si na oplátku vysloužily ošklivé pohledy, když se chlapci záměrně tlačili do dveří s urputnými výrazy v očích. „Nebo možná ne.“

„Uvidíme,“ odvětil George prostě a s mírným úsměvem sledoval, jak si chlapci s pevným odhodláním začínají vybírat různé kejkle.

ooOOoo

„Harry, děkuji vám, že jste si na mě udělal čas,“ Pastorek se usmál na muže před sebou a studoval rozdíly mezi ním a chlapcem, kterého poprvé potkal před lety. „Vypadáte dobře.“

„Pastorku.“ Harry kývl hlavou na ministra a posadil se do jednoho z poměrně pohodlných křesel. „Měl jste mě vidět před pár měsíci – nemyslím, že byste řekl totéž.“

Kingsleyho úsměv mírně povadl, když mu očima proběhl záblesk nejistoty. „Zlé?“

„Mimořádně,“ souhlasně přikývl Harry, opřel se a pečlivě si na okamžik propletl prsty, než se zadíval na ministra. „Ale o tom tady přece mluvit nemáme, ne?“

„To neznamená, že mě to nezajímá, Harry,“ opáčil Pastorek se zamyšleným pohledem.

„To mi lidé říkají,“ reagoval Harry neutrálně. „Je samozřejmě těžké tomu uvěřit, když vás vaši dva nejlepší přátelé už léta ignorují.“

„Je to tedy pravda, že…?“

„Co má být pravda?“ Harry si lehce povzdechl a pohodlněji se uvelebil v křesle. „Napadá mě spousta věcí, které by mohly nebo nemusely být pravdivé. Jen tak to říct a nechat věci viset ve vzduchu mi nedává moc podkladů.“

„Že kdybych ji sesadil, nebo dokonce vyhodil, nepromluvil byste na její obranu,“ prohlásil Pastorek bez obalu a sledoval Harryho oči, zda zareaguje.

„To záleží na tom, proč byste to udělal,“ odvětil Harry a naklonil se dopředu, oči zúžené do ostrých štěrbin zářícího smaragdu. „Jestli byste to udělal proto, že je mudlorozená? To bych vás ukřižoval sám.“ Na okamžik se odmlčel, pomalu a zhluboka se nadechl a opět se opřel. „Ale budu doufat… doufat, že vás znám líp a že byste to udělal jen proto, že ona nedělá svou práci pořádně.“

„Abych byl upřímný?“ Kingsley na okamžik stiskl rty, než si povzdechl. „Je nebezpečná. Odmítá kohokoli poslouchat, dokonce včetně mě. Snažil jsem se jí to vysvětlit, opakovaně, ale ona se mnou mluví jako s nějakým malým dítětem, které nerozumí věcem dospělých, a ignoruje všechno, co jsem jí řekl.“

„Kdyby to byl někdo jiný, už byste ji vyhodil nebo sesadil?“ zeptal se Harry s povytaženým obočím.

„Ano.“

„Tak proč vám mám říkat, jak máte dělat svou práci?“ shrnul Harry s pokrčením ramen. „Podívejte, já chci jenom to, aby mě nechali na pokoji, a já mohl žít co nejnormálnější život. Nejsem Brumbál. Nikdy jím nebudu. Od jedenácti let mám na bedrech zatracenou tíhu celého kouzelnického světa. A teď? Teď chci jen to, co jsem předtím nemohl mít.“

„Rozumím.“ Pastorek chápavě pokýval hlavou a pozorně Harryho sledoval, než mu v očích opět problesklo zaváhání. „Já vím, že nemám právo se vás na to ptát, a opravdu to nechci… Ale ona ráda svolává tisk, aby dosáhla svého, a pokud se jí to podaří, až se vše odbude…“

„Jestli se mě pokusí využít, aby si udržela práci?“ Harryho tvář mírně potemněla, když sevřel rty do úzké, tenké linky. „Po všech těch případech, kdy se na mě kvůli práci vykašlala? Řekl jsem jí, že se do toho vůbec nechci zaplést. Ne že může používat moje jméno, kdykoli chce něco zařídit.“

„Já jen… nechtěl jsem se stavět mezi vás a vaše přátele. A vím, že vy se do takových věcí nechcete plést,“ uzavřel Kingsley, než nabídl Harrymu lehký úsměv. „Jak se daří Teddymu?“

„To ona mě do toho zatáhla, ne vy,“ oponoval Harry vyrovnaně a pak se na ministra rovněž pousmál. „Daří se mu docela dobře, měl byste ho někdy navštívit, aby si pamatoval, jak vypadáte.“

„To bych měl.“ Na rtech se mu objevil úsměv, když si Harryho pozorně prohlédl, a rysy mu zjemnila stopa humoru. „Je s ním stejný problém jako s jeho matkou?“

V Harryho očích se na okamžik objevil záblesk čehosi hořkosladkého, který zmizel příliš rychle, než aby ho ministr dokázal plně identifikovat. „Podle Andy ne tolik. To, co podědil od Tonksové, se dost vyrovnává s tím, co má od Remuse. Koneckonců jeho musel zkazit jak můj táta, tak Sirius.“

Kingsley se usmál, pohlédl na hodiny a pak trochu pokrčil rameny. „Co kdybyste mi o Teddym pověděl něco víc?“ zeptal se.

„Jistě, Kingsley, jistě.“

ooOOoo

V Malfoyově zahradě zavládlo ticho, když se Harry opřel o lavičku a zadíval se na noční oblohu nad hlavou.

„Svrček za tvé myšlenky, Harry?“ zazněl Andromedin hlas. Žena středního věku se ladně přiblížila a její tvář se zachytila v jemném světle stříbřitého měsíce.

„No, jestli se řídíš všeobecným míněním, tak mají sakra velkou cenu,“ poznamenal Harry suše a pomalu k ní otočil hlavu.

„Ano, no, zřejmě tě moc neposlouchali, jestliže si tohle myslí.“ V jejích slovech nebyla žádná jedovatost ani kousavost, když k němu přistoupila a sama se usadila na nedalekou lavičku.

„Řekl bych, že jsi mě zranila, ale tvoje poznámka byla, myslím, docela přesná,“ souhlasil Harry a dál si lebedil na lavičce. „Ale stejně, jen… se asi zamýšlím nad tím, jak je najednou všechno jinak.“

„Najednou?“ Andromedě uniklo poněkud nedámské odfrknutí, když na Harryho upřela vyrovnaný pohled. „Sotva se všechno změnilo najednou, mladý muži.“

„Nejspíš se tak cítím jen proto, že většinu posledních tří let jsem prožil v opilosti,“ přiznal Harry tiše a dál se díval na oblohu nad hlavou. „Jenže… dneska jsem musel Kingsleymu říct, že mi do toho nic není, jestli Hermionu sesadí nebo dokonce vyhodí. Jako by k něčemu takovému potřeboval moje svolení – je přece zatracený ministr!“

„Ty máš velký vliv, Harry,“ odtušila Andromeda prostě. „A jak se daří Kingsleymu? Už jsem s ním nějakou dobu nemluvila.“

„Je zaneprázdněný. Podařilo se mi z něj vymámit slib, že někdy brzy přijde navštívit Teddyho, aby ten kluk nezapomněl, jak vypadá,“ tiše se zasmál Harry.

„Dobře.“ Jemně se usmála a obrátila pozornost ke hvězdám. „Byl tam, jak jen to šlo, dokud ho neodtáhli hrát si na ministra.“

„Je to dobrý člověk,“ potvrdil Harry a prsty se dotkl nyní již téměř zcela vybledlé jizvy na čele. „A chystá se Hermionu přinejmenším sesadit, přičemž já jsem mu v podstatě řekl, ať to udělá.“

„A cítíš se kvůli tomu provinile?“

„Ne.“ Harry pomalu zavrtěl hlavou a dál tiše studoval oblohu.

„Ale něčím se provinile cítíš.“ Pozorovala ho s tichým úsměvem na rtech.

„Cítím se provinile, že se kvůli tomu necítím provinile,“ zazněla dost jednoduchá odpověď, když pokrčil rameny. „Vždyť… Je to Hermiona, jedna z mých nejlepších kamarádek, proboha! Celé roky jsme si navzájem kryli záda a já prostě…“

„Požádal tě, abys tam šel a osobně jí tu novinu oznámil?“

„Kdyby to udělal, byl bych v Azkabanu za uřknutí ministra,“ opáčil Harry.

„Pochybuju; jestli by to někomu mohlo projít, tak tobě.“ Andromeda se na okamžik odmlčela a pak se uculila. „Kromě toho si myslím, že Kingsley by věděl, že si to zaslouží.“

„Jo…“ Chvíli bylo ticho, než hlasitě vydechl. „Ale pořád je ve mně část, která by si přála, aby to udělal, část, která by se jí nejradši podívala do tváře a řekla jí, že má padáka a že přišla o práci, na které tak tvrdě pracovala.“

„Co přesně dělá, že se kvůli tomu dostala do problémů?“ Upřímná zvědavost v ženině hlase ho přiměla sebou trhnout. „Tak špatného?“

„Ona je prostě…“ Odmlčel se a snažil se přijít s vhodným vysvětlením, co přesně ‚jen‘ dělá. „V podstatě odmítá kohokoli poslouchat a šikanuje lidi, aby souhlasili s tím, co si ona myslí, že je nejlepší.“

„Aha.“ Andromeda pokývala hlavou a zlehka si prstem poklepala na bradu. „Jedna z těch.“

„Jedna z těch?“ na okamžik mírně vyklenul obočí a nedůvěřivě ji pozoroval.

„Těch, kterým při vyrůstání pořád někdo říkal, jak jsou chytré. O kolik jsou vlastně chytřejší než všichni ostatní.“ Andromeda jen pokrčila rameny. „Po nějaké době? Začnou tomu věřit.“

„To zní jako ona,“ připustil Harry s povzdechem. Protřel si oči a opřel se zátylkem o okraj lavičky. „Musíš to říkat tak, jako bys byla svou sestrou, která se chystá vyštěknout ‚mudlovská šmejdka‘?“

„Ano,“ odpověděla Andromeda,  rty sevřené do tenké, tvrdé čárky. „Mám k takovým jedincům skutečnou… nechuť.“ Na okamžik se odmlčela. „Proto jsem měla problémy s tvou matkou, když jsem ji poprvé potkala. Nakonec z toho díky Jamesovi a Siriusovi vyrostla… Stejně jako ona pomohla Jamesovi vyrůst z jeho sklonu být poněkud…“

„Šikanujícím blbem?“ Harry povytáhl obočí a pousmál se.

„Nenapravitelným,“ vyjádřila se docela jednoduše, i když ho pozorovala s lehkým úsměvem. „Rozhodně nenapravitelným.“

„Hele, nemusíš mě takhle tahat za nos. Viděl jsem některé věci, které Snapeovi provedl.“ Harry pokrčil rameny a pak napůl zavřel oči. „Takže… jo.“

„Ach ano, ten nechvalně známý Snape.“ Andromeda na okamžik našpulila rty. „Jen si pamatuj, že jen jedna strana příběhu ti nikdy neřekne všechno.“

„No, na tom nezáleží.“ Harry znovu pokrčil rameny, než se opět zadíval na hvězdy nad hlavou.

„Nikdo není dokonalý, Harry. Myslím, že to jsme dokázali.“ Tiše se zasmála. „Problémy začínají, když si to lidé přestanou pamatovat. Tvoje kamarádka si to prostě potřebuje připomenout. Doufejme, že nakonec pochopí a poděkuje ti za to.“

„Jsi cvok, víš to, že?“ Harry se na ni chvíli díval, pak pomalu zavrtěl hlavou a protáhl se. „Ona mě nejspíš zabije.“

„Myslím, že její šok tě udrží v bezpečí dost dlouho na to, abys mohl utéct,“ okomentovala Andromeda suše. „Koneckonců umíš běhat velmi, velmi rychle, když se do toho obuješ.“

„Mám v tom dost praxe,“ přitakal Harry. „Merline, jen doufám, že to nedopadne tak, abych ji musel takhle ztrapnit.“

„Ztrapnit ji jak?“ Andromeda zmateně zamrkala. „Myslela jsem, že jsi jen odmítl zasáhnout v její prospěch?“

„No, má ve zvyku snažit se do toho zatáhnout tisk… ohánět se mým jménem a tvrdit, co chci… a jooo…“ Harry lehce zavrtěl hlavou a povzdechl si, „jestli se pokusí o tohle, tak se do toho budu muset zapojit. Jediný problém je… že když to udělám, zničím veškerou důvěryhodnost, kterou si vybudovala.“

„Tak si za to bude moct sama,“ přišla Andromedina chladná odpověď.

„Ona…“ začal Harry okamžitě protestovat.

„Harry, poslední tři roky jsem sledovala, jak se ničíš, a přitom stačilo, aby si ti dva dali tu práci a skutečně se podívali, jak se ti daří, aby to změnili.“ V jejím hlase zazněla drsnost. „Sama jsem je nekontaktovala, protože jsem věděla, že bys mi to nikdy neodpustil, a věděla jsem, že by ses vždycky divil, proč ti pomohli.“

„Odpustil bych ti.“ Bylo to řečeno s pevností, když se na ženu podíval s vážností v očích.

„Možná,“ připustila. „Mně je ovšem úplně jedno, jakou pomoc potřebuje kouzelnický svět. Pokud jsi ochotný obětovat lidi, na kterých ti záleží, pro pokrok, pak ve vedení tohoto ‚pokroku‘ nemáš co dělat.“

Způsob, jakým vyplivla slovo pokrok, přiměl Harryho k mírnému pousmání. „Myslím, že jsi se mnou strávila až příliš mnoho času, Andy.“

„Nesmysl,“ zavrtěla hlavou a mírně se usmála. „Nic takového. A budu to tvrdit do té doby, než jeden z nás vypustí z pusy nějakou impertinenci a budeme na sebe zase křičet.“

„Abych byl upřímný, myslím, že bych se tomu raději vyhnul,“ pousmál se Harry. „Naposledy jsem obranám dal zabrat.“

„Máš přece jen trochu síly, že?“ Andromeda přikývla hlavou a lehce si poklepala na spodní ret. „Už jsi kontaktoval advokáta?“

„Ještě ne.“ Cukl sebou. „Nejsem si jistý, co přesně budu dělat… Navíc musím najít někoho, komu budu důvěřovat, a…“

„S výmluvami se nikam nedostaneš, Harry.“ To ostré pokárání ho přimělo sklopit oči a mávnout rukou.

„Jo, jo… Po svatbě se na to kouknu.“ Harry si povzdechl a zadíval se do nebe. „Jen… potřebuju nějaký čas, abych si zvykl, že je všechno tak jiné.“

„Všechno se mění, Harry. Jen si pamatuj, že pokud ti bude trvat příliš dlouho přizpůsobit se, no…“

„Já vím.“ Věděl, opravdu věděl, když tiše pokýval hlavou. „Já vím.“

ooOOoo

Kingsley Pastorek seděl za svým stolem a s pocitem rostoucích obav hleděl na papír před sebou. Pak pootočil hlavu a podíval se na druhý papír, který se od toho prvního radikálně lišil, ačkoli vypovídal o téměř stejném konci. Byly na nich dva možné osudy jisté Hermiony Grangerové-Weasleyové.

V jednom případě šlo o prosté přeložení, nebo spíš sesazení, do podřadné kanceláře v oddělení pro mudlovské záležitosti. Tato pozice by jí umožnila případně jednou získat zpět své postavení, jestliže by se ukázala schopnou dostát tomuto úkolu a pokud by jí ho přidělil. Druhá pozice by ukončila její kariéru na ministerstvu, a to nejspíš navždy v závislosti na tom, jak se věci budou vyvíjet. Nemluvě o nesmírné veřejné ostudě.

Zavrtěl hlavou a znovu si povzdechl, když uslyšel, jak jeho asistentka klepe na dveře.

„Pane? Vaše schůzka na čtvrtou je tady.“

„Dobře, pošlete ho dál.“ Pastorek se pevně usadil v křesle, propletl si prsty a s očekáváním se zadíval na dveře. O chvíli později jimi vstoupila známá tvář Artura Weasleyho. Očividně zmatená a poněkud zaražená tvář Artura Weasleyho.

„Chtěl jste mě vidět, Kingsley?“ V mužově hlase zazněl náznak ustarané zvědavosti, když nervózně přešlapoval na místě. „Ach, promiňte. Ministře Pastorku.“

„Posaďte se, Arture.“ Impozantní muž tiše pokynul k židli před sebou a mlčky počkal, až se jeho podřízený posadí.

„Ach, bože.“ Na mužově tváři okamžitě rozkvetly obavy, když pohlédl na nečitelný ministrův výraz. „Udělal jsem něco nepatřičného, pane ministře?“

„Tady nejde o vás, alespoň ne přímo,“ zavrtěl hlavou Kingsley. „Jde o někoho jiného… Někoho, jehož chování by se dalo označit za přinejmenším nevhodné.“

„Někdo z mého oddělení?“ Artur se zamračil, a přimhouřil oči. „Jen mi dejte vědět, kdo to je, a já si s ním promluvím, není třeba…“

„Zatím není ve vašem oddělení,“ odpověděl Kingsley, než pomalu zavrtěl hlavou. „Možná bude, ale možná také nikdy nebude, což ovšem záleží jen na vás.“

„Chápu.“ Artur se zamračil, protože se rychle ukázalo, že nechápe, když tiše čekal, až bude ministr pokračovat.

„Tahle osoba… značně překračuje hranice. K prosazení reforem využívá konexe, které ve skutečnosti nemá, aniž by položila základy pro jejich uskutečnitelnost. Jestli to nezastavíme a necháme to pokračovat, ministerstvo…“

„Bude dovedeno ke zkáze, protože se zhroutí samo do sebe,“ dokončil Artur, sesunul se na své židli a najednou vypadal mnohem, mnohem starší, než byl, když unaveně vzhlédl ke Kingsleymu. „Jde o Hermionu.“

„Ano, to jde.“ Byla to prostá odpověď a Kingsley nic dalšího nedodal, aby dal muži prostor pokračovat.

„Slyšel jsem ty zvěsti… Přišlo za mnou několik vedoucích, abych se s ní pokusil promluvit jako její tchán.“ Artur zavrtěl hlavou a znovu si povzdechl. „Bohužel si myslím, že mě stále vnímá jen jako starého sešlého blázna posedlého mudlovskými artefakty.“

„Vy jste posedlý mudlovskými artefakty,“ opáčil Kingsley s lehkým úsměvem.

Artur se na okamžik mírně začervenal, než souhlasně sklonil hlavu a lehce přikývl. „Ano, no, nicméně nejsem blázen. Tedy alespoň si to nemyslím. Jsem snad blázen?“

„Chápete, proč s vámi o tom mluvím, Arture?“ zeptal se Kingsley tiše a vážně zvedl obočí.

„Jsem jediný, kdo by si ji mohl převzít,“ odpověděl Artur s téměř sklíčenou rezignací ve tváři, když si pomalu povzdechl. „Všichni ostatní se jí odcizili buď proto, že je mudlorozená, nebo protože…“ Znovu zavrtěl hlavou. „No, vy to zřejmě víte… A chcete vědět, jestli to zvládnu.“

„Jestli to nezvládnete… řekněte mi to,“ prohlásil Pastorek a upřel na Artura tichý vědoucí pohled. „Vím, že je vaší snachou.“

„Jestli to neudělám, bude bez práce,“ připustil Artur trpce. „A Merlin ví, co to udělá se vztahem mezi ní a Ronem.“

„Proto potřebuji, abyste byl v této věci upřímný, Arture. Zvládnete to?“ Kingsley na něj při řeči upíral oči. „Protože jestli ne, není to vaše vina a ona si za to může sama.“

„Uf, zajímalo by mě, co by tomu řekl Harry, kdyby věděl, co všechno se děje.“ Artur si protřel obličej.

„Říkal, že mu není nic do toho, jak dělám svou práci, pokud se řídím skutečnými důvody a ne předsudky,“ odpověděl Kingsley. „A myslím, že byl trochu… naštvaný, když zjistil, jak dlouhodobě zneužívá jeho jméno k tomu, aby prosadila své cíle.“

„A on doteď nic nevěděl? Pokaždé se o tom přece píše v novinách…“ Artur nevěřícně zavrtěl hlavou a zíral na Kingsleyho s doširoka otevřenýma očima.

„Když uvážíme jeho zkušenosti s tiskem?“ opáčil Kingsley. „Nejspíš to všechno prostě ignoroval nebo odepsal jako hloupost.“

„To je pravda.“ Artur se zatvářil a pomalu zavrtěl hlavou. „Ale bylo nutné ho s tím seznamovat?“

„Vzhledem k tomu, jak bezostyšně vaše snacha používá jeho jméno ve svých tiskových zprávách?“ Kingsley se zamračil a tvář mu znovu potemněla. „V jejích neautorizovaných tiskových zprávách, abych dodal…“

„Musel jste,“ dokončil Artur, než na okamžik zaváhal. „Jak se mu daří? Molly a já jsme o něm už dlouho skoro nic neslyšeli… od té doby, co se to s Ginny rozpadlo…“

„To byl poněkud… výbušný incident.“ Ministr souhlasně přikývl, když si vzpomněl na svatbu a na následné novinové titulky. „Zdá se, že se její povaha za ta léta příliš nezlepšila.“

„Ano, no, chtěl jsem si o tom s ostatními promluvit, ale George a Angelina blokují krb, aby se vyhnuli jednání s Molly, a té už se podařilo dohnat Ginny k tomu, aby vypnula vlastní krb.“ Artur sebou trhl a povzdechl si. „Vážně… Nevím, co to do těch dvou vjelo.“

„Tak to byste asi neměl dělat ukvapené závěry,“ pousmál se Kingsley. „I když jsem slyšel, že fanklub vaší dcery reagoval ne zrovna… příjemně.“

„Ach, Merline, nepřipomínejte mi to.“ Artur zavrtěl hlavou a pochmurně se zasmál. Pak jeho tvář zvážněla. „Musím to s ní alespoň zkusit. Pokud se mi to nepodaří…“

„Jasně.“ Kingsley přikývl, načež s rozmachem podepsal jeden konkrétní formulář a podal ho Arturovi. „Jen nezapomeňte, že pokud to bude nezvládnutelné, pořád na vás čeká ten druhý formulář.“

„Doufejme, že k tomu nedojde,“ odpověděl Artur s rezignovaným povzdechem.

„Doufejme,“ souhlasně přikývl Kingsley.

ooOOoo

Bylo to někdy později večer, když Artur tiše prošel dveřmi Doupěte a s povzdechem se rozhlédl kolem sebe. V posledních letech bylo v domě až příliš ticho. Prázdnota bez neustálých zvuků pobíhajících dětí.

„Molly, jsem doma.“

„Ach, jsi dneska doma dřív! V kanceláři to šlo dobře?“ Molly s vlasy o něco šedivějšími a tváří poznamenanou několika vráskami navíc se s úsměvem přihrnula z kuchyně. „Běž se posadit, ještě nejsem s večeří úplně hotová, ale…“

„Molly, lásko… Musíme si promluvit,“ pronesl Artur s jakousi únavou v hlase. „A můžu upřímně říct, že ne, v kanceláři to nešlo dobře.“

„Ach… ach bože.“ Molly se při pohledu na manžela rozšířily oči. „Nevyhodili tě, že ne? Po tom všem, co jsi pro ně udělal? Po všech těch letech? Och, až se mi dostanou do rukou! Okamžitě zavolám krbem Hermioně! Tohle přece nedopustíme…“

„Nejde o mě, Molly,“ přerušil ji Artur rychle a poplácal ji po ruce. „Moje práce je v pořádku. Není se čeho bát.“

„Tak co, Ron? Ale vždyť se mu tak daří!“ Molly se rozšířily oči, jak náhle zvedla ruce ke rtům. „Ach, chudáček můj! Nemůžu uvěřit, že mu to udělali!“

„Ron je taky v pořádku, drahá,“ vložil se do toho Artur s lehkým podrážděným povzdechem. „Tak jako všechny naše děti, pokud vím.“

„Hm, tak to jsi toho slyšel víc než já. George a Angelina nám pořád blokují krb, a když se dostanu na míň než deset metrů od obchodu, je najednou zavřeno.“ Molly se mírně zamračila, zkřížila ruce na prsou a s povzdechem zavrtěla hlavou. „A Bill je tak soustředěný na svoji ženu…. Díky Merlinovi za Rona a Hermionu.“

Artur se dlouze a pomalu nadechl. „Molly, posaď se. Jak jsem řekl, musíme si promluvit.“

„Ale, večeře…“ okamžitě začala protestovat. „A opravdu, už jsi říkal, že s tebou ani s Ronem není nic v nepořádku, takže…“

„Molly. Sedni si.“ Nezvyklá pevnost v jeho hlase ji přiměla, aby se neochotně posadila a nervózně sledovala svého manžela.

„Arture, už mi zase začínáš dělat starosti.“

„Molly, vím, že jsi byla pyšná na to, jak se Hermioně daří…“

„Ano, je tak vážená! Všichni k ní vzhlížejí…“ Molly se na okamžik zářivě usmála, než jí úsměv rychle zmizel, když viděla, jak se tváří. „Co…? Stalo se něco s Hermionou? Ale ona je ta dobrá!“

„Molly, Hermiona nebyla zrovna… přátelská k lidem na ministerstvu.“ Artur svou ženu tiše pozoroval a potom se pomalu a zhluboka nadechl. „Ve skutečnosti… si udělala nepřátele z…“

„Samozřejmě, že si udělala nějaké nepřátele!“ Molly se na manžela téměř zamračila. „Chce změnit věci, které ti fanatičtí bastardi…“

„To nejsou ti, o kterých mluvím, lásko,“ přerušil ji Artur obratem. „Mluvím o vedoucích oddělení a členech Starostolce, kteří už na těch cílech pracují. To jsou ti, ze kterých si dělá nepřátele.“

„No, zřejmě to s tou snahou něco změnit nemysleli moc vážně, když si z té milé sladké dívky udělali nepřítele.“ Molly si tiše odfrkla a vzdorovitě zvedla hlavu.

„Molly, ty mi nerozumíš.“ Pomalu a zhluboka se nadechl, když odolal nutkání natáhnout ruku a sevřít si kořen nosu. „Ta holka odmítá naslouchat lidem a prosazuje věci příliš rychle.“

„To je dobře! Je nejvyšší čas, aby se to změnilo!“

„Ne, Molly. To je špatně,“ opravil ji Artur. „Ona nepokládá základy pro to, aby se něco změnilo. Nemáme infrastrukturu, peníze ani lidi, abychom ty změny provedli takhle rychle. Tak, jak to jde, se v lepším případě nikdy nepodaří je prosadit, v horším případě se celý systém tak rozmělní, že se prostě zhroutíme.“

„Upřímně, Arture, Hermiona by nikdy…“ okamžitě začala protestovat Molly. „A kdyby na tom, co dělá, bylo něco špatného, lidé by…“

„Ona to dělá, Molly. A kdyby se při každé příležitosti neoháněla Harryho jménem, tak by jí to tak dlouho nevycházelo!“ Do Arturova hlasu se vloudila jiskřička hněvu. „Kdyby toho přátelství nezneužívala, aby dosáhla svého, nebylo by to tak zlé!“

„To přeháníš, Arture!“ Molly zavrtěla hlavou a nevěřícně se na manžela zadívala. „Hermiona by nikdy neudělala něco tak, tak… zmijozelského, aby takhle využila jejich přátelství!“

„Ale ona právě to udělala,“ potvrdil Artur a zavrtěl hlavou. „Dnes jsem si s Kingsleym opravdu dlouho povídal. A nelíbilo se mi, co mi chtěl říct.“

„Možná, že…“ V jejím hlase byl náznak zoufalství, když pohlédla na svého manžela s téměř ztraceným výrazem vepsaným do tváře.

„Kingsley už o tom s Harrym mluvil,“ prohlásil Artur prostě. „Harry zřejmě nevěděl, co Hermiona dělá, a neschvaluje to.“

„Ale… ale…“ V Mollyiných očích se začaly lesknout slzy. „Když ji vyhodí, zničí ji to!“

„Nevyhodí ji.“ Artur pomalu zavrtěl hlavou. „Dostává ještě jednu šanci, a to pod jediným vedoucím oddělení, který ji ještě chce. Bude jen degradována. Docela významně.“

„Aha… Ale bude pod kým?“ zeptala se otupěle.

„No přece pode mnou.“

„Aha. Tak to je… dobře.“ Molly pokývala hlavou ve snaze pochopit, co jí bylo řečeno.

„Molly, ale nesmíš o tom říct Hermioně, Ronovi ani nikomu jinému. Ne, dokud to zítra nebude hotové.“

„Ale jak jim to můžu neříct! Hermiona je prakticky naše dcera!“ protestovala Molly, když se poněkud vytrhla z šoku.

„Tím, že si vzpomeneš, že potřebují občas upadnout, aby nečekali, že je vždycky chytíme,“ odpověděl jemně a vzal ji za ruku. „Vím, že to bude těžké, lásko, ale ona to potřebuje. Jinak… Jinak by to s ní mohlo dopadnout špatně.“

„Jsi… jsi si tím jistý?“ zeptala se Molly s jistou dávkou nejistoty v hlase. „Chci říct, ona je…“

„Ano, Molly, jsem si jistý,“ potvrdil Artur a jemně stiskl manželčinu ruku. „Takže, co takhle večeře?“

„Aha… Aha! Správně, večeře!“ Kývla hlavou a téměř omámeně vstala. „Za chvíli ji přinesu.“

„Báječné, hodilo by se mi trochu tvé skvělé kuchyně, abych si zvedl náladu.“

Molly se otočila a napůl omámená se vrátila do kuchyně, ztracená v manželových slovech.