Preklady fanfiction Harryho Pottera

Len pre našu zábavu a poučenie.

Rozdělení

Kapitola 11: Odvetná opatření

Rozdělení
Vložené: Jacomo - 03.06. 2024 Téma: Rozdělení
Jacomo nám napísal:

Rozdělení

The Divide


autor: Beedle       překlad: Jacomo

Pozor, nie je možné otvoriť v novom okne, musíte sa vrátiť späť.

Odvetná opatření

 

Prosinec 2018

Juliet

„Jennifer! Jennifer!“ vykřikla jsem, vrhla se na mokrou zem vedle své sestry a pevně ji k sobě přitiskla. Teď už vzlykala a popálenou ruku si chovala na hrudi.

„CO JSI JÍ UDĚLAL?“ zaječela jsem a vztekle vzhlédla k Zefýrovi a jeho příznivcům - ale ti byli pryč. Zmizeli v davu jako banda vyděšených králíků. Divoce jsem rozhlížela kolem sebe, kypící vztekem a šokem, ale po nikom z nich nebylo ani stopy.

Vychrlila jsem do nevšímavých zad davu řadu sprostých nadávek, načež se Jennifer v mém náručí zkroutila a vydatně zvracela do trávy.

Pořád se mi strašlivě točila hlava a vlastně ani nevím, jak jsem to dokázala, ale nějak jsem Jennifer odvlekla pryč z toho šíleného davu a dostala ji do autobusu, který jel zpátky do Salisbury. Ve městě jsem ji napůl přenesla na lavičku před obchodem, zabalenou do jejího i mého kabátu, aby se zahřála: nekontrolovatelně se třásla. Roztřeseně jsem jí řekla, ať počká, než v obchodě najdu něco na ošetření ruky. Po chvíli potácení se v chladném prosincovém nočním vzduchu jsem zase začínala myslet jasně, i když mi bylo dost špatně.

Za dvě minuty jsem byla zpátky s malou tubou krému na popáleniny, kterou jsem si strčila z regálu rovnou do kapsy, když jsem si uvědomila, že nám v peněžence zbývá už jen dvacet pencí. Předstírala jsem, že si prohlížím pár balíčků chipsů, a pak co nejnonšalantněji odkráčela ven, ačkoliv jsem věděla, že se červenám. Nikdy v životě jsem nic neukradla a s hrůzou, že si majitel krádeže všimne a poběží za mnou, jsem Jennifer zvedla z lavičky a odvlekla ji na autobusovou zastávku. Ale ulice zůstala tichá a klidná. Konečně přijel autobus ozářený teplými žlutými světly a my s Jennifer nastoupily. Řidič si nás prohlédl od hlavy k patě a zaznamenal jak náš zanedbaný vzhled, tak věk. Naštěstí Jennifeřinu tvář - stále ještě pokropenou slzami a bobulovým nápojem - stínila kapuce kabátu.

„Jste tu samy, děvčátka?“ vyzvídal, když nám označil zpáteční jízdenky - a nepustil je navzdory mé natažené ruce.

„Už jsme na cestě zpátky k rodičům,“ vyhrkla jsem rychle.

„To je dobře, zlatíčko,“ řekl a podal mi jízdenku. „To rád slyším.“

Vyšplhaly jsme do soukromí horního patra a autobus se rozjel. Jennifer se během cesty trochu vzpamatovala. Zkontrolovala jsem poškození její ruky. K mé úlevě to nebylo tak zlé - tři prsty a půlku dlaně měla červené a naskočily jí puchýře, ale myslela jsem si, že to bude horší. Velmi jemně, ale vydatně jsem jí ruku potřela mastí na popáleniny. Bílý krém byl i na mých vlastních prstech chladivý a uklidňující. Jennifer sebou cukla, ale tiše pípla: „Díky, Juliet.“

Už se tak divoce netřásla a zdálo se, že je po usazení v autobuse o něco klidnější. Po několika minutách ticha si zhluboka povzdechla. „Byly jsme pitomé,“ zašeptala a znělo to hořce.

„Já vím,“ zamumlala jsem. „Je mi to moc líto, Jen. Měla jsem vědět, že to jsou jen hloupé, bláznivé mudlovské věci.“

Jennifer se zadívala na svou popálenou ruku, mastnou od krému a položenou v klíně. „Víš... myslím, že jsem to celou dobu věděla. Já jen... já jsem prostě tolik chtěla být s tebou v Bradavicích.“

Když to vyslovila, uvědomila jsem si, že cítím totéž; možná jsem opravdu celou dobu věděla, že tohle není to pravé. Ve svém zoufalství jsem o tom ale sama sebe přesvědčila.

„A tvoje ubohá ruka...“ Jemně jsem se dotkla jejích puchýři posetých prstů svými, hladkými a nepoškozenými. „Zůstane na ní jizva. Udělaly jsme to, o co se před šesti lety pokusil Gavin Hooker s tou sirkou. Teď... nejsme úplně stejné.“

Jennifer se jen trochu smutně usmála, ale pak zavrtěla hlavou. „Na tom nezáleží, Juliet. Koho zajímá, jestli nás lidé v budoucnu rozeznají. To, na čem záleží, je mnohem hlouběji než tohle.“

Autobus pomalu dojel na naši zastávku. Řidič vykoukl ven a hledal naše rodiče, takže jsem se při vystupování přinutila k úsměvu, zamávala do tmy a zavolala: „Ahoj mami! Ahoj tati!“ a sebevědomě jsem kráčela pryč, Jennifer mě o něco pomaleji následovala. Krátce na to jsem za sebou uslyšela, jak autobus odjíždí, a za dvě minuty jsme stály před hotelem. Stále mrholilo. Jennifer si sundala druhý kabát, který jsem jí oblékla, abych zmírnila šok, a zabalila mě do něj. „Zmrzneš,“ řekla prostě a odmítla si ho vzít zpátky. Několik minut jsme se potloukaly kolem a doufaly, že se nám zase podaří proklouznout za skupinou dalších hostů, jako jsme to udělaly při odchodu. Ale bylo už pozdě a všude kolem mrtvé ticho: hotel se před námi krčil nehybný a tichý.

Nakonec jsem nahlédla do haly. Za recepcí teď seděl někdo jiný, drobný muž se slámově zbarvenými vlasy, ne ta podezřívavá recepční z odpoledne.

„Pojď,“ zašeptala jsem Jennifer. „Prostě potichu proklouzneme do našeho pokoje. Chovej se sebejistě.“

Zdvořile jsem se na nového recepčního usmála, když jsme kolem něj procházely ke dveřím vedoucím k pokojům.

„Dobrý večer...“ řekl a pozorně si nás prohlížel.

Nezaváhala jsem se. „Dobrý večer!“ odpověděla jsem vesele a postrkovala Jennifer ke dveřím. Ale když se za mnou zavíraly, viděla jsem, jak muž sahá po něčem na stole. Žaludek se mi trochu zachvěl panikou, ale nešel za námi, a tak jsme dál spěchaly po schodech do prvního patra...

Kde čekala ona recepční s přísným obličejem, držela v ruce telefon a upírala na mě svůj pohled.

„Ano, děkuji, Nicku, to jsou ony,“ řekla do mobilu a ukončila hovor, zatímco my jsme na ni zíraly. Jennifer spadla kapuce. A sakra. V umělé bílé záři hotelového osvětlení vypadala moje sestra ještě hůř, než jsem si uvědomovala. Oči měla zarudlé a opuchlé a obličej bledý, až na podivné fialové skvrny, které jí stékaly z ulepených, zacuchaných vlasů, na které jí Zefýr vylil poslední zbytek obsahu lahve. Recepční bystrýma očima prohlédla na její ruku s puchýři a nakrčila nos. V tu chvíli jsem si uvědomila, jak silně jsme obě cítit výpary z oné tekutiny - a Jennifer trochu i zvratky.

„Dolů, obě dvě,“ nařídila recepční s takovou tou tichou autoritou, proti které nikdo nic nenamítne. Za chvíli jsme byly zpátky v hale, schoulené na hnědé kožené pohovce, v tiché rezignaci. Byly jsme odhaleny. Neexistovaly žádné lži, které by nás z toho dostaly: nejdřív čekala, až se dostaví naši rodiče, ověřila si, že se tak nestalo, a zanechala instrukce další směně, aby ji informovali, kdy a jestli se znovu objevíme.

Odmítla jsem cizímu člověku vysvětlovat Jennifeřinu popálenou ruku nebo to, co jsme dělaly, ale nezbylo mi nic jiného než jí dát čísla na mámin a tátův mobil, protože nám oznámila, že jinak nás odveze na policejní stanici. Zjevně si myslela, že jsme utekly z domova.

Nedokázala jsem vydržet poslouchat rozhovor, který vedla s tátou, který to zvedl až na třetí pokus, sedmdesát mil daleko v Guildfordu. Nejspíš ho vzbudila: bylo po půlnoci.

Jen asi o hodinu později vešli máma s tátou do haly a vypadali naštvaněji, než jsem je kdy viděla. Máma se skutečně třásla vzteky a šokem. Táta nás obě hrubě odtáhl ke dveřím a přitom mumlal poděkování recepční. Nechali jsme se odvést do auta. Žádný z nich nepromluvil ani slovo, dokud jsme nejeli po hlavní silnici, a pak konečně máma spustila úsečným, přiškrceným hlasem.

„Pro tohle byste měly mít velmi, velmi dobré vysvětlení, vy dvě. Posloucháme.“

Cítila jsem se otupělá. Jak jsem jim to mohla vysvětlit... nikdy to nepochopí. Nakonec jsem vykoktala: „Já - my - ach, mami, tati, je nám to tak líto!“

Na to konečně vybuchl táta. „LÍTO? LÍTO? JSOU DVĚ HODINY RÁNO! PRÁVĚ JSME VÁS VYZVEDLI Z TOHO PROKLETÉHO HOTELU, AČKOLIV JSI NÁM ŘEKLA, ŽE BUDETE U KAMARÁDKY ZE ŠKOLY! LHALY JSTE NÁM CELÉ TÝDNY, OBĚ DVĚ! JE NÁM ÚPLNĚ FUK, JESTLI JE VÁM TO LÍTO!“

Táta na nás ještě nikdy předtím nekřičel. Do očí mi vhrkly slzy a cítila jsem, jak se Jennifeřino rameno vedle mě tiše chvěje vzlyky.

„Jennifer vypadá, jako by ji někdo napadl, ty nevypadáš o moc líp, co jste - proboha - vy dvě prováděly?“ Táta neřídil zrovna opatrně; byl tak rozčilený, že málem projel na červenou, znovu zaklel a dupl na brzdy tak prudce, že nás to všechny v sedadlech odhodilo dopředu.

„Jely jsme na slunovrat,“ vyhrkla jsem nakonec. „My - ach, ale bylo to tak hloupé a úplně se to zvrtlo, prosím, nezlob se, tati, prosím...“

Zmínka o slunovratu je na vteřinu úplně uzemnila. Pak se oba otočili na sedadlech a podívali se na nás.

„Na slunovrat ve Stonehenge?“ Máma se podívala ze mě na Jennifer a zase zpátky. „Zbláznila ses, Juliet? Co tě to proboha napadlo?“

Na semaforu se rozsvítila zelená, ale táta se nepohnul. „A co se stalo Jennifer?“

„Ona - nešťastnou náhodou si popálila ruku - byl tam obřad, který se trochu vymkl z rukou...“

„To vidím,“ podotkla máma ledově. „A chlast z tebe cítím na míle daleko. Trnkový gin a to hodně. Nikdy bych nevěřila, že moje děvčata udělají něco takového.“

Za jejím hněvem se ve skutečnosti skrývalo zklamání.

„Myslely jsme si,“ zamumlala jsem, „že tam někdo bude vědět, jak udělat z Jennifer čarodějku.“

Máma i táta ztichli a já viděla, jak si vyměňují pohledy.

„Ale,“ pokračovala jsem a zklamání a šok z večera, které mě celý večer pálily v žaludku, mi najednou stouply až do krku a ztěžovaly mi mluvení, „neudělali. Nic nevěděli. Všechno to byla falešná magie.“ Větu jsem dokončila skřehotavě, opět na pokraji slz.

Za námi, stále stojícími navzdory zelenému světlu na semaforu před křižovatkou, zastavilo auto a řidič hlasitě zatroubil.

Táta si něco zamumlal pod nos a rozjel se. Viděla jsem, jak ve zpětném zrcátku pozoruje Jennifer, která se zcela tichá choulila vzadu. Náhle odbočil ze silnice a já si uvědomila, že zajíždíme do místní nemocnice.

„Než pojedeme domů, necháme tady Jennifer zkontrolovat ruku,“ bylo to jediné, co řekl.

Domů jsme se dostali až v pět ráno.

Zbytek prázdnin byl naprosto v háji. Máma s tátou nám na dva měsíce zastavili kapesné a celou dobu jsme měly domácí vězení. Samotný Štědrý den ještě nikdy nebyl tak napjatý. Ačkoli se ten den rodiče snažili odsunout celou záležitost stranou a užít si normální Vánoce, Jennifer a já, které jsme se stále vzpamatovávaly ze zklamání, že naše velké naděje byly zmařeny, jsme cítily jen apatii a neměly zájem o sváteční jídlo a hry.

Jediná dobrá věc byla, že s Jennifeřinou rukou to ve skutečnosti nebylo tak špatné. Přes dlaň jí navždy zůstane lesklá, zubatá jizva, ale obvaz jí po několika dnech sundali a jizva se rychle a čistě zahojila.

O týden později, po posledním prudkém objetí se sestrou, jsem nastupovala do spěšného vlaku do Bradavic a cítila, jak mě znovu zaplavuje obrovská vlna zklamání. Dovolila jsem si věřit, že v tomto pololetí se mnou nastoupí do vlaku i Jennifer.

Když se rozjel, přitiskla jsem tvář na sklo. Jennifeřina bledá, zklamaná tvář zřetelně vystupovala z davu a Artemis s Apollónem na sebe smutně houkli - my jsme zoufale zamávaly - a pak vlak projel zatáčkou a já opět mířila na sever. Úplně sama...

Za obsah komentárov je zodpovedný užívateľ, nie prevádzkovateľ týchto stránok.
Ďakujem
Pre automatický komentár sa musíte prihlásiť.

Kapitola 11: Odvetná opatření (Hodnotenie: 1)
Od: Yuki - 03.06. 2024
| |
No, prasklo to...
Až na nepříjemnost se zraněnou rukou z toho holky vcelku vyvázly, zdá se mi. Přestože měly domácí vězení a další opatření...
Jsem zvědavá, co Juliet ve škole v další části roku.
Děkuju!
Kapitola 11: Odvetná opatření (Hodnotenie: 1)
Od: Jacomo - 06.06. 2024
| |
No, ano, ještě to dopadlo dobře. Což je ale paradoxně možná špatně, protože to holky neodradí od dalšího pátrání.
Teď se začneme trochu víc dovídat o Jennifer.
Díky za komentář, Yuki.

Kapitola 11: Odvetná opatření (Hodnotenie: 1)
Od: Lupina - 03.06. 2024
|
A jéje. Bylo to smutné loučení. Ale mohlo to dopadnout hůř. Nakonec měly štěstí v neštěstí. Přežily jen s jednou spáleninou a patrně druhý den s kocovinou. Jen to zklamání muselo být opravdu hořké.
Děkuji za další kapitolu, Jacomo. Těším se na další.
Kapitola 11: Odvetná opatření (Hodnotenie: 1)
Od: Jacomo - 06.06. 2024
| |
Loučení bylo smutné, zejména po tom veliké zklamání. Myslím, že spálenina bolí ze všeho nejmíň.
I já děkuju, Lupinko.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: margareta - 03.06. 2024
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: barca666 - 03.06. 2024
| |
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: luisakralickova - 03.06. 2024
| |
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: ivy - 03.06. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

Kapitola 11: Odvetná opatření (Hodnotenie: 1)
Od: kakostka - 03.06. 2024
|
Uff, takže průser je trochu menší, než jsem čekala, recepční evidentně nebyla blbá... mno, holky, měly jste fakt kliku. Třeba dozrál čas začít pátrat mezi kouzelníky, zašla bych se zeptat třeba Poppy na ošetřovnu, pátrala u Ollivandera a udělala si také jiné přátele. Rodičovstvo by se také mohlo víc zajímat... nenechat se ukolébat

no, jsem zvědavá jaké to bude dál. dobré je, že je to sblížilo, pomohlo jim to najít k sobě cestu. jenže jestli se v Jennifer probudí magické schopnosti, bude mít rok sekeru ve výuce... ikdyž myslím že pro ne by to byla akceptovatelná cena, že?
JAcomo, děkuji za překlad
Kapitola 11: Odvetná opatření (Hodnotenie: 1)
Od: Jacomo - 06.06. 2024
| |
Jo, holky měly kliku. A tak se dá očekávat, že je to neodradí a budou pátrat dál. Uvidíme, která víc.
Teď se dozvíme trochu víc o Jennifer, taky to nemá holka jednoduché.
Díky, kakostko.

Kapitola 11: Odvetná opatření (Hodnotenie: 1)
Od: fido - 04.06. 2024
| |
tak to byl klidný trest ... já bych je asi přetrhl ;)
recepční - klobouk dolů ... njn vyzná se v lidech
díky
Kapitola 11: Odvetná opatření (Hodnotenie: 1)
Od: Jacomo - 06.06. 2024
| |
Taky bych je roztrhla jak hada. Recepční zabodovala, i když holky to tak nejspíš nevidí ;-)
Díky.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: denice - 04.06. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: maria - 05.06. 2024
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Monie2 - 07.06. 2024
|
Omlouvám se, že nemám víc času, o to víc si vážím vašeho, který jste tomu věnovali.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: katrin - 07.06. 2024
| |
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: Radka - 08.06. 2024
|
Alespoň takto děkuji všem, kteří se na tomto překladu podíleli a umožnili mi tak příjemně strávit čas. Tímto dávám najevo, že povídku čtu a těším se na pokračování.

AK. Automatické poďakovanie za preklad (Hodnotenie: 1)
Od: anizne - 09.06. 2024
|
Aspoň takto ďakujem všetkým, čo sa na tomto preklade podieľali a umožnili mi tak príjemne stráviť čas. Týmto dávam najavo, že poviedku čítam a teším sa na pokračovanie.

Prehľad článkov k tejto téme:

Beedle: ( Jacomo )24.06. 2024Kapitola 14: Hrstka fotografií
Beedle: ( Jacomo )17.06. 2024Kapitola 13: Zachráněna
Beedle: ( Jacomo )10.06. 2024Kapitola 12: Tara
Beedle: ( Jacomo )03.06. 2024Kapitola 11: Odvetná opatření
Beedle: ( Jacomo )27.05. 2024Kapitola 10: Slunovrat ve Stonehenge
Beedle: ( Jacomo )20.05. 2024Kapitola 9: Listy a lži
Beedle: ( Jacomo )13.05. 2024Kapitola 8: Bylinkářství, formule a lektvary
Beedle: ( Jacomo )06.05. 2024Kapitola 7: Profesorka Vektorová
Beedle: ( Jacomo )29.04. 2024Kapitola 6: Bradavice
Beedle: ( Jacomo )21.04. 2024Kapitola 5: Rozdělené cesty
Beedle: ( Jacomo )15.04. 2024Kapitola 4: Příčná ulice
Beedle: ( Jacomo )08.04. 2024Kapitola 3: Ředitelka
Beedle: ( Jacomo )01.04. 2024Kapitola 2: Druhý dopis
Beedle: ( Jacomo )25.03. 2024Kapitola 1: První dopis
. Úvod k poviedkam: ( Jacomo )18.03. 2024Úvod