Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola druhá, v níž se Severus stává objektem náklonnosti

„... a ty, Severusi, jsi ideálním kandidátem pro dohled nad formováním nové generace.“

Severus se tak zdokonalil ve vytěsnění vysokého hlasu, který už ho hodiny nudil jednotvárným monologem, že mu tato část Velkého plánu málem unikla. V duchu si pobrukoval kytarové sólo z „Comfortably Numb"¹ a plánoval pro Červíčka nepříjemnou a časově náročnou pochůzku, aby si mohl v klidu dát odpolední čaj a lívanečky. Vrátil se do reality tak silně, až ho překvapilo, že to brnknutí nikdo neslyšel.

„Můj pane?“

„Nestyď se, Severusi,“ utrousil Voldemort koketně. „Pokud si tedy nemyslíš, že je tu někdo jiný, kdo se na ono ředitelské místo hodí lépe?“

Mistr lektvarů se zamyšleně kousal do spodního rtu a přitom si prohlížel vrchní smrtijedské velení. Při pohledu na své kolegy se divil, jak se jim podařilo dostat tak daleko - takovou sbírku mentálních, morálních a emocionálních kastrátů byste mimo Broadmoor našli jen stěží - ale předpokládal, že ochota podlehnout každému nízkému pudu může člověka dovést hodně daleko. Stačí se podívat na Berlusconiho.

„Můj pane, uvědomujete si, že bude téměř nemožné s personálem v Bradavicích produktivně spolupracovat? Po událostech z letošního léta...“

Voldemort to odbyl mávnutím své hubené ruky.

„Jestli se na to necítíš, Severusi, pak jsem si jistý, že jsou mezi námi další, kteří se cítí být více než dostatečně kvalifikovaní, aby se tak prestižního úkolu ujali.“

Carrowovi se vrtěli jako k zemi přitisknutá štěňata.

„Můj pane, to není otázka zdatnosti nebo schopností. Chtěl jsem jen upozornit, že tento úkol nebude pro toho, kdo se ho ujme, žádnou výhrou. McGonagallová a ostatní jsou mimořádní protivníci, a to i v rámci omezení, která budou na jejich činnost kladena.“

„Podřídí se, Severusi.“

Severus ucítil v útrobách nepříjemné zašimrání, které znamenalo, že se chystá znovu začít zachraňovat lidi. Šlo o zlozvyk, kterého se ukázalo nemožné zbavit a který mu obvykle způsoboval silné zažívací potíže.

„A dále, můj pane, převzetí zodpovědnosti za Bradavice si bohužel vyžádá, abych po vašem boku trávil mnohem méně času.“ A v tom spočívá jeho nepopsatelné kouzlo, dodal v duchu. Předstíral hru na myš zahnanou do kouta a zároveň se při tom díval Voldemortovi do očí.

„Potřebné má přednost, Severusi, a já tě potřebuji... tam.“

Vyhrál jsem.

S lítostí sklonil hlavu a při tom střelil po Carrowových vítězoslavným úšklebkem.

„Ale souhlasím, sám nebudeš v bezpečí a já bych nesnesl, kdybych tě ztratil.“ Voldemort položil Severusovi na rukáv prsty a stiskl. „Takže dám ministrovi pokyn, aby jmenoval Alektu a Amycuse do učitelského sboru, jen co se nějaké pozice, řekněme, uvolní.“

Ten hajzl.

„Jste příliš laskavý, můj pane.“

Vrátil se domů a našel Červíčka uvelebeného v křesle a pojídajícího čokoládové sušenky. Popadl tu krysu za límec, vyhodil ji ven a řekl jí, ať jde koupit Morfeovu zhoubu a nevrací se, dokud ji nebude mít - standardní způsob, jak se mistři lektvarů na pár hodin zbavují svých učňů. V kouzelnické Británii se nenašel jediný apatykář, který by povolil a přiznal, že Snape chce kávu. Uklidil a vydezinfikoval křeslo, a pak přešel do své neposkvrněné kuchyně, aby si uvařil čaj. Přestože šlo o zastaralý kousek z šedesátých let, byla pro něj kuchyň místem krásy a pohodlí. Zapnul rychlovarnou konvici, vděčný za úpravy, které jí umožňovaly fungovat v kouzelnickém domě. O pět minut později už se uvelebil na polštářích, pomstychtivě zabořil zuby do nevinně vyhlížejícího lívanečku a nechal „Shine On You Crazy Diamond“² pomáhat čaji v uklidnění nálady. Pokaždé, když si říkal, že by mohl dosáhnout alespoň zlomku prostoru, jen náznaku klidu, někdo si usmyslel, že mu to zkazí. Poklesla mu víčka a poslední myšlenka, která mu v bdělém stavu prolétla hlavou, byla: ‘Díky Merlinovi za máslo.’

Možná proto se mu zdálo o kerrygoldské³ krajině. Bylo to hezké místo, s pěkně vypasenými kravami a nablýskanými sedmikráskami. Ale Severus se necítil celkově „hezky“. Vnímal vzdálený smích a nemohl si pomoct, ale zdálo se mu, že je namířen proti němu. Jeho tvář nabrala uzavřený výraz, jak to léty dovedl k dokonalosti, a oči se proměnily v černé díry, které všechno pohlcovaly a nic nevydávaly. Na to se otočil, aby se podíval, kdo má tu drzost se mu ve snu chichotat. Kráčela k němu žena, která jako by se vznášela na stéblech trávy a okvětních lístcích. Slunce stálo za ní, takže zprvu rozeznal jen velmi málo. Byla drobná - ne, vysoká; štíhlá - ne, sošná; blond - ne, zrzavá; hezká - ne, úchvatně krásná. A natahovala k němu ruce a potěšeně se smála. Otočil se, aby se podíval, kdo stojí za ním.

„Ne, můj drahý! To ty naplňuješ mé srdce radostí,“ zacukrovala ta žena.

Ušklíbl se. Mohl tušit, že nemůže být dokonalá. Cukrování mu opravdu lezlo na nervy.

„Velmi vtipné,“ odtušil. „Co konkrétně vás na mně přivádí do extáze?“

„Jsi přesně ten člověk, kterého jsem hledala!“ Tentokrát zněl její hlas pevně a lehce chraplavě.

Pozvedl v sebeobraně obočí.

„Další člověk, který chce, abych pro něj něco udělal. Skvělé. Ani ve snech se nevyhnu tomu, abych byl užitečný.“

„Špatně mě chápeš, lásko,“ zasmála se, tichým a hrdelním smíchem. „To já jsem tu pro tebe, jen a jen pro tebe, pro tvé potěšení.“

„Pak musím být obzvlášť naštvaný sám na sebe. Listy na těchto sedmikráskách nejsou přesné.“

Mávla rukou a sedmikrásky se opravily.

„Působivá ukázka bezhůlkové magie, madam.“

Přistoupila k němu blíž, dotkla se špičkou prstu koutku jeho úst stočeného dolů, a pak mu tím prstem pozvedla bradu, aby se jí mohl podívat do očí. Severus zalapal po dechu. Tak vysoká, tak vyvinutá, tak plná života... tohle byla skutečná amazonka.

„Jak se opovažuješ!“ vyjela na něj a její dokonalé safírové oči zahořely. „Jak se opovažuješ mě přirovnávat k jedné z těch řeznických, bezpohlavních, panovačných...“

„Ach, okouzlující,“ zavrčel Severus. Poodstoupil. „Ani ve svých zasraných představách se nevyhnu zasranému nitrozpytu...“

„Vaše vyjadřování je neotesané, pane!“

„A jaký druh krav za sebou nezanechává žádná hovna?“

„Jsi při pozorování příliš precizní! Náhodou si myslím, že je to pěkná krajina. Jsi nevděčný.“ Tón jejího hlasu se změnil z chraplavého na hašteřivý a pohled přes rameno mu prozradil, že má ruce pevně založené na impozantních ňadrech.

„Zdá se, že už nejsem vítán.“

A s tím se probudil, v rukách vychladlý šálek čaje, a přísahal si, že už nikdy nebude klimbat u Pink Floyd.

***

Podruhé se mu o ní zdálo po uvítací hostině.

Profesorský sbor neměl jinou možnost než ho poté, co ho ministerstvo řádně jmenovalo, přijmout za ředitele, ale na hradě se nenašel jediný tvor, který by se na něj díval s přízní, počínaje jeho zástupkyní McGonagallovou, která ho odmítala oslovit, pokud se nejednalo o pracovní záležitosti (a i tehdy mluvila do vzduchu nad jeho levým ramenem, jako by měl na uchu pověšeného neviditelného papouška), až po chrlič na schodech, který vykazoval tendenci zapomínat hesla a staral se, aby jízda vzhůru po schodišti byla předvídatelně nepředvídatelná.

No, vlastně tam byly osoby, které na něj mluvily, ale on se rychle začal schovávat ve výklencích, aby se Carrowovým a Argusovi Filchovi vyhnul.

Zatraceně - kdyby tak mohl někomu, jedinému člověku, dát najevo, jak velký je hrdina. Dost rychle se dovtípil Alektiných plánů s oddělením studia mudlů v knihovně a pomohl jí balit knihy, přičemž tajně vrhal kouzla, aby zajistil jejich měkké přistání, když je házela do beden. Irma Pinceová se celou dobu mračila a huhňala, aby udržela na uzdě slzy. Ani jí nemohl říct, proč se dobrovolně přihlásil, že se jejích drahocenných knih zbaví. Řekl, že by bylo vhodné odvézt je na mudlovskou skládku, a Alekto lenivě zakdákala a nechala ho, ať to udělá. Ach, postaral se, aby měl vzpomínky na to, jak vyhazuje těžké bedny do kontejneru, ale ne dřív, než jejich obsah vyměnil za všechnu brakovou literaturu, kterou za léta zabavil.

S mrazivým výrazem ve tváři vymýšlel věrohodné argumenty, proč Amycus nemůže mít Filiusovu třídu.

Postaral se o to, aby Carrowovi neměli přístup do žádných prostor určených pro jednotlivé koleje kromě Zmijozelu, přestože tradičně měli všichni učitelé přístup všude. A dal si záležet, aby je o tomto ‘nešťastném’ stavu informoval tam, kde to mohli slyšet i ostatní zaměstnanci. Pak mu ovšem jeho vlastní odposlech odhalil, jak Minerva všem vykládá, že se o to musel zařídit Brumbál, než zemřel.

Provedl velmi složité mávání hůlkou, aby vytvořil repliku velkého svazku, v němž byla zaznamenána jména všech stávajících i potenciálních studentů, tak, že ukazovala pouze čistokrevné. Originál s celým jeho riskantním obsahem měl u sebe pod postelí.

A tak to šlo pořád dokola.

Usazený na nepohodlném polštáři, vytvarovaném léty, kdy na něm sedával Brumbálův kostnatý zadek, došel s upřeným pohledem k názoru, že neopěvovaný hrdina je ta nejhorší práce na světě. Mohl by si zpívat - a také to v soukromí své, trojitými štíty chráněné a zvukotěsné sprchy dělal -
(Mamá, zabil jsem člověka.
Namířil jsem na něj hůlku,
řekl „Avada“
a teď je mrtvý...),
ale vědomí, že Belzebub má pro něj skutečně přichystaného ďábla⁴, ho příliš neuklidňovalo.

„Podej mi tu láhev,“ zamumlala Alekta, která rychle získala náskok.

Jeho kolegové se na něj sotva podívali. A studenti? Jejich počet se značně ztenčil a kromě zmijozelského stolu zely všude plochy holého dřeva. Zdálo se, že jim nedělá potíže upírat na ředitele Snapea zrak. Někteří z mrzimorů jako by si vypěstovali páteř, pokud tedy o něčem svědčily jejich ztuhlé horní rty, i když většina po něm vrhala ustrašené pohledy; havraspárští byli přirozeně zvědaví a pitvali ho zkoumavýma očima; zmijozelští se usmívali a lísali se; a nebelvíři, ano, nebelvíři samozřejmě zahlíželi. Jejich kolektivní uražený výraz však postrádal soustředěnost, na kterou byl zvyklý. Bez Weasleyho vykuleného civění, Potterovy agresivity a hlavně chladné a inteligentní výzvy Grangerové mohl Nebelvír nabídnout jen spoustu pubertálního trucování. V soukromí vlastních myšlenek si dokázal přiznat, že bez požitku z odrážení dívčiných otázek a následného strhávání bodů za drzost byla škola méně zábavná.

Vstal a opřel se dlaněmi o stůl. Předklonil se, až mu zbělely nehty a na hřbetech rukou vynikly šlachy. Okamžitě se rozhostilo ticho. Nemělo smysl nic vysvětlovat, nic odůvodňovat, takže se spokojil s varováním.

„Vezměte na vědomí, že ministerstvo schválilo nový režim trestů za porušení školního řádu,“ pronesl neutrálně. Ti, kdo mají trochu rozumu, by si mohli vzpomenout, kdy naposledy ministerstvo vztáhlo ruku na školní řád a že tehdejší ředitel se aktivně podílel na jeho podkopávání... „Důrazně vám doporučuji, abyste se s těmito pravidly seznámili do všech podrobností a po večerce zůstávali ve svých kolejích. Nyní se najezte a pak jděte spát.“

On sám jedl jen velmi málo a šel spát brzy.

Ve snu otevřel oči a naskytl se mu pohled na jiskřivě modré moře hluboko pod malým chrámem, v němž se ocitl. Stavba stála na skále tak nejistě, že byl docela rád, že je to sen a nedojde k žádnému nepříjemnému rozplácnutí, i kdyby se převážil. Nebyl to moc velký chrám - jen kruh sloupů podpírajících kopuli, ale působil pokojně a poskytoval trochu stínu před ostrým sluncem. Posadil se tak, že se ramenem opřel o sloup a nohy mu visely přes okraj. Mimoděk zaznamenal, že je bos a má na sobě jakousi hloupou tuniku, naštěstí černou, která byla v horkém větru, jenž mu čechral vlasy, aspoň příjemná. Zavřel oči a naslouchal volání racka v hloubce pod sebou a cvrlikání cikády někde poblíž, snad v myrtách, které se uchytily mezi kameny.

„Tohle se ti líbí víc?“

Žena se usmívala, ale v jejích safírových očích se objevil náznak ‘už by sakra mělo’.

„Moc hezké,“ řekl Severus, protože to tak bylo.

A úkosem na ni pohlédl.

Byla taková, jakou si ji pamatoval, vysoká a urostlá, postavu kapitánky roedeanského lakrosového družstva zjemňovala průsvitná drapérie, která se ve větru vlnila a nikdy neodhalovala dost kůže. Zrzavé vlasy měla volně spletené dozadu věncem z bílých růží, z nějž se uvolnily drobné úponky a jemně se dotýkaly jejího čela a krku. Zdálo se, že ji palčivé horko, které dopadalo na její bledou kůži, neznepokojuje. Uvědomil si, že mu na slunci vržou kosti, a stáhl se do svého kousku stínu, který se - na sen nanejvýš bezohledně - posunul.

„Jen 'hezké'?“ pohrozila mu, vytáhla si z vlasů růži a hodila mu ji.

„Téměř dokonalé,“ připustil velkoryse.

„Téměř.“

„Moje babička říkávala, že všechno se dá vylepšit, když se nad tím člověk pořádně zamyslí.“

„Tvoje babička mě zřejmě nikdy nepotkala,“ namítla žena. Půvabně se usadila vedle něj, něžně mu přejela prstem po předloktí a naklonila se dopředu, takže k němu lehce přitiskla svá podivuhodná ňadra.

Severus nebyl na takové věci zvyklý. Polkl.

„Moje babička by také řekla, že nejste o nic lepší, než byste měla být,“ vykvikl.

Žena se zamračila a na alabastrovém čele mezi nádherným obočím, které bylo jen o dva odstíny tmavší než pramínky vlasů, jež se nyní otíraly o Severusovu tvář a chvějící se rty, se jí zformovala malá vráska.

„Tvoje babička zjevně nevěděla, jaký máš na ženy účinek,“ zapředla a její dech byl na jeho rtech cítit medem a skořicí.

Severus nabyl dojmu, že je to až příliš nepravděpodobné, dokonce i na jednu z jeho vlastních fantazií.

„Cítíte se dobře, madam?“ zeptal se. Vyskočil na nohy, aby se na ni mohl shlížet přes svůj nos. Že to byl špatný tah, mu bylo jasné, když si uvědomil, že tunika není doplněná spodním prádlem a že žena teď hledí na jeho poněkud nadšený úd. „Ach, Kirké,“ zasténal.

To nebylo to pravé, co měl říct.

„Máš tady mě a voláš na tu prasečí mrchu?“ zavrčela žena. Vyskočila na nohy a vztyčila se nad ním, nutila ho couvat po chrámu, dokud nenarazil patou na sloup a nebyl nucen se zastavit. „Vyslovuješ jméno té coury, když před tebou stojím já, připravená nabídnout ti všechno, co mám? Moudře uvaž, ó muži, co bys měl pronést příště.“

Její nádherná ňadra se vzdouvala pouhý zlomek palce od jeho nosu, její safírové oči na něj sršely blesky a Severus si pomyslel, že se možná ocitl v nebi.

A pak se rozezněl jeho proticarrowovský alarm, který mu oznámil, že nějaký mrzimor už má potíže.

***

Hagrid se, kupodivu, rychle zorientoval. Abychom byli spravedliví, musel by mít v hlavě tolik vlasů jako na ní, aby si neuvědomil, že téměř pokaždé, když Severus udělil trest, poslal provinilce na opravdu děsivé utrpení (čaj a kamenné koláče) do Zapovězeného lesa. Ale i s tímto silným podezřením musel Severus předstírat, že si nevšiml obrova nenápadného mrknutí, a doufat, že jeho narážka bude pochopena.

Jednoho dne by se i Carrowovi mohli začít zajímat o to, proč se studenti vracejí tak zdraví.

Severus si tedy lámal hlavu nad alternativními tresty. Nechutných ingrediencí vyžadujících přípravu bylo jen omezené množství a v únoru byly školní zásoby lektvarů v nejlepším stavu na dalších pět let. Psaní řádků po celou noc způsobilo, že děti vypadaly zvadle a unaveně, což bylo dobré, stejně jako to, že se tak dostaly z dosahu některých členů personálu. Také oprašování knih v oddělení s omezeným přístupem bylo docela šikovné - většina lidí při tom bledla a třásla se, dokonce i když Irma odháněla ty nejzuřivější svazky. A přes to všechno ho celá škola nenáviděla a bojovala proti němu.

Začal poslouchat The Smiths.

Jeho snové ženě se soundtrack, který si jednou v noci donesl do chrámu, moc nelíbil.

„Co je to za hádesovské kvílení?“ durdila se. „Kliďte se, odporné zpěvy!“

„Vadí vám to?“ zamračil se Severus a napřímil se. Podařilo se mu stáhnout si tuniku natolik, aby si ji mohl svázat mezi nohama. Bylo to nepohodlné a vypadalo to směšně, ale aspoň to byla nějaká ochrana. „Poslouchal jsem to!“

„Ne, neposlouchal, můj milý. Ty ses v tom utápěl.“ Obešla ho a přejela mu rukou po hrudi. Cítil, jak mu při jejím doteku naskakuje po celém těle husí kůže.

„Pomáhá mi to spát.“

„Nějak jsem si nevšimla,“ namítla jízlivě, když se odmítl uvolnit přitisknutím svých lopatek k jejím ňadrům. „Ty skoro vůbec nespíš, můj hrdino.“ Uchopila ho za ramena, přivinula se k němu a sklonila rty, aby mu zašeptala do ucha. „Dovol mi, abych ti pomohla se uvolnit...“

Trhl hlavou.

„No skvěle. A dovolte, abych vám připomněl slova mé babičky, madam. Jste příliš horlivá. A já na to nemám náladu.“ Neúspěšně se pokusil vyprostit z jejího sevření. „Pusťte mě.“

Nastala minutová pauza a pak ucítil, jak mu zpocená záda ovanul vánek.

Otočil se a zjistil, že žena stojí na druhé straně chrámu a vypadá tak opuštěně, jak jen je schopen vypadat někdo s výškou metr devadesát, vedle koho Wonder Woman působí jako čistící štětka na dýmky. Ach bože, po jedné damaškové tváři jí dokonce stékala křišťálová slza. Šmarjá, nesnášel plačtivé ženy.

Natáhla k němu jednu ruku.

„Máš zkalený, temný, nepřející zrak,“ vzdychla rozechvěle. Setřela si slzu z tváře. „Co jsem udělala, že mnou tak pohrdáš?“

Povzdechl si. Jestli si myslela, že pomůže, když mu dá pocítit, že je naprostý zmetek, pak se šeredně mýlila. Cítit se takhle bylo jeho celoživotní náplní.

„Jste velmi krásná, madam,“ zabručel, „ale já jsem příliš vytížený...“

Slova přerušily její hořící rty a on se ocitl mezi studeným sloupem za zády a nejlepšími prsy, jaké kdy byly stvořeny, na své hrudi. Uvědomil si, že mu nohy visí ve vzduchu a uzel na tunice se rozvázal. Silně ji odtlačil a byl puštěn.

„Ale ty jsi mě nazval krásnou,“ vykřikla dramaticky. „Ach, ty jsi tak neústupný! Vůbec ti nerozumím! Temnota tvých očí mě rozpaluje, a přesto jsi nevlídný!“ S tím znovu zvedla stavidla a zabořila tvář do dlaní.

„Promerlina,“ zamumlal Severus a ujistil se, že vítr nevyvádí žádnou neplechu se spodním lemem jeho tuniky. „On je tenhle čas v měsíci.“ A pak, o něco hlasitěji: „Ušetřete mě té komedie, ano? Není to tak, že bych byl pro ženy dar z nebe.“

Vzhlédla k němu s hladovým výrazem.

„Nemůžu uvěřit, že tohle dělám,“ zamumlal. „Hele, uklidněte se, ano? Možná někdy jindy, až budu trochu méně... zapletený... možná. Právě teď se chci jen vyspat naprosto nevzrušivým spánkem, s naprosto nevzrušivými sny.“

Sunula se s rozpaženýma rukama vpřed jako válečná loď a nezdálo se, že by slyšela jediné slovo.

Tentokrát ho probudilo, jak padal dolů ze srázu.

***

Stalo se to téměř rutinou. Šla na něj příliš zhurta, on bojoval s pokušením podlehnout - koneckonců už měl dost toho, že byl hračkou všech, když byl vzhůru - ona trucovala a plakala, on váhal, ona útočila, on se bránil, nadávali si a pak se usadili se sklenkou vína a závodili v popíjení. Šachy jí moc nešly. Ukázalo se však, že je docela dobrá v naslouchání jeho vyprávění o nepovšimnuté statečnosti a genialitě a stížností na pitomého Brumbála, debilního Voldemorta a kreténského Pottera s jeho kohortou, zatímco on ležel s hlavou na jejím klíně a očima obrácenýma k nádhernému výhledu na její hruď.

Jako odměnu obdržel příslib dokončení svého vysněného scénáře, až to všechno skončí.

A právě proto ho pořádně naštvalo, že byl tak vyčerpaný, že si nevšiml Raddleova nenápadného znehybňujícího kouzla, takže si nemohl vzít připravený protijed a místo toho musel ležet na špinavé podlaze, kde z něj unikal život, a poslouchat, jak se Potterovy a Weasleyho kroky vzdalují, pak se vracejí, aby odtáhli Grangerovou, která se mu přehrabovala v kapsách (no, ona byla mozkem téhle party), a zase se vzdalují, zatímco překřikují její protesty ohledně pomoci.

Příliš pozdě se naučil zaujmout filozofický přístup k životu a přiměl se odcházet, co nejklidněji to půjde. Necítil většinu svých končetin, a tak prostě předpokládal, že jsou uvolněné, a ta bolest, kterou mu způsobilo Naginino kousnutí, už ustoupila. Škoda, že nemohl zavřít oči a strávit posledních pár chvil ve svém snu. Usoudil, že jedem vyvolaná paralýza má jako způsob umírání jisté nevýhody. I když zřejmě také aktivovala záchvat aliterace. Zrovna zvažoval, jak dlouho může pokračovat v kreativní kritice svých kroků (dobře, technicky vzato to neplatilo, ale říkal si, že umírající člověk může přehánět), když se mu v periferním vidění zachvěl kus bílého tylu a najednou tam byla, nedbale klečela v jeho krvi a tiskla mu chladné prsty na krk. Naklonila se k němu a políbila ho na lepkavé čelo, vsunula mu ruku pod ramena a přitiskla si ho k tělu. Předpokládal, že jsou i horší způsoby, jak odejít. Dlouze, roztřeseně se nadechl a ze rtů mu splynulo poslední, šťastné slovo.

„Melouny.“

***

Poznámky k překladu: 

1)   Comfortably Numb – skladba od Pink Floyd

2)   Shine On You Crazy Diamond – skladba od Pink Floyd

3)   Kerrygold je značka irského másla – Kerry je oblast v Irsku, takže „irské zlato“

4)   Narážka na Belzebuba a ďábla je citací a popěvek parafrází části textu ze skladby Bohemian Rhapsody od kapely Queen:

Mama, just killed a man,
Put a gun /a wand against his head,
pulled my trigger, /Said „Avada“
Now he's dead

 Mamá, zabil jsem člověka,
namířil jsem na něj zbraň /hůlku
stiskl spoušť / řekl „Avada“
a teď je mrtvý