Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Čas spálený na popel

Kapitola 6, část 1/2: Tání

Čas spálený na popel
Vložené: Jacomo - 01.06. 2024 Téma: Čas spálený na popel
Jacomo nám napísal:

Čas spálený na popel

Ashes of Time

Autor: Dius Corvus      Překlad a banner: Jacomo      Betaread: Calwen

Preslash

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Tání – část 1/2

 

Pokud šlo o vězení, tohle nepůsobilo až tak zchátrale. Sice tu bylo větší dusno než na Nott Manor, ale oproti nádechu ponuré byrokracie, který se držel v kobkách ministerstva, šlo o zlepšení. Možná za to mohlo podráždění a netrpělivost, které ho během pobytu ve vězení ministerstva vždy provázely; čelit prudérně paranoidnímu Starostolci mu přinášelo asi tolik potěšení jako učit hordu prváků. Cokoli však bylo lepší než Malfoy Manor. Při té vzpomínce se všechno uvnitř něj sevřelo. Kolikrát ho po hodinách ponurého čekání zavedli do místnosti za závěsem, kde na něj s lascivním úsměvem čekalo nejprve pohledné monstrum a pak na kost vyhublá bestie?

Jestli by někdo mohl být lepším znalcem sklepení, pomyslel si Snape, tak Potter. Sice neměl to potěšení být nacpán do cely na ministerstvu, ale kromě Malfoy Manor a Nott Manor zažil sklepení strašidelného domu Goyleů a pobyt v Rookwoodově domě po předcích v Rusku. Potter. Chlapec, který žil, muž, který porazil Vy-víte-koho, Ztracený zachránce.

Snape zavřel oči a nechal bolest rozlít se mu po těle. Pokud měla Grangerová nějakým způsobem pravdu, pokud se nemožné stalo neuvěřitelným a pak nevyhnutelně pravdivým, pak mu nezbývalo nic jiného než přemýšlet, vzpomínat - Ale on se posunul dál, připomněl si s ironickým úsměvem. Byl tu zavřený ve sklepení, nemyslel na útěk, nedumal, jak by měl přelstít Zabiniho, ale přemýšlel o Harrym Potterovi. O svém milenci, s nímž se nikdy nedostal dál než k upocenému polibku; na jehož památce lpěl, čerpal z ní sílu a byl zrazen.

Jejich příchod zaslechl dlouho předtím, než se objevili. Kroky, bouchání dveří. Oprášil si hábit, stoupl si do nejtemnějšího stínu a čekal.

Na druhé straně mříží se objevily dvě postavy. „Tady je,“ řekl Pete. „Severus Snape.“

Jeden z příchozích něco zamumlal - Snape napínal uši; znělo to jako normální odemykací kouzlo - a dvě tyče mříží pomalu sjely k zemi.

„Půjdeš s námi,“ zavrčel Pete a vykročil vpřed s jakýmsi pytlem v ruce. Snape zavřel oči a zůstal tvrdošíjně stát, když mu hromotluk přehodil látku přes hlavu. Další zamumlané zaklínadlo a ucítil, jak mu pichlavé provazy bolestivě stahují zápěstí k sobě.

„Tudy,“ zahučel Pete a Snape vyšel ven, nasměrovaný medvědím stiskem na rameni.

Po celou dobu cesty mlčeli, což Snapeovi vyhovovalo, protože poslouchal a snažil se zapamatovat si toho tolik, kolik jen stihl. Spodní část sídla zněla prázdnotou. Poté, co opustili tmu sklepení, prošli dlouhou klikatou chodbou, která vedla, soudě podle ozvěny jejich kroků, do mimořádně velké místnosti. Pak vystoupali po několika schodech nahoru - nebo spíš ti dva hromotluci vystoupali nahoru a on se pln rozpaků nechal jedním z nich poponést; Pete vrčel něco o tom, že je příliš pomalý.

Po průchodu několika dalšími chodbami se konečně zastavili. Snape uslyšel zvuk otevíraných dveří a cítil, jak ho strkají dovnitř.

„Profesore Snape,“ uslyšel promluvit Zabiniho.

O chvíli později byl pytel odstraněn a on se rozhlížel po velké místnosti bez oken, plné koberců. Jeden velký zelený běhoun se vzory pohybujících se draků ležel na podlaze a na stěnách visely perské gobelíny se složitými motivy. Zabini stál naproti němu, oblečený v nejdražším hábitu, jaký Snape od svého posledního setkání se Smrtijedy viděl. Jeho pleť vypadala v mihotavém světle magických olejových lamp, visících ze stropu, ještě tmavší, než si pamatoval.

„Zabini,“ odtušil a mírně sklonil hlavu. Vlákna provazu se mu zaryla do zápěstí. „Jak nečekané... potěšení.“

Zabini se usmál. V tom úsměvu je příliš mnoho zubů, pomyslel si Snape a dál stál zpříma, oči pohrdavě přimhouřené.

„Nikdy by mě nenapadlo, že vás uvidím v takové pozici, profesore.“ Zabini mávl rukou a Snape otočil hlavu, aby viděl, jak Pete opouští místnost. Zůstali sami, až na mimořádně velkou černou postavu tyčící se v rohu. Snape krátce a podrážděně zauvažoval, kde Zabini sbírá do řad svých zaměstnanců všechny tyhle poloobry.

„Nápodobně, Zabini.“

„Ano, nikdy jsem si nemyslel, že se já ocitnu v této pozici,“ řekl Zabini. Úsměv se rozšířil. Vypadá jako nebelvírský prvák, který je poprvé u Taškáře, pomyslel si Snape. Jenže v tom bylo příliš mnoho zloby, příliš mnoho vědění. Snape zaznamenal slabý pramínek strachu. Co Zabini věděl nebo měl? Jistě, led nemohl roztát, a i kdyby ano, Jonathan - Potter - nebo kdokoli, zatraceně - bude příliš mocný na to, aby ho Zabini mohl ovládnout. Příliš mocný... Ledaže by se Frost - Potter - probudil v polomrtvém stavu... Ale i tak - i tak...

Zabini pokračoval: „Vždycky to byl Brumbál nebo Voldemort, Voldemort nebo Brumbál. Kdo mohl tušit, že to budu já, Zabini, kdo skončí na vrcholu?“

„Opravdu?“ ušklíbl se Snape. „Obávám se, že nechápu, v čem jste 'na vrcholu'.“

Zabini se na něj pohrdavě zadíval. To je poměrně nové, pomyslel si Snape; chlapec se vždycky choval spíš odměřeně než s otevřenou arogancí. Tato role připadla Malfoyovi. „Je toho hodně, co nevíte, Snape, co neví ani ministerstvo.“ Odmlčel se a usmál se. „Jaký mám podle vás kapitál, co myslíte?“

„Nemám tušení,“ odvětil Snape nevýrazně.

„Skoro miliardu galeonů. Víte, jakou hodnotu mělo bohatství Malfoyů? Nebo Blacků?“

„Ne.“

„Blackové měli majetek ve výši pěti set milionů galeonů. A Malfoyovi, s dědictvím Narcissy Malfoyové, čtyři sta milionů.“ Stále se usmíval. „Je tu dvaapadesát členů Starostolce. Malfoy si koupil čtyři, pět z nich. Já si jich za své peníze můžu koupit devět. A se svými, ehm, prostředky jich můžu ovládat jedenáct. Možná dvanáct. To je pětina ministerstva.“

„Můžete, nebo už je ovládáte?“ nadnesl Snape.

Zabiniho víčka poklesla v jakémsi spokojeném opovržení. „To vám neřeknu, profesore,“ zapředl. S tím úsměvem, pomyslel si Snape, vypadá jako Filchova kočka, když sežrala nějaké ubohé krysy nebo ropuchy.

„No nic, k věci,“ opustil toto téma Zabini. Udělal krok zpět, posadil se na židli a poté pokynul hromotlukovi v rohu. Poloobr beze slova přisunul za Snapea mohutnou židli.

„Děkuji,“ hlesl Snape a posadil se.

„Omlouvám se za své způsoby,“ pokračoval Zabini. „Obávám se, že jsem se choval poněkud nezdvořile, ale když člověk nějakou dobu pracuje v mém oboru, ztrácí pojem o slušném chování.“

Snape ohrnul ret: „Zřejmě.“

Zabinimu zacukaly svaly u úst a vrásky na jeho tváři ztvrdly. Snape přemýšlel, jestli se chlapec někdy setkal s jeho sarkasmem. Nejspíš ne, pomyslel si se stejnou dávkou opovržení i opatrnosti. „I když nemůžu říct, že vy jste se zachoval merlinvíjak slušně. Odmítnout dodržet svou část dohody ohledně dodávky... To prostě není chování váženého mistra lektvarů.“

„K tomu zdržení došlo kvůli hlouposti vašeho posla,“ odvětil Snape chladně. „Pokud ho vaši poskoci neodstranili, mám ten lektvar stále u sebe. Chtěl jsem ho včera večer předat vašemu agentovi, ale...“ Rty se mu stáhly do úšklebku. „Došlo k jiným událostem.“

„To už není důležité,“ řekl Zabini, „a rozhodně mi nevadí být dobročinný ke starému učiteli, který potřebuje práci.“

Ostentativně se usmál. Snape mu to oplatil znuděným pohledem. Opravdu, pomyslel si znechuceně, to má o sobě Zabini tak vysoké mínění, že očekává, že ho ta poznámka bodne?

„Mám pro vás zakázku, Snape,“ pokračoval Zabini. „Myslím, že uhodnete, o co jde.“

„Vyrobit rozpouštěcí lektvar?“ zeptal se Snape nezúčastněně.

„Ne jen tak ledajaký rozpouštěcí lektvar, profesore. Budete pyšný na výzkum, který jsem provedl. Chci, abyste vyrobil pyranový lektvar. Určitě ho znáte, že ano, profesore? Roztaví led, jako když diamant rozřízne sklo, odstraní všechna mrazicí nebo tuhnoucí kouzla.“

„Možná.“

Zabini se usmál. „Nejste jediný mistr lektvarů, kterého mohu oslovit, profesore Snape.“ Nechal ten návrh viset ve vzduchu. Snape se nepohnul. „Ale rád bych požádal vás, protože mám pocit, že toho o vás hodně vím.“ Znovu se usmál.

Snapeův pohled se přesunul ze znuděného pozorování záhybu gobelínu na Zabiniho tvář. „Obávám se, že nevíte, Zabini.“

„Ale ano. Vím všechno o vás a Jonathanu Frostovi.“

Snape měl co dělat, aby nevyjekl. Ztěžka polkl, kousl se do vnitřní strany úst tak silně, že ucítil pachuť krve, ale doufal, že se mu to nijak neprojeví na tváři. Jak to mohl Zabini vědět? Ale bylo jich docela dost, kteří to museli tušit; tehdy svůj smutek neutajil. Ale věděl Zabini, kdo je v ledu?

„A vím, co jste udělali Terranci Lestrangeovi.“

Snape na něj zůstal zírat. Udržel se, i když cítil, že má srdce až v krku, ale Zabini byl netrpělivý a pokračoval: „Víte, ve které ložnici v Bradavicích jsem bydlel?“

„Ne.“

„Ve vaší.“ Odmlčel se a po tváři se mu rozlil ten široký, zubatý úsměv. „Měl jste si dávat pozor, čí tělo spálíte v krbu.“

„Nevím, o čem to mluvíte, Zabini,“ odsekl Snape.

„Moje matka byla jasnovidka,“ pokračoval Zabini, „a vždycky měla blízko k duchům, přízrakům a podobným záležitostem. Předpověděla, že Voldemort nakonec nezvítězí, i když to vždycky bylo velmi, velmi těsné...“ Narovnal se. „Já sám mám trochu tohoto daru. A dostal jsem docela slušnou porci informací od někoho, kdo neměl důvod nesdělit mi každý jednotlivý děsivý detail.“

„Jestli jste začal věřit na hlasy bez těla, doporučoval bych vám, abyste navštívil Svatého Munga.“

Široký úsměv se změnil na nechutný. „Vím o vás všechno, Snape. Vím, co vám Lestrange a Malfoy provedli ve druhém ročníku. Vím, jak jste rychle postupoval ve Voldemortových službách, když jste se k němu v polovině sedmého ročníku přidal.“ Zabini přistoupil blíž a schválně položil Snapeovi prst na tvář. Snape sevřel čelist a upíral pohled před sebe.

O chvíli později Zabini ruku odtáhl. Naklonil hlavu. „Nejste podle mého gusta, Snape. Nikdy jste nebyl. Trochu moc umaštěný, víte. Příliš starý, příliš... asexuální. Jako polyp nebo starý, hodně starý netopýr,“ zasmál se. „Víte, jediná věc, kterou jsem si myslel, že Terrance Lestrange špatně odhadl, byla, že sliboval, že budete nosit prsten. Obyčejný, šedý prsten. Dokud jsem chodil do školy, tak jste ho nenosil, ale teď vidím, že se jeho předpověď vyplnila...“

Snape sledoval, jak mu Zabini mizí z očí. O chvíli později ucítil, jak mu cizí ruce pomalu rozevírají pěsti a otáčejí prstenem kolem prostředníčku. Zavřel oči a cítil, jak prsten přešel přes první kloub, pak druhý a nakonec zmizel.

„Hmm,“ zabručel Zabini a vrátil se do jeho zorného pole. „Obyčejný. Materiál není až tak špatný. Ale stejně je dost laciný. Řekl bych... dvacet galeonů. Možná pětadvacet. Ale ne víc než třicet.“ Vyhodil prsten do vzduchu a zase ho chytil. „Jste strašně tichý, profesore.“

Snape konečně vpustil na svou tvář úšklebek. „Vaše šaškárny mě nezajímají, Zabini.“ Znovu zavřel oči, jako by byl unavený a znuděný. „Vždycky jste byl něco jako, řekněme, komediant.“

Nastala pauza. „Ayo,“ vyštěkl Zabini. „Myslím, že profesor Snape teď potřebuje náš výrobek.“

Snape otevřel oči a spatřil hromotluka, jak podává Zabinimu malý papírový sáček. Mladík ho otevřel a Snape uvnitř zahlédl cosi bílého.

„Ujišťuji vás, že vám to bude chutnat, profesore Snape,“ prohlásil Zabini. Vytáhl hůlku a namířil ji Snapeovi na ústa. „Štronzo1).“

Snape zjistil, že se mu ústa nekompromisně zavřela; mohl dýchat jen nosem. Zabini vytáhl malou trubičku, dlouhou asi jako jeho prst, a blížil se k němu. Snape ustoupil a prudce švihl nohou po bílém prášku v Zabiniho ruce. Než se ho ale jeho noha stačila dotknout, ucítil, jak ho hromotluk popadl jako pytel a lehce ho zvedl do vzduchu.

Petrificus totalus,“ pronesl Zabini. Snape ucítil, jak se mu nohy podlomily a ruce se mu bolestivě zkroutily přímo za zády. „Tumáte,“ řekl Zabini a přiložil trubičku Snapeovi k nosu. „Mnohem lepší než mort, to vám slibuju...“

Snape počkal, až mu Zabini zvedne bílý prášek k obličeji, a prudce vyfoukl nosem. Část prášku se rozptýlila po zemi.

„Ty...!“ Zabini ustoupil a pokýval hlavou. V příštím okamžiku Snape bezhlesně zaječel bolestí; hromotluk mu zasadil ránu na solar plexus, ale on nemohl dělat nic jiného než zůstat nehybně sedět.

„Znovu,“ vyštěkl Zabini.

Snape v duchu opět vykřikl a před očima se mu vyrojily hvězdičky. Matně se mu vybavily schůzky se Smrtijedy, nebo ty časy, kdy Brumbál díky informacím zmařil nějaké kritické spiknutí a Voldemort se rozhodl, že obvyklé znásilnění nestačí, že je na místě trocha mučení v ložnici...

Když se hvězdičky rozptýlily, tělo mu zaplavil zvláštní pocit. Cítil se klidný. Stále si uvědomoval mihotavé světlo ohně, tváře, které se před ním míhaly, ale připadalo mu, jako by byl sám v obrovském oceánu mlhy, kráčel vzduchem mezi šedivými vrcholky hor. V tomto nekonečném moři byl ještě někdo jiný, někdo známý...

„... vezmi ho...“

Druhá osoba byla stále jasnější a jasnější, osvětlená hvězdami, před očima se mu míhaly kamenné podlahy a stěny. Cítil, že je nesen, z každé strany ho svírá jedna paže, kolem obličeje mu vane mírný vítr. Vzduchem se nesla hudba, něžná hudba...

„... postaral se o to... hodiny...“

Lesk mlhy se vytratil do tmy. Ta vzdálená postava už nebyla zastřená. Teď ho viděl, tu tvář, ten malý, smutný, vyčkávající úsměv...

Vidění zmizelo, když ucítil, jak se zhroutil na chladnou kamennou podlahu. Na okamžik se jeho mysl soustředila na bolest v zápěstí, na modřiny na žebrech a nohách. Hleděl před sebe. Ztratil toho člověka - znovu, znovu... Ach, nejlepší by bylo, kdyby ho obklopily ty vše odpouštějící, vše zahalující mraky... Jeho oči nechápavě zamrkaly na pentagram hrubě načrtnutý na zemi, a pak se mlha vrátila a jemně vytěsnila všechny myšlenky.

***

Z Ginnyiny hůlky začaly vylétat jiskry. Bylo jedenáct hodin dopoledne a ministr stále nikde.

„Říkala jste, že tyhle schůzky obvykle netrvají tak dlouho?“ dožadovala se Ginny znovu odpovědi. Sevřela prsty kolem hůlky a na Jacka Demma vylétl proud jisker. Odložil šálek s kávou a smetl je ze sebe.

Brouskova sekretářka rychle přikývla a radši nespouštěla oči z Ginnyiny hůlky. „Obvykle končí asi v deset nebo ve čtvrt na jedenáct. Někdy se stane, že se vyskytne něco důležitého, ale nic takového nebylo dnes na programu.“

Ginny se znovu podívala na Hermionu, která seděla na židli vedle Demma. Její kamarádka jen pokrčila rameny a znovu unaveně pohlédla na hodiny na stěně.

„McLaggen i ministr nikde,“ poznamenal Jack Demme. „I když u McLaggena mě to nepřekvapuje.“

„Jo, ten chodí pozdě i na naše páteční sejšny,“ zamumlala Ginny. „Když je schopen přijít pozdě na chlastačku zadarmo, je schopen přijít pozdě na cokoliv.“ Odmlčela se; něco jí vrtalo hlavou, ale nedokázala to pojmenovat. „Možná si s ministrem dávají čaj.“

„Možná si dávají čaj ministr a Fred,“ zamumlala Hermiona.

Zvonek na sekretářčině stole zacinkal. Žena ho rychle stiskla a na boku zvonku se zhmotnila slova. „Předpokládám, že čekáte bystrozora McLaggena?“ zeptala se.

„Ano,“ řekla Ginny. „Konečně.“

Dveře se otevřely a dovnitř přispěchal Cormac. „Promiňte, zaspal jsem,“ omlouval se. „Ahoj, šéfe, Ginny, madam Pickering-Grangerová.“

„Neviděl jsi ministra?“ zeptala se Ginny.

Cormac zamrkal. „Jo,“ potvrdil nonšalantně. „Myslím, že jde hned za mnou.“

Znovu zazvonil zvonek, ale než se k němu sekretářka dostala, otevřely se dveře a dovnitř napochodoval Rufus Brousek a dva další muži.

„Co...“ vyhrkla Ginny, ale včas se zastavila.

Hermiona vstala, stejně jako Jack Demme. „Dobré ráno, Rufusi,“ pozdravila vyrovnaně. „Dobré ráno, Frede.“

Fred sklonil hlavu. „Dobré ráno, Hermiono a Jacku.“

Ministr si svlékl kabát a třetí příchozí, malý mužíček, který Ginny poněkud připomínal krysu, si pospíšil, aby ho vzal a pověsil na věšák.

„Jak je v Bradavicích?“ otázala se vlídně Hermiona.

„No, jde to skvěle,“ odpověděl Fred. „Myslím, že nebelvírskou věží už zase obíhá Pobertův plánek, ani nevíš, jaké z něj máme bolesti hlavy...“

„Belindo, co mám dnes odpoledne?“ přerušil je ministr.

„Ve tři hodiny schůzku se švédským ministrem a v sedm hodin večeři s Mezinárodním famfrpálovým klubem.“

„Dobře,“ kývl Brousek a otevřel dveře do své kanceláře. „Pojďte prosím všichni dál. Belindo, jestli se objeví někdo z Věštce, vyprovoďte ho.“

„Ano, pane.“

Ministrova kancelář byla poměrně holá, jen s několika portréty proloženými nástěnkami polepenými novinovými výstřižky. Ginny to dost silně připomínalo kancelář bystrozorů. Přímo za ministrovým stolem visel prázdný portrét Albuse Brumbála a hned vedle něj titulní strana Denního věštce s velkými písmeny: TEN-KTERÝ-NESMÍ-BÝT-JMENOVÁN PORAŽEN A MRTEV.

Krysovitě vyhlížející muž, který vstoupil jako poslední, zavřel dveře s přehnanou opatrností. Jsme seřazení jako soupeřící famfrpálové týmy, pomyslela si Ginny suše. Ona a Hermiona byly usazené na jedné straně, s Jackem Demmem vedle nich, zhruba v polovině kanceláře. Ginny se nechápavě zamračila na Cormaca a krátce se zamyslela, proč se rozhodl zůstat stát tak blízko Freda. Její bratr se opíral o stěnu v jednom rohu vedle krysího mužíčka a Ginny při pohledu na jeho klidný výraz pocítila krátký záchvěv podráždění.

„Pane ministře,“ začal Jack Demme, když Brousek ztěžka dosedl a začal listovat pergameny naskládanými na stole, „zajímalo by nás, jestli existuje nějaký důvod, proč jste nám výslovně odmítl vydat povolení k prohlídce Zabiniho sídla.“

Kromě toho, že Zabini má vazby na pětinu Starostolce, pomyslela si Ginny temně.

Brousek si odkašlal a zaměřil svou pozornost na Hermionu. „Pickering-Grangerová,“ řekl, „mohu se zeptat, kdy to čekáte?“

Ginny vytřeštila oči. Podívala se na Hermionu a viděla, jak se kamarádčino obočí stáhlo do zamračeného výrazu, a pak se pomalu zvedlo ve výrazu, o němž Ginny věděla, že znamená chmurné uvědomění. „Za dva dny, ale teď už vlastně kdykoli.“

Nastala pauza. Ginny se kousla do jazyka. Co se to tady děje? Riskla pohled na Jacka Demma, který se zmateně mračil, a na Cormaca, který měl na tváři podivně ustrašený výraz.

„Tak si říkám, Grangerová...“ Na okamžik se odmlčel. „Proč nenastoupíte na mateřskou dovolenou hned? Příliš mnoho stresu nemůže být pro dítě dobré. Každou chvíli můžete začít rodit a možná bude lepší, když budete někde jinde. Doufám, že mě nechápete špatně.“

Hermiona se pousmála. „Vyjádřil jste se naprosto jasně, Rufusi. Nevidím však nutnost odejít na mateřskou dovolenou. Alespoň ne do doby, než se malý Harry narodí.“

Brouskova tvář nabrala podivný výraz. „Je to pro vaše vlastní dobro, Grangerová.“

Hermiona otočila hlavu. Dívala se teď na Freda a zdálo se, že balancuje na hraně toho, že něco řekne. Ginny se zamračila s pocitem, že se ocitla uprostřed zápasu, jehož pravidlům nerozuměla, ale který rychle sklouzával směrem, který se jí nelíbil. Pohlédla na Freda, který se díval přímo před sebe. Když se pohledem vrátila k Hermioně, zjistila, že její kamarádka se otočila zpátky k ministrovi s totožným zachmuřeným výrazem ve tváři.

„Dovolím si nesouhlasit, Rufusi,“ řekla a obě ruce si položila na břicho.

„V tom případě mi nedáváte na vybranou.“ Ministr se postavil a zkřížil ruce na prsou. „Dělám to nerad, Grangerová, ale obávám se, že vás musím požádat o rezignaci.“

Ginny sebou trhla: „Cože!“

„Mohu se zeptat na důvod, pane ministře?“ promluvila Hermiona klidně.

„Váš postup v záležitosti týkající se oné mocné věci byl nepřijatelný,“ zavrčel Brousek. „Hrubě jste se spletla v nutných bezpečnostních opatřeních, v důsledku čehož se ta věc ocitla v rukou velmi nebezpečného vůdce drogového kartelu.“

„Promiňte, pane, ale to je nesmysl!“ rozohnila se Ginny. „Hermiona operovala s informacemi, které měla, a navíc jsem si naprosto jistá, že celou věc konzultovala s vámi.“ Obrátila se k Hermioně, ale ta nadále hleděla na ministra.

„Bystrozorko Weasleyová, prosím,“ ozval se Jack Demme, ale poprvé, co si Ginny pamatovala, zněl jeho hlas napjatě.

„Dobrá,“ řekla Hermiona. „A kdo mě nahradí? Že by to byl -“ otočila hlavu, „- profesor Weasley?“

Ginny cítila, jak jí z tváře vyprchává barva.

„Ano,“ odtušil Brousek nevrle, „profesor Weasley převezme odbor záhad.“

Ginny měla co dělat, aby svého bratra neproklela skrz na skrz. Vztekle se otočila na Jacka Demma, ale ten měl nasazený pokerový výraz. Její oči se vzápětí obrátily ke Cormacovi, ale ten se, jakmile zachytil její pohled, odvrátil, jako by se z nevysvětlitelných důvodů cítil provinile.

„V tuhle chvíli na tom tak docela nezáleží.“

Ginny upřela pozornost zpátky na Hermionu.

„Teď je důležité, aby Bílý rytíř nezískal přístup k oné mocné věci,“ pokračovala Hermiona, oči stále upřené na Freda, „a jestli k tomu je potřeba staré jméno...“ Odmlčela se a náhle sebou trhla, ruce jí sjely k břichu.

Ginny se vrhla vpřed, ale Hermiona už se narovnávala a vrtěla hlavou. „Jsem v pořádku, opravdu, jsem v pořádku...“

„Už je čas?“ zeptal se znepokojeně  Jack Demme.

Hermiona zavrtěla hlavou. „Ne...“ Otevřela oči a směrem k ministrovi dodala: „Vyklidím tedy kancelář.“

Brousek zavrčel: „Směle do toho, Grangerová.“

„Tisková zpráva bude znít mateřská dovolená - prozatím,“ poznamenal Fred.

Ginny se tvrdě kousla do rtu. Otočila se k bratrovi zády, protože si byla jistá, že kdyby se dál dívala na jeho nesnesitelný obličej, neodolala by a proměnila by ho ve švába. Když pomáhala Hermioně ke dveřím, třásly se jí ruce.

„Jsem v pořádku, Ginny - měla bys zůstat,“  odstrčila ji Hermiona jemně.

„Jsi si jistá?“ zeptala se Ginny tónem, který zněl drsně i jejím vlastním uším.

„Raději bys měla zůstat,“ zamumlala Hermiona. Význam doporučení došel Ginny o vteřinu později - zůstaň a poslouchej, zůstaň a pozoruj. Ustoupila stranou. Hermiona prošla dveřmi a pak je za sebou zavřela.

Krátce na to Ginny ucítila, že vedle ní někdo stojí.

„S dovolením,“ zamumlal krysí mužíček a vyklouzl ze dveří.

Ginny se zadívala nejprve na ministra, který po stole posouval pergamen, a pak na Freda. „On ji sleduje?“ vyhrkla nedůvěřivě.

Připadala si, jako by ji přistihli při nějakém strašlivém vtipu. Bylo to příliš absurdně nemožné, než aby to byla pravda. Ginny se jako náměsíčná vrátila na své místo. Srdce jí prudce bušilo a kráčela nejistě, jako by jí někdo podtrhával koberec pod nohama.

„Pane ministře Brousku,“ ozval se Jack Demme po dlouhé chvíli, „jestli se mohu vrátit k původní záležitosti...“

„Ne, nedostanete povolení k prohlídce Zabiniho sídla,“ přerušil ho Brousek.

Ginny nepohodlně sledovala, jak její šéf váhá. Podívala se na Cormaca, ale ten zíral na protější zeď.

„Pane ministře Brousku, chápu, že... někteří členové Starostolce by mohli mít proti naší činnosti vážné námitky,“ řekl Jack Demme, „ale v mimořádných situacích má ministr čar a kouzel možnost učinit konečné rozhodnutí a já se domnívám, že na tuto situaci se to vztahuje.“

„Demme, slyšel jste mě,“ řekl Brousek. „Povolení nebude.“

Nastalo velmi tíživé ticho. „Dobrá, pane. Chápu.“ Jack Demme vstal. Poté se otočil k Fredovi Weasleymu a Ginny si pomyslela, že její nadřízený se chystá něco říct. Místo toho jen pokrčil rameny a odešel.

Ginny zkřížila ruce na prsou a opřela se o zeď. Ministr vzhlédl a zamračil se.

„Bystrozorko Weasleyová, můžete jít,“ řekl.

Zadívala se postupně na každého z nich: na Brouskův zjizvený a napůl odvrácený obličej, na Cormacův kamenný pohled fascinovaně upřený na protější stěnu a na Fredův klidný výraz plný trpělivosti. Souvislosti zapadly na místo a ona se nevesele uchechtla.

„Nikdy jsem nevěděla, že jste s mým bratrem takoví kamarádi, Cormacu a pane ministře Brousku,“ poznamenala. „Dobrá práce, Frede. Velmi dobrá práce.“

Všimla si, že zasunul ruku do hábitu, ale než stačila cokoliv říct, Cormac se vzpamatoval a uchopil ji za paži.

„Pojď,“ řekl a znělo to téměř znepokojeně, „máme něco na práci v bystrozorské kanceláři...“

„Prosím, nesahej na mě!“ vyprskla. V očích ji štípaly slzy, slzy vzteku. Zatlačila je zpátky s ještě větší zuřivostí, s horkou smrští hněvu vyvolaného několikerou zradou, znovu a znovu, nespravedlností - vůči Hermioně, jak mohl Hermioně něco takového udělat! - a, i když si to jen stěží uvědomovala, podivnou frustrací, pocitem, že se její mysl honí sem a tam za nějakou mezerou, která se nechce dát uchopit.

„Prosím, bystrozorko Weasleyová, můžete jít,“ zopakoval Brousek tentokrát ostřeji.

„Myslím, pane, že byste měl ze zdi sundat ten portrét Albuse Brumbála,“ prohlásila s největším klidem, jakého byla schopna. Cítila, jak se třese. „Myslím, že by se mu to hodně nelíbilo.“

„Právě naopak,“ zamumlal Fred, ale Ginny už zabouchla dveře a proběhla kolem zmatené sekretářky.

Chůze do kanceláře odboru záhad ji uklidnila natolik, že si uvědomila, co měla Hermiona na mysli. Nejdůležitější bylo získat od Bílého rytíře led a měla pravdu - nezáleželo na tom jak. Přesto tomu nemohla uvěřit... A proč ministr odmítl vydat povolení k prohlídce? Pokud tedy Fred nechtěl, aby to našel Řád, jeho Řád...

Cítila, jak ji pohlcuje další nával vzteku, a uvědomila si, že ostatní na chodbě sebou trhli, když její hůlka vyplivla několik rudých jisker.

Otevřela dveře po sotva zběžném zaklepání a zavolala: „Hermiono!“

Kancelář už byla holá a prázdná. Ginny vstoupila dovnitř a při pohledu na neozdobené stěny a strop se cítila ošizená a zmatená. Bylo tak snadné podlehnout dojmu, že tu nikdy nikdo nebyl, že se s Hermionou v této místnosti při tolika příležitostech nedělily o čaj a sušenky, že vzdálená část stěny nebyla pokryta fotografiemi celé jejich party z bradavických let.

Pomalu se otočila a chystala se odejít, když se jí kolem nohou mihl stříbřitý tvar: vydra. Rozbušilo se jí srdce. Po kratičkém zaváhání vykoukla ven, pak zavřela dveře a sklonila se k třpytivému Patronovi.

***

Poznámky k překladu:

1) Štronzo - v originále je použito Coerceo -> coerce = angl. přinutit, donutit, vnutit; použila jsem povel z dětské hry Štronzo - Rehabilitace Hrou

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: ivy - 01.06. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Kapitola 6, část 1/2: Tání (Hodnotenie: 1)
Od: kakostka - 01.06. 2024
|
moje chyba, moje chyba, skoro jsem zapomněla o čem byla první část. o úskocích, pomstě, týrání, intrikách a ted to na mne baflo, plivlo to do obličeje mne, Ginny, Hermioně, Severusovi a ostatním... Fred, děsivě intrikánskej Fred, "chránící" Ginny a větší dobro... Cormac podrazák, Brousek hajzl a Zabini s miliardou galeonůůůů fakt super a ještě vyhrožujou těhotné ženě před porodem... hnus velebnosti

jak to hodlá Fred zvládat, sedět na dvou židlích? Bradavice a ministerstvo a slizák jako Hermionin dozor... mno fakt skvělý posun. děsivý a hrozný.

hm, ještě že snad Zabini neví, že FRost je Harry nebo to ví taky? dnešní kapitola je plná překvapení a nepříjemných šoků, ach jo.
moc děkuji za překlad.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Folwarczna - 01.06. 2024
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: luisakralickova - 01.06. 2024
| |
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: maria - 01.06. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Kapitola 6, část 1/2: Tání (Hodnotenie: 1)
Od: prodavacka - 02.06. 2024
|
Ahoj, moc pěkná kapitola. Osvobodí Severuse Snape?
Je to fakt napínavé a těším se na pokračování.
Zdraví Prodavačka

Kapitola 6, část 1/2: Tání (Hodnotenie: 1)
Od: denice - 02.06. 2024
|
Tak teď už se posmolilo opravdu všechno, co se posmolit mohlo.
Zabini nám nějak strašně moc vyrostl, panchart jakýsi, chytil chorobu všech pánů zla - místo co by konal, vykecává se. Moc doufám, že mu to vychloubání přijde draho.
Fred Weasley - no hanba mluvit, stejně jako líný budižkničemu Cormac. Ještě že mu Ginny ten jeho laciný šmejdský šarm tak dlouho žrala...
Ale Hermiona to ještě ani zdaleka nevzdala, že?
Díky.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: nika12 - 02.06. 2024
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

Kapitola 6, část 1/2: Tání (Hodnotenie: 1)
Od: Helen - 02.06. 2024
|
Severus v pasti, Hermiona v pasti, Ginny a její vymazán paměť, Brousek a Fred v mafiánském kamaráčoftu. Tak uvidíme, jak velký kamarád je s nimi Zabini. Jsem napjatá a struna a opět díky za báječný překlad.

Kapitola 6, část 1/2: Tání (Hodnotenie: 1)
Od: Yuki - 03.06. 2024
| |
Zapomněla jsem, čím vším jsme procházeli v první části.
Tady jsem dostala facku nad tou neskutečnou mírou intrik, vyhrožování (ještě těhotné ženě!) a všeho dalšího.
Jak se mohlo stát, že je ze Zabiniho tak mocný člověk? A když ví o Jonathanovi, ví tedy, kdo je v tom ledu?
Nebo jsme všichni mimo? :)
Děkuju za další část...
Kapitola 6, část 1/2: Tání (Hodnotenie: 1)
Od: kakostka - 03.06. 2024
|
Taky mne šokovalo, že praktiky z první knihy pokračují a vlastně se zhoršily, protože se tu vyhrožuje těhotné ženě, válečné hrdince... vlastní sestře se maže pamět, opakovaně.... a jako vlákno se tím tahne stopa jménem Vyšší dobro děduli Brumbála. fuj

Kapitola 6, část 1/2: Tání (Hodnotenie: 1)
Od: fido - 04.06. 2024
| |
tak tohle jsem nečekal ... hnus a svrab
Severus vypadl ze své role a podcenil co se dalo... platí za své chyby
těhotná Mia ... vyhozena ... tak doufám, že se vrátí a bude drsná
a až se rozpustí led, tak by mohl být drsný i Harry
ministr a Fred .... blé, podržtaška Cormac ... blé blé
Ginny s vymazanou pamětí ... co všechno ji podsunul a vymazal - se divím, že to jde bystrozorům :) .... že nemají nějakou pojistku, kontroly a pod.
Zabiny ... jak mohl vědět o Jonathanovi, když to bylo před jeho narozením? to jsem nepochopil
díky

Kapitola 6, část 1/2: Tání (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 08.06. 2024
|
Jako Ginny a Hermiona tady jsou skvělé postavy. Hermioně dochází spousta věcí, proto asi byla odejdena (ale taeda hnusně). Fred, Brousek na zvracení. Ještě víc Zabini. Cormak toho ví asi taky hodně a není v klidu. Zajímalo mě, co Fred peče s ministrem. Jestli v tom nebude něco víc.
Děkuji, Jacomo. Dnes můžu jít hned na další kapitolu.