Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola sedmá, v níž se nedoporučuje účast na některých slavnostech

„Myslel jsem, že si chceš přispat.”

Byly velikonoční prázdniny a Hermiona pobývala u Ellanda. Místo to bylo podstatně starobylejší než Bradavice, přesto se tam cítila příjemně a jako doma. Šlo v podstatě o velkou stodolu s několika hospodářskými budovami, masivními stavbami, pevně vsazenými do zvlněné berkshirské krajiny, a vytvářející zemi divů plnou řezbářského a kovářského umění, tepla a zábavy. Berkshire, a přece ne Berkshire - byla to realita, která existovala vedle její vlastní reality, s několika málo nepříjemnostmi a otravnostmi moderního světa, a do které měla přístup jako vážený Smithův host. Být bohem má své výhody, pomyslela si, například možnost žít půl kroku stranou od toho, co většina lidí vnímá jako skutečné. Ještě nerozluštila, jak to funguje, ale pro jednou si řekla, že toto zkoumání může počkat. Provádění průzkumu by narušilo dovolenkovou náladu vyvolanou pobytem někde jinde; kromě toho tady byla přijímána taková, jaká je, bez očekávání a požadavků, a bylo by neslušné to neoplácet.

„Jsem pořád v posteli, ne?“

„No, nech mě podívat se pod všechny ty knihy a svitky, jestli tu je nějaká postel...“

Hermiona se ušklíbla. „Já se bavím. A ty jsi byl venku pracovat, ne?“

Smithova široká ramena a svalnaté paže se leskly potem a po krku a hrudi mu stékala stružka, která mizela za těžkou zástěrou.

„Jen takové šolíchání - pár odpočinkových záležitostí. Po všem tom železe je dobré si chvíli hrát s drahými kovy.“

„Taktéž - jen šolíchání. Ačkoli některé z těchto věcí mě nutí přemýšlet...“

„Co tě nenutí přemýšlet, děvče?“

Kovář odsunul knihy stranou a přisedl si k ní na postel. Přejela mu prstem po paži od ramene až prstům. Mapovala rýhy a jizvy, které na ní byly, ztvrdlou kůži na kloubech, mozoly na prstech a v dlani.

„Proč to děláš?“ zeptala se a na čele se jí objevila zmatená vráska. „Nemusíš mít jizvy, nemusíš se potit, dokonce ti ani nemusí tlouct srdce.“ Položila mu dlaň na hruď. „Tak proč?“

Smith se na chvíli odmlčel, než odpověděl.

„Je to cena,“ řekl nakonec. „Nemusím ji platit, když jsem to, co jsem, ale cokoliv získaného nebo vytvořeného by si mělo vyžádat cenu v úsilí, v dřině, v myšlenkách. Jinak to nemá žádnou cenu. Ty za svoje nápady, které z tebe tryskají jako chladná voda z pramene, platíš touhle vráskou, která se ti dělá na čele, nebo tím hrbem, který máš od studování, nebo tím, kolik času mu obětuješ. Nesmutni, děvče - jsou známkou něčeho hodnotného, stejně jako jizvy, které sbíráš kovářskou prací.“

Rozverně se zasmála. „A kdo by si byl pomyslel, že se mi to bude líbit? U mě to byla vždycky jen teorie, teorie, teorie...“

„Teorie je jen jalová kráva, která se nehodí na chov. Máš talent na uvádění myšlenek do praxe, jinak by z tebe nebyla ta čarodějka, jakou jsi, ale jsi taky člověk, který si potřebuje ušpinit ruce, aby opravdu ukázal, co umí. Tomu ti ryzí akademici jako McGonagallová moc nerozumějí.“

Hermiona rychle zamrkala. „Nemluvme o mně,“ navrhla.

„A samozřejmě další důvod,“ pokračoval Smith, jako by nepromluvila, „je ten, že jsem si všiml, že máš zálibu v čerstvě zpocených urostlých mužích...“

„Která holka ne?“ zachichotala se a pak vyjekla, když ji povalil zpátky do kožešin. „Moje svitky!“

„Kašlu na svitky.“

Bylo to přibližně v době odpoledního čaje, když Smitha napadlo zmínit se, že Wayland očekává na velikonoční víkend návštěvu. Hermionu trochu urazilo, že se o tom zmínil, až když Wayland a jeho host reálně stáli u nohou postele a dívali se na ně. Jedna věc je neformálnost a druhá probudit se rozcuchaná, zpocená a s mozkem o tři vteřiny zpožděným.

Nicméně, usoudila, jakmile se šedé mozkové buňky vyrovnaly s tím, že oči jsou otevřené a ústa mluví, pokud dotyčný host neshledá na situaci nic nevhodného, pak ona sama ten trapas nejspíš přežije.

Žena, kterou k nim Wayland přivedl, oplývala stejnými sošnými liniemi jako paní Rogersová a byla stejně krásná, ale tím podobnost končila. Paní Rogersová vypadala, jako by strávila pětadvacet ze čtyřiadvaceti hodin v salonu krásy; tato žena byla naprosto přirozená. Tmavé vlasy jí volně splývaly po ramenech a po zádech, hebké a lesklé, ale neučesané a poseté květy, které nebyly umně umístěné, ale vypadaly, jako by se tam zachytily náhodou. Na sobě měla prostý zelený šat, přepásaný širokou stuhou všech barev, kterými se kdy pyšnily květiny, na rukou se jí blýskaly jednoduché zlaté náramky, nohy měla bosé a špinavé od čerstvé hlíny. Hermiona se přistihla, že je okouzlena, a přestože se začervenala, když se žena naklonila dopředu, aby jí pohladila po hlavě a pohrála si s jejími vlasy - šlo o intimní gesto - věděla, že v tom není žádná kritika. Možná trochu pobavení nad Hermioninou změtí kudrlin a loken, ale žádný nesouhlas.

„Milé děvče.“ Hlas byl lehký, ale divoký. „Líbíš se mi.“

Hermiona se odvážila podívat přímo do páru očí šedých jako bouřkové mraky a věděla, že to tvrzení je prostá pravda.

„Vy... vy se mi taky líbíte, madam,“ vykoktala.

Žena se usmála. „Pak je to tak, jak má být. Jsem Ostara¹. Tvoje oči mají barvu koňských kaštanů. Moc krásné. Myslím ale, že tu nemůžeš zůstat na mou oslavu. Letos ne. Nejsi připravená. Ještě ne.“ S rukou stále položenou na Hermionině hlavě se sklonila a políbila ji na rty. Hermiona se zachvěla. „Brzy, maličká, brzy,“ zaševelila Ostara a dodala, „Smithi, ty tu zůstaneš.“ Pak vzala Waylanda za paži a odešla.

„Uf,“ hlesla Hermiona. „Uf.“

„Jo, ona tak působí,“ potvrdil kovář. „Ale má pravdu - jarní obřady mohou být... extrémní. Nebyl bych moc dobrý ochránce, kdybych tě tu držel.“

Hermiona se stále třásla, i když zatím nedokázala říct, jestli je to strach, bázeň, vzrušení, láska, podráždění nebo směs toho všeho, co se jí prohánělo tělem. Kovář ji přitiskl k sobě.

„Poblíž smrtelníků máme sklon to lépe skrývat,“ řekl, „ale Ostara nikdy neměla moc času na slušné způsoby. Jaro - opravdové jaro - není zrovna slušné roční období.“

„Všimla jsem si. Víš, myslím, že letos budu docela ráda sedět na sluníčku a společnost mi bude dělat jen čokoládové vajíčko.“

„Belgická čokoláda?“

„Švýcarská, prosím.“

Poznámky k překladu:

1)   Ostara či Eostre = germánská bohyně jara, více třeba tady: https://cs.wikipedia.org/wiki/Ostara