Kapitola 20. Máslový ležák

Asi dva dny po pohřbu se Hermiona objevila v Doupěti. Doprovodili ji tam Alastor Moody a Remus Lupin poté, co s nimi prohodila pár klidných slov ve štábu. Jakmile prošla bezpečnostní kontrolou, bylo jí vysvětleno, že pro vlastní bezpečí zůstane v Doupěti do konce prázdnin.

„Nemyslíte, že byste měli Hermionu pozvat sem dolů, aby se k nám připojila, než začnete s pitím?“ zeptala se jich Ginny.

„No jasně,“ přikývl Ron. „Zapomněl jsem, že tu vůbec je – pořád trčí nahoře ve vašem pokoji.“

„Nejspíš proto, aby měla pokoj od tebe!“ ušklíbla se na něj Ginny.

„Hej!“ protestoval Ron naštvaně. „Tím to není! Nevím čím… ale asi jsou v tom knížky nebo tak. Doufám, že nejde o nic zlého, ale pokud jo, rozhodně o tom nechce mluvit se mnou.“

„Možná by ji měla přizvat Ginny?“ navrhl Charlie.

„A co třeba ty?“ odvětila Ginny. „Z jakéhosi důvodu tě považuje za jednoho z nejdůvěryhodnějších přátel… s věcmi, co probíráte v dopisech… možná ji rozmluvíš?“

„No… jestli chceš, můžu to zkusit,“ pokrčil rameny.

Zaklepal na dveře sestřina pokoje, kde Hermiona trávila většinu času.

„Ehm… ano?“ zavolal Hermionin hlas.

„Tady Charlie, můžu dál?“ zeptal se. Nato se otevřely dveře a v nich sála Hermiona v legínách a příliš velkém pleteném svetru. Vlasy jí utekly z rozcuchaného culíku a vypadala, jako by se právě vzbudila.

„Ahoj Charlie,“ pozdravila tiše a ustoupila, aby mohl vejít.

„Hermiono, máš problémy se spaním?“ zajímal se a pomalu se k ní přibližoval.

„Trochu, i když určitě nejsem jediná,“ odvětila. „Vím, že vypadám zdrchaně… ale…“

„Je mi jedno, jak vypadáš,“ zazubil se Charlie. „Jen mě zajímá, jestli jsi v pořádku.“

„Jsem… budu,“ přikývla.

„Napadlo nás, jestli bys třeba nechtěla přijít za námi dolů na pár drinků?“ chystal se jí chytit za ruku.

„Seslala jsem na rodiče Obliviate,“ vyhrkla.

„Ach, Hermiono…“ přitáhl si ji do pevného objetí. „Cokoliv jsi udělala, určitě to bylo to nejlepší. Jsem tady pořád pro tebe.“

„Dobře,“ přikývla mu do hrudi a párkrát se zhluboka nadechla. „Na chvilku za vámi půjdu.“ Dovedl ji k ostatním, kde už se rozlévalo pití.

„Hermiono?“ nabídl George a zamával před ní lahví ohnivé a sklenkou.

„Ne, ne, v žádném případě,“ odmítla. „Zůstanu u máslového ležáku, díky!“

Až když uviděla dno druhé láhve ležáku při velmi hlasité hře ‚vadí – nevadí‘, uvědomila si, že je něco špatně.

„Dobře, Hermiono, kdo tě poprvé políbil?“ zeptala se Ginny.

„Ehm… no… asi nikdo…“ zamumlala. „Copak mám čas na kluky?“

„Nikdy?“ ujišťovala se Ginny. „Hermiono, odkdy na první polibek potřebuješ mít kluka?“

„No… asi nejsem ten typ, co líbá lidi na potkání!“ odsekla a tvář jí zrudla.

„Myslela jsem, že Krum…“ zamumlala Ginny zamyšleně.

„Proboha! Kolikrát musím opakovat, že jsem s Viktorem nikdy nechodila!“ vykřikla. „Prostě jsem nikoho nepolíbila, přestože loňský rok byl trochu těžký díky Cormacovi!“

„Fuj, Cormac…“ otřásla se Ginny. „Vyvázla jsi.“

„Dobrá, hlasuji pro změnu otázky, když Hermiona nemůže odpovědět, kdo první ji políbil,“ zubil se George.

„To je stěží fér; přiznala jsem, že jsem se ještě nelíbala… což je už dost ztrapňující.“ Hermiona se zamračila a přemýšlela, proč, propáníčka, vůbec začala tuto hru hrát.

„Souhlasím, a protože nemůže říct, kdo první ji políbil… měla by říct, od koho by chtěla dostat první polibek,“ pronesl Fred pevně.

„Nevím!“ zlobila se Hermiona. Koule uprostřed nezměnila barvu, proto říkala pravdu.

„Ještě jsi o líbání nepřemýšlela?“ zamračila se Ginny.

„No… to bych zrovna netvrdila,“ odvětila rozpačitě.

„Byl jsem to já?“ zeptal se Ron. Pil přes míru, mínila Hermiona.

„Je v místnosti?“ zajímal se Fred. Ginny pohlédla na Hermionu, než položila otázku.

„Byla to moje otázka, tak ji změním,“ pravila. „Hermiono, kolik lidí v této místnosti tě napadlo políbit – nemusíš jmenovat.“

„Čtyři…“ přiznala tiše. „Ale popravdě u dvou šlo o akademickou zvědavost, ne že bych po polibku toužila.“

„Byla jedním z nich Ginny?“ zazubil se Fred.

„Vlastně ne… líbat se s holkou mě nikdy nenapadlo…“ odvětila a najednou ji to zajímalo. Takto o ostatních děvčatech nepřemýšlela, ale dokázala ocenit ženskou krásu. „Ve skutečnosti jsem přemýšlela, jestli dvojčata líbají úplně totožně – ne že bych je chtěla líbat. Měla jsem jen dva máslové ležáky… co se to se mnou, kruciš, děje?!“

„To bude naše speciální várka.“ Fred a George se společně zazubili a Hermiona se okamžitě zvedla, aby odešla, než vysype, že ‚ano, Rone, jednou jsem o líbání s tebou přemýšlela a teď občas přemýšlím o líbání tvého bratra‘.

„Myslím, že mám ležáků a zábavy dost,“ konstatovala, pohlédla na Ginny a Charlieho a zamířila ke schodišti. Navzdory svému popření si byla jistá jedním – Ginny věděla víc o jejích citech k Charliemu, než by si Hermiona sama sobě připustila.