Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 16.

„Chtěl jste mě vidět, pane ministře?“ V Hermionině hlase zazněla naděje a respekt, když opatrně postávala u dveří do jeho kanceláře.

„Ano, paní Weasleyová. Pojďte dál a posaďte se.“ Ten tón byl všechno, jen ne zvoucí, a Hermiona najednou cítila, jak se její sebevědomí trochu vytrácí.

„Děje se něco, Kingsley?“ Chvění té náhlé nervozity v jejím hlase nijak nerozhýbalo tvrdou, netečnou tvář.

„Ano.“ Prostá přímočarost jeho tónu ji na okamžik zmátla, když se usadil dopředu a lokty se opřel o stůl. „Víte, kolikrát s vámi mluvili vyšší úředníci ministerstva, včetně mě, o tom, že vaše chování a jednání neodpovídá cílům, které jste si vytkla?“

„No, já…“ zamumlala, náhle zmatená, když na muže vykuleně zamrkala.

„Několik případů z nedávna mě napadá, alespoň těch zdokumentovaných,“ odpověděl jí Kingsley a jeho oči se do ní neochvějně vpíjely. „A víte, kolikrát jste věnovala pozornost těm mnohem, mnohem zkušenějším a v mnoha případech i znalejším úředníkům?“

„Neměli zájem mi pomáhat, chtěli zastavit pokrok!“ okamžitě prohlásila Hermiona a oči jí zasvítily. „Chtěli, abychom se drželi té hloupé čistokrevné smrtijedí…“

„Hermiono, chcete říct, že se i já snažím následovat ty ideály?“ Náznak lehkého ostří v hlase ji na okamžik vyděsil, než jí ztvrdly oči.

„Myslím, že oněm úředníkům nasloucháte až příliš, když byste měl být chytřejší!“ Na to prohlášení ani nezamrkal a dál na ni nehnutě hleděl. „Máme povinnost a závazek, abychom…“

„Naší povinností a závazkem je zajistit, abychom skutečně mohli prosadit a financovat…“ skočil jí do řeči Pastorek a potlačil nutkání na ni zavrčet.

„Máme povinnost a závazek,“ přerušila jej s vyzývavým pohledem a tónem, jako by hovořila k hloupému dítěti, „… zajistit, aby naše společnost byla…“

„Protože jste se zjevně nenaučila, jak se chovat, když s někým vedete rozhovor, a místo toho máte v úmyslu snažit se neurvale zajistit, aby bylo po vašem, řeknu to jednoduše,“ vmísil se znovu do hovoru Kingsley, když se náhle postavil a zamračil se na ni. Konečně jeho slova zaregistrovala a zrudla. „Už nejste součástí OUKZ. Tímto jste byla přeřazena do oddělení pro záležitosti mudlů. Hlaste se u ředitele Weasleyho na svém novém místě a pozici.“

„To mi nemůžete udělat!“ Hermiona se konečně znovu vzepřela. „To si nenechám líbit! Já…!“

„Jestli se pokusíte o další neoprávněné tiskové prohlášení, jak je vaším zvykem, paní Weasleyová, mohu vám zaručit, že toho budete litovat,“ prohlásil ministr stejným chladným tónem.

„Uvidíte! Harry si to nenechá líbit! Takhle se mnou nemůžete jednat! Tohle je diskriminace mudlorozených!“

„Ne, jen konečně dělám svou práci a zasahuji, když jsem měl zasáhnout už před lety. Překročila jste hranici, a to opakovaně. A teď vypadněte, než se rozhodnu vás propustit z ministerstva úplně.“

„Jestli si myslíte…“

„Ven!“ Čirá síla toho slova Hermionu přiměla k tomu, že sebou trhla a v pulsu magie byla náhle zvednuta a vyhozena z kanceláře a dveře za ní zabouchly.

Když dopadla pevně na zadek, tiše zavrčela a s ohněm v očích se zadívala na dveře. „Tohle ještě neskončilo!“

ooOOoo

„Rone!“ Hněv a zoufalství v hlase jeho ženy přiměly Rona zamrkat, když vzhlédl od stolu a spatřil její rudý obličej a po tvářích se kutálející slzy.

„Hermiono? Co se děje?“ Zmatený Ron okamžitě vstal a přistoupil k ní. „Jsi v pořádku?“

„Samozřejmě, že nejsem v pořádku!“ V jejím tónu se objevil záblesk hněvu, když ho pevně chytila a přitiskla k sobě. „Já… ten… ten ministerský bastard! On… on…“

„Kingsley…?“ Ron chvíli naprosto zmateně zíral, jak se snažil pochopit, co Hermiona říká. „Co udělal?“

„On… On má tu drzost mě sesadit!“ prohlásila Hermiona, v očích se jí stále leskly slzy, lehce se zachvěla a sesunula se na židli před manželovým stolem. „Já… já jsem přeložena z OUKZ! Dává mě do oddělení pro mudlovské záležitosti!“

„Tátovo oddělení?“ Ron si v duchu pomalu zpracovával, co věděl o ministrovi, co věděl o Hermioně a o různých diskrétních rozhovorech, které s ním vedli různí lidé, a pak sebou trhl. „Proč by…?“

„Protože je stejný jako všichni ti čistokrevní fanatici!“ vyhrkla Hermiona a zamračila se.

„Hermiono, no tak, tohle je Pastorek!“ Ron zvedl ruce a zavrtěl hlavou. „Víš přece, že to není čistokrevný rasista!“

„Ha! Je stejný jako všichni ostatní! Snaží se zadržet pokrok! Snaží se mi zabránit, abych něco změnila!“ Hermiona prudce zavrtěla hlavou. „Snaží se nám zabránit v nastolení spravedlnosti a rovnosti a…“

„Hermiono, možná mají pravdu,“ promluvil Ron opatrně a pokusil se setkat s očima své ženy, aby rychle ucukl při zuřivém pohledu, který na něj vyslala. „Příliš tlačíš na pilu… Nemyslíš, že věci trochu, však víš… uspěcháváš?“

„Nemám čas čekat, než si svým tempem vytáhnou hlavu ze zadku!“ Hermiona zavrtěla hlavou a v očích měla stále ještě slzy. „Je toho prostě tolik špatně! Tolik toho musím napravit!“

„Hermiono, potřebuješ pomoc, abys to všechno zvládla, sama to nemůžeš dokázat…“ Ron se konejšivě natáhl a jemně ji vzal za ruku.

„Kdo to říká?“ vystřelila zpátky. „Ještě v Bradavicích jste to byli ty a Harry, kdo…“

„Tohle ale nejsou Bradavice, Hermiono,“ přerušil ji a vysloužil si od své ženy vzteklý pohled. „Tohle není škola. A tady to nefunguje stejně. Všechny ty knihy a učení…“

„Přijdu za tebou v slzách, skoro se hroutím, a ty se ke mně takhle chováš? Ke své ženě!?“ zasyčela Hermiona zlostně, zatímco jí oči hořely novým vztekem. „Ty se stavíš na jejich stranu?“

„Žádní ‚oni‘ neexistují, Hermiono,“ oponoval Ron s unaveným povzdechem. „Je tu jen spousta lidí s mnoha palci, na které jsi šlápla. Spousta lidí, kteří se s tebou chtěli přátelit a pomáhat ti, aby se věci daly do pohybu, a ty ses jim odcizila.“

„Ronalde Weasley! Jak se opovažuješ!“ Sykot rozhořčení, který opustil její rty, ho přiměl znovu sebou cuknout, než otevřel ústa, aby odpověděl, jen aby byl přerušen. „Myslela jsem… Myslela jsem, že právě ty to pochopíš! A ty se stavíš na stranu těch čistokrevných fanatiků místo své vlastní ženy!“

A než stačil plně odpovědět, Hermiona se postavila a se vzteklým dupotem odkráčela pryč. Chvíli tam seděl a zíral na místo, kde byla ještě před chvílí, a pak na její vzdalující se záda. Pak se s lehkým povzdechem sesunul a protřel si spánky.

„No, mohlo to dopadnout zatraceně líp.“

ooOOoo

Hermiona kráčela bezcílně chodbou, ztracená a nejistá, protože cítila, jak její mysl bojuje s náhlým zhroucením světa. Všechno se bortilo, a to tak rychle, že si nebyla jistá, co má dělat. Proč ji prostě nemohli nechat, aby věci zlepšila? To přece dělala!

Pomalu, zhluboka vydechla a nervózně se kousala do spodního rtu, zatímco bezprizorně bloudila po ministerstvu. Muselo existovat něco, co by mohla udělat. Nějak to napravit. Mohla napravit cokoli, jen musela zjistit, co potřebuje vědět.

Přesto cítila, jak ji vzadu v mysli hlodá chvění pochybností, a nechtěně slyšela, jak jí zrádné myšlenky začínají našeptávat: co když měli pravdu? Co když na všechno příliš rychle tlačí? Co když by měla poslouchat ostatním?

Ne.

Ta jediná myšlenka jí pomohla narovnat ramena a podél páteře ucítila neohebnou tyč. Tohle dělala, když byla holka, dítě. Vkládala slepou důvěru v ostatní, v lidi nad ní, v lidi s většími ‚zkušenostmi‘, a podívejte se, kam ji to dovedlo. Věci s Harrym jí ukázaly, že lidem u moci se prostě nedá věřit, že udělají to, co mají. Že se jim nedá věřit.

Neustále se na ni vše valilo, a stejně jako když ji dříve potřeboval Harry, teď kouzelnický svět spoléhal na to, že to ona vše zachrání. Takže Harry usoudil, že svou část už splnil? Fajn, ona se chopí toho, co nechal za sebou, a udělá jeho práci stejně dobře jako tu svou!

Nebylo to tak, že by předtím nenesla břemeno svého přítele. Nemohla o sobě teď začít pochybovat. To si vůdce nemůže dovolit a ona hodlala vést kouzelnický svět kupředu, ať se děje, co se děje.

Přesto ji ta vtíravá myšlenka v hloubi duše sžírala. Možná by si o tom všem měla promluvit s Harrym. To by přece nemohlo uškodit, ne?

Ne.

Znovu tu jednoduchou myšlenku, která se jí vkrádala do mysli, potlačila. Harry jí řekl, že se nechce účastnit revoluce. Svou část už prý udělal.

To nejjednodušší už udělal.

Byla to hořká myšlenka, ale naprosto pravdivá. Zničit Voldemorta, zastavit Smrtijedy, to byla ta snadná část. Koneckonců to byli jen lidé. Strašlivě pomýlení a v některých případech spíše zlí lidé, které bylo třeba zastavit. A lidi bylo ve srovnání s myšlenkami poměrně snadné zastavit. Dokonce i Páni zla bledli proti snaze změnit staletí hluboce zakořeněné postoje a myšlenky.

Takže Harry ji opustil, fajn, s tím se vyrovná. Nejdřív kvůli Ginny cestoval po světě a dělal merlinví co. Pak už se jen náhodně objevoval tu a tam, nikdy nezavolal dopředu, nikdy si nic nenaplánoval. Vždycky chtěl, aby všeho nechali a dohonili staré časy.

Už nebyli v Bradavicích! Nemohli jen tak porušit pečlivě sestavený rozvrh! Měli k dispozici jen omezené množství času a dokonce i obědy měli většinou nacpané. Co na tom, že se už léta pořádně nesešli, vždyť byli v kontaktu!

Na okamžik ji sevřela vina. Byla tu pro něj, ať se dělo cokoli. Proč prostě nemohl přistoupit na to, co plánovala, a být tu pro ni zase on? To nebylo fér!

Poté, co si ještě jednou povzdechla, pokrčila rameny. Ne, život nebyl fér. Prostě půjde dál, jak nejlépe umí. Harry vždycky souhlasil s tím, že má pravdu v čemkoli, o co se snaží, čeho se snaží dosáhnout. Podporoval by ji, ať by se dělo cokoli, stejně jako ona vždycky podporovala jeho.

Krátce se zamyslela, jestli by si s ním o tom neměla jít promluvit. Jestli by mu neměla říct, co se děje. Pak tu myšlenku stejně rychle zase zahnala. Harry řekl, že se nechce na politice nijak podílet, takže to respektovala. Prostě to vyřeší sama. Znovu.

„Přišla jste si uklidit stůl, paní Weasleyová?“ Do jejího přemítání se vmísil téměř podlézavý, povědomý hlas, když se ke svému překvapení ocitla zpátky ve své kanceláři. Ne, ne ve své kanceláři, ve své bývalé kanceláři.

S očima zúženýma do štěrbinek se zaměřila na postavu Theodora Notta, který lehce nesl jakousi krabici směrem dovnitř. „Co chcete. Pane Notte?“

„Já? Nic, vůbec nic.“ Nott se tiše usmál a samolibě se na ni zadíval. „Mám nějaké věci, které musím přestěhovat do kanceláře.“

„Co… že?“ To slovo pomalu zasyčela po jednotlivých slabikách a cítila, jak jí v žilách začíná znovu stoupat vztek.

„Myslel jsem, že jsem se vyjádřil dost jasně, paní Weasleyová.“ Samolibý úšklebek na jeho rtech ji málem přiměl vytáhnout hůlku a vyslat na něj pár těch nejodpornějších kleteb, jaké by ji jen napadly. „Bylo mi oznámeno, že tuto kancelář už nebudete potřebovat kvůli svému přeložení, no a…“ pokrčil rádoby bezmocně rameny a téměř klidně se na ni usmál. „Víte, jak to chodí.“

Chvíli na něj zírala naprosto neschopná slova s otevřenými ústy, než je s naštvaným cvaknutím zavřela. „Ty? Dávají mé místo čistokrevnému fanatikovi, jako jsi ty?“

„Jsem konzervativec, má drahá paní Weasleyová. Prostě se snažím zachovat způsob života, který jsme si užívali po staletí,“ opáčil Nott nevýrazně a ohlédl se po ní s téměř tázavým pohledem. „Sotva jsem fanatik, jak se o mně vyjadřujete.“

„Tohle… Ne, tohle nemůžou udělat,“ prohlásila Hermiona s temně planoucíma očima. Prsty pevně sevřela zpátky do dlaní a pak se sykavě nadechla. „Nenechám je to udělat. Slyšíš mě? Nedovolím, aby mi to udělali.“

S tím se otočila a odcházela pryč, zatímco Nott se znovu ušklíbl a promluvil směrem k jejím vzdalujícím se zádům. „Nebojte se, paní Weasleyová, postarám se, aby vaše věci byly uloženy u vašeho nového stolu!“

„Chci vůbec vědět, co si myslíte, že děláte, Notte?“ ozval se Percy Weasley, který jako by se najednou zjevil za mladším mužem.

„Ach, pane Weasley!“ Nott bojoval s nutkáním nadskočit a na muže se klidně usmál. „Právě jsem dokončoval stěhování vašich věcí do vaší nové kanceláře. A protože se objevila paní Weasleyová, řekl jsem jí, že se postarám, aby její věci byly umístěny u jejího nového stolu.“

„Aha.“ Percy přimhouřil oči. „Musím vám snad připomínat, proč jste byl svěřen pod mé… vedení, Notte?“

Theodor okamžitě ztuhl na místě a téměř začal na muže vrčet, než mu stejně rychle poklesla ramena a hlava se pokorně sklonila. „Ne, pane.“

„Dobře. Pak vám doporučuji, abyste se poučil z chyb svých předchůdců,“ prohlásil Percy prostě. „A děkuji vám, že jste odvedl tak dobrou práci při přesouvání věcí; je potěšující pracovat s někým, kdo se tak rád uplatní.“

Nott se jen se trochu zamračil, jak se snažil přijít na to, co přesně má říct, než se spokojil s prostým přikývnutím a se zpožděním znovu pohlédl na nyní prázdnou chodbu, kterou zmizela Hermiona. Nato pokračoval ve stěhování šéfových věcí do jeho nové kanceláře.

ooOOoo

„Děkuji vám všem, že jste přišli.“ Hermiona byla viditelně podrážděná, když se dívala na skupinu známých tváří, zatímco se snažila získat zpět jistou míru klidu. „Vím, že to bylo narychlo, ale…“

„Víme, že kdykoli máte něco na srdci, paní Weasleyová, je to důležité,“ promluvila rozzářená známá tvář patřící dychtivému mladému reportérovi z dřívějška.

Po místnosti se rozléhalo různé mručení doprovázené nevrlým souhlasným přikyvováním od různých dalších reportérů, než jeden s neutrálním výrazem nabídl jednoduchou otázku. „Má to něco společného s vaším nedávným přeložením z odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů do odboru pro mudlovské záležitosti pod vaším tchánem?“

Hermiona se jasně začervenala, když se pomalý nával rozpaků smísil se zábleskem hněvu, a otočila hlavu, aby se na muže podívala. „Ve skutečnosti ano.“

„Aha, takže se nyní soustředíte na práci na zlepšení vztahů mezi kouzelnickým a mudlovským světem?“ ozval se rychle horlivý reportér a oči mu zářily. „To je tak vznešený cíl, paní Weasleyová!“

Při tom se mírně zarazila. Byla to upřímná připomínka a věci se skutečně potřebovaly zlepšit, nešlo však o její aktuální plán. „Bohužel, ne, to se nedělo. Měla jsem samozřejmě v plánu časem přejít k tomuto problému, nicméně jsem měla ještě mnoho, mnoho podnětů, které jsem musela nejdříve vyřešit v jiných oblastech.“

„Tak proč ten přesun?“ Hermiona si nebyla jistá, kdo se zeptal, a rychlý pohled na skupinu odhalil, že nikdo nenechal svoji tvář vybočit z naučené neutrality.

„Vskutku proč?“ Dlouze a přerývaně vydechla. „Zdá se, že se ministr rozhodl ustoupit tlaku zpátečnických čistokrevných rasistů, odvolal mě z mého úřadu a degradoval mě na práci v oddělení pro mudlovské záležitosti, aby mě umlčel a omezil můj vliv.“

„Proč to tedy byla skupina Blok za rovnost krve, která požadovala vaše odvolání?“ ozval se další hlas a zmlkl dřív, než ho mohla určit.

„Nemám ponětí, o čem to mluvíte,“ vystřelila Hermiona zamračeně zpátky. „Jediné, co mohu říct, je, že soudě podle osoby, která byla vybrána, aby mě nahradila, ministr očividně ustupuje tlaku bloku čistokrevné nadřazenosti.“

„Jak může ustupovat jmenováním vašeho švagra Percyho Weasleyho do vašeho předchozího úřadu?“

„Cože?“ Ta otázka ji tak vyvedla z míry, že se ani neobtěžovala pátrat po tom, kdo ji položil. „Ne! Mám na mysli Theodora Notta!“

„No, nějaký pan Nott pracuje pod ním, ale ten, kdo byl skutečně jmenován na vaše místo, je Percy Weasley,“ prozradil tentýž hlas, ale stejně se nedokázala přimět k tomu, aby ho identifikovala, jak v duchu klopýtala o novou informaci.

„Já… Ať už se tu děje cokoli, bude to zastaveno!“ prohlásila pevně, zatímco bojovala s náhlým, bobtnajícím návalem paniky. „Snaží se mě zdiskreditovat! To si nenechám líbit! Tohle přestane!“ Odmlka, než ji ovládlo zoufalství a reflexivně zvolala: „Harry to nestrpí!“

„Opravdu? Já to nestrpím?“ vznesl se nad místnost klamně klidný hlas. A jakmile se všechny oči otočily, spatřily postavu jistého Harryho Pottera, ruce zkřížené na hrudi, jediné obočí povytažené v neutrálním očekávání.

„H-Harry?“ Hermiona na okamžik šokovaně zamrkala, než se její tvář okamžitě rozjasnila a široce se usmála. „Harry! Děje se něco strašného! Všichni ti lidé… se mě snaží zastavit! Všechnu tu práci, kterou jsem dělala! A donutili ministra, aby se vzdal!“

„Hm, takhle mi to Kingsley neřekl,“ oponoval tiše Harry, když upřel oči na ženu, která byla po léta jeho nejlepší kamarádkou, jedinou, která ho podporovala, ať se dělo cokoli, a zavrtěl hlavou. „Víš, Kingsley, na rozdíl od jisté mé kamarádky, za mnou skutečně přišel, aby si o věcech promluvil.“

„Harry, cože?“ Ozubená kola v Hermionině mysli se náhle zastavila.

„Kingsley, víš, ten ministr? Ten, kterého známe asi od patnácti let? Ten, po jehož boku jsme bojovali? Ten, který nás varoval před Smrtijedy, kteří přišli na Billovu a Fleuřinu svatbu?“ Harry na Hermionu jen mírně povytáhl obočí, zatímco pomalu konstatoval fakta. „Víš, o kom mluvím, že ano, Hermiono?“

„Já… Ano….“ dostala ze sebe a stále na něj zírala, vypadajíc téměř jako ryba na suchu.

„No, požádal mě, abych ho navštívil. Poslal mi sovu a všechno, domluvil mi schůzku, dokonce mi řekl, že by mi mohl vybrat jiný čas, kdybych měl moc práce.“ Harry se na chvíli odmlčel, protože mu do hlasu pronikl nepatrný vztek. „Víš, na rozdíl od kamarádky, se kterou se už tři roky snažím zajít na obyčejný oběd a která si nikdy nedokázala udělat čas, aby mi nabídla schůzku na jindy, nebo mi řekla, kdy bude mít čas.“

„Znamená to, že paní Weasleyová ve skutečnosti neměla vaši podporu pro své zákony?“ ozval se náhle hlas, v němž byl cítit hlad.

„Mluvil jsem s někým z vás?“ vystřelil Harry zpátky, když se jeho oči zadívaly na skupinu novinářů. „Ale jednu informaci vám rád poskytnu. Čas, kdy tisk nekontrolovatelně manipuloval s mým jménem, skončil. Už mě nebaví číst všechny ty hloupé, nesmyslné a upřímně řečeno ponižující články o mých údajných činech. Můj advokát se o to postará.“

Když celá skupinka mimo neuvěřitelně zmateného mladého reportéra zbledla do barvy popela, Hermiona se pokusila promluvit. „Ale ty jsi… říkal jsi…“

„Řekl jsem, že s politikou nechci mít nic společného. Nic společného se změnou světa. Už ne. Ne, že máš volnou ruku v tom, abys moje jméno používala, jak se ti zachce, abys prosadila, co chceš, aniž bys poslouchala kohokoli jiného.“ Harry zavrtěl hlavou a zadíval se na Hermionu. „Ale takhle jsi to prostě nemohla nechat, že ne?“

„Ale… Ale…“ Zírala na něj a chvíli naprázdno otevírala ústa, než se sebrala. „Ale ty jsi mě opustil! Prostě jsi utekl do světa, aniž by ses o cokoli zatraceně staral! Měl jsi…“

„Opustil jsem tebe?“ Harry na ni nevěřícně zíral, než pomalu zavrtěl hlavou. „Snažil jsem se, snažil jsem se žít normální život s Ginny. Pamatuješ si na ni, že? To ona musela pořád všude lítat. Jeden z důvodů, proč jsme se rozešli, vzpomínáš?“

„Nechal jsi mě uklízet nepořádek, který jsi nadělal ty! Jako vždycky,“ zavrčela nakonec Hermiona.

„Nepořádek, který jsem udělal já?“ Harry si odfrkl a zavrtěl hlavou. „Ten nepořádek tu byl, ještě než jsem se zatraceně narodil, Hermiono. Jediné, co jsem, sakra, udělal, bylo, že jsem zastavil jednoho šílence a jeho skupinu zločinců, kteří jen využili už existující binec. Ty ses prostě nedokázala smířit s tím, že už tě nechci slepě následovat.“

„Já nikdy…!“

„Říkej tomu, jak chceš, Hermiono,“ přerušil ji. „Ale odteď, když budeš chtít něco zařídit, budeš to dělat bez výhody použití mého jména.“ Na okamžik se odmlčel, a pak si tiše povzdechl. „A Kingsley se ti snaží pomoct. Měl tě prostě vyhodit, když jsi opakovaně odmítala poslouchat jeho nebo kohokoli jiného. Místo toho ti dal další šanci. Doporučuji ti, abys ji dobře využila.“

S těmito slovy se otočil k odchodu, aby se zastavil, když se ozval hlas mladého reportéra. „Pane Pottere! Znamená to, že nepodporujete návrhy zákonů, které paní Weasleyová předložila?“

Harry se v tu chvíli zarazil, pak otočil hlavu a chvíli si vážně se tvářícího chlapce prohlížel. „Myslel jsem, že jsem vám, zatraceným novinářům, řekl jasně, abyste mi přestali vkládat slova do úst.“

Když se chlapec okamžitě scvrkl jako zpráskané štěně, povzdechl si a zavrtěl hlavou. „Ty nápady, pokud vím, byly rozumné a chvályhodné. Problém byl v tom, že neposlouchala, co se jí lidé snažili říct. Snažila se postavit Bradavice, aniž by nejprve položila základy a stabilizovala půdu. Kdyby se obtěžovala naslouchat, skutečně naslouchat, pochopila by, že oni chtějí totéž co ona, ale usilují, aby to vydrželo.“

A pak se Harry znovu otočil a vykročil ven, nechávaje za sebou novináře, aby se nervózně dívali jeden na druhého a přemítali o jeho slovech, zatímco Hermiona mu v tlumeném šoku hleděla na záda.

ooOOoo

Harry si unaveně povzdechl a tázavě pohlédl na Pastorkovu asistentku, která mu rychle kývla zpátky a gestem ukázala na dveře do ministrovy kanceláře. Vděčně kývl, tiše vešel dovnitř, zavřel za sebou a dlouze, táhle si povzdechl.

„No, mohlo to dopadnout lépe.“ Harrymu mírně poklesla ramena. „Předpokládám, že jste slyšel všechno?“

„Byl jsem na to upozorněn, ano,“ přitakal Kingsley. „Ani jsem si neuvědomil, na kolik kuřích ok šlápla.“

„Tak zlé?“ Harry pomalu postoupil dopředu a usadil se na židli naproti ministrovu stolu.

„Jeden z veteránů bystrozorů, jeden z těch, se kterými jsem hrdě pracoval, mi o tom přišel vyprávět s úsměvem na tváři.“ Pastorek sebou cukl a zavrtěl hlavou. „Dal mi přístup a nahrávku a zase odešel, prakticky odhopkal.“

„Au.“ Harry zavrtěl hlavou. „A zase cítím pokušení jít a zalézt zpátky do láhve. Tam jsem aspoň nemusel řešit všechny tyhle zatracené sračky.“

„Jestli to pomůže, děkuji vám.“ Pastorek si povzdechl. „A upřímně doufám, že se vám k ní podařilo dostat. Nevím, jak dlouho ještě budu moci hasit požáry, které založila.“  Zavrtěl hlavou a neochotně přiznal: „A abych byl upřímný, po tom, co se stalo předtím… si nejsem jistý, jak moc chci ty požáry dál hasit.“

„Já vím, že se jí snažíte pomoct,“ souhlasně pokýval hlavou Harry. „Důvod, proč jste ministr. Já? Já bych se nejspíš přestal ovládat a začal bych po lidech házet kletby už dávno, dávno předtím.“

„Občas je to lákavé,“ připustil Kingsley. „A přiznávám, že mi tu a tam ujedou nervy, jako například dnes ráno s Hermionou.“

„No, vzhledem k tomu, jak jsem se vzteknul já, nejsem ten, kdo by měl soudit.“ Harry pokrčil rameny a dlouhou, dlouhou chvíli studoval muže před sebou. „Tak co teď?“

„Teď počkáme, jestli se zorientuje natolik, aby se aspoň na chvíli držela při zemi.“ Ministr se pomalu a zhluboka nadechl, než se opřel do křesla. „Potom už bude veškerý politický kapitál, který měla, pryč. Jestli se na to pokusí jít jako předtím… no, po tom všem jí to prostě vybouchne, a to dost spektakulárně, řekl bych.“

„Doufejme, že si vzpomene, že má zase používat ten svůj mozek.“ Harry zavrtěl hlavou a drsně si protřel obličej. „Takže jsem právě zničil život jednomu ze svých nejlepších přátel. Té, která při mně vždycky stála, i když mě všichni ostatní nechávali utopit, a ani se kvůli tomu necítím provinile. Co to o mně sakra vypovídá?“

„Vzhledem ke všemu? Jste jen člověk.“ Pastorek si povzdechl. „Harry, to ona se rozhodla stavět věci na falešném předpokladu. To ona nechtěla poslouchat. Vy jste udělal jediné – upozornil jste ji na to jako jediný člověk, který ji na to upozornit může.“

„Nepřipomínejte mi to.“ Harry si tiše odfrkl a s kyselým zkřivením rtů zavrtěl hlavou. „S touhle společností je něco zatraceně špatně, když tak horlivě hází všechno na takového pitomce, jako jsem já, který se ani nedokáže postarat sám o sebe.“

„Předpokládám, že pak nechcete žádnou práci?“ nabídl Kingsley s nadějí, podíval se přes stůl na Harryho, a pak se zamračil nad pohledem, který se mu vrátil. „Myslel jsem, že to bude vaše odpověď. Ale musel jsem se zeptat.“

„Prostě sakra ne, Kingsley.“ Harry znechuceně zavrtěl hlavou. „Podívejte, já chápu, jakou práci děláte. Chápu, jak je důležitá… A vím, že je to sobecké, opravdu, ale nechci s tím mít nic společného. Nikdy jsem s tím nechtěl mít nic společného. Kdybych vzal práci u vás… na tomhle ministerstvu, lidé by si prostě začali myslet, že jsem další, mladší Albus Brumbál. A oba víme, že nejsem.“

„V některých ohledech jste lepší než on,“ odpověděl Kingsley. „Brumbál, jakkoli byl skvělý člověk, nikdy nevěděl, kdy se přestat vměšovat. Nikdy nevěděl, jak skončit, nebo jak se spokojit s tím, co má. Vždycky chtěl víc.“

„Chtěl víc? To je zajímavý pohled na věc.“ Harry se na okamžik zamyslel. „Nikdy se nezdálo, že by chtěl něco víc než udělat svět lepším místem.“

„Přesně to mám na mysli,“ odpověděl Kingsley. „Nikdy se nespokojil jen s jednou pozicí. Musel se snažit dělat všechno sám. Nemohl mít jen jeden klobouk.“

„No, vzhledem k některým těm jeho kloboukům… a hábitům…“ nadhodil Harry s pomalým, mírně křivým úsměvem na rtech.

„Ach, já vím. Já vím,“ uchechtl se Kingsley. „Občas jsem si pohrával s představou, co by se stalo, kdyby Tonksová někdy získala jeho smysl pro módu.“

Harry se na chvíli zamyslel, lehce naklonil hlavu na stranu a pak se tiše zasmál. „Byla to Tonksová. Byla by v tom skvělá.“

Kingsley nabídl Harrymu jemný úsměv a přikývl. „Ano, byla by.“

ooOOoo

Ron zůstal stát na místě a zíral na ministrovy dveře, protože cítil, jak mu v žaludku pulzuje neklid, než otočil hlavu k Pastorkově asistentce. „Promiňte, madame, ale je pan ministr na chvíli k dispozici?“

„Momentálně ne, pane Weasley.“ V hlase, který mu odpověděl, se ozvala chladná neutralita a Ron rychle zvedl ruce v obraně.

„Hej! Nejsem tady, abych se hádal. Jen jsem si chtěl na chvilku promluvit a ujasnit si pár věcí.“ Zavrtěl hlavou, povzdechl si a ramena mu poklesla. „Hermiona má v hlavě šílenou myšlenku, že ji Kingsley sesadil, protože je mudlorozená.“

„Vzhledem k tomu, že považovala za vhodné přerušit ministra uprostřed toho, co jí říkal? Vzhledem k tomu, jak usoudila, že je přijatelný nápad začít ječet na ministra v jeho vlastní kanceláři?“ Asistentka kontrovala pohledem. „Má zatracené štěstí, že ji prostě neodvolal úplně. Kdybych to byla já…“

Ron sebou okamžitě trhl a chápavě pokýval hlavou. „Ano, Hermiona byla vždycky trochu temperamentní…“

„Všichni tři jsme byli trochu temperamentní, Rone,“ vmísil se do hovoru Harry, který v tu chvíli pomalu vycházel z ministrovy kanceláře. „Jen nás nastartovaly různé věci.“

„Harry…?“ Ron překvapeně zamrkal a s nechápavým výrazem ve tváři zíral na svého kamaráda. „Co tady děláš?“

„Jen jsem si promluvil s Kingsleym o tom, že někteří lidé používají mé jméno a podporu bez mého souhlasu,“ odpověděl Harry významně a upřel na Rona pohled. „Nevíš, kdo by to mohl být?“

Ron na okamžik otevřel ústa, jako by chtěl odpovědět, a pak je zavřel, jak se mu pomalu rozšířily oči šokem. „Ty… jsi věděl, že se chystá…?“

„Kingsley mi před týdnem poslal sovu s žádostí o schůzku. Sedli jsme si, promluvili si… a já se dozvěděl pár dost znepokojivých informací,“ vysvětloval Harry vyrovnaně a pohlédl na Rona. „Zeptal se mě, jestli bych zasáhl, kdyby Hermionu sesadil nebo vyhodil.“

Ron zamrkal, pak zamrkal znovu a zíral z Harryho na mlčícího ministra a zpátky. „Co… co?“

„Jaká by byla má reakce,“ upřesnil Harry. „A já jsem mu okamžitě položil velmi důležitou otázku. Co je mi do toho, abych mu říkal, jak má dělat svou práci? Dokud to dělá proto, že to dělat musí, a ne proto, že je mudlorozená, co je mi do toho?“

„No jo, ale… je to Hermiona!“ ozval se Ron. Pod ničivým pohledem kamaráda sebou trhl. „Já vím, že to s ní bylo v poslední době těžké…“

„Těžké? Rone, vždyť mě zatraceně využívá a vyhýbá se mi,“ zavrčel Harry a zamračil se na svého zrzavého přítele. „Od vaší svatby jsem vás dva viděl jen párkrát. Sakra, od té doby, co jsem se rozešel s Ginny, jsme spolu skoro nemluvili.“

„Myslel jsem, že se s tebou rozešla ona?“ zeptal se nechápavě Ron a zíral na svého přítele.

„Jasně, to teď říká lidem?“ Harry si odfrkl. „Už jsem toho měl dost. Tři roky. Tři roky jsem se snažil, aby to fungovalo, Rone. A byl jsem jediný, kdo se snažil. Ginny prostě pořád chtěla všechno, aniž by se o to musela sakra snažit.“

„Počkej, ty sám jsi tenkrát nebyl zrovna nevinný!“ skočil mu do řeči Ron. „Pořád naštvaný, na každého jsi štěkal!“

„A proč myslíš, že jsem byl takový?“ Harry mu oplatil pohledem. „A pak, když jsem se konečně chopil iniciativy a vymanil se z té zatracené idiocie, snažil jsem se zase trávit čas s přáteli, a co se stalo?“

„No, mrzí mě, že ne všichni můžeme být bohatí a slavní a žít  ze svých svěřeneckých fondů,“ vystřelil Ron zpátky. „Někteří z nás skutečně musí vykonávat onu věc, které se říká práce!“

„A přesto jsi měl dost času na to, abys vyrazil na Ginnyina utkání, když ti koupila zatracené lístky,“ oplatil mu Harry. „Já nedostanu ani oběd, ale ty půjdeš Ginny na zápasy ve famfrpálu.“

„To je něco jiného, ona je rodina!“ odpověděl Ron bez přemýšlení a vzápětí zbledl, když si nechal projít hlavou právě vyřčená slova. „Chci říct…“

„Ne, myslím, že jsi to vyjádřil dost jasně,“ zavrčel Harry na Rona, když se prudce protlačil kolem něj. „Víš, tím se všechno dokonale vysvětluje. Rozejdu se s tvou sestrou, a najednou, navzdory všemu, co jsme spolu prožili, navzdory tomu, že ty a Hermiona jste byli to nejbližší, co jsem za celý svůj život měl, najednou nejsem vítaný.“

„Harry, tak jsem to nemyslel!“ bránil se Ron s vytřeštěnýma očima.

„Nech si to. Nechci to slyšet.“ Harry se prostě otočil a Rona zcela ignoroval. „Kingsley, uvidíme se později. Jsem si jistý, že Teddy bude mít radost, až vás uvidí.“

„Určitě se zastavím, jakmile budu mít čas, Harry,“ souhlasil ministr a pak zůstal zticha, když Harry odešel z kanceláře. Jakmile byl Harry skutečně pryč, otočil se a nakrčil obočí na civícího Rona. „Vy opravdu rád šlapete vedle, že?“

„Já…! To jsem nechtěl!“ Ron se pod ministrovým přímým pohledem zavrtěl. „Já jen… On se tenkrát tak dlouho choval jako blbec. Snažili jsme se ho přimět, aby s námi něco podnikl, a on nás pokaždé kvůli Ginny odpálkoval. A po nějaké době se věci na ministerstvu daly do pohybu a…“

„A když se k vám vrátil, místo abyste ho přijali zpátky, tak jste ho ignorovali, stejně jako on ignoroval vás.“ Kingsley pomalu zavrtěl hlavou. „Takže oko za oko?“

„Jo-ne!“ Ztuhl a frustrovaně vydechl. „Já nevím! Já jen… Jak se to všechno seběhlo, tak se to zatraceně zkomplikovalo. Pak se Hermiona se svou zatracenou křížovou výpravou utrhla ze řetězu a já jsem měl plné ruce práce s hašením těch zatracených požárů a…“

„Já vím,“ prohlásil tiše Pastorek a protřel si spánky. „A bez urážky, Rone, ale moc vám to nejde. Musel jsem uhasit všechny ty požáry, které jste založil, když jste se snažil uhasit její požáry.“

„Ehm… promiňte?“ Ron se viditelně scvrkl. „Merline, já jsem pořád jenom zatraceně nepoužitelný babral, že jo?“

„Snažíte se,“ prohlásil Kingsley prostě, když položil Ronovi ruku na rameno a stiskl. „Jen… prosím, nesnažte se tak moc, ano?“

„Dobře.“ Ron si pomalu povzdechl. „Doufejme, že teď Hermiona nebude v situaci, kdy budu mít pocit, že se musím snažit.“

„Možná byste za ní měl jít. Po tom, jak dopadla její tisková konference… myslím, že by se jí někdo hodil,“ potřásl Kingsley hlavou.

„Počkejte, jaká tisková konference?“