Kapitola 37. Čestný

Hermiona seděla u stolu a prohlížela si papíry před sebou. Dopis pro ni, doporučení, které měla předat zkušební komisi, a knihy, které jí nechal. Severus Snape… její profesor lektvarů jí něco zanechal. Proč právě jí? Nenáviděl ji…

I když to nebyla pravda – nenáviděl Harryho, ne ji. Vlastně ani to nebyla pravda – nenáviděl Harryho otce a tím pádem by Harryho nikdy neměl rád. Ve skutečnosti to nebylo tak, že by ji nenáviděl, ani ji neměl rád; předpokládala, že pro něj byla prostě nepodstatná. Jen jeden student v moři studentů, kteří mu lezli na nervy.

„Na co se to díváš?“ ozval se hlas za jejími zády, když Charlie a Harry vešli do kuchyně a chystali si studené nápoje.

„Na dopis,“ odpověděla tiše. „Od profesora Snapea.“

„Snapea?!“ dotazoval se Harry s očima navrch hlavy. „On žije?“

„Ty dopisy jsou datované dříve, zůstaly v ředitelně. Brumbálův portrét dokázal McGonagallové říct, kam je Snape podle něj položil,“ vysvětlovala Hermiona. „Nevím, jestli je naživu, nebo ne, ale ráda bych si to myslela.“

„Tak proč ti poslal dopis?“ zeptal se Harry nedůvěřivě.

„Doporučil mi, abych se přihlásila na mistrovství v lektvarech a převzala jeho místo,“ odpověděla.

„On tě doporučil?“ Harry zíral. „Ale nikdy nenapsal žádný dopis, doporučení ani přímluvu. Nikdy.“

„Já vím,“ přitakala. „Nicméně profesorka McGonagallová doporučení má a za předpokladu, že složím zkoušku, mi nabídla práci.“

„Přijmeš ji?“ zeptal se Charlie.

„Myslím… myslím, že ano,“ odpověděla. „Dal mi své knihy a všechno. Tyhle jsou speciálně pro mě, abych si je přečetla před mistrovskou zkouškou, a v dopise mi dal svolení, abych si vzala všechny jeho knihy, které budu chtít, a všechny zbývající, které nebudu chtít, můžu nechat McGonagallové, aby s nimi naložila, jak se jí zlíbí. Mám si také ponechat všechny jeho věci, které by se mi mohly hodit v mém novém působišti…“

„Byl opravdu na naší straně, že ano?“ zeptal se Charlie po chvíli ticha.

„Ano. Myslím, že opravdu byl,“ přikývla.

„Statečný a čestný jako kterýkoli Nebelvír,“ souhlasil Harry. „Kéž bych mu mohl říct, že jsem mu vděčný za to, co udělal. Za všechno, co udělal.“

„Zkoušel jsi to?“ zeptala se.

„Zkoušel jsem poslat sovu; trvalo tři dny, než se vrátila, ale dorazila zpátky s neotevřeným dopisem,“ přikývl. „Opravdu si nemyslím, že by ten útok přežil, Hermiono.“

„Tím si nejsem tak jistá. Proč by jinak jen tak zmizel?“ pokrčila rameny.

„To se nikdy nedozvíme,“ ozval se Charlie. „Byl to zatraceně dobrý špión, nikdo neměl až do konce tušení, na čí straně skutečně stojí. Jestli nechce, abychom ho našli, tak ho nenajdeme.“