Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola 16. Finniganovi

Hermiona se blížila k malé chalupě. Závěsy byly zatažené, ale škvírami zevnitř pronikalo světlo. Z komína se valil kouř, což naznačovalo útulnou scénu uvnitř. Bylo to bezpečné místo v bezměsíčné noci. V srdci ji zabolelo kvůli Doupěti. Tam na ni vždy čekal vřelý úsměv a bujaré objetí. Nedělala si žádné iluze o tom, jakého přivítání se jí dostane tady. Zhluboka se nadechla, přitáhla si plášť těsněji k tělu a přistoupila ke dveřím. Když zaklepala, chvíli se nic nedělo a pak se dveře mírně pootevřely. Přivítal ji starší, ostražitě vyhlížející Seamus Finnigan.

„Ahoj?“ zeptal se opatrně a při pohledu na temně zahalenou postavu na prahu sáhl rukou do kapsy pro hůlku.

„Seamusi, to jsem já, můžeme si promluvit uvnitř?“ řekla postava tiše hlasem, který mu byl vzdáleně povědomý. Neslyšel ho už mnoho let a chvíli mu trvalo identifikovat jeho majitele. Očima pátral ve tmě pod kapucí po tváři, která by mu návštěvníka připomněla.

„Seamusi,“ řekla znovu a shrnula si kápi, „dovnitř, hned.“

Okamžitě ji poznal a otevřel dveře víc, aby jimi mohla proklouznout. Jakmile za ní zavřel, zašeptal: „Hermiono?“

„Seamusi, potřebuji s tebou mluvit.“ Přikývl a vedl ji chodbou spojující předsíň s obývacím pokojem. Hermiona se zastavila ve dveřích. Byla to ta útulná scéna, jakou si představovala venku. Dva malí chlapci hráli na podlaze před krbem kouzelnické šachy, zatímco holčička se na pohovce zabývala svou panenkou. Pokoj vykazoval všechny známky rodinného života. Její pozornost se soustředila na ženu, která zády ke dveřím zvedala nemluvně. Při pohledu na potrhanou zástěru Hermionu zabolela ztráta Molly Weasleyové.

„Seamusi, kdo to byl za dveřmi?“ zeptala se.

Usadila si kojence do náruče a otočila se. Její vřelý úsměv ztuhl, jakmile uviděla, kdo je v jejím domě.

Levandule přimhouřila oči a chladně se na Hermionu upřeně dívala. Ta její pohled vydržela, aniž by odvrátila zrak. Tyhle dvě se nikdy neměly rády. Čas na tom nic nezměnil. Nezáleželo na tom, že Ron Weasley je mrtvý, ani na tom, že se Levandule znovu zamilovala a má teď vlastní rodinu. Nepřátelství mezi nimi bylo hluboké a dlouhé.

„Levandulko, drahoušku, vzala bys děti nahoru do postele? Musíme si s Hermionou promluvit.“

Hermiona sledovala, jak se ve tváři druhé ženy míhá škála emocí. Představila si, že přesně takhle se musela cítit Narcisa Malfoyová, když bývalý pán jejího manžela povstal z mrtvých; chvíle vzrušení před srdcervoucím strachem o rodinu.

Levandule se na manžela zamračila velmi podobně jako Molly Weasleyová, ale vyhověla mu.

„Nicolasi, Rogere, je čas jít spát. Ty taky, Sarah.“ Děti reptaly, ale poslušně ji následovaly po schodech nahoru a nechaly otce v obývacím pokoji samotného s nevítanou návštěvou.

Levandule v patře ukládala děti, zatímco se jí hlavou honily myšlenky. Ta ženská, tato ženská vždycky všechno zničila. Měla navždy opustit jejich svět. Nebyla si jistá, co Hermiona chce tentokrát, ale už jen její přítomnost v domě ohrožovala celou rodinu.

Tiše sešla po schodech a zaslechla konec rozhovoru mezi svým manželem a Hermionou.

„Potřebuji na ministerstvu někoho, kdo má prověrku pro nejvyšší úrovně,“ říkala mu tiše Hermiona.

„Poskytnu ti jakoukoli podporu, kterou budeš potřebovat,“ odpověděl Seamus upřímně.

Levandule vstoupila do místnosti. Hermiona se na ni podívala a vstala.

„Měla bych jít.“

Seamus přikývl, nechtěl svou ženu rozzlobit ještě víc, než už byla.

„Vyprovodím ji, drahý,“ řekla Levandule tiše a důrazně a šla s návštěvnicí chodbou ke vchodovým dveřím, zatímco její manžel zůstal v obývacím pokoji. Jakmile došly ke dveřím, neotevřela je, aby ji pustila ven, ale zastavila se a otočila se k hostu čelem.

„Nech mou rodinu na pokoji.“

„Kéž bych mohla, ale nejde to. Ty víš, že to nejde.“

„Tak těžce jsem na tom pracovala. Dvanáct let jsem nás všechny dávala dohromady a ty teď přijdeš a všechno rozbiješ. Jediné, co chci, je žít v klidu se svou rodinou.“

Byla to slova, která by Narcisa řekla Temnému pánovi, kdyby si nebyla jistá, že by ji na místě zabil.

„Opravdu chceš, aby tvé děti vyrůstaly v takovém světě?“

„Chci jen, aby vyrostly,“ zašeptala tiše Levandule.

Pro větší dobro, řekla si Hermiona, ale ta slova jí na náladě nepřidala. Ve srovnání s životy jejích milovaných by Levanduli poskytla jen málo útěchy.

„Víš, jaké je dívat se, jak si tvé děti hrají, aniž by věděly, co na ně čeká, jaké nebezpečí je tam venku? Víš, jaké to je?“ zeptala se Levandule v předpokladu, že Hermiona to nemůže tušit.

„Ano, vím přesně, jaké to je,“ řekla Hermiona a myslela na Dahlii.

Vyšla z domu, ale nepřemístila se hned. Místo toho stála za živým plotem a pozorovala, jak se z malého domku do temné noci line světlo. Kdyby Ron žil, mohli by tu být s mnoha dětmi v útulné chaloupce za temné noci oni dva? Mohla být tou ženou ona? Nebo se celou dobu mýlila? Byla by Levandule pro Rona vždycky lepší partnerkou? Dokázala by mu dát toto… tento život, po kterém vždycky toužil?

Hermiona měla rodinu, ale ta rodina byla hodně vzdálená idylickému obrazu, jak by rodina měla vypadat, který Ron určitě nosil v hlavě. Sama si ji sestavila, vytvořila ji od základů. Měla partnera, který nebyl její manžel, a dceru, která nebyla její dítě. Mohla to udělat i konvenčnějšími způsoby, ale ona byla Hermiona Grangerová a nikdy si nevybírala snadné cesty.

Ale co udělala s tou křehkou rodinou, kterou vybudovala?

Milovala ho, opravdu ho milovala, jenže on chtěl důkaz té lásky, žádal o něj. Byl už příliš mnohokrát zneužitý, než aby jí prostě věřil na slovo. Buď všechno, nebo nic, v tom měl naprosto jasno. A jakkoli ji děsila myšlenka na svatbu s ním, horší bylo pomyšlení, že ho ztratí.

On měl pravdu. Chtivě, majetnicky střežila svá tajemství. Vpustila ho dovnitř, ale jen odsud posud. Tolik si zvykla být sama, že ani nezačala přemýšlet o výhodách, které by sdílení jejího břemene mohlo mít.

Došla k rozhodnutí a přemístila se.

Zanedlouho poté vstoupila do jeho kanceláře. Seděl u stolu, hodnotil úlohy a ani nevzhlédl.

Přistoupila k němu a nechala velký stoh písemností, který nesla v náruči, s hlasitým žuchnutím dopadnout před něj na stůl. Vzhlédl od známkování a podíval se na ni. Z místa, kde stála nad vysokým stohem pergamenů, sotva viděla na temeno jeho hlavy.

„Co má tohle být?“ zeptal se jízlivě.

„Tohle je všechno, Severusi. Všichni moji špehové, všechny moje kontakty, všechno. Vše, co jsem ti možná neřekla, vše, co jsi možná nevěděl, je tady. Přečti si to, až budeš mít čas.“

Vstal a vyrovnaně se na ni zadíval.

„Chci… potřebuji, abys mi v tomhle byl partnerem. Sama to nezvládnu.“

Několik okamžiků na ni mlčky hleděl.

„Tvůj úplný partner?“ zeptal se nakonec.

„Můj úplný partner, můj manžel,“ odpověděla a vytáhla ze záhybů svého roucha malý nožík a kus pergamenu.

„Jsi si jistá?“ zeptal se váhavě, jako by té nabídce plně nedůvěřoval.

V odpověď si přejela ostřím přes paži a rozřízla kůži v místě jizvy. Vzala z jeho stolu brk a svou krví podepsala svatební smlouvu.

Natáhla k němu nůž, po paži jí stále stékala krev. Srdce jí v hrudi rychle tlouklo. Bylo už moc pozdě? Bylo možné, že poté, co se dozvěděl tajemství, která před ním skrývala, už to nechtěl?

Její obavy ustoupily, když sáhl do zásuvky svého stolu a vytáhl prsten, který jí nabídl před mnoha měsíci. Mlčky jí ho navlékl na prst, vzal jí z ruky nůž a zopakoval postup i na sobě. Nebylo v tom nic z tichého zoufalství, které tento rituál provázelo, když ho prováděl Harry, jen nezlomné odhodlání. Trhaně se nadechla, když si rozřízl předloktí, černou skvrnu, která mu poznamenala kůži. Jak se podepisoval, krev se rozlévala po černém znamení rudou barvou. V mysli se jí mihla Harryho krev, Harryho smrt, ale vytěsnila ji. Historie se nebude opakovat, říkala si. O to se postará. Tenhle bude žít.

Vzal ji za ruku a vedl ji do svého pokoje.

Od chvíle, kdy vstoupil do její školy, do jejího světa, bylo všechno podle jejích představ. Od začátku to byl zásadně nerovný vztah.

Trávil noci v jejích komnatách, v jejím loži. Nikdy se nemilovali v jeho posteli. Teď ji tam vedl. Poté, co se dozvěděl o jejím tajném sňatku, si na několik posledních nocí přeměnil křeslo, které mu sloužilo jako postel. Chtěl ji vzít do své postele, aby zpečetil manželství, aby dokázal, že už nehrají jen podle jejích pravidel.

Položil ji na úzkou postel a svlékl ji. Z tenké rány na její paži, kterou se neobtěžoval zacelit, stále kapala krev. Ze ztráty krve, z pohledu na tu krev, ze vzpomínek, které vyvolávala, z významu toho, co právě udělala, se jí zatočila hlava.

„Chápu to správně, že takto daleko ses s Potterem nikdy nedostala?“ zeptal se, když se svlékal.

Zavrtěla hlavou. S Harrym zažili poté, co podepsali smlouvu, jen slzy, jen bolest.

Vnikl do ní, zatímco jeho magie pulzovala, proudila dovnitř a ven z obou. Natáhla se k němu a objala ho kolem ramen, krev z její paže se mu rozmazala po zpocené kůži. Bolest z rány se mísila a střetávala s rozkoší a vzrušovala ji způsobem, který nečekala.

Přestala se kontrolovat, nechala se jím ovládat, podvolila se rytmu jeho žádostivého tempa, jeho drsných polibků. Před těmi lety ho zachránila. Dala mu alternativu k životu ve Voldemortově otroctví, dala mu další šanci. Výměnou za to jí dal sám sebe. Teď se mu nabízela zpět a prosila ho, aby ji na oplátku zachránil, aby ji zachránil před ní samotnou.

Cítila, jak jí tělem prochází magie a kůže na paži se jí napíná. Oba dosáhli svého uspokojení a on se od ní odtáhl, lehl si vedle ní na postel a něžně ji políbil na čelo. Zvědavým pohledem studovala svou paži. V místě, kde měla řeznou ránu, se jí nyní kůže zahojila a zacelila nejen novou ránu po manželství se Severusem, ale i starou jizvu po manželství s Harrym. Její předloktí bylo nyní hladké, nepoznamenané.

Už neměla prsten Harryho Pottera, ani jeho znamení či jméno.

Uchopila Severusovu paži a studovala ji, přejížděla prsty po kůži. I jeho rána se zahojila. Na místě, kde bývala, byla nová, bledá kůže, přes tmavé znamení se táhl dlouhý bílý pruh.

xxx

Ráno se probudili, když škvírami v tmavých závěsech nakouklo světlo. Hermioně chvíli trvalo, než si uvědomila, kde je. Ještě nikdy předtím nestrávila noc v jeho pokoji. Oba byli vzhůru, ale nepohnuli se, aby vstali.

„Viděl jsi včera Ginny?“ zeptala se tiše.

„Většinu dne se procházela po zahradě.“ Předpokládal, že dává smysl, když člověk, který strávil posledních dvanáct let zavřený v temné cele, už nikdy nezatouží být uvnitř.

Hermiona se posadila na posteli a přitáhla si přikrývku kolem nahého těla.

„Chvílemi vidím, co s ní Azkaban udělal, ale jindy se zdá… docela při smyslech. Čekala jsem… čekala jsem, že to s ní bude horší.“

Posadil se na okraj postele vedle ní.

„Sirius Black byl i po dvanácti letech na tom místě schopný fungovat,“ poznamenal odtažitě.

„Ale on byl zvěromág. Mozkomoři na něj nemohli působit, když byl ve své psí podobě. Ginny není zvěromág. To je jediný způsob, jak by vězeň mohl ochránit svou mysl… nebo možná by musel být velmi zběhlý v nitrobraně.“

Díval se na ni s pobaveným výrazem ve tváři. Předpokládal, že to věděla. Zachytila jeho výraz.

„Ne,“ zašeptala a zavrtěla hlavou. „To není možné.“

Usmál se její nedůvěře. Konečně tu bylo něco, co vševědoucí nevěděla. Měla to přímo před očima, ale nějak to bylo příliš blízko, než aby to viděla.

„Jak?“

Bylo to tajemství, které skrýval téměř třináct let, tajemství, o kterém si nikdy nemyslel, že by ho měl prozradit. Ale jestli ho chtěla pustit úplně dovnitř, dlužil jí to.

„V době, kdy jsem byl ředitelem školy, došlo k jistému incidentu. Zjistil jsem pár věcí, které slečna Weasleyová tajila, věcí, které by nám teď mohly pomoci.“