Kapitola 41. Deštník

Zima pominula a začalo být deštivo – ne že by tady bývalo mnoho měsíců bez deště. Hermiona zamířila z lesa k hradu, v náručí spoustu ingrediencí.

Poněkud ji rozladilo, že se jí kraj hábitu svezl a měla teď mokré vlasy. Mokré oblečení a kůže nebyly problém – do minuty si s nimi poradí sušící kouzla, jakmile se dostane dovnitř a odloží náklad. To vlasy nemohou být vysušeny kouzlem, pokud nechce, aby několik dní připomínaly afro.

„Potřebuješ pomoc?“ zavolal známý hlas. Hermiona otočila tím směrem hlavu a uviděla Charlieho běžícího k ní. Švihem hůlkou vyčaroval velký deštník, podal jí ho a převzal košíky a lahve z jejího náručí.

„Zachránce,“ usmála se na něj. „Ne že bych nebyla vděčná za pomoc, ale co děláš v Bradavicích?“

„Přišel jsem navštívit Hagrida,“ odpověděl, „a taky mu říct novinky o Norbertě. Takže, jak se máš?“

„Dobře, samozřejmě zaměstnaně… nikdy jsem si nepředstavila, jak rušný je život profesora,“ zasmála se.

„Slyšel jsem, že randíš s Nevillem?“ zajímal se. Hermiona zrůžověla – začalo to být trapné.

„Randění bych tomu neříkala. Byli jsme párkrát venku hlavně z toho důvodu, že ani jeden se s nikým nevídáme, ale víme, že mezi námi není nic skutečného,“ rozpačitě pokrčila rameny. „Co opustil bystrozorský program a začal tady učednictví, uvědomili jsme si, že jsme oba osaměli a tak si aspoň děláme společnost… I když víme, že nikdy nebudeme opravdový pár.“

„A Draco?“ zeptal se.

„Je jen kamarád. Jsem si docela jistá, že Lenka se ve své předpovědi tak docela nemýlila… Myslím, že Draca by mohli víc zajímat kouzelníci než čarodějky, ale nejspíš to nikomu nepřiznal, takže to nemáš ode mě,“ odvětila s drobným úsměvem. „Dneska jsi nějak zvědavý. Kdybych tě neznala, řekla bych, že žárlíš.“

Otevřela dveře a osušila jim oblečení, než deštník zmizel. Charlie se na ni podivně zahleděl, jako by se snažil něco vyřešit. Zdálo se, že se z myšlenek vytrhl, až když mu vzala přísady z náruče.

„Neopouštěj hrad, aniž bys pozdravil Minervu, nebo ji to bude hodně mrzet.“ Charlie se na ni podíval. Řekla mu to tak stroze… „Uvidíme se o Velikonocích?“ Ztuhla, když se prsty dotkl její tváře.

„Vždycky mi na tobě bude záležet, Hermiono,“ řekl jí tiše. „Nikdy si nemysli, že ne.“