Preklady fanfiction Harryho Pottera

Kapitola desátá, v níž je ukováno pouto

Několik týdnů experimentů je dovedlo do bodu, kdy přesně věděli, jak do ohýbání, kroucení a opětovného ohýbání kovu při jeho tvarování zapojit Severusův lektvar; znali přesně znění a intonaci kouzel, která potřebovali použít; věděli, kdy je nezbytné mlčet a kdy je zapotřebí jeden hlas nebo prolínání hlasů a sil. Kovárna byla připravena. Uhlí bylo uskladněno, byliny a další látky čekaly nachystané ve sklenicích a krabicích, až je budou moci přihodit do plamenů, podlaha byla zametená, hromady šrotu z jejich dřívějších neúspěšných pokusů byly vyneseny. Nové železo čekalo, prosté a holé jako nepopsaná stránka, vedle něj ležely pruty lesklého zlata, stříbra a mědi, přichystané na svázání, spletení s runami do srdce každého článku. V rohu se duhovými barvami leskly baňky s lektvarem.

Hermiona, Severus a kovář seděli venku a nadechovali se čerstvého vzduchu, dokud měli příležitost. Hermiona ležela natažená na břiše, podpírala si rukama bradu a pozorovala neohroženého brouka, který se prodíral lesem trávy. Kývala při tom nohama ve vzduchu sem a tam. Muži seděli na lavičce jako obvykle, Severus se zakloněnou hlavou a očima téměř zavřenýma, i když tu a tam mu pod řasy problesklo slunce, zatímco vnímal rytmus Hermioniných tenisek. Smith se zdál být pohroužen do studia odřené země mezi prsty na nohou. Nikdo z nich necítil potřebu přerušit ticho.

Někde poblíž vrkali holubi.

Plameny v kovárně zapraskaly.

Smith se k nim vydal a pak se vrátil na své místo, jako by se nikdy nepohnul.

Severusova hruď se pod jeho založenýma rukama zvedala a klesala.

Hermioniny boty se kývaly. Tik-tak...

Řev motoru je všechny přiměl vzhlédnout. Ellandův Range Rover projel prostorem brány, vpuštěný dovnitř bystrozory, kteří vchod neustále střežili.

Auto smykem zastavilo a Elland vystoupil. V šedém obleku od Armaniho, hedvábné kravatě a naleštěných botách působil dojmem zdrženlivé elegance, ale s každým kulhavým krokem, který udělal směrem k trojici, jež nyní stála u vchodu do kovárny, se měnil. Při sedmém kroku už nesledovali Ellanda, prosperujícího podnikatele, ale Waylanda, kováře bohů, mohutného, s obnaženou hrudí, oděného do kožených kalhot a bot, jehož energii a síle neubírala na působivosti ani pokroucená noha, u které hrozilo, že se pod ním podlomí. Když si se Smithem stiskli předloktí, bylo překvapivé, že se neozval žádný úder hromu.

„Bratře,“ přivítal ho Smith.

„Tohle bude dílo hodné námi vynaloženého úsilí,“ odpověděl Wayland. Otočil se k Hermioně a Severusovi. „Jsou nachystaní?“ zeptal se.

„Jsou.“

„Víte, co vás čeká?“ dožadoval se Elland odpovědi. „Jste připraveni?“

Severus nervózně trhl hlavou. Hermiona se podívala z Ellanda na Smithe a zase zpátky.

„Nejsem připravená,“ řekla. „Nemyslím si, že bych na tohle mohla být někdy připravená. Ale jsem odhodlaná.“

Dotek na paži ji zastavil na prahu. Poprvé po několika týdnech se na Severuse bez obav podívala. Od jejich společného večera se snažila chovat, jako by se nic nestalo, ale nebyla žádná herečka a on věděl, že se drží zpátky. V reakci na to se stáhl, a přestože pokračovali v práci, lehkost jejich součinnosti rychle vyprchala. Hermiona z toho byla hluboce nešťastná, ale neochvějně se odmítala podvolit Afroditiným rozmarům, ať už to pro ni bylo jakkoli bolestivé. Když viděla ve vráskách vyrytých do jeho tváře obnovenou hořkost, poprvé ji napadlo, zda se k němu při své ochraně nezachovala nespravedlivě. Přece jen nebyl mužem, který si snadno získává přátele.

„Jsi připravený?“ zeptala se.

„Ne. Nikdy jsem nebyl - na nic.“ Ústa se zkřivila do úšklebku. „Ale proč měnit celoživotní zvyky?“

„Dokonce i ty špatné?“

„Jak to myslíš, Grangerová?“

Přerušilo je funění měchů. Hermiona natáhla ruku. „No, je to tady.“ 

Stiskl jí pevně předloktí a potvrdil: „Je to tady.“

***

A opravdu to tady bylo. Byla to práce bohů, neúnavná a nekonečná. Wayland a Smith neúnavně dřeli, oči a zuby se jim blýskaly v horkém světle ohně, zpocená kůže se leskla jako měď a bronz. Oba smrtelníci s nimi drželi krok, jak nejlépe uměli. Po třech dnech Hermionu napadlo, jestli ji tenhle závazek nezabije. Po sedmi si byla jistá, že ano.

Ležela na paletě, probírala se ze spánku a abstraktní obrazce světla a tmy se postupně rozplývaly v postavy pracujících kovářů. Železo křičelo bílou žhavou září a ona byla vděčná, když jí před očima přistálo něco černého.

Před jejím obličejem se objevila ruka držící malou lahvičku.

„Tady máš, Grangerová, tohle budeš potřebovat.“ Severusův hlas byl drsný vyčerpáním a přílišným mluvením. Trochu zatřásl lahvičkou, aby upoutal její pozornost.

„Zase ses řízl do ruky,“ zamumlala a pokusila se posadit. Vytáhl ji za paži do sedu a zhroutil se vedle ní.

Vzala si lahvičku a vypila její obsah. Lektvar jí chladivě a povzbudivě stékal hrdlem a vracel ji do plné bdělosti. Hřbetem ruky si otřela rty a pak přijala lahev s vodou, kterou jí podával.

„Když mi dáš chvilku, najdu nádobku s mastí.“

„Neobtěžuj se - je to jen škrábnutí.“

„Je to podstatně horší a musí to bolet jako čert. Buď použiješ tu mast, nebo...“

„Nebo co?“

„Nebo tě ujišťuju, že to skončí snětí. Jak dlouho jsem spala?“

„Cože?“ Oči se mu zavíraly. „Asi šest hodin. Myslím, že někde tu je nějaké jídlo.“

Hermiona se posunula, aby mu umožnila zhroutit se na polštář; usnul dřív, než se ho dotkl. Potřela mu ruku mastí a pak si našla chleba se sýrem. Věděla, že má jen pár minut, než ji bude potřeba. Několik minut, kdy se vznášela v jakési bublině, izolovaná od neustálého hluku práce, měchů, ohně... Několik minut, během nichž si dovolila studovat Severusovu spící tvář. To je tak smutné, pomyslela si, že i teď vypadá ostražitě a uzavřeně. A byla to její chyba. Jeden večer se na pár hodin stal jejím přítelem, dokud nezpanikařila a neodstrčila ho.

„Jez rychle, děvče, teď tě potřebujeme!“ ozval se Smith odněkud z dálky.

Podívala se na téměř nedotčený sendvič a vrátila ho na talíř, který položila tak, aby na něj Severus snadno dosáhl, až se probudí. Ztuhle vstala. Bylo na čase přidat k vytvářenému spojení svou vlastní směs magie a zkušeností.

***

Staré zvyky umírají těžce. Ani vyčerpání nedokázalo Severusovi zabránit v nervózním spánku a rychlém probuzení. Přeskočil z neklidných snů zmítajících se v temnotě k vidině pekelné dřiny osvětlované výhní, šepoty ze tmy se změnily v rytmické údery kladiva a zpěv Hermionina hlasu, když implantovala další vrstvu ochranných kouzel vedle drahocenných očarovaných drátků, které budou nataženy a zkrouceny do ideografie síly, aby tam ležely neviděné, usazené v magii, kterou už on sám vnutil železu svým lektvarem. Lidská magie, stvořená intelektem, vášní a dřinou, se smísila s energií bohů, aby chránila hrad dalších tisíc let.

Pokaždé, když se Severus probudil, myšlenka na to, co dělají, ho zasáhla jako rána do srdce. Až do této chvíle mu jeho chyby a úspěchy připadaly důležité a záleželo mu na uznání i na obvinění. Teď se to všechno zdálo mnohem méně významné. Za sto let bude válka jen krátkou kapitolou v dějinách kouzelnické Británie. Za dvě stě let si už nikdo kromě několika učenců nebude pamatovat, kdo opravil hradby a vyrobil novou bránu. Ale i když budou Hermiona a on dávno mrtví, jejich magie bude stále proudit opevněním jako krev, živá, požehnaná.

Posadil se a přejel si dlaní přes obličej. Poezie na dně pekla. Špatná poezie na dně pekla. Začínal bláznit. Sendvič Grangerové, z něhož chybělo jedno malé sousto, ho volal písní sirén. Hladově ho zhltl. Se sténáním se postavil a zamířil si ulevit.

Grangerová se ohlédla a její zpívající rty k němu vyslaly úsměv.

***

Hermiona si nebude pamatovat, kdy dokončila poslední článek řetězu.

Severus na to nikdy nezapomene.

Tou dobou už jela na autopilota, koketovala s fyzickým i magickým vyčerpáním a do práce vkládala všechno, co v sobě měla. Kdyby nevěděl, že dělají totéž, Severus by se na kováře rozzuřil, že jí to dovolili. Věděl však, že nejde o to, zda jí to „dovolili“, nebo ne. Dávala se dobrovolně, stejně jako on, z lásky k práci, ke škole a k... byly tam i jiné motivy, ale neměl čas ani chuť je zkoumat. Mohla kdykoli odejít. Nikdo ji tu nedržel. Nikdo a nic - kromě její vlastní tvrdohlavé vůle.

Stál připravený, když bylo položeno poslední kouzlo, ale ve vlastní mlze vyčerpání nebyl dostatečně bdělý, aby zabránil tomu, co se stalo.

Když vydechla poslední slabiku kouzla, kleště jí vyklouzly z prstů. Smith je odstrčil, ale Hermiona se zakymácela a její ruka se dotkla rozžhaveného kovu. Než ji odtrhla, ke kůži se jí přilepily zkroucené dráty, syčící a dýmající. Severus ji zachytil, když se zapotácela, ale ona ho uchopila za ruku a horký kov se mu také vpálil do masa. Pamatoval si, jak oba křičeli. Pamatoval si, jak mu Elland popadl ruku a ponořil ji do ledové vody, zatímco Smith se zabýval Hermioniným zraněním. Vzpomněl si, jak mu přes rty a po jazyku stékalo chladné víno - totéž víno, které jim tehdy dal Smith.

A pak si pamatoval, jak se probudil na palouku, páchnoucí a zpocený, s obličejem plným špinavých vlasů vedle spící Hermiony, aby vzápětí znovu usnul.

Když se oba vynořili z hlubin spánku, bylo jasné, že jsou poznamenaní na celý život. Na Hermionině dlani se nacházel vzor stříbrných jizev, dobře zahojených a pružných. Severusova kůže nesla ochranné runy, nahodile načrtnuté přes znamení na vnitřní straně levého předloktí, které mu nepřipomínaly nic jiného než jeho vlastní ostré čmáranice na ubohé eseji: „Úplná blbost - zkuste to znovu.“

***

Ze stínu, nikým neviděn, je pozoroval pár zamyšlených safírových očí.

***

Hermiona vytáhla hlavu z vědra se studenou vodou.

„Merline! To je příjemné!“ řekla a posadila se na paty. „Měl bys to zkusit.“ Vzala culík do dlaní a vymačkala z něj přebytečnou vodu.

„Připomínáš staroanglického ovčáka, který právě vylezl z řeky, Grangerová. Nerad bych tě zastínil tím, že bych vypadal jako mokrý barzoj.“

Zasmála se.

„Na to nemáš ten správný profil. Podej mi sendviče.“

Protože hlavní magický obsah brány spočíval v panelech, vzpěry a vazby, které je měly sesadit dohromady, byly sice stále dost složité, ale alespoň umožňovaly trochu času na vydechnutí. Hermiona a Severus se po vzájemné a nevyslovené dohodě rozhodli o tématu jejich nehody mlčet. O přítomnosti jizev a jejich významu nebylo třeba diskutovat - nebo alespoň prozatím ne. S touto záležitostí se nejlépe vypořádali tradičním anglickým způsobem, totiž že se jí zcela vyhnuli.

„Příšerné sendviče, Grangerová,“ řekl a polkl další sousto.

„Všechno je zatuchlé. Všechno. Ztratila jsem přehled o tom, jak dlouho jsme tady, ale všechna kouzla svěžesti se vytrácejí.“ Opatrně nadzvedla vršek sendviče a nahlédla dovnitř. „No, jestli nám tohle nepomůže vytvořit si zdravý imunitní systém, tak už nic. Ještě že mám hlad.“

„Už jen jeden den, říká Smith.“

„Připadá ti to jako konec semestru? Víš - když je před námi celé léto plné možností a žádný rozvrh, který by bylo třeba dodržovat?“

Přikývl a v očích se mu zalesklo.

„Opravdu, opravdu se potřebuju vykoupat.“

„Ano, Grangerová, opravdu, opravdu potřebuješ.“

„Tak to je dobře, že smrdíš ještě víc, jinak bych se musela stydět.“

***

McGonagallová byla připravená se na ně vrhnout, jakmile se konečně s mrkáním vynořili na denní světlo. Elland jí ale nedal šanci, aby je zastavila, a místo toho je s výkřikem „Uvidíme se v pondělí!“ téměř bezvládné naložil do svého auta, načež se rozjeli a zanechali ředitelku v oblaku prachu. Severus se otočil a zahlédl její zsinalý obličej. Nepochybně za to později zaplatí. Pokrčil rameny.

„Kam jedeme?“ zeptal se mírně.

„Do hostince U bílého koně ve Woolstone,“ odpověděl Elland. „Myslím, že bychom si všichni dali pořádnou pintu.“

„Vysadíte mě tady, ano? Musím něco zařídit.“

Hermiona se podívala z okna, aby neviděl její zklamání.

„Sejdeme se tam za pár hodin,“ dodal. Elland zastavil Range Rover a Severus vystoupil na opuštěnou krajnici. Krajinu oživoval jen včelí bzukot ve vřesu. Zamával jim a přemístil se.

Neměl příliš přesnou představu o tom, jak dlouho u Afrodity nebyl, ačkoli ji varoval, že práce může nějakou dobu trvat, a ona měla nepochybně jiné starosti, ale trápilo ho, že její chrám našel opuštěný. Ach ano, ty nejtlustší a nejlínější labutě se přikolébaly, aby žebraly o sousto, a nechaly se okouzlit novinkou v podobě sendviče s postarším sýrem, ale jinak tu nebylo vidět ani živáčka. Severus přemýšlel, jestli je konečně řada na něm, aby pocítil nelibost bohyně. Bez velké naděje na úspěch, že se mu podaří ji aspoň částečně odvrátit, vyčaroval pergamen a brk a napsal krátký vzkaz. Jeho próza se i v nejlepších chvílích vyznačovala především neomaleností, a tak natrhal kytici květů a vložil je do vázy, kterou papír zatížil, aby neulétl. Rozhlédl se kolem sebe. Nebylo tu nic, co by ho přimělo, aby se zdržel, a tak se znovu přemístil a zamířil do své koupelny, k obyčejnému mýdlu a - s náhlou lehkostí na duchu - k Ianu Durymu a Blockheads zesílenými na maximum.

O dvě vany plné horké vody, tři kostky mýdla a celou láhev šamponu později se konečně cítil čistý. Podle délky vousů, které si seškrábal z obličeje, odhadoval, že byli v kovárně zavření už dobře měsíc - nebylo divu, že McGonagallová vypadala rozzuřeně. Úžasné, jak ten čas letí, když se člověk dobře baví, pomyslel si suše, když si otíral poslední zbytky pěny okolo uší. Naklonil se k zrcadlu. Bylo zvláštní vidět, jak se ze vší té špíny a vlasů vynořují jeho rysy: navzdory tmavým kruhům pod očima vypadal mladší.

Od schodů rapoval Ian Dury:

Trochu úsměv a mávat, trochu přijít a dávat
Klidně to můžem postrádat, triko modrý jak len
Moc malý na pýchu, moc blázen žít v hříchu
Čtyřicet let v tichu a bez šoků den¹

Pevně si omotal kolem pasu ručník, protože mu nikdy nebylo příjemné pomyšlení, že by ho babička viděla nahého, a přešel přes chodbu do ložnice. Ve dveřích se otočil a zvedl ruku k portrétu: „Podívej, babi - mám novou jizvu! Co na ni říkáš?“

Když Severus dorazil, seděla Hermiona u stolu na zahrádce hospody. I ona vypadala čerstvě vykoupaná a v džínách a květované halence jí to slušelo.

„Byla jsi rychlá,“ řekl a podíval se na hodinky.

„No, cestovala jsem božím vozem,“ odpověděla.

Sedl si na protější židli a opřel se rukama o zvětralé dřevo.

„Pěkné místo,“ poznamenal.

„Hmmm.“ Smetla kousek lišejníku. „Severusi, já -“

Smith před ně postavil čtyři pinty ležáku a posadil se vedle Hermiony. Elland zabral zbývající místo a položil doprostřed stolu směs chipsů a arašídů. Všichni pozvedli sklenice.

„Na co si připijeme?“ zeptal se Elland.

„Na týmovou práci,“ navrhl Smith.

„Na to, že jsme ji přežili,“ dodal Severus.

„Pojďme se prostě napít, ano?“ řekla Hermiona. Dlouze, opravdu dlouze se napila piva a s úlevou sklenici odložila. „Ach, díky bohu!“ vydechla nábožně.

„Není zač,“ odpověděli oba. A jakmile se začala smát, bylo pro ni velmi těžké přestat.

Byli hluboce ponořeni do hry cribbage, když klid letního večera přerušil hukot motorek. Severus se zamračil, protože na parkoviště u hospody vjela skupina Harleyů. Jezdci sesedli a majetnicky vpochodovali na zahrádku, přičemž si sundávali helmy, rukavice a kožené bundy. Zamračil se ještě o něco víc, když dva z příchozích zamířili přímo k jejich stolu a vmáčkli se vedle Hermiony a něj. Odložil karty a ujistil se, že se dosáhne na svou hůlku umístěnou ve skrytém pouzdře. Pak si ale uvědomil, že Hermiona vůbec nevypadá rozrušeně. Ve skutečnosti se na toho velkého chlupatého neurvalce vedle sebe usmívala a dokonce se ho ptala na jeho zdraví.

„Tohle je Severus,“ řekla a ukázala rukou s kartami. „Pracujeme spolu. No tak, Severusi! Jsou to přátelé. Tohle -“ strčila loktem do vousatého protivy, „- je Nobby. Vedle tebe sedí Haggis a támhle jsou Gizmo, Pejsan, Pike a Julian.“

„Julian?“

„Ještě si nevybral jméno,“ vysvětlil Haggis. „A tímhle tempem mu to 'Julian' zůstane do konce života. Je trochu beznadějný, fakt, ale co můžete čekat od někoho, kdo v patnácti odešel ze školy, aby se stal zedníkem? Snažili jsme se ho přimět, aby trochu zvýšil své nároky.“

„A co děláš ty?“ vyzvídal Severus na potetovaném obrovi.

„Jsem cukrář,“ prohlásil Haggis hrdě.

„Jo, dělá skvělé čokoládové eclairky,“ potvrdi Nobby. „Já vedu softwarovou firmu. A co ty, Severusi?“

„Já... jsem... byl jsem... učitel. Teď jsem něco jako... bezpečnostní poradce, řekl bych.“

„To je to, s čím vám Hermiona pomáhá?“ ozval se ten, kterého Hermiona označila za Pejsana, a naklonil se přes Nobbyho rameno, aby mu podal svou mohutnou tlapu. „Super. Chceš se projet, Hermiono? Přinesl jsem ti helmu.“

„Možná zítra, dobře? Už jsem vypila moc piva a jsem utahaná.“

„Ale zítra budeš fit? Mysleli jsme, že si uděláme takovou malou oslavu slunovratu, když jste prošvihli ten opravdový.“

„Bez vás to nebylo ono,“ dodal Nobby smutně.

„A co ty, Severusi?“ Haggis vyhrkl. „Máš nějaké plány?“

„Grangerová,“ obrátil se Severus na Hermiona ve snaze skrýt údiv, „netušil jsem, že se pohybuješ v tak... osvícené... společnosti.“

„Tady Hermiona má status hlavního parťáka téhle pobočky,“ řekl Pike. Nabídl Severusovi jointa, ale odmítnutí ho neurazilo. „Ona je víc než hustá.“

„Nikdy bys neuhodl, že Pike je nejmladší profesor středověké a renesanční literatury, co kdy působil v Oxfordu, že ne?“ zahihňala se Hermiona.

„Rozhodně to není vidět,“ souhlasil suše.

„No, Severusi? Máš nějaké plány?“ zeptal se ho Smith. Severus cítil, že ta otázka má větší význam, než obnášejí její slova.

„O žádných nevím,“ odtušil vyhýbavě.

„Dobře - pak jde další runda na tebe.“

Bohové - Zmijozelové 1:0

***

Severus se probudil, protože ho někdo kopal do chodidla. Opakovaně. Z toho usoudil, že ten někdo je otravná osoba, a nohu stáhl. Šťouchání palcem pokračovalo, když ta otravná osoba našla jeho žebra.

„Běž pryč, Grangerová,“ zavrčel.

„Jdu se projít. Nechceš jít se mnou?“ Mluvila energicky. Ano, rozhodně otravná osoba.

„Kolik je hodin?“

„Neděle.“

„Přerušíš první pořádný spánek, který jsem měl od roku sedmdesát devět, a ani mi nedokážeš říct, kolik je hodin?“

Čekala.

Zvedl se do sedu z něčeho, co vypadalo jako hromada kožešin. „Co se stalo se sobotou?“

„Za chvíli se ti to vrátí. Takže - jdeš se projít?“

Severus začal odhazovat přikrývku, ale uvědomil si, že je nahý, a zahrabal se zpátky pod ni a předstíral, že neslyšel, jak si odfrkla.

„Tak já počkám venku, jo?“ Překročila chrápající Haggise a Pikea a otevřela dveře, aby dovnitř vpustila skutečně urážlivé množství ranního slunečního světla.

Nezdálo se, že by jí vadilo, že ji nechal dlouho čekat. Našel ji opřenou o kmen kaštanu, na kolenou měla položenou knihu a v trávě u nohou jí ležel velký slamák. Lehce ošoupané džíny a tričko Grateful Dead, které zřejmě ukradla jednomu z kluků, jí slušely. Okolní vzduch byl plný ptačího zpěvu, a přestože svítilo slunce, cítil náznak vlhkého chladu, který naznačoval, že se blíží déšť. Severusovi připadal ten kontrast s horkým vánkem a tichem Afroditina paláce docela příjemný. Jeho vzkaz a kytice byly odstraněny, a tak zanechal ještě jeden krátký dopis a bez dalšího otálení odešel. Hermiona zaklapla knihu, strčila si ji do zadní kapsy a na hlavu si narazila klobouk.

„Ahoj,“ řekla. „Tak pojď.“

Znovu nepromluvili, dokud neseděli na svahu pod Bílým koněm. Blížící se dešťové mraky táhnoucí se od jihu odháněly výletníky, takže jim společnost dělalo jen několik včel, které se činily na květech planých růží prorůstajících nedalekým plotem. Hermiona seděla o kousek dál, ruce obtočené kolem kolen, tvář jí bylo vidět, jen když vítr nadzvedl okraj jejího slamáku. Severus se opřel o lokty, aby se pokochal výhledem, pak utrhl stéblo trávy, lehl si, zamyšleně ho žvýkal a díval se na mraky.

„Byl to zvláštní rok,“ řekla náhle.

Zabručel něco neurčitého.

„Myslím, že pokročilé studium nedokončím. S Vektorovou jsem nemluvila od Vánoc a Kratiknot to se mnou vzdal někdy v březnu.“ 

„Vadí ti to?“ Byl opravdu zvědavý.

„Kupodivu ne.“ Povzdechla si. „Vždycky jsem si myslela, že složení zkoušek je nejlepší způsob, jak ukázat, že jsem správná čarodějka, víš? Vlastně to platí pro cokoli - vzpomínám si, jak byla máma zklamaná, když jsem jednou v devíti letech dostala z něčeho dvojku.“

Severus si vybavil zoufalou holčičku sedící vedle Pottera, která se nemohla dočkat, až dokáže, že je nejlepší ve třídě, ještě než vyučování vůbec začalo.

„A teď?“

„Letos jsem ve své práci udělala víc chyb, než jsem si kdy myslela, že je možné. Musela jsem se vracet a předělávat všechno, co jsem začala. Dřela jsem jako kůň a stejně jsem stěží nakoukla pod povrch. Zjistila jsem, že musím používat mnohem víc než jen mozek, abych se dostala tam, kam chci.“

„A?“

Naklonila se a dívala se na něj, jak pozoruje mraky.

„A miluju to.“

„Profese je věc vášně, Grangerová.“

Zaváhala a pak do toho skočila po hlavě.

„V posledních týdnech jsem to na tobě taky viděla,“ nadhodila nejistě. „Myslím při práci.“

„Co ti připomíná ten mrak?“ zeptal se a ukázal na nebe.

„Tvůj velký nos, uhýbavý chlape.“

„Neměla bys svému bývalému učiteli projevovat určitou úctu a respekt?“

„Ty už do té kategorie nepatříš. Už dlouho ne. Zvlášť ne po tom včerejším přednesu 'Stairways to Heaven²‘.“

„Spala jsi.“

„Při tomhle?“

Znovu se odmlčeli. Spadlo několik prvních kapek deště. Z plané růže se snesl k zemi okvětní lístek.

„Chceš dál spolupracovat se Smithem?“ zeptal se nakonec Severus.

„Pokud splním jeho nároky. Pokud mě bude chtít. Tohle nikdy neměla být trvalá dohoda.“ Začalo pršet hustěji. Hermiona nastavila tvář dešti a kapky přiměly její řasy mrkat.

„Začíná být zima a mokro, Grangerová.“

„To jsi z Yorkshiru?“

„Ale nejsem žádný zatracený tučňák.“

„Padavko.“

„Ježibabo.“

Sklouzli dolů po travnatém svahu. Štíhlá ruka utrhla květ anglické plané růže a zvedla ho, aby se vyhříval v teplém dechu bohyně.

***

McGonagallová zjevně pracovala na své tirádě celé týdny a šperkovala ji každým dnem, kdy byli zavření za neproniknutelnými stěnami v kovárně. Severuse ohromila její výdrž. Valila na ně jednu výtku za druhou, vyčítala jim jejich nedostatky, nedostatek informací, stav, v jakém se nacházeli, když se konečně objevili, a i to, že se po pouhém víkendu vrátili svěží jako sedmikrásky, jako by to byla další urážka. Po chvíli si všiml, že se opakuje a spoléhá se spíše na rytmus než na obsah, aby zajistila pestrost. Prostě nebelvír - použije všechny zbraně v prvním útoku, aniž by mu zbylo něco, o co by se mohl opřít dál. Každý Zmijozel hodný toho jména, dokonce i Voldemort poté, co jeho ego přerostlo jeho důvtip, by měl k dispozici mnohem šťavnatější sadu urážek. A Severus, který byl už dlouho zvyklý na to, že si cizí řečnění nechává líbit, tomu nevěnoval pozornost. Hermiona se však čas od času zamračila, zjevně se jí nelíbilo být cílem. Smith to všechno samozřejmě nechal po sobě stéct jako vodu. Počkal, až Minervě dojde pára, zapnul blafovací kouzlo, poplácal ji po zadku a řekl jí, ať už jde, protože mají práci, do které se musí pustit. Severus věděl, že si navždycky bude cenit vzpomínky na Minervin výraz, rozpolcený mezi chichotáním školačky a rozhořčením Vestálky. Vlastně se rozhodl, že si ho hned po návratu domů zařadí do své myslánkové sbírky.

Dva týdny, řekl kovář. Ještě dva týdny tvrdé dřiny a brána bude hotová. Ale museli začít.

Každé křídlo brány mělo nést dva panely, každý panel měl být složen ze sedmi jednotlivých vrstev vířivého abstraktního vzoru, které budou spojeny k sobě, drženy devět třináctin palce od sebe vzdálenými vzpěrami obsahujícími Severusův lektvar a Hermioniny očarované runy a zasazeny do masivního portálu ze žulových kvádrů vytesaných z kamenného podloží hradu. Všechno to pájení, svařování a nýtování vyžadovalo soustředění, svalovou sílu, ovládání ještě složitějších kouzel a zaklínadel a také zatraceně dobré pivo v pozdních večerních hodinách, kdy zavírali dveře kovárny před sílícím hukotem magie uvnitř. Veřeje brány byly obrovské a Hermiona konečně pochopila, proč musela být kovárna tak veliká. Předpokládala, že budou muset zbourat zdi, aby bránu dostali ven.

O dva týdny a tři dny později dokončili Severus a Hermiona společně poslední svár.

„Tak to by bylo,“ prohlásila. Vstala a podívala se na panel, na kterém stála. „Doufám, že nikomu nebude vadit estetika Jacksona Pollocka.“ Na to se rozplakala. „Do prdele.“

Severus jí podal špinavý hadr, aby si otřela oči.

„Jediné řešení je začít přemýšlet o dalším projektu, Grangerová,“ řekl. „Dej mi pár hodin a sejdeme se v hospodě, abychom to probrali. Můžeš mi vrátit ten hadr, prosím?“

Severus ji zanechal Smithově prosté útěše a vydal se na svou nyní již standardně krátkou návštěvu Afroditina ostrova. Nechal na stole další vzkaz, nakrmil labuť sendvičem a přemístil se domů, aby se umyl a řekl babičce, že skončili. Upřímně řečeno, někdy by přísahal, že ho poslouchá. Afroditina pokračující nepřítomnost ho každým dnem znervózňovala víc a víc. Stále čekal, kdy sekyra dopadne. Babička se však vždycky tvářila méně nesouhlasně, když mluvil o Grangerové, a tak se spěchal převléknout. Hnusná odplata ho dostihne, až se bohyni zachce, ať už se bude bavit, nebo tu sedět s ochranným deklem na hlavě a panikařit, takže se rozhodl odejít a strávit večer popíjením piva a popichováním Grangerové. Když už je řeč o tomhle... Zastavil se u svého stolu, aby si vzal poznámky k jejich referátu vyvracejícímu Brightwallovu a Murgatroydovu teorii - mezi výzkumem původních kouzel v bradavických zdech a pozorováními, která s Hermionou učinili jako vedlejší účinek konzumace zatuchlého sýra, věděli už o poločasu rozpadu kouzel mnohem víc než ti dva kašpaři.

***

Slavnostní odhalení bylo umírněnou záležitostí. Britské ostrovy se na tento pátek třináctého vytasily s typickým srpnovým počasím a účastníci se choulili pod bizarním výběrem deštníků, slunečníků a klobouků, neboť skotské mrholení mělo tu zvláštní vlastnost, že pronikalo neproniknutelnými kouzly. Smith měl smysl pro dramatičnost, a tak novou bránu zahalil do zlatého plátna, zavěšeného pod zataženou oblohou. Pastorek se pokoušel pronést povzbuzující řeč a McGonagallová se tvářila, že by mu nejraději zacpala pusu a pustila se do čaje a horkého kakaa, které čekaly ve Velké síni. Hermiona, Severus a kovář stáli stranou za silným kouzlem nepovšimnutí, kovář nechával déšť, aby se mu vsakoval do kudrnatých vlasů a vousů, a druzí dva se choulili pod obrovským černým deštníkem přeměněným ze Severusova pláště. Předpokládali, že Elland špásuje ve skleníku číslo tři s Prýtovou. Pastorek drmolil dál.

„Copak ho jeho vlastní hlas nikdy neunaví?“ ozvala se za nimi Afrodita. „Nic nudnějšího jsem od dob Démosthéna neslyšela.“

Hermiona překvapeně vyjekla a otočila se, aby se podívala na bohyni, která jako obvykle vypadala dokonale. Severus ztuhl, když k němu Afrodita natáhla ruku a přejela mu prstem po tváři, ačkoli se k němu nepřiblížila.

„Drahý Severusi,“ zašeptala. „Tolik jsem si užívala tvé dopisy. Pořád hezká, slečno Grangerová?“ Povzneseně zvedla obočí a nečekala na odpověď. „Manželi,“ oslovila kováře podivně formálním tónem.

Mírně se jí uklonil.

Hermiona a Severus si vyměnili pohled a přemýšleli, co se děje, ale jakákoli další slova překazilo šustění látky a sborové „óóó“ a „ááá“, protože se konečně objevila brána.

Proti ocelově zbarvené obloze vypadala mříž z tepaného železa jako černá krajka a abstraktní vzory, o kterých si Hermiona myslela, že je tak dobře zná, se překrývaly jeden přes druhý a rozkládaly se do obrovských vyobrazení znaků čtyř kolejí, Nebelvíru a Zmijozelu nahoře, Havraspáru a Mrzimoru dole - každé zvíře bylo ztvárněno v hladkém a přirozeném tvaru. Hermioně spadla brada. Podívala se na Severuse a uviděla na jeho tváři ohromený výraz.

„Ty podvodníku!“ obořila se na kováře.

„Ještě není konec,“ ušklíbl se a oči mu jiskřily veselím. „Dívej se.“

McGonagallová zvedla hůlku a brána se ve svých masivních pantech hladce otevřela. Křídla se zastavila v úhlu pětačtyřiceti stupňů. Rozlehlo se další sborové lapání po dechu a šepot. Hermiona sevřela Severusovu paži; ten přikryl její prsty svými a beze slova zíral. Levý panel brány, viděný z tohoto úhlu, tvořil jediný, obrovský portrét Severuse Snapea a Hermiony Grangerové, on držel zkumavku, ona kladivo a kleště. Na druhém panelu se nacházela podobizna kováře a jeho ženy, jak se drží za ruce.

Přesně v té pozici, v jaké stáli teď, když se oběma smrtelníkům konečně podařilo odtrhnout oči od krásy, kterou pomáhali stvořit. Bohyně, vyšší než její manžel, se mu dívala do očí.

„Teď už to chápu,“ řekla. „Pořád jsi mi to říkal. Ne slovy, protože upřímně řečeno nejsi žádný básník, ani činy, protože na romantiku jsi úplně zabedněný, ale vším, co jsi kdy vytvořil.“ Políbila ho na rty. Pak se trochu rozpustile usmála. „Promiň, Severusi,“ řekla. „Mám tě docela ráda, ale myslím, že už ses naučil to, co tě můžu naučit.“ Podala mu jednu divokou růži. „Pamatuj - ber, co je ti dobrovolně dáváno, a nikdy nepochybuj, že je to tvoje.“

Zamračil se.

„Tohle je pro tebe, Hermiono,“ ozval se kovář. Vytáhl z kapsy zničený článek řetězu. „V řetězech je spousta symboliky,“ dodal. „Zvlášť když článek není uzavřený.“

Hermiona udělala krok od Severuse, vzala článek do obou rukou a přiložila zjizvenou dlaň na chybějící runy. „Já - ty odcházíš, že ano? Než odejdeš, chci o něco požádat tvou ženu, můžu?“ Hlas se jí chvěl, ale s námahou se ovládla. „Bohyně, mohla byste prosím odstranit to nutkání, které jste na mě uvalila? Vynaložila jsem všechnu svou sílu na to, abych s ním bojovala, ale nemohu se ho zbavit.“ Vzdorně zvedla bradu. „Propustíte mě?“

„Jaké nutkání?“ Afroditin hlas zněl upřímně zmateně. „Odmrštila jsi to, které jsem ...“

„Tamto ne! Tohle!“ Hermiona se zarazila. „To, které mě nutí milovat Severuse! Merlin ví, že on to nechce, a já ... Nechtěla bych mu způsobit ... Chci říct, je můj přítel, doufám, a ...“

Afrodita se rozesmála a potěšeně tleskla rukama způsobem, který Hermioně připadal nechutně radostný.

„Toto není moje práce!“

Po tvářích Hermiony stoupal ruměnec horký jako oheň v peci a pohlédla na bohyni se zděšením. Odhodlaně se vyhnula Severusovým očím a zoufale se obrátila ke kováři. „To ty?“

I on se rozesmál. „Ani já ne,“ řekl. „Nikdy jsem ti nedal žádné cetky, že ne? A vůbec, kdo říká, že on to nechce?“

Severus se zdál být v naprostých rozpacích. Ale v tmavých očích pod zachmuřeným černým obočím se objevily stopy nadějné jemnosti, která byla pro Hermionu nová. Klouby prstů obemykajících rukojeť deštníku mu zbělely. Pohlédla na růži v jeho druhé ruce a na těžké železo ve své.

„Dobrovolně dáváno...?“ zašeptal.

„Nikdy nepochybuj,“ odpověděla. Vrhla se na něj a při tom ho udeřila kusem železa do ramene.

„Opatrně, Grangerová,“ zamumlal a přitiskl své rty na její.

Zamračené nebe protrhl paprsek světla, následovaný dalším a pak dalším, až se mraky náhle rozplynuly.

„To je trochu laciné i na tebe, Waylande,“ ozval se Hefaistos. Wayland, objímající baculatý pas mírně rozcuchané profesorky Prýtové, mu úsměv oplatil.

„Jde o to, s kým se znáš, bratře, jde o to, s kým se znáš. Řekl jsem si Lughovi o laskavost.“

Hermiona a Severus se na chvíli oddělili. V dešťových kapkách, které ulpěly na bráně, se třpytilo sluneční světlo. Efekt byl oslnivý.

Severus měl blízko k tomu, aby se usmál, a pak si k překvapení všech začal skrz zuby pískat veselou melodii. Hermiona ji nepoznala, ale na tom nezáleželo.

Bring me sunshine, in your smile…

Přines mi slunce, ve svém úsměvu...

Poznámky k překladu:

1)   Citace z písničky Reasons to Be Cheerful – Důvody k radosti

Původní text (viz níže) naprosto geniálně přebásnila Calwen, hluboce před ní smekám:

A bit of grin and bear it, a bit of come and share it
You're welcome, we can spare it - yellow socks
Too short to be haughty, too nutty to be naughty
Going on 40 - no electric shocks

2)   Stairways to Heaven – Schody do nebe, skladba od Led Zeppelin