Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola první, v níž květnatá mluva nemá vedle červeného vína šanci

Zvonkohry cinkaly v teplém vánku, který jemně rozvlnil vzduch mezi sloupy, rozpohyboval závěsy z jemné tkaniny a odhalil záblesky elektricky modrého moře hluboko dole, jehož hladina vypadala jako posetá diamanty a ověnčená zpěněnými krajkami. Bledý kámen terasy ohřívalo polední slunce, ale před jeho žhavou intenzitou ho chránilo bílé hedvábí roztažené jako andělská křídla mezi výhledem a ženou, která ho ignorovala. Krásu této ženy nelze definovat hrubými nástroji spisovatelského řemesla - ano, i klenotnické náčiní básníka by působilo jako krumpáč přiložený na filigrán. Když bosa kráčela po dláždění, zdálo se, že o něj stěží zavadí, každý její pohyb svědčil o nevýslovném půvabu; vzdychla a vlhký dech unikající z jejích zralých rtů provoněl vzduch.

Její oči jako drahokamy se soustředily na pár holubic, který vrkal na zábradlí, a ten se zavířením peří odlétl. Pousmála se - zdálo se, že osud poslední dvojice, která ozdobila kamenné zdivo, přinesl kýženou lekci.

Pohlédla ke slunci a zastavila se u elegantního mozaikového stolku, na němž se leskla sbírka lahví a pohárů. Někde už jistě bylo po šesté hodině. A vůbec, kdo by jí mohl oponovat? Nikdo nad ní neměl moc, všichni její návštěvníci se před ní schovávali nebo se povalovali u pramene a její manžel byl pryč. Zase. V práci. Samozřejmě. Její jemná ruka se vznášela nad lahvemi a zvažovala výběr. Dokonce ani ten bezmozkový, svalnatý odpad světa, který si občas (nebo vlastně docela častokrát, buďme spravedliví) přivedla jako milence, aby naštvala svého manžela, tu nebyl. Ale ne - on se nemohl spokojit s náklonností nejkrásnější stvořené bytosti. Musel se vydat za další peroxidovou blondýnkou, která měla víc prsů než mozkových buněk. U všech bohů, ptala se sama sebe, k čemu jí bylo, že byla královnou lásky, když byla znovu a znovu odsuzována samou nudou jen pohupovat nohama.

Zvedla jednu z lahví ke světlu a obdivovala hru éterických barev ve skle. Pořád to samé. Odložila ji a místo toho sáhla po láhvi se šroubovacím uzávěrem a obrázkem jednoho z těch legračně poskakujících zvířátek na etiketě. Někdy lidé opravdu věděli, co dělají. Někdy. Se sklenkou vína v ruce se šla opřít o sloup a pozorovala moře, které dělalo to, co moře dělá vždycky. Básníci - většinou otravní a s hlavou v oblacích - měli tendenci popisovat moře jako neustále se měnící. Ne podle jejího hlediska. Viděla jeden klidný den, viděla je všechny. Viděla jeden rozbouřený den, viděla je všechny. Zvedla sklenici a obdivovala granátové odlesky vína, porovnávala jeho barvu s třpytícím se Středozemním mořem. A ať už ho akademici posledních pár století omlouvali jakkoli, Homér byl barvoslepý. Přičichla si a napila se.

O něco později stála na slunci, jehož paprsky jí zlatily vlasy i pleť, a v příjemném oparu červeného vína rozjímala nad hlubinami svého bazénu. V jedné ruce držela láhev, druhou si přitiskla sklenku vína na tvář a skrze vlnění několika kubíků vody pozorovala svou oblíbenou mozaiku. Nebylo to nic platné: ani chlast, ani přemíra slunce a ani psychedelická deformace nedokázaly změnit skutečnost, že znala každý čtvereček mozaiky lépe než svůj vlastní odraz - a Narcis věděl, že pohledem na něj strávila spoustu času.

Povzdechla si a setřásla ze sebe alkoholový opar i příznaky úpalu - předstírání, že je člověk, vždycky skončilo neklidem a bolestí hlavy. Potřebovala hlavně změnit prostředí. Potřebovala něco úplně jiného. A potřebovala nějaký projekt. Její manžel pořád říkal, že potřebuje nějaký projekt, něco, kde by opravdu využila svůj talent. Vystrčila bojovně bradu a oči získaly jiskru, která předčila vlny v hloubce pod ní. Byla přece bohyní lásky, nebo ne? No, jen musí najít někoho naprosto neperspektivního, kdo opravdu, ale opravdu potřebuje lásku, a postarat se, aby ji dostal - ať už chce, nebo ne. A to některým bohům ukáže, že tu není jen na ozdobu.

PP: Ujišťuji vás, že jsme stále v HP fanfiction :-) Vydržte.