Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 18.

Hermiona nervózně seděla před náhle impozantními dveřmi kanceláře, okolo kterých v minulosti tak bezstarostně procházela. Ruce jí ležely bezvládně v klíně a ona bojovala s nutkáním vrtět a kroutit se obavami. Všechno bylo poslední dobou tak… špatně, že nevěděla, co má dělat.

„Ředitel Weasley vás teď přijme,“ promluvil asistent a vrhl na ženu pohled, který kolísal mezi mrzutostí a lítostí. „Nejlepší bude, když ho nenecháte čekat.“

„Já…“ Instinktivní odseknutí, že to ví, jí odumřelo na rtech, a jen s tichým pokývnutím vstala. „Děkuji.“

Mužův výraz mírně změkl, než se vrátil ke své práci.

Podařilo se jí dojít až k samotným dveřím, ale s pocitem rostoucích obav ztuhla. Když se pokusila zvednout ruku, mohla na ni jen zírat, protože odmítala zdolat posledních pár centimetrů mezi ní a samotnou klikou. Nakonec stiskla rty, narovnala ramena a konečně přinutila ruku, aby zatlačila.

Když spatřila známou, trpělivou tvář sedící za stolem, téměř se zajíkla. Rychle se otočila, aby za sebou zavřela, a v žilách jí zapulzoval stud. „Řediteli Weasley, bylo mi řečeno, abych…“

„Já vím, co ti bylo řečeno, Hermiono.“ Mužův hlas byl vřelý i unavený. Zatímco ji pozoroval, ruce měl položené na područkách židle a nakonec gestem ukázal na jedno ze sedadel před sebou. „Posaď se.“

„Já… děkuji, pane.“ Mluvila tiše, hlavu skloněnou, a nejistě se posadila, ruce opět sepjaté v klíně, protože nedokázala zvednout oči a podívat se na něj.

„Dobrá tedy.“ Rychle kývl hlavou a pak si s tichým povzdechem pomalu opřel ruce o stůl před sebou. „Nedovedu si představit, že bys nevěděla, proč jsi tady.“

„Já…“ Na okamžik se odmlčela, protože opět bojovala s prvním odseknutím, které jí chtělo proklouznout mezi rty, ale nakonec pomalu přitakala a znovu svěsila hlavu. „Já… jen jsem chtěla, aby se věci zlepšily.“

„Já vím, Hermiono, já vím, že jsi chtěla,“ mluvil tiše, když konečně zvedl oči a setkal se s jejíma. „Ale úmysly nedokážou vše. Nakonec záleží víc na tom, co jsi udělala.“

Beze slova svěsila hlavu a zadívala se na své ruce, protože cítila, jak jí žíly plní touha scvrknout se do malého smítka a zmizet. „Já…“

„Nebudu tě poučovat,“ prohlásil Artur prostě. „Jsem si jistý, že toho máš prozatím dost, a abych byl upřímný? To není moje práce.“

„Děkuji,“ vydechla tak tiše, že to téměř přeslechl, a rychle kývla hlavou na znamení souhlasu.

„Co však udělám, je, že ti řeknu, jak to bude probíhat po dobu tvého působení na tomto oddělení,“ navázal, „a o tom se nebude diskutovat. Tohle je tvá poslední šance, Hermiono. Pokud se podle toho nedokážeš řídit, budeš odvolána z jakékoli pozice na ministerstvu. Rozumíš?“

„Ano, pane,“ přitakala s hlavou stále skloněnou a cítila, jak se jí v koutcích očí začínají objevovat slzy.

„Nechci to udělat, ale byl jsem jediný, kdo byl ochotný tě převzít.“ Artur si ještě jednou povzdechl. „Tak zaprvé… do politiky nebudeš strkat nos, a to v žádném případě.“

„Ale…“ Hermiona vykulila oči. „Jak se…“

„Ostatní musí napravit nepořádek, který jsi tu nadělala.“ Náhlá přísnost v jeho tónu ji přiměla znovu se stáhnout a neochotně přikývnout. „A musíš pochopit, že jsi nebyla jediná, kdo pracoval na věcech, které jsi dělala. Jde jen o to, že ostatním bylo jasné, že k těm věcem je potřeba čas. A že čas potřebují z velmi dobrého důvodu.“

„Chtěla jsem jen věci zlepšit.“ zašeptala, když se zadívala zpátky na své ruce. „Zdálo se, že na ministerstvu se nikdy nic neudělá, a… a…“

„To, že nevidíš změny hned, neznamená, že se věci nemění, Hermiono,“ pokáral ji lehce Artur. „A problémy, které je třeba překonat, nejsou jen temní kouzelníci, kteří chtějí skoncovat s mudly a mudlorozenými. Mnohdy jde o skutečně závažné důvody, proč jsou lidé proti něčemu. Důvody, které jsi nevzala v úvahu a které jsi nebyla ochotná vyslechnout.“

„Jako třeba…?“ Lehce v ní vzplál oheň rozhořčení a napůl se na muže zamračila.

„Tvůj zákon o osvobození domácích skřítků,“ prohlásil Artur, než pomalu zavrtěl hlavou. „Díky Merlinovi, že se ti ho nepodařilo prosadit.“

„Cože?“ napružila se okamžitě a s výrazem zděšeného pohoršení zírala na svého tchána.

„Posaď se, Hermiono,“ pobídl ji Artur klidným, téměř jemným tónem.

„Nemůžete mi to jen tak říct a…“ okamžitě spustila a oči jí plály.

„Sedni si!“ zopakoval a jemnost zcela opustila jeho hlas, když se zadíval zpět na svou snachu. „Už to nebudu opakovat.“

Mrzutě ustoupila, téměř se sesunula na židli jako kárané dítě a dál se na něj mračila, načež Artur pokračoval: „Jak jsem říkal, v zákoně jsi zakotvila nařízení, aby byli domácí skřítkové okamžitě propuštěni ze služby a aby jim bylo zaplaceno za cokoli dalšího.“

„Jsou v otroctví! Oni…“ protestovala okamžitě a znovu se začala narovnávat.

„Zaslouží si svobodu? Ano, zaslouží.“ Artur souhlasně pokýval hlavou. „A také si zaslouží možnost přežít. Řekni mi, Hermiono, kam měli jít poté, co by je vyhnali z jejich domovů?“

„Cože?“ zamrkala a nejistota náhle poznamenala její rysy.

„Domácí skřítci. Nebo sis snad myslela, že si je staré, čistokrevné rody nechají a začnou jim skutečně platit?“ zeptal se Artur trpělivě.

„Ale… no, ano, ale…“ Hermiona klopýtala ve slovech, plná nejistoty.

„To by neudělali,“ konstatoval a zavrtěl hlavou. „V okamžiku, kdy by jim museli začít platit za práci, kromě nákladů na bydlení a stravu? Vyhodili by je. Nechali by je bez ničeho, bez domova a nechtěné, bez jediného svrčku.“

„Ale určitě…“ znovu začala Hermiona, když se s chvěním v hlase zadívala na muže před sebou.

„To byl jeden z problémů těch, které jsi nazvala čistokrevnými fanatiky,“ pronesl Arthur prostě. „V podstatě ses snažila lidi donutit, aby domácí skřítky přijali, starali se o ně, krmili je a platili jim.“

„Ale…“

„To, že jsi byla sama ochotná některé přijmout, neznamená, že k tomu bude svolná i většina ostatních kouzelníků,“ pokračoval Artur. „Zvlášť ne, když je k tomu někdo nutí.“

„Měli by…“

„To, že si myslíš, že by to tak mělo nebo nemělo být, ještě neznamená, že to tak je, Hermiono.“ Artur zavrtěl hlavou a povzdechl si, než znovu promluvil. „Ale to odbočuji… Zpátky k našemu tématu. Opakuji, že se máš držet dál od politiky. Zadruhé, přestaneš s pokusy pořádat tiskové konference, zejména ty nepovolené.“ Věnoval jí téměř lítostivý pohled. „I když po té poslední stejně silně pochybuji, že by se jim chtělo přijít.“

Při tom se jasně začervenala, svěsila hlavu a téměř neznatelně přikývla na znamení souhlasu, soustředíc se na své opět sepnuté ruce.

Když viděl, že ho nehodlá přerušit, pomalu a zhluboka se nadechl. „Za současného stavu jsi zařazená přímo pode mne.“ Sledoval, jak jí v očích začíná kvést lehká naděje, a vnitřně se proklínal za to, co bude muset udělat dál. „To je však jednoduše proto, že v rámci stávající hierarchie už dál neexistuješ. Nebudeš stát nad nikým, nebudeš mít nikoho pod sebou, komu bys mohla říkat, co má dělat. Jednoduše řečeno, taková zodpovědnost ani moc ti není svěřena.“

Artur viděl její ucuknutí a musel potlačit potřebu vstát a utěšit ji. „Začtvrté, naučíš se naslouchat. A doporučuji, aby ses to naučila dobře. Tohle už nejsou Bradavice; odpovědi tu nepřicházejí z knih a od učitelů, ale z hlasu zkušenosti. Hlasu, který se naučíš respektovat.“

Poznal, že se chce ozvat, aby mu odporovala, ale udržela jazyk za zuby, což ho přimělo k mírnému povzbudivému úsměvu, než znovu promluvil. „A konečně, pro Merlina, Hermiono… Nauč se mlčet a poslouchat.“

Znovu se mírně začervenala, ale sklonila hlavu, protože se mu nedokázala podívat do očí. „Ano… pane. Co tedy budu dělat?“

„Zatím si prohlédneme oddělení. Představím tě všem, vysvětlím ti, co tady děláme, a pak si o tom promluvíme.“ Artur vstal a lehce se na ni usmál. „Doufám, že se naučíš mít tuto práci ráda.“

„Já… se pokusím,“ odpověděla mu uhýbavě, když se sama pomalu postavila.

„Doufám, že se ti podaří víc než jen to,“ pravil Artur. „Jsi chytrá holka, Hermiono, když se tolik nesoustředíš na to, abys měla pořád pravdu. Nerad bych viděl, jak se to všechno promarní, protože ses nedokázala naučit správně pracovat s lidmi.“

Když opouštěli kancelář, rozhostilo se ve vzduchu jakési znepokojivé ticho, které se kolem Hermiony vznášelo jako roztrhaný plášť mozkomora. V tom tichu se potýkala se svým novým postavením, když míjela posměšné a příliš zdvořilé tváře lidí, kteří tvořili Arturovo oddělení. V jejich očích viděla nedůvěru a nechuť, jak v její přítomnosti bojují s fasádou zdvořilosti.

A poprvé si uvědomila, že to není proto, že by byli čistokrevní fanatici. Nebylo to proto, že by jí záviděli, jak je chytrá nebo co všechno ví. Bylo to proto, že nemohli vystát, jakým člověkem byla, a už neměli důvod to skrývat.

Pravda byla příliš nepříjemná pilulka, kterou bylo třeba spolknout.

ooOOoo

Neville Longbottom zmateně zamrkal, když pohlédl na ředitelku Bradavic. „Počkejte, cože?“

„Opravdu, Neville, vždyť jsem nekoktala.“ Minerva McGonagallová se mírně zakabonila a věnovala mu ostrý pohled. „Ptala jsem se, kdy se pan Potter a pan Malfoy tak sblížili.“

„Harry a Draco? Sblížili?“ Neville jen zíral a pak začal pomalu vrtět hlavou. „Mluvíte o tom samém Harrym a Dracovi, které si pamatuji? Víte, o té dvojici, která strávila skoro celou dobu tady v Bradavicích v nějakém druhu konfrontace?“

„Vy si toho přátelství nejste vědom?“ Zamračila se a čelo se jí ustaraně svraštilo. „Promiňte, myslela jsem, že po tom všem budete mít k panu Potterovi blíž. Chápu to tedy správně, že jste nevěděl, že se on a pan Malfoy uchází o volná místa?“

„Cože?“ Neville se na okamžik zarazil, když zvažoval ženina slova, a pak sebou nepatrně trhl. „Budu doufat, že se Harry ucházel o místo v obraně, a ne v lektvarech.“

„Ano.“ Minerva mírně nakrčila nos. „A pan Malfoy se hlásil na pozici lektvaristy.“

„Byl Draco dobrý v lektvarech? Pamatuju si jen, jak rád házel věci směrem k Harryho kotlíku, když se Snape nedíval.“ Po chvíli pokračoval: „Obvykle jsem tehdy byl trochu… ehm… zaujatý svými vlastními problémy.“

„Ano, Severusovy řeči o vašich… lektvarových schopnostech byly téměř legendární.“ Její tvář se mírně zkřivila do kyselého výrazu, než si povzdechla. „Ale ano, pan Malfoy dostudoval v lektvarech jako nejlepší z ročníku.“

„A to se hlásili společně?“ zopakoval Neville jen tak pro upřesnění, přičemž ignoroval ocelový pohled plný rozmrzelosti, který na něj ředitelka vrhla. „Hm, tak to měl možná Věštec pravdu, že se pohádal s Hermionou a Ronem.“

„To je všechno, co k tomu řeknete?“ Minerva opatrně povytáhla obočí, když si prohlížela klidného muže, který se jen málo podobal vystrašenému a nejistému chlapci, jímž byl v prvním ročníku v Bradavicích.

„Paní profesorko, myslím, že přeceňujete hloubku mého přátelství s Harrym.“ Neville se uchechtl a pomalu zavrtěl hlavou. „Ano, je to přítel. Nechal by si mnou hlídat záda v boji kterýkoli den v týdnu, ale nejsem jeden z těch, za kterými by přišel s problémem nebo aby si promluvil o tom, co se děje s jeho životem. Byl bych tu pro něj, kdyby o to stál, ale pochybuji, že by mě vyhledal bez něčího popudu.“

„No, já, ehm…“ zneklidněná se zamračila. „Opravdu, Neville, kolikrát vám to mám připomínat? Teď jste jedním z bradavických profesorů. Říkejte mi Minervo.“

„Jak dlouho trvalo profesoru Brumbálovi, než vás přiměl, abyste mu říkala Albusi?“ opáčil Neville a s lehkým, hořkosladkým úsměvem na rtech sledoval, jak se na něj ředitelka zamračila.

„Ano, no, to bylo…“ Odmlčela se, než rezignovaně zavrtěla hlavou a pomalu se zasmála. „No dobře, ať je po vašem. Takže to chápu tak, že vás to překvapilo stejně jako mě?“

„Jen se tím opravdu nenechám rozhodit.“ Neville ženě úsměv oplatil. „Je po válce… jaký by to mělo smysl? Všechno ostatní, ať už je to jakkoli šokující, jako by bledlo ve srovnání s tím, čím jsme si prošli. Překvapuje mě to? Ano, pořád si vzpomínám na naši první lekci létání, kdy mi Malfoy ukradl pamatováček a Harry mi ho zachránil.“

„Ale…?“

„Harry a Draco… Myslím, že kromě mě se do konce války změnili nejvíc. Zejména Draco.“ Neville se zadíval do dálky. „Měl možnost vidět zblízka, co je to vlastně Pán zla, co chce a co to znamená. Zjistil, že to není to, co chtěl.“

„Přesto si dovedu představit, že by to byl zajímavý rozhovor, který by se s nimi jednou dal vést,“ souhlasila profesorka. „Co si o tom myslíte vy?“

„O tom, že sem přijdou učit?“ Neville se při pohledu na ženu usmál. „Lepšího učitele obrany než Harryho jste si nemohla přát. Zeptejte se kohokoli, kdo byl někdy součástí BA, a řekne vám, jak dobře ji umí učit. Navíc má zkušenosti a umí vyprávět příběhy, které to potvrzují.“

„To vy taky, pokud si dobře vzpomínám.“ S povytaženým obočím a s jemným úsměvem k němu kývla hlavou. „Vzpomínám si, jak jsem byla té noci v pátém ročníku strašně vyděšená, ale zároveň na vás všechny pyšná. Všichni jste tehdy prokázali opravdovou odvahu.“

„Trochu bych si přál, abych to s tím proroctvím nepokazil, ale jinak jo,“ zavrtěl Neville hlavou a uchechtl se. „A kdo by to byl řekl, že to po letech bude žena z domácnosti, kdo dokončí pomstu mých rodičů?“

„Svět funguje záhadnými způsoby,“ souhlasila, než znovu stiskla rty. „Přesto, jaký máte názor na pana Malfoye? Myslíte, že by zvládl takovou zodpovědnost?“

„Mohl by být horší než Snape?“ opáčil Neville a povytáhl obočí.

„Severus…“ Minerva se okamžitě začala svého bývalého kolegy zastávat, jen aby ji profesor bylinkářství přerušil.

„Nebyl moc dobrý učitel,“ skočil jí ostře do řeči. „Možná byl geniální Mistr lektvarů, ale jako pedagog byl v nejlepším případě stěží dostatečný. S tím, jak se choval, ani nemohl být jiný.“

„Asi ano.“ Lehce si povzdechla. „Nevím, jak se před radou k této věci postavím. Mnozí z nich si ještě pamatují, jak je otec pana Malfoye hrubě proháněl výhrůžkami a nátlakem. A protože pan Potter trvá na tom, že nastoupí jen tehdy, když bude přijat i pan Malfoy…“

„No, jsem osobně zaujatý, ale doufám, že je přijmou. Naši studenti si zaslouží to nejlepší, a podle mého skromného názoru Harry rozhodně nejlepší je.“ Lehké mrknutí, které po ní hodil, ji přimělo k tichému pousmání, než tiše přikývla.

„Vlastně si myslím, že oba by byli dobrou volbou, Neville. Ale uvidíme.“

ooOOoo

„Tak si to ujasněme.“ Astorie pomalu přejížděla pohledem z Draca na Harryho a přitom se tvářila naprosto neutrálně. „Vy dva chcete učit.“

„V Bradavicích,“ souhlasil Harry, opřel se a dal si ruce za hlavu.

„V Bradavicích,“ potvrdila Astorie a mírně kývla směrem k Harrymu, než obrátila pozornost zpět k Dracovi. „Navzdory tomu, že ani jeden z vás nemusí pracovat. Navzdory tomu, že nemáte žádné předchozí zkušenosti s učením…“

„Pardon, ale v pátém ročníku jsem učil BA,“ kontroval Harry s mírným nafouknutím a zkřížil ruce na prsou.

„A neučil jsem tě…“ promluvil Draco až příliš nevinným tónem.

„Ticho, ty,“ Astorie se jasně zrudla, když hodila pohledem na svého snoubence, uhladila si sukni a pokračovala. „Jak jsem říkala, vy dva jste se rozhodli, že zkusíte učit. Proč?“

„Napadlo nás, že by mohlo být zábavné učit studenty, jak dovést ostatní profesory k šílenství?“ nabídl Draco s nevinným úsměvem na rtech.

„Já ti nevím, takový Kratiknot by mohl rozdávat stejně dobře, jako dostává,“ oponoval Harry s pousmáním.

„To je pravda,“ připustil Draco neochotně. „Takže zmobilizujeme síly! Ať vyrazí do bitvy, jakou Bradavice ještě nezažily! Válka vtípků, která ukončí všechny války vylomenin!“

„Víš, to není vůbec špatný nápad,“ kývl Harry hlavou a promnul si bradu. „Každý z nás má sedm let na to, aby učil a formoval své síly, aby je cvičil a inspiroval… Počínaje potyčkami v průběhu let, dokud je nevypustíme na naše nepřátele.“

„To by bylo… nádherné,“ připustil Draco a pomalu si zamnul ruce.

„Harry, já vím, že trváš na tom, abys měl na Draca špatný vliv,“ promluvila Astorie, zírajíc na kouzelníka se smaragdovýma očima. „Ale není tohle trochu… nezdravé?“

„Nutili bychom je vytvářet a rozvíjet jejich vlastní kouzla a výtvory,“ namítl Harry, než se na chvíli zamyslel. „Možná je rozdělit do čtyřčlenných mezikolejních družstev? Po jednom z každé?“

„Dobrý nápad, a ženy z toho vynecháme,“ souhlasil Draco a rychle kývl hlavou. „Buď by do mužů rýpaly, že jsou moc dětinští, nebo by byly až příliš zlomyslné.“

„Ještě pořád máš vztek na to, jak tě Hermiona sejmula, co?“ Harry smutně zavrtěl hlavou a povzdechl si. „Vážně, Draco…“

„Hm!“ odfrkl si Draco tiše a s pohledem na Harryho si obranně zkřížil ruce na hrudi.

„Musíš, Harry?“ Astorie si lehce povzdechla. „Ale vážně. Kromě toho vtipkování a bláznivých plánů… opravdu chcete učit?“

„Vlastně ano,“ přiznal Harry. „Chci říct – navzdory všemu, do čeho mě Hermiona natlačila, mě učení docela bavilo.“

„Draco?“ Otočila se se zvědavým výrazem ve tváři směrem ke svému snoubenci.

„Někdo ho musí držet na uzdě,“ pokrčil Draco rameny a pak se zasmál. „Kromě toho, mohl bych být horší než Snape?“

„A ty opravdu chceš učit?“ naléhala Astorie a povytáhla na muže obočí.

„Upřímně?“ Draco se pod jejím pohledem na okamžik nepříjemně ošil, než neochotně přikývl. „Ano.“

„Proč?“ Studovala ho, její tvář byla nečitelná a nic neprozrazovala.

„To opravdu nevím.“ Draco se na chvíli odmlčel a mírně sebou trhl, protože si všiml, jak se na něj zamračila. „No, já nevím! Upřímně řečeno, nejsem odvařený z toho, že budu muset snášet ty spratky. Opravdu ne. Odmítám říct, že chci ostatní uchránit před stejnými chybami, jako jsem udělal já… Ale možná, možná připustím, že je chci začít učit, jak by se měli chovat.“

„Nechce si přiznat, že mi prostě nevěří, pokud budu mít vliv na partu mladých, vnímavých Zmijozelů,“ dodal Harry s lehkým úsměvem na rtech.

„Svět se otřásá jen při tom pomyšlení,“ připustil Draco s pokývnutím hlavy a předstíraným zachvěním.

„Aha, chápu.“ Astorie si poklepala na spodní ret. „Přilnul jsi k Harrymu a nechceš se ho vzdát.“

„Ženská, opravdu ti doporučuji, aby sis vybrala jiný způsob, jak to říct,“ napůl zavrčel Harry a vrhl na ni ošklivý pohled.

„Vážně, Harry, je to velmi roztomilé,“ odpověděla Astorie zlehka. „Chci tím říct, že vy dva jste se sblížili…“

„Ona opravdu neví, kdy přestat, že?“ Harry otočil hlavu k Dracovi.

„No, možná máš pravdu…“ připustil Draco, než se podíval na Astorii a viditelně se zarazil. „Vlastně víc než možná.“

„Spíš určitě?“ Harry lehce povytáhl obočí.

„To je velmi pravděpodobné,“ souhlasil Draco s neutrálním pokývnutím hlavy, zatímco se odmítal setkat s Astoriiným pohledem.

„Opravdu, Draco,“ načertila se Astorie, než si znovu povzdechla a zavrtěla hlavou. „Musíš být tak… tak…“

„Ano, musí,“ přisvědčil Harry vážně. „Příliš dlouho přebýval v rozbité lidské skořápce, do které jsi ho uvrhla. Příliš dlouho byl pouhou loutkou, která napodobuje ruku strčenou do jeho…“

„EHM!“ Draco si hlasitě odkašlal s pohledem upřeným na Harryho. „Nádhero, přijde okamžik, kdy se máš přestat snažit pomáhat.“

„Kdo řekl, že se snažím pomáhat?“ Harry se na Draca zazubil a povytáhl obočí. „Čekal jsi, že ti budu věci usnadňovat?“

„Nesnáším tě,“ zamumlal Draco, načež se s povzdechem sesunul zpátky na své místo. „I když s tebou jsou věci méně nudné než dřív.“ Chvíli se mračil, než se na Harryho důrazně podíval. „Ale Astorie má pravdu. Všichni víme, že ty umíš učit. Ale co já? A chci vůbec učit, nebo to dělám jen proto, že to děláš ty?“

„Hm… No, i kdyby nás přijali, bude to nejspíš na zkoušku, ne?“ poznamenal Harry s uchechtnutím. „Aspoň pro tebe. Mě se budou snažit udržet a už nikdy mě nebudou chtít pustit.“

„Což vyvolává otázku, proč to vlastně děláš,“ podotkl Draco. „Protože jakmile to uděláš, pokusí se na tebe nalepit Brumbálovu nálepku.“

„Stejně to dělají,“ prohlásil Harry s povzdechem. „Asi proto, že Bradavice byly jediným domovem, kde jsem vyrůstal. Zatraceně, Draco, četl jsi přece tu zprávu, tohle místo bylo pro mě větším domovem, než byl ten u Dursleyových.“

„Zprávu? Dursleyovi?“ ozvala se Astorie a připomněla tak Harrymu, že je stále přítomna.

„Uf, zatraceně.“ Harry si stiskl kořen nosu, načež se zamračil na Draca právě ve chvíli, kdy se ten chystal otevřít ústa. „Ani na to nemysli, fretko.“

„Zrovna jsem jí chtěl říct, že je to soukromá věc, která se jí netýká,“ odpověděl Draco rychle. „Myslím, že si zasloužím aspoň trochu uznání, víš?“

„Možná,“ připustil Harry neochotně a pohlédl z mírně podrážděné Astorie zpět na Draca. „Uvidíme.“

„Mě se to netýká?“ zopakovala Astorie s pomalým syknutím, jak se kysele zadívala zpátky na svého snoubence.

„Ne, netýká,“ potvrdil Draco, otočil hlavu a pevně se setkal s jejím pohledem. „Astorie, lásko, tohle je soukromá záležitost. Taková, která mi byla svěřena, a já tu důvěru nehodlám porušit.“

„Aha, chápu, podělíš se se mnou o svůj život, ale o svá tajemství ne?“ vystřelila s hrozivým zamračením.

„Ve skutečnosti to nejsou jeho tajemství,“ vmísil se do hovoru Harry, který při pohledu na vznikající konfrontaci pocítil, jak se v něm vzmáhá zvláštní vlna lítosti a vmísil se do hovoru v Dracův prospěch. „Jsou to moje tajemství. Což znamená, že ne, tebe se to netýká.“

Astorie obrátila k Harrymu oči plné hněvu, jenž zamrzl a ochabl, když setkal s chladnou smaragdovou barvou. Přesto se jí podařilo protestovat, i když jen nepatrně. „Ale…“

„Draco zná některá moje tajemství díky tomu, že jeho otec strkal nos do mých záležitostí,“ opáčil Harry. „Ne proto, že jsem se rozhodl mu je najednou svěřit.“

„Nebyl jsi to ty, kdo po mně hodil tu složku?“ povytáhl Draco obočí.

„Pf, to jsem si spíš myslel, že tě vystraším.“ Harry zavrtěl hlavou. „Ty i tvůj otec jste dost inteligentní na to, abyste pochopili, jak velkou hrozbou bych mohl být, kdybyste to šli vyžvanit.“

„Chceš snad říct, že já nejsem inteligentní, Harry?“ skočila mu do řeči Astorie přeslazeným tónem a přimhouřila oči.

„Určitě méně inteligentní než tvoje sestra,“ souhlasně pokýval hlavou Harry a upřel na ni oči. „Ta alespoň rozumí tomu, s čím má co do činění, víc než ty.“

„Víš, je to pořád ta žena, kterou miluju, kterou urážíš,“ přerušil Draco Harryho odpověď s lehkým povzdechem, než se postavil čelem k Astorii. „Astorie, ó světlo mého srdce… Myslím to s největší úctou, ale… Harry má pravdu. Viděla jsi ho jen v přátelském, společenském prostředí. Dafné má mnohem, mnohem lepší představu o tom, do čeho se s ním pouští.“

„Opravdu, co by mohlo být tak strašného, že by…“ začala Astorie, než jí Harry náhle znovu skočil do řeči.

„Věděla jsi, že jsem Draca málem zabil?“ promluvil klidným, tlumeným hlasem, když povytáhl obočí směrem k Astorii a podíval se na ni s tichou rozhodností. „A to nemluvím o tom, že bych ho jen dostal do nebezpečné situace.“

„Opravdu, děti vždycky budou metat kouzla kolem sebe…“ začala Astorie okamžitě protestovat, než ji opět přerušil.

„Sectumsempra není kouzlo pro děti,“ pohlédl na Draca, který si při vzpomínce na to kouzlo podvědomě třel hruď. „A náš boj nebyl dětský.“ Na okamžik se odmlčel. „Souhlasíš?“

„Snažil jsem se na ten boj zapomenout,“ přiznal Draco tlumeně s pohledem upřeným do dálky. Nechtěl se setkat s očima ani jednoho z nich. „Nebyl to můj nejlepší okamžik.“

„Ani můj.“ Harry kývl hlavou a pak se ušklíbl. „I když na mou obranu – z poloviny to bylo proto, že jsem věděl, že něco chystáš, a nikdo mi to nevěřil.“

„Raději bych na celý ten zatracený rok zapomněl,“ povzdechl si Draco a zavrtěl hlavou, když zachytil Astorin pohled. „Astorie, lásko… víš, že jsem udělal věci, na které nejsem… hrdý.“

„Ano,“ potvrdila. „Vyprávěl jsi mi o tom, jak ses pokusil zabít profesora Brumbála, a podotýkám, že neúspěšně…“

„Neřekl jsem ti, že po jednom obzvlášť zjevném neúspěchu se mě tady Harry pokusil konfrontovat… Nedopadalo to moc dobře, alespoň pro mě, a nakonec jsem se pokusil udělat něco, co jsem neměl.“ Draco se na chvíli odmlčel a pomalu, zhluboka se nadechl. „Naštěstí mi zabránil v tom, abych Cruciatus skutečně použil. Naneštěstí k tomu použil kletbu Sectumsempra.“

„Kdyby nás Snape nenašel tak rychle, Draco by zemřel,“ prohlásil Harry tiše. „Jeho krev byla všude.“

„Takže Harry málem udělal něco špatného ve špatné situaci.“ Astorie protočila očima a pohrdavě mávla rukou. „To sotva stojí za to…“

„To je jen jedna věc, Astorie,“ odpověděl Draco, když upřel oči na Harryho a pomalu naklonil hlavu na stranu. „Přemýšlej o tom, Astorie. Harry je mocný, jen se tím nechlubí. Ty věci, které udělal… a vzhledem k jeho původu… Prostě… Harry není jenom laskavý.“

„No, myslím, že jsem to dal najevo  v případě Dafné,“ podotkl Harry s úsměškem na rtech, načež se postavil čelem k Astorii. „Astorie. Přemýšlej o tom. Nemám co ztratit. Nebojím se smrti. Dvakrát mě zasáhla smrtící kletba, a pořád jsem tady. Vydržel jsem kletbu bolesti od takových lidí, jako je Voldemort a Belatrix Lestrangeová. Odhodil jsem Imperio Pána zla. Přemýšlej o tom, jakého nepřítele to ze mě dělá.“

„Stěží nemáš nic, o co bys přišel, Harry,“ protestovala Astorie téměř symbolicky, zatímco na něj zírala náhle nejistýma očima.

„Možná,“ připustil Harry. „Ale moje tajemství jsou moje vlastní. Doporučuji ti, abys to respektovala.“

Chvíli se mu dívala zpátky do očí, než pomalu polkla, poměrně hlasitě, a neochotně přikývla. „Dobře… Harry.“