Preklady fanfiction Harryho Pottera

Hrstka fotografií

Leden 2019

Jennifer

S víkendem dorazil i nádherně dlouhý dopis od Juliet; tentokrát bez inkoustových skvrn a psaný jejím obvyklým úhledným písmem, které bylo od prvního do posledního tahu a kudrlinky stejné jako to moje.

Jen,

celý včerejšek jsem strávila výčitkami svědomí kvůli tomu dopisu. Vážně... byla jsem Tvou zprávou zděšená a rozrušená, takže jsem bez přemýšlení naškrábala odpověď, ale začaly mě užírat výčitky svědomí, jakmile Artemis zmizela z dohledu. Je mi to líto. Prosím, roztrhej ten dopis na malé kousky!

Samozřejmě jsem moc ráda, že máš vedle sebe lidi, kteří se o tebe starají, a hlavně, že to všechno přestalo. Jen mě strašně bolí pomyšlení, že jsi prožívala všechny ty hrozné, příšerné věci beze mě, když jsme vždycky všechno sdílely, a nemohla jsem se zbavit divného pocitu, že sis našla jiné kamarády.

Tara vypadá fajn, aspoň myslím. Tady mě všichni očividně nenávidí, nebo si myslí, že jsem divná. Jediný člověk, kterého mám ráda, je profesorka Vektorová. Včera viděla, že vypadám rozrušeně, a pozvala mě do své pracovny na šálek čaje. Dala mi sušenky ve tvaru šestiúhelníku, nechala mě hrát si s Quinkym, jejím domácím mazlíčkem bodlošem (to je něco jako kouzelný ježek!), a ani trochu nevyzvídala.

Už teď se mi stýská po domově... V Bradavicích je v zimě chladno a průvan, nepoužívají tu žádná vytápěcí kouzla a náš útulný domov se zdá tak strašně daleko. Dřív jsem si ústředního topení a elektrických přikrývek vůbec nevážila: teď mi připadají jako kouzlo!

Asi se taky cítím špatně, protože jsem nenašla nic, co by nám alespoň trochu pomohlo. Skoro jako by bradavická knihovna cenzurovala věci, které chceme zjistit. Možná kouzelnický svět prostě nechce dát schopnosti lidem, kteří nejsou kouzelníci... zjevně jim vadí, že se o nich mudlové dozvídají. Ale vážně si myslím, že magie je téměř neomezená... je neuvěřitelné, k čemu všemu se dá použít. Jestli neexistuje způsob, jak z mudly udělat čarodějku nebo kouzelníka, sním celou svou bradavickou uniformu, nejen špičatý klobouk.

Neodvažuju se požádat o pomoc žádného z učitelů - dokonce ani profesorku Vektorovou. Věděli by, proč se ptám, a dostalo by se to k McGonagallové; vsadila bych se o cokoli, že to, co se snažíme udělat, není legální, a myslím, že by to mohlo být nebezpečné. Kdyby to věděli, zastavili by nás. Pokusím se přijít na někoho, koho bychom se mohly bezpečně zeptat.

Moc se mi po tobě stýská.

Juliet
x

Nesmírně se mi ulevilo, že se na mě Juliet už nezlobí a že jsem díky svému chytrému Apollonovi zadržela první rozzlobenou odpověď. Ale když jsem slyšela, jak se jí v tomhle pololetí stýská po domově... ta malá bolest, která mi vždycky, když jsme byly od sebe, pulzovala v hrudi, se ozývala ještě silněji, když jsem na to pomyslela. Do velikonočních prázdnin zbývala celá věčnost.

Když jsem o tom chvíli smutně přemýšlela, dostala jsem náhlou inspiraci. Ach... to je nápad. Kdyby tak máma s tátou souhlasili! Seběhla jsem dolů, najednou plná naděje. Seděli v obývacím pokoji, táta si četl sobotní noviny a máma načrtávala pár nápadů pro svou nejnovější zakázku na dětskou knížku. Když jsem vešla, oba překvapeně vzhlédli.

"Ach, to je cizinka Jennifer, která se vynořila ze své jeskyně. Jak milé, že ses k nám připojila." Táta měl v poslední době četné štiplavé poznámky o tom, kolik času trávím ve svém pokoji - ‘přichází nástup asociálního dospívání’ a tak dále. Spolkla jsem naštvanou odpověď.

"Jo, dobře... ahoj. Takže, ehm, jen jsem si říkala -"

"Opatrně."

"Sklapni, tati."

Ušklíbl se a složil noviny. "Promiň. Síla zvyku. Pokračuj."

"No, víš, že já mám pololetní prázdniny a Juliet ne?"

Nastala krátká pauza.

"Jestli se chceš zeptat, jestli můžeš jet v pololetí na samostatnou eskapádu do Bradavic za Juliet, odpověď je samozřejmě ne," ozvala se máma přísně. "To, co se stalo o Vánocích, stačilo. Slovo Stonehenge ani nebudu zmiňovat."

"Ne, mami! Samozřejmě, že jsem na nic takového nemyslela. Přemýšlela jsem o tom, že bychom třeba - jeli my všichni? Mohli bychom si udělat dovolenou ve Skotsku, víš, a pak bychom se mohli s Juliet vídat o večerech a víkendu, pokud jí to škola dovolí? Vždycky říkáš, že ve Skotsku je moc hezky."

"No - to je," souhlasil táta. "Skotsko je krásné. Ale ne v únoru. Bude tam nesnesitelná zima, depresivně brzy se setmí a můžu ti zaručit, že bude pršet nebo sněžit, možná celý týden. Nejlepší sázka na skotskou dovolenou je květen - díky pěknému počasí, než se začnou rojit mušky."

Máma se na mě soucitně usmála. "Je to krásný nápad, Jennifer, ale..."

"Ale Juliet se opravdu stýská po domově!" vyhrkla jsem zoufale, protože jsem viděla, že se jim ten nápad líbí, ale že už ho odkládají na začátek léta. "Právě mi to psala v posledním dopise. Píše, že Bradavice jsou studené a osamělé a že se jí po nás moc stýská."

"Ach..." hlesla máma a svraštila čelo. "Chudák moje holčička. Tohle nezmínila, když nám psala naposledy."

"Nejspíš nechtěla, abyste si dělali starosti," řekla jsem. "Ale mně to napsala... a já jsem si prostě myslela, víte, že bychom ji mohli překvapit návštěvou."

Táta se rovněž tvářil rozladěně a já věděla, že se mu taky nelíbí, že je Juliet tak nešťastná. Vycítila jsem, že přece jen trochu ustupují, a dodala jsem: "A kdybychom odjeli všichni společně, užili bychom se celá rodina. Slibuju, že bych nezůstávala pořád ve svém pokoji, vážně. Nevadí, když bude pršet - můžeme, třeba - hrát stolní hry a tak. A vždycky jsou tu muzea, která můžeme navštívit," hrála jsem to na slabé místo svých rodičů. Máma s tátou nedělali o deštivých nedělích nic raději, než chodili po starých ponurých muzeích a galeriích a tahali mě s sebou.

Věnovali jeden druhému zamyšlený pohled.

"Budeme o tom přemýšlet, Jennifer," řekla nakonec máma. "Nelíbí si mi, že se tam Juliet stýská po domově. A bylo by hezké strávit nějaký čas pospolu. Ne že byste si to vy dvě nutně zasloužily po tom, co se stalo před Vánoci..."

Rozzářila jsem se a srdce mi poskočilo. "Díky, mami, díky moc!"

"Počkej chvilku," namítl táta. "Ještě jsme se nerozhodli!"

"Jo, ale..." Bylo mi jasné, že se karta obrátila.

Táta se znovu začetl do novin, ale neodporoval mi, což jsem považoval za dobré znamení.

"Mami," odvážila jsem se. Myslela jsem ještě na něco jiného.

"Ano, zlatíčko?"

"Ty znáš tu svou pratetu?"

"No, vlastně ne, miláčku. Vím o ní. Nejspíš už je dávno mrtvá. Kdyby ne, bylo by jí skoro sto let."

"Aha. No... ale neznáš aspoň její jméno? Já jen - napadlo mě, víš, jestli bychom teď, když máme spojení s kouzelnickým světem, nemohli zjistit víc o tom, kdo byla a co dělala. Bylo by to opravdu zajímavé."

Máma si zamyšleně poklepala koncem tužky o bradu, pak vstala a přešla k příborníku. Vytáhla z něj staré fotoalbum.

"Abych byla upřímná, miláčku, moc toho nevím. Dědeček její jméno nikdy nezmínil. Ale příjmení měla jako moje dívčí jméno - Dibbsová. Ledaže by se vdala; ale původně byla Dibbsová. Ale mám nějaké fotografie."

Podala mi album a ukázala na několik skupinových fotografií, starých a vybledlých.

"Tohle je ona, tady... a tady... a tam vzadu. Byla na svatbě mé pratety Kathleen - samozřejmě ještě před mým narozením. Byly sestry. Nevím, jestli byla pozvaná, nebo se jen tak objevila... Vím, že Kathleen o ní nikdy nemluvila, takže mám podezření, že byla nevítaným hostem. Dostala se ale na rodinné fotografie... Zdědila jsem to album, když dědeček zemřel, a hned jsem ji poznala, už když jsem ji viděla na jeho pohřbu. Tady je samozřejmě mladší... nejmíň o padesát let... ale vlasy měla stejné, i když bílé, a něco v jejím výrazu mi napovědělo, že je to ona. Vypadala tak smutně."

Prohlížela jsem si vybledlé černobílé fotografie. Byla na nich hubená křehká žena s chomáčem světlých vlasů a velmi zádumčivou tváří. Opatrně jsem jednu z fotografií vytáhla z alba.

"Můžu si ji vzít, mami? Bylo by super, kdybychom se o ní něco dozvěděli."

"To bych moc ráda, Jennifer," řekla máma. "Samozřejmě, že si ji můžeš vzít."

S potěšením jsem si fotku strčila do kapsy u kalhot. Měla jsem předběžný plán.

U sebe v ložnici jsem zkontrolovala, jestli tam Artemis ještě je. Obvykle se sovy na chvíli zdržely, aby se napily, odpočinuly si a poklábosily, než odletěly zpátky. Naše každodenní rutina mých večerních a Julietiných ranních dopisů znamenala, že naše sovy byly nesmírně aktivní a moc si neodpočinuly, ale peří měly lesklé a elegantní a zjevně jim pohyb svědčil a svou práci milovaly; poštovní sovy byly zjevně vyšlechtěné k tomu, aby byly užitečné.

Nyní seděli Artemis i Apollon na knihovně a láskyplně se o sebe otírali.

"Ještě neodlétej zpátky, prosím, Artemis," řekla jsem. Julietina sova se na mě tázavě zadívala. "Potřebuju, abys odnesla dopis Juliet, pro Apollona mám jiný úkol..."

Obě se zvědavě naklonily dopředu. “Húú-ú?” ozval se Apollon.

"Počkej, ještě jsem nic nenapsala..."

Popadla jsem pero a načmárala vzkaz pro Juliet.

Děkuji Ti za krásný dopis, Juliet. Jsem tak ráda, že už se na mě nezlobíš. Zapomeneme na to, jo?

Moc toho teď nenapíšu, protože pracuju na jednom nápadu! Než se začneš obávat... nic neskrývám, jen si chci něco ověřit, než Ti to vysvětlím. Pokud to bude fungovat, bude to milé překvapení! Každopádně se to brzy dozvíš, slibuju.

Pro svůj nápad používám Apollona, takže si zatím budeme muset posílat dopisy po Artemis.

Drž se tam, v Bradavicích! A pamatuj, že jsi navždy osvobozena od hodin matematiky a přírodních věd, a to by tě mělo povzbudit, ne? Mimochodem, bodloš Quinky zní úžasně. Jak se liší bodloši od ježků?

S láskou
Jennifer
x

Artemis vzala dopis a ladně se vznesla z mého okna. Někdy jsem si říkala, jestli si sousedé toho neustálého přelétání sov už nevšimli...

Můj další dopis byl naprostý hazard, ale počítala jsem, že za pokus to stojí. Chvíli jsem žvýkala pero. Jak mám napsat úplně cizímu člověku, kterému předchozí generace mé rodiny tolik ublížily? Nakonec jsem se rozhodla pro zdvořilý a lehce formální tón.

Vážená slečno Dibbsová (omlouvám se, pokud jste změnila příjmení),

doufám, že Vás tento dopis zastihne v pořádku. Neznáte mě, ale jsem Vaše prapraneteř, Jennifer Belstoneová. Moje maminka je Fiona Belstoneová, dříve Dibbsová, vnučka Vašeho bratra Thomase.

Loni v létě byla moje sestra-dvojče Juliet přijata na Školu čar a kouzel v Bradavicích, což bylo, jak si jistě dokážete představit, pro nás všechny překvapením. Teď, když už se s tím máma a táta vyrovnali, mají z toho velkou radost. Všichni byli samozřejmě zklamaní, že já jsem se tam nedostala, ale magický gen mě nějak minul. Julietino vyprávění o Bradavicích mě přesto fascinuje.

Každopádně, v tom všem zmatku si máma vzpomněla na Vás. A z toho mála, co o Vás jako o dívce věděla a slyšela, jí to došlo; taky jste chodila do Bradavic, že ano?

Všichni bychom se s Vámi někdy rádi setkali, kdybyste nás chtěla poznat. A omlouvám se, jestli to přichází trochu pozdě. Moje nejbližší rodina nikdy předtím nevěděla, jak Vás kontaktovat. Vymyslela jsem, že by Vás mohla najít moje sova Apollon.

Prosím, odpovězte mi, pokud se mu to podaří!

S pozdravem
Jennifer Belstoneová

Doufala jsem, že je to v pořádku. Samozřejmě, jak říkala máma, existovala reálná možnost, že slečna Dibbsová je už dávno mrtvá. Ale byla to jediná čarodějka, na kterou jsem si při svých omezených znalostech kouzelnického světa dokázala přijít a která nebyla bradavickou učitelkou; Juliet ji zjevně nepovažovala za vhodný zdroj informací a rad. Pokud ještě žije, chtěla jsem si s ní promluvit.

Vytáhla jsem z kapsy fotografii a ukázal ji Apollonovi, který si ji zvědavě prohlížel.

"Chci, abys pro mě někoho našel, jestli můžeš, Apollone," zašeptala jsem. "Tuhle paní tady. Je to hodně stará fotografie, takže pokud ještě žije, bude to už starší žena. Její příjmení bylo Dibbsová... nevím, jestli se tak ještě jmenuje. Je mi líto, že nic jiného nevím, ale můžeš se poptat, jestli na své cestě potkáš další kouzelné sovy, ano? A myslím, že chytré poštovní sovy jako ty by mohly mít způsoby, jak lidi vystopovat. Tady, vezmi si taky tu fotku, aby, když ji najdeš, věděla, že jsem to opravdu já." Vložila jsem dopis a fotografii do obálky.

Apollo si načechral peří, několikrát poskočil, vydal ze sebe hlasité "húúú-úúú-úúú!" a pak dychtivě nastavil nohu. Zachichotala jsem se. Očividně měl radost z nové výzvy.

Dívala jsem se, jak se zmenšuje na skvrnu na chladné šedé lednové obloze, a žaludek se mi chvěl vzrušením. Možná z toho nic nebude, ale po měsících, kdy jsem zbytečně jen kývala nohama, zatímco Juliet dělala veškerý průzkum, bylo fajn realizovat nějaký nápad.

***

"V únoru pojedeme do Skotska," sdělil mi táta ten večer u večeře. "S matkou jsme to probrali a rozhodli jsme se, že to bude dobré řešení, zvlášť když je Juliet v tomto pololetí nespokojená. Strávíme týden poblíž a budeme mít trochu času pro sebe, samozřejmě pokud s tím bude ředitelka školy souhlasit."

"Ach - hmf - skvělé!" zakuckala jsem se, pusu plnou pečených fazolí.

"Jennifer!"

"Jejda - promiň, mami." Polkla jsem. "Ale díky, tati! Můžeme to Juliet neříct a udělat z toho překvapení? Prosím?"

"Proč ne!" souhlasila máma. "Nelíbí se mi, jak se mé ubohé holčičce tam na severu stýská. Ani za milion let bych pro vás dvě nevybrala internátní školu. Je taková škoda, že Bradavice nejsou v Devonu."

"Určitě bude mizerné počasí, ale vybereme si útulnou chalupu a v případě nutnosti se tam zabarikádujeme. A až budeme vyzvedávat Juliet, budeme si moct ty Bradavice prohlédnout!" pokračoval táta a snažil se nevypadat příliš nadšeně. Poté, co viděl Příčnou ulici a zázrak nástupiště devět a třičtvrtě, kdykoli měl možnost poznat další část kouzelnického světa, choval se jako velké dítě.

"Napíšu profesorce McGonagallové," navrhla máma. "Napadlo mě, jestli by s námi Juliet nemohla zůstat celý týden - my bychom ji tam mohli každý den odvést a zase vyzvednout. Zeptám se, která vesnice je nejblíž u školy. Mohla bys mi půjčit Apollona, Jennifer?"

"Ach, ehm - ano, samozřejmě, mami," řekla jsem a rychle se zamyslela. Nechtěla jsem mámě říct, co jsem dnes udělala. Pokud je stará paní naživu, chtěla jsem mámu tou novinkou překvapit; měla jsem ráda překvapení. A jestli paní už nežije, dala bych mámě falešnou naději. Napadlo mě, že až budu příště psát Juliet, prostě požádám Artemis, aby vzala do Bradavic dva dopisy.

Artemis byla jen malá sova, a tak jsem druhý den napsal odpověď Juliet (která po mém posledním dopise pukala zvědavostí) na tenký papír letecké pošty, který přinesl táta z kanceláře, aby toho na ni nebylo moc, a přivázala jsem jí ho k noze. Když jsem jí podala matčin dopis, vzala ho do zobáku. Pohladila jsem ji po hladké opeřené hlavě a řekla: "Nejdřív odnes tenhle dopis profesorce McGonagallové, Artemis, a pak leť za Juliet, prosím."

Artemis tlumeně zahoukala, aby dala najevo, že rozumí, a pak vyletěla oknem.

Odpověď z Bradavic přišla rychle, přinesla ji velmi krásná sova se stříbřitým peřím a světélkujícíma očima. K našemu překvapení nebyla profesorka McGonagallová tím, kdo odepsal.

Pane a paní Belstoneovi,

profesorka McGonagallová předala Váš dopis mně, jakožto ředitelce Julietiny koleje. Dovolte, abych se představila, jmenuji se profesorka Septima Vektorová a jsem učitelka věštění z čísel.

Obvykle nedoporučujeme, aby studenti své rodiny během semestru navštěvovali, protože to může u ostatních vyvolat stesk po domově. Nicméně vzhledem k Vaší situaci bychom s paní ředitelkou rády udělaly výjimku. Takové rozdělení sourozenců je vždy nepříjemné, a v případě dvojčat dvojnásob.

Vlastně jsem sama zvažovala, že Vám napíšu, protože Juliet v tomto semestru ještě moc nezapadla; nedávno jsem ji našla poněkud skleslou, potřebovala trochu povzbudit. Je mi líto, že se stále izoluje od svých vrstevníků. Snad jí týden strávený s Vámi všemi poblíž pomůže, aby se jí nezdálo, že je tak daleko od domova.

Obávám se však, že Vám nemohu prozradit, kde se Bradavice nacházejí. Jsou nezakreslitelné a obklopené ochrannými kouzly, a kdybyste se k nim Vy jakožto mudlové přiblížili, vydali byste se rázem na cestu opačným směrem. (Táta se při čtení tvářil velmi zklamaně.) Mohu Vám navrhnout, abyste si zařídili ubytování ve velkém mudlovském městě Fort William na západě Skotska. Není to sice nijak zvlášť blízko, ale není to ani příliš daleko pro cestování na koštěti nebo na testrálovi. Ráda Juliet každý den osobně doprovodím do školy a ze školy.

V souladu s Vaším návrhem jí o těchto plánech neřeknu, aby to bylo překvapení!

S pozdravem

profesorka Septima Vektorová
ředitelka Havraspáru

Netušila jsem, co je to testrál... ale prázdniny ve Fort William budou a to už za tři týdny! Nemohla jsem se dočkat, jak se bude Juliet tvářit, až nás uvidí. Když jsem ten večer odcházela nahoru do svého pokoje, nadskakovala jsem štěstím a vůbec jsem nebyla připravená na to, co uvidím.

Apollon byl zpátky - páni, už! Seděl nahoře na knihovně a jednoznačně vypadal spokojeně. K noze měl úhledně přivázaný malý dopis ve fialové obálce, na jehož přední straně bylo elegantním staromódním písmem napsáno Jennifer Belstoneová.