Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 21.

Vzduchem se nesl chladný vánek a Lucius Malfoy se na muže shromážděné před ním nepatrně zamračil. „Čemu vděčím za tuto… poctu, pánové?“

„No, takhle se mluví se starými… obchodními partnery, Luciusi?“ promluvil muž, Parkinson, a usmál se na Luciuse téměř jako pitbul. „Po tom všem, co jsme spolu prožili, a po tom, jak blízké si byly naše děti…“

„A přesto tvá dcera neobdržela pozvánku. Jak je to jen možné,“ kontroval Lucius téměř mírným tónem, povytáhl obočí a přitom se prstem opřel o stříbrnou hlavici své hole. „Co chceš?“

„Ale no tak, Luciusi, po všech těch společných zážitcích?“ Parkinson povytáhl obočí a téměř divoce se usmál, když gestem ukázal na zachmuřené tváře mužů kolem sebe. „To je prostě nezdvořilé. Nechceš být… hrubý, že ne, Luciusi?“

„Čeho tím chceš asi tak dosáhnout, Parkinsone?“ Luciusův tón zchladl, najednou se napřímil a oči se mu přimhouřily do šedivých štěrbin. Okamžitě tak mužům připomněl, že existuje velmi dobrý důvod, proč se Lucius ve Voldemortově vnitřním kruhu dostal tak daleko. „Zastrašování? Jsou jen dva muži, kterých jsem se kdy bál. Jeden je mrtvý rukou toho druhého. Možná mi chceš vyhrožovat? Pán zla na mě seslal svůj vlastní Cruciatus, co bys asi tak mohl udělat ve srovnání s tím?“

Muži pomalu, nevědomky ustoupili o krok zpět, jak pod Luciusovým chladným pohledem zaváhali. „Nebo si snad myslíš, že jsem změkl? Že už nemám v sobě tolik oceli, abych tebe a ostatní porazil?“ Rty se mu sevřely do chladné, tenké čárky, a tvrdě pohlédl na druhého muže. „Pojď, zjistíme to?“

„Možná jsi dobrý, Luciusi,“ oponoval Parkinson, ustoupil a přeměřil si Luciuse přimhouřeným pohledem. „Ale nejsi tak dobrý. Kromě toho, koho to vlastně porazila skupina školáků?“

Zdálo se, že ostatní muži našli v Parkinsonových slovech sílu a jejich vlastní oči se zúžily do štěrbin, zatímco ruce zamířily k hůlkám, když vtom se ozval nový hlas.

„Já vím, že vy, krevní puristé, máte být idioti, ale tohle je trochu moc i na vás,“ téměř mírně poznamenal Harry, když se na chvíli zastavil a pohlédl na svoji společnici. „Gábi, šla bys dovnitř? Myslím, že bych si s těmi… gentlemany potřeboval promluvit.“

Gabriela protočila očima, zkřížila ruce na prsou a vyzývavě povytáhla obočí. „Opravdu si myslíš, Harry, že…?“

„Spíš jsem se domníval, že si nechceš umazat šaty od krve,“ přerušil ji Harry s pozvednutým obočím. „Mám pocit, že bys na to reagovala… špatně.“

„To je pravda,“ souhlasně přikývla Gabriela a pak mávla směrem k Parkinsonovi. „A ten vypadá jako hemofilik…“ Odmlčela se a pak si s přehnanou nechutí povzdechla. „Dobrá, sejdeme se uvnitř.“

„Děkuji,“ přikývl Harry a chvíli počkal, až se vzdálí, než otočil hlavu zpátky k mužům a chvíli je všechny studoval. „Opravdu rozkošná dívka. Co přesně si ta vaše skupina myslela, že tímhle dosáhne?“

Parkinson přešlápl a náhle přišel o svoji hranou statečnost, když nervózně pohlédl z Luciuse na Harryho. „Nic, co by se tě týkalo, Pottere.“

„Vááážně?“ Harry lehce povytáhl obočí, hůlku měl náhle v ruce a zamyšleně si s ní poklepal na spodní ret, zatímco se díval k nebi nad hlavou. „No vidíš, v tom s tebou bohužel nemůžu tak docela souhlasit.“

Chladně přelétl očima k Luciusovi, než se znovu setkal s Parkinsonovým pohledem. „Uznávám samozřejmě, že Lucius je malicherný, nenapravitelný parchant…“

„Děkuji převelice, že jste mi připomněl, jak moc si mě vážíte,“ oplatil mu Lucius polovičatým zahlížením, ale nic víc neudělal.

Harry zamítavě mávl rukou a nevzrušeně pokračoval dál. „Ale dneska je svatba. A vzhledem k tomu, že je pozván můj kmotřenec, nemluvě o tom, že se žení jeho bratranec…“ Odmlčel se, jak si skoro, skoro užíval pohled, který se Luciusovi při těch slovech mihl v očích. „Jsem poněkud nakloněn tomu, aby den nezničila skupina pitomců, která chce pana Malfoye zabít, bez ohledu na to, jak moc si to zaslouží.“

„Zabít ho jsme neměli na mysli,“ zamumlala jedna z odvážnějších duší, než náhle upadla do ticha, když na ni Harry obrátil pozornost.

„Možná, a zase – nejspíš si to zaslouží,“ souhlasil Harry. „To by však způsobilo problémy se svatbou, což opravdu nemohu strpět. Takže si vezměte své malé problémy a řešte je jindy. Na této svatbě bych se rád uvolnil. Pokud se mi to nepodaří… No, mohl bych být mrzutý.“

„Mrzutý?“ ozval se jakýsi hlas téměř nedůvěřivě.

„Ano, mrzutý,“ přitakal Harry. „Abych byl upřímný, váš druh nestojí za nic víc…“ Znovu si hůlkou lehce poklepal na bradu a pak zavrtěl hlavou. „To ale neznamená, že vás nesejmu, a to tvrdě.“

„Tohle ještě není konec, Malfoyi,“ rozhodl se nakonec Parkinson a přelétl pohledem shromáždění.

„Sbohem,“ pronesl Harry vesele. Pak se zarazil a zamračil se, když se nikdo neobtěžoval mu odpovědět. „Ehm. Věřím, že jsem řekl sbohem.“

Muži ztuhli a nervózně se po něm ohlédli, aby se vzápětí se sotva slyšitelně zašeptanými variantami ‚sbohem‘ urychleně vzdálili.

„Někteří lidé se neumějí chovat,“ zavrtěl hlavou Harry a posměšně dramaticky si povzdechl. „Ach, no, co se dá dělat.“

„Předpokládám, že chcete, abych vám teď poděkoval?“ Lucius povytáhl obočí a upřeně hleděl na mladšího muže před sebou.

„Vy? Poděkovat mně?“ Harry se na něj téměř nedůvěřivě zadíval a pak si tiše odfrkl. „Ach, Merline, ne! To by vás nejspíš zabilo, pak bych to musel vysvětlovat Dracovi a byla by to další svatba, kterou bych zničil.“

„Dobře.“ Lucius potřásl hlavou a zahleděl se na vzdalující se postavy mužů, než pomalu promluvil. „Přesto si té pomoci… vážím.“

„Udělal jsem to pro vašeho syna, ne pro vás,“ prohlásil Harry chladně a dlouze se na muže zadíval, než se otočil a zamířil do domu k ostatním svatebčanům.

„Stejně jako já, pane Pottere,“ zamumlal Lucius pod nosem, než položil hůl zpátky na pevnou zem a opřel se o ni víc, než by měl. „Stejně jako já.“

ooOOoo

Gabriele trvalo jen okamžik, než po vstupu do sálu zahlédla svou kořist, a zamrkala, když ji okamžitě oslovil uvaděč. „Promiňte, madame, mohu vidět vaši pozvánku?“

„Obávám se, že žádnou nemám.“ Téměř nedbale mávla rukou a nevšímala si mužova tvrdnoucího výrazu. „Jsem tu jako host několika lidí z ženichovy strany.“

„Opravdu, madame, musím trvat na tom, že pokud nemáte pozvánku…“ začal muž přísně, ale v tu chvíli byl přerušen.

„Gabrielo! Prosím, Merline, prosím, řekni mi, že to znamená, že je tu Harry!“ Dracův hlas byl na pokraji hysterie, když se rychle protlačil kolem uvaděče a okamžitě se postavil před mladou ženu.

„Hm…“ Lehce si poklepala na spodní ret a zdálo se, že přemýšlí o otázce skryté v Dracově prohlášení, než nenuceně pokračovala. „No, ráda bych, ale obávám se, že tenhle… pán mi právě řekl, že bez pozvání nejsem vítána.“

„Je pozvaná,“ prohlásil Draco příkře směrem k uvaděči, než se prosebně ohlédl na ženu.

„Harry právě pracuje na tom, aby skupina bývalých společníků tvého otce neudělala nic, co by narušilo chod věcí,“ odpověděla s pobaveným úsměvem. „Můžeš mu poděkovat, až se dostane dovnitř.“

Draco zamrkal, pak zamrkal znovu a přejel si dlaní tvář. „Přísahám, že toho člověka nemůžu nikam vzít.“

„Harryho?“ zeptala se Gabriela zvědavě s povytaženým obočím.

„Svého otce,“ odpověděl jí Draco s povzdechem a pak se téměř zlomyslně zazubil. „Ale mezitím… chtěla by ses seznámit s… Dafné?“

Gabriela významně přimhouřila oči. „A řekni mi, jak tě napadlo, že bych se mohla chtít setkat s touto… osobou?“

„Protože jsem tam včera večer byl?“ Draco se náhle usmál. „A protože potřebuji něčím přehlušit myšlenky na to, že se můj svědek ještě neukázal?“

„Myslím, že jsi prohnaný člověk,“ prohlásila Gabriela mile s mírným nakloněním hlavy. „I když ano, myslím, že bych se s tou… Dafné ráda seznámila. Tolik jsem toho o ní slyšela.“

Dafné vzhlédla, když jí náhle přeběhl mráz po zádech, a jakmile spatřila úsměv na tváři svého budoucího švagra, ucítila v žaludku kamení.

„Dafné, dovol, abych ti představil Gabrielu Delacourovou.“

ooOOoo

Harry udělal jen krok do poměrně elegantního sálu, než okamžitě ucítil mrazení v zátylku. Tělo mu ztuhlo, otočil hlavu a ocitl se tváří v tvář znepokojivému pohledu. No, upřímně řečeno dvěma, ale Draco na něj zíral jako na záchranný kruh uprostřed oceánu, což už napůl očekával.

Gabriela, jejíž oči znepokojivě povědomě jiskřily, se postavila na stranu a klidně si povídala s Dafné a Astorií.

Když k němu Draco zamířil, Harry utnul všechno možné, co by mohl chtít říct. „Draco… Proč se Gabriela baví s Dafné a proč bych se neměl postarat o to, abys neudělal z Astorie vdovu?“

„Postarat se o to, abych neudělal z Astorie vdovu…?“ opakoval Draco s výrazem čirého zmatku ve tváři.

„Tím, že tě zabiju, než se oženíš,“ po chvíli upřesnil Harry.

„Aha, to by asi fungovalo.“ Draco mrkl a pak rychle zavrtěl hlavou. „Ale o tom jsem s tebou nechtěl mluvit!“

„Ale já se tě na to ptám,“ oponoval Harry, zkřížil ruce na hrudi a povytáhl obočí vzhůru. „Tak mi, prosím, řekni, proč?“

„Protože to chtěla?“ opatrně nabídl Draco s nervózním, téměř nevinným úsměvem na rtech.

„A…?“ naléhal Harry se zavrčením.

„No, předpokládám, že jsem měl postranní úmysly,“ připustil Draco neochotně.

„A ty jsou?“

„Ujistit se, že Gabriela dokončí vyhrožování Dafné ještě před začátkem svatby?“ s nadějí nabídl Draco.

„… to asi uznávám,“ neochotně připustil Harry, než se znovu zamračil. „Počkej, jak jsi vůbec…?“

„Po té show, kterou jste včera předvedli? Jak bych to mohl nevědět?“ Draco se zamračil a pak zamrkal. „Ale přestaň mě rozptylovat! Blaise se vůbec neukázal!“

„Prosím, řekni mi, že si děláš legraci,“ prohlásil Harry neomaleně a setkal se s  žebrajícíma očima. „Nemůžeš přece… že ne…?“

„No, mohl bych lhát, ale k čemu by to bylo,“ odpověděl Draco a pak upřel na Harryho nadějeplný pohled. „Prosím?“

„Jsi blázen, víš to? Úplně a dočista cvok,“ zamumlal Harry temně.

„Byl jsem tvému působení vystaven příliš dlouho, nemůžu si pomoct, ale jsem takový,“ zaprotestoval Draco, než znovu zopakoval. „Prosím?“

„Ach, budeš mi za to někdy něco dlužit, Draco,“ reptal Harry podmračeně. „Stačí, když budu stát vedle tebe, ne?“

„Jen tam tak stůj a vypadej hezky,“ přitakal Draco, než se pod Harryho pohledem mírně scvrkl. „Ne že bys nebyl hezký! Jen jsem chtěl říct…“

„Sklapni a vrať se ke starostem o to, co se ještě může pokazit,“ prohlásil Harry rozhodně. „Musím se jít vypořádat s tím nepořádkem, který jsi nadělal.“

ooOOoo

„… Gabriela Delacourová.“

Dafné se s jistou mírou zmatku otočila a zamrkala pod jasně zkoumavým pohledem druhé ženy. Draco se samolibě ušklíbl, než znovu promluvil. „Nechám vás dvě o samotě, určitě si máte o čem povídat.“

Vzápětí jako by se jí budoucí švagr náhle rozplynul před očima, což způsobilo, že se její pohled okamžitě soustředil na Gabrielu. „Máme si o čem povídat?“

„Hm, hlavně o Harrym,“ pronesla Gabriela chladně a naklonila hlavu na stranu. „Víte, kdo jsem?“

„No…“ Dafné svraštila čelo, když přemýšlela, proč jí jméno té krásné mladé ženy připadá tak povědomé. Po chvíli se prudce nadechla, když ji zasáhlo uvědomění. „Mladší sestra Fleur Delacourové? Z druhého úkolu Turnaje tří kouzelníků?“

„No, sotva si myslím, že jsem vznikla jen tak pro ten turnaj,“ konstatovala Gabriela suše, než zavrtěla hlavou. „I když, vzhledem k tomu, jak… zamilovaní jsou stále moji rodiče, mě překvapuje, že tu jsem jen já a Fleur.“

Dafné se zasmála a na rtech se jí objevil lehký úšklebek. „Osobně jsme si s Astorií udělaly tak trochu hru z toho, jak často a jak moc dokážeme otce přimět, aby matku prosil o seslání Obliviate.“

Gabriele na okamžik zazářily oči nečitelným pohledem, než lehce naklonila hlavu na stranu. „Aha, a vy jste si prošla náručemi spousty mužů?“

„Dřív ano,“ vmísil se do hovoru nový hlas. Objevila se Astorie, které šibalsky zářily oči, zatímco její sestra se nepohodlně ošila. „Alespoň dokud nezačala hrát tu svou hru s Harrym. Od té doby s žádným mužem nespala.“

„Neměla bys být schovaná s matkou a připravovat se?“ skočila jí Dafné do řeči a ani se neobtěžovala s pokusem sestru opravit, protože jí tváře zbarvil slabý ruměnec.

„Ano, a ty bys tam měla být se mnou, když jsi družička,“ přitakala Astorie. „A přesto jsi tady a nutíš mě, abych tě hledala.“

„Sotva mě potřebuješ, abych tě držela za ruku.“ Dafné si povzdechla, zavrtěla hlavou a podívala se na Gabrielu. „Gabrielo, tohle je moje sestra, nastávající nevěsta a vůbec bláznivá ženská Astorie. Bláznivá ženská, tohle je Gabriela Delacourová.“

„Nejsem o nic bláznivější než ty,“ suše opáčila Astorie, než se na Gabrielu s lehkým úsměvem podívala. „Těší mě, že vás poznávám.“

„Okouzlující,“ reagovala Gabriela. „No, doufala jsem, že nebudu mít žádné svědky, ale předpokládám, že když se ji chystáte odtáhnout, ať už je to za námi.“

„Počkat, žádní svědci? Ať je to za námi?“ Dafné se okamžitě zježily chloupky na zátylku a nevědomky od drobné mladé ženy o krok ustoupila.

„Hm.“ Gabriela téměř nepřítomně pokývala hlavou a lehce mávla rukou. „Tenhle, jak bychom to nazvaly… rozhovor.“ Důraz na to slovo se neztratil a dvojice sester nevěřícně zírala na vážný výraz v dívčině tváři.

„Počkat, ten rozhovor?“ vložila se do toho Astorie. „Jako ten rozhovor, který by měli dívčin otec, bratři a mužští přátelé vést s nápadníkem?“

„Mhm. Myslím, že takto se to dá docela stručně shrnout.“ Gabriela souhlasně kývla a ani na okamžik nespustila Dafné z očí. „Pokud Harrymu ublížíte, vaše tělo nikdy nenajdou.“

„To je trochu extrémní, nemyslíte?“ namítla Astorie rychle a oči se jí rozšířily, když sledovala, jak její sestra pod Gabrieliným pohledem jako by ztuhla.

„Nenajdou ho, protože já budu mít velké potěšení z toho, že vaše dosud živé tělo pomalu spálím na škvarky, kousek po kousku.“ Na chvíli se odmlčela, načež téměř nepřítomně pokračovala. „Myslím, že bych začala nejdřív s vašimi prsty… jeden po druhém, nechala bych ty chamtivé, nenasytné plamínky olizovat vaši kůži a požírat vás centimetr po centimetru, ach, tak nádherný centimetr.“ Uplynula další chvíle a v jejích očích se mihla pečlivá úvaha. „Samozřejmě to může mluvit jen víla ve mně.“

Dafné viditelně polkla, když se zadívala na téměř nadpozemskou krásku před sebou, protože cítila, jak její tváře ztratily nemalé množství barvy. „Morgano… Myslíte to vážně, že?“

„Vážně jako nepromíjitelné, ano,“ souhlasila Gabriela s téměř lehkomyslným pokývnutím hlavy, zatímco její rty se na okamžik stiskly v zamyšlení. „Harry… Už toho vydržel dost. Je to rytíř a ať už to popírá sebevíc, pořád září jasněji, než si většina dokáže představit.“

Dafné se na okamžik zmohla jen na pátravý pohled do dívčiných očí, než téměř otupěle konstatovala. „Jste do něj zamilovaná.“

„Skvělé,“ zamumlala Astorie tiše a nepatrně se na Gabrielu zamračila. „Fanynka chlapce, který zůstal naživu, vyhrožuje mé sestře na mé svatbě.“

„Nepochopila jste mě.“ Gabriela uhnula očima od Dafné a náhle se do Astorie zabodla téměř zuřivým pohledem. „Na chlapci, který zůstal naživu, mi nezáleží. Nezajímá mě celá tahle pitomost s Vyvoleným.“ Pomalu se nadechla, aby se uklidnila, a přitom se snažila udržet v hlase vztek. „Jediné, co mě zajímá, je mon chevalier. Můj rytíř. A to je Harry. To byl vždycky Harry, to bude vždycky Harry.“

„Správně,“ protáhla Astorie sarkasticky a pak se rozhlédla kolem. „Nevím, jak jste se sem dostala bez pozvání…“

„Vlastně mě pozval Draco,“ poučila ji Gabriela, ale nespustila pohled z Dafné, která trpělivě čekala s až příliš chladným výrazem.

„Nezajímají mě vaše lži…“ odpověděla Astorie, než ji sestra přerušila.

„Říká pravdu,“ zavrčela Dafné tiše, protože se zdálo, že nedokáže odvrátit zrak. „Draco ji představil. A… říká pravdu… o tom všem.“ Trochu se zachvěla a nakonec se přinutila odvrátit zrak, když upřela oči na Astorii. „Zná Harryho od našeho čtvrtého ročníku, kdy ji vytáhl z jezera během Turnaje tří kouzelníků.“

„To ale neznamená, že není…“ začala Astorie protestovat, než ji Dafné přerušila.

„Není.“ Dafné si stiskla kořen nosu. „Fanynky jsou… Jen mi věř, že ho miluje. Jako Harryho, ne Vyvoleného…“ Pomalu a zhluboka se nadechla, než se otočila a znovu se postavila čelem ke Gabriele. „Což vede k… sakra k čemu?“

„Možná k  vyjasnění,“ prohlásila Gabriela prostě a lehce poklepala Dafné po tváři. „Jestli mu ublížíte, pomalu vás zpopelním a pak mu pomůžu na vás zapomenout.“

„Skvělé,“ zamumlala Dafné tiše se zachvěním. „Úžasné. Žádný nátlak nebo tak něco.“

„Ale já nemluvím o typických drobných hádkách a o tom, čím si téměř všechny páry procházejí.“ Gabriela protočila očima. „Kdybych to tak myslela, myslíte, že by můj švagr ještě žil?“ Zavrtěla hlavou a významně se na Dafné podívala. „Ale určitě si dokážete představit, jaký je v tom rozdíl.“

„Docela ano.“ Dafné se podařilo pomalu a zhluboka se nadechnout, načež si Gabrielu pozorně prohlédla. „No, a co si tedy myslíte o sestře svého švagra?“

Gabriela odpověděla dlouhým pevným pohledem. „Jsou věci, které by se nikdy neměly říkat na veřejnosti.“

„To ano,“ souhlasila Dafné a na tvář se jí pomalu vracel úsměv. „Chápu to správně, že jste slyšela o jejím malém faux pas v Příčné ulici?“

Gabriela naklonila hlavu a rty jí zacukaly. „Možná ano.“

„Bylo to docela příjemné představení.“ Dafné souhlasně pokývala hlavou a usmála se. „Moc se mi to líbilo.“

„A taky si užívala hecování,“ vložila se do toho Astorie. „Zvlášť o chvíli později, když na ni narazila v Kotli.“

„Opravdu, ale opravdu nechci vědět, o čem vy tři mluvíte,“ prořízl hovor Harryho hlas, když se náhle objevil za Gabrielou. Oči se mu mírně leskly při pozorném pohledu na stříbřitě plavou hlavu před ním. „Protože když vím, co vím, tak se mě to jistě nějakým způsobem týká.“

„Jsi trochu plný sám sebe, nemyslíš?“ odsekla Dafné a zamračila se, i když bojovala s narůstající touhou.

„Spíš znám tuto společnost,“ opáčil s protočením očí a pohledem na Gabrielu. „Bavíš se, když jí vyhrožuješ, Gábi?“

„O čem to, Harry, proboha mluvíš?“ Gabriela se pomalu, rozvážně otočila a podívala se na něj až příliš nevinně vyhlížejícíma očima. „Taková nevinná dívenka jako já? Vyhrožovat někomu?“

„Aha.“ Odvrátil se a pohlédl na Astorii a Dafné. „Zvedněte ruce, kdo jí věří?“

Když se Dafnéina ruka zvedla, zatímco Astoriina zůstala dole, Harry si tiše odfrkl a zavrtěl hlavou. „Už ses s ní sčuchla, co?“

„Harry, ona není schopná někomu hrozit o nic víc než já,“ pravila Dafné s úsměvem děsivě podobným tomu, který měla na rtech Gabriela.

„A nemyslel náhodou přesně tohle?“ zeptala se Astorie téměř řečnicky a sama přitom bojovala s nutkáním se usmát.

„Věřím, že ano,“ přitakal Harry. „A znovu v sobě nacházím nutkání ukrást tě Dracovi a zachránit tě před strašlivým osudem, který tě čeká.“

„I když je to lákavé, myslím, že by byly proti,“ pokynula Astorie lehce směrem ke své sestře a Gabriele.

„Ano, nejspíš by byly,“ souhlasil Harry. „Co na tom, že jsou mnou naprosto okouzlené.“

„Nepřipadáš si tak trochu arogantně, Harry?“ Gabriela se konečně otočila a povytáhla obočí. „A řekni mi, jak přesně z toho, že tě máme rády, nebo tě dokonce milujeme, vyplývá, že ti to necháme projít?“

„Nevyplývá,“ souhlasil znovu a koutky úst mu zacukaly. „Ani to ovšem neznamená, že to není pravda.“

„U Merlina.“ Astorie sledovala nebezpečné pohledy, které se mihly ve tvářích její sestry a Gabriely. „Zatraceně si z vás dvou utahuje. A teď se obě chovejte slušně. Musím jít dokončit přípravy na svatbu.“

„Myslela jsem, že ti s tím mám pomoct?“ zaprotestovala Dafné okamžitě. „Však víš, družička, sestra a tak?“

„Pravda,“ připustila Astorie, než se zamračila a povzdechla si. „Ovšem pokud tu nechceš být, až přijede Ginevra Weasleyová…“

„Pozvala jsi Ginny?“ Harryho hlas byl na okamžik napůl přiškrcený, když na ni nevěřícně zíral. „Zbláznila ses, ženská? Víš, co se stalo, když jsme byli naposledy na stejné svatbě?“

„Nemohli jsme sehnat kapelu, takže jsme potřebovali nějakou zábavu na hostině,“ odpálkovala ho Astorie s úsměvem.

„To byl její nápad,“ dodal Draco rychle zpoza Harryho zad.

„A nepřináší ženichovi smůlu, když se s nevěstou setká v den svatby ještě před samotným obřadem?“ zajímal se Harry.

„Co? Jak jsi na takovou hloupost přišel?“ zadíval se na něj Draco a ve tváři měl vepsaný zmatek.

„To je jedno,“ zamumlal Harry tiše a přišpendlil Astorii pohledem. „Pokud se něco vymkne z rukou, je to tvoje chyba.“

„Opravdu, není třeba být tak pesimistický.“ Astorie velkoryse mávla rukou. „Kromě toho ti to, Harry, udělá dobře.“

„Prospěje mi, když se zase dostanu do další hádky se svou bývalou, s holkou, které jsem se poslední tři roky vyhýbal?“ Naprosto nevěřící pohled, který na ni upřel, mu vynesl pobavený úsměv.

„Jistěže ne, Harry.“ Astorie gestem ukázala směrem k Dafné. „Udělá ti dobře, když se budeš dívat, jak ji moje sestra před tebou slovně rozpitvává. Bude to mnohem, mnohem zábavnější.“

Harry na okamžik otevřel ústa, ale než mohl zformulovat odpověď, ozvala se Gabriela.

„No, Dafné, přece byste nechtěla slovně vykuchat ubohou, přitroublou a egoistickou sestru mého švagra, že ne?“

„Ale ano, chtěla,“ přitakala Dafné a na okamžik sevřela rty. „Nechcete se ke mně připojit?“

Tentokrát byl na řadě Harry, který se ozval dřív, než Gabriela stačila plně odpovědět. „Předpokládám ovšem, že máte po ruce vhodné předkrmy a vhodný nealkoholický nápoj pro nás diváky.“

„Ale samozřejmě, Harry, ale samozřejmě,“ potvrdila Astorie a prakticky se rozzářila.

„Mám pocit, že si tuhle vzpomínku budu chtít uložit do myslánky.“ Harry téměř zálibně pokýval hlavou a lehce našpulil rty.

„To budeš,“ ušklíbla se Gabriela, načež se podívala na Dafné. „A to jste si vážně myslela, že máte šanci mi zabránit v tom, abych si užívala?“

„Ne, ani ne.“ Dafné pomalu zavrtěla hlavou, i když si čtvrtinovou vílu prohlížela víc než jen trochu ostražitě.

„Tak to jsem ráda, že si vážíte postavení, ve kterém jste.“ Úsměv, který Gabriela vyslala k Dafné, byl jednoznačně dravý, když pomalu zahákla ruku za paži druhé ženy. „A teď, jestli to nevadí, musíme my dvě probrat pár věcí… o samotě.“

„Počkejte, zadržte, proč bych vás měla nechat utéct s mou sestrou, když jste jí vyhrožovala, že ji upálíte zaživa?“ ozvala se náhle Astorie s pohledem na Gabrielu.

„Upálit ji zaživa?“ Harry otočil hlavu a pomalu povytáhl obočí.

„Co? Jsem zčásti víla, pamatuješ?“ odsekla Gabriela a zamrkala na Harryho řasami. „Ty mi nevěříš?“

„Věřím,“ přitakal Harry, než utnul Astoriin formující se protest. „Astorie však ne. Takže to řeknu jednoduše místo ní. Budeš se chovat slušně, Gábi, a přivedeš ji zpět bez úhony.“ Na chvíli se odmlčel, než pokračoval drobným dodatkem. „A omez způsobení psychických šrámů.“

„V tomhle ohledu nic neslibuju,“ prohlásila Gabriela, než se otočila a pevně táhla o něco větší dívku s sebou pryč.

„Budu…“ začala Dafné s pohledem na svou sestru, ale pak pohlédla na Gabrielu a pokračovala: „No, v pořádku ne, ale přežiju to, neboj se.“

„A přežije,“ prořízl vzduch Harryho hlas.

„Ale samozřejmě,“ odvětila Gabriela, než dvojice zmizela z dohledu.

„Ach, jak já toho budu litovat,“ zamumlal Harry, než zavrtěl hlavou a upřel na Astorii pohled. „A co se týče tebe…“

„Teď si, Harry, prosím tě, vzpomeň – dneska si ji beru, potřebuju ji celou,“ zasáhl Draco rychle.

„Ano, proto nepodlehnu svému prvnímu instinktu a nezakleju ji za to, že je takový zatracený idiot.“ Harry přišpendlil pohledem ženu chystající se protestovat. „Řeknu to jednoduše. Merlinví proč, existují lidé, kteří cítí hlubokou potřebu snažit se mě ochránit.“

„Merlinví proč,“ zamručel Draco a zavrtěl hlavou. „Už tak jsi dost děsivý.“

„Ano, docela.“ Harry upřel zrak na Astorii. „Takže všechny ty tvoje intriky a plány, jak mě a Dafné dát dohromady…?“

„Já nic neplánuji,“ popřela Astorie. „Intriky a plány vyžadují temná a vlhká místa a to je pro mou pleť naprosto příšerné.“

„Správně.“ Harry zavrtěl hlavou. „Jediné, co jsi svým intrikařením dokázala, bylo v podstatě to, že jsi své sestře namalovala krásný terč přímo na záda.“

„Pro lidi, kteří jí ve skutečnosti nic moc hrozného neudělají,“ dodal Draco, než se odmlčel. „Pokud tedy nevyvede nějakou hloupost, jako je nevěra nebo… no…“

„No, to je právě ono,“ pokýval Harry souhlasně hlavou. „Jestli se to stane, tak je všechno v háji.“

„Vzpomínáš si, že moje sestra nemá zrovna nejlepší zkušenosti s věrností, že?“ Astorie se najednou cítila velmi, velmi nervózní, když si Harryho prohlížela.

„No, na to jsi měla myslet dřív, než jsi to všechno provedla.“ Harry nedbale mávl rukou a pak se podíval na Draca. „Za jak dlouho myslíš, že si ji vezmou stranou Andy a tvoje matka?“

„Nejspíš někdy během svatby,“ odvětil Draco, než našpulil rty. „Fleur?“

„Nejsem si jistý, jestli to nechá na Gabriele, nebo ne.“ Harry pokrčil rameny. „Ach, no, co se stane, stane se.“