Preklady fanfiction Harryho Pottera

Světla jedno po druhém bledla – část 2/2

„To je vaše věc,“ odtušil Brousek nevrle. Ustoupil o krok dozadu. „Na vašem místě bych uspořádal tiskovou konferenci, Pottere,“ dodal. „A to brzy. Přeji vám všem hezký den.“

„Hezký den, pane ministře,“ odpověděla Grangerová. Ostatní svorně zamručeli. Moody poklepal hůlkou na zeď a průchod se otevřel. Tři muži do něj jeden po druhém vstoupili a zmizeli.

„Je od nich hezké, že se zastavili,“ zamumlala Grangerová. V místnosti nastalo na okamžik ticho. „Harry, jak se cítíš?“

Potter se pohnul. Ostatní se naklonili dopředu a Snape se při pocitu, že je obklopen davem, napjal. „Dobře,“ řekl Potter a pokusil se o chabý úsměv. „Všechno je teď trochu... zamlžené. Myslím vzpomínky a tak.“

„Musíš žít u nás,“ začala Molly Weasleyová. „Už je to věčnost, co jsi tam byl naposledy.“

„Ne, nemůžu se takhle vnucovat...“

„Dům je příliš prázdný,“ přerušila ho, „a já vařím jen pro sebe a Ginny. A kdyby ses cítil jakkoli zavázaný, vždycky je tu zahrada, kterou můžeš odtrpaslíkovat.“

Potter vzhlédl s náznakem zoufalství ve tváři. Snape na sobě cítil pohled Grangerové. Zachytil ho a viděl, jak se podívala na Freda Weasleyho a pak zpátky na něj.

„Jakkoli jsem si vědom vaší touhy vnutit se k Molly, pane Pottere, obávám se, že si vás budu muset na pár týdnů půjčit,“ prohlásil Snape uhlazeně. „Domnívám se, že by byla vhodná trocha pozorování.“

Molly Weasleyová se zamračila. „To bychom s Ginny jistě zvládly.“

„Ano, jsem si jistý, že ano,“ souhlasil Snape co nejpřátelštěji, „ale jsou jisté... zvláštnosti, které by se nejsnáze řešily, pokud bude Potter v mé blízkosti.“ Odmlčel se. „Poppy mi předala jeho nemocniční záznamy,“ dodal. „A některé lektvary vyžadují téměř neustálou přítomnost pacienta.“

„Aha,“ řekla Molly Weasleyová a rezignovaně si povzdechla. „No, Severusi, doufám, že nebude vadit, když ti pošlu nějaké balíčky s jídlem?“

Snape se ušklíbl. „Nemám v plánu nechat Muže, který porazil Voldemorta, hladovět.“

„Snape,“ zamumlal Lupin varovně.

Snape se podíval na Pottera. Znepokojivě zelené oči se setkaly s jeho. „Je to na vás, pane Pottere.“

„Ano,“ potvrdil Potter rozhlížející se po místnosti. Snape ze své pozice viděl, jak polkl, než promluvil. „Myslím, že by to bylo nejlepší.“

Zaťal zuby a proklínal své srdce, že mu tak zběsile buší v hrudi. Nešlo o nic - a zároveň o všechno, stejně jako předtím.

Brzy poté schůzka skončila. Jako první odešla Tonksová s odvoláním na bystrozorské povinnosti, a Fred Weasley kvůli ředitelským úkolům; všichni ostatní, jak si Snape s trochou mrzutosti všiml, se zdráhali odejít, i když nikdo netrávil mnoho času tím, že by s Potterem skutečně mluvil. Zdálo se, že jsou naprosto spokojeni s tím, že se zdržují v jeho přítomnosti, jako by byl mudlovským radiátorem v chladném dni. Snape byl vděčný, že se ho nikdo nepokoušel zapojit do hovoru, zejména Lupin nebo Potter. Nakonec se přikradl k místu, kde Ginny Weasleyová poslouchala mateřský rozhovor Molly s Grangerovou, a přerušil ho.

„Ano, profesore?“

„Weasleyová,“ řekl tichým hlasem, „chtěl bych vás o něco požádat.“

Věnovala pohled druhým dvěma ženám a pak poodstoupila stranou.

„Pamatujete si na toho chlapce ze Zabiniho panství? Myslím, že se jmenoval Niles.“

„Ten, co otevřel dveře? Ano.“

„Zajímám se o něj, může být důležitý nejen pro operace Bílého rytíře, ale i pro Pottera.“ Přísně vzato to nebyla lež. „Pokud ho bystrozoři zajali, byl bych rád, kdybyste mě o tom informovala.“

Weasleyová se zamračila. „To můžu udělat. Ale nemyslím si, že by ho odvedli.“

„Ani já,“ přikývl Snape zachmuřeně. „Ale budete mě informovat o jakémkoliv vývoji?”

Weasleyová přikývla.

„Severusi?“ zavolala na něj Grangerová. „Mám nějaké Harryho staré věci.“ Pohlédla na postel, kde byl Potter zabraný do pokulhávajícího rozhovoru s Lupinem. „Můžete se pro ně později zastavit.“

Snape se zamračil. Najednou si připadal, jako by byl opět obávaným mistrem lektvarů, nuceným starat se o spratky, které by nejraději viděl rozemleté na přísady, a opět dvakrát starší než Potter. Krátce mrkl okem k místu, kde mladík zřejmě vůči vlkodlakovi trochu roztál. I navzdory Znamení zla načmárané na bledé tváři mu ostřeji než kdy jindy připomněl svého otce. Snažil se tu myšlenku zahnat. James Potter mu už dlouho nepřišel na mysl.

„Severusi.“

Ach, Lupin. Snape přimhouřil oči a založil si ruce na prsou. „Co se děje?“

Lupinův pohled se přesunul ke Snapeově levé straně, kde si obě Weasleyovy povídaly s Grangerovou. „Jen... dobře se postarej o Harryho.“

Snape si odfrkl. „Bez obav. Potter nedojde k větší újmě, než bude nutné.“ Lupinovi se napjal obličej, ale omluvil se a bez dalších řečí zmizel za zdí. Snape na sobě cítil pohledy všech tří žen a Potterovy oči měly v okamžiku, kdy se s nimi setkal, maskovaný výraz. V duchu si povzdechl. Zdálo se, že jeho osudem je věčně se zaobírat nebelvíry.

„Harry, v Doupěti jsi vždycky vítán,“ naléhala Molly Weasleyová o půl hodiny později. „Rádi tě někdy uvidíme na večeři.“

„Mami, on to ví,“ zamumlala Weasleyová.

„Ty taky, Severusi, a Hermiono, opovaž se kupovat dětské oblečení. Nebudeš věřit, jak teplé jsou dupačky po Billovi.“

„Ano,“ usmála se Grangerová. „Roger a já vytváříme na Harryho oblečení rozvrh. V pondělí a ve středu bude nosit věci od Weasleyových a v úterý a ve čtvrtek od Pickeringových.“

„Těm mudlovským věcem nevěř. Arthur trval na tom, že Charliemu jedny koupí, a ten pak málem dostal zápal plic, když mu byly tři roky. Harry, myslíš, že budeš mít tuhle sobotu čas?“

„Mami!“ okřikla ji Weasleyová podrážděně. „Jdeme, mami. Ahoj, Hermiono, ahoj, Harry!“

„Kdyby se něco dělo, zaletaxuj mi,“ zavolala Grangerová.

„Řeknu Ginny, aby ti zítra poslala pár koláčků, Severusi.“

„Pochybuju, že Potter bude mít hlad. Koneckonců vydržel bez jídla čtyři roky.“

„Severusi!“

„Nashle, profesore...“

Grangerová vstala a prohnula se v zádech. S váhavým úsměvem se podívala na Harryho. „Jsem tak ráda, že jsi zpátky, Harry. Opatrujte se, Severusi.“

Snape přikývl. „Vy taky, Grangerová,“ řekl. Pak položil Potterovi ruku na rameno. „Přemístíme se, Pottere,“ sdělil mu úsečně a zpevnil svůj postoj. V dalším okamžiku ucítil, jak ho pohltil příval magie a rozmazal mu svět před očima.

Objevili se v prázdném obývacím pokoji. Tma byla po oslepující sterilitě nemocničních zdí úlevou. Snape zavřel oči. Najednou se cítil vyčerpaný. Někde za spánky mu pulzovala bolest hlavy a pomalu se mu zarývala do očí.

„Nuže, Pottere,“ řekl a pustil mladíkovo rameno. „Tohle je můj byt. Myslím, že jste ho ještě neviděl.“

Potter neodpověděl po nezvykle dlouhé pauze. „Ne,“ řekl nakonec. „Ne, neviděl.“

Snape zavrčel. „Tibby!“ vyštěkl. S prásknutím se objevila domácí skřítka. Snape otevřel ústa, ale než stačil cokoli říct, Tibby se napjala a uskočila kus od Pottera. „Tibby?“

Hlas domácí skřítky zněl spíš jako kňučení. „Tibby se omlouvá. Je tohle... je tohle host pána Snapea?“

Snape přikývl. Výraz Potterovy tváře vypadal tvrdě, ale také nepřekvapeně. „Děje se něco, Tibby?“

Tibby zavrtěla hlavou. Snape musel napínat uši, aby pochopil, co skřítka blábolí: „Kouzla nejsou p-přátelská... nepatří do domu...“

„Je to můj host, Tibby,“ potvrdil znovu Snape. „Přísahám, že ti neublíží.“ Podíval se na Pottera, který zíral do prázdna, a důrazně si odkašlal.

„Cože? Ach... ehm, Tibby...“ Potter se spustil do dřepu. Domácí skřítka vyjekla a s trhnutím couvla. „Tak asi ne,“ zamumlal Potter. „Já... no, slibuju, že ti neublížím, Tibby. Přísahám,“ dodal váhavě.

„Nachystej prostor pro hosta, prosím,“ řekl Snape. „Také bych si teď dal večeři. Něco lehkého. A předpokládám, že i Potter.“

„Ano, pane,“ vypískla Tibby, spěšně se uklonila a zmizela.

„Myslel jsem, že to s domácími skřítky umíte,“ poznamenal Snape.

„Já...“ Potter se zarazil. „Bývávalo.“

Pauza napjala vzduch. Bylo to, jako by Potter přinesl do místnosti něco temnějšího, něco, co nyní čekalo na vynoření z objemných vrstev stínu.

„Kuchyně je tudy,“ řekl Snape. Podíval se na hodiny; ručička ukazovala téměř dvanáct. V žaludku mu nepříjemně zacukalo. Jeho ložnice byla pro dva lidi příliš malá. A Potter by to nejspíš nechtěl - a on by to nedovolil.

Židle, kterou přivolal pro toho chlapce Nilese, tam stále stála. Potter se na ni sesunul a objal se pažemi. Snape se zamračil.

„Je vám zima?“

Potter přikývl: „Trochu.“

„Jste málo oblečený, Pottere.“ Zabránil si poukázat na to, že Potter má vlastně na sobě jeho hábit. „Počkejte tady. Věřím, že mám nějaké oblečení, které by vám mohlo padnout.“

Vyšel z kuchyně na chodbu a pak do svého pokoje. Jeho vůně se mu zdála povědomá a zvláštní zároveň. Přemýšlel, jak moc to změnily dva dny jeho nepřítomnosti. Otevřel dveře skříně a se zamumláním „Lumos“ pozvedl hůlku. Hůlka prskla; to byla další věc, o které se měl té dívce Weasleyových zmínit, pomyslel si: jeho hůlka.

Vrátil se do kuchyně se svetrem, který mu dal Albus na začátku jeho učitelské kariéry, ještě než se dozvěděl, jaké vánoční dárky dokáže ocenit. Na stole se objevilo jídlo a Potter se do něj pustil.

„Tohle by mělo stačit,“ řekl Snape.

„Díky,“ odpověděl Potter. „Takže... kdy bude mít Hermiona dítě?“ zeptal se o několik okamžiků později.

„Každou chvíli.“

„Říká mu Harry?“

Snape přikývl. Potter nevypadal, že by ho to těšilo. Nebo ho to možná zároveň těšilo i netěšilo. Jeho další slova byla váhavější. „A co... ta věc s Řádem?“ Odmlčel se. „Chci říct, že nechápu, proč tu pořád je, nebo proč ho Hermiona nerozpustila.“

„Když jste byl v ledu, přišel jste o dost,“ odvětil Snape suše. „Řád byl rozpuštěn, jak by si Albus přál. Nedlouho poté však Fred Weasley založil svůj vlastní Řád. Podle toho, co o něm vím, je to něco jako soukromá skupina strážců pořádku.“ Odmlčel se. „Je možná nešťastné, že Weasley je současným ředitelem Bradavic.“

„Fred je ředitelem?“

„Je to překvapení, já vím.“

„Vždycky jsem si myslel...“ Potter se zarazil. Snape vyčkával. „No, že třeba vy,“ zamumlal Potter. „Freda si jako ředitele moc představit nedokážu, i když po Georgeově smrti se asi změnil...“

Snape cosi zabručel. Několik následujících okamžiků mlčeli. „Já... moc si toho nepamatuju,“ začal Potter. Snape vyčkával. „Nebo vlastně vůbec nic.“ Potter se zamračil. „Místo, kde jsem se probudil - kde to bylo?“

„To je na delší povídání. Předpokládám, že jste si vědom povahy drogových kartelů?“

„Drogových kartelů? Myslíte jako...“ Krátká odmlka. „Kokain? Marihuana?“

„Ano, v poslední době se rozmohly jejich magické obdoby. Jeden z výsledků téhle mudlovsko-kouzelnické hybridizace...“ Pohrdavě zkřivit rty, ale jen krátce.

„Myslíte kouzelnický crack? Něco takového?“

„Předpokládám, že ano,“ odtušil Snape, aniž by si byl úplně jistý, co to ten crack je. „Jedním z nejvýznamnějších vůdců obchodu s drogami je postava, která si říká Bílý rytíř.“

Potter si odfrkl: „Promiňte. Zní to otřepaně.“

„Vskutku.“ Další pauza. Předpokládal, že nakonec bude zbytečné, aby před Potterem skrýval své obchodní styky. Ale nikomu jinému než jemu do toho nic nebylo. „Bez ohledu na to, jaké si zvolil jméno, není radno ho podceňovat. Bílému rytíři se podařilo zapojit svého agenta do mise ministerstva, která měla odhalit jistou mocnou věc...“ Snape se s náznakem ironie usmál. „Což jste byl náhodou vy.“

„Já?“

„Ano. Pomocí jistých přístrojů, které Grangerová a její čarologové vynalezli, se zjistilo, že máte pětisetnásobek magie Bradavic.“

Potter padl zády na opěradlo. Vypadal ohromeně, ale bylo v tom i něco jiného, něco v tom poblednutí obličeje a vyprázdnění těch nepřirozeně zelených očí, díky čemuž se linie Znamení zla projevily zřetelněji. Snape se přistihl, že si přeje, aby Potter ty ohavné černé čáry překryl kouzlem, stejně jako to udělal Jonathan Frost.

Rozhodl se pokračovat. „Myslím, že mezi ministerstvem a Bílým rytířem došlo k potyčce. Bílému rytíři se dočasně podařilo získat vás, v kostce ledu, do svých rukou a ukrýt vás v Zabiniho sídle. Což je příhodné, protože Bílý rytíř je ve skutečnosti Blaise Zabini.“

„Zabini? To myslíte vážně?“

„Ano,“ potvrdil Snape suše.

Potter si hřbety rukou protřel oči. „Sakra,“ zamumlal. „Hodně se toho stalo, když jsem tu nebyl.“

„Mm. Řekl bych, že události před dvaceti lety byly podstatně zásadnější.“

Potter nechal ruce klesnout k bokům. Snape zaťal čelist, ale přinutil se zachovat klid. Kuchyň zalévalo křiklavě bílé osvětlení, které, jak ho Grangerová informovala, bylo převzato z obytných prostor mudlů. Bledost kůže se díky němu blížila bledosti mrtvoly.

„Jak jste to... zjistili?“

„Albus to věděl vždycky,“ řekl Snape. Jeho hlas zněl chladně, dokonce i jemu samotnému. „A Grangerová na to přišla sama.“

„Takže... to víš?“

„Ano, vím,“ vyhrkl Snape a poslední slovo silně naplnil sarkasmem. Potter seděl naprosto strnule. „I když určitě ne všechno,“ dokončil Snape chladně. Na několik okamžiků se rozhostilo ticho. „Albus zešílel.“

Potter vzhlédl, tentokrát skutečně ohromený. „Cože?“

„Rok po vašem zmizení se jeho stav začal zhoršovat,“ sdělil mu Snape. „Teď je v nemocnici Svatého Munga. Vlastně byl hned vedle pokoje, kde se konala naše schůzka.“

„Ale jak? Jak se to stalo?“

„Albus byl starý,“ odtušil Snape chladně. Nad nezakrytým zmatkem v Potterově výrazu ucítil bodnutí podráždění. Byla to první zcela neskrývaná emoce, kterou na Potterově tváři od jeho probuzení viděl. „Můžete ho navštívit, jestli chcete. Jsem si jistý, že mu to nebude vadit.“

„Já - omlouvám se.“

Snape se zamračil. Jejich talíře už byly téměř prázdné. Teď bylo ještě těžší přemýšlet, vnutit unavené vřavě emocí ve své mysli nějakou jasnost. „Zač...?“

To slovo padlo po tom nejnepatrnějším zaváhání. „Za všechno.“

Potter se na něj díval, hleděl na něj tím neústupným zeleným pohledem. „To je velmi obecné tvrzení, Pottere,“ řekl. Nastala pauza, protahující chladné, zářivkové ticho v kuchyni. „Nevypovídá o tom, jestli si vůbec uvědomuješ, za co se omlouváš.“

V Potterově pohledu se objevil prvek prosby, ale byl to jen matný odstín toho, co si pamatoval, zamlžený kdesi za nevyzpytatelností zeleně. „Co... víš o tom, co se stalo - mně?“

„Co vím?“ Snape cítil, jak se mu rty kroutí do ironického úsměvu. „Obávám se, že to, co vím, není nic moc.“ Odmlčel se. „Závisí to, jak moc tě to mrzí, na tom, kolik toho vím?“

„Ne! Severusi - Prosím.“

Snape polkl. Hlas byl stále stejný. Měl pocit, jako by se mu v hrudi náhle s nekontrolovatelnou intenzitou rozvibrovala struna, která už dvacet let nedotčeně dřímala. Vlnění toho pohybu se však změnilo a nyní bolestivě drásalo rozsáhlé rány, které čas nedokázal zacelit.

„Omlouvám se...“

„Vzhledem k naší současné situaci na tom asi moc nezáleží,“ pronesl Snape co nejneutrálněji. „Voldemort je mrtvý.“ Pokrčil rameny. „Je tu oprávněně jen málo důvodů ke stížnostem.“

„Ne, to, co jsem ti udělal, bylo špatné, neměl jsem...“

Snape se na druhého muže kriticky zadíval. „Mohl jsi změnit časovou linii.“

Potterova tvář zbělela a uzavřela se do sebe jako hroutící se stan. “Jak to víš?“

„Řekla mi to Grangerová,“ odpověděl Snape úsečně, „a já jsem si její výpočty ověřil. Nebylo to těžké, Pottere. Špatně jsi zametal stopy.“

Potter zasténal. Snape pocítil horečnatý dotek satisfakce, která se vznášela ve vzduchu jako poslední zbývající trám domu, který shořel na popel. Nebylo to ale skutečné uspokojení, jen jeho laciná náhražka. Cítil se vyčerpaný. Kdyby tak měl nějaký mort...

„Hele, je mi to líto. Vypadalo to, že...“ Potter se zarazil. „Já nevím. Já... nedokážu to vysvětlit.“

Snape nadzvedl obočí. „Alespoň začínáš být pravdomluvnější.“

Potter neřekl nic, jen si ukazováčkem mnul kořen nosu. Snape pohlédl na hodiny: bylo už dávno po půlnoci.

„Je pozdě,“ řekl a vstal. „Obávám se, že se budeš muset spokojit s tím, že nemám pokoj pro hosty, Pottere. Dnes můžeš spát v mé ložnici.“

„Kde budeš spát ty?“ zeptal se Potter.

Snape se zarazil. Stáli na chodbě. „V obývacím pokoji.“ Mávl hůlkou a světla v ložnici se rozzářila. „Koupelna je támhle,“ ukázal. „Nechám tě odpočívat. Kdyby se vyskytl nějaký problém, okamžitě za mnou přijď, prosím.“

Rychle vyšel ven z místnosti a zavřel za sebou dveře. Chvíli zůstal stát jako přimražený a vzpamatovával se. Ještě nikdy nebylo tak těžké zavřít dveře. Měl pocit, jako by mu na hrudi leželo obrovské olověné závaží.

Byly tu ale ještě věci, které musel udělat, než bude moci usnout. Asi by bylo dobré zkontrolovat ochranná kouzla. Zabini sice nebyl zdatný kouzelník, ale měl víc než zdatné prostředky. Snape si připomněl, že se má hned ráno zeptat Grangerové nebo Weasleyové na svou hůlku; snažil se vzpomenout si, čí hůlku to má, ale nepodařilo se mu to...

Seděl nehybně v křesle v obývacím pokoji. Na chodbě se otevřely dveře. Následovaly kroky a pak tiché bzučení koupelnového ventilátoru. Tekoucí voda. Vstal a zahájil náročný proces přeměny křesla na postel. Přál si, aby hůlka, kterou teď používal, nebyla tak tuhá. Polštáře měly díky tomu výrazně dřevěnou strukturu. Z chodby slyšel, jak přestala téct voda, zhaslo světlo, kroky. Chvíli bylo ticho a pak se ozvalo tiché bouchnutí zavíraných dveří.

Vstal a přešel do koupelny. Všiml si, že Tibby nachystala druhou sadu toaletních potřeb. Rychle odbyl večerní hygienu a vrátil se do stínu obývacího pokoje. V duchu děkoval za oheň, byla chladná noc. Ležel bez hnutí pod přikrývkou a přemýšlel, jak dlouho bude trvat, než usne. Vyčerpání mu však hned po zavření víček přehodilo přes mysl plášť a během několika okamžiků se ztratil v neklidných snech.