Kapitola 14. Božské

Na Nový rok bylo na Grimmauldově náměstí rušno, protože Řád oslavoval zde z důvodů zvýšeného zabezpečení. Tady slavili již druhé Vánoce, a i když to tu nemělo takové sváteční kouzlo jako v Doupěti, bylo tu dost místa pro všechny.

„Můžu vám s tím pomoct?“ zeptala se Hermiona a vyskočila od stolu, aby Molly pomohla uklidit talíře.

„Ach, Hermiono, drahá, to opravdu nemusíš,“ protestovala Molly, ale Hermiona trvala na svém. Včera se k nim připojila poté, co strávila první část vánočních prázdnin doma s rodiči.

„Hermiono, teď všichni ostatní vypadáme špatně!“ zasténal Ron.

„No tak, Rone!“ protočila Ginny oči na bratra. Pak se naklonila a pošeptala Hermioně: „Ale má pravdu, všichni budeme později litovat.“

„Ale jdi ty!“ odmítla Hermiona. „Jsou to jen talíře!“

Brzy na to se většina mladších obyvatel domu Blacků  stáhla do obývacího pokoje. Harry, Ginny, Ron a dvojčata hráli nějakou hru na pití, Charlie s Billem se v rohu o něčem poněkud vzrušeně dohadovali a Hermiona seděla s Tonksovou u krbu a doháněla drby blonďaté – alespoň pro dnešek – čarodějky.

O chvíli později je vyrušila Molly, která přivezla vozík se zákusky.

„Pojďte, děti, vždyť to tu není na koukání, pojďte se obsloužit,“ nařídila starší čarodějka. Netrvalo dlouho a za ní se objevil Remus, očividně jdoucí po vůni čokoládového dezertu, který si Hermiona prohlížela. Chlapci byli v mžiku u servírovacího vozíku, ale Molly je zadržela. „Dámy mají přednost, chlapci!“

„Dám si trochu jahodového tvarohového koláče, prosím, Molly,“ usmála se Tonksová.

„To zní dobře,“ pronesla Ginny. „Máme šlehačku?“

Molly čarodějkám podala naservírované talířky a pohlédla na Hermionu.

„Dám si jeden čokoládový, prosím… taky se šlehačkou,“ vybrala si.

Jakmile byly zákusky předány, na místnost padlo ticho. Charlie a Bill seděli s Hermionou, protože Tonksová opustila místnost s Remusem.

„Copak všichni Weasleyovi jedí tak moc?“ zeptala se.

„Záleží na jídle,“ pokrčil Bill rameny. „Percy moc na dezerty není, ale dokáže spořádat čtyři porce mamčiny pečeně… ne že by tu letos byl, ale… já si nejvíc užívám teplou snídani, ovšem všichni milujeme mamčiny moučníky.“

„Já mám rád mamčin masový koláč… a samozřejmě čokoládové dezerty,“ zazubil se Charlie. „A pak je tu Ron… ten jí všechno.“

„Ano, to ano,“ zasmála se Hermiona, nabrala na lžičku smetanu a olízla ji. Ron měl po kousku pěti různých moučníků, které Molly přivezla na vozíku. Charlie a Bill měli každý po dvou, ale neviděla, co měli ostatní.

Kousla do čokoládového tvarohového koláče s lanýži a slastně zasténala nad jeho chutí. Byl vynikající! Olízla lžičku a rychle si přinesla k ústům další sousto.

Charlie sledoval s šokem, hrůzou a fascinací, jak si čarodějka vedle něj užívá moučník. Měla vůbec představu, jak zní?

Uvědomoval si, že tu je šestnáctiletá čarodějka, která se krůček po krůčku stává dospělou… a přímo vedle něj vydává nesmírně erotické zvuky. Neuvědomoval si ovšem, že na ni stále zírá, jak likviduje dezert, dokud ho bratr nestrčil loktem do boku.

„Kdy se tohle stalo?!“ zeptal se neslyšně jen pohybem rtů Billa.

„Nemám tušení,“ zamumlal Bill. „Ale je to špatný nápad,“ dodal jako varování. Charlie přesně věděl, co Bill myslí – zaprvé randit s kamarádkou mladšího bratra… to si říkalo o pohromu, a zadruhé tu pořád mezi nimi byl sedmiletý rozdíl. Ne konec světa, kdyby jí bylo dvacet a jemu dvacet sedm, a ještě méně důležité později, ale zatímco byla tak mladá… v tomto věku byl věkový rozdíl velký.

Charlie se vrátil k moučníku. Vlastně to vůbec problém nebyl… v podstatě jen tak náhodně provedl letmé pozorování, že je sexy, když sténá nad dezertem.

„Hmmm… teď už chápu ty vaše dva moučníky!“ zvolala Hermiona a položila lžičku na prázdný talíř. „Jsou božské!“