Preklady fanfiction Harryho Pottera

It Feels Good To Get A Little Payback

Originál: https://www.fanfiction.net/s/11626191/1/It-Feels-Good-To-Get-A-Little-Payback

Povolení k překladu: Ano

Humor

Harry Potter

Rating: 16+  Kapitol: 1

Slov: 3 533

Shrnutí: Harry Potter už toho má dost, je čas na drobnou odplatu  

Éra/období: Bradavice

Postavy obsažené v tomto příběhu jsou majetkem J. K. Rowlingové, autorky Harryho Pottera. Duševní vlastnictví překladu různých jmen, názvů a míst patří pánům Medkům, kteří knihy o Harry Potterovi přeložili do češtiny. Autorství této fanfikce náleží phoenixgirl26. Ani příběh, ani jeho překlad, nevznikly za účelem finančního zisku.

Když Harry Potter přicházel ke kanceláři Dolores Umbridgeové, měl jasný plán a věděl, že mu nikdo nebude schopný dokázat, že s tím má něco společného. Po prvním trestu se sadistickou mrchou si Harry uvědomil, že bude muset udělat něco drastického. Nemělo cenu snažit se přimět učitele nebo ředitele, aby mu pomohli nebo zasáhli, nikdy předtím se o to ani nepokusili.

Vkradl se do komnaty nejvyšší potřeby, kde našel knihy o přeměňování. Když místnost používala Brumbálova armáda, uvědomil si, že cokoli potřebují, místnost jim to poskytne, nejen knihy o kouzlech, ale i svazky na jakékoli jiné téma. Zjistil, že některé knihy byly už dávno zakázané, a právě ty potřeboval.

Několikrát se zhluboka nadechl a pak se soustředil na svou sílu, schopnost používat svou mysl k sesílání kouzel. Stále si představoval, co chce udělat, a ze všech sil do toho tlačil svou magii. Po několika vteřinách uslyšel velmi tiché zakvákání. Zaklepal na dveře, věděl, že nedostane odpověď, ale počkal a zaklepal znovu. Nakonec dveře otevřel a uviděl na stole sedět ropuchu s mašlí na hlavě. Opravdu se chtěl smát, ale pro případ, že by ho někdo z portrétů pozoroval, musel hrát roli neviňátka.

„Paní profesorko,“ zvolal Harry, když se rozhlédl kolem sebe, „paní profesorko, tady je Harry Potter, jsem tady kvůli trestu.“ Harry se přinutil neusmát. Počkal deset minut, které prostál u otevřených dveří, než je za sebou zavřel a zamířil pryč.

Procházel hradem, až došel k pracovně profesorky McGonagallové. Zaklepal a uslyšel její pozvání, aby šel dál.

„Ano, Pottere, co se děje?“

„Měl jsem mít trest… s profesorkou Umbridgeovou, ale neodpovídala mi. Dveře byly odemčené, tak jsem se podíval dovnitř a zavolal, nebyla tam. Zvláštní je, paní profesorko, že na stole seděla ropucha, na hlavě měla mašli, přesně takovou, jakou nosí ona. Oznámil bych to řediteli, ale ten mě pořád ignoruje, tak jsem si řekl, že bych to měl říct vám a vyřešit, co mám dělat se svým trestem.“

„Zatím nic, protože si myslím, že jste si ho nezasloužil. Vraťte se do nebelvírské věže. Já zjistím, co se stalo s profesorkou Umbridgeovou.“

„Dobře, děkuju, paní profesorko,“ Harry opustil kancelář s obrovským úsměvem na tváři. Vešel do společenské místnosti a posadil se na podlahu před krb.

„Neměl jsi školní trest s tou ropuchou?“ zeptal se Ron.

„Jo, nebyla tam, tak jsem šel za McGonagallovou. Bylo to ale zvláštní, Umbridgeová tam nebyla, ale na jejím stole seděla opravdová ropucha, dokonce měla i mašli.“

„Hej, Frede, Georgi,“ zaječel Ron.

„Co se děje, bráško?“ pátral George.

„Nastražili jste žertík na tu mrchu Umbridgeovou?“

„Ještě ne, ale máme to v plánu, proč?“ zeptal se Fred.

Ron se podíval na Harryho, ten mu vysvětlil: „Měl jsem s ní další trest, nebyla tam, ale na stole jí seděla ropucha s mašlí na hlavě, se stejnou pitomou mašlí, jakou nosí ona.“

„Chceš říct, že ji někdo přeměnil z ropuchy v opravdovou ropuchu,“ vykřikl Fred a rozesmál Harryho, George i Rona, zatímco Hermiona našpulila rty.

„Nevím, jestli je to ona, nebo ne, prostě tam seděla ošklivá ropucha.“

„Jestli jí to někdo udělal…“ začal Fred.

„… doufejme, že to nevyprchá, měli bychom ji z krku,“ dopověděl George.

„S tím naprosto souhlasím, kluci,“ řekl Harry, „když už netrčím na trestu, mohl bych dohnat domácí úkoly.“

„Kdybys něco zaslechl…“ nabádal ho Fred.

„…dej nám vědět,“ dokončil George.

Harry zasalutoval: „Máte to mít.“

„Nevíš, jestli s ní měl někdo trest před tebou?“ pátrala Hermiona.

„Netuším, snažil jsem se na ni nemyslet, pokud to šlo,“ Harry vytáhl z tašky knihy, brk a inkoust. Bylo mu jasné, že Brumbál přijde na to, že ta ropucha je Umbridgeová, ale také si byl jistý, že stařík ji nedokáže proměnit zpátky. Harry musel vyřešit ještě dva lidi, tedy dva v Bradavicích. S vyřízením prvního z nich počká až do půlnoci, s posledním na hradě si dá chvíli na čas. Musel vymyslet způsob, jak se vyplížit z hradu, aby se vypořádal s dalšími osobami. Chtěl z Dursleyových udělat prasata, ale věděl, že by to vypadalo podezřele. Plánoval se o ně postarat, ale ne teď.

Když večer pokročil, zamířili Harry a Ron do svého pokoje na koleji. Převlékli se, vlezli si do postelí a zatáhli kolem sebe závěsy. Harry musel počkat, až ostatní kluci usnou, než mohl odstranit vzpomínku na to, co udělal. Kdyby se někdo pokusil nahlédnout do jeho mysli, nenašel by v jeho myšlenkách nic o přeměně Umbridgeové v ropuchu, jen to, že zaklepal, otevřel dveře a spatřil ji tam.

Zatímco čekal, až bude klid, přemýšlel o své další oběti, Severusi Snapeovi. Po několika lekcích nitrobrany, které mu způsobily silné bolesti hlavy a další vize, se rozhodl, že Snape zaplatí. Jeho řeči a obviňování Harryho z věcí, které neudělal, byly i bez toho dost špatné. Pořád se snažil, aby Harryho vyloučili, teď je čas, aby Bradavice opustil on, a to nadobro.

Ve chvíli, kdy uslyšel různé chrápání svých čtyř spolubydlících, odstranil si z hlavy vzpomínku na plány, jak proměnit Umbridgeovou v ropuchu. Vložil ji do lahvičky a tu pak ukryl do své tajné schránky, k níž měl nastavené heslo v hadím jazyce. Rozhodl se, že si bude chvíli číst, potřeboval počkat, až bude mnohem později.

Následujícího rána se spolu s Ronem, Hermionou a několika dalšími nebelvíry vydali do Velké síně na snídani. Harry se tvářil, jako by se nic nestalo, když se před usednutím rozhlédl. Snape u stolu pro zaměstnance nebyl, stejně jako ředitel. Nebyl si jistý, jestli už o Snapeovi někdo ví, nebo jestli to vyjde najevo, až za ním studenti přijdou na první hodinu. Harry a jeho kamarádi s ním měli vyučování až odpoledne, ale než dnešní den skončí, všichni už budou vědět, že netopýr ze sklepení je teď opravdový netopýr.

Nebelvíři zamířili na přeměňování. Hned jak hodina skončila, McGonagallová požádala Harryho, aby zůstal pozadu.

„Ano, paní profesorko.“

„Hned po večeři máte jít k panu řediteli, chce si s vámi pohovořit o tom, co jste viděl, když jste šel do kanceláře profesorky Umbridgeové.“

„Dobře,“ Harry věděl, že stařík bude chtít odpovědi, ale překvapilo ho, že s ním chce skutečně mluvit, protože celý rok se s ním nebavil.

Harry dohonil své přátele, šli na hodinu kouzel. „Šlo o tu ropuchu?“ zeptal se Ron.

„Ano, Brumbál mě chce po večeři vidět. Ne že bych mu mohl říct víc, než už jsem nahlásil McGonagallové.“

Když se po obědě Harry s Ronem a Hermionou vydali do sklepení na lektvary, na dveřích učebny našli přilepený vzkaz, že všichni mají jít studovat samostatně, lektvary jsou zrušeny.

„Co se to děje, nejdřív ta mrcha Umbridgeová, teď není ve třídě ani Snape,“ podivil se Ron.

„Jsem si jistý, že se to dříve nebo později dozvíme. Mohli bychom jít do knihovny, abychom si udělali ten úkol, který nám zadala McGonagallová.“

Harry se ušklíbl, když Ron zasténal a Hermiona se usmála. Předali zprávu o vzkazu všem ostatním nebelvírům, většina z nich zamířila do knihovny.

Když se přátelé pustili do večeře, Fred, George a Lee si přisedli: „Zaslechli jsme nějakou zvěst,“ prohodil Fred.

„Že Snapea nikdo neviděl, ale v jeho soukromých komnatách se našel netopýr,“ dodal George.

„Myslíš, že někdo mění učitele ve zvířata?“ zeptala se Hermiona.

„Myslíme si to, ale nikdo o tom nemluví,“ řekl Lee.

„Brumbál chce po večeři vidět Harryho,“ oznámil Ron.

„Myslíš, že ti to řekne?“ ptal se Fred.

„Doufám, ale od začátku školního roku mě ignoruje, takže nemám tušení. Jestli mi něco prozradí, budete první, kdo se to dozví,“ zazubil se Harry a pak se znovu pustil do jídla.

Harry nemusel chrličům říkat heslo, uhnuli stranou, když se přiblížil. Vystoupal po točitém schodišti a zaklepal, i když dveře do pracovny byly otevřené.

„Pojď dál, Harry.“

Harry vstoupil, ale zpočátku Brumbála neviděl, dokud se nepodíval směrem k Fawkesovi. Ředitel stál u fénixe, k místnosti obrácený zády.

„Chtěl jste mě vidět… pane.“

„Ano, zdá se, že tu máme vážnou situaci. Řekneš mi, co přesně se stalo, když jsi včera večer šel na trest?“

„No, zaklepal jsem na dveře, nic jsem neslyšel, tak jsem zaklepal znovu. Čekal jsem několik minut, pak jsem dveře jen trochu pootevřel a zavolal jsem na profesorku Umbridgeovou. Neozvala se žádná odpověď, tak jsem otevřel dveře o něco víc a uviděl jsem na stole sedět ropuchu. Zavolal jsem znova, aby profesorka věděla, že jsem to já, ale zase mi nikdo neodpověděl. Zavřel jsem a šel rovnou za profesorkou McGonagallovou.

„Dotkl ses něčeho, nebo jsi vstoupil do místnosti dál než ke dveřím?“

„Ne, pane, stál jsem u otevřených dveří, dokud jsem neodešel.“

„Zdá se, že ropucha, kterou jsi viděl, byla profesorka Umbridgeová. Nemáme tušení, kdo jí to udělal a proč, i když bych mohl udělat kvalifikovaný odhad. Potíž je v tom, že ji nikdo nedokáže přeměnit zpátky.“

„Abych byl upřímný, není mi líto, že jí to někdo udělal, ne po tom, co jsem přetrpěl její mučivé tresty.“

Brumbál se k němu otočil: „Co myslíš tím mučením?“

„Donutila mě psát nějakým brkem, který používal mou krev, ta slova se mi vyřezávala do ruky.“

„Použila krevní brk,“ zavrčel Albus rozzlobeně, „jsou zakázané a nyní se klasifikují jako temný artefakt. Proč jsi s tím za mnou nepřišel hned, jak se to stalo?“

„No, ignoroval jste mě, myslel jsem si, že když jste nikdy předtím nezabránil tomu, aby se mi staly jiné věci, tak proč byste se obtěžoval něco udělat tentokrát.“

Brumbál si povzdechl, pochopil, že ztratil Harryho důvěru. „Chci se zeptat, a i když nevěřím, že jsi v tom měl prsty, tu otázku ti položit musím. Měl jsi něco společného s tím, jak skončila profesorka Umbridgeová?“

„Ne, neměl bych ani ponětí, jak proměnit člověka v ropuchu, nic takového se nebudeme učit až do sedmého ročníku. Vím, že to nebyla dvojčata Weasleyova, pro případ, že byste myslel na ně. Oba byli v šoku, když jsem jim povídal, že jsem v její kanceláři našel ropuchu, přiznali, že si z ní chtěli vystřelit.“

„Tak daleko by dvojčata nezašla, tohle je zlomyslnost, ti kluci své žerty dělají pro zábavu. Tak dobrá, Harry, můžeš jít.“

Harry už nic neřekl, jen odešel z kanceláře. Vrátil se rovnou do nebelvírské věže, připravený zasvětit své přátele do situace kolem té mrchy Umbridgeové.