Kapitola 15. Přiznání

„Miono, co se děje?“ zeptala se Ginny kamarádky, která na večeři jen hleděla, ale nejedla ji.

„Ale nic, jen přemýšlím,“ odpověděla Hermiona a po chvíli váhání dodala: „Neslyšela jsi v poslední době o svém bratrovi?“

„Kterém, Hermiono, je jich hodně,“ zasmála se Ginny.

„O Charliem,“ odvětila Hermiona tiše. „Neodpověděl mi na poslední sovu – ne že by obvykle odpovídal hned, ale už je to skoro dva měsíce, co jsem o něm slyšela. Včera jsem mu poslala druhou sovu… Určitě o nic nejde a ne že bychom měli nějaký plán dopisování, ale… trápí mě to, víš?“

„Tomu rozumím,“ reagovala Ginny. „Jestli chceš, napíšu Billovi, jestli něco neslyšel… Napsala bych i mamce, ale jestli o něm neslyšela ani ona, začala by panikařit.“

„Jo, to bude asi nejlepší,“ souhlasila Hermiona. „Nechceme zbytečně vyvolávat poplach, ale ani nechceme být nečinné.“

Charlie,

jak se daří? My to tu zvládáme… každý je ale jak na trní. Neodpověděl jsi mi na poslední dopis; ne že bych chtěla otravovat, ale protože jsi tak daleko a sám, asi mám strach. Teď zním jako Tvá matka, ale je to tak. Jsou to nebezpečné časy, prosím, buď opatrný. Záleží mi na Tobě. Mimochodem, Ginny chce vědět, jestli se letos vrátíš na léto.

Všichni Tě pozdravujeme, dej na sebe pozor a brzy napiš.

Hermiona

Charlie odložil hromádku dopisů, aby hned napsal Hermioně. Už téměř tři měsíce byl na druhé straně rezervace, daleko od soví pošty. Neplánoval, že to bude trvat tak dlouho, ale objevily se zprávy o pytlácích, kteří se pokoušeli ukrást draky, a zabezpečení oblasti trvalo déle, než předpokládali. Věděl, že ani neotevřel všechny dopisy od své rodiny, ale Hermiona ho rozptýlila… přiznala to spojení, které se zdálo, že mají, a vyjádřila ho těmi nejjednoduššími slovy. Záleželo jim na sobě navzájem. Něco tam prostě bylo. Nechtěl si namlouvat, že jde o nějakou velkou lásku nebo romantický románek; tohle vůbec nebyly milostné dopisy. Skutečnost byla taková, že si velmi dobře rozuměli; vždycky si měli o čem povídat a byli dobří přátelé. To, že byla velmi hezká kamarádka, byl jen bonus. Přesto… i ona si toho všimla, což ho přimělo přemýšlet, jestli by se situace nemohla jednoho dne změnit. Snažil se představit si, jak bude vypadat za pět let; bohužel si dokázal vybavit jen její tvář, jak jí matčin čokoládový dezert…

Hermiono,

moc se omlouvám, že jsem Ti způsobil starosti. Měl jsem práci na druhé straně rezervace, kam, jak víš, nelétají žádné sovy, ale uvízli jsme tam déle, než jsme plánovali. Tři měsíce! Skoro tři měsíce zaseklý v pitomé boudě bez většiny kolegů, staré pošty a hlavně baru! Kdybych věděl, že budu pryč tak dlouho, přibalil bych si víc ohnivé! Nicméně Tvého zájmu si cením a prosím, řekni všem, že jsem v pořádku. Ještě nemám potvrzené plány na léto, takže dám vědět, až budou. Taky jsi pro mě důležitá, proto se řiď svou radou a dej na sebe pozor! To platí i pro Ginny, Harryho a mého idiotského bratra! Hermiono, Ty jsi ten mozek, hlas rozumu, udrž je v bezpečí.

Charlie

Hermiona odmrkala slzy, když zastrčila dopis do kapsy. Jeho slova působila naléhavě, jako by jí skutečně věřil, že ostatní ochrání. Měla pocit, že to myslí vážně, když říká, že je pro něj důležitá. Největší otázkou bylo, jak zajistit bezpečnost všech. Jak mohl být někdo z nich v bezpečí právě teď? Reálně… prostě nebyli.