Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 17.

Dafné pomalu a rozvážně usrkávala z jednoduchého, nezdobeného bílého porcelánového šálku, zatímco apaticky vyklenula obočí na lokál Děravého kotle a pak na svou poněkud ztrhaně vyhlížející sestru. „Copak… potíže, sestřičko?“

„Ale no tak, Dafné,“ zavrčela Astorie tiše nad vlastním šálkem čaje. „Ráda bych viděla, jak klidná budeš, až se budeš ty konečně vdávat.“

„Až?“ Dafné lehce zamrkala, když naklonila hlavu na stranu a téměř znuděně studovala svou sestru. „Spíš jestli, než až.“

„Cože, najednou plánuješ, že se staneš starou pannou?“ Astorie se na okamžik odmlčela, než se jí v očích vesele zablesklo jakýmsi škádlivým světlem. „Panečku, napadá mě někdo, kdo by mohl být zklamaný. Ach, no, jsem si jistá, že mu najdu někoho jiného.“

„Hm?“ Dafné, která si právě dopřávala další lahodný doušek čaje, vzhlédla a na sestru zamrkala. „O čem to mluvíš, Astorie?“

„No přece o jistém tmavovlasém hulvátovi, který měl tu drzost tě shodit na tvůj samolibý, nadřazený zadeček,“ usmála se Astorie na náhle zrůžovělou Dafné.

„Nechápu, co si myslíš, že by mi na tom… hulvátovi mělo připadat žádoucí.“ Dafné si pohrdavě odfrkla a pohlédla na svou mladší sestru. „Jestli neví, jak se chovat k dámě…“

„No, nevím, jak to má s dámami, ale rozhodně se zdá, že ví, jak se chovat k někomu, jako jsi ty,“ vložil se do hovoru nový hlas patřící ušklíbající se Ginny Weasleyové u vedlejšího stolu.

„Vážně, co to s těmi Weasleyovic ženskými je, že nevědí, kdy nemají do něčeho strkat nos?“ zeptala se Dafné své sestry, aniž by se na Ginny podívala. „Chci říct, že nejdřív je tu celý ten průšvih s ministerstvem…“

„Já vím.“ Astorie pokývala hlavou a vrhla na sestru vyčítavý pohled. „Nemusíš se ale chovat takhle, Dafné.“

„A není důvod, aby se tak chovala ona,“ vystřelila Dafné zpátky a protočila očima. „Zjevně se prostě nemůže nabažit toho, že leze lidem na nervy.“ Odmlčela se a pak se ohlédla na místo, kde Ginny lehce cukalo oko. „Ještě pořád zvoníš kravským zvoncem, když se přiblížíš příliš blízko k bratrovu obchodu?“

Lehký ruměnec na tvářích byl pro Dafné dost vypovídající. Poklepala si na ret a pak se podívala na sestru. „Půjdeme se podívat, co vymysleli někteří z těch hodných Weasleyových? Zjišťuji, že se potřebuju zasmát, místo abych se jen bavila tím, jak jsou někteří lidé ubozí.“

„Dafné,“ peskovala ji Astorie a podívala se sestře přímo do očí. „To stačí.“

„Ne, to nestačí,“ opáčila Dafné, opřela se a znovu se pomalu napila čaje. „A ty víš proč.“

„Ano, ano.“ Astorie si povzdechla a stiskla si kořen nosu. „Proč musíš být taková tvrdohlavá mrcha, Dafné?“

„Protože jsem?“ Dafné si lehce odfrkla a znovu si lokla čaje. „Jsem docela spokojená s tím, kdo jsem.“

„Proč někdo dobrovolně tráví čas s takovým studeným hadem, jako jsi ty, to nikdy nepochopím,“ vložila se do toho Ginny.

„Hm, možná proto, že vidím skutečný svět, a ne to, co bych chtěla?“ opáčila Dafné. „Možná proto, že nejsem malá sobecká čarodějka, která se ještě neobtěžovala dospět? Nebo možná proto, že nejsem prudérní holka, která se s oblibou snaží vodit muže za nos a dává jim jen sliby, které nikdy neplánuje splnit.“

„Nic takového nedělám, ty zatracená couro!“ zasyčela Ginny s přimhouřenýma očima, zatímco prsty zaryla do hrnku, který držela před sebou.

„Prosím tě, coura je někdo, kdo žije pro pozornost všech,“ Dafné protočila očima a ušklíbla se, „a kvůli každému si lehne na záda. Já? Já mám své standardy. Nechodím kolem a nechovám se jako koketa a nevzdychám, jako bych byla…“ Na chvíli se odmlčela.

„Dafné, dost, jen… prosím, dost,“ do hovoru se vmísila Astorie a znovu si stiskla kořen nosu. „Já vím, že tu ženskou nemáš ráda, ale zacházíš příliš daleko.“

„Astorie, drahá… Kdybych zacházela příliš daleko, dělala bych víc, než že bych tu holku nutila skřípat zuby a zlostí rudnout,“ odsekla Dafné zpátky. „Ničila bych ji kousek po kousku a celou tu dobu bych se spokojeně usmívala.“

„Jen to zkus, ty po břiše se plazící couro,“ zasyčela znovu Ginny, když se jí zablesklo v očích a ještě pevněji sevřela svůj hrnek.

„Fuj, přísahám, že jsi horší než pes, který si značkuje své území.“ Astorie si promnula tvář a hodila do sebe zbytek čaje poměrně nedůstojným douškem. „Odcházíme.“

„Ale…“ Dafné okamžitě zaprotestovala, když zvedla svůj šálek. „Ještě jsem nedopila čaj!“

„Dafné, odcházíme. Dřív než nás zatáhneš do zatracené bitky a odvedou nás bystrozorové,“ prohlásila Astorie pevně. „Ty možná nemáš výčitky svědomí, že strávíš čas pod zámkem, ale já si nemůžu dovolit ztracený čas.“

„Hm.“ Dafné si odfrkla, opřela se a zkřížila ruce na hrudi. „Musíš mi kazit zábavu, sestro?“

„Ano, musím,“ přitakala Astorie. „Teď dopij svůj čaj. Odcházíme.“

„Dobře, dobře.“ Dafné si povzdechla a téměř našpulila pusu, když zvedla šálek ke rtům a pak ho vyprázdnila podobně jako její sestra. „Ale jestli si myslíš, že to nechám být…“

„Do toho, hadí děvko,“ oplatila jí Ginny zasyčením, když se na ni zadívala stále zúženýma očima. „Kdykoli a kdekoli.“

„A ty ji přestaň povzbuzovat.“ Astorie rozčileně téměř rozhodila rukama. „Přísahám, jste jako dvě děti! Obě jste se narodily dřív než já! Chovejte se podle toho!“

Dafné si tiše odfrkla, než se spolu se sestrou postavila. „Ne všichni spěcháme, abychom dospěli, sestřičko.“ Pak vyzývavě pohlédla na Ginny, klidně, téměř královsky se otočila a cílevědomě vykročila ke vchodu do Příčné ulice.

„A vy jste zatracení blázni,“ zamumlala si Astorie pod nosem, Ginny si ostentativně nevšímala a následovala svou sestru.

ooOOoo

Ve vzduchu viselo ticho, zatímco Ron beze slova zíral přes stůl na zhroucenou a viditelně ztrhanou manželku. Na krátký okamžik otevřel ústa, jako by chtěl něco říct, cokoli, co by vyplnilo nepříjemné ticho, které mezi nimi panovalo. Jenže z něj nic nevypadlo.

Žádná slova, žádné myšlenky. Byla to temná, zející díra, kterou nevěděl, jak zaplnit. Nakonec po intenzivním vnitřním boji zavrtěl hlavou a odhodlaně se na ni zadíval. „Tohle musí přestat.“

„Co?“ Hermiona vzhlédla a zamrkala kalnýma, zarudlýma očima, pod nimiž natekly temné pytle. „Cože?“

„Nemůžeme tady pořád jen… no… zatraceně sedět.“ Ron si povzdechl a protřel si obličej. „Uf, a já nevím, co bychom měli dělat. Už bych měl, protože dřív jsem toho s lidmi sám dost pokazil.“

„Harry mě nenávidí,“ odpověděla Hermiona se svěšenými rameny. „Nenávidí mě. Po tom všem, čím jsme si prošli… mě nenávidí. Proč? Protože jsem zmínila jeho jméno v několika tiskových zprávách?“

„Několika?“ vložil se do toho Ron. „Hermiono, zmínila ses o něm a o tom, jak tě prakticky podporuje, kdykoliv jsi měla jednu z těch zatracených tiskovek.“

„Nedělala jsem to pokaždé…“ začala protestovat a v očích se jí okamžitě zablesklo.

„Ano, dělala a ty to víš,“ střelil po ní Ron napůl podrážděným pohledem a sesunul se na židli. „Věděl jsem, že je to špatně, ale neudělal jsem nic, abych ti v tom zabránil.“

„Tak proč jsi to neudělal? Proč jsi mě nezastavil, když jsi tedy už dávno věděl, že se mýlím?“ V jejích očích se teď objevil záblesk hněvu, když se náhle posunula dopředu. „Když jsi tak zatraceně chytrý…“

„Protože já jsem zvyklý být ten hloupý!“ zavrčel na ni Ron. „Já jsem zvyklý být ten, kdo něco pokazí, a ty jsi ta, kdo má pravdu! A protože jsem zvyklý, že ty jsi zatraceně chytřejší než já, teď se s tím nedokážu srovnat.“

„No, já si teď moc chytrá nepřipadám.“ Hermiona nahrbila ramena a apaticky zírala do talíře.

„Nebyla jsi. Už nějakou dobu ne,“ prohlásil Ron tiše, když pomalu zavrtěl hlavou a zadíval se na svůj talíř. „Alespoň… v některých záležitostech. Záležitostech s Harrym… Záležitostech v tom, jak přistupuješ k nápravě věcí.“

„To mi říkají všichni,“ sykla Hermiona, vzhlédla a zadívala se na něj. „Všichni mi pořád připomínají, že jsem to podělala.“

„Protože se ti snažili říct, co děláš špatně, a ty jsi je neposlouchala,“ opáčil Ron s povzdechem a odložil vidličku. „Podívej, já vím, že nerespektuješ, co říkám, ani co si myslím…“

„Rone, víš, že to není…“ zaprotestovala okamžitě a hleděla na něj rozšířenýma očima.

„Je to pravda. Platí to už od doby, kdy jsme byli prvňáci v Bradavicích,“ pronesl Ron na rovinu, když pevně položil ruce na stůl a setkal se s jejíma očima. „A většinou jsi měla pravdu. S přáteli a rodinou jsem to pokazil tolikrát, že to ani nespočítám. Ale přesto jsi se mnou z nějakého, merlinví jakého důvodu zůstala.“

„Samozřejmě, že jsem s tebou zůstala!“ Hermiona se na něj zadívala, jako by mu najednou narostla další hlava. „Občas jsi byl pitomec, ale byl jsi můj kamarád a pak… pak ještě víc.“

„Já vím. Jen jsem nikdy nepochopil, proč jste mi ty nebo Harry odpustili všechny ty hlouposti, které jsem udělal.“ Ron si ještě jednou povzdechl, než pomalu zavrtěl hlavou. „Zase jsem to s Harrym pokazil… Jako už tolikrát předtím… Ale tentokrát… Tentokrát to nebylo proto, že jsem tě neposlouchal… Bylo to proto, že jsem poslouchal… a já si pořád nejsem jistý, jak to mám sakra pochopit.“

Hermiona sebou viditelně ucukla, schoulila se do sebe a odvrátila pohled. „Takže… chceš… co? Chceš… chceš se rozvést?“

„Cože? Merline, ne!“ Ron na svou ženu zíral zcela nechápavě s široce rozevřenýma nevěřícíma očima. „Vydržela jsi se mnou všechny moje pitomosti, tak proč bych já nemohl vydržet s tebou ty tvoje?“

Znovu sebou trhla, zhluboka se nadechla a pak se na něj mírně zamračila. „Musíš to říkat pořád? Musíš mě pořád nutit, abych si připadala jako idiot?“

„Hermiono… Lásko, oba jsme si to s naším nejlepším kamarádem zrovna pěkně zavařili,“ prohlásil Ron bez obalu. „A ty jsi posledních pět let odmítala kohokoli poslouchat, protože jsi byla zatraceně přesvědčená, že máš pravdu a nikdo ti to nerozmluví.“

„Měla jsem!“ skoro vykřikla, než ucukla a schoulila se zpátky do sebe. „I když mi řekli, že jsem to podělala, stejně uznali, že jsem měla pravdu!“

„Do jisté míry ano, podle Kingsleyho,“ souhlasně pokýval hlavou Ron, „ale…“

„Tys s ním mluvil?“ V jejím hlase se objevil náznak zrady, když na něj upřela pohled. „Jak, proč, kdy? Co to…“

„Hermiono, jedna z prvních věcí, kterou mi řekl, byla to, že tě měl okamžitě vyhodit, místo aby tě jen sesadil,“ skočil jí Ron do řeči, ačkoli bojoval s nutkáním ucuknout a ustoupit, jako to dělal tolik let. „Chvíli jsme si povídali. O tom, co se děje, proč a co to znamená. Ty jsi na ministra zatraceně ječela!“

„To, že je ministr, ještě neznamená, že…“ začala, než zvadla pod pohledem, který na ni vyslal.

„Na ministra se přece jen tak nekřičí, Hermiono. Ne v jeho vlastní zatracené kanceláři. Měla bys být chytřejší! To ty jsi na mě a na Harryho vždycky hulákala kvůli tomu, jak se chováme.“ Chvíli se na ni díval a pak si povzdechl. „Jsem rád, že už slepě nenásleduješ každého, kdo má autoritu, ale opravdu, Hermiono… Nemůžeš jen stejně slepě následovat sama sebe, aniž bys naslouchala i ostatním lidem.“

„Proč ne? Vždycky jsem měla pravdu,“ vypálila s novým zamračením a zkřížila ruce na hrudi. „Prostě… všechno… Všichni ode mě vždycky čekali, že budu mít všechny odpovědi. A to prostě… bylo to příjemné! A… a…“

„Já vím, že je to příjemné, ale to neznamená, že budeš jen tak ignorovat cokoli, co ti ostatní říkají,“ opáčil Ron. „Já jen… Chvíli jsem mluvil Kingsleym… a co říkal, mi dávalo smysl tak, jak už dlouho ne. Je na nás naštvaný, na nás oba… a myslím, že k tomu má dobrý důvod.“

„Kdo, ministr?“ Hermiona se sesunula. „Já už tak nějak…“

„Harry, ne ministr,“ opravil ji Ron a zavrtěl hlavou. „Kingsley je ve skutečnosti naštvaný jen na tebe. Ale Harry… Zatraceně jsme ho ignorovali, odstrčili jsme ho… Proč?“

„Měli jsme moc práce, neměli jsme čas se s ním náhodně setkat, kdykoli se mu zachtělo se jen tak ukázat?“ Hermiona Rona téměř papouškovala.

„Tak proč jsme mu prostě neřekli, kdy se s ním můžeme sejít?“ namítl Ron a povzdechl si. „Kingsley se mě na to zeptal a já jsem na něj jen zíral, protože jsem nevěděl.“

„Protože… protože…“ Snažila se najít důvod, logickou výmluvu, protože se nedokázala přimět k tomu, aby se setkala s manželovým pohledem.

„Protože jsme mu zatraceně zazlívali, že má tolik času, tolik svobody,“ dokončil Ron za ni. „Protože jsme na něj byli naštvaní, že nezůstal s námi. Že se odvážil chtít něco jiného.“

„Já…“ Hermiona se to znovu snažila popřít, odmítnout jeho slova, než jí poklesla ramena. „Kdy ses stal tak…?“

„Nestal,“ prohlásil Ron s dutým smíchem. „Ale Kingsley to pořád omílal, až mi to vtloukl do hlavy. Pak mě nechal mluvit s partou dalších… a ti v tom pokračovali… A pak… si se mnou promluvil táta a…“

„Ach, Merline… jak mám… V pondělí se mu musím postavit.“ Hermiona viditelně zbledla. „Co mu mám říct? Jak mám…?“

„Ať je to cokoli, vymyslíme to,“ prohlásil Ron prostě a podíval se přes stůl na svou ženu. „Jen doufejme, že tentokrát to zvládneme společně.“

„Jasně…“ odpověděla s drsným, zprvu frustrovaným nádechem a s nelibostí, než se pomalu, zhluboka nadechla a znovu, tentokrát důrazněji, pokývala hlavou. „Jasně.“

ooOOoo

„Proč musí být můj život tak zatraceně komplikovaný?“ zeptal se Harry napůl řečnicky, rozvalený na jedné z vysokých židlí v Dracově pracovně.

„Máš z prdele kliku?“ odtušil Draco nepřítomně, zatímco listoval jakousi knihou.

„Myslím, že je v tom víc než jen klika, Draco,“ odfrkl Harry. „Chci říct, sakra… Jsem tady a přátelsky, přívětivě si povídám zrovna s tebou.“

„Ano, to je docela překvapivé,“ souhlasil Draco a dál převracel stránky. „Nebo aspoň bylo, dokud jsi necítil potřebu to opakovat, a to každý den. Náhodou mám víc než slušnou paměť.“

„Já vím, já vím.“ Harry otočil hlavu a prohlížel si plavovlasého muže, který si tak klidně listoval v knize. „A jak to, že jsi najednou tak klidný? Vždyť jsi byl celé dny nervózní.“

„Dneska jsem viděl Astorii,“ prohlásil Draco prostě, jako by to samo o sobě bylo dostatečnou odpovědí, načež zavřel knihu a s úsměvem se podíval na Harryho.

„No a?“ otázal se Harry a pozvedl obočí.

„Vypadá stejně udolaná jako já,“ připustil Draco s veselým úsměvem na rtech.

„A to pomáhá… proč?“ zamrkal Harry zmateně.

„Nejdřív jsem to nechápal.“ Bylo to upřímné přiznání, protože pomalu pokrčil rameny a pak naklonil hlavu na stranu. „Pak… mi to došlo. Náš svazek pro ni znamená stejně moc jako pro mě, jen to líp skrývala. Chce, aby to fungovalo. Většinu života jsem chtěl mít manželství, jaké měli moji rodiče, Harry. A když jsem ji takhle viděl, když jsem s ní mluvil… zasáhlo mě to. Budu mít.“

Harry se na Draca chvíli díval. „Nemusím doufám začít preventivně lovit Pány zla na vzestupu, abych ti zabránil proměnit se v tvého otce, že?“

„Ale ne, Merline.“ Draco se otřásl a okamžitě se zatvářil. „Nehodlám opakovat otcovy…“

„A své,“ podotkl Harry s až příliš drzým úsměvem.

„Ani moje,“ s přikývnutím souhlasil Draco. „A ani tvoje chyby. Alespoň ne ty, které jsme dělali doposud.“

„Aha, takže se asi budeme muset snažit najít nové a zajímavější způsoby, jak něco pokazit?“ nabídl Harry zamyšleně.

„No, jsme jenom lidé,“ připustil Draco a ironicky se uchechtl.

„Víš… Přemýšlel jsi někdy o tom, co budeš dělat, myslím po svatbě? Co budeš dělat po kariérní stránce? Jen tak sedět a žít z podniků, které založil tvůj otec?“ zeptal se Harry náhle.

„Já… Ne, to nemůžu říct.“ Draco pokrčil rameny. „A ty? Tvoje rodinné účty tě staví na docela podobnou loď, jako mám já.“ Odmlčel se a pak se samolibě usmál. „No, ne úplně na stejnou loď… Moje je mnohem, mnohem větší, ale…“

„To je úsměvné, Draco, velmi úsměvné,“ opáčil Harry s uchechtnutím. „Nevěděl jsem, co budu dělat, dokud jsem si dnes nepřečetl ten nejzajímavější dopis.“

„Proč mi najednou po zádech stéká pocit blížící se zkázy?“ oplatil mu to Draco a pozorně si Harryho prohlížel. „Víš, že nejsem Weasley, že? Nebudu tě slepě následovat, kamkoli se…“

„Samozřejmě, že to vím,“ opáčil Harry s lehkým podrážděním v hlase. „Ale po těch řečech o tom, že nebudeme opakovat naše chyby… jsem se zamyslel.“

„Aha, tak proto jsem měl ten pocit zkázy. Ty a tvé myšlenkové pochody nikdy nejsou z těch, které by mohly vést k něčemu dobrému.“ Draco moudře pokýval hlavou, než se posměšně zachvěl.

„V Bradavicích se uvolnilo pár míst,“ pokračoval Harry dál a ignoroval Dracovy narážky. „Křiklan zřejmě zase odchází do důchodu a…“

„Pottere, když zrovna nepodvádíš, tak jsi v lektvarech vyloženě levý,“ skočil mu do řeči Draco a vrhl na Harryho pevný pohled, načež se trochu zamračil. „Dobře, možná ne levý, ale… Sotva máš kvalifikaci na to, abys je učil…“

„Jestli mě necháš domluvit?“ téměř zavrčel Harry. „Chtěl jsem říct, že Křiklan zase odchází do důchodu a člověk, který posledních pár let zastával místo OPČM, odchází také. Já sice nejsem tak skvělý v lektvarech, ale na druhou stranu ty…“

„Počkej, nenaznačuješ to, co si myslím, že naznačuješ.“ Draco se odmlčel, než se na Harryho zadíval pomalu se rozšiřujícíma očima. „My? Jako učitelé?“

„Ano,“ souhlasil Harry s rostoucím úsměvem. „My, jako učitelé.“

„Jako ve třídě, kde se kolem nás hemží spousta malých dětí… ničí si kotlíky, zapalují se…“ Draco se na Harryho chvíli díval a pak se hluboce otřásl. „Zbláznil ses? Kdo se zdravým rozumem by nás dostal do takových situací?“

„Proč ne? Oba jsme dostatečně schopní,“ opáčil Harry s povytažením obočí, „a ty potřebuješ se vším tím volným časem něco dělat. Tak proč nepomůžeme učit děti, aby nedělaly stejné chyby jako my?“

„Myslel jsem, že nechceš měnit svět?“ nadhodil Draco suše.

„Nechci,“ trval Harry na svém a zavrtěl hlavou. „Ale já… potřebujeme něco dělat, místo abychom se celý den váleli a pošťuchovali jeden druhého.“ Odmlčel se, než připustil: „Začínáš v tom být zatraceně dobrý.“

„Děkuju.“ Draco se potěšeně usmál a pokýval hlavou. „Snažím se. Je hezké, že to někdo ocení.“

„Správně, ocení.“ Harry se na něj chvíli díval, než zavrtěl hlavou a zkřivil rty ve výrazu znechucení. „Hele, nepoškodí, když půjdeme do Bradavic a podáme si přihlášku, ne?“

„Z nějakého důvodu si zrovna neumím představit, že by ředitelka McGonagallová měla příliš velký zájem na tom, aby mě přijala.“ Draco protočil očima. „Ale co už! Mohlo by to být zajímavé. Aspoň z toho budu mít zábavnou vzpomínku.“

„To je ten správný přístup!“ souhlasil Harry s pokývnutím hlavy a pomalu rostoucím úsměvem. „Kromě toho… Nemyslíš si, že je nejvyšší čas, aby někdo… oživil tu až příliš nevýraznou instituci, kterou se Bradavice staly? Vždyť od té doby, co vyhodili Freda a George, tam vážně neměli žádného dobrého vtipálka.“

„To by mohlo být podnětné.“ Draco se odmlčel a pak se na Harryho zadíval. „Pokud si ovšem neplánuješ realizovat své ambice na Zmijozelu.“

„Proto jdeš se mnou,“ odtušil Harry a moudře pokýval hlavou. „Takhle budu mít na mušce jen jednoho obrovského hada ve tvaru fretky.“

„Výtržnost, ty jsi prostě ztělesněná výtržnost,“ zavrtěl Draco hlavou.

ooOOoo

„Hm, paní ředitelko?“ ozval se opatrně Argus Filch, vykukující východem ze schodiště.

„Ano, Argusi?“ Minerva McGonagallová vzhlédla od stohu papírů, kterými se právě probírala, a v jejím hlase se objevil nepatrný náznak podrážděného rozčilení.

„Jsou tu, ehm, další dva kandidáti, kteří by se chtěli ucházet o volná profesorská místa.“ Ve Filchově hlase byl slyšet neklid, jak lehce přešlápl z jedné nohy na druhou. „Oni, ehm, trvali na tom, že o tom chtějí mluvit přímo s vámi.“

„A řekl jste jim, ať sem hodí přihlášky a já se jim ozvu?“ Povytáhla obočí a přísně se na školníka zadívala.

„Ano, madame, ale oni byli poněkud, ehm, neodbytní. Nechtěli přijmout ne jako odpověď, ať jsem jim řekl cokoli…“ odpověděl Filch s rostoucím neklidem. „Navíc… je to zatraceně nepřirozené, to vám říkám! Ti dva se usmívají, jako by byli staří kamarádi nebo tak něco!“

„A co by bylo tak nepřirozeného na tom, kdyby se dvojice kamarádů snažila přihlásit společně,“ zeptala se ředitelka a napůl frustrovaně rozhodila rukama.

„No, myslím, že šlo spíš o to, kdo přesně se chová kamarádsky,“ ozval se téměř strašidelně známý hlas, když Harry vystrčil hlavu zpoza Filchova ramene. „Myslím, že jsme mu málem přivodili infarkt.“

„Vzhledem k tomu, kolikrát se totéž pokusil udělat nám, by to byla tak trochu poetická spravedlnost,“ namítl Draco, jehož hlava se vynořila na druhé straně.

„Vážně? Myslel jsem, že vás, hady, měl vždycky rád?“ zeptal se Harry zvědavě, když se ohlédl na ošívajícího se Filche.

„Jenom proto, že jsme ho podplatili, aby nás nechal být,“ oponoval Draco s lehkou grimasou. „A i tehdy záleželo na jeho náladě. Pamatuješ si na první ročník?“

„Ach, ano,“ souhlasně pokýval hlavou Harry. „Když ses nás snažil dostat do potíží kvůli tomu, že jsme poslali Norberta za Charliem.“

„Ano, přesně,“ souhlasil Draco s lehce kyselým zkřivením rtů. „Což vedlo k lesu a k tomu… ať už to bylo cokoli.“

„Voldemort,“ pokrčil Harry prostě rameny.

„Prosím?“ Draco zamrkal

„Ta věc, kterou jsme viděli? To byl Voldemort,“ osvětlil Harry.

„Aha… tak to asi dává smysl,“ kývl Draco hlavou, i když jeho tvář značně zbledla.

„Chápete, co tím myslím?“ vyhrkl Filch a bojoval s nutkáním zakňučet. „Je to přímo nepřirozené!“

Když se po Filchových slovech ředitelka vzpamatovala, potřásla hlavou a obrátila pozornost na dvojici mužů. „Pane Pottere, pane Malfoyi. Už je to nějaký čas. A musím říct, že Albus by jistě shledal způsob, jakým jste vy dva zřejmě odložili své nepřátelství, docela povzbudivým.“

„Brý den, paní profesorko,“ pozdravil Harry, drze mávl rukou a omluvně pokrčil rameny. „Omlouvám se, že jsem se u vás jen tak zastavil, ale musel jsem využít příležitosti, než si Draco stihne ten nápad rozmyslet.“

„Pane Pottere, mám tomu rozumět tak, že se na tyhle pozice hlásíte jen tak z rozmaru?“ zeptala se profesorka McGonagallová s přísným pohledem zpět na dvojici.

„Hm? Ne, z rozmaru ne, ale musím Draca odchytit, dokud si ještě myslí, že je to přijatelný nápad,“ odpověděl Harry.

„Způsob, jakým jsi to prezentoval, mi zněl hodně podobně jako rozmar,“ kontroval Draco kysele, když sklopil oči a následoval Harryho do kanceláře. „I když musím uznat, že máš vlastně pravdu.“

„Cože, ty jsi právě řekl, že ten můj nápad není zatraceně hrozný?“ Harry na něj zamrkal.

„Zázraky se prostě dějí,“ prohodil Draco suše, než zavrtěl hlavou a naklonil se k McGonagallové. „Paní ředitelko, doufám, že pozvánku jste dostala?“

„Ano, a blahopřeji vám, pane Malfoyi. Pokud si vzpomínám, Astorie byla úžasná dívka.“ Po tváři přísné ženy přelétl lehký úsměv, než povytáhla obočí. „Chápu to správně, že v tomto hraje roli vaše nadcházející svatba?“

„Částečně. Poflakovali jsme se v mé pracovně, když mi Harry položil velmi zajímavou otázku,“ odpověděl Draco s mírně pobaveným úsměvem.

„No, nudit se mi nikdy moc nešlo,“ připustil Harry s úsměvem.

„Ano, jedna věc, ze které tě nikdo nemůže obvinit, je nuda, to je jisté,“ pokýval Draco souhlasně hlavou a pak se mírně zamračil. „Bez ohledu na to, jak moc by to tak mohlo být lepší.“

„Ano, ano. Ale myslím, že paní ředitelka pořád čeká, až ji zasvětíš do svého zjevení,“ souhlasil Harry se smíchem.

„Aha, jasně.“ Draco rychle přikývl, než nabídl Minervě omluvný pohled. „Omlouvám se, když chce, je dost roztěkaný. Ale položil mi velmi důležitou otázku. Co mám v plánu udělat se svým životem?“

„A to vás přivádí k tomu, že se ucházíte o místo v Bradavicích?“ povytáhla McGonagallová nedůvěřivě obočí.

„Částečně. Hlavně proto, že nikdy nebudu svým otcem. Obchod mě prostě nezajímá tolik jako jeho.“ Draco se uchechtl. „A mluvili jsme o chybách a o tom, že nehodlám opakovat chyby svých rodičů, ani své, ani Harryho.“

„A tehdy jsem prožil své malé zjevení. Bradavice potřebují nové profesory, na kteréžto posty máme oba kvalifikaci… A navíc bychom mohli děti naučit, aby nedělaly stejné chyby jako my,“ vložil se do toho Harry s pomalu rostoucím úsměvem.

„Přesně. Chci říct… Podívejte se na nás. Pomyslete na to, čím jsme si prošli.“ Draco se na chvíli odmlčel. „Na tomto hradě jsme se pokusili jeden druhého zabít, doslova. Oba jsme prolili krev, pot a slzy. Oba jsme tu prohráli i zvítězili. Prožili jsme toho víc, než si většina studentů dokáže představit.“

„Viděli jsme, jak to může dopadnout. Viděli jsme, kam může vést slepé lpění na věcech, dětinská rivalita, nenávist a předsudky,“ ozval se Harry.

„Viděli jsme, jak to ničí rodiny.“ Draco se odmlčel a pohlédl na Harryho. „Nám to zničilo rodiny.“

„A tak jsme tady. Až do konce jsme stáli na opačných stranách války a po letech jsme na něco přišli,“ doplnil Harry.

„Přes všechny naše rozdíly. Když jsme přestali lpět na všem tom hněvu a předsudcích – vlastně spolu vycházíme,“ pokračoval Draco. „I když mě děsí k smrti.“

„No, člověk dělá, co může,“ souhlasil Harry příjemně, než se ohlédl na mlčenlivou profesorku McGonagallovou. „Tak mě napadlo, že bychom se měli alespoň pokusit ty pozice získat. Když to nepůjde, tak si určitě najdeme něco jiného.“

„To je pravda.“ Draco se na chvíli odmlčel a zamyšleně si poklepal na bradu. „I když, za nic na světě nemám ani nejmenší tušení co.“

„Já taky ne.“ Harry se podíval na McGonagallovou. „Ale abyste věděla, udělám to jenom v rámci balíčku. Takže je to tak trochu všechno, nebo nic.“

„To je skvělé, že to tak cítíš,“ pokýval Draco hlavou. „Takhle z tebe můžu dělat hlupáka pravidelně dál.“

„A já můžu…“

„Pánové,“ přerušila je McGonagallová, když přejížděla pohledem z jednoho na druhého. „Osobně, pokud by záleželo jenom na mně, po vašem improvizovaném projevu bych vás na místě zaměstnala, kdybych mohla. Takové rozhodnutí však musí schválit školní rada a ta by nemusela být takovému nápadu příliš nakloněna. Několik z nich stále nezapomnělo na dobu, kdy se je váš otec snažil šikanovat.“

„No, můžeme to alespoň zkusit, ne?“ narovnal ramena Draco. „Nicméně nejsem můj otec, takže uvidíme, jak to půjde.“

„Kromě toho, za zkoušku nic nedáme,“ souhlasil zubící se Harry s jiskřičkami v očích.