Kapitola 23. Vespod

Teď, když byli na útěku, čas plynul pomalu. Znovu a znovu se opakující dny, kdy četla ty samé knihy den za dnem v tom samém stanu. Ať už byl velký jakkoliv, vidět jen to začalo nudit velmi rychle.

Doposud na jejich cestě objevili jen jeden viteál a zatím neměli štěstí s jeho zničením. Na triu kamarádů si to začínalo vybírat daň.

Harry byl své obvyklé silné já – silné pro ně, nemyslící na sebe. Příležitostně vybublal na povrch hněv a to pak šel okamžitě ven, aby se vrátil zklidněný. Nikdy se však neotevřel, aby o tom mluvil.

Ron byl horší. Sotva s někým mluvil, dnem i nocí seděl u rádia a poslouchal a jen na ni a Harryho štěkal, když už promluvil. Naplňovala jej úzkost, frustrace a vztek a všechno to vespod čekalo, aby vybuchlo na povrch.

A pak tam byla ona. Kdyby byla k sobě upřímná… ani ona si nevedla dobře. Měla strach o zbytek Řádu, o rodiče… o ostatní studenty a kamarády, které nechali za sebou. Začala o sobě pochybovat, pochybovat, že je natolik chytrá, aby vyřešila to málo, co jim Brumbál zanechal. Pochyby byly nebezpečné, pochyby vedly k pocitu beznaděje a právě naděje byla to jediné, na čem museli lpět.

Viteál vše zhoršoval. Kdo ho držel nebo měl na sobě, toho zaplavily ty nejtemnější pocity. Každá hluboce pohřbená starost, touha nebo strach byly přivedeny do popředí mysli, ať už se nacházely těsně pod povrchem nebo v nejhlubší části mysli. Nosit na sobě viteál bylo jako mít v uchu hlas, který šeptal, neustále překrucoval myšlenky a vyhrožoval strašnými věcmi… Byla to skutečně zlá, temná magie a ve všech probouzela to nejhorší.

Pak se to stalo. Ron se zlomil.