Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 22.

Vzduch ztěžkl napětím i očekáváním, když dorazili nejmladší z Weasleyových, a Hermiona s Ginny se rychle ocitly pod drobnohledem. Hermiona se stáhla do sebe a její rostoucí nejistota a pocit viny, které v ní v posledních týdnech začaly klíčit, se ještě více prohloubily pod pohledy plnými soucitu a téměř posměšné samolibosti. Ron sebou nejednou trhl, když postřehl někdy lítostivé a jindy téměř obdivné pohledy, protože věděl, že obojí pramení nikoli z jeho vlastních činů, ale z prostého faktu, že zůstal po boku své ženy.

Většinu z lidí však přiměla odvrátit zrak Ginny, která těm samolibým úsměvům čelila se vztyčenou bradou a vyzývavě. To trvalo do chvíle, než zachytila známé pohledy nejstaršího bratra a švagrové. Pohledy, které byly chladné, odtažité a pronikavé, což na jejich tvářích působilo téměř cize.

Na okamžik ji to vyvedlo z míry a zapříčinilo, že její pevně nonšalantní postoj zakolísal. Nemohla si pomoct a vyhrkla: „Bille? Fle…ur? Co tady děláte?“

„No, Ginevro, myslel jsem, že je to celkem jasné, když jde o svatbu,“ prohlásil Bill ostrým, téměř chladným hlasem.

„Ach, Merline, ty taky?“ Ginny se zamračila. „Co vás dva tak nasralo?“

„Chovej se slušně, Ginevro, jsme na svatbě, ne ve famfrpálové šatně,“ pokárala ji Fleur a významně otočila hlavu. „Jsou tu prršítomny děti.“

Ginny zalétla očima k místu, kde Victoire ruku v ruce s malou Dominique spustila jakousi tirádu na vztekle se tvářícího Teddyho Lupina. Pomalu polkla slova, která se jí zoufale chtěla prodrat hrdlem. „Tak to vidím, Šišlo.“

Fleur zvedla bradu a sežehla Ginny spalujícím pohledem. Když ucítila, jak jí manželova ruka sevřela rameno, její přízvuk ještě zesílil. „A já vidím, že nesvládneš víc než infantilní urrášku, co jsi dokázala vymyslet, kdyš jsi byla teenager. To ssvědčí o tvé inteligenci, non?“

Ginny se na tvářích objevil karmínový ruměnec a otevřela ústa k odpovědi, než ji Hermiona chytila a tiše varovala. „Ginny…!“

„Pusť mě,“ sykla Ginny a se zlostně blýskajícíma očima se od ní odtáhla. „Jestli si myslíš, že to nechám jen tak být…“

„Ty sis začala, Gin,“ vložil se do toho Ron, ačkoli sebou pod chladným hněvem v bratrových očích cukl. „Možná se chovají jako kreténi, to jo, ale s těmi urážkami jsi začala ty.“

„Kromě toho…“ dodala Hermiona tiše, „copak se snažíš zničit další svatbu?“

„Co je ti do toho, vždyť je to Malfoyova svatba,“ odsekla Ginny a zbavila se jejich sevření. „Pamatuješ si na něj, viď? Na syna toho muže, který mi podstrčil deník, co se mi snažil ukrást duši?“

„A přesto, když tě pozvali, přišla jsi,“ poukázal Bill. „Jestli jsi přišla jenom dělat problémy, tak se otoč a jdi domů.“

„Dělat problémy?“ zopakovala Ginny. „Přijdu sem a najednou se mi dostane chladného pohledu, jakmile tě poprvé po zatracených měsících uvidím, stejně jako od George. A ty mě najednou obviňuješ, že se chystám dělat problémy? To vy jste se snažili dělat potíže merlinví kvůli čemu, protože mi to rozhodně neříkáte.“

„Víš, má pravdu,“ ozval se Ron směrem k nejstaršímu z bratrů. „Ke mně se George taky chová jako blbec.“

„To ty ses choval jako blbec,“ opáčil Bill a pak si Rona změřil pohledem. „A ještě k tomu úplně zadubený.“

„Ron byl vždycky zadubený,“ podotkla Ginny rozčileně. „A ty jsi najednou čekal, že se to změní?“

„Jo-… Hej!“ Ron se na sestru zamračil a cítil, jak se mu ruce svítají v pěst. „Jsem na tvé straně!“

„To neznamená, že mám menší pravdu,“ odporovala Ginny rázně. „A ty to víš.“

„To stačí, Ginny,“ konečně promluvila Hermiona, ale v hlase jí stále chyběla její obvyklá sebejistá ocel. „Snažil se pomoct, což není důvod, abys mu vmetla do tváře nedostatky, které by mohl mít.“

„Ty to taky děláš,“ obořila se na ni Ginny a ignorovala, jak kamarádka při jejích slovech viditelně ucukla. Znovu si odfrkla. „To je jedno. Nemusím tady stát a poslouchat to.“

Otočila se a téměř vpadla do rozrůstajícího se hloučku lidí, kteří se kolem ní motali a povídali si. Za sebou nechala oba páry. Nad jedním z nich se vznášela nejistota, zatímco v druhém narůstal chlad a vysílal pohledy téměř divoké intenzity.

„Mám pocit, že z nás nemají příliš velkou radost,“ vyhrkl Ron a nervózně pohlédl na svou ženu.

„Děkuji ti za konstatování zřejmých věcí,“ opáčila Hermiona se zábleskem podráždění. Pak se odhodlaně postavila před dvojici. „Takže tu budete jen tak stát a mračit se na nás, nebo budete tak laskavi a řeknete nám, proč jste na nás tak naštvaní?“

Rozhostilo se ticho, než Bill mírně sklonil hlavu k Fleur. Francouzka se krátce nadechla, zřejmě hluboce zamyšlená, poté si prstem pomalu, pevně a rozvážně poklepala na spodní ret a konečně se nadechla, aby promluvila.

„Myslím, že tady budeme stát a mračit se, ano, Bille?“ nabídla Fleur odpověď a pohlédla na svého manžela.

„Mně to vyhovuje,“ souhlasil Bill, lehce objal svou ženu kolem pasu a podíval se na bratra a švagrovou. „Kromě toho na vás za to vlastně nemůžeme křičet, dokud nevíte, proč jsme na vás naštvaní, a my vám nemůžeme říct proč.“

„Proč nám nemůžete říct proč?“ zamrkal nechápavě Ron.

„Protože je tu někdo jiný, kdo vám to musí říct první, a nám to nepřísluší?“ odpověděl Bill, jako by to byla ta nejsamozřejmější věc na světě.

„Takže se na nás budete jenom kabonit, chovat se k nám jako k zatracenému odpadu, a přitom nám odmítnete říct proč?“ zopakovala Hermiona a přimhouřila oči. „Co je to za zatracenou logiku…“

„Tomu se říká etiketa,“ odsekl Bill chladně poté, co své ženě pevně položil ruku na rameno, než ji začal odvádět pryč. „A já myslel, že po tvých nedávných zážitcích ses už poučila o tom, jak je důležitá.“

Hermiona okamžitě zrudla a schoulila do sebe. Její pohled ochabl a zabodl se do podlahy. „Já…“

Ale cokoli, co mohla říct, se ztratilo, protože dvojice odešla a nechala nejistý pár, aby na sebe zmateně hleděl, než konečně promluvil Ron. „Myslím… že mám teď opravdu, ale opravdu špatný pocit.“

„Já… obávám se, že máš pravdu,“ přitakala Hermiona, nervózně se ošila a ostražitě se rozhlížela kolem sebe, čelíc se staženým žaludkem rostoucímu davu.

ooOOoo

Ginny nechala pulzující žár svého hněvu pomalu vyprchat, zatímco procházela rostoucím davem svatebčanů. Tu a tam se objevily známé tváře, bývalí učitelé, bývalí spolužáci a samozřejmě i bývalí nepřátelé. V duchu si to hodnocení poopravila při pohledech, které po ní někteří z nich vrhali. Ne tak docela bývalí nepřátelé.

Nebyla si úplně jistá, jak se má cítit při těch, které měly být nepochybně zastrašující. Překvapivě nedosáhly zamýšleného cíle. Působilo skoro až zábavně, když na ni zírali s výrazem, o němž ona i oni věděli, že je to prostý, bezmocný hněv.

Rty jí zacukaly a mrkla přímo na otce Pansy Parkinsonové, načež muž zlostně zafuněl a jeho tvář získala obzvlášť nelichotivý odstín červené. Pohled, který jí opětoval svýma korálkovýma očima, jí vykouzlil široký úsměv na rtech. O chvíli později pomalu zavrtěla hlavou, otočila se a pokračovala dál, přičemž teď už muže a jeho družinu podobných hovad prostě ignorovala.

Teď už se její oči blýskaly, pátraly v davu a hledaly zcela konkrétní hlavu s černými vlasy. Při rozhlížení si nemohla pomoci, ale v žilách jí začal pomalu pulzovat pocit nejistoty, když se jí v mysli nezadržitelně vynořila Ronova slova. Vtáhla si spodní ret do úst a znovu zvažovala, jestli je to tak chytrý nápad.

Ten záblesk nejistoty o okamžik později utichl, vystřídaný náhlým pocitem zmatku, když zahlédla další známou hlavu se zrzavými vlasy, která stála vedle tmavé ženské postavy. Zmateně se odtáhla a našpulila rty. „Co to má být? Nějaké zatracené rodinné setkání, o kterém mi nikdo neřekl?“

„No, vaši rodiče pozvánku nedostali, jestli myslíte tohle,“ ozval se za jejími zády chladně neutrální hlas, takže sebou Ginny téměř instinktivně trhla, aby se otočila čelem k mluvčímu. Ocitla se tváří v tvář Narcise Malfoyové, jejíž obočí se zvědavě zvedlo. „Ale zdá se, že všichni vaši sourozenci a jejich manželky se nějak ocitli na pozvání, ať už z té či oné strany.“

„Paní Malfoyová.“ Ginny si ženu s posměšnou ostražitostí prohlížela, vrhajíc kradmé pohledy po okolí. „Chápu to správně, že váš manžel se plíží někde jinde?“

„Lucius se sotva někde plíží, ale ano, právě vede rozhovor s nevěstiným otcem,“ odpověděla Narcisa s nepatrným nakloněním hlavy. „Jak to tak vypadá, pochybuji, že by měl příliš velký zájem pokoušet se způsobit nějaké potíže.“

„Jistěže ne, protože všichni víme, jaký je to skvělý a bezúhonný kouzelník,“ odsekla Ginny sarkasticky.

„Nikdy jsem netvrdila, že je.“ Narcisa znovu mírně naklonila hlavu a věnovala své společnici téměř znuděný výraz ve tváři. „Pokud je však jediným zájmem vašeho příchodu sem pokus o hádku, doporučuji, abyste si ušetřila čas, námahu a právní popotahování a prostě hned odešla.“

„Právní popotahování? Od vás?“ Ginny se na ni chvíli dívala, než se jí oči zúžily do úzkých štěrbin. „Po tom všem, co vaše rodina udělala mně, po tom, co mi udělal váš manžel, si myslíte, že…“

„To, co vám mohl udělat, vás neopravňuje k tomu, abyste způsobila incident na svatbě našeho syna,“ přerušila ji Narcisa. „Ani vám to nedává volnou ruku k tomu, abyste nás podle libosti provokovala. Doporučuji vám, abyste si to zapamatovala, slečno Weasleyová.“ Než Ginny stačila odpovědět, Narcisa utnula vše, co by mladá žena ještě mohla říct. „Jinak, pokud se dokážete chovat jako dospělá, užijte si svatbu.“

S tím se Narcisa pohrdavě otočila a jednoduše odešla, nechávajíc Ginny za sebou. V té se opět začínal vzmáhat vztek. Přinutila se pomalu a zhluboka nadechnout, aby se soustředila, a znovu potlačila náhlý, vtíravý pocit, že by tu možná, ale opravdu jen možná neměla být. Myšlenku, kterou opět rychle a poměrně důrazně zatlačila zpět.

ooOOoo

Harry potlačil uchechtnutí, když se za ním schovala drobná postava se zářivou hlavou šokujících neonově modrých vlasů. „Děje se něco, Teddy?“

„Schovej mě, strejdo Harry!“ zasyčel Teddy rychle a jen krátce vykoukl zpoza Harryho nohou. „Chce mě dostat!“

„No, zeptal bych se kdo, ale myslím, že to vím.“ Harry se zasmál a pomalu zavrtěl hlavou při pohledu na stříbřitě plavou dívku, která k nim kráčela. „Co jsi provedl?“

„Nic jsem neprovedl!“ rychle zaprotestoval Teddy s širokýma, nevinnýma očima. „To Victoire! Je to blázen!“

„Je to holka, Teddy, všechny jsou úplně praštěné,“ odvětil Harry. „Čím rychleji ti to dojde, tím líp.“

„Tede Remusi Lupine! Přestaň se schovávat, ty… ty jeden zlomyslný mizero!“ Victoire šlehla Harrymu pod nohy ledovým pohledem a zkřížila si ruce na hrudi.

„Juj! Jak mě našla?“ vykulil Teddy oči na svého kmotra.

Harrymu chvíli trvalo, než přejel pohledem z tváře svého kmotřence lemované neonovými vlasy na Victoiřin výraz, načež vážně zavrtěl hlavou. „Nemám tušení.“

„Okamžitě vylez!“ Ruce teď měla položené na bocích a usilovně se na o něco staršího chlapce mračila.

„Ještě jednou tě zdravím, Victoire, jak se máš? Je pěkné vidět, jak působíš takový rozruch na svatbě, na kterou jsi byla pozvaná. A jak se daří tvé matce?“ skočil jí Harry do řeči a na rtech se mu objevil pobavený úsměv, když sledoval, jak okamžitě zrudla a zaváhala.

„Strýčku.“ Victoire se podařilo udržet si kousek důstojnosti a dokázat, že je matčinou dcerou, protože narovnala záda. „Mně se daří dobře a maminka je…“

„Ach, já vím.“ Harry nedbale mávl rukou a usmál se na ni. „Jen mě napadlo ti připomenout, aby ses chovala slušně. Kdybych to neudělal, tvoje máma by do mě dloubla.“ Na chvíli se odmlčel, než zavrtěl hlavou. „A ona má opravdu, ale opravdu kostnaté prsty.“

Victoire se rychle rozhlédla a oči měla doširoka rozevřené, téměř vyděšené, než pomalu souhlasně pokývala hlavou. „Ano… má.“

„No, a když už jsme si to vyjasnili, proč tentokrát honíš mého kmotřence?“ Harry se uchechtl a významně Teddyho prohrábl ve vlasech.

„Nic jsem neudělal! Je prostě úplně praštěná!“ okamžitě zaprotestoval Teddy a pak vyjekl, když musel uskočit z cesty Viktoiřině náhle šťouchajícímu prstu.

„Nejsem praštěná! Přestaň být zlý!“ napůl zavrčela dívka a přitom do něj píchala prstem.

„Pořád chceš, abych se proměnil v holku s růžovými vlasy!“ odsekl Teddy vzdorovitě. „To je praštěné!“

„Ale, ale, ale to by vypadalo tak roztomile!“ zakňourala a našpulila pusu.

„Já jsem kluk! My nejsme roztomilí!“

„Má pravdu,“ souhlasil Harry a pak se trochu zamračil. „No, kromě Draca, ale ten se nepočítá.“

„To jsem slyšel!“ ozval se z dálky Dracův tlumený hlas.

„Ani nechci vědět jak,“ zamumlal Harry, než zavrtěl hlavou a mrkl dolů na Teddyho. „Ale zároveň platí, že chlapci nemají utíkat ve strachu před malými holčičkami a schovávat se za své kmotry.“

„Hm, já jsem neutíkal, já jsem prováděl stra-tagickáckou ústupovou akci?“ nadhodil Teddy.

„Ty opravdu potřebuješ ve svém životě víc mužských vlivů, protože já sám zřejmě nestačím na to, abych zastavil tu ohromnou záplavu žen ve tvém životě,“ zamumlal Harry a zavrtěl hlavou.

„Můžu se teď vrátit k jeho pošťuchování?“ zeptala se s nadějí Victoire a významně zahýbala prstem.

„Ty jí to nedovolíš, že ne, strejdo Harry?“ zadíval se Teddy na svého kmotra prosebnýma očima.

„Myslím… že se musíš naučit postavit se sám za sebe a čelit svým problémům.“ Harry moudře pokýval hlavou. „Kromě toho ti už došla místa, kde by ses mohl schovat.“

Teddy se pomalu podíval z Harryho na rozhodně predátorsky se usmívající Victoire, než ze sebe vydal slabé ‚ík‘ a znovu se rozběhl, následován o okamžik později malou blonďatou holčičkou.

„Dnešní děti.“ Harry lehce zakoulel očima a potlačil smích, když je chvíli pozoroval, ale pak ho zmrazil hlas.

„Harry…?“

Rezignovaně si povzdechl, narovnal ramena a pomalu se otočil čelem k mluvčí. „Ahoj, Hermiono.“

ooOOoo

Rozhodli se, že se rozdělí a budou Harryho hledat každý zvlášť uprostřed překvapivého množství hostů, kteří zaplnili kouzlem zvětšenou halu. Téměř po celou dobu se kousala do spodního rtu a žaludek se jí svíral nejistotou. Dost ji to rozptylovalo, takže ve chvíli, kdy zahlédla objekt svého hledání, nemohla si pomoci a vyhrkla jeho jméno.

„Harry…?“

Při náhlém ztuhnutí jeho ramen sebou málem cukla, a když se chladné smaragdové oči setkaly s jejími poté, co se pomalu otočil, skutečně to udělala. Když promluvil očividně nuceným tónem, vydala ze sebe zakňučení, které slyšela jen ona. „Ahoj, Hermiono.“

Téměř okamžitě ucítila, jak se jí srdce jakoby propadlo až do žaludku. „Já… chtěla jsem s tebou mluvit…“

„No, to je rozhodně změna oproti minulým letům, že?“ vyjel na ni Harry s přimhouřenýma, chladnýma očima.

Ucukla a pohledem zamířila dolů, než znovu pomalu promluvila. „Harry, já…“

„Nech si to,“ přerušil ji Harry příkře. „Ty a Ron jste mi dali jasně najevo, co ke mně cítíte.“

„Ale…!“

„Jak to řekl Ron? Ach ano, Ginny je rodina!“ zasyčel sarkasticky. „Jo, a nezapomeňme, jak ses prostě rozhodla, že je pro tebe naprosto v pořádku používat moje jméno, abys dělala, co se ti zlíbí, místo abys řešila věci sama.“

„To není fér!“ odsekla Hermiona, až se jí zablesklo v očích. „Vždycky jsem tu byla pro tebe! Ale když jsem tě potřebovala já, prostě jsi odešel!“

„Takže to znamená, že bylo mou povinností okamžitě vyskočit a dát ze sebe ještě víc? Že jsem si nezasloužil ani přestávku, šanci být prostě Harrym, ne tím zatraceným Vyvoleným?“ Hlas se mu zvýšil a oči mu teď hořely. „Pamatuješ si na Harryho, viď, Hermiono? Na toho kluka, kterého ses snažila donutit dělat věci, které nenáviděl?“

„To není fér! Kouzelnický svět tě potřeboval! Potřebovali jsme tě!“

„Aha, takže všechno, co jsem už ztratil, čeho jsem se už vzdal, nic neznamenalo?“ opáčil Harry. „Ztratil jsem dětství, ztratil jsem rodinu, ztratil jsem jakoukoli šanci, že budu mít někdy opravdu normální život. Dokonce jsem pro vás zemřel, a pořád to nestačí?“

„A co všichni ti lidé, kteří tě ještě potřebovali!?“ argumentovala Hermiona. „Kteří tě potřebovali, abys jim pomohl dát všechno zase do pořádku! Měl jsi zodpovědnost…“

„Zodpovědnost? Zodpovědnost?“ Oči mu přímo plály, když se zabodly do jejích. „Takže to byla moje zodpovědnost nechat je, aby mě kvůli nápravě svých chyb zničili? Sami měli moc ho zastavit, měli zodpovědnost ho zastavit. Místo toho se krčili, schovávali se jako bečící ovce, zatímco ho nechali řádit! Kdyby se mu postavili jako moji rodiče, jako ostatní, se kterými jsme bojovali, nikdy by se nestal tím, čím byl.“

„Nemůžeš čekat, že lidé prostě…“ začala znovu, ale slova jí opět uťal jeho palčivý sykot.

„Lidé prostě nemohou jen čekat, až pro ně něco udělám. Funguje to oběma směry, Hermiono.“ Oči se mu zúžily do tvrdých štěrbin, až se pod jeho pohledem zachvěla. „A zřejmě jsi zapomněla, že se mě ti samí lidé opakovaně pokoušeli zničit.“

„Byli jen hloupí a nic jiného je nenapadlo!“ postavila se na jejich obranu, ačkoli v očích bylo vidět zaváhání.

„A proto je to správné? Tím to všechno zmizí?“

„Ano! Chci říct, já…“ Zarazila se a oči se jí rozšířily, jak na něj zírala, v rysech vepsanou náhlou nejistotu.

„Ne, Hermiono, tak to není.“ Oplatil jí pohled a sykavě vydechl. „Zůstává to tam a sžírá tě to. Sama jsi to snášela několik měsíců a málem tě to zlomilo, vzpomínáš?“

„O to větší důkaz, že je nic jiného nenapadlo! Že je třeba jim ukázat správnou cestu!“

„Takže na mém duševním zdraví, na mém štěstí nakonec nezáleží? Všechno pro vyšší dobro?“ Harry se ušklíbl a pohlédl na ni. „Ne, díky.“

„Proč se chováš tak sobecky!“ Hermiona se na něj zadívala a uvnitř ní narůstala frustrace. „Harry, kterého jsem znala, byl vždycky ochotný pomáhat lidem!“

„Kde byli jeho přátelé, když je potřeboval víc, než když se postavil Voldemortovi?“ Harry po ní střelil očima. „Kde byli, když opilý přespával ve stokách a kanálech a žil od pití k pití?“

„Vážně, Harry, co to hraješ za divadlo…“ Hermiona se na něj zadívala nevěřícíma očima.

„Pověz mi, Grangerová,“ vložil se do hovoru známý, chladný hlas, „víš, co Harry dělal, když jsem tě tenkrát kontaktoval a požádal tě o jeho adresu?“

„Malfoyi.“ Hermiona lehce zasyčela. „Tohle se tě netýká…“

„Ale myslím, že ano,“ odsekl Draco zamračeně. „Takže odpověz na otázku: víš to?“

„Samozřejmě, že ne! Vždyť to víš, já…“ začala odpovídat nakvašeně.

„Seděl v tom samém baru, odkud jsem ti krbem volal. Zpitý do němoty mudlovskou whisky. Konkrétně levnou mudlovskou whisky.“ Draco jí opětoval pohled a pomalu si zkřížil ruce na hrudi. „Smrděl, jako by žil v kanále, a taky tak vypadal.“

„Jestli mě chceš přesvědčit o téhle lži, Draco, tak si vymysli něco lepšího,“ vystřelila Hermiona zpátky a zamračila se na něj. „Harry by nikdy…“

„Harry je přímo tady a hádej co – přesně takhle mě našel,“ odsekl Harry, když se zadíval na dívku, která byla jeho nejlepší kamarádkou téměř deset let. „Přesně takhle jsem se choval po většinu tří let.“

„Přestaň se snažit žertovat, Harry, to není vtipné.“ Hermiona se na svého přítele zamračila. „Přišel bys k nám, kdybys…“

„Snažil jsem se,“ prohlásil Harry na rovinu. „Snažil jsem se s tebou mluvit, snažil jsem se získat alespoň trochu tvého času, snažil jsem se získat možnost říct ti o tom, co se mi děje. A řekni mi, Hermiono: co jsi udělala?!“

„Já…“ Hermiona se na něj zadívala a ve tváři se jí pomalu začalo zračit zděšení. „Ne… ne, ty lžeš.“

„Snažil jsem se, Hermiono.“ Pak se v něm jen na okamžik objevila měkkost, když se mu slova vzpříčila v hrdle. „Snažil jsem se ti to říct, tobě i Ronovi, ale vy jste mě prostě neposlouchali. Nechtěli jste to slyšet, byli jste tak zaneprázdnění svým úkolem zachránit svět, že jste odmítali vidět, jak moc mě to už zničilo.“

„Ne, NE! Toulal ses po celém světě!… Věštec…!“ Těžko hledala slova, bojovala o ně, zatímco na něj hleděla s pomalu rostoucím popřením a odporem.

„Ten samý Věštec, který ve čtvrtém ročníku tvrdil, že mi dáváš lektvar lásky? Ten samý Věštec, který říkal, že jsi mě a Kruma vodila za nos? Ten samý Věštec, který v pátém ročníku hlásal, že jsem rozmazlený fracek, který vyhledává pozornost?“ kontroval Harry s pohledem protkaným smutkem.

„Ale…“

„Snažil jsem se, Hermiono, ale ty jsi mě pořád jenom odháněla.“ Harry se pomalu a zhluboka nadechl, než znovu pokračoval. „Ale nakonec… Nebyla jsi to ty, kdo tu pro mě byl, nebyl to Ron, nebyl to nikdo ze staré ‚party‘, kdo mě našel. Byl to zatracený Draco Malfoy. Malfoy!“

„Víš, že jsem pořád tady.“ Draco na Harryho loupl okem a odfrkl si. „Jen proto, že jsme se v dětství neshodli…“

„Neshodli?“ Hermiona skočila Dracovi do řeči a s vytřeštěnýma očima na něj nevěřícně zírala. „Pokusil ses nás dostat ze školy! Chtěl jsi nás zabít!“

„Jediný člověk, kterého jsem se kdy pokusil zabít, byl Brumbál, a všichni víme, jak jsem v tom byl skvělý,“ oplatil jí Draco. „A to jen proto, že jsem neměl na vybranou!“

„To je lež! Ty…“

„Jmenuj jeden případ,“ kontroval Draco pohledem. „Byl jsem hulvát, sketa a tyran, ale nikdy jsem se tě nepokusil zabít.“

„Ale ty…“ Hermiona chvíli bojovala a lámala si hlavu, než se divoce otočila a pohlédla zpátky na Harryho. „Harry…!“

„Na mě se nedívej,“ odmítl ji Harry s pokrčením ramen. „Jediný Malfoy, který se nás pokusil zabít, byl jeho otec.“

„Ano! Tvůj otec se o to pokusil…!“

„Já nejsem můj otec,“ štěkl Draco. „Možná jsem jím kdysi dávno chtěl být, ale to bylo přání hloupého dítěte, které vidělo svého otce zbožňujícíma očima syna.“

„Já…“

„A teď, i když je to určitě terapeutické…“ Draco otočil hlavu a pohlédl na Harryho, „… a jakkoli by mi to normálně připadalo jako zajímavá podívaná, zdržíš se, prosím, dalších výpadů alespoň do recepce?“

„A to jsem si myslel, že o tuhle konfrontaci ti jde?“ zeptal se Harry sardonicky.

„Jen když máme pití a jídlo, které si můžeme vychutnat, zatímco budeme sedět a sledovat představení,“ opáčil Draco, než otočil hlavu a zadíval se na stále ještě nechápavou Hermionu. „Vrať se ke svému manželovi a dělej si, co chceš, ale aspoň se snaž chovat slušně.“

Hermiona zrudla a zlostně na muže zasyčela. „Nejsem žádné dítě, abys mě mohl jen tak pokárat…“

„Tak se tak nechovej,“ zavrčel Draco a otočil se k Harrymu. „Upřímně řečeno, nemůžu tě nechat dvě minuty o samotě, že ne?“

„Prosím tě, není to tak, že bych se snažil…“ začal Harry, než se zarazil, když viděl, jak se Dracovi v očích stoupá podráždění. „Nedívej se na mě tak, jsi horší než já!“

„Tak to je lež a ty to víš,“ odfrkl se Draco a otočil hlavu na stále rudou Hermionu. „Zůstáváš tu, protože se snažíš, abychom tě vyhodili?“

„Nebudeš se ke mně chovat jako… jako…“ Hermiona se snažila najít slova, protože cítila, jak se jí na jazyk derou hněvivé výrazy.

„Jako k nevycválané výtržnici?“ nabídl Draco vstřícně a zlomyslně se na ni usmál.

„Harry, to tu budeš jen tak stát, zatímco on…?“ Hermionina slova odezněla, když se otočila ke svému příteli a on na ni jen zvedl obočí a zkřížil ruce na hrudi. „Ach…“

„Ano, ach.“ Draco souhlasně pokýval hlavou a na rtech se mu rozšiřoval úsměv.

„Draco,“ prohlásil Harry tiše s lehkým povzdechem. „To stačí.“ Poté se pomalu a neochotně ohlédl na Hermionu. „Hermiono… prostě jdi za Ronem a najděte si svá místa. Myslím, že pro tuto chvíli jsme si už povídali dost.“

„Harry… já…“ Hermiona mírně ucukla, protože cítila, jak se jí svírá hrdlo.

„Ne, Hermiono.“ Harry si povzdechl. „Prostě… ne.“

Chvíli na něj hleděla a prosila ho očima, než svěsila ramena. „Ale…“

„Prostě… ne.“ Harry se otočil a mírně ztuhl, když zahlédl známou hlavu se zrzavými vlasy. „A to platí i pro tebe.“

„Cože?“ Ron na okamžik zamrkal, pak se zadíval na Harryho a nervózně o krok ustoupil. „Vždyť jsem ani neměl šanci něco říct!“

„Tvoje žena už toho za vás oba řekla dost,“ odvětil Harry rázně.

„Ale… nemůžu si tohle všechno vyslechnout a nic neříct!“ odpověděl Ron a upřeně se na Harryho zadíval.

„Rone.“ Dotyčný Weasley se otočil a šokovaně zamrkal, když Draco pokračoval. „Vzpomeň si na svou minulost, kdy jsi otevíral pusu v reakci na cokoli jiného než na jídlo. Opravdu si myslíš, že bys měl něco říct?“

V odpověď Ron na okamžik pootevřel ústa, pak je nechal cvaknout a několikrát tu akci zopakoval v rozporuplné změti nutkání, než se konečně na něčem usnesl. „To není zatraceně fér.“

„Fér?“ Harry se na něj podíval. „Vážně se se mnou chceš pouštět do férovek?“

„Mluvil jsem o něm!“ protestoval Ron a ukázal prstem na Draca. „Jde o Malfoye! Chová se, jako by to byl skutečný slušný chlap! Zrovna ke mně!“

„Ano, šok ze všech šoků, dospěl jsem. Lidé k tomu mívají sklon.“ protáhl Draco s pohledem upřeným na Rona. „Byl bys teď tak laskav, vyzvedl si svou ženu a vrátil se k tomu, co jsi tu měl v plánu dělat?“

„Hm, myslím, že jsme měli v plánu přesně tohle,“ nadhodil Ron téměř nechápavě, když pohlédl na Harryho. „A Harry… já jsem to opravdu, ale opravdu nechtěl… jen jsem… no, zase jsem něco plácnul.“

„A tím je to v pořádku?“ Harry se otočil na Rona. „Tohle mi řekneš, a já ti mám jako říct, že je všechno odpuštěno, a přivítat tě zpátky s otevřenou náručí, jako jsem to dělával dřív?“

„Hm, ne?“ odpověděl Ron s útrpným pokrčením ramen. „Já vím, že jsem to podělal, jasný? Vím, že jsme to podělali. Jen říkám… že, víš… Promiň?“

„Prostě… jdi, Rone.“ Harry unaveně zasténal, zvedl ruku a zakryl si obličej dlaní. „Prostě… jdi.“

„Ano, oba musíme dokončit přípravu,“ pokýval Draco souhlasně hlavou a pak se podíval na Harryho. „Proto jsem tady, abych si vyzvedl svého svědka.“

„Dobře, to je fuk, ať už to máme za sebou,“ zamumlal Harry a vyrazil pryč.

„No, myslím, že prostě půjdeme…“ Ron se na chvíli odmlčel, než pomalu odtrhl pohled od směru, kam Draco s Harrym odcházeli. „Počkej, řekl právě to, co jsem si myslel, že řekl?“

Zdálo se, že se Hermiona pomalu probrala z otupělého omámení. „Co…? Že s námi Harry nechce mluvit? Má pravdu, my…“

„Ne, to ne!“ Ron se na okamžik odmlčel a pak se mírně zarazil. „To už jsem věděl… Myslel jsem to tak, že Harry je Dracův svědek!“

„Aha…“ Hermiona mrkla a pak pomalu přikývla. „Ano… to řekl.“

„Do hajzlu.“