Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 20.

Smaragdovýma očima hleděl prázdně ke stropu a prsty zvolna projížděl stříbřitě blonďatými vlasy mladé ženy, která se spokojeně choulila po jeho boku. Jemná, pohyblivá zrníčka prachu tančící zachycená v proudech světla vycházejícího slunce zůstávala neviditelná, ztracená v mlhavé šmouze, do níž se jeho svět bez brýlí nořil. Jen zíral a jeho mysl bloudila v mlžném oparu podobném světu, který viděl před sebou, neurčité tvary, rozmazané a nezřetelné, vznášející se mimo jeho dosah a chápání.

„Harry?“ zašeptala tiše slovo protkané přetrvávající příchutí Morfeova šepotu, než se pohnula a zvedla oči zpod hustého, téměř divokého závoje stříbřitě blond vlasů. „Jsi…?“

Vtom se zarazila, zachycená ve chvíli nejistoty, když studovala, jak tak téměř nevidomě zírá do stropu. Byl co? Věděla to vůbec? Na okamžik se kousla do spodního rtu, i když se dál opírala o jeho tělo a nechala se jeho teplem rozptýlit od otupělé bolesti, která ji naplňovala po včerejších nočních… aktivitách.

„Já nevím.“ Její jednoduchý, napůl zformulovaný dotaz mohl vyvolat tisíce reakcí, a přesto v tu chvíli existovala jen jedna jediná odpověď, když nechal své prsty pokračovat v neutuchajícím laskání jejích vlasů.

„Ach…“ Tělo ztuhlo náhlým, děsivým napětím, když se jí do žaludku vkradl první záchvěv sžíravého pocitu viny. „Já…“

„Nedělej to,“ přerušil ji zavrtěním hlavy a nedokázal se přimět, aby se na ni podíval, zatímco dál nechával své prsty, svůj dotek, své teplo projíždět rozcuchanými prameny jejích vlasů. „Neomlouvej se. Žádné omluvy.“

Na okamžik sebou trhla, skoro jako by ji to zasáhlo, než se sklonila a vtiskla mu na hruď jemný polibek. „Oui, mon chevalier.“

„Nejsem žádný rytíř, Gabrielo.“ Pomalu zavrtěl hlavou a nechal oči, aby se odtrhly od ztraceného pohledu do neviditelné dálky.

Položila mu ruku na tvář a palcem se mu otřela o rty. „Ano, to jsi. Byl jsi jím po celou dobu, co tě znám.“ Když začal protestovat, přitáhla palec pevněji dolů a utišila tak jeho slova. „Ať si ostatní říkají, co chtějí, vždycky budeš můj rytíř.“

Prsty se jí ovinuly kolem zápěstí a ona cítila, jak se odtahuje od jejího doteku, když pomalu zavrtěl hlavou. „Jsem jen muž. Už jsem hrál roli hrdiny a zachránce, tím ale nejsem.“

„Jsi rytíř,“ zopakovala a v očích jí zableskla nepatrná jiskřička ohně, když mu naléhavě hleděla zpátky do očí. „Nemluvím o tom, co dělají všichni. Mluvím o Harrym. Ne o chlapci, který zůstal naživu, ne o Vyvoleném. Jen o Harrym, který by nenechal malou holčičku samotnou na dně jezera. Holčičku, kterou nikdy nepotkal. Holčičku, za kterou neměl žádnou zodpovědnost.“

„To už je dávno.“ Měkkost v jeho hlase, to, jak se při těch slovech zdál téměř ztracený, způsobila, že jí žaludkem pomalu projel bodavý pocit. „A s příliš mnoha přáteli pohřbenými po cestě.“

„A přesto je stále tady, stále jsi to ty,“ odpověděla, když se sklonila a opatrně ho políbila na hruď. „Můžeš to popírat, v tom ti nemohu zabránit. Ale vždycky tě budu vnímat jako rytíře. Bez ohledu na to, jak na té cestě klopýtneš.“

„Klopýtnu? Gábi, já jsem hlavou narazil do betonu,“ odporoval Harry a téměř se při tom usmíval. „A zůstal bych tam, kdyby mě ze všech lidí nezvedl právě Draco.“

„Ne, to bys neudělal,“ prohlásila Gabriela téměř panovačně, když se setkala s jeho očima. „Možná by ti to trvalo déle, ale nakonec by ses zvedl zpátky.“

„To upřímně řečeno nevím,“ odpověděl a na okamžik jí lehce zajel prsty do vlasů. „Opravdu nevím.“

„Já ano,“ prohlásila rozhodně a uvelebila se na jeho hrudi. „Pověz mi o ní.“

„Proč?“ Harry pomalu zavrtěl hlavou, zklidnil prsty a zadíval se jí zpátky do očí. „Nedělej si to.“

„Je to moje volba,“ oponovala pevně a dívala se mu do očí, aniž by mu dala možnost říct ne. „Protože potřebuju vědět proč.“

„Gabrielo, to nepotřebuješ.“ Znovu ji lehce pohladil po tváři. „Co se stalo, stalo se. Ublížit si ještě víc….“ Zavrtěl hlavou a palcem jí lehce přejel přes rty.

„Chystám se s ní promluvit, víš?“ řekla, jako by to nebylo nic jiného než prostý, nezvratný fakt. Upřeně se na něj zadívala a opřela se do jeho ruky.

„Proč musí ženy v mém životě všechno tak zatraceně komplikovat?“ zamumlal Harry sotva slyšitelně, když se na ni s povzdechem zadíval.

„Protože jsi komplikovaný muž.“ Gabriela mu úsměv téměř, téměř vítězoslavně oplatila.

„Možná. Nikdy jsem si to nemyslel, ale možná.“ Odmlčel se a pohlédl na hodiny poblíž. „Ale nemáme moc času. Čeká nás svatba. Předpokládám, že jsi pozvaná?“

„Možná,“ souhlasila škádlivě. „Kromě toho, i kdybych nebyla, myslíš, že by mě poslali pryč?“

„A když nebude volné místo?“ marně se snažil zadržet úsměv na rtech.

„Pak můžeš vzít tu ženu, která ti padla do oka, posadit si ji na klín a já si můžu sednout na její místo,“ prohlásila Gabriela s moudrým pokývnutím hlavy.

„To bude těžké – je to přinejmenším družička, tím jsem si celkem jistý,“ oponoval Harry s úsměvem.

„Aha, tak to ti zůstane prázdný klín.“ Gabriela se vítězoslavně usmála.

„Jenom jestli mě někdo nedonutí, abych šel za svědka,“ uchechtl se Harry.

„Pak si můžu vzít tvoje místo,“ doplnila zlehka.

„Jsi nenapravitelná.“ Nemohl si pomoct, tiše se zasmál a oči mu zazářily.

„Jsem rozkošná,“ opravila ho s nadřazeným úsměvem, když se posunula dolů a přitiskla se k jeho hrudi. „A teď mluv.“

ooOOoo

„Ach, sladká Morgano a Merline, co jsem to včera v noci provedla?“ zeptala se Astorie. Žalostně zasténala a zavřela oči před bodavým světlem ranního slunce.

„Šla ses opít do němoty,“ pronikl k ní hlas Dafné, dost hlasitý na to, aby zakňourala bolestí. „A musím uznat, že některým striptérům se tvoje show docela líbila.“

„Jaká… show?“ Astorie znovu zasténala, i když vzpomínky zůstaly, možná naštěstí, mimo dosah její bolestí zamlžené mysli.

„Docela mě to překvapilo – zřejmě jsi se správnou dávkou alkoholu v krvi dočista exhibicionistka,“ vysvětlila Dafné s úsměvem.

„Jak můžeš být tak zatraceně optimistická?“ zasyčela Astorie, když konečně otevřela oči a zadívala se na rozmazanou postavu nejasně připomínající sestru.

„To je snadné – měla jsem připravený lektvar proti kocovině,“ prohlásila Dafné s nenuceným pokrčením ramen a až příliš nevinným úsměvem, kterého si Astorie nevšimla.

„Dej.“ Vrčivý požadavek, který opustil Astoriiny rty, přiměl Dafné, aby se téměř rozesmála, nicméně zavrtěla hlavou.

„Ale no tak… Proč si myslíš, že mám něco navíc? Myslela jsem, že právě ty bys měla být zdrženlivější, když máš dnes svatbu.“

Astorie ztuhla a ze rtů jí uniklo silnější zakňučení, když se na sestru žalostně podívala. „Ach… ne…“

„Ano, vskutku.“ Dafné souhlasně pokývala hlavou a usmála se, než jí strčila do rukou láhev. „A teď vypij svůj lektvar jako hodná nevěsta, ať tě můžeme upravit.“

„Lék…?“ Nadějné zakňourání téměř přimělo Dafné pobaveně si odfrknout, když přikývla.

„Ano, lektvar proti kocovině,“ potvrdila.

„Říkala jsi, že žádný nemáš!“ Astorino obvinění utlumila skutečnost, že lektvar lačně spolkla, aniž by se při jeho odporné chuti byť jen zatvářila.

„Ne, jen jsem tě nechala, aby sis to myslela.“ Dafné se natáhla a pohladila sestru po hlavě. „A taky jsi měla ten rozkošný pohled napůl utopeného kotěte.“

„Ty… jsi… zlá!“ zakňučela Astorie, i když bolest začala ustupovat a svět se zaostřil.

„Tak to mi říkáš už léta, drahá sestřičko,“ souhlasně poznamenala Dafné a tiše se zasmála. „Teď se svlékni z těch špinavých šatů a vlez do sprchy. A pospěš si, nechala jsem tě spát dost dlouho.“

„Dost dlouho? Kolik je hodin?“

„Do svatby ti zbývají jen, hm, čtyři hodiny?“ odtušila Dafné téměř nenuceně a pozvedla obočí. „Takže…“

„ČTYŘI HODINY?“ Ve vzduchu se rozlehl tón paniky. „Jak jsi mě mohla nechat tak dlouho spát?“

„Hm, protože jsi byla dlouho vzhůru a potřebovala jsi to?“ nadhodila Dafné znuděně. „Vážně, Astorie, to bys raději fungovala na povzbuzujících lektvarech a zakrývala pytle pod očima?“

„No, to ne, ale…!“ zaprotestovala a prosebně se po sestře ohlédla.

„Vážně, Astorie, stačí jedna noc v mudlovském Londýně a úplně zapomeneš, že jsi čarodějka!“ Dafné napůl znechuceně rozhodila rukama. „Kšá, běž se osprchovat, budeme mít spoustu času, abychom tě připravily.“

„Dobře,“ zabručela Astorie nevrle, odhodila peřinu a odkráčela ke koupelně.

Dafné nad sestřiným divadlem zakoulela očima a uchechtla se, než zaslechla Astoriina slova. „A nemysli si, že se vyvlíkneš z mluvení o Harrym! Když jsem opilá, tak možná dokážeš změnit téma a projde ti to, ale za střízliva ne!“

Dafné okamžitě ztuhla a se zaťatou čelistí se zahleděla zpátky na dveře, zatímco pomalu zarývala prsty do dlaní.

ooOOoo

„Auuu,“ zasténal Draco tiše. Vzápětí zamrkal, když zaznamenal, že mu obličej zakrývá rozhodně hedvábný oděv. „Co to u Merlina je?“

„Mohl bys to hodit sem?“ ozval se hebký hlas s francouzským přízvukem, což ho přimělo ztuhnout na místě, než si pomalu stáhl doličný předmět z obličeje a pomalu se rozhlédl.

Všude po místnosti se válely ženské šaty, pomačkané a téměř nedbale poházené. Když se otočil ke zdroji hlasu, ocitl se tváří v tvář pobaveně vyhlížející víle, která k němu s očekáváním natahovala ruku. „Moje podprsenka, sˈil vous plaît?“

„Co…?“ Draco zamrkal, podíval se na předmět, který držel v ruce, a okamžitě ho ženě hodil, jako by najednou hořel. „UÁ!“

„Merci.“ Tiše se zasmála, když předmět obratně chytila a pak si ho položila na hruď, která, jak si teď uvědomil, byla rozhodně nahá.

Rychle se podíval dolů a šťastně si povzdechl, když viděl, že jeho oblečení je pomačkané, ale jinak zcela neporušené a relativně čisté. „Díky Merlinovi za drobné laskavosti.“

„Klid, neudělal jsi nic nevhodného,“ ujistila ho víla se smíchem a jiskrou v očích. „To všechno bylo od… no, od bratra manžela drahé Fleur.“

„Nevěděl jsem, že zápasení s draky vyvolává tolik frustrace,“ vyhrkl Draco, protože si nemohl pomoct, a zadíval se na postel, kde Charlie stále spal s dvojicí poněkud vyčerpaně vypadajících víl. „Počkat, jak jsem se sem sakra vůbec dostal?“

„Nejlepší je neptat se na věci, které se staly, když jsi opilý a je v tom zapletený Charlie,“ ozval se sténající hlas, kterým o sobě dal vědět Bill. „Takhle je to bezpečnější. Merline. Tolik jsem toho nevypil od… sakra, od vlastní rozlučky se svobodou.“

Draco se na muže obrátil s lítostí, ačkoli si nemohl pomoct a na rtech se mu objevil samolibý úsměv. „Kocovina?“

„To bys nevěřil,“ souhlasil Bill s mručením, i když se mu podařilo zastavit zakňourání. „Jak můžeš být sakra tak zatraceně čiperný?“

„Byl jsem připravený,“ odpověděl Draco s přezíravým úšklebkem. „Vypil jsem Vyprošťovák už předem.“

„Zatracený bastarde,“ zasyčel Bill s nevrlým pohledem a pak znovu zasténal, když si dal hlavu do dlaní.

„No tak, no tak…“ peskoval ho Draco, než pozvedl lahvičku s lektvarem. „Nebuď takový, jinak bych se s tebou nemusel podělit o tuhle záložní lahvičku, kterou jsem si pro jistotu přinesl.“

„Donutíš mě prosit, viď?“ Bill opět potlačil zakňučení a hlas se mu jen lehce zachvěl.

„Něco takového mi přišlo na mysl,“ připustil Draco, ale pak se na muže usmál. „Čistě z nostalgie, rozumíš… Ale ne.“ Uchechtl se a pak pomalu a opatrně podal láhev Billovi, který mu ji lačně vytrhl z ruky a rychle vypil.

„Díky Merlinovi,“ zamumlal Bill tiše, než otočil hlavu a zadíval se na Charlieho. „Jak se mu to, sakra, povedlo?“

„Byl docela okouzlující,“ odvětila probuzená víla s lehkým úsměškem na rtech. „A prrotože nad sebou jednoduše neztrratil kontrrolu, rršekly jsme si, že to nebude na škodu.“

„No, když si tak užil, může se se svou zatracenou kocovinou vypořádat sám,“ prohlásil Draco a kývl hlavou, než vykulil oči. „Počkat… Kolik je hodin?“

„Ech? Nevím… Tempus.“ Bill lehce mávl hůlkou a pak trochu zamrkal na čas, který se objevil. „Hm… není vaše svatba v…“

„Za čtyři hodiny!“ dokončil Draco a oči se mu náhle rozšířily panikou. „Mám jen čtyři hodiny!“ S vyděšeným výkřikem vyskočil na nohy a okamžitě se rozběhl ke dveřím. „To je málo času!“

Bill zamrkal na teď už z větší části oblečenou a velmi pobaveně vypadající vílu. „Heh…“

„Ten je trrochu zvláštní,“ usmála se a pak si Billa téměř zádumčivě prohlédla. „Ach, kdybys tak nebyl ženatý.“

„Moje žena by tě uflambovala,“ uchechtl se Bill.

„Dost možná, Fleur byla vždycky trrochu temperramentní… a nikdy se nechtěla dělit,“ souhlasila víla s povzdechem. „Ach, dobrrše, prršedpokládám, že se budu muset spokojit s tvým brratrrem.“ Pak se na chvíli odmlčela, než se s nadějí otázala: „Ledaže by se ti tu někde povaloval ještě jeden?“

„Jsou ženatí,“ odvětil Bill a zamyšleně naklonil hlavu. „A pro jediného dalšího, který by mohl splňovat podmínky, bys musela jít přes Gabrielu.“

„Aha, tak pak věrrším, že správný anglický výraz je… do hajzlu, ne?“

ooOOoo

„Tak co myslíš?“ Hermiona se nervózně zavrtěla, oblečená ve společenských šatech a s vlasy staženými do pevného drdolu, který dokázal zkrotit divokou, rozcuchanou změť.

„Hermiono, sluší ti to,“ odpověděl jí Ron s úsměvem, sklonil se a políbil ji do vlasů. „Nedělej si starosti.“

„Já jen… Měli bychom tam vůbec jít? Chci říct… chci říct…“ Hermiona se pohnula, prsty sevřené v hábitu, jak se nervózně kousala do spodního rtu. „Vím, že jsem si předtím myslela, že je to dobrý nápad, ale podívej se na všechny ty věci, které jsem považovala za dobrý nápad, a na ten průšvih, do kterého nás to dostalo, a…“

„Merline, neměla by to být moje hláška?“ Ron se uchechtl, když ucítil známý žár manželčina pohledu, který se na něj snesl. „Ale musíme se o to aspoň pokusit… a tohle je nejlepší šance, jak si s Harrym promluvit.“

„Jak jsme to vůbec mohli takhle pokazit?“ zamumlala Hermiona tiše. Její zamračení se trochu zmírnilo, zatímco sledovala, jak si Ron urovnává hábit.

„Nedívej se na mě.“ Ron pokrčil rameny a téměř ostýchavě se na ni usmál. „To já jsem ten, kdo ještě potřebuje, abys mu pomohla uvázat kravatu.“

„Upřímně řečeno, Rone, nevím, proč to pořád předstíráš,“ odfrkla si, ale přesto se natáhla a klidně a efektivně uvázala uzel. „Ty jsi sotva bezmocný.“

„Ne, jen bezradný,“ odvětil s mírně pokřiveným úsměvem, než ji políbil do vlasů a pak zvážněl. „Ale jen pro jistotu… žádné křížové tažení na svatbě, že?“

„Jistě, Ronalde,“ protočila očima. „Já, myslím, že tím už jsem napáchala dost škody.“

„Jasně,“ poznamenal Ron s rychlým přikývnutím, než k ní natáhl ruku a jemně si ji přitáhl do náruče. „Oba jsme udělali chybu, pamatuješ? Kromě toho jsem tady hlavní expert na podělání čehokoli já.“

„Hlavní expert?“ V tu chvíli se zarazila, rty jí lehce zacukaly a do očí jí vstoupil nepatrný náznak humoru.

„No, ano, mám v tomhle směru téměř deset a půl roku zkušeností.“ Ron rozhodně pokýval hlavou. „Takže ano, jsem hlavní expert. Chceš se o to hádat?“

„Já nevím, myslím, že samotný rozsah mého zastíní konzistenci tvého,“ odpověděla Hermiona se suchým, smutným úsměvem na rtech.

„Co… hm? Sakra, Hermiono, víš, že přede mnou nemáš používat taková slova, to není fér,“ téměř zakňučel.

„Upřímně řečeno, Ronalde, jsou to jen slova! Vždyť ani nejsou tak těžká!“ Hermiona si povzdechla s nemalou dávkou rozmrzelosti v hlase.

„Ale stejně…!“ Začal protestovat, ale nezmohl se na nic jiného než na to, aby jí úsměv oplatil. „Jsi tak roztomilá, když se rozčiluješ.“

„Dospěješ někdy?“ Lehké rozčilení v jejím hlase zmírnil náhlý ruměnec, který jí vystoupal po tvářích. Nedokázala se však přimět k tomu, aby se mu dál dívala do očí.

„Možná jednou,“ souhlasil, než se na ni usmál. „Ale nejspíš ne dnes.“

„Vzpomínáš si, že se snažíme nevyvolat scénu, která by vše zničila, že?“ Hermiona mu utáhla kravatu až příliš pevně, zatímco mu věnovala mírně vyčítavý pohled.

„Hek, já vím! Já vím!“ Ron rychle pokýval hlavou a vytřeštil oči. „Merline, Hermiono, nemusíš mě škrtit! Budu hodný!“

„Slibuješ?“ zdůraznila a zkoumavě se na něj podívala.

„No, pokusím se,“ odpověděl vyhýbavě a rychle odvrátil zrak. „Ale je to Malfoy, takže nemůžu… Hek!“

„Slibuješ?“ zopakovala.

„Slibuju!“ podařilo se mu vyhrknout, zatímco v tváři prudce zrudl. „Slušné chování!“

Na okamžik se zarazila a s přemýšlivým pohledem si povzdechla, když uvolnila sevření. „Předpokládám, že to bude muset stačit.“

ooOOoo

„Musím říct, že jsi v tomhle ohledu pozoruhodně klidná, Cisy,“ poznamenala Andromeda a podívala se na hodiny. „Myslela jsem, že budeš trochu… šílenější než teď.“

„Proč?“ Narcisa nakrčila obočí a klidně si prohlížela stránky novin před sebou. „Protože nejenže můj syn nějak zmizel, a to jen krátce před svatbou, ale ještě se nám neozvala ani jeho snoubenka?“

„No, pokud jde o tuhle záležitost, mohli prostě poslechnout Harryho radu a utéct,“ poznamenala Andromeda s úsměvem plným viditelného pobavení.

„Nemyslím si, že by bratranec Draco byl tak hloupý,“ ozval se Teddy vstřícně, než se trochu zamračil. „Chci říct… poslouchat rady strejdy Harryho může být… špatné.“

„Vlastně to mohla být jedna z jeho inteligentnějších myšlenek.“ Narcisa krátce zvedla oči od novin a usmála se na chlapce. „Vzhledem k tomu, jaký sud střelného prachu připravili.“

„Co?“ zněla Teddyho stručná odpověď, když zmateně zamrkal na svou ‚tetu‘ Narcisu.

„Zdá se, že Astorie a Draco jsou obzvlášť potěšeni tím, že pozvali řadu lidí, kteří spolu moc nevycházejí,“ odpověděla Narcisa a lehkým pohybem zápěstí se zamračením srovnala papír, když našla dnešní záznam o svatbě. „Lidí, kteří mají velmi… nevyřízené účty. Někteří z nich mezi sebou, někteří z nich s naší rodinou.“

„No, nemůžeš říct, že to bylo nečekané,“ poznamenala Andromeda se suchým úšklebkem, opatrně se napila čaje a zdálo se, že se na svou mladší sestru téměř usmívá. „Chci říct, vážně… Vzhledem k některým konexím, které rodina Greengrassových stále udržuje? Prostě je nemohli nepozvat.“

„Já vím.“ Narcisa souhlasně pokývala hlavou, povzdechla si a odložila noviny před sebe. „Prostě doufám, že budou držet své temperamenty na uzdě.“

„Budou se lidé na Dracově svatbě pokoušet dělat ošklivé věci?“ zajímal se Teddy, oči měl doširoka otevřené a přejížděl pohledem z Narcisy na Andromedu.

„Jen když budou hloupí,“ suše konstatovala Narcisa.

Teddy zamrkal, pak zamrkal znovu a podíval se na babičku. „Strejda Harry půjde na svatbu, že?“

„Ano, Teddy, půjde,“ potvrdila Andromeda, zatímco velmi pomalu usrkávala čaj.

„Aha… Tak to budou lidi na svatbě dělat ošklivé věci,“ konstatoval Teddy věcně s téměř mudrlantským pokývnutím hlavy.

„A jak jsi, u Merlina, přišel na tenhle postřeh, človíčku?“ Narcisa povytáhla obočí a chlapce si prohlížela s přehnaně pobaveným úsměvem.

„Protože strejda Harry vždycky říká, že v jeho blízkosti mají lidé tendenci dělat opravdu hloupé věci.“

Andromeda lehce povytáhla obočí, pak obrátila pozornost na svou sestru a opatrně vyslovila vlastní postřeh. „Víš, má pravdu. Harry má tendenci odhalovat u lidí spoustu… nežádoucích vlastností.“

„Zvlášť u lidí, se kterými se stýkal můj manžel,“ souhlasila Narcisa a cítila, jak jí pomalu bledne tvář. „Nemyslíš, že…?“

„No, všechno bude záležet na Harrym… myslíš, že nechá věci jen tak vymknout se z rukou?“ zeptala se Andromeda s napůl povytaženým obočím.

„Proč se ptáš zrovna mě? To ty ho znáš,“ prohlásila Narcisa s ostrým pohledem k sestře. „Myslíš si ty, že zabrání tomu, aby se mu věci vymkly z rukou?“

„No, měl by,“ usoudila Andromeda a nechala do svého hlasu proniknout trochu úlevy. „Chci říct…“

„Pokud do toho není zapletená nějaká dáma,“ spustil Teddy, což obě ženy přimělo, aby okamžitě otočily hlavu a zadívaly se na něj. „Cože?“

„Proč by na tom mělo záležet?“ zeptala se Narcisa s ostražitým tónem a zkoumala chlapce obezřetnýma očima.

„Protože vždycky, když se do toho zapletou dámy, má strejda Harry tendenci dělat problémy,“ prohlásil Teddy s prostým přesvědčením o své pravdě.

„Bojím se zeptat,“ zamumlala Narcisa tiše.

„Opravdu si nemyslím, že to chci vědět.“ Andromeda si promnula tvář. „Ale…“

„No, říkal jsem ti o tom, jak je strejda Harry rozčiluje a tak, ne?“ Teddy se náhle nervózně posunul, když mezi nimi střílel pohledem. „Jen tím, že s nimi, víš, mluví?“

„Ano, říkal jsi mi o tom, jak to Harry umí se ženami,“ konstatovala Andromeda suše a usmála se na vnuka. „To on tak nejspíš dělá, aby je odehnal.“

„Jo, ale co s nimi pak udělá, aby se jich zbavil na svatbě?“ zeptal se Teddy zvědavě, než se podíval z babičky na její sestru. „Chci říct… nebude je pořád rozčilovat a ony nebudou moct jen tak utéct?“

„No, to je trochu jiná situace, Teddy,“ odpověděla Andromeda konejšivě a zlehka poplácala vnuka po rameni. „Nejspíš ne…“

„Andy, je to Harry. V poloveřejném prostředí, obklopen, no… seznamem hostů,“ prohlásila Narcisa s neomalenou rozhodností. „Seznamem hostů, na kterém je i jeho bývalá… Slyšela jsem jen o tom, co se stalo, když byli naposledy na společné svatbě.“

„No, to bylo… nezapomenutelné,“ připustila Andromeda. „Raději jsem se přinutila na to všechno zapomenout.“ Nastala pauza, než se znovu zamračila. „A říkala jsi, že je pozvaná?“

„Astorie a její matka na tom trvaly,“ potvrdila Narcisa, načež našpulila rty. „Přísahám, ti dva… Kdybych si nemyslela, že Dafné a Harry budou tvořit roztomilý pár…“

„Vskutku.“ Andromeda se pomalu a rozvážně napila čaje a pak si tiše povzdechla. „Alespoň se můžeme pokusit zabránit některým škodám, že?“

„Pokusit se je to pravé slovo, Andy,“ poznamenala Narcisa nevrle.

„Ano… pokusit se.“ Andromeda souhlasně přikývla.

Teddy se pomalu podíval mezi obě ženy a pak zamrkal. „Tohle bude špatné, že?“

Raději se vyvaroval úsměvu při pohledu, který na něj obě ženy okamžitě vyslaly.

ooOOoo

„Hej, Weasleyová, proč jsi tak vyšňořená? Další focení?“ To napůl žertovné šťouchnutí přimělo Ginny poněkud protočit očima, když se podívala směrem ke své spoluhráčce.

„To sotva. Ne, jen jdu na svatbu, na kterou jsem byla pozvaná,“ odvětila a uhladila si přední díl šatů.

„To všechno jen kvůli ‚svatbě‘?“ V jejím hlase se objevil náznak pobavení, když na Ginny znovu mrkla.

„Ne, bude tam můj bývalý. A já se těžko můžu objevit tam, kde vím, že bude, a nezpůsobit, že mu bude chybět to, co už nemá, že?“ Koketně se uculila a významně se zavlnila v bocích.

Její počínání jí vyneslo pomalé hvízdnutí a pochvalné uchechtnutí. „Zatraceně, ty ho chceš přivést k šílenství?“

„Chtěla bych zjistit, jestli v něm ještě zůstala nějaká ta stará jiskra,“ odpověděla Ginny s úsměvem. „Tohle tomu má jen… pomoct.“

„Merline, ty neděláš věci napůl, že ne?“ spoluhráčka se zasmála a pak se mírně zamračila. „Poslouchej, nemá být dneska svatba Malfoye?“

„Páni, někdo věnuje společenským stránkám větší pozornost, než jsem si myslela,“ poznamenala Ginny pobaveně. „Ano, kupodivu jsem dostala pozvánku, a protože vím, že můj bývalý ji přijal…“

„Ale stejně, ty se chceš opravdu ukázat na svatbě toho Smrtijeda?“ zeptala se nervózně.

„Malfoyovi nakonec změnili strany, vzpomínáš?“ Ginny pokrčila rameny. „Kromě toho jsem dostala pozvánku od nevěstiny strany.“

„Aha,“ šibalsky se usmála žena. „Takže, kdo je ten hřebec, se kterým se chceš… znovu seznámit?“

„Ale, ale, přece bys nechtěla, abych to zakřikla, že ne?“ Tiše se zasmála, zavrtěla hlavou a mrkla na ni. „Dám ti vědět, jak to dopadne.“

„Nebudeš se snad pokoušet o nějaký vášnivý románek s ženichem těsně před svatbou, že ne?“ V jejím hlase zazněla téměř naděje, která Ginny přiměla mírně se zachvět.

„U Morganiných koz, ženská! Jsi snad úplně praštěná? Mluvíš přece o Malfoyovi. Raději bych políbila tebe než jeho!“

„No, když už se nabízíš,“ zasmála se spoluhráčka a vrhla na Weasleyovou lascivní mrknutí.

„Couro.“ Ginny jí to oplatila vlastním smíchem, než zavrtěla hlavou a mrkla na ni. „Drž mi palce.“

„Co kdybych je držela sobě a tobě nechala, co zbyde po mně!“ s úsměvem opětovala.